Ministr životního prostředí ČR Jiří Skalický: Pane předsedající, dámy a pánové, chtěl bych několika slovy přece jen vysvětlit, jak došlo k situaci, kterou pan poslanec nazval pochybením, a poté mou snahu tuto situaci vyřešit chlapským přiznáním svého omylu.
Chtěl bych říci, že ta situace vznikla díky tomu, že v souvislosti s řešením úplně jiného problému než je vytypovávání nejhůře postižených oblastí a obcí v naší republice z hlediska kvality ovzduší, a to při řešení problémů, jaké najít kompenzace pro obce, které budou do jisté míry postiženy tím, že jejich katastrem povede nová dálnice, bylo zároveň v podmínkách tohoto procesu posuzování vlivu na životní prostředí konstatováno nebo doporučeno, aby těmto obcím byla poskytnuta kompenzace spočívající v tom, že budou přednostně uspokojeny jejich žádosti o příspěvek na plynofikaci. Tato podmínka v procesu posuzování vlivu byla zakomponována naším úřadem, ale této informace se již nedostalo Státnímu fondu životního prostředí. Proto můj předchůdce, jak jsem situaci prošetřoval, tuto žádost zamítl.
Na základě tohoto upozornění jsem dospěl k názoru, že sice podobný způsob poskytování příspěvku není tím správným a koncepčním, protože z hlediska posuzování skutečného stavu ovzduší se dotčená obec nachází na velmi nepředním místě v daném regionu, ale na druhé straně jsem toho názoru, že dané sliby se mají plnit, a proto jsem dal pokyn k tomu, aby byla zjednána náprava. Na základě toho je připraveno projednávání této žádosti na nejbližší radě fondu životního prostředí, která bude svolána 17. března, a je tam tento případ předložen s mým doporučujícím stanoviskem. Čili předpokládám, že bude radou doporučena a já ji poté schválím a podepíši. Jestli mezi tím úřední šiml zařídil, že na dopis pana starosty sekretariát nového šéfa fondu vytáhl starou odpověď a staré stanovisko státního fondu a odeslal jeho kopii jeho starostovi, mi nepřipadá v tuto chvíli podstatné, a proto nepovažuji za potřebné odpověď na interpelaci doplňovat. Děkuji.
Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Do rozpravy se nikdo nehlásí, rozpravu končím. Budeme hlasovat o jediném návrhu na usnesení, kterým je návrh pana kolegy Vymětala:
Poslanecká sněmovna nesouhlasí s odpovědí ministra životního prostředí Jiřího Skalického na interpelaci poslance Karla Vymětala ve věci řešení životního prostředí obce Klimkovice podle sněmovního tisku 124.
Zahajuji hlasování o tomto návrhu pod č. 77. Kdo návrh podporuje? Kdo je proti? Návrh nebyl přijat. Pro hlasovalo 71 poslanců, proti 59, nehlasovalo 24 poslanců. Ministr obrany Miloslav Výborný odpověděl na interpelaci poslance Jaroslava Štraita ve věci zdravotního stavu příslušníků jednotky, která byla vyslána v roce 1991 do války proti Iráku. interpelace se spolu s odpovědí a novou odpovědí předkládá jako tisk 114. Otevírám rozpravu. Jako první se do ní hlásí pan kolega Štrait.
Poslanec Jaroslav Štrait: Vážený pane předsedající, dámy a pánové, dovolte mi pár poznámek k odpovědi pana ministra Výborného. V prvé řadě se hrubě neshodujeme v počtu vojáků, kteří byli nasazeni na iráckém bojišti. Ministr uvádí 169, pak 198, ale zahraniční prameny, jak tam dávají přehledy atd., uváděly, že jsme tam měli 520 vojáků. To není nejpodstatnější, šlo mi o zdravotní stav, který těsně souvisí s jednáním bývalé České národní rady. Ta po určité debatě v roce 1991 dala souhlas k vyslání této jednotky. Tehdy jsem také v debatě vystoupil a na určitý rozpor upozorňoval. Jednoznačně jsem tehdy odsoudil taktiku kobercových náletů z výšky 10 km, které tam byly prováděny. Byl jsem doslova ukřičen dnešním emeritním poslancem Vladimírem Šumanem, že jde o jakési triky. Bohužel, dnes se šestiletým odstupem se ukazuje, že v tzv. druhé válce v zálivu - v té první byl, ač je to nelogické, Saddám Husajn proti Íránu považován za spojence - došlo při použití technologických zázraků k bombardování pravděpodobně i na továrny, kde se vyráběly chemické bojové látky nebo na nějaké sklady chemického materiálu. To je riziko kobercových náletů, které je známo třeba z Drážďan, z Magdeburgu atd.
