Místopředseda PSP Jiří Honajzer: Děkuji panu premiérovi a ptám se pana poslance Loukoty, zdali chce vznést doplňující dotaz. Vidím, že tomu tak je, takže prosím, aby se ujal slova.
Poslanec Milan Loukota: Děkuji panu premiérovi za ujištění ohledně bezpečnosti ostrahy, avšak mám na jaderné elektrárně celou řadu přátel, kteří mi tvrdí pravý opak. Chápu, že před televizními kamerami vést tuto diskusi by bylo poněkud nevhodné, ale myslím, že v kuloárech bychom případně mohli probrat tuto situaci. Velice rád bych, kdybyste mi potom mohl případně sdělit konkrétní údaje, které jste odmítl říci zde na kameru.
Místopředseda PSP Jiří Honajzer: Pan premiér chce využít svého práva reagovat na doplňující dotaz? Je tomu tak.
Předseda vlády ČR Václav Klaus: Jen velmi stručně. Nejsem žádný kontrolor jaderné elektrárny, na to máme oficiální instituci, která se jmenuje Státní úřad pro jadernou bezpečnost. Snad by bylo vhodné udělat seriózní diskusi v tomto případě. Ale mám zde opravdu zápis z porady Policejního prezidia České republiky o provedené rekonstrukci zásahových jednotek na této elektrárně. Mám zde přesná čísla o přesunech tabulkových míst. Znovu říkám, že si myslím, že není třeba se něčeho zásadního obávat.
Místopředseda PSP Jiří Honajzer: Děkuji panu premiérovi, musím v tomto okamžiku konstatovat, že pan poslanec Zdeněk Krampera se vzdal následujících dvou interpelací, ve kterých chtěl interpelovat premiéra Václava Klause jednak ve věci vstupu České republiky do Evropské unie, jednak ve věci privatizace bankovních ústavů. Takže v tomto okamžiku pravděpodobně jako poslední interpelující přichází na řadu pan poslanec Petr Vrzáň, který interpeluje premiéra Václava Klause ve věci důvěry našich občanů v bankovní sektor naší republiky. Prosím, pane poslanče.
Poslanec Petr Vrzáň: Vážený pane předsedající, pane předsedo, vážený pane premiére, dámy a pánové, je známo, že banky působící v České republice si z hlediska úspěšnosti úvěrování počínají různě. Danému stavu ekonomiky odpovídá i špatná platební morálka úvěrových klientů, výše úrokových sazeb a krátkodobost či střednědobost splatnosti těchto úvěrů jsou pro mnohé podnikatele rovněž neobvyklé. Jde o jeden z důvodů, pro který se banky potýkají s problémem návratnosti svých pohledávek. Zařazují je mezi nestandardní, klasifikované. Značná část je ztrátových a banky jsou povinny vytvářet na ně rezervy. Za každým takovým ztrátovým úvěrovým případem však stojí konkrétní viníci jak na straně klientů, tak bankovních úředníků. Na místo vyvození adresné odpovědnosti však po několik let docházelo k tomu, že Konsolidační banka, státní peněžní ústav, skupovala tyto pohledávky a jejich rizika pokryla z veřejných prostředků. Přitom nešlo pouze o pohledávky z minulosti. Skuteční viníci, zpravidla podvodníci, tak získali desítky milionů a daňoví poplatníci přišli řádově o desítky miliard korun. Namísto razantního vymáhání plnění závazků některých dlužníků tak byl aplikován model zatěžování řádných občanů, jejichž starosti - podotýkám - jsou i vašimi starostmi. Přivítal jsem proto vaše osobní ujištění, že v tomto trendu nebude vláda nadále pokračovat.
Nedávné rozhodnutí vlády o zřízení České finanční společnosti, která by převzala ztrátové pohledávky menších peněžních ústavů, má přispět k ozdravění zúčastněných bank. Uvedený model není ničím jiným než vyvedením úvěrového portfolia vně banky. Podle mých zpráv z bankovního sektoru se zřejmě toto opatření mine účinkem, neboť cena bude zřejmě pro mnohé managementy příliš vysoká.
