2. den schůze (31. října 1996)
Přítomni: Předseda PSP M. Zeman, místopředseda PSP J. Vlach, místopředsedkyně PSP P. Buzková, místopředseda PSP J. Honajzer, místopředseda PSP J. Kasal, místopředseda PSP K. Ledvinka a 190 poslanců.
Za vládu České republiky: předseda vlády V. Klaus, místopředseda vlády a ministr spravedlnosti J. Kalvoda, místopředseda vlády a ministr zemědělství Josef Lux, místopředseda vlády a ministr financí Ivan Kočárník, místopředseda vlády a ministr zahraničních věcí Josef Zieleniec, ministr Pavel Bratinka, ministr průmyslu a obchodu Vladimír Dlouhý, ministr školství, mládeže a tělovýchovy Ivan Pilip, ministr vnitra Jan Ruml, ministr práce a sociálních věcí Jindřich Vodička, ministr obrany Miloslav Výborný a ministr kultury Jaromír Talíř.
(Schůze opět zahájena v 9.00 hodin.)
Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, páni ministři, zahajuji druhý jednací den 6. schůze Poslanecké sněmovny a všechny vás srdečně vítám. Prosím, abyste se všichni přihlásili hlasovacími kartami a případně mi oznámili, kdo žádá o vydání náhradní karty.
Včera jsme projednali prvních šest bodů schváleného pořadu. Nyní přistoupíme k bodu č. 23 schváleného pořadu, ale pouze tehdy, pokud se nám podaří, aby čtyři aktéři tohoto bodu byli přítomni v této sněmovně. Do té doby vás prosím, abyste setrvali v této sněmovně a dělali si poznámky, jak kdo z těchto čtyř aktérů si váží této sněmovny. Děkuji za pochopení.
Vážené kolegyně, vážení kolegové, dovolte mi, abych využil této příležitosti k tomu, abych vás seznámil s omluvami. Pan kolega poslanec Pleva se omlouvá pro nemoc, pan poslanec Škromach se omlouvá z dopoledního jednání. Ještě jednou opakuji, že pro celé jednání této schůze je omluven pan kolega Stráský.
Vážené dámy, vážení pánové, prosím, abyste mně naslouchali. Já si vám dovolím navrhnout, abychom proto, že ani jeden z předkladatelů písemných interpelací není v současné době přítomen, ukončili projednání tohoto bodu a věnovali se bodům dalším. Má někdo k tomu nějaké připomínky? Není tomu tak. Děkuji za pochopení.
Nyní se budeme věnovat dalšímu bodu, kterým je
7.
Návrh poslankyně Zuzky Rujbrové na vydání
zákona o ochraně dítěte
Jedná se o prvé čtení. Návrh jsme obdrželi jako sněmovní tisk 59 a stanovisko vlády k němu jako tisk 59/1. Žádám aby se slova ujala navrhovatelka paní poslankyně Zuzka Rujbrová. (Hluk v sále.) Vás, dámy a pánové, prosím o klid.
Poslankyně Zuzka Rujbrová: Pane předsedo, pane předsedající, dámy a pánové, v Lidových novinách jsem se dočetla, že návrh zákona o ochraně dítěte, který vám předkládám, vládu pobavil. Přiznávám, že jsem neočekávala, že by vláda uvítala poslaneckou iniciativu v oblasti, kterou trvale opomíjí.
Připomínám v této souvislosti nesplněné vládní usnesení z 4. ledna 1995, kterým bylo ministru práce a sociálních věcí ve spolupráci s ministry spravedlnosti, školství, mládeže a tělovýchovy, vnitra a kultury uloženo vypracovat do 30. září loňského roku návrh zákona o sociálně právní ochraně mládeže. Očekávala bych ale, že v době, kdy se rodí nejméně dětí za posledních 40 let, přijde vláda s vlastní koncepcí jejich ochrany. Nestalo se tak. Předkládám tedy - možná nejen k pobavení vlády, ale i vás - první pokus o katalog práv dítěte v českém právním řádu.
