3. den schůze (25. července 1996)
Přítomni:
Předseda PSP M. Zeman, místopředseda PSP J. Vlach, místopředseda PSP J. Kasal, místopředseda PSP K. Ledvinka, místopředseda PSP J. Honajzer, místopředsedkyně PSP P. Buzková a 192 poslanců.
Za vládu České republiky: předseda vlády V. Klaus, místopředseda vlády a ministr spravedlnosti J. Kalvoda, místopředseda vlády a ministr zemědělství J. Lux, místopředseda vlády a ministr financí I. Kočárník, místopředseda vlády a ministr zahraničních věcí J. Zieleniec, ministr P. Bratinka, ministr průmyslu a obchodu V, Dlouhý, ministr školství, mládeže a tělovýchovy I. Pilip, ministr vnitra J. Ruml, ministr dopravy M. Říman, ministr hospodářství J. Schneider, ministr životního prostředí J. Skalický, ministr zdravotnictví J. Stráský, ministr práce a sociálních věcí J. Vodička, ministr obrany M. Výborný, ministr kultury J. Talíř.
(Schůze opět zahájena v 9.03 hodin.)
Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Vážené paní poslankyně a páni poslanci, vážená vládo, milí hosté, zahajuji přerušené jednání 3. schůze Poslanecké sněmovny. Všechny vás vítám a přeji dobré ráno.
Paní kolegyně, páni kolegové, přihlaste se všichni prosím hlasovacími kartami a případně mi sdělte, kdo žádá o vydání náhradní karty nebo kdo již náhradní kartu dostal. Dámy a pánové, prosím o klid.
Včera ve večerních hodinách jsme přerušili projednávání prvého bodu schváleného pořadu. Rozprava nebyla ukončena, a proto v ní budeme pokračovat. Jako první je přihlášen pan Poslanec Jan Vik. Prosím, aby se ujal slova. Připraví se pan poslanec Jaroslav Novák.
Do rozpravy se hlásí jako první předseda klubu pan poslanec Sládek. Prosím, aby se ujal slova.
Poslanec Miroslav Sládek: Pane předsedající, dámy a pánové, na úvod jenom takovou technickou poznámku.
Za prvé musím konstatovat, že veřejnoprávní sdělovací prostředky jsou manipulovány proti SPR-RSČ, protože včera v přímém přenosu byly všechny příspěvky, vystoupení všech poslanců. Jakmile se ovšem zjistilo, že v rozpravě už budou jenom republikánští poslanci, byl přímý přenos z programových důvodů ukončen. Nepřekvapovalo by mě takovéto jednání u soukromých sdělovacích prostředků, je to věc majitelů. Překvapuje mě to u veřejnoprávních sdělovacích prostředků, které jsou placeny z peněz daňových poplatníků.
Další poznámka. V této budově neustále žije duch minulého volebního období. Já už jsem několikrát poznamenával, pane předsedající, k zúčastněným poslancům, aby se zdrželi veškerých projevů, které by rušily ostatní poslance. Znovu toto upozornění opakuji. To, co si mohli poslanci zde dovolit v minulém volebním období, je dnes zcela nepřípustné, nevhodné. Myslím svá slova smrtelně vážně. Čekám jenom na příležitost, aby hlasování o důvěře mohlo probíhat až v příštích dnech.
Dámy a pánové, na vysvětlenou ke včerejšímu dni, protože ve sdělovacích prostředcích je opět manipulováno s informacemi. To, co se dostalo k občanům, nemá s tím, co se dělo zde ve sněmovně, vůbec nic společného.
Oželel bych to, že zde nebyli přítomni členové vlády, většina členů vlády. Konec konců mají náročné poslání, jsou jistě znaveni z minulého funkčního období. Měli naplánovaný pobyt na olympijských hrách. Dalo by se to všechno pochopit. Ale je zde jedna věc. V této zemi by se měly ctít zákony a zvláště zákonodárci by přeci měli ctít to, na čem se sami usnesli. Zde bylo schváleno usnesení Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, které zavazovalo vládu České republiky k účasti na celém projednávání programového prohlášení vlády. Já si myslím, že usnesení sněmovny je závazný dokument, který by měl být ctěn. Pokud ovšem k tomu není vůle, potom může klidně tento parlament pokračovat ve způsobech jednání započatých na začátku tohoto volebního období, kdy nebude ctít zákon, nebude ctít své vlastní usnesení, učiní z nich bezcenný cár papíru a bude tak nejlepším příkladem občanům k dodržování zákona. Děkuji.
Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Děkuji. Slova se ujme pan poslanec Vik.
Poslanec Jan Vik: Pane předsedající, dámy a pánové, vládo, ještě než začnu se svým projevem, rád bych vyjádřil uspokojení nad tím, že se nepotvrdily včerejší poplašné zprávy o tom, že většina vlády je nemocná. Jak vidím, vláda je zde a evidentně přinejmenším fyzicky zdráva a můžeme proto pokračovat. (Potlesk.)
Dále mi dovolte, abych se v krátkosti zmínil o programovém prohlášení nové, lépe však řečeno staronové vlády Václava Klause. Zdůrazňuji staronové, neboť se jedná o jasnou pokračovatelku minulé vlády Václava Klause, která nám poslancům, ale zejména občanům České republiky prezentovala své umění vládnout uplynulé čtyři roky.
Označit vládní referát za referát plný pěkných vět, ale především frází, by jistě bylo možné, správné a nanejvýš pravdivé, ale také jednoduché pro mne i pro nově sestavený vládní tým.
Faktem zůstává, že důležitější než obsah programového prohlášení je personální obsazení, které je ve většině osob totožné, pouze došlo k výměně u několika resortů. Potvrdilo se tak mimo jiné to, co se mezi lidmi tradovalo, že každý ministr Klausova kabinetu je schopen zastávat jakoukoliv vládní funkci. Navíc mimo tyto rošády bylo povoláno jen málo nových tváří. Pokud vím, tak snad jde pouze o tři nové tváře a pana Bratinku. Zajímavé je také srovnání dnešního programového prohlášení vlády s prohlášením vlády z roku 1992 a i to je ve svých principech a slovech totožné. Nic proti tomu, ale my dnes máme tu výhodu, že můžeme srovnávat a posuzovat sliby a konkrétní činy. Až dojemná je drzost vlády, která opět bez ostychu předkládá v programovém prohlášení to, co nesplnila a snad ani splnit nechtěla.
Nejmarkantněji se pro mne lživost vládních slov ukazuje v oblasti vnitřní bezpečnosti. V této souvislosti si dovolím citovat z vládního prohlášení z roku 1992, rovněž z úst Václava Klause. Cituji: "Velký význam přikládá vláda problematice ochrany práv občanů, jejich svobod, života, zdraví a majetku, jejichž současný neuspokojivý stav se stává destabilizujícím politickým problémem. Vláda je odhodlána výrazně omezit růst zločinnosti, posílit autoritu policejního sboru a vytvořit dostatečné legislativní, materiálně technické a finanční podmínky pro boj s násilnou a majetkovou kriminalitou a zvláště pak pro boj s organizovaným zločinem. Vláda bude zároveň podporovat programy prevence proti trestné činnosti, přičemž položí důraz na předcházení drogové závislosti mládeže. Vláda rovněž podpoří úsilí o spoluprácí policejních sborů a o koordinaci všech orgánů činných v trestním řízení. Zvýšenou pozornost bude věnovat ochraně ekonomických zájmů České republiky." Konec citátu.
Co z toho vláda a resort vnitra na čele s Janem Rumlem a jeho hudebníky splnili, na to ať si každý raději odpoví sám. Dnes, o čtyři léta později, tu máme zase vládu Václava Klause, která nás žádá o důvěru a na čele resortu vnitra opět Jana Rumla, pravděpodobně opět s osvědčenými hudebníky či jinými umělci. A dnešní programové prohlášení opět užívá naprosto stejných slov o tom, co by se mělo v oblasti bezpečnostní politiky podniknout. Dáme opět důvěru osobám, které po léta důvěru pravomoc zneužívaly od A až do Z s arogantním úsměvem nedotknutelných?