Ptám se vás, pane premiére, na základě jakých východisek formulovala vláda předpoklad zpětného odkupu takovéto pohledávky bankou za několik let a dále, zda má vláda připraven alternativní program pro zvýšení důvěry našich občanů v bankovní sektor České republiky v případě, že tento ozdravný projekt selže.
Místopředseda PSP Jiří Honajzer: Děkuji panu poslanci. Slova se ujme předseda vlády Václav Klaus.
Předseda vlády ČR Václav Klaus: Já jsem trochu zaskočen tím, co pan poslanec říkal na začátku a tím, co potom říkal na konci. Jestli jsem ho poslouchal dobře, na začátku říkal: daňový poplatník, stát a žádné státní peníze by se už nikdy bankovnictvím neměly zabývat a mělo by se nechat bankovnictví samo sobě a standardnímu mechanismu dlužník-věřitel.
V závěru se nicméně pan poslanec tázal, jestli máme nějaký alternativní plán. Nevím, jaký má na mysli, ale každý plán, který by jakýmkoli způsobem chtěl přispět k jisté pomoci našemu rodícímu se nebo zrajícímu bankovnímu systému, tak každý tento plán by vyžadoval nějaké peněžní prostředky. Takže to jen k té obecné otázce. Já jsem myslel, že na počátku chce pan poslanec říci, že by neměl existovat žádný pomocný plán státu.
Myslím, že postavit celou tuto otázku jako protipól, dilema, buď rasantního vymáhání pohledávek vůči dlužníkům, nebo zatěžování daňových poplatníků, je falešné dilema. Tak otázka nestojí, a kéž by tak mohla stát, pak samozřejmě vždycky zvolíme variantu první a nebudeme v žádném případě nikdo z nás uvažovat o variantě druhé. Ale právě proto, že to tak nestojí, tak jde jedině o to, jaký nalézt dílčí mechanismus, jak bankovnímu systému nebo několika menším kapitálově slabším bankám v tomto systému pomoci nebo nepomoci.
Na návrh guvernéra Centrální banky vláda kývla na jistý mechanismus pomoci malé skupině malých tuzemských bank. Použila k tomu metodu, která byla obdobná jako v případě velkých bank - akce, ke které došlo před několika lety a ke které byla opravdu použita Konsolidační banka.
Já jsem přesvědčen, že by bylo ideální, kdyby byl bankovní systém zdravý, kdyby byl tak zdravý, že by nebylo potřeba vnášet do něj sebemenší vnější zásahy, vnější pomoc. Vnitřně jsem přesvědčen o tom, že tomu tak není a že proto tento omezený vstup státu, individualizovaný vstup státu - ne nějaké paušální odepsání dluhu, jednorázové, nekontrolované, bez analýzy jednotlivostí - tak já si myslím, že takovýto individualizovaný program je v dané situaci programem správným, výrazně napomáhajícím dané situaci a programem, který se nám všem vyplatí.
Podle mého názoru volba, která byla vládou provedena, je žádoucí a je rozumná. Doufám, že bude realizována velmi rychle, velmi efektivně a že se to na jisté pohodě v našem bankovním systému projeví. Věřím, že to je zájmem opravdu nás všech.
Místopředseda PSP Jiří Honajzer: Děkuji panu premiérovi a táži se pana poslance Vrzáně, chce-li vznést doplňující dotaz. Není tomu tak, takže v tomto okamžiku končí první část bodu interpelace, ve které poslanci interpelovali předsedu vlády. Je 16.56 minut, přesně v 17.00 hodin budeme pokračovat interpelacemi na ministry vlády. Oznamuji vám, že pan poslanec Zajíc, uvedený pod pořadovým číslem 1 na seznamu, se své interpelace na ministra obrany Miloslava Výborného ve věci šikanování vzdal, tudíž začneme interpelací pana Petra Vrzáně na ministra školství Ivana Pilipa. Děkuji, za pět minut pokračujeme.
(Pětiminutová přestávka.)
Místopředseda PSP Jiří Honajzer: Udeřila 17. hodina, čas pro interpelace na jednotlivé ministry české vlády. Ještě dříve, než povolám k řečništi prvního interpelujícího, požádal bych, aby do sněmovny přišli ti, kteří sem patří, aby se pokusili přivolat některé poslance z kuloárů.