Zatímco ve světě dochází v posledních letech ke snahám o komplexní úpravu právního postavení dětí, např. Spolková republika Německo, Rakousko, je v českém právním řádu právní úprava ochrany dětí nejenom kusá, ale i značně roztříštěná a s předpokládanou novelou občanského zákoníku přestane existovat i právo rodinné jako samostatná disciplína. Kromě Mezinárodní úmluvy o právech dítěte, která není veřejnosti příliš známá, a připusťme, že není ani do důsledků dodržována, nemáme předpis, který by souhrnně upravil potřebu specifického - a připouštím protektivního - přístupu k nejmladší generaci.
V době, kdy stát háže občana do vody, aby ho naučil plavat, by alespoň děti měly mít plavací kruh. Nechci omezovat roli rodičů ve výchově dítěte. Chci však, aby stát garantoval základní podmínky ochrany dítěte, které vzhledem ke své dlouhodobé nezralosti a odkázanosti na jiné se samo bránit nemůže.
Ve svém návrhu jsem se pokusila vymezit nejzákladnější okruhy ochrany dítěte, v tomto případě dětí mladších 18 let, v oblasti rodinné a sociálně právní, pracovně právní a sociálního zabezpečení, trestně právní, práva na ochranu podmínek zdravého tělesného a duševního rozvoje i práva dítěte dovolat se pomoci veřejného ochránce práv. Nechci zde zabíhat do podrobností návrhu, který máte před sebou. Dovolte mi pouze několik poznámek z jednotlivých oblastí, kterými chci zejména reagovat na odůvodnění nesouhlasného vládního stanoviska.
Československá první republika měla podrobně rozpracovaný systém sociální péče, který v době svého vzniku byl vzorem pro řadu západoevropských zemí. Zrušení tohoto systému v 50. letech, přenesení působnosti orgánů péče o mládež na národní výbory a likvidace nestátní složky tohoto systému vedly k omezení a zformalizování ochrany dítěte. Ve svém návrhu se pokouším vymezit základní pojem sociálně právní ochrany dítěte a subjekty, které by se měly na ní podílet tak, jak by je měl následně upravit již zmíněný zákon o sociálně právní ochraně. Znovu zdůrazňuji, nechci, aby stát v péči o děti nahrazoval rodiče, ale aby jim pomáhal v situaci, kdy rodina není schopna tuto péči zabezpečit sama.
V oblasti pracovně právní ochrany mi vládní stanovisko vytýká neústavní formulaci požadavků na ochranu dětí před pracovním a hospodářským vykořisťováním. Nezbývá mi, než připomenout ustanovení článku 32 Úmluvy o právech dítěte, která je součástí našeho právního řádu a která rovněž tuto formulaci užívá. Je skutečností, že v části týkající se trestně právní ochrany dětí jde návrh nad rámec dosavadní právní úpravy, a to v požadavku na zákaz zpřístupňování tiskovin, filmů, zvukových a obrazových nosičů a dalších výrobků, které jsou nemravné, nabádají k trestné činnosti, rasismu nebo působí zesurovění. Dále v požadavku na zákaz hry dětí na výherních automatech a v požadavku na uložení povinnosti každého zakročit na obranu dítěte. Jestliže vláda neví, jak by šlo realizovat první z těchto požadavků, doporučuji nahlédnout do německého zákona o šíření písemností ohrožujících mládež, švédského trestního zákona, případně do britského Obscene Publications Act.
Dovedu pochopit filozofii spoluzodpovědnosti dospělého člověka za svůj zdravotní stav. Příčí se mi ale systém zdravotní péče, který nutí těžce nemocné děti žebrat z televizních obrazovek a který v době šíření tuberkulózy nezajistí povinné očkování dětí. Požaduji, aby jediným kritériem rozsahu a kvality preventivní lékařské, rehabilitační a lázeňské péče i poskytování léků a zdravotních pomůcek byl zdravotní stav dítěte.
V bezplatném vzdělání mládeže - v tomto případě alespoň do věku 18 let - vidím jedinou možnost, jak eliminovat situace, kdy rodiny s nižšími příjmy nejsou schopny podporovat duševní rozvoj svých dětí v souladu s jejich schopnostmi a vzděláním.
