Poslanec Miroslav Sládek: Vážený pane předsedající, vaše tendence vykládat jednací řád už jsou tady celkem slavné. Pamatuji si naposledy, kdy jsem byl okřiknut za to, že jsem si dovolil prohlásit, že my budeme projednávat jednací řád Senátu. Přišlo se na to, že to byla chyba. Není možné v této chvíli, aby předsedající schůze sám osobně podával výklad jednacího řádu a omezoval moje právo hovořit. Buď bude přerušena schůze na tak dlouho, než bude novelizován jednací řád, nebo budu pokračovat ve svém vystoupení. Děkuji.
Místopředseda PSP Jiří Vlach: Jsou-li dva výklady ve sporu, nejvyšším orgánem je samozřejmě sněmovna, která může svým hlasováním rozhodnout o dalším postupu.
Já vás upozorňuji po druhé, že se odchylujete od věci, že nemluvíte k věci. Mezi body máte právo vystoupit pouze s krátkým oznámením, případně návrhem na proceduru. Já vás upozorňuji ve vší slušnosti, že se za nějakou chvíli zeptám sněmovny, jak ona nahlíží na vaše právo bez omezení vystupovat dále.
Poslanec Miroslav Sládek: Pane předsedající, dámy a pánové, to je bezprecedentní útok na demokracii, tady to. To je bezprecedentní útok. To se tady ještě za celá léta nestalo, aby předsedající schůze takovýmto způsobem omezoval právo poslance vystoupit. Mně je líto, že ten bod byl přerušen, tady to je zdůvodnění, proč tedy budeme navrhovat, aby byl znovu otevřen.
Místopředseda PSP Jiří Vlach: Toto právo vám nikdo nebere, samozřejmě.
Poslanec Miroslav Sládek: Dámy a pánové, mohu-li pokračovat, pokud je obydlí užíváno také pro podnikání nebo provozování jiné hospodářské činnosti, mohou být takové zásahy zákonem dovoleny též je-li to nezbytné pro plnění úkolů veřejné správy.
To bylo nutné uvést jako úvod do problematiky, která je dána zásahem státních orgánů do prostor veřejně nepřístupných, ač neslouží jako prostory určené k bydlení. Tyto prostory však nejsou prostorami běžnými, neboť se nejedná o prostory sloužící např. k podnikatelské činnosti nebo k zábavě a rekreaci, ale jde o prostory zvláštní, které slouží výhradně a pouze jako poslanecký klub jedné z parlamentních politických stran.
Nyní je nutné pro ozřejmění celé konkrétní problematiky, kterou zde zjišťujeme, zkoumáme, poněkud odbočit a uvést v úvodu druhý důležitý aspekt. Předpokladem - jak ostatně vyplývá z celého smyslu ustanovení výše popsaných paragrafů trestního řádu - vstupu do obydlí i do ostatních soukromých neveřejných prostor a pozemků je buď nalezení a následné odebrání důležitých předmětů potřebných pro trestní řízení a dokazování, nebo - a to je náš konkrétní případ - zadržení určité osoby, která se dopustila nebo bezprostředně se dopouští trestného činu nebo jednání, které závažným způsobem porušuje zákon. V našem případě se jedná o pana Lubomíra Votavu, který je trestně stíhán pro údajné porušování § 202 trestního zákona. Tam jde o trestný čin výtržnictví, a ten pak zní následovně: (1) Kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí historické nebo kulturní památky, hrob nebo jiné pietní místo, nebo hrubým způsobem ruší shromáždění nebo obřad občanů, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo peněžitým trestem. Odstavec druhý se nemusí brát v úvahu, neboť ani orgány činné v trestním řízení se nepokoušejí dokázat, že stíhaná osoba se měla dopustit trestného činu jako člen organizované skupiny.
Je vhodné na tomto místě připomenout, oč se vlastně jedná.