Vojenští odborníci upozorňují, že dosud není také jasné, proč americké jednotky ignorovaly upozornění na přítomnost bojových látek. Střízlivé odhady ukazují, že v této válce, kde jsme byli mezi 18 intervenujícími státy, zahynulo 8-15 000 iráckých vojáků a 45 000 civilistů. Doufám, že lékařská vyšetření ukáží, že se to nebude týkat někdy v budoucnu těch dalších.
Přes odpověď pana ministra - ctím tedy, že tuto funkci dělá relativně krátkou dobu - stále otazníky zůstávají. Upozorním asi na šest nejhlavnějších.
Naši veteráni nemohou být dárci krve z důvodů jaksi zatím neznámé infekční choroby. Další otazník, proč naše protichemická jednotka neoperovala v týlu, jak bylo původně tady řečeno na půdě České národní rady? Další - stále není jasné, jestli byl skutečně na bojišti zjištěn yperit a sarin. Dále, v těle vojáka Hlaváče bylo objeveno berylium a vanad. Stále se ještě neví docela přesně, na kterou chorobu zemřel jeden z veteránů Jan Buzák. Dále 40 veteránů z čs. jednotky trpí údajné tzv. pouštní horečkou a vůbec nevím -ale nejen já samozřejmě, ale i odborníci - o jak závažné onemocnění jde. A konečně z jakých prostředků Ministerstva obrany, příp. Ministerstva práce a sociálních věcí budou veteráni odškodněni, pokud o tom samozřejmě Ministerstvo obrany uvažuje.
Z těchto důvodů navrhuji, aby se usnesla sněmovna na usnesení, že nesouhlasí s odpovědí pana ministra obrany na interpelaci. Děkuji.
Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Děkuji. Do rozpravy se hlásí pan ministr Výborný.
Ministr obrany ČR Miloslav Výborný: Vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, interpelace pana poslance Štraita byla poměrně stručná, ve čtyřech velmi krátkých odstavcích, resp. v závěrečném pátém odstavci pan poslanec vznesl otázku, která zněla: Rám se jak na současný zdravotní stav tehdejší jednotky, tak i na kroky, které Ministerstvo obrany podnikne, dále vyšetření a konzultace se zahraničními odborníky, kteří podle mého názoru jsou ve zkoumání zdravotního stavu svých vojáků dále. Takto zněla interpelace.
Na tuto interpelaci jsem odpověděl obsáhlejším způsobem. Je třeba říci, že ta odpověď byla zpracována, mnou podepsána 20. prosince a i když byla poměrně obsáhlejší ve vztahu ke stručné interpelaci, vycházela moje odpověď z tehdejšího stavu věci.
Chci doplnit, že následně byl zpracován projekt opatření ve vztahu k účastníkům války v Perském zálivu. Tento projekt jsem 16. ledna schválil a podle tohoto projektu Ministerstvo obrany i ve spolupráci s dalšími osobami postupuje. Součástí tohoto projektu je také mj. vyzvání k provedení komplexního zdravotního vyšetření všech účastníků války v Perském zálivu, rozumí se občanů ČR, kteří s ním budou souhlasit, a následné vyhodnocení souhrnu jejich zdravotní dokumentace. Podotýkám, že v této věci na základě schváleného projektu nechceme tato vyšetření provádět takovým způsobem, aby byla následně zpochybňována. Já jsem se obrátil na předsedy příslušných parlamentních výborů s návrhem a žádostí, aby zvážili, zda poslanci se nechtějí účastnit v komisích, které budou tato zdravotní i další šetření provádět.
Já pana poslance rád seznámím s tímto projektem, nechci to dělat zde, protože jen přečtení textu by bylo poměrně dlouhé. Chci však konstatovat, že 6, resp. 7 dalších otázek, které byly položeny dnes, bezprostředně nesouvisí s tím, co bylo původně interpelováno. Na onu původní interpelaci jsem odpověděl dle mého mínění 20. prosince vyčerpávajícím způsobem a dnes s doplněním, které charakterizuje tu věc, podle mého mínění tak, že resort celou tuto záležitost nenechává nikomu a ničemu na pospas, zejména ne náhodě, a snaží se velmi intenzívně, velmi pracovně a zodpovědně tuto záležitost řešit.
