Předseda PSP Miloš Zeman: Upozorňuji pana poslance, že vám zbývá poslední minuta.
Poslanec Petr Vrzáň: Pane předsedo, byl jsem pověřen přednést stanovisko klubu, tak pokud se domnívám, nevztahuje se na mě toto usnesení a minimálně žádám o sloučení těch dvou desetiminutovek.
Předseda PSP Miloš Zeman: Vyhovuji Vám, pane poslanče.
Poslanec Petr Vrzáň: Děkuji. Já zde vážené dámy a pánové, dovoluji si otevřeně říci, že ani ti draci z pohádek neskončili dobře. Nakonec se našel rytíř, který jim ty hlavy - a bylo jedno, zda-li byly tři, šest nebo dvanáct - usekal a hodil na smetiště. Jisté není a nebude problém se zavděčit německým chlebodárcům, nebo jiným světovým mocným a prosadit zákaz jediné skutečně opoziční strany v této zemi. Vždyť tato světoznámá osoba má právo navrhnout takový zákaz Ústavnímu soudu a ti, kteří z její moci tam sedí a berou svůj neuvěřitelný plat, se hned zamyslí, možná, že i přímo hlavou, a urychleně rozhodnou, jako podobní soudci rozhodli v polním soudě o nezákonnosti stávky, která je právem, chráněným přímo Listinou základních práv a svobod. Ale co je pro naše soudce nemožné, zvláště, když se jim dobře platí a když mohou nabýt ještě nějakou jinou prebendu. V tom máme staleté zkušenosti od Bílé Hory přes Havlíčka až po komunistické soudy v 50. letech. Ta hra na nezávislost soudců už také jednou musí prasknout a musí se ukázat Jak je to ve skutečnosti.
Předseda PSP Miloš Zeman: Pane poslanče, využívám svého práva, které mně dává jednací řád, § 59, odst. 4 a upozorňuji Vás, že se odchylujete již 10 minut od projednávaného tématu, protože vy sám jste uvedl, že mluvíte o stanovisku vašeho klubu ke sněmovnímu tisku 101. Napomínám vás tedy a prosím, abyste se držel tématu.
Poslanec Petr Vrzáň: Ano. Dovedu si docela dobře představit, že k takovémuto kroku poslouží i provokace s panem poslancem Dostálem. Je velmi pozoruhodné, že ještě nikdo nic nevyřešil, nezjistil, ale již je hlavním protagonistům té naší hlavní šaškárny jasné, že celou akci zajistili, objednali a zorganizovali republikáni, vždyť také kdo jiný? Republikáni mají odlišný názor než pan Dostál, kritizovali jej a měli s ním nesrovnalosti, tak proč na ně nehodit terorismus? Konec konců, i kdyby to nakonec neudělali, i kdyby se nakonec podařilo zjistit, že to udělal někdo jiný, dá se vždy říci, že republikáni svou kritikou, svým negativismem ke všemu pozitivnímu, co bylo v této zemi za sedm let od listopadového převratu, nebo snad podvodu, vytvořeno, vytvořili podhoubí, prostě atmosféru, že se to mohlo stát.
Nepřipadá vám to nějak, vážené dámy a pánové, známo z let nedávno minulých? To ovšem není náhoda, to je promyšlený plán. Nebudu jistě daleko od pravdy, když nakonec zjistíme, že pachatel byl ze zcela jiné oblasti, například některé služby, která je známa svým zvláštním přístupem k zákonům a spravedlnosti a celá věc byla připravena jako provokace. To ovšem již použili němečtí nacisté při zapálení Říšského sněmu, takže opět nic nového pod sluncem.
Na druhé straně zde máme případ jiného poslance, ovšem tentokrát republikánského, tedy jistě extrémistického, kterého při útoku na parlamentní klub SPR-RSČ vědomě a promyšleně....
Předseda PSP Miloš Zeman: Pane poslanče, je mi opravdu líto a myslím to upřímně, ale § 59, odst. 4 jasně stanoví, že poslanec má mluvit k věci. Touto věcí je tisk 101. Upozorňuji, že jednací řád mi dává právo po druhém upozornění, které právě zaznělo, vám odejmout slovo, nerad bych tohoto práva využil, a prosím proto, abyste se soustředil na tématiku, kvůli které jste vstoupil na toto řečniště.
