Ministr životního prostředí ČR Jiří Skalický: Vážený pane předsedající, vážené poslankyně, vážení poslanci, dovolte, abych reagoval na ústní interpelaci, kterou vidím ve dvou věcech. Za prvé - jak byla složena nová Rada Státního fondu životního prostředí, a za druhé - jaká je moje koncepce další činnosti tohoto fondu.
K první otázce chci jenom podotknout, že jsem stál před nesnadným úkolem, protože samozřejmě do činnosti v Radě se hlásilo velmi mnoho poslanců z několika výborů. Já jsem musel hledat takové řešení, protože já jsem ze zákona oprávněn členy Rady jmenovat, které by vyvážilo jak politické složení, tak i zastoupení poslanců z jednotlivých výborů. Měl jsem totiž zájem na tom, aby v Radě pracovali nejen poslanci z výboru pro veřejnou správu, regionální rozvoj a životní prostředí, ale také z výboru hospodářského a event. zemědělského. To bylo důvodem, proč jsem jmenoval Radu v takovém složení, jak jsem učinil. Necítím povinnost zodpovídat se z toho, proč jsem do Rady Státního fondu životního prostředí nejmenoval zástupce poslaneckého klubu komunistické strany. To neznamená, že nejsem připraven na komunikaci o problémech, kterými fond trpí, a že nejsem připraven odpovídat této sněmovně na otázky týkající se činnosti tohoto fondu.
Nyní k podstatnější otázce, totiž k mé představě o tom, jak má Fond životního prostředí pracovat. Připomenu, že fond byl založen proto, aby poplatky, které se vybírají za znečišťování ovzduší a znečišťování vodních toků a za mnohé další, byly vynakládány takovým způsobem, aby zpětně ovlivňovaly pozitivně stav životního prostředí v naší zemi, aby přispívaly k jeho postupnému zlepšování.
Z tohoto hlediska je také dobré připomenout, že máme před sebou nezáviděníhodnou situaci, že nároky jsou obrovské, že stav našeho ovzduší, vodních toků, stav naší krajiny, způsob, jakým pracuje naše ekonomika, kolik produkuje odpadu, jak nešetrné technologie používá z hlediska životního prostředí, staví před nás obrovskou sumu úkolů, kterou samozřejmě můžeme zvládat pouze postupné.
Fond životního prostředí na tuto činnost do konce roku 1996 vynaložil již téměř 18 mld. korun. A to především formou dotací, resp. půjček nebo i garancí na jednotlivé projekty. Většina těchto prostředků - téměř 80 % - byla adresována našim městům a obcím. Přesto je samozřejmě počet žádostí, které jsou adresovány Fondu životního prostředí, mnohonásobně vyšší a celkové finanční nároky, které by uspokojením všech těchto žádostí vznikly, dosahují řádově několika desítek miliard korun. My je samozřejmě můžeme uspokojovat pouze postupně.
Nechtěl bych zakrývat před Poslaneckou sněmovnou ani jistý problém, který ve Fondu životního prostředí vznikl a který jsem zjistil po svém nástupu do funkce. Fond životního prostředí v letech 1995 a 1996 utrácel příliš mnoho z hlediska svých příjmů a utrácel tak, že utratil i významnou část svých budoucích přijmů. Budu to ilustrovat na situaci v r. 1997, kdy příjmy fondu nebudou zdaleka malé, budou dosahovat částky přesahující 5 mld. korun. Ale drtivá většina těchto prostředků byla de facto již utracena tím, že fond podepsal v minulosti smlouvy, které tyto budoucí prostředky utrácí. Díky tomu v letošním roce máme k dispozici pro podporu nejnutnějším projektům z oněch zhruba 5 mld. jen zhruba asi 150 mil. Kč. Celý zbytek - zhruba 4,8 mld. - je vlastně ve fondu již vázán pro dříve schválené projekty.
Další problém, o kterém jsem se již zmínil i veřejně, spočívá v tom, že Fond životního prostředí v minulosti neprováděl příliš uvážlivou depozitní politiku a že má několik set milionů korun vázáno v bankách, které prožívají vážné problémy a u kterých je možno si klást otazník, zda a v jaké míře se podaří tyto prostředky do fondu dostat zpět. Od roku 1998 by se nicméně finanční situace fondu měla postupně zlepšovat.
Co z toho plyne pro koncepční uvažování o tom, jak s fondem nakládat do budoucna? Plyne z toho bezesporu - a to každý pochopí - potřeba úsporné politiky v letošním roce, kdy naše možnosti jsou již minimální, a plyne z toho i potřeba formulovat lepší systém přidělování podpor do budoucnosti.