K bodu I., který pojednává o právním státu, legislativě a veřejné správě, je mimo jiné zmiňována patřičná míra sociální odpovědnosti a solidarity. Termín patřičná míra může v různém pojetí znamenat různé a bohužel ani bod VI., nazvaný sociální politika, jasno nedává. Jak bude důchodcům, mladým rodinám s dětmi a dalším potřebným.
Vláda ve svém dokumentu dále zdůrazňuje, že bude ve své činnosti klást důraz na dodržování ústavního pořádku atd. atd. Jak tristní jsou tyto proklamace z úst osoby, která se podílela na poloústavním rozbití Československa, která navíc samotný zákon o zániku federace nedokázala kompletně uvést v život. A dnes, když se této osobě nelíbí republikánské interpelace, tak raději spolu se svými soukmenovci porušuje jednací řád této sněmovny. Z platných zákonů platí vždy jen to, co se vládnoucí mašinérii hodí a výklady Nejvyššího soudu a usnesení soudu Ústavního se provádí vesměs podle jejího požadavku. Nejvyšší soud spolu s Ministerstvem spravedlnosti rozhodují o imunitách republikánských poslanců bývalého Federálního shromáždění, a to v rozporu s Ústavou a s výše uvedeným ústavním zákonem.
Další perla Klausova vládnutí je i zákon o politických stranách. Tento základní a zásadní institut samotného fungování politického systému se mění v průběhu volebního období opět tak, jak se to hodí, zvláště pak jedná-li se o státní finanční příspěvek za volby, který se z původního a logického systému výplaty peněz za získané hlasy mění na výplatu peněz za mandáty. nikoliv však získané ve volbách, ale podle momentálního stavu v Poslanecké sněmovně. Tímto způsobem byla republikánská strana sice zákonným způsobem, ale nikoliv způsobem ústavním a nikoliv v souladu s principy právního a demokratického státu připravena o desítky milionů korun. I takovým způsobem může za vlády Václava Klause probíhat svobodná soutěž politických stran.
S pobavením jsem vyslechl pasáže o tom, jak vláda bude chránit nezávislosti soudního rozhodování. O jakou nezávislost se jedná, nevím, vždyť soudce jmenuje prezident republiky na základě návrhu ministra spravedlnosti a rozsudky podle toho také vypadají. Zatímco vrahové, násilníci a mafiáni sponzorující ODS a ostatní koaliční paraziti sotva kdy dostanou odpovídající tresty, tak tyto údajně nezávislé soudy trestají za opoziční politickou činnost.
Rád se zmíním i o oblasti veřejné správy, kdy vláda údajně prosazuje racionalizací veřejné správy, decentralizaci a za prioritu považuje vláda Václava Klause výrazné omezení byrokracie na úřadech všeho druhu. Václav Klaus má na mysli asi tu byrokracii, kterou tam za léta sám vybudoval. Ten Václav Klaus, za jehož panování vzrostl počet úředníků o několik set procent, bude dnes bojovat proti byrokracii a bude vyhazovat z dobře placených zaměstnání svou voličskou základnu? Je vidět, že slova předsedy vlády směrem k poslancům mohou obsahovat téměř vše, tedy i nehorázné lži.
Z oblasti zahraniční politiky je zřetelně cítit to, že o osudu České republiky se rozhodovalo a rozhoduje, jak již bývá nedobrým zvykem, mimo území našeho státu. Je již nyní určeno, že Česká republika bude členem Evropské unie a členem NATO. O tom, že by o takto životně důležitých krocích měli rozhodovat občané v referendu, ani zmínka. Vláda se omezuje pouze na konstatování, že bude vhodnými formami informovat veřejnost o rozsahu budoucích práv a závazků, které pro členy těchto organizací vyplývají. To je podle mého názoru hrubě málo.