V tomto okamžiku udílím slovo panu poslanci Petru Vrzáňovi, který interpeluje ministra školství, mládeže a tělovýchovy Ivana Pilipa ve věci uznávání absolutorií škol cizí provenience při přijímacím řízení. Dopředu si dovolím upozornit, že nepřítomnost pana ministra byla avizována. Pan ministr Vrzáň je s ní srozuměn a bude očekávat v souladu s § 111 odst. 7 jednacího řádu písemnou odpověď do 30 dnů.
Poslanec Petr Vrzáň: Vážený pane předsedající, vážení páni ministři, dámy a pánové, nicméně bych si dovolil podotknout, že je škoda, že pan premiér už odešel, protože pokud kritizoval naše poslance, že se vzdávají pořadí, jistě by v této chvíli zkritizoval také pana ministra, že se nedostavil.
Dále bych chtěl podotknout, že jsem zmocněn kolegou Maixnerem říci, že pan ministr školství dosud nedodal písemnou odpověď poslanci Pavlu Maixnerovi ohledně výuky německého jazyka.
Nyní si dovolím přikročit k vlastní interpelaci. Rád bych se obrátil na pana ministra školství jménem budoucích uchazečů o vysokoškolské studium, a to na základě zkušeností jedné velmi nadané studentky, jejíž příběh je následující. Po třech letech vynikajícího studia zdejšího gymnázia odjela jako student ovládající několik světových jazyků na základě americko-skandinávské výměny studentů do Spojených států, kde dokončila čtvrtý ročník jedné z kalifornských středních škol a získala maturitní vysvědčení z pěti předmětů, všech s prospěchem A, tedy s prospěchem nejlepším. Po návratu do České republiky absolvovala z vlastní iniciativy maturitní zkoušku z českého jazyka a literatury a ucházela se o studium právnické, případně filosofické fakulty UK. Podmínky přijímacího řízení naplnila dále tím, že si nechala toto maturitní vysvědčení přeložit od soudního znalce s překladatelskými zkouškami a na základě bilaterální dohody mezi Spojenými státy a Českou republikou o uznávání středoškolských diplomů získala nostrifikaci od Obvodního školského úřadu pro Prahu 10. Vše nechala notářsky ověřit a spolu s přihláškou na vysokou školu doložila. V letech 1995 a 1996 pak absolvovala přijímací zkoušky na výše zmíněných fakultách UK. Na filosofické fakultě obdržela po oba roky maximální počet bodů za maturitní vysvědčení, tedy tato maturita byla posuzována srovnatelně s českými maturitami. V případě právnické fakulty pak tato uchazečka v roce 1995 obdržela za tato vysvědčení 0 bodů, přičemž žádost o vysvětlení tohoto postupu zůstala bez odezvy. V následujícím roce, kdy opět nebylo tímto způsobem maturitní vysvědčení uznáno, žadatelka zjistila, že příčinou tohoto stavu je postup referentky studijního oddělení paní Chromcové, která jej zdůvodnila tím, že americká maturita je rovna našemu dvouletému učňovskému oboru. Toto stanovisko žadatelka nemohla akceptovat, a proto požádala o vysvětlení vedoucího studijního oddělení, tedy přímého nadřízeného. Ten konstatoval, že žadatelka naplnila veškeré podmínky pro uznání této maturity, avšak z jednání vyplynulo, že se soudružkou Chromcovou nic nezmůže.
Vzhledem k tomu, že toto není jediný případ, ptám se vás, pane ministře, v zájmu zajištění objektivity a důvěryhodnosti přijímacího řízení, která byla jednáním jednotlivců narušena, a) jaké skutečnosti brání přijetí sjednoceného postupu při posuzování absolutorií škol cizí provenience v rámci jedné univerzity a b), jaké jsou skutečné příčiny svévolného nakládání s osudy studentů referentkou Chromcovou, jestliže v jiném případě maturitní vysvědčení uznala i bez odpovídající nostrifikace, čímž vzniká důvodné podezření ze zneužití pravomoci, které navíc není korigovatelné ani vedením oddělení.
Závěrem dodávám, že tato studentka již byla řádně přijata a tedy nejedná se o snahu zasáhnout do přijímacího řízení. Děkuji za písemnou odpověď, kterou očekávám do 30 dnů.
