Poslanec Miroslav Vacek: Paní poslankyně, páni poslanci, jen málu našich občanů je česko-německá deklarace úplně lhostejná. Více jich má k ní vyhraněný názor a jen velmi zřídka se nechá přesvědčit protichůdnými argumenty. Také já jsem nezměnil svůj odmítavý postoj k deklaraci, protože nejen její obsah, ale i mnohé z toho, co jí předcházelo, co provázelo její přípravu i to, co se odehrává nyní, mé nepřesvědčilo, že se mýlím.
Nemíním rozebírat jednotlivé odstavce a opakovat již mnohokrát vyřčené argumenty, které stejné ponechávají netečné spoluautory a obhájce deklarace na naší straně a ani je nepřesvědčí, že jednali přinejmenším v rozporu se zájmy určité části našich občanů.. Že si toho byli vědomi, o tom svědčí utajování příprav textu deklarace před národem i načasování jejího znění těsně před vánočními svátky, aby otupili bezprostřední negativní reakce.
Jsem přesvědčen, že podobná vystoupení jako moje se budou odehrávat před poloprázdnou Poslaneckou sněmovnou. Neudivuje mne to. Bylo už dost času zvyknout si na podobnou aroganci.
Pokud se vám mohu svěřit se svými dojmy, musím přiznat, že pohled do prázdných poslaneckých lavic některých pánů poslanců je mi příjemnější, než když jsou tyto lavice obsazeny. Přiznám se také, že vzhledem k věku i své celoživotní vojenské profesi se nezbavím určité podjatosti k takovému dokumentu, jakým je česko-německá deklarace. Je ale vadou mojí a stejně smýšlejících občanů, že obhajujeme mezinárodně uznané výsledky druhé světové války, když si je dovolují zpochybňovat vládní představitelé Spolkové republiky Německo? Od koho měli mandát k omluvě Němcům ti naši politici, kteří tak učinili a vytvořili tím precedens pro následná stanoviska Němců? Proč jsme tak benevolentní k neplacení stanovených reparací Německa naší zemi v době, kdy chybí peníze téměř na vše, co tvoří nezbytné sociální zabezpečení našich občanů? Odpověď jako v mnoha jiných případech Je demagogická a končí zpravidla naším zařazením mezi extrémisty.
Dnes se vedou diskuse o tom, zda máme, či nemáme náběh na policejní stát. Každý máme asi rozdílné zkušenosti. Je možné považovat za normální, že mnoho občanů v Západočeském kraji, ale i jinde má obavy podepsat se pod odmítnutí deklarace proto, že je přesvědčeno o ovládnutí naší ekonomiky německým kapitálem a následnými represemi proti těm zaměstnancům, jejíchž podpisy budou na petičních arších? Nikdo z nás jim bohužel záruky dát nemůže.
V dubnu 1990 jsem jako ministr národní obrany České a Slovenské Federativní Republiky jednal s tehdejším ministrem obrany Spolkové republiky Německo panem Stoltenbergem. Podle historiků to prý dokonce bylo první setkání ministrů obrany obou států od roku 1918. l tehdy jsme se nevyhnuli otázkám historie vzájemných vztahů. Pan ministr Stoltenberg nemohl pochopit, proč naši lidé stále mají nedůvěru k demokratickému Německu. Hitler - to prý byl blázen. Zeptal jsem se ho pouze na to, jaké záruky může dát, že se za deset či třicet let znovu takový blázen nedostane v Německu k moci. Uspokojivou odpověď jsem nedostal - kromě zaklínání demokracií.
Jsou některé možná méně významné skutečnosti, z nichž alespoň dvě bych ještě zmínil. Moje generace přivykla tomu, že režim třetí říše byl celosvětově nazýván nacistickým či fašistickým. Nebudu definovat, z čeho povstává fašismus a kdo a kdy mu zpravidla pomáhá na nohy. Některé poslance by to asi mohlo pobouřit. Je nanejvýš zajímavé, že zvláště pro matení mladé generace je v deklaraci používáno raději výrazů nacionálně socialistické násilí. Záměr je jasný: zkompromitovat slovo socialismus tím, že postaví nacionálně socialistické, tedy ale jinak nacistické Německo Adolfa Hitlera na stejnou úroveň jako socialismus v někdejší ČSSR. Snažení je to sice podlé, ale může být pro jistou část našich občanů dezorientující. V každém případě však plní záměr autorů deklarace.