Asi je to náhoda, ale jedinou zemí, o které se jmenovitě zmiňuje programové prohlášení české vlády, je Německo a vztahy k němu. Nikde ani zmínka o našem nejbližším sousedu, o Slovensku. O zemi, se kterou jsme žili sedm desítek let v jednom státě. Vůbec mi nechybí vyjádření vztahu k současné slovenské vládě, to mě nezajímá, ale chybí mi vyjádření ke vztahům mezi lidmi, mezi bývalými spoluobčany. Jsem toho názoru, že je povinností vlády zajistit takové vztahy v lidské, politické, hospodářské i kulturní oblasti, aby občané, mezi kterými je nadále množství osobních, ale i rodinných vazeb, rozdělení Československa pokud možno tak bolestivě nepociťovali.
Daleko nejméně vtipná z celého vládního referátu se mi jeví věta, že vláda vzhledem k příslušnosti naší země ke skupině rozvinutých států se bude podílet na rozvoji a humanitární pomoci ve vybraných zemích světa.
To, že Česká republika rozhodně nenáleží díky předlistopadovým i polistopadovým kormidelníkům do skupiny rozvinutých států snad raději taktně pominu. Ale to, že bude opětovně plýtváno prostředky našich daňových poplatníků na rozvojové a humanitární pomoci kdesi po světě, pominout nelze. Nemám vůbec nic proti rozvojové a humanitární pomoci. Avšak teprve v době, kdy česká vláda bude schopna zajistit vlastním občanům odpovídající zdravotní péči bez připlácení, kdy bude schopna zajistit svým seniorům důchodové zabezpečení, aby se z něho dalo vůbec žít, v době, kdy bude vláda schopna zajistit bezplatné státní školství na všech úrovních, v době, kdy bude mít česká policie prostředky a vybavení na boj se zločinem, v době, kdy bude bohatý stát a bohatí naši občané, tak teprve tehdy můžeme uvažovat o zahraniční pomoci.
Stejně se postupovalo na pokyn Moskvy za komunistického režimu, kdy náš stát pod různými humanitárními záminkami sponzoroval kdejakou revoluci či revoluční režim. Dnes nový režim provádí totéž, včetně internacionální vojenské pomoci v bývalé Jugoslávii. Ať humanitární a rozvojovou pomoc poskytují ti, kteří na to mají. Je to jejich odpovědnost. Oni si osobují vládnout na tomto světě, tak ať platí. Bohužel ve skutečnosti to tak není a mnohdy právě ty nejbohatší státy světa nejsou schopny zaplatit své příspěvky OSN.
V oblasti bezpečnosti za zmínku snad ještě stojí koordinace zpravodajských služeb, kterou bude mít na starosti nový ministr. Koordinovat služby takové důležitosti bude osoba, která je kladně hodnocena jako velmi vstřícná v samotném Německu a v sudeťáckých kruzích je údajně doslova milcem. (Oživení v sále.)
Jako nejzásadnější problém vidím v tom, že programové prohlášení zastírá před občany obrovské finanční náklady, které bude muset každý z občanů zaplatit za členství v Severoatlantické vojenské alianci. Z našich peněz budeme mimo jiné živit vysloužilé generály v Bruselu a zaplatíme kompletní přezbrojení naší armády. Za nákup americké, izraelské, německé a jiné výzbroje a zbraňových systémů, včetně výcviku vojenských specialistů, zaplatíme my všichni. To znamená i ti, kteří jednoznačně odmítají vstup do NATO.
Dále je zvláštní, že se programový referát vůbec nezmiňuje o tom, jak bude systémově bráněno podvodům a machinacím, které provázely ministrování zejména posledního ministra obrany.
Dámy a pánové, dnes si musí všichni poslanci, kteří byli zvoleni občany jako reprezentanti těch občanů, kteří zastávají jednoznačně - nebojím se to nazvat" protiklausovskou politiku, uvědomit, že bude-li dnes vláda instalována, bude velmi těžké se jí později zbavit. Nesmíme se nechat ovládat strašením o případné krizi, nebude-li tato vláda Poslaneckou sněmovnou akceptována. Ústava na podobné záležitosti kupodivu pamatuje a žádná krize, je-li Česká republika skutečně demokratickým státem, tedy nemůže hrozit. Prostě bude nová vláda. Děkuji za pozornost. (Potlesk v části sálu.)
Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Technické upozornění. Pan poslanec a místopředseda vlády Lux -náhradní kartu č. 25. Pan poslanec a místopředseda vlády Jan Kalvoda - náhradní kartu č. 26. Slova se ujme pan kolega Jaroslav Novák. Připraví se pan kolega Krampera.
Poslanec Jaroslav Novák: Vážený pane předsedající, vážená vládo, dámy a pánové, jsme svědky toho, že v současné době je stále větší důraz kladen na bezprostředně ekonomické ukazatele. Otázka finančního zisku, a navíc pokud možno okamžitého, vystupuje do popředí a někde už velmi silně a úspěšně přebíjí jiné hodnoty. Jistě je v pořádku, jestliže sledování ekonomických parametrů je na prvém místě v oblastech, jejichž úspěšnost se posuzuje především jimi. Zde je samozřejmě také namístě pozornost věnovaná rychlé návratnosti vložených prostředků atd.
Jsou však i oblasti, kde - z jejich podstaty - nemohou a nesmějí hrát prioritní roli čistě ekonomické faktory. A pokud se tak stává, je to vždy cesta, která nejen poškodí oblast samu, ale následně především člověka, tedy lidský faktor, od kterého se odvíjí naprosto vše. A v naší práci bychom toto měli mít stále na paměti.
Pracujeme zde pro občana této země. Pro občana, který nesmí být pro nás jen tím, kdo vytváří okamžitě nebo v brzké době neuvěřitelné hodnoty. Ale především tím, čím je, to je členem naší společnosti, národa. Tím, kdo zajistí, že i ve vzdálenější budoucnosti budeme jako národ existovat.
Oblasti, kde nesmějí čistě ekonomické faktory hrát prioritní roli, jsou školství, věda, kultura, sport. Je jasné, že oblasti, jako jsou zahraniční politika, národní hospodářství, zasluhují maximální pozornost. Přesto však nelze opomenout fakt, jakým způsobem jsou zpracovány a kam jsou zařazeny ve vládou předkládaném programovém prohlášení oblasti školství a vědy, kultury a sportu.
Je jistě pochopitelné vzhledem k povaze materiálu, že v něm nemůže být podána detailní analýza problematiky, že nemůže obsahovat podrobný popis jednotlivých záměrů a opatření. V tomto ohledu je samozřejmě přijatelné, že nemůže být problematika tak širokých oblastí, jako je školství, věda, kultura a sport, zpracována vyčerpávajícím způsobem. Avšak i tak nelze ponechat bez povšimnutí rozsah a obsah zpracování uvedených oblastí ve vládou předkládaném materiálu.
Co se týká místa zařazení daných oblastí do programového prohlášení, to sice odpovídá úzu, nicméně máme-li na zřeteli fakt, že ústředním bodem našeho zájmu má být občan, a to nejen občan v tzv.. produktivním věku, nebylo by podle mého soudu od věci zařazení na čelnější místo. Mohlo by se zdát, že je to zcela bezvýznamná a formální záležitost. Domnívám se však, že je to poněkud složitější a souvisí to přímo s významem, který vláda daným oblastem přikládá. To ostatně posiluje i vlastní obsahová stránka.
Zde jde o sumu frázovitých výroků v té nejobecnější rovině. Každá ze zmíněných oblastí představuje vlastní problém. Ale podstatné je to, že obecnost formulací činí veškeré výroky k ničemu nezavazujícími. Proto i následná kontrola v jednotlivých oblastech se jeví jako problematická.
A nyní k několika nejvýznamnějším momentům z oblasti školství. Nejprve co se týká školného. V programovém prohlášení nazvaném Spolupodílení se studentů na nákladech studia - stát by neměl zodpovídat za vzdělání jen slovy. Vláda by měla opatřeními, která přijme, potvrzovat to, že si je vědoma významu vzdělání pro každého jednotlivce, pro ekonomický a kulturní rozvoj společnosti a pro celkový charakter budoucího státu.
Jsme zásadně proti placení školného. Myšlenka, že by se studenti měli finančně podílet na získávání svého vzdělání je jedna věc. Praktická realizace toho, aby nedocházelo ke ztrátám talentů z důvodů sociální tísně nadaných studentů, je však věc druhá.
