Poslanec Milan Loukota: Domnívám se, že probíhá všeobecná rozprava, proto si dovoluji v jejím rámci podat návrh, abychom po uzavření této všeobecné rozpravy hlasovali o zamítnutí tisku 129, tedy česko-německé deklarace o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji.
Dámy a pánové, již dosti dlouho se nejen mezi politiky, ale i mezi prostými občany hodně diskutuje o česko-německé deklaraci, i když - po pravdě řečeno - přestože se do poslední chvíle obsah doslova tutlal, v podstatě je ve hře hlavně termín odsun. Němci ho v deklaraci nechtějí a my - jak se zdá - jim chceme vyhovět. Když říkám my, mám na mysli vládní koalici a část sociálnědemokratických poslanců. Vhodný termín, který by našim bezprostředním západním sousedům nevadil, se dlouho hledal, takže snahou bylo namísto odsunu prosadit vyhnání, jak si to přáli sudetští či lépe - bývalí čeští Němci, nebo částečně vyhovující termíny vyhánění a násilné vysídlení, což se nakonec v deklaraci objevilo.
Zastavme se nejdříve u termínu odsun a u otázky, proč byli vlastně Němci odsunuti. Odpověď je jednoznačná. Odsunuti byli proto, že další soužití obou národů nebylo po zkušenostech z druhé světové války a toho, co druhou světovou válku předznamenalo, možné, a že se na českém a slovenském národě stejně jako na mnoha národech jiných provinili jenom v tomto století už podvakráte. Z termínu odsun jasně vyplývá, že k němu došlo z viny Němců, a je také obsažen v Benešových dekretech a nakonec i v dokumentech Postupimské dohody. Pakliže se ho vzdáme, de facto tím říkáme, že na těchto dohodách a dekretech netrváme a pochopitelně že se současně vzdáváme i jejich právního a mezinárodně právního zaštítění. A právě takový dokument bude náš soused vidět v této deklaraci, která mu tím vlastně vytváří nástroj umožňující další požadavky. Zatímco termín odsun zcela jednoznačně přiděluje vinu Němcům, termín vyhánění naopak navozuje otázku, kým byli vyhnáni, nebo kdo byl původcem tohoto hanebného násilného aktu. Kdo jiný než my, Češi. Termín vyhánění přeci jednoznačně říká, že viníky jsme my. Totéž rovněž platí i o tzv. násilném vysídlení víceméně připouštějícím, že vina byla přinejmenším na obou stranách. A to je - domnívám se - velice nebezpečné. Rozdělení viny by totiž pak mohlo znamenat a může se nám to zdát jakkoli paradoxní - také to, že i my jsme nakonec zavinili druhou světovou válku.
Přes všechno se nyní ale naprosto zřejmě ukazuje, že náš národ morálně oslaben půl stoletím diktatur je ochotný ústy některých svých předáků přiznat spoluúčast na vině ve druhé světové válce a nést spoluzodpovědnost za její důsledky.
Já se vás nyní ptám, dámy a pánové, to opravdu chcete zrovna vy být spojováni s touto tak ostudně pro náš národ formulovanou deklarací?
Pokud ano, pak beze všeho zvedněte ruku a dejte tím zelenou této hanebné úmluvě. Záměrně říkám hanebné, protože v této chvíli nemohu najít jiné vhodné slovo. Abych ale pokročil dále.
Nevhodnými termíny v česko-německé deklaraci pleteme bič, kterým záhy budeme sami mrskáni, a to tak dlouho, až přiznáme, že jsme vlastně sami svou drzostí vehnali velký národ do beznadějné války. Bylo by strkáním hlavy do písku, kdybychom si neuvědomili, že naši sousedé budou chtít revidovat výsledky druhé světové války a že si k tomu pochopitelně vyberou toho nejslabšího. Potom ovšem teprve přijdou na řadu další - třeba Poláci - a bude vyžadovaná revize hranic a revize smluv, které k nim vedly.
Otázka tedy zní: K čemu vlastně je a komu bude ku prospěchu deklarace, o které nyní jednáme? A kdo vlastně zjistil její potřebnost? Německá, či snad naše strana, když vše je přece dáno postupimskými dohodami a dekrety prezidenta Beneše.
Prosím vás, řekněme si to alespoň nyní rovnou. Deklarace nemá sloužit našemu národu, ale jen a jen německým sousedům. Tak to alespoň vypadá a mně to nikdo nevyvrátí.
To bylo, dámy a pánové, malé pozastavení nad užitím řekněme klíčového termínu celé deklarace. Ale co dál?
Mně ve znění česko-německé deklarace stále něco chybí. Vezmeme-li v úvahu, že by tato deklarace měla odstranit dosud nevyřešené problémy z minulosti mezi oběma státy, vytvořit podmínky k obnovení vzájemné důvěry a zajistit další rozvoj přátelství a spolupráce, pak zde shledávám z německé strany opravdu jen minimum pokory a snahy vyrovnání se s nacistickou minulostí.