Dne 28. října 1994 se konalo předem řádně ohlášené shromáždění politické strany SPR-RSČ na Staroměstském náměstí v Praze. Podle platného zákona shromažďovacího není nutné žádat o povolení shromáždění uspořádat, ale je nutné je pouze ohlásit na příslušném obecním úřadě v místě konání. Ovšem součástí takovéhoto oznámení o konání shromáždění je i povinnost oznámit a také skutečně zajistit pořadatelskou službu. Tato pořadatelská služba má být řádně označena a má povinnost organizovat shromáždění a nedovolit na jedné straně změnu shromáždění v nějakou nezákonnou akci, např. vyvoláním výtržnosti účastníků, na druhé straně má však povinnost zabránit tomu, aby toto shromáždění bylo narušováno nevhodnými osobami a jednáním, které by zmařilo nebo ztěžovalo konání.
Co je předmětem nejasností a sporů, je to, co vlastně pořadatel takové akce smí a nesmí v rámci svých pravomocí jakožto pořadatele vlastně dělat. Je skutečností, že na každém větším shromáždění má asistovat buď státní nebo případně městská policie, a ta má zajistit nerušený průběh takovéhoto shromáždění, zvláště pokud je oznamovateli nebo svolavateli o takovou ochranu požádána.
V našem případě tomu tak opravdu bylo a na místo konání uvedeného shromáždění se dostavilo několik desítek, snad i stovek policistů a městských strážníků.
Je také pravda, že při prvním pokusu výtržníků z jakéhosi Hnutí za občanskou svobodu o útok, včetně házení kamení, lahví a výbušnin, policie zasáhla především proto, že několik jejích příslušníků bylo přímo napadeno, a dokonce i zraněno. Několik útočníků bylo také zadrženo a zajištěno.
Po odražení takovéhoto útoku, za mimořádně napjaté atmosféry, která toto demokraticky svolané shromáždění parlamentní politické strany provázela, se ovšem policie již omezila pouze na přihlížení celé akci.
Během mého vystoupení, když jsem stál na horním stupni pomníku Mistra Jana Husa, kdy prostor kolem byl jasně oddělen od posluchačů nataženým provazem a v přední části i čelně postavenými lavičkami v půlkruhu kolem schodů pomníku, kam nikdo kromě pořadatelů neměl mít přístup, se opakovaně pokusil vniknout redaktor TV Nova. Byl označen pouze logem TV Nova, což ho v žádném případě neopravňovalo ke vstupu do prostoru vyhrazeného pro pořadatele.
Je skutečností, že se pokusil přelézt zábrany a nedbal slovních námitek pořadatelů. Pak došlo po několikerém opakovaném pokusu o vniknutí, kdy botou zasáhl do hlavy sedícího staršího občana, ke střetu s několika pořadateli, mezi nimiž byl i pan Lubomír Votava. I když právě tento okamžik je předmětem soudního jednání, které není ukončeno, je nezbytné vidět několik závažných skutečností, které celou věc charakterizují.
V tomto prostoru bylo několik uniformovaných policistů, kteří neprojevili ani sebenepatrnější zájem zasáhnout a chránit členy pořádající demonstraci, ač jim to zákon přímo ukládá a ač tak učinili v předchozí chvíli.
Dále je nutné vidět, že redaktor opakovaně narušoval činnost pořadatelů a nedbal nařízení, které platilo pro účastníky shromáždění, včetně novinářů. Přímo ze zákona by měl být potrestán zmíněný redaktor, který hrubým způsobem rušil průběh shromáždění. Ovšem, jak je vidno, v naší zemi za tento skutek je naopak stíhán pořadatel pan Lubomír Votava.
Je vhodné se ovšem Ještě jednou zastavit u trestu v tomto odstavci § 202 trestního zákona. Pachatel porušující tento paragraf bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo peněžitým trestem. U osoby prvotrestané je soudní praxe taková, že pokud se nespokojí s peněžitým trestem, jde prakticky vždy jen o trest podmínečný.
