Poslanec Jindřich Nehera: Vážený pane předsedo, vážené kolegyně, vážení kolegové. Co mi chybí v česko-německé deklaraci v odstavci, zabírajícím se rozbitím a obsazením Československé republiky, je podíl sudetských Němců na tomto aktu zvůle a násilí. Nebo snad to nebyli oni, kdo rozdmýchávali v tehdejším česko-německém pohraničí vášnivou protičeskou kampaň? Leckdo může nyní namítnout, že v té době byli sudetští Němci státními občany československé republiky, a proto se jich tento bod deklarace vlastně netýká.
Oproti tomuto tvrzení mohu postavit jiná tvrzení, která nesnesou námitek. Jednak bylo po záboru československého území uděleno celkem miliónu a čtvrt sudeťáků německé vyznamenání za rozbití Československé republiky, což zcela Jasně prokazuje úlohu Německa a sudetských Němců. A pak jsou zde komunální volby v roce 1938, kdy 92 % - prosím povšimněte si tohoto čísla, neboť je shodné s počtem odsunutých po 2. světové válce - sudetských Němců volilo Henlainovu SDP, tedy Sudete Deutschland Partaj, jakousi dceřinou stranou NSDAP, neskrývající nacionálně socialistický program, čímž se de facto naprosto jasně a zřetelně přihlásili k tehdejší třetí říši.
Je tedy s podivem, že Němci v následném odstavci téhož článku sice litují utrpení a křivd, které Němci způsobili českému lidu nacionálně socialistickými zločiny, ale zuby nehty se brání tomu, aby sudetští Němci byli po právu označeni za jedny, ne-li ty hlavní rozbíječe, první československé republiky. Že by to bylo dáno i tím, že konzultanti z německé strany k této deklaraci se rekrutovali hlavně z řad sudetoněmeckého Landsmanschaftu? To by potom ovšem vysvětlovalo mnohé.
Zastavím se ještě na chvíli nad zněním odstavce druhého ohledně již zmíněného termínu nacionálně socialistických zločinů a nacionálně socialistické vlády násilí. V této souvislosti musím říci, že toto vše silně zavání snahou Německa vzdát se odpovědnosti státu a přesunout si ji jen na odpovědnost nacionálně socialistické vlády, která přitom padla již více jak před 50 lety. Či snad do dnes platí ve Spolkové republice Německo zákon z roku 1933 o jednotě státu a NSDAP?
Pochybuji. Pak ale nezbývá než konstatovat to, co jsem již naznačil. Německo přesto, že nese jednoznačnou odpovědnost za nacionálně socialistickou vládu, tuto odpovědnost ze sebe smývá a staví se do pozice "já nic, já muzikant, za všechno může kdosi zlý, cizí".
S odstavcem třetím téhož článku mohu opět souhlasit jen částečně. Je zde zase řeč o jakési podlé a zlé a přitom nespecifikované nacionálně socialistické politice, která je vším vinna. Německo samozřejmě souhlasí s předchozí dikcí, zase za nic nemůže. Dále se zde hovoří o vytváření půdy pro poválečný útěk, vyhánění a nucené vysídlení. Jediným, čím jsem v stavu souhlasit, je onen poválečný útěk. S lehkým svědomím připouštím, že k takovémuto útěku docházelo stejně, jako dochází k útěku zločince před odpovědností za spáchanou lumpárnu.
Sudetští Němci tehdy velmi dobře věděli, proč a před kým utíkají. Utíkali především před odpovědností za spáchané zlo a příkoří, způsobené naší vlasti a našemu národu. Tehdy v roce 1945 si sudeťáci velmi dobře uvědomovali svojí vinu, vinu, kterou si dnes s vrozenou zpupností nepřipouštějí a drze ji svalují pouze na nás, na Čechy.
Zaslechl jsem rovněž i tvrzení tohoto druhu, že Němci užívají termíny o vyhánění a nucené vysídlení oprávněně, neboť takto označují akt odsunu od samého počátku. K tomu opět jenom poznámku. Cožpak nejsme často svědky toho, že mnozí zločinci po dopadení stále jen do nekonečna přemílají své tvrzení o vlastní nevinnosti, přičemž se současně označují za nevinné oběti souhry náhod. Tolik k odstavci druhému česko-německé deklarace.