Místopředseda PSP Karel Ledvinka: V rozpravě se slova ujme pan kolega Štrait.
Poslanec Jaroslav Štrait: Dovolte mi, abych ocenil dodatek pana ministra. Já jsem o tom nechtěl hovořit, ale až někdy bude někdo zpracovávat historii této sněmovny, bude to zřejmě nejdelší odpověď na interpelaci. Nechtěl jsem to prostě rozebírat, došlo tam možná k zaskřípání odpovědných pracovníků, ale to už necháme mimo. Proto tady došlo k tomu, že data svým způsobem zastarala.
Chtěl bych jen říci ten hlavní motiv, proč jsem to vůbec předložil. Abychom v budoucnu pečlivěji zvažovali, až budeme někam vysílat jednotky, že to s sebou nese určitá rizika a případně účastníky této mise na to upozornili. Děkuji.
Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Návrh na usnesení neměníte? (Ne.) Do rozpravy už nikdo přihlášen není, rozpravu končím. Opět vidím žádost o odhlášení, což jsem provedl, a prosím, abyste se znovu zaregistrovali. Budeme hlasovat.
Dovolte mi zopakovat návrh usnesení předloženého panem kolegou Štraitem: "Poslanecká sněmovna nesouhlasí s odpovědí ministra obrany Miloslava Výborného na interpelaci poslance Jaroslava Štraita ve věci zdravotního stavu příslušníků jednotky, která byla vyslána v roce 1991 do války proti Iráku, podle sněmovního tisku 114." Zahájil jsem hlasování č. 78.
Ptám se, kdo tento návrh podporuje? Kdo je proti?
Návrh nebyl přijat. Pro hlasovalo 58, proti 64 poslanců, nehlasovalo 8.
Dámy a pánové, tím jsme ukončili projednávání odpovědí členů vlády České republiky na interpelace a budeme se věnovat dalšímu bodu.
Podle schváleného programu se nyní máme věnovat bodu 87, kterým je Návrh změn zasedacího pořádku v jednacím sále Poslanecké sněmovny.
Na své druhé schůzi jsme přijali usnesení, kterým jsme schválili zasedací pořádek poslanců v jednacím sále. Jak všichni víte, došlo k některým změnám ve složení poslaneckého klubu ČSSD. Návrh nového zasedacího pořádku v jednacím sále nám byl rozdán a vznikl politickou dohodou na schůzi předsedy Poslanecké sněmovny s místopředsedy a předsedy poslaneckých klubů a dohodou mezi poslaneckými kluby ČSSD a KSČM. Protože však tato dohoda nebyla naplněna, dostal jsem informaci od obou předsedů poslaneckých klubů o tom, že tento bod nebudeme nyní projednávat. Je zde návrh na jeho přesunutí na jeho původní bod 87.
Budeme tedy hlasovat o tomto návrhu na změnu programu. Zahájil jsem hlasování č. 79.
Kdo tento návrh podporuje? Kdo je proti?
Z přítomných 139 poslanců 105 se vyslovilo pro, 1 proti, návrh byl přijat. Přerušili jsme projednávání tohoto bodu a přesunuli jsme ho na původní místo podle schváleného programu, a to na místo 87.
Dalším bodem je podle schváleného programu bod číslo
11.
Zpráva ministra zdravotnictví České republiky
o situaci a zadluženosti nemocnic
Prosím, aby se slova ujal ministr zdravotnictví Jan Stráský. Vás, dámy a pánové, prosím ještě jednou o klid.
Ministr zdravotnictví ČR Jan Stráský: Vážený pane předsedající, vážení kolegové, milé poslankyně, páni poslanci, v posledních týdnech se opět dostala do popředí zájmu situace českých nemocnic, která vyústila i v požadavek na mne, abych o této situaci a o zadluženosti českých nemocnic informoval Poslaneckou sněmovnu. Stalo se tak nejméně ze čtyř podnětů.