Zde se naskýtá otázka, proč v takovém případě je vůbec nařízena vazba. Důvody koluzní vazby zde prokazatelně nejsou, to nepředstírá ani pan soudce. Jako důvod uvádí pouze údajné vyhýbání se trestnímu stíhání. Dříve, než-li tento důvod důkladně a podrobně rozebereme, je vhodné se trochu teoreticky nad institutem procesní vazby zamyslet.
V diskusi, která se již delší dobu vede v odborném časopise Trestní právo, uvádí v článku uveřejněném v č. 7 a 8 ročníku 1996, který se zabývá vazbou jako takovou, i když se zaměřením především na koluzní vazbu pod názvem "Důvody vazby po novele trestního řádu"......
Místopředseda PSP Jiří Vlach: Pane předsedo, promiňte, rád bych řekl jako předsedající větu nebo dvě.
Já sice rozumím motivu kolegů a kolegyň, kteří dávají svým postojem najevo svůj vztah k tomu, co je pronášeno a jak je to pronášeno, ale chtěl bych dát i jim na zvážení, zda není lepším způsobem třeba opustit sněmovnu. Myslím, že si máme zachovat to, co je pro nás přirozenější, bez ohledu na to, co dělá ten druhý. Děkuji za pochopení.
Poslanec Miroslav Sládek: Dámy a pánové, pane předsedající, já jsem ještě tak důkladný a kvalifikovaný právní rozbor zde ve sněmovně k žádnému projednávanému bodu neslyšel. Divím se tedy prohlášení předsedajícího schůze, který jaksi znevažuje to, co je zde přednášeno, já si myslím, že to nemá chybu, alespoň z mé strany.
Autor, pan dr. Václav .....
Místopředseda PSP Jiří Vlach: Pane předsedo, omlouvám se, musím vám skočit do řeči, ač to dělám velmi nerad, musím vám oznámit, že se okamžitě schází politické grémium v místnosti č. 120 a s použitím příslušného paragrafu tím, že opustím své místo, přerušuji schůzi do 14.00 hodin.
(Schůze přerušena ve 12.35 hodin.)
(Schůze opět zahájena ve 14.00 hodin.)
Místopředseda PSP Jan Kasal: Paní a pánové, je 14.00 hodin, pokračujeme ve schůzi Poslanecké sněmovny. Slova se ujme po přerušení poslanec Miroslav Sládek.
Poslanec Miroslav Sládek: Pane předsedající, dámy a pánové, chtěl bych si nejdříve ujasnit otázku, která tady byla diskutována, nejen zde přímo v sále, ale také na politickém grémiu, zda smí předseda poslaneckého klubu vystoupit kdykoliv.
Místopředseda PSP Jan Kasal: Jednací řád říká, nemýlím-li se, že předseda poslaneckého klubu může požádat o slovo kdykoliv a dostane ho. Je otázkou, a to v tuto chvíli neřešíme, protože vy jste, pane poslanče, před chvílí informoval politické grémium, že vaše expozé vyústí v určitý návrh, který bude sněmovně předložen k hlasování. To není tento případ. Vy můžete návrh samozřejmě odůvodňovat bez omezení, jestli mě rozumíte.
Poslanec Miroslav Sládek: Ano, pane předsedající. Chtěl jsem jenom, aby to zaznělo do mikrofonu a bylo to v zápise, abychom předešli do budoucna dohadům, které tady rozpoutal váš předchůdce, místopředseda sněmovny pan Vlach.
Místopředseda PSP Jan Kasal: Musím se ale vyjádřit k tomu, co jste právě řekl, pane poslanče. Pan místopředseda Vlach nevěděl na rozdíl ode mne, že vaše vystoupení má vyústit v procedurální návrh pro tuto sněmovnu, což se určitě shodneme, že může být chápáno jako rozdíl.