K odst. 111 se raději ani nechci vyjadřovat. Přestože má jen jeden odstavec, je to z mého pohledu jen obrovská snůška lží a podlých pomluv a já dost dobře nemohu pochopit, jak vůbec mohla česká diplomacie dopustit, aby se jen setina toho, co zde stojí, objevila v textu deklarace.
Německé straně chci v této souvislosti pouze odpovědět příslovím. Kdo seje vítr, sklízí bouři. Článek 4 nám říká, že spáchané křivdy náleží minulosti. Co si potom ale mám myslet o prohlášení německého kancléře Kohla, který prohlásil, že tato deklarace v žádném případě není tlustou tečkou za minulostí. Tím německý kancléř de facto vyvrací tvrzení první věty 4. článku.. Dále je pro mne nepřijatelný závěr tohoto článku, který prohlašuje, že obě strany nebudou zatěžovat své vztahy politickými a právními otázkami pocházejícími z minulosti, což bude se vší pravděpodobností znamenat negativní dopad pro vyplácení odškodného např. našim totálně nasazeným. Články V a VI ponechám bez komentáře, jsou-li myšleny tak, jak jsou psány, mohu prohlásit, že mi na celé česko-německé deklaraci vadí nejméně. Jinak je tomu ovšem u čl. VII. V bodu 7 se nachází znění o tom, že Česká republika a Spolková republika Německo zřídí česko-německý fond budoucnosti, přičemž německá strana je připravena do tohoto fondu vložit 140 miliónů marek a česká strana 25 miliónů marek. Právě k této části deklarace mám několik, resp. dvě hlavní poznámky.
Předseda PSP Miloš Zeman: Pane poslanče, jsem bohužel nucen vás upozornit, že právě nyní uplynul váš desetiminutový čas.
Poslanec Jindřich Nehera: Dovolte mi jenom jednu větu, musím konstatovat, že v Poslanecké sněmovně Parlamentu údajně demokratické České republiky mi nebylo umožněno dokončit svůj projev k česko-německé deklaraci..
Předseda PSP Miloš Zeman: Děkuji panu poslanci Jindřichu Neheroví, nyní uděluji slovo panu poslanci Martinovi Smetanovi, a protože pan poslanec Smetana bude vystupovat dvakrát po sobě, bude mít celkem k dispozici 20 minut. Doufám, že naši technici si s tím poradí a děkuji za to předem. Prosím, pane poslanče..
Poslanec Martin Smetana: Vážený pane předsedo, dámy a pánové, budu se nyní zabývat přímo česko-německou deklarací, kterou nám až nyní předkládá vláda. Z textu, který je nám předložen vyplývá, že tuto deklaraci tvoří jakýsi úvod a osm bodů. Nezlobte se na mne, ale musím okomentovat všechny body, včetně úvodu, protože není v tomto textu žádný bod, se kterým bych mohl souhlasit a který by byl bezproblémový. Vezměme společně úvod, cituji: "Vlády české republiky a Spolkové republiky Německo majíce na paměti smlouvu mezi Českou a Slovenskou federativní republikou a Spolkovou republikou Německo o dobrém sousedství a přátelské spolupráci ze dne 27. února 1992, kterou si Češi a Němci a tyto dva vztahy podtrhuji podal ruku oceňujíce dlouhé dějiny plodného a pokojného soužití Čechů a Němců, a to musím opět podtrhnout, během", konec citátu. Zdůrazňoval jsem právě tyto dva vztahy, a to Češi a Němci. Jde totiž o to, že dne 27. února 1992 byla, jak byla výše podepsána smlouva s Českou a Slovenskou federativní republikou. Tak to přeci nemohli být jen Češi, ale přinejmenším i Slováci. Další část věty, cituji: "Přesvědčení, že spáchané křivdy nelze odčinit, ale nanejvýš zmírnit", konec citátu. To je naprostá pravda, ale Němci by přeci měli zmírnit nejen křivdy, ale všechna ta zvěrstva, která napáchali za 2. světové války a odškodnit naše občany. Další fází je část věty, cituji:
"Spolková republika Německo plně podporuje přijetí české republiky do Evropské unie a do Severoatlantické aliance", konec citátu. Jak je možné, že v této deklaraci se objevuje podpora přijetí do Evropské unie a Severoatlantické aliance. Co to má co společného s minulostí a vyrovnáním se mezi Čechy a Němci a copak musíme stále doslova škrábat prstíčkem, škemrat o podporu vstupu do těchto společenství? To jsme už opravdu na tom tak špatně, že škemráme v česko-německé deklaraci o podporu. Asi ano.