Prvním podnětem jsou první razantní redukční opatření v lůžkových kapacitách. Chci připomenout Poslanecké sněmovně, že v České republice máme v oblasti akutní lůžkové péče o 30 %, tj. zhruba o 20 tisíc lůžek více, než je nezbytné pro zajištění zdravotní péče. Proti tomuto faktu stojí skutečnost, že máme nedostatek lůžek v oblasti ošetřovatelské péče, pro doléčení, v oblasti lůžkových kapacit pro dlouhodobě nemocné a lůžek sociálních, tedy lůžek pro ty, kteří jsou v nemocnici, aniž potřebují intenzívní lékařskou péči, ale prostě nemají v daných podmínkách kam jít.
Tato situace je dlouhou dobu známá. Tato situace vyvrcholila v celou řadu kroků, které byly mezitím učiněny, např. v nabídku 37 zařízení, které dnes jsou ve státním majetku spravovaném resortem zdravotnictví pro sociální sféru, vyústila v dokončení jednání se všemi okresními úřady ve stanovení poctu jednotlivých lůžek akutní péče po oborech a po okresech.
Tato situace už vyúsťuje i v jednotlivá rozhodnutí o omezení lůžkové kapacity v akutní péči, a to především v souvislosti s obnovou nebo prodloužením stávajících smluv mezi zdravotními zařízeními a zdravotními pojišťovnami.
Tato opatření mají svého společného jmenovatele. Společný jmenovatel je obrana všech, kteří se cítí být postiženi tím, že právě v jejich obci, že právě v jejich nemocnici nebude prováděna určitá akutní zdravotní péče. Dlužno říci hned v úvodu, že těchto případů, z nichž veřejnost - a tedy i paní poslankyně a páni poslanci -zná např. případ Vlašimi, bude a musí přibývat. Celá má následující informace bude vlastně o tom, proč tomu tak musí být.
Druhým podnětem, proč se velmi intenzívně mluví o situaci v českých nemocnicích, je složitý manévr oživení tzv. modrého monobloku - součásti největší české zdravotnické stavby v posledních desetiletích - ve Fakultní nemocnici Motol. Jen tato jediná budova, jejíž vybudování a vybavení už stálo 6 mld. korun a jejíž oživení bude stát další jednu miliardu, vede samozřejmě k velmi složitým a citlivým otřesům, interpelacím, výhradám, sporům především se zdravotní veřejností, jíž se dotýká.
Jedná se o stavbu, kterou by určitě nikdo nebyl zaval stavět, kdyby byl věděl, že přijde listopad 1989, jedná se o stavbu, kterou si nikdo netroufal zastavit, ani když listopad 1989 přišel. Zvířila odbornou i politickou hladinu polemik o českém a zvláště pražském zdravotnictví až po mez, kdy se hovoří o hlavě ministra. Dovolte mi stručnou informaci.
Jedná se o budovu, ve které je po redukci 1400 lůžek akutní péče. Jsou to 2 % lůžek všech českých nemocnic, je to 10 % lůžek pražského zdravotnictví. Jedná se o budovu, v níž je více než 50 operačních sálů a veškerá zařízení pro špičkovou a nejnáročnější ústavní a ambulantní zdravotní péči. O této věci se měli možnost přesvědčit členové zdravotního a sociálního výboru Parlamentu České republiky.
Z hlediska pacienta je to dárek, z hlediska odborníka je to příležitost a výzva. Bohužel i výzva k polemice, proč právě Motol a ne jiná nemocnice. Z hlediska ekonoma je to vráska na čele. Každý den, když se ráno probudíme, dříve než jsme stačili vykázat vůči kterékoli zdravotní pojišťovně korunu výkonu, neviditelná ruka trhu nám formou odpisů z této budovy připsala na futro jeden milión korun. Hodinu, dvě, tři i více budeme v tomto monstrózním objektu pracovat, aniž bychom si vydělali korunu, protože efekt práce za tuto dobu spolkne úhrada vložených prostředků do stavby tohoto objektu.
Přesto jsem se rozhodl po dohodě s vámi s promítnutím do státního rozpočtu na rok 1997, že tento objekt, v němž do loňského roku dřímalo umrtvených pět miliard korun, bude uveden do chodu. Ovšem pod podmínkou, že proti každému oživenému lůžku, proti každému oživenému operačnímu sálu, proti každému pracovnímu místu lékaře bude v některém pražském zdravotnictví zrušeno nejméně jedno lůžko, nejméně jeden nevyhovující operační sál, nejméně jedno pracovní místo lékaře. Asi polovinu tohoto záměru je možno provést uvnitř Fakultní nemocnice Motol.