Osobně se domnívám, že musíme postupovat zodpovědně, abychom nevyvolávali příliš velká očekávání, nevyvolávali naději, že jsme schopni uspokojit mnohem více žádostí než ve skutečnosti uspokojit můžeme, a abychom tím nevyvolávali určitou odůvodněnou nespokojenost s tím, že mnoho projektů leží na fondu nevyřízeno. Mimochodem - k dnešnímu dni je to zhruba 2 tisíce projektů v celkové výši nároků asi 25 mld. korun.
Já velmi dobře chápu starosty, protože se jedná většinou o žádosti obcí, chápu velmi dobře jejich nespokojenost s tím, že jejich žádosti nejsou vyřízeny, ale skutečná finanční situace fondu je taková, jak jsem ji popsal.
Považuji proto za nutné stanovit budoucí priority pro podpory tak, aby byly splněny dvě podmínky. Za prvé - abychom vyvolávali pouze přiměřená očekávání a nikoliv nadnesená, za druhé - abychom uměli rozhodovat o podporách tak, abychom - symbolicky řečeno - za každou investovanou korunu získali maximální efekt ve stavu našeho životního prostředí.
Jaké budou tyto priority? Hlavní prioritu vidím i nadále v podpoře snižování znečištění ovzduší a vod. Jenom rychlejší zlepšování těchto dvou základních složek životního prostředí totiž s sebou přinese i postupné ozdravování celého životního prostředí v naší zemi.
Chci připomenout, že na konci roku 1998 nabude plné účinnosti zákon o ovzduší, schválený v roce 1991, a že my musíme ve zbylém čase vyvinout maximální úsilí k tomu, abychom pomohli především veřejnému sektoru nároky tohoto zákona splnit. Jedná se o takové zdroje znečištění, jako jsou nemocnice, jako jsou městské teplárny apod.
Co se týče znečišťování vod, tam se chceme soustředit v následujícím období na střední bodové zdroje znečištění, to je zdroje, které obnášejí řádově 5 - 10 tis. ekvivalentních obyvatel, protože v oblasti hlavních bodových zdrojů znečištění velkých měst bylo již vše podstatné učiněno v předchozích letech.
Naší třetí prioritou, kterou chceme v mezích svých možností podpořit, je minimalizace vzniku odpadů a zejména odpadů nebezpečných. Chceme rovněž přispět k podpoře tzv. čistých, to znamená nízkoodpadových, nízkoemisních a energeticky méně náročných technologií, a to zejména u malých a středních podniků.
Pátou prioritou, kterou považujeme za podstatnou, je priorita ochrany přírody a krajiny, kde chceme svou podporu směrovat především tam, kde dojde ke zvýšení retenční schopnosti krajiny a k výrazným protipovodňovým efektům těchto revitalizačních opatření.
To je zhruba moje ve stručnosti vyjádřená vize toho, jak by měl Státní fond životního prostředí postupovat ve své politice v období let 1997 až 2000. Děkuji vám za pozornost.
Místopředseda PSP Jiří Honajzer: Děkuji panu ministru Jiřímu Skalickému. Vidím, že pan poslanec Václav Frank se chystá k doplňující otázce. Prosím, máte možnost, pane poslanče.
Poslanec Václav Frank: Pane ministře, děkuji vám, protože se domnívám, že vaše odpověď byla alespoň upřímná. Musím být upřímný i já. Ano, i my jsme chtěli mít zástupce v tomto fondu a být tomuto fondu tvořivě nápomocni v jeho práci. Konečně, sám jste přiznal, a my o tom víme také, že jeho nedobrá minulost je všeobecně známa. Mrzí nás, že naše účast nám byla upřena vámi, pane ministře. Řadíte se tak mezi ty vládní představitele, kteří o poměrném zastoupení a názorové polaritě pouze hovoří, ale skutky jsou zřejmě trochu jiné.
Pokud se týče Státního fondu životního prostředí, mohu vás ujistit, že budeme jeho práci nápomocni a budeme jeho činnost důsledně sledovat. Děkuji.
Místopředseda PSP Jiří Honajzer: Pan ministr životního prostředí se nechystá reagovat. Slova se ujme pan poslanec Jaroslav Novák, který interpeluje ministra obrany Výborného ve věci šikany nováčků v kasárnách. K další interpelaci se připraví pan poslanec Rudolf Šmucr.
