Poslanec Jindřich Nehera: Pane předsedající, dámy a pánové, jsem pověřen přednést stanovisko poslaneckého klubu Sdružení pro republiku - Republikánské strany Československa k česko-německé deklaraci.
Dovolte mi, abych začal a připomněl slova československého občana Adolfa Burgera, který přežil osvětimské peklo. Cituji z knihy Ďáblova dílna vydané nakladatelstvím Svoboda v roce 1991:
"Vězňové byli vyzváni, aby se svlékli, vždyť přece vědí, že je to jejich poslední hodina. Pláč a výkřiky se mísily s rozkazem ke svlékání, vězňové se svlékat nechtěli a byli tedy ranami zahnáni do plynové komory. Najednou začal kdosi zpívat stále silněji a další hlasy se ke zpěvu připojily. Jako sbor tu zazněla československá státní hymna. Tento zpěv byl posledním protestem proti hrůznému osudu, jemuž propadli a z něhož nebylo úniku. Cyklon B sypaný šachtami začal smrtelně účinkovat. Zpěv přecházel ve výkřiky. Vězňové bušili pěstmi na dveře. Začínali kašlat, po několika minutách to už bylo jenom chroptění, smrtonosný plyn se dostal do plic a způsobit ochromení dýchacích orgánů. Deset minut od okamžiku, kdy byl plyn nasypán do plynové komory, vládlo hrobové ticho." Tolik Adolf Burger.
Tu noc z 8. na 9. března 1944 v plynových komorách krematorií dva a tři v Osvětimi-Burkenau došlo k největší masové vraždě československých občanů v historii, při níž bylo zavražděno 3792 československých občanů, kteří do Osvětimi přijeli vlakem z Terezína. Toto byla pouze střepinka z krvelačného válečného běsnění německého národa. Z běsnění a vyhlazování, při němž přišlo o život na 360 tisíc československých občanů..
Hrůzná Hitlerova teorie z Mein Kampa byla převedena během několika let za pomoci německých občanů do ještě hrůznějších let apokalyptické (?) praxe. Ze 360 tisíc našich obětí byla více než polovina umučena v koncentračních táborech a jiných nacistických mučírnách, další zahynuli na popravištích gestapa, v domácím odboji, dále na východní, západní a africké frontě. Nesmím opominout bombardování, při kterém zahynulo 6432 československých občanů, zejména z řad mladých lidí nasazených v Německu na nucené práce.
Ptáte se, proč zde tato fakta připomínám právě ve spojitosti s česko-německou deklarací? Ptám se tedy já vás: Hovořilo by se někdy o česko-německé deklaraci nebýt vítězství Adolfa Hitlera v Německu, Mnichovské dohody a následné okupace Československa a konečně největšího masakru v dějinách lidstva za druhé světové války? Fráze typu, že by měla být tato deklarace tlustou čarou za minulostí a krokem do smířlivé budoucnosti, vypovídá o tom, jaký mají vztah její hlasatelé k výše zmíněným obětem. Nejraděj by na ně zapomněli, podali si ruku s národem, který ještě historicky nedávno vystupoval v roli masového vraha nejen našeho národa, a vyšli tak společně vstříc společně lepším zítřkům i za předpokladu jeho nevyzpytatelnosti. Jde o nezkušenost, o slabost současné vládní garnitury, či snad dokonce o záměrné jednání?
Byl bych velmi nerad, abychom se skutečnost dověděli v době, kdy už bude pozdě. Bystrost a stálá připravenost proti německým snahám musí být v čelné pozici v zahraniční politice České republiky pro budoucí období. Nejsmutnější na tom celém je, že již samotný fakt stupňující se hrozby od západního souseda by nemusel být takových rozměrů, nebýt nechvalně proslulé omluvy prezidenta Havla, která dala tehdy spícím sudetským nadějím křídla. Bohužel, nebyly to pouze sudetské snahy, které se probudily z více než čtyřicetiletého spánku, který se zdál být posledním, ale i samotný popud výbojné politiky Německa odstranil víko ze své rakve a dnes se již s úspěchem prohrabává ze smetiště dějin do německé politické špičky.
Prezident Havel probudil k životu tužby a vášně, které by snad již konečně dál přirozeně odumíraly. Alespoň my, republikáni, stále čekáme na tu chvíli, kdy se prezident Havel veřejně omluví Čechům, Moravanům a Slezanům, za to, že se omluvil sudetským Němcům.
Po sametovém loutkovém divadle nastala politika bratříčkování a přátelského stisku ruky se všemi západními zeměmi včetně Německa. Občané opilí domnělou svobodou důvěřivě přihlíželi a někteří bohužel stále přihlížejí objímání se politicky čerstvým sousedem. Ovšem zatímco na naší straně bouchalo šampaňské, náš soused nedávno spojený v celistvé velké Německo si i přes starosti s NDR našel čas na chladné kalkulování a následné výpočty.