Poslanec Miroslav Sládek: Zaprvé to tady zaznělo a místopředseda sněmovny pan Ledvinka to potvrdil na politickém grémiu a za další to není podstatou věci. Tady se právě řešila otázka, zda předseda poslaneckého klubu má právo vystoupit kdykoliv. Já jsem totiž přesvědčen o tom, že ti, kteří třeba na politickém grémiu argumentovali proti mně, nedokážou ani odhadnout dosah toho, kdyby se třeba v mém případě, protože část Poslanecké sněmovny je nepřátelsky naladěna, přistoupilo k omezení práva předsedy poslaneckého klubu, protože příště by se stejným způsobem mohlo postupovat vůči komukoliv, mohl by se zmrzačit jednací řád jako jeden ze zákonů a postupně by se mohly mrzačit všechny zákony.
Místopředseda PSP Jan Kasal: Jako dobrý znalec jednacího řádu se určitě se mnou shodnete také na tom, že v jednacím řádu je paragraf o tom, že poslanec má hovořit k věci. To tam samozřejmě je a je to nezpochybnitelné. Tady připouštím, že se můžeme dostat do různých pohledů na tuto věc a také jednací řád na tuto záležitost pamatuje, a sice tím, že dojde-li ke sporu, rozhoduje sněmovna.
Já jsem ale, pane poslanče, vás nechtěl přerušovat. Přeji si, abyste svoje odůvodnění svého procedurálního návrhu ukončil, abychom mohli posléze přistoupit k hlasování o něm.
Poslanec Miroslav Sládek: Děkuji za slovo. Jsem rád, že předseda poslaneckého klubu může vystoupit kdykoliv a znovu zdůrazňuji, jestliže jeden bod programu schůze byl ukončen, další ještě nebyl otevřen, těžko můžeme nechat na předsedajícím schůze, aby rozhodoval, zda vystoupení předsedy poslaneckého klubu je, nebo není, k věci.
Místopředseda PSP Jan Kasal: Pane poslanče, velmi mne mrzí, že jste neposlouchal to, co jsem před chvilkou říkal. Říkal jsem, že předsedající samozřejmě o těchto věcech může rozhodnout, ale že poslední slovo má sněmovna svým hlasováním. Na tom trvám, protože to je právo sněmovny o těchto věcech rozhodovat. Mrzí mne, že tratíte svůj čas a čas nás všech tím, že se tady pokoušíte interpretovat svoji vizi jednacího řádu a nepokračujete v řeči, kterou jste vedl před přestávkou.
Poslanec Miroslav Sládek: Nedá se nic dělat, dámy a pánové, měl jsem tu nejlepší vůli vyhovět návrhu předsedy Poslanecké sněmovny pana Miloše Zemana nepokračovat ve svém projevu a jenom přednést procedurální návrh. Bohužel, na základě reakce současného předsedajícího schůze, pana poslance Kasala, musím ve svém projevu pokračovat. Myslel jsem si, že je důležité, abychom si stanoviska vyjasnili, aby pro potlačení opozice nebyl doslova gumovým způsobem měněn zákon, v tomto případě jednací řád.
Dámy a pánové, mohu pokračovat. Autor pan dr. Václav Mandák, CSc....... (Výkřik v sále: Nech toho už!) Díky. Citujeme: Institut procesní vazby v trestním řízení patřil vždy a patří v současné době nejen u nás k nejspornějším problémům trestního procesu. Svědčí o tom nejen aplikace praxe, která vyvolává v řadě otázek rozdílnost názorů, ale i rozpaky legislativy. Stačí připomenout, že každá novela trestního řádu v období posledních několika let se tak či onak dotkla vždy též ustanovení o vazbě, popřípadě otázek s ní souvisejících. Příkaz k zatčení, zadržení, náhrada vazby mírnějšími prostředky atd. O tom, že otázky vazby patří i v současnosti k nejspornějším a diskutovaným procesním otázkám mezi pracovníky orgánů činných v trestním řízení, svědčí mj. i konstatování interního materiálu Ministerstva spravedlnosti na základě výsledků diskusí na seminářích pořádaných pro soudce, který uvádí, že problematika rozhodování o vazbě vyvolává v praxi zřejmě nejvíce diskusí. A na jiném místě v témže článku autor uvádí, že vazba je v každém soudobém trestním řízení jen výjimečným opatřením, jestliže stejného účelu nelze dosáhnout jinými prostředky. Přitom nesmí trvat o nic déle než se to s ohledem na konkrétní procesní situaci s přihlédnutím k zákonným důvodům vazby jeví nezbytné. Trvání vazby nad tento rámec by bylo v rozporu s ustanovením již citovaného § 71 odst. 1 trestního řádu a § 72 odst. 2 trestního řádu.