Při současném růstu cen je už i tak studium značně náročnou záležitostí, vezmeme-li v úvahu ubytování, dopravné, stravné a ceny učebních pomůcek.
Samostatnou kapitolou jsou platy učitelů, hospodaření škol atd. Poměrná volnost v nakládání s finančními prostředky škol, určenými na mzdy, ponechaná víceméně na vůli ředitele, v mnoha případech působí přesně opačně než bylo zamýšleno.
Na vysokých školách především s ekonomickým zaměřením je běžnou praxí, že na svých místech zůstávají, event. jsou přijímáni, vyučující z vyšších věkových skupin, kde sice v řadě případů jsou splněny odborné předpoklady, ale ne vždy mohou být vzhledem k okolnostem, souvisejícím s věkem vyučujícího, náležitě zužitkovány.
Naproti tomu řada schopných mladých pracovníků buď již školu opustila, neboť jako pracovníci nejrůznějších firem jsou placeni lépe, nebo práci na škole věnuje minimum času i pozornosti a těžiště přesunuje do firem, event. firmy vlastní. Avšak ke zkrácení mezd již většinou v takových případech nedochází. Je zcela v pořádku propojovat teorii a praxi, avšak proces výuky by tím neměl ztrácet na kvalitě, nýbrž naopak získávat. Realita je však poněkud jiná.
Co se týče učňovského školství, tento problém je specifický. V uplynulém volebním období jsme byli svědky různých náhledů na jeho řešení. Nikdy to však nebylo řešení optimální. Podle zmínky ve vládou předkládaném programovém prohlášení bude odpovědnost za výchovu učňů a jejich odbornou přípravu ve větší míře přecházet na podniky v jednotlivých regionech. Vláda se přitom nezříká své odpovědnosti za stanovení základních požadavků na výuku učňů a jejich hodnocení. Domnívám se však, že toto v situaci, kdy malé a střední podniky často krachují, nestačí. K osiřelým učňům příslušných podniků se posléze nikdo nehlásí.
Další významnou oblastí je oblast vědy. Vláda chce podle programového prohlášení vytvářet podmínky pro rozvoj vědy zejména podporováním kvalitních výzkumných institucí. Je zapotřebí podporovat zejména takové organizace a instituce, které povedou k překonání dosavadní nezdravé odloučenosti vědy od vysokých škol, institucionální monopolizace základního výzkumu a stále ještě patrné izolovanosti české vědy od evropské a světové vědecké komunity.
Věda i ve své institucionální podobě má u nás dlouhou tradici srovnatelnou se světem. Za první vědecké pracoviště můžeme považovat Univerzitu Karlovu. Přestože máme vynikající osobnosti, od Jesenia, Purkyněho až k nositeli Nobelovy ceny Heyrovskému a přestože Královská učená společnost fungovala 200 let, právě ve druhé polovině našeho století, které je ve znamení překotného rozvoje, stíhá naši vědu jedna nesnáz za druhou. Ještě za druhé světové války se mohla i v obtížných podmínkách naše věda rozvíjet. Poválečné vlády už dělaly vše co mohly, aby rozvoj vědy ztížily, případně úplně znemožnily. V letech 1948 - 1989 byly vytvářeny překážky pro volný tok informací a využití výsledků vědeckého bádání. Právě naprostý nedostatek informací a kontaktů vyvolal odcizení vědy a její zaostávání za světovým vývojem. Vědci si oprávněně stěžovali na nezaviněné zaostávání způsobené minimálním prostupem informací. Tehdejší stát zaměňoval důsledek za příčinu a hledal chyby v samotných vědách.
Režim od r. 1989 odstranil zmíněná omezení informačního toku, ale místo nich zavedl obratem ruky jiná, např. radikální snížení dotací. Vzhledem ke všeovládajícímu tržnímu systému je nedostatek peněz stejně tak ničivý nebo spíše škodlivý jako předtím nedostatek informací. Výsledek je naprosto stejný, i když se povrchnímu pozorovateli může zdát, že má naprosto jiné příčiny. Nejde však o formu, ale o obsah. V minulosti nemohli vědci dosáhnout potřebných výsledků z mnoha příčin. Dnes už možná z jedné jediné, že tady už prostě nejsou přítomni.