Poslanec Jaroslav Novák: Vážený pane předsedající, dámy a pánové, vážený pane ministře, šikanování nováčků v kasárnách, mám na mysli konkrétní případ v Janovicích nad Úhlavou, ze kterého policisté před časem obvinili dvacetiletého svobodníka, mělo na svědomí údajně více vojáků. Klatovský vyšetřovatel uvedl, že v souvislosti se šikanou bude potrestáno celkem 6 vojáků. Jeho slova: "Čtyři mazáci své mladší kolegy ponižovali a nutili je, aby jim nosili jídlo, pití a cigarety. Také za ně museli uklízet rajony a spát směli jen v určité poloze na břiše, jinak je mazáci budili.".
Kromě čtyř vojáků, kteří se na šikanování přímo podíleli, budou podle vyšetřovatele potrestáni i dva dozorčí, kteří o šikaně věděli. Přestože se nepravosti odehrávaly v objektech, za které zodpovídali, nikoho o tom neinformovali, jak sdělil vyšetřovatel.
Na rozdíl od nedávno obviněného svobodníka, kterému hrozí prý až 3 roky vězení, zbývajících 5 vojáků nebudou policisté trestně stíhat. Na šikanování se podíleli v menší míře než jejich kolega a nedopustili se tak trestného činu, ale jen přestupku. Za to je potrestá jejich velitel, řekl vyšetřovatel. Dodal, že vyšetřování tohoto případu již ukončil.
Mě by zajímalo, vážený pane ministře, jaké důsledky byly vyvozeny z tohoto případu, aby se to už nikdy nemohlo opakovat, jak byli ti vojáci opravdu potrestáni a zda ten údajný svobodník opravdu dostal 3 roky vězení. Děkuji.
Místopředseda PSP Jiří Honajzer: Děkuji panu poslanci Novákovi, k odpovědi se chystá ministr obrany pan Miloslav Výborný.
Ministr obrany ČR Miloslav Výborný: Vážený pane poslanče, dámy a pánové, začnu tím, pane poslanče, že kdybyste mi alespoň během dnešního odpoledne řekl "jde mi o případ v Janovicích nad Úhlavou, chci vědět jak byli nebo budou potrestáni tito vojáci pro tuto šikanu", kdyby mi toto bylo sděleno alespoň před hodinou, tak bych samozřejmě učinil taková opatření, abych věděl, jak tento případ byl dořešen. Takto vám musím říci, že jsem schopen vám to zjistit, podat vám informaci, na kterou máte jako poslanec nepochybně právo, ale vy jistě rozumíte tomu, že nemohu vědět, jak byl kázeňsky potrestán ten nebo onen voják v tom nebo onom útvaru. Vojáků je mnoho, útvarů také a bohužel i kázeňských přestupků je více.
Zůstanu spíše u obecné části tohoto problému, protože si myslím, že to je třeba řešit nejen ve sněmovně, ale také v resortu a je to právě ta věc, která má být interpelována a je správné, že interpelována je.
Obecná rovina je dvojí. Tak jak jste vy podal interpelaci, má - řekněme - úroveň trestně právního postihu, trestního řízení, event. přestupkového řízení, disciplinárního řízení, a tam nepřísluší mně Jako ministru obrany, stejně jako nepřísluší žádnému ministrovi ani žádnému ústavnímu činiteli, poslance v to počítaje, jakkoli zasahovat do práce orgánů, jež jsou činné v trestním řízení, protože ani ministr nemůže rozhodovat o tom, kdo má být postaven před soud, na koho má být podána obžaloba, proti komu má být trestní stíhání zastaveno, event. jak a zda vůbec má být ten, na kterého obžaloba byla podána, odsouzen. To patří do práce vposledku vždy nezávislých soudů, nikoliv však ministrů, aby rozhodovali o tom, zda některý šikanující voják bude trestán odnětím svobody.
Tzv. šikana, tedy trestná činnost podle § 279a a 279b trestního zákona je nepochybně trestnou činností odpudivou, protože je založena na tom, že je ponižována něčí důstojnost, důstojnost člověka, a že je k tomu zneužíváno prostředí, které svým způsobem je náchylné vyvolávat takovéto projevy.
Chci však říci, že šikana není pouze v armádě, že toto konání, jehož výsledkem je ponižování lidské osobnosti, nezačíná u nováčků v armádě nebo u mazáků v armádě, jak se říká, ale vyrůstá z nějakých společenských poměrů, z nějakých poměrů těch osob a těch pachatelů, kteří se této odpudivé činnosti dopouštějí. Jde o kombinaci mnoha faktorů, mnoha metod, mnoha příčin.