Poslanec Petr Vrzáň: Pane předsedo, já jsem byl pověřen přednést stanovisko klubu. Jsem přesvědčen, že toto stanovisko zde zazní.
Zákazy politických stran, zavíráním jejích představitelů, zabavováním a zakazováním svobodného tisku, demagogií, vždy začíná teror a otevřená politická diktatura. Možná, že se vám to bude zdát přehnané, ale tato situace je vždy vítána v okamžiku, kdy se hroutí ekonomie a kdy se předpokládají sociální otřesy. Vláda a moc se bojí změn. Skutečných změn, které mohou přijít a s nimi vždy ruku v ruce jde odpovědnost. Tomu má toto běsnění zabránit.
Je velmi obtížné zjistit, zdali tyto kroky jsou skutečně dělány tím, kdo je hlásá, nebo jde pouze o vykonavatele cizí vůle, neboť již vlastní nemá. Ale to v zásadě není rozhodující. Rozhodující je zcela něco jiného, totiž že lze takovéto útoky provádět. Jde především o ty lhostejné, kteří vidí, slyší, ale mlčí a nic neudělají. Žijí totiž v bláhové naději, že jich se to netýká, že jde o někoho jiného, kdo s nimi nemá nic společného. Ovšem jako vždy se krutě mýlí. Dnes se vtlouká do hlav diváků televize, posluchačů...
Předseda PSP Miloš Zeman: Pane poslanče, opravdu lituji, byl jste dvakrát varován, byl jste předem upozorněn, že mám právo odejmout vám slovo, pokud se budete odchylovat od věci. Vy jste nevyužil této informace a nemluvil jste k tisku 101, který je nyní projednáván.
Podle § 59 odst. 4 vám odnímám slovo. Současně vás upozorňuji, že máte právo vznést námitku ke sněmovně, která o vaší případné námitce rozhodne hlasováním bez rozpravy.
Táži se vás proto, zda vznášíte námitku k této sněmovně.
Poslanec Petr Vrzáň: Pane předsedo, vznáším námitku.
Předseda PSP Miloš Zeman: Děkuji. Jsem povinen nechat o vaší námitce hlasovat. V případě, že sněmovna vaší námitce vyhoví, budete mít právo pokračovat ve svém vystoupení.
Kolegyně a kolegové, odhlašuji vás a prosím, abyste se laskavě znovu přihlásili hlasovacími kartami.
Myslím, že poslanci, kteří jsou zde přítomni a vnímají průběh jednání, vědí, o čem se hlasuje, a nevidím důvod, proč o tom informovat poslance, kteří teprve nyní přicházejí.
Zahajuji hlasování. Kdo souhlasí s námitkou pana poslance Vázáně proti mému rozhodnutí o odejmutí slova, ať stiskne tlačítko a zdvihne ruku. Děkuji. Kdo je proti této námitce?
Konstatuji, že hlasování pořadové číslo 219 skončilo nepřijetím této námitky, když pro námitku bylo 31 poslanců a proti 89.
Dalším z přihlášených poslanců byl pan poslanec Bláha. Připraví se pan poslanec Jan Vik.
Poslanec Jan Bláha: Pane předsedo, členové vlády, kolegyně a kolegové, jsem jeden z poslanců, kteří v minulém volebním období projednávali tisk 238/92 v jeho novelizaci č. 287/95. Tento návrh se už tehdy projednával na půdě této sněmovny přes 2,5 roku. Dokonce se projednávaly v poslední fázi souběžně tři návrhy. Již tehdy zazněla ve stanovisku vlády stejná věc. Už v roce 1993 a v r. 1994, když my jsme navrhovali v původním znění neslučitelnost i dalších funkcí, tak jak jsou tu navrhovány, kromě jediné, která je do jisté míry ošetřena, to jsou přednostové okresních úřadů, nám bylo sděleno - nedělejme to, nechme to na samostatném zákonu o státní službě. Od r. 1993 se tento zákon slibuje.