Institut samostatného ochránce práv pro děti existuje v řadě evropských i zámořských zemí a jeho postavení je částečně odlišné od postavení jiných ochránců práv. Práva dětí jsou nedílnou součástí práv lidských. Dítě je však s ohledem na svou nezralost a bezbrannost odkázáno na dospělé. Čas dítěte je jiný než čas dospělého. A zejména rozhodování o právech dítěte útlého věku nesnese odkladu. I když by dětský ombdusman neřešil individuální spory mezi členy rodiny, mohl by na přímou žádost dítěte, které jinak bez součinnosti zákonných zástupců nemá možnost se ochrany svých práv domáhat, zakročit na jeho obranu a v neposlední řadě i přispět ke sledování postavení dětí ve společnosti.
Pokud jde o námitku nedostatečného vyčíslení finančních dopadů navrhovaného zákona, opakuji to, co jsem již uvedla v důvodové zprávě. Zákon nebude mít bezprostřední finanční dopad na státní rozpočet. Tyto nároky lze předpokládat až po případném přijetí prováděcích zákonů.
A na závěr to, co je mi vytýkáno snad nejvíce. Navrhovaný zákon jen deklaruje práva a povinnosti a nestanoví sankce. Pominu fakt, že deklarativní povahu má jak zákon o rodině, který s drobnými obměnami plní svoji funkci již déle než 20 let, tak i zmíněná úmluva o právech dítěte. Nevidím účel tohoto zákona v přebírání a doplňování ustanovení o právním postavení dítěte.
Souhlasím, že obecně formulovaná ochrana dítěte splňuje svůj účel jedině tehdy, jestliže na ni navazují konkrétní právní předpisy, které tuto ochranu zajišťují. Proto navrhovaný zákon přímo počítá s úpravou ve zvláštních předpisech, na které odkazuje, a svým způsobem pouze vymezuje základní nezbytný rozsah ochrany v jednotlivých odvětvích českého právního řádu jako určité minimum právního postavení dítěte.
Nejsem natolik sebevědomá - a na rozdíl od vlády k tomu nemám ani potřebné zázemí - abych vám současně předložila návrh zákona o sociálně právní ochraně, novelu zákoníku práce, trestního a přestupkového zákona a dalších předpisů. Také si nemyslím, že by měl poslanec v podobném rozsahu činnost vlády suplovat. Naopak. V případě přijetí tohoto zákona očekávám předložení vládních návrhů na novelizaci dotčených předpisů. Teprve pokud by vláda s předložením těchto předpisů otálela, jsem připravena na nich pracovat sama.
A úplně na závěr dovolte, abych vám připomenula, že i vy, i občané, které zde bez ohledu na politickou příslušnost reprezentujete, máte děti. A jak se budeme o naše děti starat, tak se děti jednou budou starat o nás. Děkuji. (Potlesk.)
Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Rozhodnutím předsedy Poslanecké sněmovny byla určena zpravodajkou pro prvé čtení poslankyně Milena Kolářová. Paní poslankyně, ujměte se slova.
Ještě jednou poprosím kolegyně a kolegy o klid.
Poslankyně Milena Kolářová: Pane předsedající, pane předsedo, členové vlády, dámy a pánové, dovolte, abych vám předložila svou zpravodajskou zprávu k tisku č. 59, což je návrh paní poslankyně Zuzky Rujbrové, na vydání zákona o ochraně dítěte. Paní předkladatelka zde uvedla obsah předloženého zákona, důvody i jeho účel. Musím říci několik slov.
Souhlasím s tím, že je třeba upravit nově rodinné právo jak v jeho soukromé části, tak i v oblasti sociálně právní ochrany dětí. Nicméně musím se zmínit o problémech - paní předkladatelka už: na ně navedla - že tento návrh zákona, který je zde předložen, situaci nijak neřeší. Neřeší žádné konkrétní problémy. Budu v podstatě opakovat do jisté míry stanovisko vlády, ale domnívám se, že je pravdivé, mám ho konzultováno i s naší legislativou.