Jistě tu svoji úroveň sehrává vzdělanostní a sociální úroveň jednotlivců, psychologické, psychiatrické i sociologické vlivy, vlivy výchovy, prostředí, pravděpodobně někdy také vlivy dědičnosti. S šikanózními projevy se opravdu shledáváme dnes už i ve školách všech stupňů, na učilištích, a těžko lze předpokládat, že právě armáda bude tou oblastí, kde na rozdíl od jiných míst k žádným šikanám docházet nebude.
Mým zájmem a zájmem všech dobrých velitelů je, aby tyto jevy byly potlačovány v zárodku, aby byla přijímána taková opatření, že k šikanám docházet nebude a dojde-li k tomu, aby nebylo nic zaretušováno, zastíráno, ale aby byli pachatelé této činnosti spravedlivě potrestáni, a to buď v rovině kázeňské nebo tam, kde je to nutné i odevzdáním orgánům činným v trestním řízení. Že to tak činíme, dokládají čísla, která nasvědčují tomu, že se odhaluje více těchto deliktů a že nejjednodušší cestou, jak dosáhnout snížení tzv. šikany je dobrá práce velitelů na všech stupních. Těm velitelům, kteří toto umí jsem jako ministr vděčen a děkuji jim. Tam, kde velitel s vojáky cvičí a kde jsou velitelé vojákům příkladem, k šikanám nedochází. Těmto velitelům je třeba veřejně poděkovat. Vážím si jich. Nelze všechny označovat jako za špatné. Tady se totiž uhnízdil špatný zvyk, že každý důstojník je špatný člověk. Odmítám to. Jsem hrdý na mnoho důstojníků této armády, a chtěl bych, aby to platilo. Jsou samozřejmě dobří i špatní, ale ti dobří si zaslouží také dobré slovo, protože nemají jednoduchou práci. Mohu vás ujistit, že objíždím mnoho vojenských útvarů, mluvím s nováčky, mluvím s vojáky základní služby i s veliteli. Vždy s nimi mluvím tak, aby nebyli pospolu, protože jen tak se dovím pravdu. Slyším mnoho dobrého o vojácích z povolání. Bohužel ne často se to dočtu v novinách. Za to dobré je třeba těm, kteří se toto snaží konat, opravdu poděkovat.
Chtěl bych také říci, že se projevuje ještě jedna tendence: označovat za šikanování to co šikanováním není. Šikanováním není tvrdý výcvik, vyžadování toho, aby byly plněny řády a šikanováním není vyžadování toho, aby byly plněny rozkazy, které jsou v souladu se zákony vydány. To šikanování není a na tom je třeba trvat, protože na tom stojí každá ozbrojená složka, každá armáda.
Pane poslanče, ujišťuji vás, že není žádnou snahou Ministerstva obrany, ministra obrany a ani dobrých velitelů v armádě šikanu podporovat a není žádnou snahou tam, kde k ní výjimečně dojde, ji jakkoli zakrývat.
Místopředseda PSP Jiří Honajzer: Děkuji panu ministrovi obrany. Vidím pana poslance Nováka, že chce vznést doplňující dotaz. Prosím pane poslanče.
Poslanec Jaroslav Novák: Děkuji panu ministrovi obrany za jeho dobrou odpověď, která mi trochu připoměla časy mého mládí, když jsem byl na vojně a osvětový důstojník nám dělal politické školení mužstva. Tato odpověď mě utvrdila v tom, že tato šikana v Janovicích nebude asi ojedinělým případem v armádě. Kdyby to bylo tak ojedinělé, pan ministr by si jistě pamatoval, jaké tresty byly vyneseny a jak byli potrestáni viníci. Domníval jsem se, že pouze v americké armádě je šikana rozšířena, ale jak vidím, je to rozšířené i v armádě České.
Vyčkám, až mi pan ministr do měsíce odpoví písemně o výši trestů. Děkuji.
Místopředseda PSP Jiří Honajzer: Rovněž ministr obrany využívá svého práva a dává doplňující odpověď. Prosím, pane ministře.
Ministr obrany ČR Miloslav Výborný: Pane poslanče, za prvé jsem neprováděl politické školení, odpovídal jsem na vaši interpelaci.