Osobně se domnívám, že proto tento argument je trochu lichý. Jsem osobně přesvědčen o tom, že toto stanovisko není zcela oprávněné a že připomínky v něm jsou řešitelné ve druhém čtení a že záměr poslaneckého návrhu je logický a v podstatě správný.
Ještě k tomu přidám jednu informaci. Už tehdy Rada Evropy poskytla této sněmovně své sdělení, jak vnímá např. neslučitelnost ve smyslu funkce poslance a náměstka ministra. Tehdy - když to řeknu slušně, tak jak to i zaznělo - vyslovila výrazný podiv nad tím, že u nás je možné tyto funkce vykonávat obě. Tolik na podporu zákona.
Domnívám se, že vnímám jeho potřebu a že věci, které jsou diskutabilní, jsou upravitelné ve druhém čtení. Děkuji za pozornost.
Předseda PSP Miloš Zeman: Děkuji panu poslanci Bláhovi a prosím pana poslance Vika, aby se ujal slova.
Poslanec Jan Vik: Pane předsedo, dámy a pánové, dovolte mi, abych se v rámci rozpravy v krátkosti zmínil o návrhu pana poslance Jičínského a dalších na vydání zákona, kterým se doplňuje zákon ČNR č. 238/92 Sb., o některých opatřeních souvisejících s ochranou veřejného zájmu (zákon o střetu zájmů), sněmovní tisk 101.
Já bych chtěl v úvodu trošičku tu záležitost vzít zeširoka a prosím pana předsedajícího a předsedu Poslanecké sněmovny, aby mi to v krátkosti umožnil. Děkuji.
Dnes se vtlouká do hlav diváků televize, posluchačů rozhlasu a čtenářů novin názor, hlásaný poslušnou skupinou novinářů, že máme dvojí opozici - jedna je hodná, poslušná a přijatelná, prostě je konstruktivní, druhá je zlá a nedobrá, která zde nemá co dělat, je ostudou země.Jedná se takzvané extrémisty. Těm hodným se slibuje, že mohou obsadit nějaký ten vládní nebo státní post, že snad někdy v budoucnu, když budou ještě více poslušní, ještě více hodní na mocné, na zloděje a zrádce, se mohou ujmout vlády, ale musí u sebe potlačit všechny kritiky a nespokojence.
A tato takzvaná opozice se postupně vychovává. Pokud se ozve s tím, že se zde již jedná o náběh na policejní stát, tak se hned pozvedne obočí, káravě se pozvedne prst a řekne se "Ty, ty, ještě jednou, a nebudeme tě brát vážně. Nebudeme ti dávat možnost podílet se na drobtech moci, která nám spadne se stolu." A tato opozice se hned zalekne, uklidní a zmírní. Vždyť přece má dalekosáhlé plány - někdy v budoucnu, jak se dříve říkalo "snad v páté pětiletce", převzít moc.
Tu druhou, ošklivou a zlou opozici, která hlásá, že veškerá moc pochází z lidu a jen té je odpovědná, a ta ji může vynést k moci, a pro tento lid udělá vše, co je potřebné, té se nadává, vyhrožuje, a když to není nic platné, tak se nejprve začnou takové drobné politické procesy, kdy se nejprve podmínečně odsoudí jen dva nebo pět jejích představitelů za jejich politické postoje. Ovšem, lidem se nalže, že jde o běžné kriminální činy a později se zbaví všichni poslanci imunity pod nejrůznějšími záminkami a zavřou se a nakonec se rozpustí taková ošklivá strana a mocní se domnívají, že bude konec.
To je hned dvojí nesmysl. V prvé řadě, jakmile je odstraněna ta takzvaná zlá a ošklivá opozice, hned se jde na tu další opozici a na ty jedince, kteří si zachovali zdravý rozum a odvahu, a tak tato opozice se musí opět přizpůsobit všeobecnému zlořádu a zařadit se, nebo je taktéž likvidována, neboť platí, že buď opozice je nebo není. Pokud je konstruktivní, pak není žádná.