Tato norma, která je zde předložena, je norma, která vlastně deklaruje více méně práva a povinnosti vyplývající z mezinárodních smluv, z ústavy, z Listiny práv a svobod a z některých našich zákonů. Tato norma není normou komplexní a ucelenou. Velmi atypickým způsobem předpokládá pro své provedení zvláštní předpisy, zvláštní zákony. Zmíním se např. o trestně právní oblasti, kde je vlastně určitou nepřímou novelou, např. v § 18 písm. h), kde se jedná o zákaz nemravných tiskovin, nebudu citovat. Domnívám se, že pokud by byl tento návrh přijat tak, jak je a nebyl by k jeho provedení vydán zvláštní zákon, který je předpokládán, byl by výklad této právní normy sám o sobě značně nejasný.
Zrovna tak bylo zde zmíněno, že se zde zavádí institut ochránce dětských práv. Není však opět nijak specifikován, pouze se předpokládá jeho zavedení. Domnívám se, že takto pojatý zákon není dobrým zákonem už proto, že postrádá to základní, co zákon má mít, a to jsou sankce. Z těchto důvodů se přikláním ke stanovisku vlády, která dala stanovisko zamítavé. Ve smyslu § 90 odst. 2 jednacího řádu dávám návrh na zamítnutí tohoto návrhu zákona. Děkuji.
Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Otevírám obecnou rozpravu, do které se dosud přihlásily paní kolegyně Šojdrová a paní kolegyně Svobodová. Já prosím paní kolegyni Šojdrovou, aby se ujala slova.
Poslankyně Michaela Šojdrová: Vážený pane předsedající, vážená vládo, paní poslankyně, páni poslanci, problematiku ochrany dítěte považuji za důležitou. Proto jsem si se zájmem přečetla návrh paní poslankyně Rujbrové a musím hned v úvodu konstatovat, že jsem zklamaná. Dovolte mi říci proč.
Z hlediska právního je tento návrh velmi nekvalitně zpracován. Některé konkrétní výhrady jsou uvedeny v písemném stanovisku vlády - sněmovní tisk 59/1 - jak zde již zmínila paní zpravodajka. Mohu je dále doplnit např. v tom, že návrh předloženého zákona nedodržuje § 86 odst. 3 zákona 90/1995 Sb., o jednacím řádu Poslanecké sněmovny, podle něhož musí důvodová zpráva obsahovat mimo jiné i zhodnocení platného právního vztahu a vysvětlení nezbytnosti nové úpravy. Právě toto zhodnocení a vysvětlení nezbytnosti nové úpravy tohoto typu řešení v důvodové zprávě postrádám.
Mohla bych jmenovat další výhrady právního charakteru, které podaný návrh znehodnocují. Z hlediska obsahového tento návrh nepřináší nic nového. To už zde bylo ostatně konstatováno. Pouze proklamativně vyjmenovává jednotlivá práva, která náš právní řád již obsahuje. Nepřináší žádná zlepšení pro zdokonalení práce již existujících institucí. Nesoulad vidím v samotném názvu navrženého zákona s jeho obsahem. Svým obsahem tento návrh má vypadat jako jakýsi kodex dítěte. S tím ostatně sama předkladatelka souhlasí. A právo na ochranu je jen jedním z mnoha práv, které tento návrh zmiňuje. Přitom ale předkladatelka ví, že takovýmto kodexem práv dítěte je Úmluva o právech dítěte. K této Úmluvě přistoupila Česká a Slovenská Federativní Republika již v roce 1991, je pro nás závazná a má dokonce přednost před zákonem.
Za další závažnou chybu považuji přehlížení funkce rodiny. Očekávala bych od takovéhoto návrhu pravý opak. Totiž viditelný důraz na úlohu rodiny. Předpokládám, že se ve většině shodneme na tom, že nejlepší ochranou před všemi negativními jevy ve společnosti je fungující a stabilní rodina. Z tohoto hlediska považuji za prvořadé vytvářet zákonné podmínky pro to, aby jí toto základní právo, ale i povinnost, nebylo odnímáno, ale naopak aby zákonné normy, a to zejména ty, které se přímo dětí týkají, tuto zásadu - to znamená zdůraznění role rodiny - uplatňovaly.