K bodu 1. Opravdu nevím, k čemu slouží tento bod, který pojednává o rozvíjení dobrých sousedských vztahů. Tyto sousedské vztahy můžeme rozvíjet i bez této deklarace, a myslím si, že se naše republika snaží rozvíjet dobré sousedské vztahy i bez podobné deklarace.
K bodu 2. V tomto bodu mně vadí hned první dvě slova, a to cituji: "německá strana", konec citátu. Já se ptám, jaká německá strana? CSU, CDU, FDP, PDS, SL anebo nějaká jiná německá strana? Snad by bylo lepší, neboli výstižnější slovo Německo. Další pasáž, cituji: "k útěku a vyhánění lidé z československého pohraničí, jakož i k rozbití a obsazení Československé republiky", konec citátu. To, že někdo začal válku, doslova plenil Evropu, rozbil Československou republiku a po porážce utíká, to snad je důsledek prohrané války a nevím, proč se o tom píše v deklaraci. A jaké vyhánění, vždyť to byl odsun a nerozhodla o tom Československá republika, ale rozhodly o tom vítězné mocnosti. A jinak po několikáté musím opakovat, my jsme válku nechtěli, nezačali a vše, co následovalo byl pouze a pouze důsledek války a důsledek porážky Německa. Proč je rozbití a obsazení československé republiky podřadnější v tomto textu než slovo vyhánění.
K bodu 3, cituji: "Česká strana lituje, že poválečným vyháněním, jakož i nuceným vysídlením sudetských Němců z tehdejšího Československa, vyvlastňováním a odnímáním občanství bylo způsobeno mnoho utrpení a křivd nevinným lidem, a to s ohledem na kolektivní charakter přisuzování viny", konec citátu. A prakticky se jedná o celý tento bod. Čeho má podle textu česká strana litovat, toho mnohokrát opakovaného - my jsme válku nezačali, nechtěli a ani nezavinili, my jsme snad nenapadli a nebo napadli a obsadili prakticky celou Evropu. Asi mi dá každý soudný člověk za pravdu, že to tak opravdu není. To přeci bylo Německo, tak proč se máme omlouvat my, proč něčeho litovat. A musím opět opakovat. Byl to přece důsledek války. Německo nemohlo očekávat, že za všechny hrůzy, které provádělo v průběhu 2. světové války na našich občanech, je budeme omlouvat, nosit na ramennou, či volat, ať žijí ti, co vraždí, či okupují naši zemi. A jací nevinní, jaké utrpení, jaké křivdy.
K bodu 4, cituji: "Obě strany se shodují v tom, že spáchané křivdy náleží minulosti a že tudíž zaměň své vztahy do budoucnosti", konec citátu. O budoucnosti a hlavně o vztazích atd., s tím by se dalo souhlasit. Ale co se týká minulosti, ne.
Za minulostí nemůžeme udělat tlustou tečku či čáru, dokud Němci neodškodní naše oběti a škody způsobené 2. světovou válkou.
K bodu 5. Nevím, proč tento bod je zakotven v textu této deklarace, když vše vychází z právních úprav daných zemí.
K bodu 6. Cituji: "Obě strany jsou přesvědčeny, že vstup České republiky do Evropské unie a volný pohyb v tomto prostoru dále usnadní soužití Čechů a Němců." Konec citátu. Co má společného Evropská unie a otázka minulosti mezi Českou republikou a Německem a to samé i ve druhém odstavci týkajícího se Evropského společenství?
K bodu 7. První odstavec, cituji: "Obě strany zřídí česko-německý fond budoucnosti. Německá strana prohlašuje, že je připravena vložit do fondu 140 mil. marek, Česká strana prohlašuje, že je připravena vložit do fondu 25 mil. marek. Obě strany uzavřou zvláštní dohodu o společné správě fondu." Konec citátu.