Pracuje nebo pracovala ještě před několika týdny v objektech z druhé světové války, které jsou nepoužitelné pro moderní zdravotnictví v blížícím se 21. století. Budou zbourány, některé z nich využity k jiným účelům, jeden nabídnut panu ministru práce a sociálních věcí.
Druhou polovinu útlumu je třeba provést především - podotýkám, že nikoliv pouze - na vrub Všeobecné fakultní nemocnice na Karlově náměstí. Vyplývá z toho jednoznačně, že Všeobecná fakultní nemocnice ve svých dosavadních prostorách musí některé své aktivity utlumit. To je obsah sporu posledních dní, v němž se opět Ministerstvo zdravotnictví České republiky a ministr sám ocitají na pranýři. To je další důvod, proč se v posledních týdnech o českých nemocnicích hovoří a proč se tento bod ocitl na pořadu tohoto zasedání Paramentu České republiky.
Za třetí by se dalo očekávat, nikoliv přesně předvídat, že obě největší české, ale i největší evropské nemocnice, o nichž jsem dosud nejčastěji hovořil, tedy Fakultní nemocnice Motol a Všeobecná fakultní nemocnice na Karlové náměstí v Praze, se stanou objektem úsilí o konkurs pro pozdní placení úhrad za dodávky. Je třeba říci jednoznačně, že v dnešním kapacitním rozsahu, včetně oživeného Modrého pavilónu v Motole, se tyto dvě nemocnice na trhu zdravotních služeb nemohou uživit. Fakt konkursu nás vede k přijetí radikálnějších opatření. Ještě jednoznačněji - nedojde-li k útlumu činnosti ve Všeobecné fakultní nemocnici, která pracuje v zastaralých objektech, jež by brzy - kdyby nebylo Modrého pavilónu v Motole - vyžadovaly další investice, pražské zdravotnictví bychom přivedli ke kolapsu.
Je nezbytně třeba, aby v Modrém pavilónu v Motole působily nejkvalitnější kolektivy českého zdravotnictví a je zároveň třeba, aby to byly kolektivy, které dnes pracují v podmínkách, které by zítra vyžadovaly další velké investice. Dobudováním Fakultní nemocnice Motol musí být Praha nejméně na deset let v oblasti velkých zdravotních investic saturována. Na své dobudování čekají i nemocnice mimo pražský region.
Zbývá mi doplnit tuto informaci o některá opatření, která ministerstvo provedlo v okamžiku vzniku konkursního podání.
Nemocnice Motol byla již velmi intenzívně řízena ministerstvem zdravotnictví tak, aby se dosáhlo právě takového oživení Modrého pavilónu, o kterém jsem hovořil. Vedením této skupiny, ve které jsou zástupci všech zmíněných nemocnic, jichž se týká tato restrukturalizace, zástupci všech lékařských fakult, zástupci pojišťoven i zástupci ministerstva, byl pověřen ředitel investičního odboru Ministerstva zdravotnictví ing. Jung.
Po vzniku konkursu bylo provedeno prozatímní mimořádné opatření, kdy především zásadní finanční rozhodnutí a zásadní řídící akce zajišťuje náměstek ministra zdravotnictví pan dr. Suchopár.
V souvislosti s polemikou o situaci ve Všeobecné fakultní nemocnici pronikly na veřejnost velmi nežádoucí informace o stavu lékového zásobování v této nemocnici. Chci říci na tomto místě, že část těchto informací byla oprávněná. Tato nemocnice skutečně v některých položkách neměla základní lékové přípravky, zatímco v jiných položkách měla nadbytek zbytných léků a dokonce i léků s prošlou dodací lhůtou, které nemocnice zaplatila, ale nevyužila. To mě vedlo k tomuto zcela mimořádnému opatření, že lékovou politiku, základní investiční rozhodnutí a základní finanční rozhodnutí řídí přímo náměstek ministra zdravotnictví. Toto opatření by mělo skončit během několika dnů.