Ovšem, je nutné na tomto místě, vážené dámy, vážení pánové, poukázat na další důležitou věc. Žádné vítězství nenastane, když je nějaké hnutí nebo strana zakázána. I to, co bychom si nedovedli před několika měsíci nebo týdny představit, se stává skutečností. Ten, kdo je neustále pronásledován, se stává hrdinou, ať chce nebo nechce. Myšlenky, které hlásá, se stávají hybnou silou vývoje a politiky. To přece známe už od upálení Mistra Jana Husa v Kostnici. Jsem přesvědčen, že český národ by nepovstal se zbraní v ruce a nedokázal by vyhnat cizáky a zrádce, nebýt této hanebné smrti.
Proto si dovolím říci - jen více a jen houšť, až už můžeme převzít vládu v této zemi a udělat zde pořádek a zahájit éru opravdového rozkvětu.
Pokud vám to nyní nebude vadit, přejdu k podstatě navrhovaného zákona, který - pokud by se dobře připravil - (předseda zvoní a vyzývá ke klidu) by se stal další světlou stezkou v džungli našeho politického myšlení a jednání.
Navrhovatelé této předlohy velmi správně poukazují na skutečnost, že již i naše ústava v čl. 22 odst. 1 stanoví, že funkce poslance nebo senátora není slučitelná s výkonem úřadu prezidenta republiky, soudce a dalších funkcí, které stanoví zákon. Jenže takový zákon, který by zabránil prolínání funkcí a získávání neuvěřitelných prebend, zde zatím chybí. Uváděná těžkost v přijetí takové přesné normy u tzv. státních zaměstnanců, kteří ještě za právně čisté státní zaměstnance nejsou zákonem jmenováni, však nebrání tomu, abychom tyto přesné funkce vyjmenovali, našli a vyjmuli takto zařazené skupiny osob za státní zaměstnance i do doby, nežli bude přijat dlouho připravovaný a slibovaný zákon o státní službě. Všem nám je jasné, o jaké konkrétní činnosti se jedná.
Na druhé straně však navrhovatelé tohoto zákona dále sami rezignují na velmi důležitou a dle mého názoru naprosto nutnou část, podle které by se rovněž zákonem zabránilo výkonu činnosti představitelů státní moci a státních orgánů v jiných veřejnoprávních korporacích, tedy zaměstnanců obcí, zájmových a profesních komor. A právě proto, že se zaměstnanci těchto veřejnoprávních korporací podílejí, a to měrou mimořádně velkou a vlivnou, na státní moci, měli bychom rozšířit tento návrh právě o uvedenou oblast. Zde nejde jen o možnost vzniku nejrůznějších absurdních situací, jak jsou v důvodové zprávě naznačeny, ale jde o samu podstatu tohoto problému.
Já si dovolím otevřeně se zeptat, jak vůbec může nebo by mohl poslanec, senátor nebo vysoký vládní úředník zastávat další post. Vždyť tato absurdita přímo bije do očí i osobu nezasvěcenou, která tyto funkce nevykonává a nevykonávala. Jak je možné, že senátor může vykonávat souběžně funkci primátora hlavního města Prahy, což by samo o sobě mělo být naprosto vyčerpávající prací, a ještě být velitelem městské policie? Tato slučitelnost je dána pouze tím, že nevykonává nikde nic pořádně a pouze, co jej zajímá, je kumulace platů a odměn.
Takové shromažďování dobře placených funkcí náš národ dobře znal z doby těsně před husitskou revolucí, kdy především církevní představitelé shromažďovali všechny možné a přirozeně velmi dobře placené funkce bez ohledu na skutečný výkon a bez ohledu na občany, kteří tímto šlendriánem trpěli. Cožpak dnes je to jiné?
Nebudu se zde zabývat otázkou potřebnosti a nepotřebnosti Senátu. Všichni přeci dobře víme, že Senát jako instituce tak malého státu je zhola nepotřebná a nesmyslná. Ale ono nejde pouze o to, že jsou v Senátě politické mrtvoly, které se snaží kdosi stůj co stůj oživit. Mrtvoly, které v určitém okamžiku ožívají a sají lidem krev, zde jim sají především peníze. Jde o to, jak vůbec může někdo vykonávat údajně tak náročnou činnost hlídače zákonů, kterým vůbec nerozumí, s prací ve významných veřejných funkcích. A že je jich tam opravdu požehnaně - těch mimořádně schopných úředníků. Já bych si dokonce dovolil říci - mimořádně všeho schopných úředníků.