S ohledem na minulost, proč má naše strana něco platit? částka 25 mil. marek je zhruba půl miliardy korun. Nevím, odkud vláda chce tyto finanční částky vzít, pravděpodobně ze státní rezervy, protože v rozpočtu na rok 1997 s touto finanční částkou není počítáno. Připomínám, že státní rezerva je 1,3 mld... Kč, takže státní rezerva bude pouze 700 mil. Kč. Školství, zdravotnictví a jiné důležité resorty mají prostě smůlu. Radši budeme odškodňovat Němce, že rozbili Československou republiku, než abychom použili tyto finanční prostředky do sfér, kde viditelně chybějí. Je pravdou, že tato deklarace hovoří o tom, že strany jsou připraveny, není stanoveno datum, kdy se finance vloží do zmíněného fondu, ale bojím se, že Česká republika tuto částku složí velmi rychle, byť i na úkor výše uvedených resortů, a Němci až se jim prostě bude chtít a v nejhorším případě nikdy. Takže to může dopadnout tak, že my budeme doopravdy financovat všechny akce a Němci se budou zase smát.
Druhý odstavec, kde jsou vyjmenovány projekty, se kterými by se dalo souhlasit, ale za předpokladu, že tyto projekty budou financovány Spolkovou republikou Německo.
K bodu 8. K závěrečnému bodu už opravdu není co dodat.
Vážený pane předsedo, dámy a pánové, chtěl jsem opravdu pouze v krátkosti reagovat na maličkou část problémů, které mohou vyvstat přijetím této deklarace, resp. tohoto textu deklarace. Proč nejdříve k těmto jednáním neudělá vstřícný krok Německo a alespoň neodškodní hrůzy, které tady napáchalo za 2. světové války? Ještě než ukončím tento svůj projev, chtěl bych reagovat na 21. leden 1997, který se týkal podpisu česko-německé deklarace v Praze v Lichtenštejnském paláci představiteli obou zemí a poté i tiskové konference. Jistě jste zaznamenali výrok Helmuta Kohla na otázku redaktora, že majetkové otázky zůstávají otevřené. Myslím, že k tomuto výroku není potřeba nic dodávat, když to zazní z úst šéfa evropské velmoci. Myslím, že je chatrné chlácholení některých politiků, když den poté vyjadřují své názory, že Helmut Kohl to tak nemyslí, že je přeci jasně v textu zmiňována nedotknutelnost právních vztahů jednotlivých zemí atd. atd. Musíme si totiž uvědomit jednu věc, že tento text není žádná smlouva, ale pouze cár papíru, který nemá právní hodnotu, takže konec konců se nemusí dodržovat. A proč, když je to pro některé naše politiky jasně specifikováno - mám na mysli majetkové otázky - to v textu nezaznělo? Zaznělo to jasně z úst spolkového kancléře. Není to mezinárodní smlouva a majetkové otázky zůstávají otevřeny. Můj názor je takový, že tato slova nejde nijak překrucovat a zvlášť ne politiky, kteří denně ohlupují naše občany.
Poslední, co bych zde chtěl sdělit, je reakce na články ve sdělovacích prostředcích s titulky např. Svět oceňuje podpis deklarace. A já se ptám - musí to být vždy správné, zvlášť pro naši zemi?
Chtěl bych požádat jménem všech obětí, jménem všech, kteří přežili hrůzy války, jménem občanů žijících v pohraničí, jménem SPR-RSČ i jménem svým sněmovnu, aby důkladně zvážila všechny možné dopady schválení tohoto textu a aby tento návrh deklarace zamítla. Chci proto můj kratičký projev z hlediska návaznosti a hlavně důležitosti tohoto kroku ukončit slovy: budu hlasovat proti tomuto textu, který nám vláda předložila.
Vážený pane předsedo, dámy a pánové, nyní projednáváme česko-německou deklaraci. Musím zde s politováním sdělit, že tato deklarace, myslím tím text, byla nejen před tímto ctihodným zákonodárným sborem, ale především před občany tohoto státu tajena až do poslední chvíle, tedy do parafování této ostudné deklarace v prosinci 1996 ministry zahraničí Zielencem a Kinkelem. Vláda měla naše spoluobčany s touto deklarací seznámit a hlavně vyslechnout jejich názory. Proto musím na půdě Poslanecké sněmovny říci několik nepřekroucených skutečností z historie.