Při jisté příležitosti v loňském roce jsem hovořil krátce o česko-německých vztazích s nynějším ministrem panem Bratinkou. Trpělivě se mne snažil přesvědčit, že až vymře generace pamětníků Hitlera na obou stranách, vše se v dobré obrátí. Nemohl jsem s ním souhlasit. Jako voják jsem měl v minulosti dost důkazů o tom, že se tak zcela jistě nestane u odsunutých Němců. Mohu kupř. uvést, že jejich potomci mohli jít odsloužit vojenskou základní službu k vybrané čtvrté mechanizované divizi, která byla dislokována v Regensburku, kde v rámci občanské výchovy byli náležitě vzděláváni ve vztahu ke své dřívější vlasti. A nebylo jich zase tak málo, kteří považovali za čest u této divize sloužit.
Paní poslankyně, páni poslanci, proti vůli většiny našich občanů byla rozbita česká a Slovenská Federativní Republika. Dnes pod tlakem různých asociálních opatření se to bohužel pro mnohé naše občany stalo již téměř nezajímavou historií. Nepochybuji, že stejný scénář bude úspěšně využíván i v mnohých rozhodnutích důležitých pro osud našeho státu.
Jde snad jen o to, jak dlouho si budeme namlouvat, že to je počínání nanejvýš demokratické. To platí v plné míře i o projednávání česko-německé deklarace.
Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Slova se ujme pan poslanec Nájemník, připraví se pan poslanec Hofhanzl. Promiňte, pane kolego, s faktickou poznámkou se hlásí pan kolega Filip.
Poslanec Vojtěch Filip: Pane předsedající, dámy a pánové, vzhledem k tomu, že nebylo zatím nijak reagováno na mou připomínku, kterou jsem vznesl v úterý na poradě politického grémia, ani na stanovisko klubu KSČM, které jsem přednesl na zahájení tohoto jednacího týdne, žádám, abyste zvážil (k předsedajícímu mpř. Ledvinkovi), jestli je vhodné, abyste v tuto chvíli řídil tento bod jednání. Pokud uvážíte, že budete dále pokračovat, poradím se v klubu, jestli nenavrhnu vaše odvolání. Děkuji.
Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Ano, děkuji, a souhlasím s tím, abyste se poradil a případně mě odvolal. Slova se ujme pan kolega Nájemník.
Poslanec Václav Nájemník: Situace, dámy a pánové, nabývá zde na srdečnosti a je velice poučná.
Já např. z předcházejícího projevu - nikoliv pana místopředsedy, ale pana kolegy Vacka - jsem se poučil; pochopil jsem, jaký je rozdíl mezi demokracií a demokracií.
Chci přispět k této přátelské atmosféře především oznámením, že jsem dostal včera domů dopis, ve kterém je vyhrožováno smrtí mně i mým dětem, jestli budu pracovat pro deklaraci. Původně jsem nechtěl vystupovat. Podepsáni jsou svitavští vlastenci. Protože dneska se často a v mnoha příspěvcích ozývají slova vlastenectví a o vlastencích, asi vím, odkud vítr vane.
Dovolím si tento kratičký příspěvek.
Čím delší je debata, která je ze strany pánů kolegů z Komunistické strany a republikánů prodchnuta podezíravostí a pesimismem a obavami, tím víc se mi vynořuje vzpomínka na nedávné přátelské setkání mládeže České republiky a Německa v Poličce.
V rámci tohoto setkání spolu také dlouho hovořili veřejně prezidenti obou států, Herzog a Havel.
Proběhlo to za velké účasti veřejnosti a musím podotknout, že za souhlasné účasti veřejnosti. Bylo to prostě považováno za veřejnou záležitost.
Tohle to považuji za současnost, ze které bychom měli vycházet. Kdo žije z nenávisti, má sklon k nekrofilii, myslím to vážně.