Stovky nadaných vědců odešly v uplynulých 6 letech do zahraničí, rozpadly se celé výzkumné týmy a s ohledem na přetrvávající nejistotu, kdy nikdo z nich nemohl tušit, zda nebude jeho pracoviště zrušeno a on nebude mít peníze ani na přežití, se nelze divit tomu, že výhodná nabídka ze zahraničí mnohým připadala jako spása. A když k nesporně výhodné materiální stránce přidáme prestiž, účast na odborných konferencích, publikace ve světovém tisku, nelze se divit, že probíhá stejný odliv mozků, na jaký si stěžují rozvojové země již desítky let.
Stát dnes uvolňuje na vědu a výzkum 0,45 % hrubého národního produktu, což činilo např. v 1994 přibližně 4 miliardy Kč. To představuje pouhou čtvrtinu až třetinu toho, co do své budoucnosti investují vyspělé země. Náš podíl je srovnatelný s rozvojovými zeměmi.
Hlavním viníkem současného stavu je vláda. Ve své samolibosti zahleděná do transformace ekonomiky za každou cenu a přezírající skutečně vědoucí, odmítala vláda jakékoliv zmínky o nutnosti vypracovat koncepci vědy, jakýkoliv dlouhodobý výhled. To vše pod záminkou vše řešících tržních mechanismů. Ani jednotlivé resorty nedokázaly přijít alespoň s pokusem situaci zvrátit a je úplně jedno, zda máme na mysli ministerstvo školství, hospodářství nebo financí.
Ve zprávě o postupu transformace Akademie věd za rok 1994 bylo za jeden z hlavních úkolů do budoucna označeno výrazné zlepšení ekonomických podmínek pro výzkumnou práci, zejména pokud jde o objem investic, o podstatné zkvalitnění a modernizaci přístrojového vybavení a o odměňování pracovníků. Obecně je však nutno konstatovat, že tento úkol se v r. 1985 zčásti podařilo splnit pouze v oblasti přístrojového vybavení.
Celkový rozpočet investičních výdajů je však zejména ve srovnání s obhospodařovaným majetkem téměř 5,8 mld. Kč účetní hodnoty i nadále velmi nízký. Dosažení skutečně dobré úrovně přístrojového vybavení pracovišť stejně jako např. doplnění základních knihovních fondů v humanitních oborech, které bylo plných 50 let zanedbáváno, zůstávají i nadále náročnými a dlouhodobými úkoly.
K těmto starostem přistupuje i havarijní stav některých objektů a areálů vědeckých pracovišť i dalších zařízení Akademie, jejichž nezbytná finančně náročná rekonstrukce se již po léta odkládá.
Ještě horší je situace v odměňování pracovníků Akademie, zvláště pokud jde o mladé talentované vědecké pracovníky. Ti převážně z platových důvodů z pracovišť Akademie odcházejí a jejich úbytek se na některých pracovištích ze stejných důvodů nedaří nahrazovat příchodem nových nadaných absolventů vysokých škol.
Při projednávání kontrolní zprávy o transformaci Akademie věd České republiky za rok 1994 dne 25. ledna 1995 uložila vláda ministru práce a sociálních věcí projednat s předsedou Akademie možnosti výraznější finanční stimulace mladých a perspektivních vědeckých pracovníků. Jediným výsledkem řady jednání, která byla na základě tohoto usnesení vedena s ministerstvem práce a sociálních věcí a s ministerstvem financí, bylo v listopadu 1995 uvolnění částky 12 mil. Kč na poskytnutí jednorázové mimořádné odměny mladým perspektivním pracovníkům.
K poskytnutí mzdových prostředků na plošnou úpravu tarifních platů ve výši 10 % v akademii na rozdíl od resortů školství, zdravotnictví či dopravy nedošlo. Význam vědy není nutné obhajovat a současný stav rozebírat. Je nutné najít východisko, zpracovat kvalitní program a zajistit jeho realizaci.