I když jsem počátky 2. světové války a ani její průběh nezažil, existuje mnoho materiálů, které o této době vypovídají a touto cestou bych chtěl sdělit těm, kteří nevědí nebo zapomínají a nebo snad chtějí zapomenout nebo nevědět, připomenout jim, jak to vlastně bylo, jak to vlastně bylo doopravdy s poválečným odsunem Němců z Československa.. Je běžně známkou skutečností, že vítězné mocnosti s transferem Němců z Československa souhlasily. Nečinily tak ze msty, ale proto, aby se předešlo vzniku konfliktů, které by mohly vést k nové válce. Navíc sudetští Němci přijali dobrovolně cizí státní občanství a který stát by si nechal cizí státní občany, kteří prokazatelně rozbíjeli vlastní stát? Zejména když aktivně podpořili stát nacistický, agresivní, připravující válku.
V roce 1938 sudetští Němci prohlašovali, že s Čechy nemohou žít společně v jednom státě. Nelze se tedy potom divit, že po zkušenostech z let okupace měl i český národ důvody k rozchodu s těmi, kdo přijali oficiálně za své heslo, že chtějí zpět do Říše. Konec konců Němci se po válce nemuseli stěhovat jen z Československa, ale také z......
Předseda PSP Miloš Zeman: Prosím půvabnou kolegyni v zadní řadě o chvilku ticha. Věnujte pozornost panu poslanci.
Poslanec Martin Smetana: Děkuji. Také z Polska, Maďarska, Jugoslávie a nechtěli je ani ve Francii, Belgii a v Dánsku. Přitom není pravda, že od nás byly odsunuty 3 miliony Němců. K 1. 11. 1946 prakticky bylo odsunuto 2 170 589 Němců do západní i východní zóny. Je ovšem faktem, že koncem války a těsně po ní od nás v divokém zmatku utekl celý okupační aparát včetně gestapáků. Byli to Němci z Německa, kteří se horempádem vraceli domů. Z toho však nelze vinit Čechy, byl to důsledek prohrané války. Důsledky prohrané války dnes německá arogance nechce přiznat. Chtěli by totiž i při prohrané válce sklízet ovoce vítězství, ale realita je jiná.
Jak to bylo doopravdy? Nebyl jen odsun, ale i chaotický útěk. Sudetoněmecká propaganda zapomíná také na skutečnost, že 315 tisíc sudetských Němců odešlo na přímý rozkaz K. H. Franka, který nařídil jejich evakuaci již 19. dubna 1945. Podle tohoto zásadního rozkazu se měli vystěhovat všichni Němci, dokonce pro ně bylo organizováno zásobování a trasy odsunu.
K. H. Frank tak učinil proto, aby nikdo ze soukmenovců nezůstal na území, které již nebude německé. Kdo tohoto rozkazu uposlechl, vyhnul se transferu organizovanému čs. úřady. Proč tedy dnes svádět tento odsun na Čechy, když byl ještě před koncem války nařízen německými směrodatnými místy? Navíc je zapotřebí si všimnout skutečnosti, že nacistické vedení samo uznalo za nutné, aby Němci z českomoravských území odešlo. Německé úřady samy upozorňovaly, že ten, kdo neuposlechne, nemůže již počítat s ochranou říše. Proč tedy Němci neuposlechli, když celou dobu války byli tak ukázkově stádní? l z Brna mohli v klidu odejít, vlaky pro ně byly německou správou připraveny.
Pravdou je, že útěk nacistických funkcionářů, důstojníků SS, dozorců z věznic, koncentračních táborů, soudců vynášejících rozsudky smrti se někdy změnil v živelný chaos. Dnes se však na německé straně mluví jen o divokém odsunu a živelný chaotický útěk Němců před spravedlností se přehlíží, jakoby vůbec neexistoval. Přitom sám K. H. Frank na první privilegované místo při organizovaném odchodu zařadil příslušníky policie, gestapa. Do počtu odsunutých Němců by také neměl být zahromován značný počet Němců prchající před Rudou armádou ze Slezska, Kladska a Polska. Jejich útěk nezavinil žádný dekret prezidenta, utíkali před válkou a tu přeci Češi nejen nevyvolali, ale ani ji nechtěli. Odpovědnost tu je jednoznačně na německé straně. Také sudetoněmečtí vojáci nacházející se v zajetí by neměli být započítáváni do odsunu. Ani jejich osud totiž nebyl zaviněn českou stranou.