Atmosféra setkání v Poličce je vyjádřením novodobých dějin, kdy tisíce našich občanů našlo azyl před totalitním režimem právě v Německu, kdy stovky našich firem mají stabilní obchodní partnery v Německu, kdy tisíce občanů naší republiky dojíždí za prací do Německa. Nesentimentální, ale vstřícná vystoupení naší i německé mládeže, která hovořila o přátelství a o budoucnosti, to je to aktuální a vzhledem k mládí účastníků mám pocit, že to bude čím dál aktuálnější.
Podepsání deklarace, to je pozitivní pohled na život, to je ten momentálně nejlepší krok k naší bezpečnosti. Nebo se snad chceme přichýlit k tomu dubisku nebo nevím kam?
Je to také krok k rozptýlení obav z budoucnosti našeho státu, je to jednoznačná cesta k evropské civilizaci.
Doufám, že jedním ze znaků naší kulturnosti bude třeba i zvykové právo ve sněmovně, to je sen, že zde budeme moci někdy i jednat ve prospěch občanů. A ti, kteří byli čtyřicet let majiteli naší zadrátované země, by neměli k aktu přátelství vůbec vystupovat. Děkuji.
Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Děkuji. Teď se přiznám k tomu, že nevím, kdo z vás dvou (k poslancům Sládkovi a Filipovi) přišel první. Oba dva jste předsedové klubů. Prosím pana poslance Sládka.
Poslanec Miroslav Sládek: Pane předsedající, dámy a pánové, jsem povinen reagovat na předřečníka. Kdybych já měl počítat všechny výhružné dopisy, všechny anonymní telefonáty apod., to by se policie nezabývala skoro ničím jiným, než prošetřováním těchto případů. A ptám se - jestliže ty výhružné dopisy dostávám já, jako předseda republikánské strany, tak odkud asi vítr fouká? Děkuji.
Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Přednost má předseda klubu takže slova se ujme pan kolega Filip.
Poslanec Vojtěch Filip: Pane předsedající, už jsem uvedl tu první možnost, nějak jí nebylo využito. Mohl bych využít ještě možnosti svolání politického grémia. Vzhledem k tomu, že již jednou to bylo odmítnuto, dávám procedurální návrh o hlasování na změnu předsedajícího této části schůze.
Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Ano. Slova se ujme pan kolega Mašek.
Poslanec Ivan Mašek: Vážený pane předsedající, vážená sněmovno, chtěl bych v tuto chvíli požádat o patnáctiminutovou přestávku na zasedání klubu ODA.
Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Ano, sejdeme se v 16.10 hodin. vyhlašuji do té doby přestávku.
(Schůze přerušena v 15.57 hodin.)
(Schůze opět zahájena v 16.13 hodin.)
Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Dámy a pánové, odhlásil jsem vás. Prosím, abyste se znovu zaregistrovali. Budeme hlasovat o návrhu, je to návrh, který požaduje mé odvolání z řízení schůze na tuto část schůze. Je to tak, pane kolego? Ano. Zahájil jsem hlasování č. 131.
Kdo návrh podporuje? Kdo je proti?
Návrh nebyl přijat. Pro hlasovalo 41, proti 104 poslanců.
Slova se ujme předseda klubu pan kolega Sládek.
Poslanec Miroslav Sládek: Pane předsedající, dámy a pánové, žádám o svolání porady předsedy sněmovny se zástupci poslaneckých klubů. Děkuji.
Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Pane předsedo, mohu vás požádat o laskavost? Pan předseda sněmovny by chtěl znát důvod pro svolání této porady.
Poslanec Miroslav Sládek: Prvním důvodem je způsob, jakým dosavadní předsedající schůze tuto schůzi řídí a dalším je změna pravidel uprostřed hry, abych to řekl zcela na rovinu. Pokud někdo chtěl omezovat řečnickou lhůtu a omezovat počet vystoupení, mohl tak učinit při zahájení projednávání tohoto bodu. Mohl tak učinit, nemusel, ale mohl. Poslanci nebo zástupci vládní koalice si podávali přihlášky do diskuse ještě v době, kdy ostatní poslanci ani nevěděli, že tento bod bude předsunut. Jde o princip. Děkuji.
Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Pan předseda sněmovny Miloš Zeman.