Stanovisko SPR-RSČ je, že Německu se začaly dělat velké ústupky, které nám však nepřinesly žádný úspěch a velký soused je zatím šikovně do dnešního dne využívá. Zatímco čeští vládnoucí politici pomocí sdělovacích prostředků den co den vnucují občanům České republiky svoji politiku, založenou na urychleném vstupu do NATO a Evropské unie, aniž by jim osvětlili následky takovéto cesty, která v každém případě vede do chřtánu velkoněmecké orlice, německá politická reprezentace vytváří jakýsi dojem brzypřijetí naší země do evropských struktur, hraničící až s umělým vydíráním a klade si podmínky. Česko-německá deklarace je toho jasným důkazem.
Jak německá strana, tak i domácí vládnoucí kolaborace připravuje politicky zmatené Čechy na další a další ústupky vedoucí až k návratu sudetských Němců ne Již do české republiky, ale do východního regionu Evropské unie. Viník již nebude Německo, ale my samotní, poněvadž jsme ještě před přijetím sami přistupovali na nároky Němců a vycházeli jim ve všem vstříc. Již nebude zlého Německa, které by si nejdříve počkalo na přijetí České republiky do Evropské unie a NATO a ještě jim k tomu ze všech sil pomáhalo a po úplném začlenění začalo se svojí útočnou politikou. Nýbrž naopak. Proč nejdříve nepřenést odpovědnost za vše na samotné Čechy, začít s kampaní očisťující Německo od všeho zlého a poté v historicky blízké době prohlásit - vždyť oni to chtěli.
Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Pane kolego, promiňte, že vás přerušuji. Ověřuji si jenom, protože došel čas, je to stanovisko klubu?
Poslanec Jindřich Nehera: Ano.
Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Děkuji. Promiňte, že jsem vás přerušil.
Poslanec Jindřich Nehera: Musím uznat, že vypočitatelnost německé strany je obdivuhodná. K tomu, aby však dokonala své dílo, potřebuje hrstku kolaborantů a zapomnětlivé stádo, kterým bychom měli být my, občané české republiky. Proto jedině my můžeme zamezit tomuto politickému podvodu na sklonku století. Republikánští poslanci, kteří nezapadávají do výše zmíněné souhry, dělají a budou dělat vše pro to, aby k výše zmíněnému nikdy nedošlo. Věříme i v širokou stále rostoucí podporu mezi voliči. Ovšem zde, na půdě sněmovny, asi těžko nějaké voliče přetáhneme na naši stranu. Proto nemá ani cenu dále vás informovat o našem programu v otázce česko-německých vztahů.
Zvolím tedy jinou taktiku a pokusím se o nemožné. Zbytek svého projevu budu věnovat nezapomenutelným represím ze strany Německa vůči našemu národu a připomínat stále rostoucí hrozbu opakování se. Budu zde připomínat historické události pramenící z dob velkého stěhování národů až do dnešních dnů. Nezapomenu ani na důležité literární statě a státnické projevy, které se nějakým způsobem dotýkaly našeho vztahu k Německu a naopak. Opakování je matka moudrosti, praví staré pořekadlo. Snad se mi podaří ve vás probudit alespoň kapku odpovědnosti, i když při pohledu na lavice před sebe v to ani příliš nedoufám. Vždyť jde přece o odpovědnost před dějinami a tím i o odpovědnost vůči našim předkům i potomkům.
Nejdříve začnu se stručnou chronologií dějin česko-německých vztahů či spíše konfliktů, které se velmi často vyznačovaly okupací našeho národa. Žijeme již od nepaměti v Evropě mezi dvěma velmocemi - Německem a Ruskem. Německo bylo ovšem dříve představováno, zejména germánskými Franky, Bavorskem, Saskem, Braniborskem a Rakouskem či Pruskem, které byly naším osudem od nepaměti, vlastně už od 7. století. Rusko, či vlastně pozdější SSSR, který vznikl až na začátku 20. let tohoto století, se pro nás stalo aktuální až v posledních asi 50 letech a vzpomínky na něj a jeho imperialistické chování vůči nám, na naše dvě poslední generace v nejčerstvější paměti zatím jsou pořád živé, žhavé a bolestné. Jednak se tento stát jako velmoc prosazoval až od 17. století, když jsme už byli podrobeni Rakouskem, jednak jsme s ním nikdy nesousedili jako ČSR, až od roku 1945. Nestřetli jsme se s ním jako Češi nikdy vojensky, nikdy předtím nás neohrožoval nebo jinak se do našich záležitostí nevměšoval.