Nebo se podívejme na další oblast, kterou ovšem tento návrh opět nezahrnuje. Totiž absurdní spojování funkce poslance Parlamentu s funkcí ve vládě ČR.. Pak nastává situace, na kterou si pan předseda vlády stěžuje, že totiž neví, kde má být dříve, zdali na zasedání Parlamentu, kde hrozí každou chvilku hlasování, nebo ve své kanceláři, kde by měl řídit činnost vlády. Pan předseda vlády neustále bombarduje Parlament návrhy na nejrůznější úpravy a omezení, které by měly sloužit pouze jeho osobnímu prospěchu. Např. neustále požadoval, aby se Parlament přizpůsobil v hlasování určitému časovému plánu, kdy by se o zákonných předlohách hlasovalo v určitý den, např. ve čtvrtek, aby ve středu stihl zasedání vlády, ve čtvrtek měl hromadné hlasování v Parlamentu a v pátek se mohl věnovat dalším svým soukromým aktivitám. Když se zatím nepodařilo tento absurdní návrh prosadit, tak opět členové jeho strany navrhli, aby se hlasovalo tak, že předem se ohlásí hodina, kdy k hlasování má dojít, a to pokud možno hodně dopředu, aby stihl svým vozidlem přijet a zvednout ruku a opět odjet plnit své další úkoly.
Nyní opět pan předseda přišel s velmi pozoruhodným návrhem, že se pokusí omezit - jak řekl - žvanění v Parlamentu, aby mohl nerušeně pracovat. Toto tzv. žvanění není jistě po chuti pánům ministrům i jiným pánům, kteří se vznášejí již málem v oblacích, protože je to budí z jejich bohorovného postavení a opájení se svojí naprostou dokonalostí. A v tom jim někdo v Parlamentu prohlásí, že je zde bída, nedostatek, chaos, kriminalita atd.
Když pominu tu samotnou drzost, že to někdo řekne, pak se dostanu k tomu, že to někdo poslouchá, že to doslova hltá jako žíznivý na poušti. Vždyť se podívejme i na tu neustálou snahu zastavit, znemožnit podávání ústních interpelací. Není žádnou výjimkou, že v řadě zemí je možno interpelovat představitele vlády kdykoliv a dále v řadě zemí se interpelace vůbec předem neohlašují - ani téma ani důvod. Prostě se poslanec přihlásí a dotáže se příslušného ministra a ten odpovídá.
Předseda PSP Miloš Zeman: Pane poslanče, vyhovuji vašemu přání, abyste mohl dokončit svoje vystoupení a oznamuji proto sněmovně, že registruji vaši další přihlášku zvící 10 minut. Takže prosím, aby znovu byly spuštěny stopky.
Pokračujte, pane poslanče.
Poslanec Jan Vik: Děkuji pane předsedo. Většinou se zcela správně předpokládá, že ministr svůj resort zná natolik, že se nepotřebuje nijak připravovat, a pokud ano, má právo si vyhradit detailní odpověď do určité, ovšem ne příliš vzdálené, doby. Takže všechny pohádky, které neustále slyšíme od pánů ministrů, že interpelace jsou zkoušením, jsou jasný nesmysl. Jde o zcela přirozený a demokratický prvek, kde se zasahuje vždy, když jde o aktuální nutnost vyřešit.