Místopředseda PSP Jiří Honajzer: Byl jsem k vám tolerantní, pane poslanče, s ohledem na to, že není přítomen pan ministr. O pár sekund jste přetáhl svůj limit, nicméně nemáte minutu na reakci, protože reakce přijde až po 30 dnech písemně.
Prosím, aby se slova ujal pan poslanec Pavel Maixner, který interpeluje místopředsedu vlády a ministra zemědělství Josefa Luxe ve věci celního opatření Ministerstva zemědělství. Připraví se pan poslanec Jaroslav Novák.
Poslanec Pavel Maixner: Pane předsedající, dámy a pánové, vážení hosté, pane ministře, v každém odvětví našeho hospodářství probíhají změny, které společnost vnímá jak pozitivně, tak záporně. Dospěli jsme do stadia, kdy jsou tyto změny výhradně negativní a nemají žádné opodstatnění, a to jak ekonomické, tak i politické.
Zemědělská bezdotační a bezcelní politika nás přivedla po šesti letech k bankrotu a dovolím si tvrdit, že k bankrotu úmyslnému. Jak vypadá realita našeho zemědělství bylo nejlépe slyšet na setkání zemědělců z celé republiky, které proběhlo nedávno v Litomyšli, kde bylo více než 2000 zemědělců a prvovýroba dala jasně na vědomí, že se nacházíme v patové situaci. Přitom směšný rozpočet Ministerstva zemědělství na příští rok ve výši 15,7 mld Kč dává předpoklad přesně k tomu, co dnes tvrdí 95 % zemědělců, a to je nezajištění již ani výroby základních komodit potřebných pro spotřebu našeho obyvatelstva a přebytky potravin z Evropské unie pak mají přes naše hranice zelenou.
Proto se vás ptám, pane ministře, proč nedošlo k podpoře pěstitelů např. brambor pro naše zemědělce a naopak proč došlo k nákupu raných subvencovaných brambor z Evropské unie na náš trh bez celního opatření a dovezlo se tak značné množství 1000 tun této základní komodity? Proč vaše nařízení na zavedení celní přirážky ve výši 140 % přišlo až po prodeji, když bylo pozdě? A proč jste již dříve neprosazoval ve vládě, aby celní opatření u základních komodit nepodléhalo dlouhodobému byrokratickému principu zavedení a vede tak k alibismu, že vy jste dané opatření přijali, ale byrokratický aparát vám tuto možnost omezuje a celní opatření, pokud vůbec přijdou, přijdou vždy pozdě. Děkuji.
Místopředseda PSP Jiří Honajzer: Děkuji, pane poslanče. Prosím pana ministra zemědělství Josefa Luxe, aby se ujal slova.
Místopředseda vlády a ministr zemědělství ČR Josef Lux: Vážený pane předsedo, vážený pane předsedající, dámy a pánové, pan poslanec tady položil několik otázek. Velmi stručně odpovím. Zemědělská politika není ani bezdotační, ani bezcelní. Vláda vydává na zemědělství dotace, které jsou relativní částkou srovnatelné s úrovněmi, které vydávají vyspělé země, jako je Německo, Francie, Amerika atd. Problém je v tom, že ono relativní vyjádření z rozpočtu, které činí kolem 1,5 % z výdajové části rozpočtu, jsou jiné peníze v našem rozpočtu a jiné peníze v německém rozpočtu, francouzském či americkém.
Otázka konkrétního rozpočtu na příští rok, na rok 1997, je následující. Jestliže tato sněmovna v prvním čtení přijala rozpočet jako vyrovnaný - a myslím, že je to velmi dobře - pak průměrný růst výdajů státního rozpočtu je na úrovni 11,8 %. Průměrný růst kapitoly Ministerstva zemědělství je na této úrovni. Co považuji ale za důležité je, že skutečně zásadním omezením růstu výdajů státní správy a dalších institucí příspěvkových a rozpočtových organizací se podařilo zajistit růst výdajů směřujících k podpoře zemědělců na rok 1997 o 20 %.