Jako příklad uvedu jen otázku občanů české republiky, kteří byli za druhé světové války odvlečeni proti své vůli na nucené práce přímo do nacistického Německa a nebyli do dnešního dne za toto bezpráví a utrpěná příkoří žádnou formou odškodněni.
Uvědomme si, prosím, že u všech těchto takzvaně totálně nasazených občanů došlo k hrubému porušení závěrů haagské konference o pravidlech vedení válek z roku 1907, přičemž mezinárodní vojenský tribunál, vyšetřující v roce 1945 nacistické zločiny, označil všechny civilní osoby, zavlečené z okupovaných zemí Evropy na nucené práce na území tehdejšího Německa, za další oběti nacistického režimu.
Tito lidé byli po celou dobu svého nuceného pobytu v Německu nejen neustále vystavováni různému ponižování, značnému strádání a fyzickému násilí, ale tisíce jich tam přišlo o život a další desetitisíce se vrátily domů jako invalidé či s podlomeným zdravím. To mělo v mnoha případech neblahý vliv na jejich další poválečný život a přispělo značnou měrou ke zvýšení jejich úmrtnosti. Z celkového počtu několika set tisíc českých občanů, kteří prodělali za války dobu svého nuceného nasazení v Německu, dnes žije podle odhadu jen kolem 80 tisíc.
Požadavky na odškodnění všech svých občanů, kteří se stali obětí nacismu, uplatnilo bývalé československo oficiálně poprvé v prosinci 1966, avšak německá vláda odmítla tehdy, stejně jako dnes, o odškodnění jednat. Pravdou je, že v roce 1970 obdržela bývalá ČSSR na základě dohody z října 1969 od tehdejší SRN 7,5 mil. DM jako odškodnění pro oběti pseudolékařských pokusů v nacistických táborech, to však nemá s nuceně nasazenými nic společného..
Místopředseda PSP Jiří Honajzer: Pane poslanče, máte k dispozici ještě třicet vteřin.
Poslanec Milan Loukota: Z československé strany byla částečně řešena otázka náhrady škod, způsobených na válečných poškozencích zákonem č. 164/46 Sb., a to zejména ve vztahu k prokázaným pracovním úrazům, způsobeným při totálním nasazení v Německu a k bývalým politickým vězňům a příslušníkům protifašistického odboje.
Další výhody byly přiznány jen bývalým politickým vězňům, a to zákonem č.255/46 Sb.
Místopředseda PSP Jiří Honajzer: Pane poslanče, váš čas včetně nastaveného času uplynul.
Poslanec Milan Loukota: Pane předsedající, konstatuji, že mi nebylo v Poslanecké sněmovně údajně demokratické České republiky umožněno dokončit projev k tak významnému bodu, jakým je česko-německá deklarace.
Místopředseda PSP Jiří Honajzer: Já jsem přesvědčen, že využijete ještě druhé možnosti pro své vystoupení. Žádám k řečništi pana poslance Laštůvku, připraví se pan poslanec Jičínský.
Poslanec Vladimír Laštůvka: Pane předsedající, dámy a pánové, původně jsem nechtěl v této debatě vůbec vystoupit. Důvodem byl způsob, jakým byl tento bod předřazen na jednání této sněmovny. Myslím si, že tento způsob předřazení předurčil projednávání tohoto bodu a současně způsobil, že práce sněmovny byla zablokována. Hlasování sociálních demokratů proti předřazení bodu nebyla obstrukce proti deklaraci, ale byla to racionální úvaha o tom, abychom především projednali konkrétní body, které jsou na programu sněmovny a podle zařazení organizačního výboru i na místě 57. projednávali tuto deklaraci.
Nicméně mi dovolte ještě jednu větu. Myslím si, že ctihodná vládní koalice mohla těžko co více udělat proto, aby tato deklarace byla přijata touto sněmovnou ještě nevlídněji.
Nyní mi dovolte několik slov k vlastní deklaraci a projednávanému bodu. Patřím k těm poslancům tohoto parlamentu, kteří myšlenku deklarace nebo jiného politického aktu, směřujícího k narovnání, vypořádání a usmíření s naším největším sousedem od samého počátku podporovali a vítali, neboť je to podle mého názoru v našem národním zájmu. Je to existencionální zájem tohoto prostoru. Ne tato deklarace, ale narovnání, uspořádání a smíření.
Nechci zde zmnožovat slova, která byla oslavná nebo zatracující. Chci ale zdůraznit, že německá strana, a to je třeba si zcela pragmaticky uvědomit, nemá a necítí tuto potřebu, kterou máme my. Není to otázka arogance, je to otázka jenom velikosti problému, který cítíme my a který cítí druhá strana.