Dále by se mělo do zákona vtělit ustanovení, podle kterého by výkon funkce poslance byl neslučitelný s funkcí ministra a souběžně i náměstka ministra. Ať již má vláda čas na svoje jednání, když o to tak stojí, a nemusí se rozptylovat seděním v Parlamentu a hlasováním. Každý, kdo složí slib jako člen vlády a jeho náměstek, by se měl automaticky vzdát mandátu poslance. Jistě to není jednoduchá záležitost pro řadu dnešních, ale i budoucích ministrů, neboť pád vlády je možný kdykoliv a odvolání neschopného ministra sice není v našem státě záležitostí běžnou, ale přeci jen reálně možnou. Po takové změně by na místo zvoleného poslance a ministra zde byl pouhý občan, který by se opět musel učit pracovat a dokonce chodit i pěšky, což jistě není snadné, ale je to jen a jen spravedlivé a normální. Vždyť první občanskou ctností by mělo být, tak jako ve starém Řecku a Římě, sloužit druhým, sloužit obci, u nás pak státu. Tato služba by měla být prakticky bezplatná a kompenzovat by se měly pouze nutné výdaje na chod činnosti úřadů a s tím spojené náklady na cesty atd. Kdo jde do jakéhokoliv úřadu, ať je to ministerstvo, poslanecké křeslo nebo snad i prezidentský úřad, jen proto, aby se finančně zajistil, aby si zvýšil životní úroveň, ten tam nemá co dělat, ať jde do jiné oblasti, kde se dá hodně vydělat. S tím pak úzce souvisí otázka velmi rozšířeného nešvaru v naší společnosti, že vedle kumulace funkcí, vedle kumulace příjmů, se ještě kumulují příjmy z mocenského postavení dalších.
Pokud je už nepřijatelné, aby některý ministr nebo jeho náměstek, případně poslanec - o senátorech ani nemluvě - nemůže přijmout více nežli dvě nebo tři lukrativní funkce, např. ve správních radách společností, které zdánlivě privatizuje, nebo které se prosazují při tzv. výběrovém řízení, kde lobují pro svůj úspěch mezi mocnými úředníky poslanci i ministři, tam se dosadí do takové správní rady alespoň přátelé. Cožpak máme málo příkladů?
Dámy a pánové, ze všech výše uvedených důvodů navrhuji přijmout tento zákon, ale rozšířit jej na další nezbytné případy, které zamezí kumulaci funkcí a zneužívání funkce veřejného činitele, jak se dnes běžně děje.
Děkuji vám za pozornost a panu předsedajícímu a předsedovi parlamentu za trpělivost. Děkuji. (Potlesk.)
Předseda PSP Miloš Zeman: Děkuji vám, pane poslanče. Dovoluji si upozornit, že případné návrhy na rozšíření tohoto zákona jsou předmětem případného druhého čtení.. Zde pouze rozhodneme o jeho propuštění a přikázání příslušnému výboru.
V této souvislosti bych se ještě před tím, než udělím slovo panu poslanci Loukotovi, který je nyní přihlášen, rád dotázal pana poslance Zdeňka Krampery, který se přihlásil do podrobné rozpravy k tomuto návrhu zákona, zda si přeje vystoupit k přikázání výboru, protože to je obsah podrobné rozpravy v prvním čtení - jiná podrobná rozprava se jednacím řádem § 90 nepředpokládá - a nebo zda šlo o nedorozumění a zda si přeje vystoupit v obecné rozpravě.
Pan poslanec Krampera stahuje svoji přihlášku a uplatní ji ve druhém čtení, bude-li tento zákon do druhého čtení propuštěn. Pan poslanec Loukota právě teď - a děkuji jim za pochopení - svoji přihlášku rovněž stáhnul.
Tím jsme, kolegyně a kolegové, vyčerpali veškeré přihlášky do obecné rozpravy. V obecné rozpravě - a to konkrétně ve vystoupení zpravodaje - padl návrh na to, aby tento zákon byl vrácen navrhovateli k dopracování.
Dříve než nechám hlasovat o tomto návrhu, samozřejmě umožním jak navrhovateli, tak zpravodaji závěrečná slova, kde by reagovali na přednesenou rozpravu. Ptám se tedy nejdříve navrhovatele, zda si přeje závěrečné slovo. Prosím tedy pana poslance Jičínského.
Poslanec Zdeněk Jičínský: Pane předsedo, kolegové, kolegyně, v diskusi zaznělo několik stanovisek k předloženému textu. Nejprve bych ale chtěl říci jednu osobní poznámku k obecné kritice politických poměrů, kterou zde provedl poslanec Vrzáň.