Teprve tam, kde je rodina nefunkční, by měl nastoupit stát se svými orgány, aby dítě aktivně chránit. A právě zde je velmi obtížné najít tu hranici, kdy stát či jiná instituce má nebo nemá zasahovat. Najít tuto vyváženost a vyjádřit ji v zákoně, to je úkol, který naši legislativu ještě čeká. Navrhovatelka se tímto úkolem příliš nezabývá a vůbec ho neřeší.
Orgány činné v sociálně právní ochraně dítěte se dnes skutečně potýkají s některými nedostatky v legislativě. Příslušný vládní resort - pokud je mi známo - proto také připravuje komplexní zákon o sociálně právní ochraně dítěte.
Nejsou to však již dnes nedostatky v zákoně, které by bránily ochraně dětí. Tou hlavní překážkou je nedůslednost v uplatňování zákonů a předpisů, nedostatek iniciativy a zájmu orgánů a osob, které by se měly péčí o děti zabývat. Navrhovaný zákon však žádný z výše uvedených úkolů neřeší a ani vyřešit nemůže. Nezbývá mi než vzít v úvahu hledisko politické, které se mi jeví jako hlavní důvod pro předložení daného zákona. Je to ukázka toho, jak i tak citlivé téma může být využito (nechci říci zneužito) k ryze politickým účelům.
Ráda bych podpořila takový návrh zákona, který by dětem opravdu pomáhal. Je mi líto, že tento zákon takovým zákonem rozhodně není. Tuto nic neřešící politickou proklamaci bohužel podpořit nemohu. Děkuji vám za pozornost. (Potlesk.)
Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Slova se ujme paní kolegyně Svobodová, připraví se pan kolega Prokop.
Poslankyně Alena Svobodová: Vážený pane předsedající, dámy a pánové, v dnešní době, kdy v naší společnosti roste kriminalita dětí a mládeže, kdy roste drogová závislost, agresivita, ale také týrání dětí, obchodní a sexuální vykořisťování mladistvých, není třeba zdůrazňovat nezbytnost přijetí všech opatření k odstranění nebo alespoň omezení těchto jevů a zajištění důsledné ochrany dětí včetně legislativních úprav.
Předložený návrh zákona o ochraně dítěte - jak se domnívám - se snaží významnou měrou přispět k řešení této problematiky.
Dovolte, abych reagovala na tu část stanoviska vlády k předloženému návrhu, kde se hovoří o jeho nadbytečnosti (což nakonec zaznělo i u předřečnic), vzhledem k tomu, že "z převážné části jen deklaruje práva a povinnosti, které jsou obsaženy v ratifikovaných mezinárodních úmluvách, v Ústavě České republiky a konkretizovány v příslušných zákonech".
Chtěla bych připomenout, že právní úprava ochrany dětí u nás je značně roztříštěna (to tady nakonec bylo zmíněno paní předkladatelkou), ale je také značně neúplná, že zde chybí právní řešení řady závažných problémů z této oblasti. Chtěla bych zde tedy naopak uvést, že v řadě zemí vzhledem k závažnosti problematiky dochází ke komplexní úpravě právního postavení dětí. Nakonec i paní předkladatelka zde příklady uváděla. I zde v těchto zemích mají mnoho obecných zákonů, které vycházejí ze základního zákona, tedy z ústavy (třeba občanský zákoník nebo trestní zákoník apod.) a existují vedle toho specifické zákony, které se zabývají výlučně problémy dětí a mládeže.
Jako typický příklad uvedu Spolkovou republiku Německo. I zde existuje řada specifických zákonů vedle ustanovení, která jsou obsažena v ústavě nebo v dalších zákonech z ní vycházejících. Chtěla bych se zmínit z celé řady těchto zákonů o dvou. Je to např. zákon o ochraně mládeže na veřejnosti.