Nedbání tohoto zákonného příkazu zákona by znamenalo neodůvodněné přetrvávání procesního zásahu do ústavně chráněného práva na osobní svobodu osoby, jejíž vina dosud nebyla pravomocně zjištěna a na níž je třeba hledět pod zorným úhlem zásady domněnky neviny. A opět o několik odstavců dále autor článku uvádí.
Vazba by neměla být vůbec použita, tedy ani vazba koluzní, jestliže by to bylo v rozporu se zásadou úměrnosti procesních prostředků v relaci k výsledku, jaký lze v dané věci očekávat.
I komentář k trestnímu řádu dochází k tomuto závěru, když v této souvislosti připomíná i další princip: Zásadu zdrženlivosti, z níž je možno vyvozovat, že vazba není na místě, jestliže by byla příliš přísným procesním zajišťovacím opatřením s přihlédnutím k předpokládanému stupni nebezpečnosti činu pro společnost a očekávanému trestu nebo jiné sankce.
Komentář v této souvislosti též připomíná, že zásada zdrženlivosti vyžaduje, aby postup orgánů činných v trestním řízení co nejméně zasahoval do základních práv a svobod občanů, což je výrazem humanizace trestního řízení a úcty k lidským právům a svobodám.
Místopředseda PSP Jan Kasal: Pane poslanče, promiňte, že vám vstupuji do řeči. Rád bych se ubezpečil o jedné věci. Je jasné, že směřujete k procedurálnímu návrhu.
Poslanec Miroslav Sládek: Podotýkám, podle jednacího řádu předseda poslaneckého klubu má právo vystoupit kdykoli, takže využívám svého práva.
Místopředseda PSP Jan Kasal: Ocituji vám paragraf 59 odst. 4: Poslanec má mluvit k projednávané věci. Odchyluje-li se od ní nebo překročí-li stanovenou lhůtu, může na to předsedající poslance upozornit a volat jej k věci. Nemyslím si, že Poslanecká sněmovna musí od předsedů poslaneckých klubů se nechat terorizovat způsobem, který vy tady předvádíte. (Potlesk.) Buďte prosím tak laskav, předneste procedurální návrh, dám o něm v souladu s jednacím řádem hlasovat, můžete ho samozřejmě odůvodnit, ale buďte tolerantní i k ostatním poslancům.
Poslanec Miroslav Sládek: Na oplátku se ptám, zda může předsedající schůze terorizovat jednotlivé poslance. Pokud vím, tak na politickém grémiu jsme se dohodli na tom, že dokončím projev a na jeho závěr přednesu procesní návrh. Nikde nebylo řečeno, jak dlouho se bude hovořit. To je zaprvé.
Za druhé: Je vůbec mojí povinností předkládat nějaký procedurální návrh?
Za třetí: Znovu se vracím k tomu omezování práva, které je zaručeno zákonem. Tady nebylo řečeno, že předseda poslaneckého klubu nesmí vystupovat. Já se znovu ptám, od jaké věci se odchyluji, jestliže bod čtyři byl ukončen a bod pět nebyl zahájen. Podle jakého bodu posuzuje předsedající schůze to, zda to je nebo není k věci.
Místopředseda PSP Jan Kasal: Pane poslanče, je mi trapně, když předsedu poslaneckého klubu musím Informovat o tom, že Poslanecká sněmovna postupuje podle schváleného bodu pořadu. Jeden bod schůze byl přerušen, je tedy naší povinností zahájit bod další.