Chci jenom ve vztahu ke své osobě říci, že jsem skutečně za starého režimu nebyl pro nic cvičen, tím méně cvičen ze zahraničí a ze zahraničí financován. Pokud bych tohoto slovesa ve vztahu k sobě užil, pak bych ho užil jedině ve tvaru aktivním, to znamená, že jsem se snažil sám sebe cvičit tak, abych nezapomněl, co jsem se dříve naučil. Mé názory jsou obsaženy v článcích a statích, které nyní vyšly i knižně. Spojuje je tu podle mého soudu názorová jednota, nejsou tu žádné názorové zvraty, takže v tomto směru tuto obecnou kritiku pro sebe nemohu akceptovat.
Pokud jde o vlastní stanoviska k předloženému textu: Já jsem nepovažoval za nutné v této obecné rozpravě se zabývat jednotlivými ustanoveními a jednotlivými připomínkami, které jsou obsaženy ve vládním stanovisku. V této souvislosti bych ani nepolemizoval s paní poslankyní Rujbrovou, protože problematika, kterou tu uvedla, bude podle mého soudu předmětem až jednání podrobnějšího. Bude-li zákon postoupen do druhého čtení, samozřejmě lze o jednotlivých připomínkách nebo jednotlivých úpravách diskutovat.
Co se mi jeví ovšem jako podstatné, snažil jsem se to ve svém úvodním slově zdůraznit, ale zřejmé se mi to zcela nepodařilo, je ujasnění problému, o kterém mluvil podrobně zejména pan poslanec Vik. V této souvislosti skutečně musím říci, že určité věci se musí řešit systémově. Můj návrh se týká slučitelnosti vztahů funkce poslanců a senátorů, to znamená členů parlamentu, k funkcím ve státní správě. Jsem pro to, aby tato slučitelnost byla omezena tak, jak to stanoví předložený návrh.
Nepovažuji za správný ten postup, který až dosud byl používán, že totiž v rámci jednotlivých zákonů se stanoví, že ten či onen funkcionář nebo činitel státní správy nemůže být zároveň členem parlamentu. To se týká předsedů okresních úřadů, týká se to státních zástupců apod. Myslím si, že správný postup je opačný, že tu má být zásadní ústavní úprava. Proto jsem tu citoval i v důvodové zprávě ústavu z roku 1920. Je to úprava, která odpovídá standardním parlamentním demokraciím.
Uznávám, že zpravodaj má pravdu v tom, že jsou různé modifikace, pokud jde o to, co poslanec nebo člen zákonodárného orgánu vedle své funkce může nebo nemůže, že v tomto směru neexistuje nějaký úplně univerzální model. Přesto si ale troufám tvrdit, že většina evropských parlamentních demokracií princip, který tu navrhuji, uznává.
Něco jiného je problém vztahů členů zákonodárného sboru, resp. členů parlamentu a členů vlády. Chci připomenout - a myslím, že si to ještě můžeme v paměti vybavit - že už na jaře roku 1990, když se přijímal první demokratický zákon o volbách, byla tato otázka předmětem velkých kontraverzí. To je věc, kterou lze řešit tak i onak. Není na to jednotný vzor. Různé země to řeší různým způsobem. Převládlo tehdy ono řešení, které až dosud u nás platí. To znamená, že funkce poslance je slučitelná s funkcí člena vlády, resp. že stane-li se člen parlamentu členem vlády, nemusí se vzdávat své funkce v parlamentu. To je věc politického posouzení. Pokud bychom chtěli tuto otázku řešit, je to otázka ústavní úpravy. Nepatří to do tohoto návrhu, prostě je to jiný problém.
Samozřejmě lze diskutovat i o tom - a já jsem se snažil na tento problém poukázat - je-li vhodné nebo není-li vhodné, aby členové zákonodárného sboru zastávali zároveň funkce v samosprávě. Poslanec Vik tady uvedl řadu argumentů, které problematizují toto spojení z hlediska praktické možnosti a schopnosti tyto dvě funkce účinně spojovat. I to je věc politického rozhodnutí a na základě toho příslušné zákonné úpravy, ovšem i to by musela být zákonná úprava jiná než tato, protože návrh, který se skupinou poslanců podávám, se vztahuje pouze k slučitelnosti funkcí členů parlamentu s funkcí ve státní správě. Pokud jde o funkci v samosprávě, je to jiný problém.