Za druhé. Na interpelaci, kterou jste mi položil, jsem vám odpověděl. Ze zákona jsem vám povinen ústně odpovědět. Splnil jsem tuto svou zákonnou povinnost.
Za třetí. Jednou jsem byl označen za někoho, kdo znevažuje institut interpelací, protože jsem odpovídal dlouho. Od té doby se snažím odpovídat krátce, abych takto nebyl osočován, ale chcete-li, prosím.
V období výcvikového roku 1996 bylo vojenskou policií šetřeno 348 podezření z trestných činů porušování práv a chránění zájmů vojáků. To jsou ony trestné činy podle § 279 a) a 279 b) trestního zákona. Je to nárůst proti roku 1995. Nárůst podle našich analýz je způsoben především tím, že se odhalilo více případů, že se nezaretušovávají, ne že by stoupala šikanozní činnost.
K tomu: z dlouhodobého hlediska se výrazně snižují dopady této trestné činnosti ve vztahu k následkům na zdraví. To znamená u těchto protiprávních mně opravdu hnusných jednání dochází k následkům, které jsou z hlediska zdraví jednotlivců stále nižší. Mohu vám také sdělit, že v roce 1996 máme přesné analýzy čísel, kolik vojínů, kolik svobodníků, kolik poddůstojníků, kolik praporčíků a důstojníků se dopustilo této trestné činnosti nebo z ní bylo obviněno. V převážné většině se jedná o starší vojáky základní služby. Nebudu vám všechna čísla číst, protože se obávám, že bych pak byl nařčen z toho, že likviduji institut interpelací.
Znovu říkám: ano, šikana je ošklivá věc, je třeba ji stíhat, ale je třeba za šikanu neoznačovat to, co šikanou není. Nejen v americké armádě a v armádě České republiky, ale i v každém společenství dochází k trestné činnosti. Věřím, že se u nás tato trestná činnost bude snižovat.
Místopředseda PSP Jiří Honajzer: Děkuji panu ministrovi. K řečništi zvu pana poslance Rudolfa Šmucra, který interpeluje ministra školství Ivana Pilipa ve věci školství.
K další interpelaci se připraví pan poslanec František Čech.
Pan poslanec Šmucr zde není, ztrácí pořadí. Prosím pana poslance Františka Čecha, aby interpeloval ministra zdravotnictví Jana Stráského ve věci ztráty sanitek a léků na území Ruska.
K další interpelaci na ministra školství Ivana Pilipa se připraví pan poslanec Loukota.
Poslanec František Čech: Vážený pane ministře, Ministerstvo zdravotnictví České republiky jako zřizovatel provozuje od roku 1992 zdravotnické centrum pro Československé občany v zahraničí se sídlem Sokolovská 16, Praha 8. Od roku 1993 se toto centrum přejmenovává na zdravotnické centrum pro České občany v zahraničí.
Po rozdělení federace výrazně poklesla přítomnost českých občanů v zemích bývalého Sovětského svazu. Zde je třeba předeslat, že se jedná konkrétně o umístění zdravotníků na trase výstavby Transgas na Ukrajině, v Rusku a v Kazachstánu. Zlomovým momentem je 28. říjen 1993, kdy je ukončena stavba transitního plynovodu. V souvislosti s tím nastává radikální pokles pracovníků z 500 dělníků na 50, ze 150 technických pracovníků na 30.
Pokud jde o snížení počtu zdravotníků, to ani vzdáleně nekopírovalo pokles pracovníků. Tak se stalo, že v některých pracovních oblastech již nebyli pracovníci, ale zdravotníci ano.
Dovolte, abych uvedl alespoň několik nejskandálnějších situací. Oblast Orošajmoje: od května 1995 do července 1995 žádný pracovník, 3 zdravotníci, lékař, sestra, řidič, auto.
Kamišin: květen 1995 až září 1995: 9 zdravotníků pro 3 zaměstnance - stomatolog, sestra, řidič + autobus, lékař, sestra, řidič + náhradní řidič a dvě sanitky.
Frolovo: říjen 1994 až leden 1995 - tři zdravotníci na pět pracovníků. Únor 1995 až červenec 1995: tři zdravotníci na 45 pracovníků.
Aby vás tentokrát neohromil, páni poslanci, tak vysoký počet pracovníků, chci zdůraznit, že se jedná o jeden a půl pacienta denně, když vycházíme z toho, že každý den někdo z nich vyhledá lékaře.
Chtěl bych zdůraznit, že v místě je ruská nemocnice.
Saratov: červen 1994 až prosinec 1995.