Konečně čtvrtým podnětem, který způsobuje veřejnou diskusi o českých nemocnicích, je rozhodnutí vlády České republiky před několika dny, že nemocnice musí splatit půjčky a úvěry, které jim byly s přesným účelovým vymezením poskytnuty v r. 1995. Toto opatření reaguje na fakt, že situace v českých nemocnicích dnes je velmi rozdílná. Máme nemocnice (o tom budu hovořit), které se vyrovnávají v obtížných podmínkách s ekonomickými potřebami jejich řízení, aniž by v nejmenším mohlo dojít k ohrožení pacienta. Máme nemocnice, které nevykazují žádné dluhy vůči komukoliv (budu o tom hovořit). Máme samozřejmě nemocnice (i o tom budu hovořit), které mají naopak velké dluhy a které nelze demoralizovat tím, že jim stát v této situaci, než využije všech nástrojů, aby odstranil důvody tohoto rozporu, nějakým efektivním finančním způsobem pomůže.
Proto musím považovat za správné rozhodnutí vlády České republiky, že státem, ministerstvem a okresními úřady založené nemocnice musí splatit své úvěry a půjčky, které na sebe od státu vzaly. Bude to o to obtížnější, že mnohé státní nemocnice chápaly důvodně a chápou i dnes tyto půjčky a úvěry jako jakýsi dar. Soudím, že zejména z těchto důvodů mi byla Poslaneckou sněmovnou položena otázka o situaci a zadluženosti českých nemocnic.
Dovolte mi, abych teď přešel právě k otázce vlastní zadluženosti. Nemohu jinak - abychom se mohli navzájem kontrolovat teď i v budoucnosti - než začít poněkud instruktážním úvodem.
Zadluženost, o které budu hovořit, budeme nadále chápat takto:
1. Jako částku, která je tvořena rozdílem mezi závazky, tedy tím, co nemocnice komukoliv dluží, a mezi pohledávkami, tedy tím, kolik nemocnicím kdokoli, zejména zdravotní pojišťovny, dluží. Toto je jakási obchodní zadluženost.
2. Budeme hovořit o částce vlastní zadluženosti, to je o částce, kolik jednotlivé nemocnice a nemocnice celkem dluží bankám.
3. Budeme hovořit o jistém novějším fenoménu, který se nutně promítá do obecné otázky zadluženosti, a to je o leasingu, to znamená kolik dluží nemocnice za předměty, které už užívají, ale dosud je v souladu s leasingovými smlouvami plně neuhradily.
Teď uvedu souhrnná čísla za všechny zdravotnické organizace, jejichž zřizovatelem je ministerstvo zdravotnictví, a to k poslednímu dostupnému datu - k 30. září 1996. Podotýkám, že takových organizací je 52. Těchto 52 organizací k 30. 9. 1996 vykazuje pohledávky, tedy to, co jim kdo dluží, ve výši 4,2 mld. Kč. Vykazují závazky, tedy to, co ony dluží, ve výši 4,8 mld. Kč. Tedy vlastní zadlužení, převis závazků nad pohledávkami, činí za 52 ústředně řízených organizací, tedy všechny zdravotnické organizace, jejichž zakladatelem je Ministerstvo zdravotnictví, 600 mil. Kč. Těchto 52 zařízení zároveň dluží bankám 800 mil. Kč, tedy jsme u 1,4 mld. Kč. Kromě toho tyto organizace dluží leasingovým společnostem zhruba 100 mil. Kč.
Celá zadluženost, jak jsme si ji vyložili, tedy zadluženost obchodní mezi dodavateli a odběrateli, zadluženost bankovní, neboli v tom čistém technickém smyslu, a zadluženost leasingovým společnostem, činí k 30. 9. 1996 1,5 mld.Kč.
Posouzení, zda je to hodně nebo málo, ponechám na vás nebo na další diskusi. Mohu připojit pomocnou konstrukci.
Za uplynulé čtyři roky polistopadového systému - myslím toho, který je vázán na zdravotní pojišťovny - proteklo těmito zařízeními asi 120 miliard korun. Znamená to, že zadlužení v částce 1,5 mld Kč znamená zpoždění ve výši 1,3 % z této proteklé částky.
Dovolte mi ještě jednu konstrukci. Kdyby právě dnes všichni zaplatili nemocnicím, co jim dluží - a upozorňuji, že jsem si vědom toho, že to je jeden z problémů této konstrukce - a nemocnice zaplatily všechny peníze těm, kterým dluží, zůstal by tedy dluh 1,5 mld, z toho 800 milionů bankám, které ještě nejsou splatné, 100 milionů leasingovým společnostem v dohodnutých termínech, které ještě nenastaly. Tedy 0,600 mld by dlužily těm, kterým již měly zaplatit a nezaplatily. Za zhruba 4 roky dluží tedy 52 zdravotnických zařízení objem, který odpovídá zhruba čtyřem dnům obratu jejich provozu.