Předseda PSP Miloš Zeman: Kolegyně a kolegové, promiňte, že hovořím pro úsporu času z tohoto mikrofonu. Právě pro úsporu času se domnívám, že když teď byla porada jednotlivých klubů a kdybych byl požádán o svolání grémia, tak bych ho svolal během této porady. Apeluji na republikánský klub, aby souhlasil se svoláním tohoto grémia v době, kdy bude vyhlášena přestávka na zasedání organizačního výboru. Jsem ochoten hned po ukončení jednání organizačního výboru, případně klidně i před ním, toto grémium svolat, ale apeluji na to, abychom se nezdržovali od práce. Máme různé názory, ale to, co by nás mělo spojovat, je přání, aby tento parlament pracoval. (Potlesk.)
Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Předseda klubu pan kolega Filip.
Poslanec Vojtěch Filip: Vážený pane předsedo, já chápu potřebu, aby tento parlament pracoval, ale přesto mi nezbývá, než se připojit k tomu, o co požádal pan kolega Sládek, protože hlasováním jsme pravda rozhodli o zachování pana místopředsedy Ledvinky v řízení schůze, ale to nijak nemění situaci, že pan předseda Ledvinka něco jiného říká na veřejnosti a něco jiného v kuloárech této sněmovny. Myslím, že aspoň natolik by bylo vhodné, aby řekl na veřejnosti to, co nám říkal v kuloárech této sněmovny. Já jsem o to žádal alespoň na politickém grémiu.
Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Pane kolego, jestli vám jménem pana předsedy mohu nabídnout, kdybyste požádal o desetiminutovou přestávku pro jednání klubu, tak samozřejmě vám vyhovím a během této doby by mohl pan předseda sněmovny svolat politické grémium.
Poslanec Vojtěch Filip: Pokud tomu mám rozumět tak, že jinak se nedá svolat politické grémium než v přestávce na jednání klubu KSČM, dobře, já tedy požádám o přestávku na jednání klubu KSČM, ale jinak jsem byl přesvědčen, že z jednacího řádu je to právo předsedy sněmovny, svolat politické grémium.
Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Vyhlašuji 20 minut přestávku pro jednání klubu.
Dámy a pánové, předseda sněmovny svolává poradu předsedy s předsedy a místopředsedy poslaneckých klubů na 16.20 hodin v místnosti 120.
(Schůze přerušena v 16.19 hodin.)
(Schůze opět zahájena v 16.47 hodin.)
Místopředseda PSP Karel Ledvinka; Dámy a pánové, budeme pokračovat, s faktickou poznámkou se hlásí pan kolega Krejsa, prosím, aby se ujal slova. A Vás, dámy a pánové, prosím o klid.
Poslanec Josef Krejsa: Vážený pane předsedající, dámy a pánové, za předsednictví Vašeho předchůdce pana místopředsedy Kasala jsem požádal o přerušení projednávaného bodu od 14.30 do 16.30 hodin. Pan místopředseda zřejmě zavalen množstvím informací různého spektra a zaměření, které jeho intelekt, jinak mimořádného kalibru, dnes vychýlilo z obvyklého kolejiště parlamentní rutiny, a to natolik, že chtěl o mém návrhu - opakuji na přerušení od půl třetí do půl páté - hlasovat po 18.00 hodině. Omlouvám tímto pana místopředsedu Kasala, přesněji jeho náhlou duševní indispozici a v rámci nastalé neřešitelné situace podávám nový procedurální návrh na přerušení projednávaného bodu do 18.00 hodin. Děkuji.
Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Slyšeli jste procedurální návrh, o kterém budeme hlasovat. (Smích) Ne po 18.00 hodině, ale ihned. Odhlásil jsem Vás, prosím, abyste se zaregistrovali, budeme hlasovat.
Dámy a pánové, zahájil jsem hlasování 132. Kdo návrh pana kolegy Krejsy podporuje? Kdo je proti tomuto návrhu?
Návrh nebyl přijat. Pro hlasovalo 33 poslanců, proti 124.
Nyní se hlásí předseda poslaneckého klubu pan kolega Sládek, prosím, aby se ujal slova.
Poslanec Miroslav Sládek: Pane předsedající, dámy a pánové, vzhledem k tomu, že zde vládne velmi veselá nálada a poslanci vládní koalice se dokonce vyzbrojili ještě chechtacími pytlíky, (smích ve Sněmovně) ale především proto, že zde v této Sněmovně - (Předsedající Ledvinka: prosím o klid.), ale především proto, že zde v této Sněmovně už dosáhlo znevažování práva takřka dokonalosti, žádám jménem poslaneckého klubu SPR-RSČ, aby se místopředseda Sněmovny poslanec Ledvinka omluvil poslaneckému klubu za jeho výroky na adresu republikánů. Děkuji. (Potlesk ze dvou částí Sněmovny.)
Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Ano, předpokládám - slyšel jsem tento návrh. Nepředpokládám, že to byla žádost o zařazení nového bodu? Ne.
Dámy a pánové, budeme tedy pokračovat. Slova se ujme pan kolega Hofhanzl, připraví se pan kolega Kalus.
Poslanec Čestmír Hofhanzl: Vážená vládo, pane předsedající, dámy a pánové, kořeny dnešního marasmu české společnosti jsou v minulosti. Československý stát se nepostavil na ozbrojený odpor Hitlerovi a nebránil svou svébytnost, ač vůle k odporu v národě byla. Po válce jsme se pomstili a vyhnali Němce fakticky bez rozdílu. Zákon č. 115/1946 účelově umožnil tolerování zjevných zločinů, které se staly v souvislosti s odsunem. Komunistům se tak připravila půda k jejich protiprávním aktům a nastolení totalitního režimu. Téměř přes 40 let byla diskuse komplexu druhé světové války tabu. O hloubce českého komplexu svědčí to, že 50 let se nenašel historik, který by zpracoval portrét českého zrádce Emanuela Moravce, legionáře, Masarykovce a posléze kolaboranta, který v Heydrichiádě volal po české krvi. Dnes nejhalasněji bouří proti Česko-německé deklaraci republikáni a komunisté. Předseda republikánů Sládek, před listopadem cenzor, se neostýchal ucházet o podporu u německého neofašisty Schonhuwera.
Komunistům nevadí, že jejich předchůdci zaprodali vlastní zemi podobnému režimu, jako byl nacismus. Česko-německá deklarace 50 let po válce je krokem, kterým dva sousední státy vyhlašují ochotu zapomenout na staré křivdy a vzájemný oboustranný respekt do budoucnosti. Text je vyvážený. Nic více česká republika nemohla očekávat a dosáhnout. Vyjednavači splnili svůj úkol a nyní je řada na nás. V tomto světě není ničeho definitivního. l v lidském společenství platí zákony fyziky. Podle těchto zákonů existují-li vedle sebe dva prostorové systémy, jeden veliký s vysokou koncentrací hmoty a energie, a druhý malý s malou koncentrací, bude hmota a energie mít tendenci pohybovat se po svém koncentračním spádu do malého prostoru. To je skutečnost tohoto světa.
Záleží na nás, zda kvalita našich atomů bude lepší a i přes koncentrační spád z německého prostoru udržíme svou svébytnost. Vstup do Evropského společenství je též jistou zárukou udržení rovnováhy. Žádný virvál nám nepomůže. Rozhodují schopnosti, kvalita i ochota nést oběti, když není jiné cesty.
Nyní si dovolím, malou poznámku na konec. Mého otce chtěli nejdříve zastřelit zfanatizovaní Němci, protože kolem našeho jihočeského městečka šla hranice Sudet. On - ač německého jména - trval na tom, že je Čech. Na konci války pro změnu ho chtěl střílet ruský politruk, protože měl německé jméno.
Dámy a pánové, mnoho věcí v tomto slzavém údolí je problémem lidské svéprávnosti. Děkuji. (Potlesk v části sálu.)
Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Slova se ujme pan kolega Kalus. Připraví se pan kolega Nehera.
Poslanec Jaromír Kalus: Vážený pane předsedající, dámy a pánové, v průběhu našeho diskusního maratónu zde byla přednesena řada globálních pohledů na celý komplex všech souvislostí česko-německé deklarace. Rád bych proto alespoň přinesl několik spíše marginálních postřehů a glos doplňujících celkový pohled na aktuálně sledovanou problematiku.