Místopředseda PSP Jiří Honajzer: Pane poslanče, váš čas zhruba před deseti sekundami vypršel, prosím, dokončete myšlenku.
Poslanec František Čech: Skončím u toho podstatného, vy pane ministře víte o čem mluvím. Rok 1992 12 miliónů, 1993 18 miliónů, 1994 22 miliónů, 1995 20 miliónů, 1996 - možná hádám, pane ministře, 40 - 60 mil. Kč.
A moje otázky: Zajímá mne kolika milióny dotovalo a dotuje Ministerstvo zdravotnictví pobyt zdravotníků od r. 1991, proč financujeme zaměstnance - občany Slovenské republiky a kolik nám platí Slovenská zdravotní pojišťovna, kolik stojí doprava léků, které tam vozí sanitkami a kolik léků jde do likvidace, jako prošlé -prosím vyjádřit na počet košů i v peněžních částkách a kde všude působí zdravotníci pro Centra České občany v zahraničí. Mne zajímá, pane ministře, kolik to stojí a co uděláte s dr. Srbem a s jeho partou v Sokolovské ulici, jestli to sbalí zítra nebo až za měsíc?
Místopředseda PSP Jiří Honajzer: Děkuji pane poslanče. Dříve než se pan ministr ujme slova, chtěl bych vám oznámit, že to nebylo ani zdaleka poprvé, co jsem umožnil dokončit myšlenku po překročení dvouminutového limitu, ale prosím interpelující poslance, že i já jsem vázán jednacím řádem a doba po překročení řečnického limitu nesmí být neomezená.
Prosím, pane ministře, ujměte se slova.
Ministr zdravotnictví ČR Jan Stráský: Vážený pane předsedající, dámy a pánové. Já předesílám, že skončím tím, že na tyto otázky odpovím písemně, protože jsou velmi konkrétní. Přesto bych rád řekl, že období, na které jsem tázán je obdobím, ve kterém zpočátku pracovaly stovky a tisíce lidí na tomto pracovišti, což bylo vázáno na Československo-sovětskou smlouvu, že tam ještě v r. 1992 byla velká poliklinika, která z této smlouvy vyplynula. Tato Československá poliklinika byla při rozdělování našeho státu předána slovenské straně, jako celá tato stavba, speciálně Východoslovenským železárnám a v tomto okamžiku na tomto teritoriu je 16 našich zdravotních pracovníků. Jejich počet je již několik let stejný a osciluje vždy v zimě od 16 do 58 zdravotních pracovníků.
Předesílám, že otázky o tom, jestli tam na 40 lidí má být nějaký zdravotník - samozřejmě, že tam musí být. Otázky, kolik to stojí a kolik to stálo od r. 1991, zde jde o údaje v miliónech, nikoliv v desítkách miliónů, což jsou otázky rozsahu léků, odčerpané těmito zaměstnanci, dále otázky vlastních nákladů, například platba pojišťovny činila v r. 1996 2 milióny 647 tis. Kč na celé toto pracoviště, z nichž většinu tvoří 19 zdravotnických osádek a tento stav je naplněn v době, kdy se staví, kdy se dostavuje. V tomto okamžiku, na těchto 19 osádek tam prakticky je 16 lidí, ale již v únoru a březnu se mají znovu rozšiřovat na počet 58. Doplním i důvody, ale především doplním částky, na které jsem byl tázán. Budou to částky velmi rozdílné, protože v roce 1991 se ještě pracovalo rozsáhle na těchto stavbách, v r. 1992 došlo k rozdělení státu a k odevzdání nemocnice a od té doby je tam režim jakýchsi pojízdných trojic, jak jste správně uvedl. Většinou je to lékař, sestra a sanitář a o jejich počtu, nákladech a smyslu podám písemnou informaci.
Místopředseda PSP Jiří Honajzer: Děkuji panu ministru zdravotnictví. Vidím, že pan poslanec František Čech se chystá využít svého práva na vystoupení (Poslanec Čech: Děkuji, již nevystoupím.)
Zvu tedy k řečništi pana poslance Milana Loukotu, který interpeluje ministra školství Ivana Pilipa ve věci propouštění pracovníků školství. Dále se připraví pan poslanec Miloslav Sládek.