Chtěla bych ještě připomenout, že tyto zákony tvoří komplex (nechci říci kodex) specifických zákonů týkajících se ochrany dětí. Např. zákon o ochraně mládeže na veřejnosti zakazuje dětem a mládeži do 18 let pobyt na místech, která je mohou ohrozit. Tato místa jsou tam i specifikována. Jsou stanoveny věkové hranice pro návštěvu restaurací, tanečních zábav, heren, kin atd. Zákon se týká i požívání alkoholu a tabákových výrobků na veřejnosti, což je vše věkově omezeno. Upravuje také odevzdávání nahraných videokazet. Ty mohou být dětem zpřístupněny jen tehdy, jsou-li pro jejich věk uvolněny nejvyššími zemskými úřady pro mládež. A co je důležité, tento zákon se obrací především na pořadatele akcí a živnostníky, to znamená, že je-li jimi porušen, následují jasné trestní sankce.
Ještě bych uvedla jeden zákon z komplexu zákonů ve Spolkové republice Německo, týkající se dětí a mládeže. Je to zákon o šíření písemností, ohrožujících mládež. Takové ustanovení o ochraně nezletilých před nebezpečím sdělovacích prostředků, které jsou zahrnuty pod pojem "písemnosti ohrožující mládež" (čili jde o instituce, které zvukovým nebo obrazovým způsobem mohou ohrožovat mládež), je zakotveno v článku 5 ústavy a zároveň je obsaženo v tomto specifickém zákoně o šíření písemností ohrožujících mládež. Rozlišují se zde dva druhy písemností. Jednak ty, které mohou způsobit mravní ohrožení mládeže a jednak ty, které těžce ohrožují mravnost mládeže, působí zhrubnutí mravů, svádějí k násilnostem, ke zločinu, k rasové nenávisti, oslavují válku a přijímají nebo dokonce oslavují užívání drog nebo je alespoň traktují jako neškodné apod.
Právním následkem potom samozřejmě opět je zcela jasný trest za šíření výše uvedených zpodobnění. Souvisí s tím i cíl, aby děti a mládež do 18 let neměly k těmto zpodobněním ať už písemným nebo obrazovým přístup.
To jsou jenom některé příklady, které svědčí o tom, že problematika ochrany dětí ve Spolkové republice Německo je zakotvena nejen v ústavě a v obecných zákonech z ní vyplývajících, ale také v komplexu specifických zákonů o ochraně mládeže. Jak už jsem se zmínila, mnohé z nich v naší legislativě zcela chybí.
Vážený pane předsedající, dámy a pánové, dovolte mi ještě, abych se zmínila o jednom velmi důležitém dokumentu, který úzce souvisí s projednávanou problematikou. Je to rezoluce přijatá na 96. konferenci Meziparlamentní unie letos v září v Pekingu, které se účastnila také naše delegace. Tato rezoluce se nazývá "Prosazování většího respektování lidských práv a jejich ochrany obecně a se zvláštním zřetelem na ženy a děti". Mohu tady sama říci z vlastní zkušenosti, že už v diskusi - jednak na konferenci žen, která předcházela této konferenci MPU, jednak v rozpravě na samotné 96. konferenci MPU - zazněla otřesná fakta o postavení dětí v různých zemích světa, ale zároveň také důrazné výzvy k přijetí všech opatření včetně specifických legislativních úprav, které by omezily nebo odstranily negativní jevy a jejich dopad na děti a mládež.
Dovolte mi ještě, abych tady uvedla několik málo z 34 doporučení této rezoluce. 96. Meziparlamentní konference se obrací na země, které tak dosud neučinily, aby se připojily nebo co nejdříve ratifikovaly konvenci Spojených národů na odstranění všech forem diskriminace vůči ženám a konvence Spojených národů o právech dítěte a - zdůrazňuji - naléhat na státy, které se jsou stranami k těmto listinám, aby přijaly veškerá potřebná legislativní, administrativní a další opatření k účinné implementaci uvedených konvencí.
Další bod, který jsem vybrala, se týká konkrétně této problematiky: Konference vyzývá Parlamenty a vlády všech zemí již se to týká, jakož i mezinárodní společenství, aby přijaly mimořádná opatření k ochraně práv dítěte a především dívek, opuštěných dětí, dětí živořících na ulici, dětí jež jsou obětmi ekonomického a sexuálního vykořisťování, včetně dětské pornografie, dětské prostituce či obchodování s lidskými orgány, obchodování s dětmi pro účely adopce, jakož i dětí trpících nemocemi, včetně AIDS.