Na začátku si však dovolím krátkou, velice osobní, možná sentimentální poznámku. Je to zvláštní shoda okolností, že jsem patrně jediným poslancem této sněmovny, který má na jedné z našich budov umístěnu pamětní desku svého příbuzného. Kdesi v prostorách paláce Smiřických byl totiž gestapem zatčen můj prastrýc jako člen odbojové skupiny Kapitán Nemo. Byl odsouzen, uvězněn v Drážďanech, odkud se už nikdy nevrátil. Nevíme ani, kde je jeho hrob, má-li vůbec nějaký. Při projednávání této deklarace myslím proto především na něho.
Za několik let končí 20. století. Snad již máme jakési právo zamýšlet se hlouběji nad jeho průběhem v širokém kontextu našich národních dějin a přistoupit k předběžné periodizaci naší historie v tomto období. Je zde rok 1918, vznik Československa, konec epochy císaře Františka Josefa, jak o ní hovořil Josef Pekař. Dalším milníkem zde byl 15. březen 1939, zánik první československé republiky, nástup totalitních režimů, nacistického a komunistického. V březnu 1939 definitivně skončilo demokratické období na dalších 50 let. Další půlstoletí našich národních dějin můžeme proto nazvat hitlerovsko-gottwaldovským podle hlavních protagonistů, kteří reprezentovali systém vlád, které se po sobě postupně vystřídaly. Poslední etapa našich dějin ve 20. století je vznik samostatné české republiky, okolnosti, které jí předcházely a provázely. Je to dynamická doba obnovování demokratických hodnot.
V každém tomto zlomovém období jsme se v našich dějinách v té či oné podobě utkávali se svým německým sousedem. Nejinak je tomu i v naší současnosti, ovšem za zcela jiných podmínek a souvislostí. A právě výrazem této osobité aktuální konfrontace s němectvím je česko-německá deklarace, kterou nyní projednáváme.
Nechci zde vést další rozvahu nad jejím smyslem a posláním. Hovořili o tom povolanější. Zdůraznil a podtrhl bych ovšem myšlenku, že deklarace nemůže být považována za jakousi definitivní tečku, za jakousi tlustou čáru za tím, co zde bylo. Není to v podstatě ještě možné, protože o tom, co zde bylo, nemáme vždy ještě zcela zřetelnou představu. Výzkumy o vzájemných vztazích obou národů, hlubinný průzkum ještě zdaleka není u konce. Je třeba proto přivítat ty aspekty deklarace směřující především do budoucna. O nich se zde ještě příliš nemluvilo. Ale já se nyní vrátím ke svému vlastnímu řemeslu, k minulosti.
Pan Grebeníček na jedné ze svých tiskových konferencí konstatoval, že v deklaraci je nacistická genocida hodnocena stejně jako několik desítek kriminálních deliktů. Snad by proto bylo dobré si připomenout alespoň některé z těchto "deliktů". Nemohu zde nepřipomenout třeba koncentrační tábor Hanke v Ostravě, kde bylo bestiálně zavražděno 231 Němců. V Chomutově bylo ubito 40 lidí. V Domažlicích bylo zastřeleno 220 zajištěných osob. V Postoloprtech bylo v roce 1947 exhumováno 743 mrtvých Němců, svévolně popravených na přelomu května a června 1945. Na některých vraždách se podíleli i vojáci 1. armádního sboru. Dovolím si zde citovat z knihy svého kolegy, historika dr. Tomáše Staňka:
Jde o nejmasovější vraždu civilistů, ke které došlo v noci z 18. na 19. června 1945 v katastru obce Horní Moštěnice u Přerova na Moravě. Průběh a důsledky události jsou již poměrně dobře známy. Dne 18. června poručík Karol Pazúr ze štábu 4. divize 1. Čs. armádního sboru spolu s osvětovým důstojníkem četařem-aspirantem Bedřichem Smetanou nechali pod záminkou prošetření nacistů vyvést z vlakové soupravy na přerovském přednádraží početnou skupinu karpatských Němců z Dobšiné a jiných obcí, kteří se vraceli domů.
Zmínění dva důstojníci si vyžádali od 17. pěšího pluku z Bratislavy, jehož příslušníci se vraceli z Prahy, 20 samopalníků a na místním národním výboru v Lověšicích pak muže k vykopání hromadného hrobu. Až do páté hodiny ranní 19. června nešťastníci, k jejichž obvinění neměli vrahové žádné oprávnění ani důkazy, byli stříleni po menších skupinách do týla na návrší nazvaném Švédské šance. Takto bylo zabito celkem 265 osob, z toho 71 mužů, 120 žen a 74 dětí ve stáří do 14 let. Nejmladší mezi zavražděnými bylo 8 měsíční dítě a nejstarší asi 80 letý muž.