Opět tady chci poukázat, že zkušenosti v evropských zemích jsou různé. Víte, že ve Francii je nemyslitelné, že by nějaký pracovník státní správy mohl být členem parlamentu, ale že je zároveň běžné, že každý člen parlamentu je zároveň starostou v nějakém městě. Dokonce i předseda vlády je starostou. Funkce starosty nebo primátora v určitém městě je pro něj jistým politickým zázemím, o které se ve své činnosti opírá, což souvisí ovšem i s tím, že ve Francii je většinový volební systém.
Chci to říci jen na podporu toho tvrzení, že pokud by bylo žádoucí tyto problémy, nebo tuto neslučitelnost stanovit, potom by to muselo být stanoveno jiným zákonem, ne tímto, který tu předkládám. Lze si samozřejmě představit obecnější. koncepčnější, Širší úpravu slučitelnosti a neslučitelnosti funkcí. Rakousko má například komplexní zákon o tom, co je a co není slučitelné nejen s funkcí členů vlády, ale i primátorů, jaké funkce mohou nebo nemohou zastávat třeba v správních radách apod., čeho se musí vzdát.
Toto nebylo záměrem tohoto zákona. Tento návrh má skromnější záměr - domyslet a prakticky realizovat to, co mělo být už v ústavě z roku 1992 a co by mělo opravdu ukončit onen zvláštní stav, který se u nás vytvořil - spojování funkce poslance s funkcí ve státní správě, takže teoreticky jsou myslitelné takové kuriózní situace, že pracovník orgánu státní správy, který je podřízen ministrovi, ho tady v Parlamentu může interpelovat jakožto poslanec atd. Že se to nečiní, to není žádný argument proti návrhu. Tyto věci mají byt právně jasné. Na základě toho, co jsem řekl, žádám poslance, aby tomuto návrhu vyslovili podporu, protože je to návrh pozitivní, který realizuje to, co ústavodárci opomněli, když přijímali ústavu z roku 1992. Děkuji.
Předseda PSP Miloš Zeman: Děkuji panu poslanci Jičínskému. Táži se zpravodaje pana poslance Libora Nováka, zda si přeje rovněž vystoupit? Je tomu tak. Uděluji mu proto slovo.
Poslanec Libor Novák: Pane předsedo, dámy a pánové, v rozpravě vystoupilo pět řečníků. Paní poslankyně Rujbrová navrhla alternativní návrh vůči tomu, který jsem navrhl jako zpravodaj, to znamená, propustit návrh do druhého čtení a přikázat ho ústavně právnímu výboru. Pánové poslanci Krampera, Bláha a Vik vystoupili v zásadě s podporou tohoto stanoviska s tím, že ve vystoupení pana poslance Krampery a Vika a současně i ve vystoupení paní poslankyně Rujbrové zazněly námitky, které už tady zmínil navrhovatel. To znamená námitky takové, že by tento text měl být rozšířen na členy vlády. Já myslím, že pan navrhovatel nebo zástupce navrhovatelů docela dobře zdůvodnil, proč tam tato problematika není zmiňována. Já jenom nad rámec toho, o čem mluvil, bych chtěl říci, že by zejména neměl být tento problém pojímán natolik ideologicky a principiálně, jak je tady v některých vystoupeních hodnocen, protože to, jestli členové vlády jsou či nejsou současně členy Parlamentu, je opravdu velmi různé - a i ty země, které mají parlamentní demokracii staletí - na rozdíl od nás - tak tento princip uplatňují a nevadí jim.
Pan poslanec Bláha asi správně připomněl projednávání této problematiky v minulém volebním období s tím, že tady existuje jistý dluh vlády. Co se týče vystoupení pana poslance Vázáně - já ho nebudu komentovat, protože já jsem ztratil souvislost s textem návrhu zákona asi po třech větách, tedy mnohem dříve, než pan předseda. Takže vím, že to bylo stanovisko klubu SPR-RSČ, ale netuším k čemu. Myslím, pane předsedo, že můžete dát hlasovat o návrzích, které zazněly postupně v rozpravě.