To znamená v úrovni indexem 120. To znamená, že o 20 procent bude vyšší růst výdajů do zemědělství než byl v letošním roce. To je jistě mimořádné. Teze, že u nás je nedostatek potravin z domácí produkce není pravdivá. U nás rozhodující množství základních potravin pochází od našich domácích zemědělců.
Saldo našeho obchodu v základních komoditách, to znamená obilí, maso, mléko, olejniny atd., je pro naše zemědělce stále plusové. Více vyrábíme než spotřebováváme. Kdybych měl uvést domácí výrobu v porovnání k domácí spotřebě, tak čísla jsou následovná:
V letošním hospodářském roce u obilovin je - především díky nepříznivému počasí - onen index na úrovni asi 100, u řepky na úrovni 102 procent, u brambor na úrovni 109 procent, u cukrovky na úrovni 118 procent, to znamená, že se u nás více produkuje než spotřebovává. Co se týká živočišných produktů, u masa jsme na úrovni kolem 100 procent, u vajec na úrovni 103 procenta, u mléka dokonce na úrovni 158 procent, to znamená o 800 miliónů litrů mléka více vyrábíme než spotřebováváme, a tento přebytek mléka je s podporou státní subvence, která je v letošním roce více než jedna miliarda Kč, vyvážen především do Evropské unie.
Vaše kritika ke komoditě brambory není oprávněná, možná, že je zde nedostatek informací. Pokusím se tuto věc vysvětlit. Letošní rok je v české republice skutečně zásadní nadúroda brambor. Neopakoval se naštěstí již rok 1993, protože zemědělci snížili výměru plochy brambor. Z více než 100 tisíc v roce 1993 na současných 86 tisíc hektarů.
Ministerstvo zemědělství a vláda učinily maximum toho, co mohly učinit k tomu, aby zemědělcům pomohly. My jsme od 1. července letošního roku do 31. srpna zvýšili clo na dovoz brambor na úroveň 144 procent. Současně od 30. srpna se zavedla přísná fytokaranténní opatření k dovozu brambor. Do České republiky od 30. srpna není možné dovážet konzumní brambory, které nejsou ošetřeny proti klíčivosti. Je to ochrana před zavlečením chorob brambor do České republiky.
Dovolím si informovat paní a pány poslance o tom, že od 1. července k dnešnímu dni bylo do České republiky dovezeno pouhých 500 tun brambor a z České republiky bylo vyvezeno přes 1000 tun. Ve vztahu k množství domácí produkce je to dovoz zanedbatelný. To znamená nějaké zavalení dovozem brambor z Evropské unie není pravda. Vláda současně shodou okolností tento týden přijala rozhodnutí o tom, že Správa hmotných rezerv vykoupí 9000 tun bramborového škrobu, což je v přepočtu více než 50 000 tun brambor, aby ulehčila zemědělcům v této pro ně těžké situaci letošní nadúrody.
Tolik mé poznámky k přednesené interpelaci. Děkuji.
Místopředseda PSP Jiří Honajzer: Děkuji panu ministrovi a ptám se pana poslance - nechce doplňující otázku. Takže k řečništi zvu pana poslance Jaroslava Nováka, aby vznesl interpelaci na pana ministra Jana Kalvodu ve věci státního zastupitelství. Připraví se pan poslanec Miroslav Sládek, který hodlá interpelovat ministra Rumla.
Poslanec Jaroslav Novák: Vážený pane předsedající, pane předsedo, dámy a pánové, vážený pane ministře. Podle převládajících názorů není zcela v pořádku, aby měl ministr spravedlnosti, který je navíc předsedou koaliční strany, v kompetenci současně soudnictví, státní zastupitelství a vězeňství.
Nejvyšší státní zastupitelství by mělo podle ministra spravedlnosti a předsedy ODA Jana Kalvody v budoucnu vydávat vůči nižším složkám tohoto úřadu pokyny obecné povahy, podle nichž by státní zástupci měli jednotně posuzovat nezákonná jednání a jednotlivé trestné činy. Nejvyšší státní zastupitelství podle ministra spravedlnosti bude těmito pokyny formulovat trestní politiku úřadu, který v trestním řízení zastupuje stát.