Poválečná bilance vražd a utrpení ještě není zcela uzavřena. Můžeme však hovořit pouze o několika desítkách kriminálních deliktů nebo jde o bestiální masové vraždy?
Úvahy pana kolegy Grabeníčka mně právě v tomto kontextu připadají značně morálně pokleslé a vzhledem k tomu, že se jedná o kolegu historika, i značně profesionálně pokleslé. U představitele strany, kterou zde reprezentuje, mne to ovšem nepřekvapuje. Pan předseda Holáň zde krátce narazil na to, kde vlastně klíčí mentalita vlastizrady, na příkladu bývalého poslance Kopeckého ze 30tých let. Dovolil bych si ještě připomenout některé další skutečnosti, třeba projev soudruha Reimanna na V. sjezdu KSČ, z něhož cituji: "Musíme vydávat v jedné linii se svým bojem v národností otázce hesla, jimiž má celý systém, vytvořený imperialisty, být zničen. Heslem pro tuto linii boje je heslo práva na sebeurčení až do odtržení."
A co závěry VI. řádného sjezdu KSČ, konaného v Praze ve dnech 16. - 17. března 1931? Jde o teze k národnostní otázce:
"Pro nynější fáze boje za osvobození národu z národnostního a sociálního jha v Československu staví KSČ tato hlavní hesla. Proti obsazení německé části Čech, Slovenska, Zakarpatské Ukrajiny a Těšínská imperialistickou českou buržoazií a za jejich vyklizení od orgánů české okupační moci". Další heslo: "Proti imperialistickým mírovým smlouvám z Versailles, Trianonu, St. Germain" a nakonec: "Za sebeurčení práva národů na až do odtržení od státu".
Přátelé, tady vlastně máme grunt sudeťácké ideologie, tak říkajíc avant la lettre.
Ne nadarmo říkával Hitler, že se nejvíce naučil u marxistů. Učit se do jisté míry u nich mohli i tehdejší sudetští rodáci. Nevím, kdo zde tedy dnes zrazuje zájmy země a kdo je či není vlastizrádce. Komunisté, jak je vidět, to dělali už dávno. Snadno se to řečí různými usneseními, od sjezdu ke sjezdu se vždycky dá říci něco jiného; pravda se však nakonec vždycky ukáže.
Vidíme, že ve 30tých letech naši komunisté zastávali některá stanoviska, která pak sudetští Němci za pomoci nacistického Německa konečně realizovali. Proto jsem nakonec nazval onu padesátiletou epochu po roce 1939 až do 90tých let hitlerovsko-gottwaldovskou, protože skutečně existuje určitá plynulá ideová návaznost při prolínání stanovisek těchto politických směrů k tomu, aby skončily v dějinách tak, jak skončily. V této chvíli zatím děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Teď jsem tady viděl dvě faktické poznámky. Přiznám se k tomu, že nevím kdo z vás, jestli pan kolega Šulák nebo pan kolega Melčák.
Poslanec Petr Šulák: Vážený pane předsedající, vážené kolegyně a kolegové, vážení páni ministři, mám jen faktickou připomínku, i když zde hovořil předtím jeden z mých nejbližších kolegů, tedy ze zahraničního výboru, kolega Kalus, musím říci, že jeho výčet politováníhodných zločinů, které spáchali v r. 1945 občané Československa, že je nevkusný, protože kdybychom chtěli citovat konkrétní případy zločinu, které zde byly spáchány v průběhu protektorátního období, tak bychom zde seděli jeden měsíc, prosím.