Nechci zde diskutovat, zda bylo možno dosáhnout více či méně deklarací. Jsem toho názoru, že základním úkolem v tomto okamžiku a na tomto místě je bez emocí a vášní, ale i bez iluzí a patosu posoudit, zda projednávaná česko-německá deklarace ve všech souvislostech upevňuje nebo oslabuje české národní a geopolitické zájmy a co je třeba pro jejich upevnění v tento okamžik udělat. Národní zájmy už dávno nejsou pevností na hranicích Šumavy.
Od samého začátku jsem si byl vědom, že výsledkem jednání bude a musí být kompromis, který mohou přijmout obě strany. Neměl jsem a nemám nejmenší problémy s tím, abych vyslovil politování nad tím, že někteří Češi se po válce chovali stejně hanebně jako Němci za války.
Od samého začátku jsem však deklaraci nevnímal jako text historizující a pokoušející se o nemožné, totiž pravdivě a úplně postihnout tisícileté německo-české sousedství a soužití.
Především cítím tento text jako mezinárodně politický text, vyjadřující vůli a odhodlání politické reprezentace obou stran uzavřít a překonat negativní stránky společné historie při respektování mezinárodně právních norem, včetně závěrů Pařížské a Postupimské konference, a to s jediným cílem - pozitivně nasměrovat naše soužití a spolupráci do budoucnosti. Je naším společným osudem Čechů i Němců žít vedle sebe a spolu. Na tom nelze nic měnit. Mohu mít určité porozumění pro obavy a strach, které z mnoha stran zaznívají a mohu je i rozmnožit.
Dovolte mi, abych citoval německého historika Rudolfa Hilfa: Německá otázka sjednocením není vyřešena. Návrat ke státnímu útvaru z doby před druhou světovou válkou, to znamená ke státu, vytvořenému Bismarckem, přestože se nejmenuje Německá říše, a na německo-polské hranici je výrazně zmenšen, nemění nic na základním problému, který existuje od napoleonských válek a který zpočátku vedl k německé bratrovražedné a pak ke dvěma světovým válkám, a to na problému, jak se Němci natrvalo zorganizují, jaký smysl dají svým dějinám dnes a zítra a jak se s tím vyrovnávají nejen jejich bezprostřední sousedé na západě, na východě, na severu a na jihu, ale celá Evropa. Kdo věří, že se tato otázka vyřešila samotným převzetím západního demokratického systému stran a intenzívně prosazovanou integrací do Evropy, může zažít notná zklamání a překvapení. Jedno je jasné - doba stability na kontinentu, zprostředkovaná nátlakem západovýchodní konfrontace a zařazením do vojenských paktů, je za námi. Nejen ve východní Evropě, ale i v jejím středu, na západě a především v budoucím Německu. Co se stane, když Německo ztratí v poslední polovině tohoto desetiletí svou stabilitu? Tuto otázku nemůžeme jednoduše ignorovat, stejně jako se nedá ignorovat rozpad Sovětského svazu a následující zmrtvýchvstání Ruska, což umožní zcela nové konstelace, při kterých staré prostředky ztroskotávají.
Chtěl jsem tu citaci uvést pro to, abychom si uvědomili, že to je rámec, v němž musíme uvažovat. Druhá světová válka skončila před 50 lety. Chci ale zdůraznit, že xenofobií a nenávistné postoje, které zde často zaznívají, nejsou východiskem pro zajištění naší budoucnosti a národní existence. Naším jediným východiskem je účast ve sjednocené Evropě a deklarace je byt v některých ohledech problematická. Je krokem v tomto směru a krokem správným.
Navíc chci zdůraznit, že deklarace, k jejíž formě i obsahu, včetně přípravy procesu a způsobu projednávání i na tomto zasedání mám mnoho výhrad, je v celé řadě dvoustranných smluv mezi Československem, českou republikou a Německem jediným dokumentem, který se v politické rovině vyjadřuje k tak závažnému okruhu problematiky problematických otázek vzájemných vztahů a jde v pozitivním slova smyslu, dle mého názoru, za hranice smluv z roku 1973 a 1992.
V tento okamžik se ovšem nemohu nedotknout těch negativních stránek deklarace a procesu projednávání, které rovněž neodbytně cítím. Je to především nevyváženost textu v neprospěch české strany akcentující německý pohled na minulé události. V poměřování příčin a následků, v pominutí Postupimské dohody, odmítnutí individuálního odškodnění obětí války. Ano, deklarace je kompromis. Ovšem i tento kompromis o něčem vypovídá. Totiž o reálném poměru sil obou partnerů. I tento fakt vážně vnímejme. Za zcela nepřijatelné jsou interpretace deklarace z úst těch, kteří deklaraci za německou stranu podepsali. Mám na mysli především slova kancléře Kohla ve vládním prohlášení při projednávání v Bundestagu.