První epizodou našich vztahů byla účast našich vojáků v rámci vpádu agresivní Rakousko-uherské armády na jeho území v 1. světové válce a na ni navazující boje Čs. legií. Proto také příklon k této zemi po 2. světové válce, po kruté zkušenosti s německou okupací, tedy k zemi, která se v rozhodující míře zasloužila o naše osvobození, byl nejen pochopitelný a odůvodněný, ale většinou i velmi spontánní.
Stanovisko SPR-RSČ. Je pravdou, že nás tehdy existující stalinský a později břežněvovský totalitní sovětský komunismus, maskující do značné míry právě ruskou rozpínavost, jednoznačně podvedl a znásilnil. To však po roce 1989 skončilo s tím, že už není a zřejmě nebude reálná možnost a snad ani snaha takovéto přístupy zopakovat. Proto nelze říci, že jsme žili mezi dvěma kameny. To platilo třeba pro Polsko, ale ne pro nás. Pro nás v našem prostoru bylo po dobu 13 století hlavním problémem, trvalým ohrožením a nebezpečím výhradně Německo. Z toho hlediska byly například třeba útoky Maďarů nebo i Poláků jen dočasnými záležitostmi.
Již v 7. století víme o napadání slovanské Samovy říše vzniklé tehdy na našem území franckým králem Dagobertem. Od té doby germánský tlak na západní Slovany nepolevil. Především Bavoři dokázali využít jejich oslabení ze strany asijských Avarů a asi v polovině 8. století si podrobili korutanské Slovany sídlící zhruba v oblasti dnešního Rakouska.
Poté následoval soustavný drang nach osten mohutně zahájený a prosazovaný franckým císařem Kariem Velikým na sklonku 8. a začátkem 9. století, který postupně napadal a přinutil k poplatku slovanské Obodridy, Vilčany, Havolany, Srby sídlící tehdy zhruba na území pozdější NDR, panonské Slovany a také Čechy. To pokračovalo soustavným tlakem na Velkomoravskou říši ať už za Ludvíka Němce (roku 843 až 876) nebo za jeho následovníka Arnulfa, který spolu s římským papežem usiloval, a to velmi důsledně, o to, aby ji odtrhl a izoloval od hlavního mocenského i kulturního centra v Evropě, kterým tehdy samozřejmě nebyla západní Evropa, ale východní Byzancie, konkrétně šlo o narušení a posléze zbavení veškerého politického a náboženského vlivu slovanské mise Cyrila a Metoděje. Nakonec neváhal na pomoc proti ní povolat kočovné asijské Maďary, kteří ji potom dokázali začátkem 9. století zcela vyvrátit.
Poté převzali českomoravské politické centrum čeští Přemyslovci. Jejich zásluhou bylo, že v těchto tvrdých dobách byla na další staletí zabezpečena kontinuita a územní celistvost českého státu, který se stal od 12. století dědičným královstvím. Navíc přitom prodělával značný politický, hospodářský i kulturní rozvoj. Možná jim v tom pomohly i přírodní podmínky, tedy věnec pohraničních hor obklopujících zemí.
Hlavní však bylo prosazení postupné vnitřní politické centralizace, byť s využitím době odpovídajících, často velice nečistých metod, značné zemské bohatství založené především na těžbě stříbra a také šikovná diplomacie spojená se zapojením země do rámce svaté říše římského národa německého, v níž se později český král stal jedním z nejdůležitějších sedmi volitelů císaře, od roku 1212. To všechno v době, kdy většina ostatních, už zmíněných, západoslovanských kmenů byla postupně Němci podrobena, zbavena jakékoli samostatnosti a od těch časů soustavně důsledně velmi tvrdě a úspěšně germanizována.
Dnes o původně převážně slovanském původu východoněmeckých oblastí, jakož i částí Bavorska, tu svědčí jen místní jména. To všechno ovšem neprobíhalo hladce a možno říci, v soustavném boji proti německému nátlaku. Tak např. už svatý Václav byl nucen se bránit bavorskému Arnulfovi, od roku 922, a zavázat se tzv. poplatku, Boleslav I. sasskému Jindřichovi I., od roku 930, a Otovi I., 950, vůči němuž pak musel tento poplatek obnovit.
Do českých záležitostí zasahoval Jindřich 11. r. 1002 až 1024, Břetislav I. musel bojovat s Jindřichem III. z francouzského rodu, r. 1040, němečtí králové do českých věcí znovu zasahovali ve sporu o trůn v letech 1092 až 1125, Soběslav l. porazil vojska císaře Lotara u Chlumce r. 1126.