Poslanec Miloš Melčák: Vážené kolegyně, vážení kolegové, podobně jako pan kolega Šulák bych chtěl vyzvat k tomu, abychom zastavili tok těchto informací, a dovolím si je zastavit také určitou citací. Řeknu vám, že tyto věci mě vždycky vedly k určitému smutku, protože můj děda strávil v nacistickém táboře 5 a půl roku, vrátil se jako věchýtek, vždycky se mně stáhne hrdlo, přesto se pokusím to přečíst. Ten článek byl zveřejněn v zemském orgánu Československé sociální demokracie na Moravě, jmenuje se Čin a píše se tam:
"Ve čtvrtek vyslechl soud otřásající svědectví mechanika Michala Kuly, jenž se jako zámečník mohl v táboře Osvětim volně pohybovat a viděl vraždění plynem a mučení vězňů. Tvrdil, že do plynových komor bylo odváděno najednou 1500 - 2000 osob, jimž bylo řečeno, že jdou pod sprchu. Plyn byl pouštěn tak pomalu, že trvalo 15 - 20 minut než nastala smrt.
Přitom trpěli tolik, že si nejednou bolestí hryzali prsty na rukou. Svědek poznal jednoho z obžalovaných. Jemu se zdálo střílení vězňů příliš humánní, a proto vynalezl nový způsob exekuce. Dával věšet vězně tak, že byli nabodnuti hákem na obličej ve výši nosu a umírali za hrozných bolestí celé hodiny."
Prosím, zanecháme líčení těchto skutečností nebo tady skutečně budeme sedět měsíc.
Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Další s faktickou poznámkou, pan kolega Holáň.
Poslanec Vilém Holáň: K faktické poznámce pana kolegy Šuláka:
Není možné postupovat tak, že když jedni zabíjí jedněm 100 lidí a první těm druhým jednoho, že se od těch sto odečte jeden a omluva je za 99. Všechny životy jsou rovnocenné, to se nijak nedá účtovat a vyrovnávat. Omluva je třeba za sto i za jednoho.
Místopředseda PSP Karel Ledvinka: S faktickou poznámkou pan kolega Kalus.
Poslanec Jaromír Kalus: Proboha, to já samozřejmě všechno vím, ale vražda zůstane vždy vraždou, ať již zabíjel německý voják nebo český voják, a to německé dítě nebo české dítě a o to se jedná. Uvědomme si, že už bylo po válce a že regulérní důstojník československé armády dával zabíjet německé děti!
Místopředseda PSP Karel Ledvinka: S faktickou poznámkou pan kolega Kroupa.
Poslanec Daniel Kroupa: Dámy a pánové, hluboce se stydím, že v našem národě se našly bestie, které mučili, a vraždily nevinné lidi bez ohledu na to, zda to byli Němci, nebo později naši vlastní občané. Chtěl bych se zeptat pánů kolegů, kteří zde k protikladu projevu pána Kaluse hovořili o německých zločinech, chtěli tím snad říci, že ty české zločiny nejsou zločiny a že se k nim máme přihlásit? Jestliže se k těmto zločinům nechceme hlásit, prosím, aby to řekli.
Místopředseda PSP Karel Ledvinka: S faktickou poznámkou pan kolega Šulák.
Poslanec Petr Šulák: Jenom bych panu kolegovi Kroupovi chtěl říci, že jsem reagoval na to, že zde vystoupil kolega Kalus a hovořil o konkrétních zločinech, které se staly v roce 1945. Domnívám se, že tímto způsobem bychom naši rozpravu neměli vést. Řekl jsem - a žádné věci jsem zde necitoval - že kdybychom měli specifikovat zločiny, kterých se dopustili Němci na Češích a Slovácích v průběhu protektorátu, tak bychom zde seděli měsíc.
Místopředseda PSP Karel Ledvinka: S faktickou poznámkou se hlásí pan kolega Sládek.
Poslanec Miroslav Sládek: Pane předsedající, dámy a pánové, už vůbec nechápu, v jakém to jsme Parlamentě. Copak toto zde je Parlament České republiky? V této souvislosti snad skutečně by musel člověk před Němci smeknout, protože ti se alespoň dokáží zastat svých vlastních lidí. Ať už jsou vinni, či nikoli, oni alespoň se zastanou svých vlastních lidí. Kdežto zde se neobyčejným způsobem hanobí český národ. Ale tragickým způsobem!
Připomínám, že například vdova po Reindhardu Heidrychovi, říšském protektoru, pobírala do konce života vysoký důchod, který jí vyplácela německá vláda, kdežto tady, v Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky ještě člověk aby poslouchal urážky českého národa. (Potlesk.)
Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Slova se ujme pan kolega Nehera. Připraví se pan kolega Grégr.