Závěrem, má-li česko-německá deklarace splnit alespoň částečně naše očekávání a potřeby, je třeba vyslovit jasné české právní a politické stanovisko, které ovšem nemůže za rámec dohodnutého kompromisu. Je na nás takové východisko závěrem projednat a přijmout. Děkuji vám.
Místopředseda PSP Jiří Honajzer: Promiňte, pane kolego, zrovna jsem chtěl říci, že se zdá, že nejvíce ruší vaše vystoupení vaši kolegové ve sněmovních lavicích. Nicméně raději jste ukončil.
Slova se ujme pan kolega Zdeněk Jičínský, připraví se pan poslanec Jan Vik. Ještě dříve než začnete, pane poslanče, poprosím do vašich lavic, protože z této strany se ozývá neklid, aby vám vaši kolegové poslanci zajistili klid.
Poslanec Zdeněk Jičínský: Pane předsedající, vážené kolegyně, vážení kolegové poslanci, vážené shromáždění, rád bych poprosil předsedu klubu ODS pana poslance Uhdeho ve foyeru, zda by vyhověl mému přání a vstoupil do zasedací síně, protože mi slíbil, že bude účasten mému vystoupení. Chci jeho část věnovat především poslancům ODS. Prosím tedy případně jeho kolegy, zda by ho o tuto účast nepožádali.
Nejprve chci říci, že projednání tohoto velmi významného politického bodu má v této sněmovně nedůstojný charakter. Nedůstojný vážnosti věci a nečiní nám, myslím, čest, že o něm takto jednáme.
Obstrukce poslanců SPR-RSČ jsou z hlediska parlamentní praxe legitimní součástí poslanecké parlamentní činnosti v míře, v níž jim to jednací řád dovoluje. Bohužel, tento jednací řád to dovoluje až příliš. Z tohoto hlediska jsem se podivil nad tím, že jestliže poslanci vládní koalice prosadili předčasné zařazení tohoto bodu, že nedali hned na začátku schůze návrh na zkrácení řečnické lhůty, protože by tím byl vnesen jistý řád do projednávaného bodu. Jestliže se tak činí v průběhu schůze, vznášejí se důvodně pochybnosti, zda to je či není legitimní.
Já samozřejmě si tento jednací řád příliš necením, ale platí, a jsme nuceni ho všichni respektovat, i když já jsem osobně pro to, aby se tu stanovila pravidla, která umožní sněmovně fungovat jako pracovní instituci. To je první poznámka.
Druhá poznámka je ta, že včera, když jsem mluvil, po skončení mého vystoupení se mi dostalo potlesku i z řad vládních lavic. A někteří poslanci, které uznávám, mi řekli, že ocenili můj věcný přístup k problematice. To mě samozřejmě potěšilo, ale vzhledem k určitému širšímu kontextu projednávaného tématu si kladu otázku, zda v řadách všech poslanců vládní koalice převládá tento přístup, anebo zda to nejsou hlediska jiná, i když se zdůrazňuje přednost celostátních a národních zájmů před zájmy stranickými. Zda v potlesku k mému projevu nebylo uspokojení z toho, že klub sociální demokracie prokazuje v tomto ohledu svou rozdělenost a tedy z jistého hlediska i slabost, i když my jsme hned na začátku jednání v této věci řekli, že projednávání tohoto bodu a posléze i hlasování o něm chápeme jako otázku svědomí pro každého jednotlivého poslance. Ale to není to podstatné.
Podstatné je to, co se mi jeví jako zvláštní. Při jednání Miloše Zemana s Václavem Klausem vyslovil Václav Klaus Jisté pochopení pro návrh Miloše Zemana, ne jeho osobní návrh, ale návrh představitele ČSSD, pro uvozovací usnesení, kterým by byl formulován jednoznačně interpretační výklad, který dává česká strana, český parlament deklaraci.
Oceňuji tento vstřícný krok Václava Klause, a jsem si vědom, že tu jsem skutečně ve zvláštní roli, protože nepatřím k těm, kdo většinou Václava Klause obhajují. Ale v tomto případě tak musím činit v zájmu věci, v zájmu právě oněch vyšších než stranických zájmů. Jestliže tento jeho vstřícný krok - možná, že nebyl předem uvnitř ODS dost projednán - byl odsouzen takovým kategorickým způsobem, a návrh jakéhokoli uvozovacího usnesení nebo průvodního usnesení byl odmítnut jako nepřijatelný, pak se ptám, zda to je opravdu státnický postoj, který sleduje cíl, aby pro deklaraci se v parlamentu vyslovila skutečně co největší většina? Nebo zda svým způsobem nebude poslancům ODS více vyhovovat, jestliže schválení deklarace jen tak tak projde a bude tedy možnost označovat sociální demokracii za provinciální, nacionalistickou stranu nebo za stranu, která se v této neliší od tzv. stran extremistických. Zdá se mi, že to je nebezpečný postoj a je třeba jej tu jasně formulovat.