Oblast kultury patří k těm, pro které sice nelze přijímat klasický model zisku, ale které svým působením mohou mnohdy znamenat více než ty, v nichž je možno finančně ohodnotit vše. Tak jak může široká oblast kultury vykonat mnoho při výchově občanů, a to již od nejútlejšího věku, ovlivňovat je a motivovat, tak na druhé straně se může její absence velmi nechvalně odrazit na vývoji celé společnosti, a to opět již od nejútlejšího věku občanů. A tam, kde z nejrůznějších, nejčastěji však ekonomických důvodů dochází k absenci kulturního působení na jedince, nastupují velmi záhy jiné vlivy, a to velmi účinné, k velké škodě občana i společnosti jako celku, obzvláště pak mládeže.
Je nezbytné vhodně skloubit fakt, že jde o oblast, v jejímž rámci nelze prostě vše finančně ocenit, resp. docenit, s možností přístupu každého jedince k jejím hodnotám. To ostatně zmiňuje i programové prohlášení, kde se uvádí, že zachování a rozvíjení kulturního bohatství naší společnosti zůstává trvalým úkolem vlády.
V uplynulém období vláda ve své kulturní politice prosazovala zásadu, že suverénem na poli kultury není stát ani jednotlivé kulturní instituce, nýbrž jednotlivec, jemuž jsou kulturní statky určeny. V praxi to ovšem pro nás nyní znamená, že jestliže rodiče, jimž není kulturní oblast cizí a kteří chtějí své děti nejen řádně vychovávat, ale vychovávat v nich i úctu ke kulturnímu dědictví našeho národa, se rozhodnou od nejútlejšího věku dětí svůj záměr realizovat, nebudou narážet na překážky ekonomického charakteru, tj. vysoké vstupné, a to i pro děti, do kulturních zařízení, na výstavy, dětská představení v kinech a divadlech, v muzeích, vysoké ceny dětských knih atd. V opačném případě i přes dobrou počáteční snahu, pokud budou muset volit, zvolí pochopitelně koupi obuvi pro dítě, nikoli nedělní návštěvu výstavy obrazů našich slavných mistrů. Takovéto opakované situace ovšem ve svém výsledku a po přispění dalších negativních vlivů povedou ke snižování kulturního povědomí. A to už vůbec nezmiňuji fakt, že na uvolněné místo se razantně tlačí herní automaty, pochybné diskotéky s drogovým občerstvením, alkohol apod.
A co se týká oblasti kultury a působení na mládež, to se týká i oblasti sportu. Vládou předkládané programové prohlášení opomíjí politiku zaměřenou na mládež, což je nejen udivující vzhledem k vývoji společnosti a přirozeným generačním problémům, ale což ve svých důsledcích může mít skutečně tragické následky. Je-li toto opomíjení v souladu s tím, co se uvádí v závěru preambule programového prohlášení, a sice že prohlášení není vyčerpávajícím výčtem všech problémů a že ukazuje pouze hlavní směry a cíle budoucí činnosti vlády, je toto opomenutí o to tragičtější. Vždyť co si myslet o záměrech vlády a ostatně o vládě jako takové, když se nezaměřuje anebo se zaměřuje jen okrajově na děti a mládež, to je generaci, která by měla jednou pokračovat v jejím díle. Sportu je věnována v programovém prohlášení drobná zmínka, přestože fyzická kondice populace je nezbytným předpokladem plnění ekonomických záměrů rozvoje společnosti a zvyšování její úrovně. A zde se domnívám - a to i jako lékař - že vytváření podmínek pro uspokojování potřeb sportovních ambicí široké veřejnosti je v následujícím období ještě důležitější, než věnování pozornosti špičkovým sportovcům, a to navíc proto, že podmínky pro ně jsou většinou již vytvořeny lepší, neboť jen fyzicky i psychicky zdravý jedinec se může v plné míře podílet na realizaci všech programů, jejichž cílem má být povýšení úrovně života každého jedince i společnosti jako celku a jejího zdravého rozvoje. Děkuji za pozornost.