V naprosté závislosti na hohenštaufském císařovi Barbarossovi, Fridrichovi l., vládl český Bedřich r. 1178 až 1189, Václav l., 1230 až 1253, bojoval s rakouským vévodou Fridrichem II. Přemysl Otakar II. pak s Rudolfem Habsburským, zakladatelem onoho později tak známého rodu, a byl od něho nejen poražen, ale i zabit roku 1278. V letech 1278 až 1283 vládla v Čechách poručnická vláda Oty Braniborského. Rakouský Albrecht I. vpadl na papežský popud znovu do Čech proti Václavu II. roku 1301 a znovu pak proti Václavu III. roku 1305, kde usiloval o bohaté doly kutnohorské. Po vymření Přemyslovců po meči v roce 1306 jim dočasně vnutil za krále svého syna Rudolfa, který vládl od roku 1307. Pak přišel zlatý věk našeho státu, 14. století, ve kterém jako čeští králové, léta 1310 až 1437, a císaři říše, léta 1347 až 1437, nastoupili Lucemburkové, přemyslovský rod po přeslici. Ve druhé fázi tohoto období, za vlády Václava IV., dochází, jak známo, k české reformaci a husitským válkám.
Stanovisko SPR-RSČ je, že v nich byly organizovány proti Čechům a Čechám křížové výpravy, 1. až 5. v letech 1420 až 1431, vyhlašované sice papežem, avšak složené převážně z německých vojsk. Husité je ovšem dokázali vždy porazit. Bratrovražedný boj a jeho následky, jakož i zhroucení cen stříbra, hlavního zdroje bohatství českých zemí v té době, následující po objevení Ameriky, vedlo k postupnému hospodářskému i politickému oslabování země. Nastoupili cizí králové, napřed Jagellonci, a po jejich vymření roku 1526 na základě mezirodové dědické smlouvy rakouští Habsburkové. Tak se český národ dostal pod moc dynastie, která ho potom ovládla téměř čtyři století. Postupně byla jeho práva oklešťována nástupem rekatolizačních a germanizačních snah a samozřejmě i říšským centralismem. To podnítilo stavovské povstání poražené na Bílé hoře a tvrdě potlačené v roce 1620. Následovala poprava 27 vůdců povstání a samozřejmě ohromná majetková konfiskace. Postiženo bylo 600 osob stavu panského a rytířského, císařovi a církevní přívrženci získali za babku dvě třetiny statků v zemi.
To vyvolalo třicetiletou válku, první evropskou válku, v níž se střetla řada katolických a protestantských zemí. Hned na jejím začátku byla v Čechách provedena drastická rekatolizace, v jejímž průběhu byla šlechta i měšťané vyzváni, aby přistoupili na katolictví, nebo opustili zemi. Odešlo 320 šlechtických a asi 30 000 nešlechtických rodin, sedláci byli k přestupu jednoznačně donuceni. O krutosti celého procesu svědčí skutečnost, že před povstáním byla země v naprosté většině protestantská, zhruba z 90 %, a už v r. 1627 zbylo jen pár ilegálních rebelů, všichni se naráz museli přeměnit na katolíky. Tato válka, jak známo, skončila vestfálským mírem v roce 1648 a pro naše země a českou věc totální porážkou. Byly strašlivé zpustošeny a národ zůstal ve hmotném i duševním úpadku, V Čechách ze dvou milionů obyvatel zbyla sotva polovina, na Moravě klesl počet z milionu na tři sta tisíc. To bylo v roce 1643. Slezsko pozbylo asi 200 000 lidí. Obojí Lužice byly od české koruny odtrženy. Pak už skutečně začala ona tři sta let trvající cizácká německo-rakouská okupace, národní poroba. Byla to skutečně doba temna pro český národ, doba národního ponižování, poněmčování, hospodářského zbídačování končící až zrušením stejné už jen formální České kanceláře v Praze, kdy veškeré rozhodování bylo přeneseno do Vídně, a tedy i posledních znaků vlastní české státnosti v roce 1749. Dnes se znovu ozývají hlasy novodobých lokajů, které takové hodnocení napadají s tím, že přece v té době u nás vzniklo a rozvinulo se skvělé baroko, jaképak tedy temno.