Já se domnívám, že státní zástupci, stejně jako soudy, mají být především nezávislí a držet se pouze zákonných norem bez jakéhokoli výkladu zákonů, který by přicházel od nadřízených orgánů.
Žádám vás proto, vážený pane ministře, o vysvětlení připravovaných pokynů pro státní zastupitelství a jejich zdůvodnění. Děkuji.
Místopředseda PSP Jiří Honajzer: Děkuji panu poslanci. Vidím, že místopředseda vlády a ministr spravedlnosti Jan Kalvoda se chystá ujmout slova, aby odpověděl na interpelaci.
Místopředseda vlády a ministr spravedlnosti ČR Jan Kalvoda: Vážený pane předsedající, dámy a pánové, otázka, pokud tomu rozumím, byla položena ve dvou směrech. Za prvé zda je správné, aby ministr spravedlnosti měl působnost ve sférách, jako je státní zastupitelství, soudnictví a vězeňství, a jako jakousi druhou otázku chápu otázku po povaze pokynů obecné povahy, o kterých se pan poslanec zmínil a kterým se chci věnovat zvlášť.
Pokud jde o první téma, je tomu několik málo let, co vstoupil v platnost zákon o státním zastupitelství, který zásadně změnil a transformoval postavení státní žaloby v této zemi. Od tehdejší struktury prokuratury završené generální prokuraturou, struktury, která byla provázena nezastupitelně principem monokratickým, to je rozhodováním na nejvyšší úrovni o tom, jak poslední referent tehdejší prokuratury bude postupovat v konkrétní cause, případně jak disponovat předmětem trestního řízení, tato země odešla k principu státního zastupitelství, které již není zvláštním mocenským orgánem do té míry, že je některými vazbami připoutáno k ministerstvu spravedlnosti, k orgánu exekutivnímu, k orgánu politickému. Tak chápu tu otázku.
Z tohoto hlediska je úplně nezbytné zdůraznit, jakým způsobem je státní zastupitelství, které podle naší ústavy zastává roli státní žaloby, vázáno k ministerstvu spravedlnosti, lépe řečeno k ministru spravedlnosti. Jsou zde dvě tyto vazby. Jedna z nich je personální. Pro úplnost konstatuji, že ministr spravedlnosti podle dnešní právní úpravy jmenuje a odvolává funkcionáře státního zastupitelství, tedy ne státní zástupce, ale funkcionáře státního zastupitelství - s jedinou výjimkou, to je nejvyšší státní zástupce, jehož ministr spravedlnosti navrhuje ke jmenování vládě, případně i k odvolání vládě. To je ona jedna linie, ona personální linie.
Pokud jde o tu druhou linii, ministr spravedlnosti vykonává vůči státnímu zastupitelstvu dohled, avšak dohled v těchto mezích: dohled uplatňovaný výhradně a jen vůči nejvyššímu státnímu zastupitelství, to je druhá strana tohoto vztahu dohledu, a to způsobem, který je zase v zákoně o státním zastupitelství velmi přesně specifikován. Ten dohled se odehrává v podobě tzv. zpráv, případně zvláštních zpráv, s žádostmi o něž se ministr spravedlnosti obrací nikoli na státního zástupce, který je činný v nějaké konkrétní trestní cause, ale k nejvyššímu státnímu zástupci.
Možná se vám zdá, že příliš podrobně a obšírně popisuji tyto vazby, ale já považuji za důležité tak učinit, protože vzápětí prohlásím, že dnes jako ministr spravedlnosti považuji za velmi důležité tyto vazby velmi striktně dodržovat a ani o píď nepřestoupit jejich zákonné zakotvení.
Z formulace interpelace pana poslance by mohlo vyplynout, jakoby a) trestní politika a b) pokyny obecné povahy měly nějakým způsobem sloužit k politizaci výkonu trestní politiky státu. Prohlašuji, že tomu tak není.
Pokud jde o trestní politiku, já se tohoto pojmu neobávám, je pravda, pan poslanec mě někde citoval nebo parafrázoval, že jsem ho použil - a myslím tím přesně to, aby státní zastupitelství, které - jak jsem řekl - hraje monopolní roli státní žaloby v našem státě, uplatňovalo trestní zákon způsobem, který je jednotný, a to v obecné rovině, zatímco nezávislost konkrétního státního zástupce v konkrétní trestní kauze je dalším atributem naší struktury státního zastupitelství. To znamená pokyn obecné povahy - a to se dostávám k bodu b), jak jsem si rozdělil interpelaci - je něco, co neformuluje ministr spravedlnosti a nemá žádný nástroj - a dnes nemá ani žádnou chuť - tak činit.