Poněvadž téměř polovinu nákladů zdravotnických zařízení tvoří mzdy, dovolte mi ještě jedno pouze obrazné vyjádření tzv. zadluženosti uvedených zařízení. Kdyby po dobu osmi dnů za sebou pracovali všichni zaměstnanci těchto zdravotnických zařízení zadarmo, tedy bez nároku na mzdy, zmizelo by zadlužení zdravotnických zařízení a v dubnu bychom mohli mluvit o tom, že jsou zcela nezadlužená, tedy dluží jen tolik, kolik je jim dluženo. Spěchám rychle se zdůrazněním, že neočekávám, že by těch několik tisíc pracovníků skutečně osm dní pracovalo zadarmo. Uvedl jsem tuto konstrukci proto, abychom si společně mohli udělat představu o rozsahu potíží, které nikdo nebagatelizuje, ale leckdo pokládá za krizové.
Tahle otázka však byla položena pouze vůči nemocnicím. Ministerstvo zdravotnictví přímo řídí 17 velkých a větších nemocnic v šesti městech České republiky. Jestliže jsem tedy doposud mluvil o 52 organizacích, budu teď mluvit o 17 nemocnicích řízených Ministerstvem zdravotnictví. Těchto 17 nemocnic k 30. září 1996 dluží svým dodavatelům o 800 milionů víc, než jim, těmto nemocnicím, dluží jejich odběratelé. Tedy zadluženost, obchodní zadluženost těchto 17 nemocnic je 800 milionů. Kromě toho těchto 17 nemocnic dluží bankám 781 mil. Kč za úvěry, které si od nich vypůjčily a dosud nesplatily, a leasingovým společnostem 127 mil. Kč za dodávky, které od nich převzaly, používají je a postupně je splácejí. Celková zadluženost těchto 17 největších českých nemocnic je tedy 1,727 mld Kč - zadluženost obchodní, bankovní a leasingová. Je to tedy - jak se lehko spočte - průměr sto milionů na jedno zařízení.
Nepopírám, že jsem se dosud pohyboval v oblasti ošidných průměrů, mluvme teď o jednotlivých organizacích. Mám připravená čísla o jednotlivých organizacích tak, jak jsem o nich obecně mluvil, ale nechám si je případně do diskuse. Budu pokračovat v této informaci.
Zadluženost oscilující kolem průměru, tzn. zhruba 100 mil. Kč, vykazují Fakultní nemocnice Královské Vinohrady, Fakultní nemocnice Praha - Bulovka, Fakultní nemocnice Plzeň, Fakultní nemocnice Brno - Svatá Anna, Fakultní nemocnice Brno - Bohunice, Mendelova nemocnice v Brně a Fakultní nemocnice v Ostravě. Tyto nemocnice se podílejí zhruba částkou sto milionů na celkové zadluženosti, tedy ony dluží svým dodavatelům o sto milionů více než jim dluží především zdravotní pojišťovny.
Mnohem menší než tuto průměrnou zadluženost vykazují Fakultní porodnice Brno a Fakultní nemocnice Olomouc.
Šest ze 17 nemocnic není zadluženo vůbec, plní kompletně všechny své závazky a nenašli bychom u nich k 30. 9. 1996 žádnou pohledávku, kterou nedokázaly uhradit nebo neuhradily. Jsou to Thomayerova nemocnice Praha - Krč, Fakultní nemocnice Hradec Králové, Nemocnice Praha - Homolka, Nemocnice České Budějovice, Nemocnice Ústí nad Labem a Úrazová nemocnice Brno.
Na druhé straně jsou dvě nemocnice, jejichž zadluženost je povážlivá, kde by jejích zaměstnanci museli pracovat zadarmo nikoliv osm dnů, jak jsem v té konstrukci uvedl, ale spíše osm měsíců, aby se tím vyrovnaly závazky jejich nemocnic, a jsou to Všeobecná fakultní nemocnice Praha se zadlužeností k 30. 9. 1996 687 mil. Kč a Fakultní nemocnice Motol se zadlužeností 418 mil. Kč.