Stanovisko klubu Sdružení pro republiku - Republikánské strany Československa je, že k tomu je třeba jen dodat, že přece nikdo nepopírá, že na této protičeské době naší protivníci a utlačovatelé, vídeňský dvůr, katolická církev a její hierarchie, cizácká šlechta vydatně vydělali, že pro ně to skutečně byla doba lesku a slávy. Toto okázalé baroko nebylo z nás ani pro nás. Záleží tedy na volbě úhlu pohledu a těžko někdo může na otrokovi chtít, aby přijal pohled otrokáře. Přirozeně po celá tato staletí jsme s Němci neměli jen konflikty, ale i dlouhá léta vzájemného soužití a spolupráce, vzájemného kulturního ovlivňování. A to nebylo zdaleka jen jednostranným přenášením západních proudů k nám. Tak třeba v době velkomoravské byly naše země přinejmenším na stejné, pravděpodobně ale na vyšší civilizační úrovni než Franská říše nebo později Německo. Samozřejmě, že v této době si vzdělání a písemnictví monopolizovala církev, a protože ta se v dané době podstatně mocensky postarala o to, aby kulturní vztahy Velké Moravy s Byzancí, středem tehdejší vzdělanosti, byly přerušeny a eliminovány, nebylo divu, že nové už byly navazovány tedy jen se Římem, tedy s evropským západem.
V každém případě však například byly české země počínaje dvanáctým a zejména třináctým stoletím hospodářsky vyspělejší než většina tehdejších německých a rakouských zemí, což také potvrzuje soustavný proud jejich kolonistů k nám. A jak je známo, dodnes platí, že lidé - emigranti se táhnou do druhých zemí za lepším. Nestěhují se z bohatších do chudších, ale právě naopak. Tím více to platilo pro celou lucemburskou dobu a vlastně i pro rudolfínskou dobu od roku 1576 až 1612, kdy byla politickým centrem, a tedy i centrem vzdělanostní říše Praha. Přirozeně karta se po Bílé hoře, třicetileté válce i habsburské okupaci obrátila v náš neprospěch. Němci se stali jednoznačně privilegovaným národem, přeměňovali se na panstvo a vzdělance bohatnoucí z naší práce, a naopak Češi a Moravané byli v naprosté většině degradováni na poddané, služebníky a nejvýše řemeslníky povolané do Vídně a Rakouska jen na podřadná místa a povolání. Úředním jazykem se v praxi stala němčina, tedy i vyšší vzdělání bylo buď latinské nebo německé. Za takových nepřirozených podmínek, kdy jsme se stali druhořadým národem, pochopitelně vlastní česká kultura a dokonce i český jazyk zhruba na konci 18. století v podstatě vymizely. Pak se ovšem na nás Němci a Rakušané mohli dívat svrchu jako na někoho, kdo se musí u nich a od nich učit, kdo je vůči nim od přírody podřazený.
Pokládám v dějinách českého národa za první zázrak, že dokázal uhájit po celá staletí vlastní samostatnost a suverenitu proti nepoměrně silnějšímu německému sousedovi v dobách, kdy mu postupně všechny ostatní slovanské země na jih i na sever od nás, kromě Polska, podlehly a byly poněmčeny.
Za druhý zázrak pak tu skutečnost, že v podmínkách, kdy byl v habsbursko-rakouské říši takřka do země zadupán, se dokázal výhradné z vlastních zdrojů a sil, takřka z ničeho, poražený, zdeptaný, a okrádaný národ a proti všem znovu pozvednout semknout a usilovat o obnovu vlastního jazyka, ducha i státnosti. Proto klobouk dolů před dobou našeho národního obrození, před vynikajícími jednotlivci i generacemi - bohužel není tu místo alespoň na hrubý výčet jejich počinů, to je věcí jiných prací - které toto dílo započaly někdy ve druhé polovině 18. století a dovedly úspěšně ke konci v roce 1918. Vždyť dokázaly skoro nemožné, něco, za co si ještě dnes musíme chtě nechtě českého národa a jeho dědictví, a to přes všechny chyby a slabosti, nesmírně vážit.
Na tomto místě mi dovolte odbočku do budoucnosti. Za třetí zázrak pokládám, že jsme dokázali přežít, a to při zdravém rozumu i dvacáté století. Stanovisko klubu SPR - RSČ je, že jistě by to nebylo možné bez hospodářského vzestupu, který mohl pomoci zabezpečit vlastní prostředky pro všechno ostatní, zejména pro české školy a písemnictví.
Tento vzestup jednoznačně prokazuje skutečnost, že na sklonku existence Rakouska byly České země ekonomicky nejrozvinutějšími ve státě, zhruba na stejné úrovni, jako vyspělé oblasti v Německu. Na tom měli zásluhy právě hlavně české, převážně právě opravdu vlastenecké hospodářské kruhy, naši vlastní úspěšní živnostníci a podnikatelé.
Právě tento rozvoj se pokládá pro národní věc v onom období za rozhodující a nezastupitelný, věcný předpoklad. To založilo i nástup vlastní české kultury a konečně i politiky.