Poslanec Milan Loukota: Pane ministře, dámy a pánové, před nedávnem proběhla tiskem zpráva, že hodláte v dohledné době propustit přes 9 tis. pracovníků školství. Údajně tímto krokem chcete školství ušetřit ročně 1,6 - 1,9 miliard Kč. V této souvislosti se vás chci dotázat, pane ministře, zda jste skutečně odhodlán k tomuto radikálnímu kroku a pokud ano, táži se vás, jaká bude skladba těchto propuštěných pracovníků, tedy kolik takto postižených bude například učitelů základních škol, středoškolských učitelů, pedagogů vysokoškolských, zaměstnanců administrativy apod. Svoji případnou odpověď můžete uvést v procentech.
Dále se vás chci zeptat, pane ministře, zdali je toto opatření opravdu nutné a je-li myšleno upřímně. Valná část pracovníků školství jej totiž chápe jako akt jakési msty z vaši strany za právě probíhající řetězovou stávku.
Místopředseda PSP Jiří Honajzer: Děkuji panu poslanci Loukotovi. Prosím pana ministra Ivana Pilipa.
Ministr školství, mládeže a tělovýchovy ČR Ivan Pilip: Vážený pane předsedající, paní poslankyně, páni poslanci, otázka pana poslance směřuje k problematice, která je v poslední době velice často diskutována na veřejnosti a Ministerstvo školství i já osobně jsme se k ní snažili podat co nejširší vysvětlení, Přesto je to samozřejmě otázka závažná a pokusím se proto ještě doplnit či připomenout hlavní body, které souvisí přímo s aspektem možného snižování počtu zaměstnanců tak, jak jí položil pan poslanec.
V českém školství došlo v minulých letech zhruba ke dvěma tendencím. Za prvé k té, že se poměrně výrazně rozšířila možnost přístupu ke vzdělávání, která je charakterizována zejména obnovením tzv. málotřídních škol, to jest škol v malých obcích, kde byly v minulých desetiletích, zejména v sedmdesátých a osmdesátých letech zrušeny - zde jde o několik stovek škol - dále obnovením v této zemi tradičního osmiletého gymnázia a rozšíření možnosti studovat na středních školách s maturitními obory, a to tou formou, že počet škol nabízející středoškolské vzdělání se zhruba zdvojnásobil.
Díky tomuto trendu se především podařilo jednak zlepšit dostupnost škol pokud jde o děti na základním školství a jednak vyřešit problém možnosti studovat maturitní obory, které byly velmi množstevně omezeny do r. 1989, zejména přístup k nim, a jednak tyto kroky umožnily změnit strukturu školství v tom, že se rozšířila nabídka zejména těch oborů, o které je mezi studenty a jejich rodiči největší zájem, to jest zejména obory ekonomické a všeobecné vzdělání gymnaziálního typu.
Druhou tendencí, která v této době probíhá a která jednoznačně bude probíhat i nadále, je fakt demografického vývoje, který vedl k tomu, že ubývá počtu dětí, které přicházejí do škol. Tento jev znamená například pro základní školy to, že zatím co ve školním roce 1989/90 navštěvovalo tyto školy jeden a čtvrt miliónů dětí, pak v loňském školním roce, před vstupem do povinné devítileté docházky to byl 1 mil. dětí.
Stejný trend se projevuje i pro školy střední, kde je ještě zesílen faktem, že tato vláda prodloužila, jako výraz své podpory školství, docházku do škol pro děti až do 15 let, na dobu 9 let a na středních školách nebo na jejich drtivé většině proto na 4 roky nenastoupil jeden ročník.
Znamená to tedy, že se výrazně zmenšil počet dětí na jednoho učitele, což je jev obecně pozitivní, ale pokud by dále pokračoval ve stejné míře jako doposud - při nezměněné zaměstnanosti ve školství, při dalším předpokládaném a z hlediska demografického počtu jistém poklesu počtu dětí nastupujících do těchto škol - znamenalo by to další pokles dětí pod určitou mez, řekněme 22 či 20 dětí ve třídě, který je velmi nákladný a přitom nemá žádný zásadní dopad na kvalitu vzdělávacího procesu.
Toto opatření, tato změna povede k tomu, že Ministerstvo školství po jednáních se zastupitelstvy jednotlivých měst a obcí připravuje určité přizpůsobení nabídky kapacit zejména středního školství, ale ve spolupráci s obcemi i základního školství tomuto vývoji počtu dětí. To bude znamenat omezení počtu zaměstnanosti řádově o několik tisíc lidí.