Jak to bylo doopravdy? Ne my Němce, ale oni nás chtěli zlikvidovat. V letáku, který se objevil na některých místech ČR - byl již zmíněn i v této sněmovně - nelze ovšem pominout výhrůžku o likvidaci českého národa. Takto nám totiž bylo vyhrožováno již v době mnichovského diktátu, stejně jako v letech okupace, kdy byl vypracován plán na germanizaci a likvidaci českého národa. Nebyla to zásluha sudetských Němců, že nebyl uskutečněn. Nelze si dělat iluze, že by nám vítězní Němci vůbec ponechali nějaká práva. Tvrzení o smrti 250 tisíc Němců, které leták uvádí, není pravdivé. Koho započítávají do tohoto čísla? Všechny Němce, kteří neprošli evakuační listinou, byli k určitému datu nezvěstní. Byli to především zajatci. Tvrdit, že v zajetí bylo jen 6 tisíc sudetoněmeckých vojáků, je nesmysl. Do německé armády nastoupilo podle německého autora Habela 500 tisíc sudetských Němců. Jiní autoři uvádějí 420 tisíc. I když odečteme padlé, Habel uvádí počet 205 tisíc, zatímco jiné autority jen 190 tisíc, musel zbytek vojáků projít podle podmínek obecné kapitulace zajateckými tábory. Snad jen těch 6 tisíc se někde ukrylo, uprchlo či jinak se zajetí vyhnulo. Někteří v zajetí zemřeli, ale ani to nelze počítat na účet české strany.
Přímo neuvěřitelnou drzostí ovšem je, když mezi oběti německých obyvatel sudetoněmečtí propagandisté počítají sudetoněmecké židy, které sami nacisté usmrtili v koncentračních táborech. Je to zneužití československých statistik, v nichž židé byli vedeni jako Němci s Mojžíšovým náboženstvím. Pokud chybí v sudetoněmeckých výpočtech, pak je nutno hledat mezi oběťmi německých vyhlazovacích táborů. Jenže ono 6 milionů usmrcených plynem dnes sudetským Němcům nic neříká. Podle nich to nebylo porušení lidských práv.
Předseda PSP Miloš Zeman: Pane poslanče, jsem nucen vás upozornit, že právě uplynulo 20 minut, tedy délka 2 desetiminutových příspěvků.
Poslanec Martin Smetana: Ano, pane předsedo. Já tedy jsem nucen konstatovat, že mi nebylo v Poslanecké sněmovně údajně demokratické České republiky umožněno ukončit projev k tak významnému bodu, jakým je česko-německá deklarace. Děkuji za pozornost.
Předseda PSP Miloš Zeman: Děkuji, pane poslanče. Uděluji nyní slovo panu Rudolfu Šmucrovi, který bude hovořit podruhé. Prosím, pane poslanče.
Poslanec Rudolf Šmucr: Pane předsedo, dámy a pánové, vládní garnitura se neustále snaží českému národu podsouvat nepravdivé tvrzení, že Němci jsou jiní, což samozřejmě není pravda. Historie jasně hovoří o tom, že Němci byli vždy úhlavním nepřítelem českého národa. Od nepaměti usilovali o porobení a zničení Čechů. Příkladů z minulosti známe bezpočet. Rád bych připomněl některé, abych těm, kteří buď už zapomněli, nebo nepravdivě informují, dokázal, že opak je pravdou.
Prvním příkladem nespravedlnosti ze strany Němců vůči Čechům je příklad ponižování knížete Václava saským vládcem Jindřichem I. Ptáčníkem. Tento český kníže musel platit vazalskou daň, a to formou 120 volů a 30 hřiven stříbra a ještě navrch musel projevit svoji pokoru tím, že se musel po kolenou dobelhat k tomuto vládci. Tak praví saský kronikář té doby, mnich Vinukint. To se stalo asi kolem roku 929.