Na obnovu vlastní státnosti měl náš národ plné právo, a to ne jen podle kriterií současnosti. Po staletích se osvobodili třeba Španělé od Maurů, Řekové a jižní Slované od Turků, Poláci od Prusů, Rusů a Rakušanů, osvobozena a sjednocena byla Itálie. To už vůbec nepřipomínáme dnešní časy, kdy samostatné národní státy vznikaly a vznikají po desítkách po celém dříve koloniálním světě, od Latinské Ameriky přes Asii až po Afriku, nebo i na území bývalého SSSR nebo Federativní Jugoslávie.
Proto nehledě na okolnosti spojené s prohrou Německa a Rakousko-Uherska v první světové válce nám nikdo nic nedaroval, ani Versailleský mír, na který často tak žehrají naši přátelé, Sudeťáci. Pouze nakonec došlo i na spravedlivou restituci našich starých a nezaniknutelných práv.
Těmto hlasům ze záhrobí z dob přirozené německé nadřazenosti nad slovanským méněcenným plebsem je třeba připomenout, že právě náš národ a naši politici se vůbec až do hořkého konce říše nechovali úzkoprse a šovinisticky. Prakticky až do poslední chvíle se převážně snažili uchovat i do budoucna vhodnou formu spolkového či federativního státního uspořádání a využít jeho výhod ke vzájemnému prospěchu. Požadovali jen maličkost - vlastní přirozené právo, neboli rovnoprávné postavení Českých zemí, národa a jeho jazyka. Dnes je to pasé, ale ve skutečnosti existenci společného státního středoevropského celku rozbíjely a zničily vládnoucí vyvolené národy, tj. Němci a Rakušané, popřípadě Maďaři, kteří si takový přirozený stav nebyli schopni a ochotni připustit, a to ani za cenu sebezničení. Nebyli ochotni akceptovat fungující silný federální stát, ve kterém by v souladu s vnitrní demografickou situací spravedlivě vážil a převažoval hlas slovanských národů.
Na tomto vývoji a právu nic nemění ani skutečnost, že na našem území v okamžiku vzniku ČSR v roce 1918 žila výrazná německá menšina. Ta nikdy nenabyla specifické právo na to, aby mohla jen pro sebe požadovat oddělení jakýchkoliv historických částí našich zemí. Dost na tom, že nás Rakousko během staletí své vlády zbavilo k nám původně přičleněných obou Lužicí a převážné části Slezska jen pro zachování svého předchozího panského postavení.
Že se nemohla po prohrané válce se ztrátou své někdejší nadřazenosti ze zákona smířit nebylo naší chybou, ale jen a jen jejich vlastním omylem. Místo, aby se Němci snažili v první republice svoji chybu napravit a přizpůsobit se reálné a podotýkám spravedlivé situaci, snažili se místo toho od samého začátku zvrátit věci, nebýt s námi, ale proti nám. Pro srovnání uvádím, že v podobném postavení jsou třeba i dnes obdobné menšiny ve státech vzniklých na území bývalého SSSR, především v Pobaltských republikách, Ukrajině či Kazachstánu, nebo třeba i Srbové v Chorvatsku.
V roce 1921 jich bylo u nás asi tři milióny z celkových deseti miliónů v naprosté většině českomoravských obyvatel, převážně v pohraničních oblastech, zčásti však i v několika velkých, hlučných městech. Tady jich však nebylo více než asi 235 tisíc.
Je zajímavé, že ještě v roce 1910 jich bylo ještě 3, 5 miliónů, takže jejich počet do okamžiku vzniku československé republiky významně poklesl a že naopak potom následoval růst až na 3, 3 milióny v roce 1938. Měli stejná občanská a politická práva jako Češi, vlastní politické strany a zastoupení v Parlamentě. Měli své školy, svůj tisk a svoji kulturu. Nikdo jim nic nebral. Nemohli však snést České státní orgány, armádu a policii a příchody českých obyvatel do svých teritorií. To od začátku považovali za nespravedlnost a křivdu, s níž se ve své většině nechtěli smiřovat.
Zjištění původu této menšiny v Čechách je obtížné pro nedostatek úplných a spolehlivých pramenů. Všeobecně se vykládá jako důsledek kolonizace pohraničí zhruba ve třináctém století, kdy se u nás tito Němci usazovali za dědičný nájem na základě pozvání Přemyslovců, kteří byli vlastníky nevyužité půdy. To je ovšem velmi mlhavé, v daných poměrech to mohlo být obdobné mnohem pozdějšímu pozvání Rusů k usazení třeba v Pobaltských republikách nebo cikánů v České republice po druhé světové válce. Je otázkou, zda vůbec šlo o nějaké státně organizované zvaní, nebo zda spíše šlo o zvaní ze strany katolické církve a jejích hodnostářů nebo institucí, než panovníka. Samozřejmě, že tím stejně nebyla získána nějaká výhradní národnostní práva - tenkrát zcela neznámý pojem. Pane předsedající, prosil bych o klid.
Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Dámy a pánové, prosím o klid. Děkuji.
Poslanec Jindřich Nehera: V každém případě k nám tedy přitáhli za chlebem a za lepším z chudého Německa. Konečně putovali až do Potisí a do Maďarska. Údajně však stejně podstatná část z nich odešla v období české reformace a husitských válek.
Nová vlna německé imigrace pak přišla jako důsledek Lutherovy reformace, respektive po jejím vítězství a Augšpurském míru v roce 1555. Tehdy se k nám utíkali němečtí katolíci, kteří se nechtěli podrobit novému protestantismu. Byli v podstatě stejně jako ostatní obyvatelstvo decimováni třicetiletou válkou, po níž u nás zbylo slabých 1, 3 mil. obyvatel.
Potom však rozhodující část pozdější sudetské menšiny se přistěhovala postupně, hlavně jako součást vítězného německého národa - a přirozeně zejména ve městech se k Němcům přihlašovaly ze zištných důvodů i skupiny českých kolaborantů - usazujícího se postupně na věčné časy jako nadřazená panská vrstva v bývalém Českém království. Nikdy se nepokoušeli o národnostní asimilaci, jak by se patřilo, ačkoli by to bylo přirozené a žádoucí. Zřejmě by jich to nebylo důstojné.
(Předsedající: Dámy a pánové, prosím o klid.) Bylo by dobré, kdyby naši historici tomuto tématu ještě věnovali odpovídající a komplexní pozornost. V každém případě je ale řada důkazů svědčících o tom, že s touto menšinou u nás byly od počátku potíže a že si opakovaně přisvojovala nadměrná práva, což domácí obyvatelstvo nemohlo akceptovat. Již kníže Spytihněv v roce 1055 nařídil, aby všichni Němci do tří dnů opustili zemi. Dekret kutnohorský, vydaný českým králem a německým císařem Václavem IV. v roce 1409 vyhlašuje, že německý národ nemá žádného práva obyvatelského v zemi a že jedině Čechové jsou spravedlivými dědici království. Konečně v roce 1615 byl v českém sněmu přijat zákon, i když prakticky nebyl nikdy účinný, který již stanovil, že nadále žádný cizinec, který by česky neuměl, nemá být přijat do země za obyvatele, ani do měst za měšťana, to je za jednoho z asi 20 tisíc plnoprávných občanů českých, a hrozil vypovězením ze země těm, kteří se mezi sebou zavázali, aby při shledání společném českým jazykem nemluvili. Citováno dle J. Pekaře.
Nejde o praktické účinky těchto opatření, ale o to ukázat, že počínání a chování sudetských Němců v dobách první republiky pokračovalo i nadále v duchu jejich starých tradic a národní nadutosti, že nešlo o nic nového, co by snad bylo založeno oním prokletím, Versailským mírem. Bylo to v nich odedávna a bohužel znovu to nesmírně ožilo po nástupu Hitlera k moci ve třetí říši po roce 1933, kdy jim svitla naděje, že konečně dostanou heim ins reich bezbolestně a na náš úkor prostou anexí historických území českého státu. Byli v tom směru od začátku velmi aktivní, protože to bylo plně v souladu s jejich záměry a představami o vlastní budoucnosti, nebyli v tom směru jen pasivními loutkami říše. Už v parlamentních svobodných volbách v roce 1935 získala Sudetoněmecká fašistická strana, mimochodem od samého počátku financovaná a organizovaná Německem, skoro 70 % hlasů německé menšiny. A pak už začal a zintenzivňoval se celý řetěz protičeských provokací.
V roce 1938, když už Hitler zlikvidoval rakouský stát, kdy stanovil podrobné zásady plánu útoku na československou republiku a když Henlein na sjezdu této strany vyhlásil své provokační autonomistické požadavky, v následujících obecních volbách na daném území zvítězila téměř naprosto fašistická strana s více než 90 %. Stačili ještě založit svou vlastní vojenskou organizaci, která se mohla pochlubit 300 záškodnickými akcemi, zavražděním 110 lidí, odvlečením více než 2 tisíc osob do říše, a to za pouhé 2 týdny. To všechno bylo po Mnichovu, po jejich totálním vítězství, završeno 4.12.1938 volbami do říšského parlamentu na území Sudet. Na kandidátce byl sám Hitler, Henlein, Frank a jim podobná demokratická esa, přičemž pro tuto kandidátku hlasovalo 98, 9 % hlasů. Sudeťáci tedy nebyli žádnými neviňátky, žádnými neinformovanými obětmi, ale v naprosto prokazatelné většině a zcela objektivně aktivními a uvědomělými rozbíječi a velezrádci československé republiky.