Druhým důvodem je skutečnost, že v České republice je ve srovnání s jinými evropskými - a nejen evropskými, ale obecně vyspělými - zeměmi nižší pracovní úvazek, resp. nižší vyučovací povinnost jednotlivých učitelů, zejména základního a středního školství a to přesto, že v této zemi je ve srovnání s těmito zeměmi delší pracovní doba, tzn. 42,5 hodiny, a podle těchto srovnání je pracovní úvazek učitelů resp. povinnost počtu odučených hodin za rok nižší o 10 až 15 %.
Vláda připravuje nařízení, kterým se pracovní úvazek učitelů zvýší zhruba o 10 %. Pro vaši informaci to znamená, že na prvním stupni základní školy by učitel předstoupil před žáky v týdnech výuky na 23 hodin 45minutových, na druhém stupni základní školy a na střední škole na 24 hodiny. Tato změna může mít také dopad na zaměstnanost v řádu okolo tisíců - zhruba 9000 - odhadujeme předběžně - učitelů, což ovšem je dopad, který vzhledem k tomu, že zhruba 10 % učitelů v této zemi nemá přesnou kvalifikaci na obor, který vyučuje, a dalších asi 10 % učitelů je v důchodovém věku, neznamená zásadní zásah do struktury zaměstnanosti na těchto školách. Naopak může zvýšit platové ohodnocení těch učitelů, kteří tu práci budou vykonávat - zjednodušeně řečeno - při vyšším výkonu s méně lidmi za více peněz. Zároveň může zvýšit jistou konkurenci mezi pracovníky ve školství. A věřím, že také prestiž této profese. Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Jiří Honajzer: Děkuji panu ministru školství Ivanu Pilipovi a ptám se pana poslance Loukoty ... Ano, vidím, že se chystá vznést doplňující dotaz na pana ministra. Oznamuji zároveň než se pan poslanec ujme slova, že tato interpelace byla s ohledem na čas poslední interpelací.
Poslanec Milan Loukota: Pane ministře, žádál jsem vás o konkrétní odpověď ohledně skladby propuštěných pracovníků ve školství. Odpověděl jste nezvykle obecně a musím v této chvíli říci, že na obecné klišé nejsem zvědavý ani já, ani televizní diváci, se kterými se tímto loučím a těším se na pokračování příští týden. (Smích. Republikáni tleskají).
Místopředseda PSP Jiří Honajzer: Pan ministr školství Ivan Pilip chce využít svého práva na doplňující odpověď nebo reakci.
Ministr školství, mládeže a tělovýchovy ČR Ivan Pilip: Pane poslanče, já se na rozdíl od vás obávám, že ti televizní diváci, kteří skutečně sledují to, v co váš poslanecký klub přeměnil jinak užitečný institut interpelací, se nejen netěší na další pokračování, ale především jsou stále více zklamáni celkovou úrovní tohoto Parlamentu.
Místopředseda PSP Jiří Honajzer: Děkuji panu ministru Pilipovi. V tomto okamžiku končím bod interpelace. O slovo mě požádal ještě dříve než ukončím dnešní jednání pan zástupce klubu republikánů - pan poslanec Vik.
Poslanec Jan Vik: Děkuji, pane předsedající. Já si v této chvíli dovolím dát procedurální návrh, aby naše schůze pokračovala zítra až v 10.00 hodin.
Místopředseda PSP Jiří Honajzer: Pane poslanče, já jenom pro pořádek řeknu Sněmovně to, co jsem řekl vám, že jsem již krátce před 16. hodinou oznámil Sněmovně, že se bude pokračovat v 9.00 hodin. Vím, že dáváte procedurální návrh, o kterém by se mělo hlasovat a samozřejmě ta šance by tady byla, pokud by Sněmovna byla usnášeníschopná. Obávám se, že v tomto okamžiku není usnášeníschopná. Provedenu odhlášení a novou registraci, aby mě nemohl kdokoli podezřívat z manipulace. Pokud nás ovšem nebude přítomno 67, tak není o čem hlasovat. Bohužel. Prosím vás, abyste se znovu přihlásili k registraci. (Kromě poslanců SPR-RSČ - je v sále přítomno jen několik poslanců ostatních klubů. Výkřik z lavic SPR-RSČ: To je tragédie, to to tady vypadá. Reakce z opačné strany: Kdo to znevažuje? Poslankyně Orgoníková - mimo mikrofon: To jste zavinili vy, "kamarádi".) Přítomno je bohužel pouze 25 poslanců. Nemohu nechat hlasovat a oznamuji tudíž, že v pátek zahajujeme jednání v 9.00 hodin. Na shledanou.
(Schůze přerušena v 18.26 hodin.)