Poslanec Miroslav Sládek: Jestliže hodlám přednést návrh na znovuzahájení tohoto bodu, tak to samozřejmě musím zdůvodnit. Kde je stanoveno, kolika větami mám přednášet návrhy? (Hlas z pléna: rozumem.) Komentář v této souvislosti též připomíná, že zásada zdrženlivosti vyžaduje, aby postup orgánů činných v trestním řízení co nejméně zasahoval do základních práv a svobod občanů, což je výrazem humanizace trestního řízení a úcty k lidským právům a svobodám. Dovozuje pak, že by zpravidla nemělo přicházet v úvahu vzetí do vazby tam, kde lze očekávat uložení trestu nespojeného s odnětím svobody. Tento názor byl již dříve vysloven v literatuře, jeho výslovné uplatnění v publikované judikatuře, ale převážně i v běžné soudní praxi, však u nás dosud postrádáme.
Tolik názor autora článku, ovšem vedle tohoto autora se vyslovili i další právní odborníci k téže diskusi na stránkách časopisu Trestní právo, například v 6. 12, ročník 1996 dr. Josef Baxa, kde v článku K některým problémům při rozhodování o vazbě v přípravném řízení očima soudce mezi jinými uvádí: Zdálo by se téměř zbytečné donekonečna opakovat to, co jasně vyplývá ze znění samotného zákona a co taktéž mnohokrát ztvrdila soudní praxe v ustálené judikatuře, totiž, že vazba není trestem nýbrž procesním opatřením, jehož jediným účelem je zajistit osobu obviněnou z trestného činu pro potřeby probíhajícího trestního řízení.
V uvedené zprávě lze v činnosti orgánů činných v trestním řízení občas spatřit tendenci k povrchnějšímu zkoumání a hodnocení jednotlivých vazebních důvodů ve prospěch obviněného, zřejmě vedené snahou zajistit si méně komplikovaný průběh zejména důkazního řízení a jistě negativní působení vazby na obviněného využít v zájmu dosažení účelu trestního řízení. Takovou praxi je třeba co nejostřeji odmítnout. Vazba nesmí být účelovým prostředkem k usnadnění vyšetřování, nýbrž v souladu s trestními hmotně právními a procesními zásadami zdrženlivosti a proporcionality, jen někdy se vyskytujícím nutným zlem trestního řízení.
Jak již bylo opakovaně uvedeno, vazbu je nutno chápat jako fakultativní zajišťovací opatření v situacích, kdy ponechání osoby obviněné z trestného činu na svobodě by úsilí orgánů činných v trestním řízení zcela zmařilo. Protože však jde o zásah do jedné z nejcennějších lidských svobod, musí jít o opatření pouze v nezbytném rozsahu, a to tím spíše, že je použito proti osobě, která je ze spáchání trestného činu toliko obviněna, a je tedy důvodně podezřelá, aniž by však bylo rozhodnuto o její vině. Důsledné respektování presumpce neviny vyžaduje vymezit důvody vazby konkrétními skutkovými okolnostmi, přesto, že jde o rozhodování víceméně hypotetické. Soudní praxe se postupně dopracovala k ustálenému požadavku konkrétnosti důvodných obav z možného působení obviněného v případě ponechání na svobodě v některých z nežádoucích forem jednání. Stejný záměr sledoval i zákonodárce, když na jedné straně ani u nejtěžších trestných činů neupravil tzv. obligatorní povinnou vazbu a vedle toho vazební důvody postupně časově, věcně i formálně omezuje a zpřesňuje. Konkrétní skutečnosti musejí být proto spojeny s nějakou předpokládanou aktivní činností obviněného, směřující k maření okolností, závažných pro trestní stíhání.
Na rozdíl od mnohých jiných by však soud neměl ve své rozhodovací činnosti ustrnout v poukazu na špatnou legislativu, nýbrž vlastním výkladem obecně formulovaných ustanovení zákona je v ústavním duchu uvést v život a žádoucím způsobem tak omezovat rozsah a důvodnost zásahu státní moci a použití prostředků státního donucení do osobní sféry občana v trestním řízení na míru nezbytnou. Při neodůvodněném lpění na pouhém formálním splnění zákonné podmínky sděleného obvinění si lze jinak totiž s minimální nadsázkou představit například situaci, že by soud rozhodl o vazbě trestně neodpovědné osoby, když by zároveň shledal existenci některého z vazebních důvodů.