Po Mnichovu byli zato náležitě odměněni i tím, že Hitler zvláštním zákonem všechny tyto nové obyvatele, pokud se přihlásili k německé národnosti, a to se stalo dobrovolně, manifestačně a takřka stoprocentně, učinil plnoprávnými říšskými občany.. Tím také automaticky přestali být ze své vlastní vůle a navždy občany Československé republiky. Vůbec jim, těmto spravedlivým, už potom nevadilo, že na svém novém teritoriu od samého začátku vytvořili nedobrovolnou a bezprávnou menšinu více než 1 milionů Čechů, že ze Sudet bylo v okamžiku jejich záboru zcela bez důvodů a bezprávně vyhnáno, a to fofrem, bez skrupulí, jakéhosi majetku a náhrad, jen s ranečky, nejméně 135 tisíc našich občanů. Svobodné slovo číslo 35 z roku 1992 uvádí celkový počet vyhnaných Čechů v roce 1938 a 1939 na 836 tisíc.
Za okupace kvůli vybudování esesáckých střelnic byla bez cavyků zlikvidována řada vesnic, přičemž bylo vyhnáno až 30 tisíc jejich českých obyvatel. V roce 1942 byli nuceně vystěhováni na území ohraničené Vltavou, Sázavou, Netvořicemi a Neveklovem. A také v oblasti Brd, Milovicka a Vyškovska. Je známo i to, že během agresivní německé 2. světové války byl zřejmý vysoce nadměrný počet Sudeťáků nejen v NSDAP, ale i ve zbraních SS, vedoucích funkcích v koncentračních táborech a hlavně v gestapu.
Podstatná část řídících Němců v Protektorátu, ve státní správě, vedení podniků, policii i gestapu byla právě tohoto původu. Měli pro to předpoklady, znali nejlépe prostředí a někteří uměli i česky. Na to my, Češi, nemůžeme nikdy zapomenout a zatím nemáme ani důvod jim odpustit, schází pro to totiž základní předpoklad z jejich strany, to je vlastní jednoznačné a bezvýhradné uznání těchto hrozných historických provinění vůči českému státu a národu.
Náš prezident Beneš se vyjadřuje k této otázce v květnu 1944 a připomíná, že - protože Němci za druhé světové války zničili vše, co by je snad opravňovalo k soužití s námi, bylo jediným logickým závěrem, že oba národy nemohou žít ve společném státě.
Sudetoněmecký problém vytvořili sudetští Němci sami, a to v době, kdy se domnívali, že budou mít vždycky možnost jej řešit pro sebe a po svém. Jsem přesvědčen, že musí od nás každý sudetský Němec, který se nepostavil činně proti nacismu, odejít a že musí odejít hned, jakmile bude Československo znovuzřízeno jako svobodná republika. Kdyby tito Němci u nás zůstali, měli bychom trvalou občanskou válku mezi nimi a Čechy..
Mnichov byl dílem tvrdého nátlaku Německa a zrady Francie a Velké Británie, ale nemohlo by k němu vůbec dojít bez předchozí kolektivní vnitřní velezrady sudetských Němců. Agrese a násilná okupace zbytku okleštěného území československé republiky 15. 3. 1939 byla pro Hitlera jen jeho přirozeným a předem naplánovaným pokračováním.
Pak už následovala druhá světová válka a více než 6letá německá poroba, během níž chování Německa a Němců vůči nám od samého začátku pozbylo všech znaků civilizovaného národa. Chovali se jako zvěř, páchající zvěrstva všude, kam šlápli. Rozhodujícím přístupem k nám byla arogance, bezohledné vykořisťování a všestranná brutalita. Jako její pamětník musím konstatovat, že ji naprosto nelze srovnávat s pozdější sovětskou okupací po roce 1968. Samozřejmě ani na ní nelze najít nic dobrého, bylo to zrádné a protiprávní přepadení a podrobení, ale proti okupaci Německem to byla selanka. Rusové se snažili schovávat se a nepřicházet nám na oči, šéfovali nám jen prostřednictvím nejvyšší úrovně našich normalizátorů, jako občané se k nám nechovali povýšenecky a spíše nám ukazovali svůj respekt hospodářský, svého postavení vůči nám rovněž nezneužili. To tedy pro Německo byla tehdy jiná káva. Možná to dnes zní podivně, ale Rusové po roce 1968 se ve srovnání s Německem u nás chovali jako gentlemani. Obecnou metodou německého jednání vůči nám byla nadřazenost a bezohlednost, dávali nám plně a všude najevo, že jsme pro ně pouhá slovanská verbež. Gestapáci, němečtí vojáci a úředníci byli na každém kroku, za pouhé poslouchání zakázaného zahraničního rozhlasu, vlastně za všechno možné byl hned trest smrti, který byl také poctivě využíván.