Tyto dvě nemocnice na sebe váží více než polovinu zadluženosti všech nemocnic, jejichž zřizovatelem je Ministerstvo zdravotnictví.
Ještě závažnějším faktem je, že zadluženost v uplynulém roce od 30, 9. 1995 do 30. 9. 1996 vzrostla na tato čísla:
u Všeobecné fakultní nemocnice z 271 milionů na uvedených 687 milionů,
u Fakultní nemocnice Motol ze 136 milionů na uvedených 418 milionů korun.
Tyto a jen tyto dvě české velké nemocnice - velké i z evropského a světového měřítka - představují pověstný oříšek v likvidaci otázky zadluženosti, kterou mi položila Poslanecká sněmovna. Další řeč bude především o nich.
Všeobecná fakultní nemocnice vznikla sloučením dvou nemocnic zhruba před půl druhým rokem. Toto sloučení bylo z mnoha hledisek provedeno jen formálně. Jejich struktura je perspektivně neobhajitelná a musí doznat urychlených změn. Na těchto změnách trpělivě jednáme se všemi zainteresovanými orgány, především s orgány Ministerstva školství, lékařských fakult, Karlovy univerzity. V situaci, v níž se nacházíme, musíme tato jednání urychlit, musíme jít rychleji ke Konečným rozhodnutím i za cenu, že budou některé naše kroky dočasně ostře kritizovány některými zainteresovanými činiteli. Obě tyto nemocnice v dnešní podobě spějí do záhuby, kterou nelze připustit, nepřeje si ji Ministerstvo zdravotnictví a není pravda, že tuto situaci chce řešit tím, že jednu z těchto nemocnic chce zavřít. Jejich zadluženost rostla za rok o 700 milionů a je třeba hledat intenzívní cesty. Podotýkám, že se hledají i v těchto minutách, aby se tato zadluženost zastavila.
Poslanecká sněmovna vyslechla již zprávu o tom, kde Ministerstvo zdravotnictví vidí obecné příčiny tohoto stavu, které se velmi silně nakumulovaly právě v těchto uvedených nemocnicích.
Obecnou příčinou je technická revoluce českého zdravotnictví v několika uplynulých letech. V případě Motola jsem o tom hovořil v úvodu své informace. Ano, vybudování tohoto objektu, jeho zprovoznění nebo nezprovoznění, nezprovoznění stojí desítky milionů ročně ve formě hlídání modrého pavilonu, zprovoznění stojí jen v oblasti odpisů 1 milion korun denně.
Tato situace naznačuje i nutné formy řešení. Je jimi redukce některých pracovišť, sloučení některých klinik i vybudování nové struktury výukových pracovišť v obou těchto fakultních nemocnicích. Podotýkám, že plně vnímám, že to je velmi nepříjemné téma především pro naše kolegy z Ministerstva školství a z jednotlivých fakult, podotýkám, že budeme trpělivě pokračovat v těchto jednáních, podotýkám, že není cestou zabarikádovat se na svých pozicích, ale jedině o těchto věcech jednat.
Úplně na závěr mi dovolte, abych řekl, že obě situace v těchto nemocnicích, o nichž jsem připraven nadále diskutovat v této rozpravě i při jakýchkoliv Jiných jednáních, nás nutně vedou ke krokům, které mohou být vnímány Jako mimořádné, ale které jsou vyvolány impulsem konkurzů, který vytvořil naléhavější situaci než dosud.
Odmítám, že by Ministerstvo zdravotnictví nevědělo o situaci těchto nemocnic a odmítám, že by o nich nejednalo. Jednalo o nich jen s příliš velkou trpělivostí, s příliš dlouhým nasloucháním všech oponentů. Tato jednání Je třeba odpovídajícím způsobem urychlit a dotáhnout do konečných rozhodnutí. Končím tím, že 19. února t. r. budou přijata rozhodnutí o stěhování některých klinik ze Všeobecné fakultní nemocnice do modrého pavilonu Motol.
Respektujeme tradice, nepochybně bereme v úvahu odbornou komplexnost jednotlivých zdravotnických zařízení. Musíme však dosáhnout toho, aby motolský pavilon byl vybaven špičkovou medicínou se špičkovými odborníky. Víme dobře, že podstatná část špičkových odborníků se nachází právě ve Všeobecné fakultní nemocnici. Příležitost k jejich využití se nachází v Motole. Děkuji za pozornost.