Pokyn obecné povahy je něco, co formuluje nejvyšší státní zástupce, a čím sjednocuje praxi státních zastupitelství. Ale ani tento pokyn, tento instrument se v nejmenším nemůže blížit pokynu, jak postupovat v některé konkrétní trestní věci. To je naprosto vyloučené. Já jsem velmi obezřetný na to, aby takové pokyny obecné povahy měly podobu sice obecně formulovaného, ale ke konkrétní věci mířícího opatření. Za této situace se domnívám, že personální a dohledová podřazenost státního zastupitelství pod exekutivní orgán nebo svázanost s exekutivním orgánem není a nemůže být ani v nejmenším na úkor nezávislosti rozhodnutí konkrétního státního zástupce ve zcela konkrétní kauze. Já jsem takovýto případ dosud v aktuální době nezjistil.
Chtěl bych dodat závěrem ještě jednu věc. Dohled ministra vůči nejvyššímu státnímu zástupci není jediným způsobem dohledu. Ten je stanoven mezi jednotlivými stupni státního zastupitelství tak, že dohled nad činností státního zastupitelství vykonává vždy jen o stupeň vyšší článek státního zastupitelství.
Chtěl bych prohlásit, že i náležitému dodržování této hierarchie jsem připraven věnovat náležitou a neutuchající pozornost, protože jeho prolamování by právě mohlo být na úkor nezávislosti rozhodnutí státního zástupce v konkrétní kauze.
Ještě závěrem dodám: Při mých prvních kontaktech v létě tohoto roku se státním zastupitelstvím jsme řešili především dva okruhy problémů. Prvním z nich byl tzv. dohled nad dohledem. To je téma, kterým rozvíjím to, co jsem právě řekl. Dohled nad dohledem může znamenat, že máme - řekněme - tři stupně státního zastupitelství: okresní, krajské a vrchní. Vrchní státní zastupitelství je oprávněno vykonávat dohled nad krajským státním zastupitelstvím. Ale protože krajské státní zastupitelství vykonává dohled nad okresním státním zastupitelství, mohlo by se stát, že by struktura státního zastupitelství interpretovala možnost tohoto stupňovitého dohledu tak, že by vrchní státní zastupitelství v rámci dohledu nad krajským vykonávalo také dohled nad tím, jak krajské vykonává dohled nad okresním. A tady už by mohla hrozit jakási interpretace toho typu, že by o dva stupně vyšší státní zastupitelství se nějakým - po mém soudu - protiprávním způsobem mohlo vměšovat do rozhodování o dva stupně nižšího státního zastupitelství. Tuto otázku jsme k obapolnému přesvědčení vyřešili zcela konsensuálně tak, že tomu tak být nesmí.
Druhá otázka, kterou jsme řešili, byla právě nezávislost státního zástupce versus pokyny obecné povahy. Na jedné straně považuji za zcela nezbytné, aby strukturou státního zastupitelství, zejména v dnešní době, proudily bez přerušení informace, jak se aplikuje či jak se dá aplikovat hmotné právo, trestní zákon, zda platí ona obecně rozšířená, téměř zlidovělá poučka, že chybí legislativa, anebo zda neplatí, a v tom případě proč se tento folklór pěstuje. A to je důvod, proč se domnívám, že vazby dohledu mezi státním zastupitelstvím nejvyšším a konec konců okresním musí být velmi průchodné a všechny články tohoto mechanismu velmi iniciativní. Ale to říkám spíše na okraj této záležitosti.
Abych nebyl podezřelý, že protahuji čas, tak právě končím. Závěrem jen dodám, že podle mého soudu dnešní struktura státního zastupitelství a jeho napojení do exekutivní státní moci neskýtá žádné mimořádné možnosti, jak by politika mohla ovlivňovat trestní politiku státu, tedy politika - jak bylo naznačeno - stranická.