Také odsudek cesty Miloše Zemana, který v provládních médiích tak zaznívá, nemá, myslím, nic společného se skutečným pozadím a účelem této cesty, která byla dohodnuta v zahraničním výboru a realizovala se samozřejmě s vědomím a souhlasem Ministerstva zahraničních věcí, protože jinak to ani není u cesty takového ústavního činitele možné. A Miloši Zemanovi by mělo být vysloveno uzrání za to, že na německé politické scéně při jednání s parlamentními stranami vyslovil zneklidnění české veřejnosti, které vyvolala stanoviska kancléře Kohla, mám na mysli jeho odpověď redaktoru Sudetendeutsche Zeitung, že majetkoprávní otázky zůstávají otevřené.
Pro korektnost musím říci, že toto stanovisko kancléře Kohla z právnického hlediska je korektní. Nelze mu nic vytknout. Ale kancléř Kohl tu nebyl jako soukromý advokát těch občanů SRN, bývalých tzv. sudetoněmeckých Němců, kteří mají vůči České republice - podle jejich názoru - otevřené majetkoprávní nároky. Kancléř Kohl tu podepisoval česko-německou deklaraci. A on v této souvislosti nařekl, že tyto soukromoprávní nároky občanů SRN sice zůstávají, že německá vláda Je nemůže neuznat, ale že německá vláda jako signatář této deklarace se cítí vázána bodem 4, v němž se říká, že vztahy mezi stranami nebudou zatěžovány politickými a právními problémy minulostí.
Předsedkyně Spolkového sněmu SRN Rita Sussmuthová to řekla jasně. Otevřené otázky zůstávají vůči Polsku i vůči ČR, ale Německo jako signatář této deklarace - i jako signatář příslušných obdobných dohod s Polskem - nepovažuje za vhodné, resp. zavázalo se, že tyto požadavky nebude vznášet. Tato slova z úst kancléře Kohla chyběla, a proto zahraničněpolitický představitel SPD v Německém spolkovém sněmu - právě po jednání s Milošem Zemanem - označil toto jednání kancléře Kohla za chování slona v obchodě s porcelánem.
Jestliže vládní koalici nezneklidňují další výroky kancléře Kohla, kterými ve vystoupení ve Spolkovém sněmu dále posouval interpretační smysl deklarace, než jaký zazněl z úst předsedy vlády české republiky i z úst ministra zahraničí české republiky, jestliže je nezneklidňují výroky ministra financí Weigela i předsedy bavorské vlády Stoibera, kteří mluvili mj. i o tom, že deklarace otevírá cestu k uznání práva na domov, pak mě tento postoj zneklidňuje. Je to důvod, proč i já jsem změnil své původní stanovisko, kde jsem skutečně nepovažoval za vhodné, aby deklarace byla spojována s nějakými průvodními usneseními obou Parlamentů. Ale po tom, co se stalo v Praze a ve Spolkovém sněmu v Bonnu, si myslím, že takovéto usnesení Parlamentu, které jednoznačně zdůrazní základní myšlenku, jež je obsažena v bodu 4 protože bez bodu 4 by tato deklarace smysl neměla - že takovéto průvodní usnesení smysl má. Je tedy podle mého soudu zbytečné hrozit nějakou mezinárodní ostudou, jak se o tom píše v Mladé frontě včera, protože nic takového nehrozí. Já v této souvislosti vyslovuji své obavy z toho, že právě tento způsob psaní určitého českého tisku, tak servilní vůči německé straně, nahání vodu na mlýn těm extrémním nacionalistickým stranám (Potlesk.) a silám, které jsou proti tomu základnímu, co s deklarací spojujeme a proč jsem řekl, že já pro deklaraci hlasovat budu.
To jsou vážné myšlenky a obavy, a byl bych rád, kdyby je představitelé vládních stran a především ODS vzali v úvahu, mají-li zájem na tom, aby deklarace prošla způsobem důstojným významu věci a aby z české strany jí byl dán jasný interpretační smysl, který byl formulován - znovu opakuji - v úvodním prohlášení předsedy vlády i ve stanovisku ministra zahraničních věcí.
Místopředseda PSP Jiří Honajzer: Pane poslanče, upozorňuji vás na čas.
Poslanec Zdeněk Jičínský: Poslední věta. Jednu poznámku, kterou říkám nerad, protože nerad mluvím mentorsky nebo paternalisticky. Ale ta věc, o které se jedná, mi připadá příliš vážná a dotýká se opravdu bytostní dřeně mnoha lidí. Jestliže se na televizní obrazovce objeví poslanci, kteří mluví o tom, že se vsadili o "flašku whisky", jestli poslanec Zeman bude hlasovat pro deklaraci nebo ne, zdá se mi, že to je chování, které není důstojné problému, o kterém jednáme. Zdaleka tím vším nechci říci, že vše, co se v Parlamentu děje, je smrtelně vážné. Ale jsou určité věci, které podle mého soudu takovéto žertování nesnášejí. Děkuji vám. (Potlesk.)