Další příklad zloby a nenávisti ze strany Němců k Čechům nám zanechala historie, a to v případě upálení mistra Jana Husa a mistra Jeronýma. O zmaření života těchto největších synů českého národa se postarala římskokatolická církev za spoluúčasti říšských knížat a Zikmunda. Následných 5 křížových výprav, složených z příslušníků téměř všech evropských národů a organizovaných římskokatolickou církví, čítalo vždy víc jak 100 tisíc mužů. V roce 1421 německé obyvatelstvo Chomutova povraždilo skupinu husitů ze Žatce. Za to se jim dostalo spravedlivé odplaty od husitského polního vojska pod vedením Jana Žižky. Mnozí dnešní kolaboranti a vlastizrádci se mohou srovnávat se zrádnými šlechtici typu Oldřicha z Rožmberka, Hynka Krušiny či Čeňka z Vartnberka, který se neustálým zrazováním kohokoliv vypracoval až na místokrále.
V témž roce došlo k dalšímu masakrování Čechů, a to 22. 12. 1421, kdy se města Kutné Hory zmocnil Zikmund, a to zradou. Katolíci s německými občany města nenechali žádného Čecha naživu. Nikoho neušetřili, při této příležitosti...
Předseda PSP Miloš Zeman: Prosím o klid, tentokrát na galerii.
Poslanec Rudolf Šmucr: Při této příležitosti si dovolím citovat část zkrácených výňatků z kázání zastánce pražské chudiny té doby, Jana Želivského. Cituji: "Tento svět se podobá moři, je falešný, trpký a smrdutý. Tak, jako velká ryba pohlcuje malé, tak požírá boháč chudé. Chudí a hloupí mají rozmetat účelnost tohoto světa a ďábelskou pýchu.
Nejdůležitější je naprostá oddanost Bohu, jenž je naším otcem dobrotivým. Jemu máme vždy věřit a jej poslouchat a nedbat lživých nařízení lidských papežů, kardinálů, proradných mistrů. Pravý křesťan je chudý, pokorný, trpělivý, pravdivý, prostý, upřímný a čistý. Pouze ti, kdo skutečně pracují, říkají právem chléb náš vezdejší. Ale ostatní jedí chléb jako zloději a lupiči. Jsou to králové, knížata, rychtáři, konšelé - všichni, kdo se povalují na radnicích, všichni preláti, kteří nepracují s lidem podle příkazu evangelia. Kněží, kteří předpisy evangelia nedodržují, mniši a jeptišky."
Jediným neporaženým ochráncem a zastáncem všech utiskovaných a nebohých ve středověku byl Jan Žižka z Trocnova. Tento neohrožený válečník porážel na hlavu všechny nepřátele jak vnější, tak domácí, a to po právu. Žižkovy bojové úspěchy vyvolávaly u Němců, katolických pánů a šlechty děs a hrůzu. Ač sami neschopni Žižkovi v bitevním poli čelit, nezbylo jim nic jiného, než osvědčená zrada.
V posledních měsících života se slepý hrdina ocitl takřka v nepřetržitém boji proti všem běžencům husitství. Táhl jihem, východem i západem, častoval svou nesmiřitelnou tvrdostí pány z plzeňského landfrýdu (?). Počátkem roku 1424 zvítězil nad královskými spojenci u české Skalice. Na jaře pak spojil vlastní zdvojené houfy s jednotkami Jana Roháče z Dubé a Jana Hvězdy z Vícemilic, aby konečně srazil na kolena železné pány na Plzeňsku. Ovládl Klatovy, Sušici, Žatec, Louny a další města.
Pražané proti němu zmobilizovali veškeré síly, které byli sto dát dohromady. Žižka se proto rozhodl přesunout na svou základnu do východních Čech. Ale početné jednotky realistických straníků ho obklopily v Kostelci nad Labem. Týden byl v kleštích přesily. Pak senzačním nočním přechodem Labe převozem vozů na prámech se vyprostil. Za následujícího ústupu svedl 7. června 1424 poslední skvělou bitvu své válečnické kariéry. Dostižen Pražany opevnil se na kopci v blízkosti Malešova u Kutné Hory. Poprvé se v úvodní části bitvy nebránil, nýbrž útočil. Dal naplnit část jižních vozů kamením a když protivník nastoupil, poslal své "tanky" proti němu. Do zmatku okamžitě udeřili Žižkovi pěšáci a simultánně i lehká jízda. Vítězství u Malešova otevřelo Žižkovi cestu na Prahu. Byl rozhodnut ten "zrádný Babylon" dobýt.
V srpnu stanul před branami hlavního města na Špitálském poli. Ale knězi Janu Rokycanovi se nakonec podařilo Žižku usmířit. Velká škoda.