Podobně se vyjadřují i další účastníci této vědecké diskuse o otázce reforem trestních předpisů. Například autoři dr. Ctirad Löfelmann a dr. František Vondruška ve svém společném článku pod názvem Poznámky k tezím reformy trestních předpisů, Trestní právo č. 3, ročník 1996 m.j. uvádějí: Za pozornost stojí i takové skutečnosti jako výslovná úprava možností pro státního zástupce nahradit vazbu přijetím kauce, jinou formu záruky lze považovat obecně za formální a zcela pominutelnou, ze zákona by mohla být vypuštěna, jakož i oprávněné rozhodnutí, jehož forma by měla být předepsána, měnit vazební důvody v průběhu trestního stíhání.
Na těchto pohledech a názorech bylo třeba ozřejmit převládající názory na otázku vazby, její účelnosti a oprávněnosti, abychom se dobrali základní teze, proč vlastně a za jakým účelem byla nařízena, a následně, jak byla zajištěna, tedy provedena v konkrétních podmínkách.
Jak je známo, v tomto soudním jednání již proběhlo jednání v září 1996, kam se obžalovaný dostavil sám, nikoli z vazby, a byl po celou dobu jednání přítomen. Během jednání soudce nařídil justiční stráži vyvést přítomného předsedu republikánské strany se zdůvodněním, že narušuje průběh jednání. Pokud by ovšem něco takového fakticky nastalo, musel by soudce přistoupit nikoli k zásahu justiční stráže, ale k podání trestního oznámení na maření úředního výkonu, což se ovšem nestalo. Soudce tedy bez zjevného důvodu přerušil soudní jednání a nařídil nový termín jednání. Obhájce obžalovaného požádat o omluvu nepřítomnosti svého mandanta na následujícím jednání. Soudce přijal omluvu a vymínil si pouze, aby se osobně obviněný Votava omluvil zasláním písemné omluvy. Při následujícím soudním jednání však omluvu nepřijal a nařídil jednání opět odročit. Jako důvod uvedl výchovný význam soudního jednání pro společnost. Na opakovanou žádost právního zástupce dal na vědomí, že bude jednání a chování obžalovaného sledovat, především v otázce přijímání pošty od soudu, a podle toho rozhodne.
Protože byla vznesena námitka podjatosti soudce, jednání neprobíhalo a čekalo se na názor nadřízeného Městského soudu v Praze. Ovšem podle dostupných podkladů soudce neotálel a nařídil obžalovaného zatknout. Policie, která měla zatčení provést, ovšem nijak nespěchala a pouze formálně se pokusila obžalovaného vyhledat. Prakticky od září 1996 do ledna 1997 neprobíhaly žádné úkony v této cause. (Poslanci, kteří zůstali v sále, z velké části nesledují řečníkův projev, rozmlouvají mezi sebou, někteří se procházejí sálem.)
Od samého počátku trestního stíhání pana Lubomíra Votavy má zvoleného právního zástupce, který po ukončení přípravné fáze vyšetřování se snaží jednat se soudcem ohledně podmínek soudního jednání, včetně termínů, obesílání atd. Jenže zde je hlavní důvod všech nejasností a problémů. Soud v tomto případě obhajobu podceňuje, ba dá se přímo říci, že i přezírá.