Místopředseda PSP Jiří Honajzer: K řečništi zvu pana poslance Jana Vika. Dalším přihlášeným je Milan Loukota. Dříve než se pan poslanec Vik ujme slova oznamuji, že dalším přihlášeným je vlastně on, tudíž mu umožňuji vystoupit dvakrát po sobě a nebudu ho po 10 minutách přerušovat. Má šanci vystoupit 20 minut a vyčerpat tak oba své příspěvky najednou. Prosím, pane poslanče.
Poslanec Jan Vik: Pane předsedající, dámy a pánové, jsem rád, že se mohu vyjádřit právě teď v této době, kterou mnozí jen velmi těžce psychicky snášejí. Škoda, že tu teď nejsou. Možná by měli o důvod víc ztrácet nervy. Dnes po více než 50 letech od konce druhé světové války zřekla se vláda premiéra Klause prostřednictvím hanebné deklarace všech našich obětí, veškerého utrpení českého národa v době německé expanze, omluvila se agresorům a plně se oddala Hitlerovu dědictví.
Ještě v prosinci 1996 byla tato národní ostuda parafována oběma zeměmi prostřednictvím ministrů zahraničí Klause Kinkela a Josefa Zieleniece. Kdo stál u zrodu této odrůdy mnichovské dohody, jejíž smrtící účinek pro náš národ poznáme v případě ratifikace parlamenty obou našich zemí a naší loajálnosti již v nedaleké budoucnosti? Kdo si zahrál na samotného tvůrce dějin, hrábl do jejich smetiště a vytáhl na světlo sudetoněmecký landsmanschaft, který dnes nepřímo diktuje za tučný žold hradním kolaborantům? Jak se Jmenují? Co chtějí a odkud jsou? Stačí jen zahloubat ve své paměti a vše se nám rychle vybaví. Těm, co si nemohou vzpomenout alespoň touto cestou pomohu.
Sami víme, že očišťovací politika spolkové země a stejně tak majetkoprávní nároky sudetských Němců se staly po sametovém podvodu hlavním a zároveň jediným bodem německé zahraniční politiky vůči československé republice a dnes České republice.
Již krátce po listopadové revoluci 14. 12. 1989 oficiálně od startoval tehdejší předseda bavorské vlády v pokračování nesmiřitelnosti Německa, a to svým prohlášením pro list Frankfurter Allgemaine Zeitung - cituji: Otevřené slovo politování by bylo dobrým signálem, neboť i my se přiznáváme k nacionálně socialistickému bezpráví. Navíc poukazuje na sudetské Němce s tím, že je nutné, aby česká strana neprodleně navázala kontakt a započala tak rozhovory o jejich nárocích. Hned na to se k tomuto výroku vyjádřil čerstvě jmenovaný ministr zahraničí Jiří Dienstbier, přičemž naznačil svou lítost nad odsunem a prohlásil, že je naší morální povinností se k tomuto oficiálně vyjádřit.
Po čtyřech dnech navázal na tuto nově otevřenou debatu i Václav Havel coby kandidát na funkci prezidenta. Cituji: Jsme povinni se Němcům, kteří byli odsunuti po druhé světové válce omluvit. Tak odpověděl na otázku ke stejnému problému pro čs. televizi. Toto také v pozdější době také učinil.
Ještě pozoruhodnější je však Havlův dopis německému prezidentu Richardu von Weitzackerovi z počátku listopadu roku 1989. Cituji z Havlova dopisu: Já osobně, stejně jako mnozí mí přátelé, odsuzuji vyhnání Němců po válce. Považoval jsem ho vždy za nejhlubší nemorální čin, který způsobil nejenom Němcům, ale snad ještě ve větším měřítku Čechům samotným jak morální, tak materiální škody.
Neuvěřitelné a zároveň velmi podezřelé. Zvláště když si uvědomíme to, že doslova pár dní před 17. listopadem, v době, kdy měly vrcholit přípravy na tzv. sametovou revoluci a kdy hlavním a jediným cílem jejich protagonistů bylo svržení komunistického režimu, alespoň to v pozdější době sami tvrdili, leželo Havlovi na srdci poválečné vyhnání sudetských Němců.
S odstupem času již můžeme usoudit, že výše uvedené výroky českých politických představitelů nebyly unáhlené a ani je nemůžeme přisuzovat politické nezralosti v souvislosti s čerstvým jmenováním do funkce, nýbrž že šlo o odhalení dosud skrytých přání a do nedávno nerealizovatelných tužeb, které neprodleně po získání moci převedli do praxe. Bohužel jim v tom nechtěně pomohli - nemluvě o sdělovacích prostředcích - i samotní občané svou benevolencí, ještě očarováni sametovou revolucí a tzv. demokratizací politického systému, kteří v těchto dnech jistě nepřemýšleli o sudetských Němcích a naší možné omluvě za poválečný odsun, což dosud byla pro ně věc dávno minulá a navždy vyřešená.