Další utrpení a bezpráví pocítil český národ od doby pobělohorské až do vzniku československé republiky. Doba Habsburků byla pro český národ jediným dlouhým utrpením trvajícím zhruba 300 let.
Zhodnotíme-li největší politické úspěchy českého národa v historii, pak je to právě v době husitské. Tolik ohlédnutí do minulosti, kdy nás Němci přízní příliš nezahrnovali.
V první části napadená připravovaná deklarace, zejména sporný termín "odsun" či "vyhnání", nemůže být pro logicky uvažujícího člověka problémem. Ponecháme-li původní mezinárodně srozumitelný termín transfer, není dále o čem hovořit.
Údajná utrpení, příkoří a ztráty životů Čechů, dnes prezentované sudetoněmeckým landsmanšaftem, hodnotím jako nové bájesloví, soustavně doplňované výmysly nových generací pochybných pisálků. Názory o neadekvátnosti odsunu z důvodů již předtím skončené války jsou směšné, tresty následným a nikoli preventivním činem, jak by se asi vyjádřili naši ještě před začátkem války postižení občané k údajné adekvátnosti. Že by současné německé národnosti mající českou státní příslušnost neměly stejná práva jako ostatní? Tomu snad nevěří nikdo.
S uspokojením můžeme konstatovat, že se v České republice zvedla obrovská vlna odporu k deklaraci i kritika českých spoluautorů dokumentu, který bez nejmenšího předhánění uvolňuje cestu k německému vazalství. Je to pochopitelné, neboť žádnému opravdovému vlastenci není budoucnost lhostejná. Nemůže však přehlédnout, že se zformovala i skupina českých občanů, která deklaraci hájí a chce nás přesvědčit, že byl vypracován skvělý dokument a že dosažený "kompromis" je velkým úspěchem našich vyjednavačů.
Společně s dopisy mnohých čtenářů musíme obrátit pozornost na to, jací lidé se to projevují, co je jim společné. Nikoho zřejmě nepřekvapí, že to jsou většinou disidenti, kteří se už v minulosti těšili značné a všestranné podpoře ze Spolkové republiky Německo. Dostávali ji jako tučný honorář za útoky proti socialistickému zřízení. Dnes jejich sponzor přirozeně chce, aby dluhy patřičným způsobem spláceli.
Právě v této souvislosti jsme povinni se k jedné velice důležité otázce ještě vrátit. Exdisidentská i oficiální proněmecká kolaborantská propaganda nadále lživě tvrdí, že se nemusíme obávat nějakých dodatečných požadavků a nároků z německé strany. Bylo již zveřejněno množství důkazů, že tomu tak není a že obavy českého národa z možných důsledků deklarace jsou více než oprávněné.
Není třeba se odvolávat na neomalené požadavky bývalých sudeťáků. Stačí uvést jen jedno jediné. Zcela jednoznačné vyjádření německého ministra zahraničních věcí Kinkela, jehož stanovisko si zasluhuje pozornost, jelikož je to muž, který nejen vyjadřuje zahraničně politické zájmy našeho mocného souseda, ale proto, že on dirigoval přípravu deklarace a také ji parafoval. Zrovna tento člověk, který se jinak spolu s českým ministrem zahraničí Zieleniecem snažil uklidnit obavy našich občanů v nedávném projevu u příležitosti Sudetoněmeckého dne vlasti. Nepochybně však také v souvislosti s deklarací prohlásil, že Němci dostali novou šanci. Ještě však nenadešel čas pro jednání.
Předseda PSP Miloš Zeman: Chtěl bych upozornit pana poslance, třebaže pan ministr zahraničí se snaží, aby pan poslanec mohl pokračovat, že jsem povinen upozornit ho, že právě uplynula jeho doba. S faktickou poznámkou se dále přihlásil poslanec Jičínský. Prosím, pane poslanče.
Poslanec Rudolf Šmucr: Konstatuji, že mi nebylo v Poslanecké sněmovně údajně demokratické České republiky umožněno dokončit projev v tak významném bodu, jakým je česko-německá deklarace. Děkuji.
Předseda PSP Miloš Zeman: Děkuji. Uděluji slovo panu poslanci Jičínskému, připraví se pan poslanec Jaroslav Novák.