Dále konference doporučuje, aby všechny Parlamenty a vlády poskytly ústavní záruky a rozšiřovaly a zaváděly řádné specifické zákony zakazující sexuální diskriminace vůči všem ženám a dívkách, čili nezletilým.
A konečně ještě poslední bych zde uvedla, že konference se obrací na Parlamenty a vlády, aby odsoudily prostituci a provedly všemožné kroky k jejich zákazu a rovněž uzákonily legislativu zakazující jejich šíření prostřednictvím medií.
Vybral jsem pouze ty body, které se týkají projednávané problematiky a z nichž řada v naší legislativě není.
Závěrem bych chtěla říci, že vzhledem k tomu, že u nás neexistuje komplexní úprava právního postavení dítěte, domnívám se, že předkládaný návrh zákona může vytvořit jednotný právní základ nebo snad zastřešující právní předpis, který by byl dále upraven ve zvláštních předpisech na které ji odkazuje paní předkladatelka.
Myslím, že existence takového zákona, nevím, jestli mám také říci kodexu dítěte, by mohla pomoci věci. Proto si myslím, že by sněmovna měla zvážit a umožnit přijetí tohoto návrhu zákona o ochraně dítěte s případným zapracováním připomínek pozměňovacích návrhů. Děkuji vám za pozornost.
Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Slovo se ujme pan kolega Prokop, připraví se paní kolegyně Röschová.
Poslanec Michal Prokop: Vážený pane předsedající, pane předsedo, vážení kolegové, myslím, že v této sněmovně nenajdeme jediného poslance, který by se nedomníval, že práva dítěte by měla být chráněna a že tato společnost by měla konat všechno pro to, aby práva dítěte měla být hájena. Ten spor se vede o něčem jiném, nebo o něco jiného. Vede se o to, jak.
Myslím, že je to celkem legitimní spor, jsem docela rád, že se v této sněmovně konečně objevují i taková to témata, která v některých jiných zemích způsobují např. změnu výsledků voleb a že to už nejsou jen témata, která jsou spojena s reformou, tak jak ji vnímáme my.
Na druhé straně ovšem já se nedomnívám, že to, co před námi leží, tedy návrh zákona č. tisku 59 jakýmkoliv způsobem věc řeší. Jde o pojetí, jak má či nemá stát zasahovat do těchto oblastí, do pojetí míry veřejnoprávního vlivu, jde také o pojetí právního řádu. Já jsem přesvědčen, že tato norma, je deklaratorní.Nechci tady opakovat všechny argumenty, které zazněly jak ve stanovisku vlády, nebo ve stanovisku paní zpravodajky; konec konců i kolegyně Šojdrová některé z nich opakovala. Myslím si, že je to legitimní spor o to, zda-li má být v právním řádu zákon, který je deklarací, co všechno by se mělo, nebo o to, zda-li by právní řád měl být souborem norem, které mají také nějakou vynutitelnou povahu, povinností a práv, které normy stanovují. Já se prostě domnívám, že tento návrh zákona mému pojetí právního řádu naprosto neodpovídá, že je neopravitelný. Proto nemohu v žádném případě zvednout ruku pro to, aby prošel do druhého čtení, protože z vlastní filozofie té předlohy vyplývá, že takovýto pohled na společnost a na ochranu práv dítěte mi není vlastní a proto se připojuji k návrhu zamítnout a zákon nepustit do druhého čtení.
Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Slovo se ujme paní kolegyně Röschová, připraví se pan kolega Janeček.
Poslankyně Anna Röschová: Pane předsedající, dámy a pánové, patřím rovněž ke kritikům tohoto zákona a protože bych nerada, aby se Sbírka zákona rozšířila o pár stránek papíru, v případě, že by neprošel návrh paní zpravodajky, tj. návrh na zamítnutí tohoto návrhu, podávám návrh, v případě, že neprojde její návrh, na vrácení k přepracování.
Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Slovo se ujme pan kolega Janeček.