Takovýchto dalších skandálních výroků, názorů, omluv a lží zaznělo z úst politiků z obou stran do dnešních dnů bezpočet. Záměrně jsem vybral ty výroky nejstarší, abychom věděli, komu můžeme býti hlavně vděční za současný vztah mezi Německem a českou republikou podobající se vztahu velmoci a její kolonie. Však toto bez servítku naznačil prezident SRN, a to již v říjnu 1991, kdy řekl: (cituji) "V naší zeměpisné poloze se orientujeme denně pohledem Polsko, ČSFR a Maďarsko. l Francie denně myslí na Alžírsko či Zair a to je všechno legitimní. Portugalci se zase starají o to, co se děje v Brazílii". (konec citátu). Mimochodem, Alžírsko, Zair a Brazílie byly po dlouhou dobu koloniemi, z toho první je francouzskou a třetí je portugalskou. Bývalý německý prezident tak konečně alespoň jednou hovořil upřímně a vysvětlil, oč Němcům vlastně jde. Za tento výrok se mu z vládních kruhů ČSFR dostalo podezřelé ticho a na proněmecké politice to v žádném případě nic nezměnilo. Holt, koho chleba jíš, toho píseň zpívej a v pravou chvíli mlč!
Každý má jistě rád nějaká ta překvapení a o nic méně dárky. Některé nás po rozbalení potěší, některé svým obsahem vyloženě zklamou. Druhý případ určitě Václava Havla nepotkal. Co jiného si více mohl přát, nežli právě česko-německou deklaraci, jejíž obsah plně vystihuje charakter a povahu domácí kolaborace.
Výše jmenovaný pamflet se skládá z úvodu a po sobě jdoucích osmi bodů. Hned v úvodu se dozvídáme, že vlády České republiky a Spolkové republiky Německo oceňují dlouhé dějiny plodného a pokojného soužití Čechů a Němců. Takovéto období však ve skutečnosti neexistovalo, a zdali ano, tak šlo pouze o historickou epizodu z více než tisíciletého vztahu mezi Čechy a Němci. Takzvané soužití Čechů a Němců se po celou historii až do dvacátého století vyznačovalo hlavně konflikty a na to navazující okupací. Národností nesnášenlivost německého obyvatelstva se však vůči našemu lidu stupňovala a vyvrcholila právě v tomto století v pokus o celkovou likvidaci a zničení Českého státu.
V úvodu se dále píše, že obě vlády jsou si vědomy, že SRN plně podporuje přijetí české republiky do Evropské unie a do Severoatlantické aliance v přesvědčení, že je to ve společném zájmu. Konečně musím pro jednou udělat výjimku a plně souhlasit s tímto textem. Ano, přijetí do evropských struktur je skutečně ve společném zájmu obou vlád.
Proč také ne? Předsedovi vlády Klausovi bude za tento čin přisouzen provládními sdělovacími prostředky titul premiéra osvoboditele, člověka, který po více než půl století přivedl naši zemi zpátky do Evropy. A němečtí sousedé tak nad námi převezmou kontrolu a zároveň hospodářskou, ale i politickou moc. Vše do sebe krásně zapadá.
Bod 2 a 3 hodnotím jako dodatek k Mnichovu. Výše uvedené body jsou nejostudnější částí deklarace. Tam se také objevují nechvalně známá "vyhánění", v německém originálu "vyhnání". Zmírňování a zjednodušování těchto slov nejen vládními úředníky je pouze klamáním českého obyvatelstva slabou, levnou náhražkou, která se ukáže po krátkém uvažování ještě horší, než výklad v němčině.
Stejně hanebná je také část, v níž Německo svaluje svou vinu pouze na nacionálně socialistickou vládu násilí, či obdobě na nacionálně socialistickou politiku násilí, která prý přispěla k vytvoření půdy pro společný útěk, vyhánění a nucené vysídlení. Utrpení našeho národa je tedy vykládáno jako zločiny nacionálně socialistické vlády v Německu. Bylo to však Německo, většina jeho obyvatel, která dovedla demokratickou cestou Hitlera a jeho režim k moci. Tudíž vina leží zákonitě na Německu jako takovém. Taktéž 98,9 % voličů se vyslovilo pro nacistickou stranu při volbách do říšského Parlamentu, konaných v Sudetách v roce 1938. Jsou to sudetští Němci, kteří volili Hitlera, Henleina a Franka, kata našeho lidu. V žádném případě se nejedná o zanedbatelnou skupinu. Ten, kdo se alespoň trochu zajímá o historii, moc dobře ví, že odsun byl oprávněným a ještě velmi mírným trestem za zločiny nejen sudetských, ale většiny Němců. Jaké tedy vyhnání a nucené vysídlení?