Abychom opět uvedli několik důkazů o důležitosti obhajoby, která - jako zásadní instituce - se vyvinula z praxe římského práva, uvádíme několik výňatků z prací přední teoretičky v oblasti trestního práva v České republice. Tak např. doc. Dr. Dagmar Císařová, CSc., ve své práci Obhájce v československém trestním řízení. Akta University Karlovy, uvádí: Obhajoba v trestním řízení směřuje jak k ochraně zájmů státu na zjištění objektivní pravdy, tak k ochraně práv jednotlivce v trestním řízení. Zásada zajištění obviněnému práva na obhajobu úzce souvisí s presumpcí neviny. Nevinný má v trestním řízení jen tolik práv jako viník. Z toho můžeme učinit opačný závěr, že v trestním řízení má viník právě tolik práv jako nevinný občan. Názory, že objektivní pravda v trestním řízení a ochrana zájmů jednotlivého občana v trestním řízení jsou v neřešitelném rozporu, jsou mylné. Má-li se obviněný řádně hájit, musí mít nejen zákonem danou možnost obhajoby, ale musí mít i reálné zajištění této možnosti. (Poslanci tvoří shluk kolem řečniště.) Je proto třeba, aby po jeho boku stál někdo, kdo je odborně - prakticky vzdělaný a kdo není subjektivně svázán s výsledky trestního řízení. Úkoly obhájce plynou z jeho funkce, jsou určeny jednoznačně jako jednostranná činnost výlučně ve prospěch obviněného, bez ohledu na subjektivní názory obhájce na vinu obžalovaného.
Je proto třeba chápat činnost obhájce jako významnou funkci v trestním řízení a ostře bojovat proti názorům, které smysl institutu obhajoby zlehčují. Práce obhájce v trestním řízení je velmi odpovědná a má na ni zájem celá společnost. Je proto třeba chránit obhájce před nevhodnými zásahy do jeho činnosti tak, aby celostátní zájmy se nepodřizovaly zájmům lokálním, špatně chápány, zájmům jednotlivých pracovníků justice. Právě postup soudu pro Prahu 1, který celý případ projednává, dokazuje, že nejde o respektování práv a povinností obhájce a případně i o vzájemnou spolupráci, ale o snahu činnost obhájce omezovat, obcházet a znehodnocovat. (Poslanci za SPR-RSČ se vmísili mezi poslance, kteří stáli před řečništěm, a utvořili půlkruh kolem svého hovořícího předsedy.) Vždyť jak jinak je možno charakterizovat snahu obhájce zajistit korespondenci s obžalovaným, která se děje tak, že se dopisy zásadně zasílají na místo, kde je obžalovaný trvale hlášen, ale kde fakticky nebydlí, zatímco obhájce navrhoval a nabídl, že bude korespondenci, která navíc není pro vlastní soudní případ nijak mimořádně důležitá, doručovat přes svoji kancelář. Právě nepřevzetí snad jedné, maximálně dvou zásilek, které byly adresovány soudem na místo trvalého přihlášení obžalovaného a které nebyly včas vyzvednuty, slouží jako hlavní důvod k tvrzení o vyhýbání se obžalovaného styku se soudem a tím i vyhýbání se celému trestnímu stíhání.
Jiná snad ještě přesnější ukázka postupu soudu je v otázce nabízené kauce za obžalovaného. Obhájce nabídl kauci opakovaně písemnou formou, na což mu nebylo soudcem žádným způsobem odpovězeno. Soudce prostě nebyl po celé týdny, ba dá se říci po celé měsíce k zastižení. (Republikánští poslanci se vracejí na své místo.) Když pak došlo k zadržení obžalovaného a k předvedení k výslechu, kde se mělo rozhodnout, zda vazba bude uvalena či nikoli, obhájce opět nabídl kauci. Protože současná právní úprava nestanoví přesné výše složení kauce a zákon dosti vágně stanovuje, že výše kauce se má projednat v neformálním rozhovoru mezi soudcem a právním zástupcem ...
Místopředseda PSP Jan Kasal: Dámy a pánové, já se omlouvám, že opět musím vstoupit panu řečníkovi do jeho slov. Chci připomenout jemu, sobě i všem ostatním jednání politického grémia, kterému já jsem rozuměl tak, že pan předseda Sládek dostane slovo, vystoupí, odůvodní svůj procedurální návrh a že dám o tomto návrhu hlasovat. Já prosím pana poslance Sládka, aby si připomenul tuto dohodu, kterou lze možná trošku s nadsázkou označit za gentlemanskou.