Třešničkou na dortu je začátek třetího bodu: "česká strana lituje, že poválečným vyháněním, jakož i nuceným vysídlením sudetských Němců z tehdejšího Československa, vyvlastňováním a odnímáním občanství bylo způsobeno mnoho utrpení, chyb a křivd nevinným lidem, a to i s ohledem na kolektivní charakter při posuzování viny". Znovu opakuji: Odsun sudetských Němců byl nutným preventivním opatřením proti možnému návratu zla, jež nemělo od barbarství pravěkých kmenů do počátku 20. století obdoby.
Vyvražďování nevinných mužů, žen a dětí, koncentrační tábory a jiné mučírny, plynové komory a tzv. hony na divou zvěř, kterou jsme měli být my, rychlé soudy a svištění gilotin, masové popravy, likvidace naší kultury a nejen hospodářské vysávání země. S tím vším přišlo v tomto století Německo za souhlasu a masové pomoci sudetských Němců.
Jen vlastizrádce může litovat sudetských Němců a pouze vlastizrádce se může omluvit spoluvrahovi národa Čechů, Moravanů a Slezanů. Věřme a udělejme všechno pro to, aby byli tito vlastizrádní škůdci a paraziti jednou provždy postaveni před soud a odsouzeni k trestu nejvyššímu!
Německo ani po 50 letech nechce uznat svoji roli viníka za vyvolání a vedení obou světových válek, které s sebou přinesly desetimilióny raněných a mrtvých, a přesto je dnes tomuto národu přisuzována významnými zeměmi vůdčí úloha v Evropské unii a v celém civilizovaném světě.
Za účelem hájit práva své menšiny, která navíc nebyla ničím postižena, se vláda Spolkové republiky Německo snaží oklikou zasahovat do správy české republiky. Tím zmiňuji citaci z textu deklarace: "Obě strany jsou připraveny v rámci svých platných předpisů brát při posuzování žádostí o pobyt a přístup na trh práce zvláštní zřetel na humanitární a jiné důvody, zejména na příbuzenské vztahy a rodinné a další rodinné vazby.
Od deklarace jsme se mimo jiné nedočkali ani dlouho očekávaného odškodnění našich obětí druhé světové války a jejich pozůstalých ze stran Německa, které se smlouvou o úpravě otázek, vzniklých válkou a okupací, zavázalo 23. 10. 1954 v Paříži, že odškodní všechny osoby, které byly pronásledovány či jinak postiženy nacistických režimem. Avšak žádná německá vláda tak v našem případě dosud neučinila. Jsme tak v tomto spolu se Slovenskem poslední zemí a jak to vypadá, budeme jí i nadále. Místo toho se totiž zřídí jakýsi česko-německý fond budoucnosti, do kterého hodlá německá strana vložit 140 miliónů německých marek a česká strana 25 miliónů. Tento fond prý bude sloužit financování tzv. projektů společného zájmu, do něhož patří i péče o hroby a jejich obnova. Kohopak asi?
Podpora menšin, tedy i menšiny německé na našem území, která je podstatně větší, než naše v Německu, česko-německé fórum, jazyková výuka a přeshraniční spolupráce - a toto všechno bude českou pokladnu stát v přepočtu téměř 442 miliónů korun. Podle bodu 7 mají být tyto projekty ku prospěchu především obětem nacionálně socialistického násilí.
Z předchozích slov lze z obou stran lehce vyčíst výsměch všem, kteří byli postiženi nacistickým Německem. Odškodnění v rozsahu 1,5 miliardy Kč, které v době před volbami symbolicky vyplatila obětem nacistické perzekuce Klausova vláda, nebude Německo proplácet zpátky do státního rozpočtu, odkud byly peníze čerpány.
Je velmi zajímavé, že ministerstvo zahraničí přitom ještě vloni na jaře tvrdilo, že odškodnění je zálohové a že kabinet počítá s tím, že se na zpětném vyrovnání částky s Bonnem domluví v rámci právě česko-německé deklarace. Opět jen a jen samé lži.
Deklarace končí bodem 8., kde se mimo jiné uvádí, že se obě strany shodují v tom, že historický vývoj vztahů mezi Čechy a Němci, zejména v první polovině dvacátého století vyžaduje společné zkoumání. Jestliže tomu správně rozumím, tak se vlády usnesly na tom, aby se události první poloviny dvacátého století podrobily jakési historické pitvě, která by snad měla vynést na povrch dosud neznámé skutečnosti. Jednoduše řečeno, Německo se opětovně snaží touto cestou o revizi výsledků druhé světové války a Klausova vláda se na tom má podílet. Co jiného se totiž může skrývat pod slůvkem "zkoumání", něčeho, co už je dávno vyzkoumané a archivované v naší mysli, jako věc ukončená, historická a která vypovídá v neprospěch Němců. (Hluk v sále.)