Poslanec Petr Zajíc: Pane předsedající, dámy a pánové, Poslanecká sněmovna v těchto dnech projednává programové prohlášení nové vlády. Dovolte mi, abych se však vyjádřil k plnění prohlášení vlády, která odstoupila, v oblasti zemědělství.
V programovém prohlášení vlády české republiky z července 1992 byla otázkám zemědělství věnována pouze jedna strana textu, což se v dalším období plně odrazilo v rozsahu pozornosti, kterou vláda tomuto resortu věnovala. Jak potvrzuje odborná zemědělská veřejnost, minulá vláda neměla k zemědělství vztah a považovala jej neoprávněně za okrajový problém národního hospodářství.
Je skutečností, že v posledních čtyřech letech došlo k výraznému poklesu podílu zemědělství na hrubém domácím produktu, a to téměř o 3 %. Většina obyvatel, včetně vlády, nedocenila to, že vedle produkční funkce má značný vliv zemědělství a lesnictví na vytváření a udržení krajiny. Rovněž skutečnost, že výroba má biologický charakter a na její výsledek se čeká jeden a více roků, především v živočišné výrobě, není brána v úvahu.
Pro podporu ekologické funkce zemědělství a venkova vůbec sice v posledním období některá ministerstva poskytla finanční prostředky, ale tato aktivita byla nekoordinovaná a téměř bez kontroly. Řada podpor směřovala z ministerstev zemědělství, životního prostředí, ale i hospodářství a z různých fondů a programů. Jejich koordinovanost měla zajistit vláda nebo Ministerstvo zemědělství. Prostředky nebyly plně využity nejen pro obnovu, ale také k potřebnému komplexnímu rozvoji venkova a životního prostředí.
Dříve než přistoupím ke stručnému hodnocení oblastí, kde programové prohlášení splněno nebylo, chci učinit několik poznámek, které svědčí mimo jiné o výkonnosti ministra pana Luxe, který neustále prohlašuje, že vše bylo splněno a zemědělství je bez problémů.
Za období působení minulé vlády se výrazně snížila zemědělská produkce i stavy hospodářských zvířat. I přes nepatrný zisk za rok 1995 ve výši asi půl miliardy Kč je nepříznivou skutečností vysoká ztráta z minulých let ve výši přes 30 miliard Kč. Obecná míra zadluženosti překročila 50 % a úvěrová zadluženost 20 %. Tyto skutečnosti negativně ovlivňují stabilitu podnikání mnoha subjektů. Nepodařilo se omezit neustále se rozvírající cenové nůžky mezi průmyslovými výrobky, které zemědělec ke své práci potřebuje, a nákupními cenami agrární produkce. Neustále rostou ceny energie, nafty, strojů, zařízení, krmných směsí a dalších potřeb, zatímco nákupní ceny zemědělské produkce jsou relativně stálé. Pro zemědělce je to velmi důležité, neboť výrobní náklady jsou asi z 80 % předem dány cenou vstupů a jen zbylých 20 % může být prvovýrobcem ovlivněno stanovištěm, mzdovými náklady event. řídícími schopnostmi apod.
K dokreslení současné situace je nutné uvést, že evropský zemědělec je dvojnásobně podporován státem a že je mnohem lépe ochraňován dovozním clem. Přístup vlády a pozdní reakce Ministerstva zemědělství dokumentuje situace z posledních měsíců, kdy došlo k výraznému nárůstu - dumpingových cen " dovozu raných brambor a také zeleniny, např. u cibule jsou ztráty odhadovány na 120 milionů Kč. Týká se to také dovozu některých druhů ovoce, které si umíme sami vypěstovat, např. jablka, hrušky nebo švestky.
Na druhé straně díky nekoordinovanosti mezi Ministerstvem zemědělství a Ministerstvem obchodu, které vystavuje vývozní licence na obilí, došlo ve druhé polovině minulého roku ke značnému vývozu potravinářské pšenice a žita. Nedostatek mouky z těchto plodin se projevil v dalším zvýšení cen mlýnských a pekárenských výrobků, kdy jen v červnu vzrostly tyto ceny o 3,9 %, míra inflace v červnu činila 8,6 %, z toho 50 % tvoří růst spotřebitelských cen potravin.
Vzhledem k nedostatku také krmného obilí došlo k výraznému růstu cen krmných směsí, což se projevilo zvýšením cen kuřat o17 %.
Zmíněná situace by se neměla opakovat, neboť poslední odhady výnosů a sklizní zemědělských plodin ukazují, že úroda bude slabší než v minulém roce. Zvlášť znepokojivá je situace u žita, kde došlo k dalšímu snížení osevních ploch. Od 20. června došlo vlivem špatného počasí (krupobití, bouřky) ke značným škodám na zemědělských kulturách, což ovlivní celkovou bilanci obilí.
V době sestavování prohlášení v roce 1992 byl velmi aktuální úkol provedení transformace a privatizace zemědělství. Dá se říci, že proces transformace, který se uskutečnil v družstevním sektoru zemědělství, proběhl i přes značné nedostatky transformačního a restitučního zákona, ale i náhradového předpisu č. 20 vcelku lépe, než se očekávalo. Na 75 procentech zemědělské půdy tohoto bývalého sektoru hospodaří družstva a obchodní společnosti s výhodnou výměrou pro velkovýrobu. Tuto realitu hodnotí příznivě i experti vyspělých zemědělských států.
Jak již bylo nyní řečeno, část těchto subjektů se značně zadlužila i vzhledem k nutnosti provést majetkové vypořádání. I tak zůstává problém, který nebyl starou vládou dořešen -vypořádání pohledávek nečlenů družstev do roku 1999 v rozsahu zhruba 30 miliard Kč.
Výrazně horší je zatím průběh privatizace státních statků, kde se dosud ztratilo za více než 20 miliard Kč. Na druhé straně zadlužení fyzických osob a obchodních společností, které se na privatizaci státního sektoru zemědělství podílely, dosáhlo téměř 50 milionů Kč.
Jak v praxi proces privatizace probíhá, je vidět na značných plochách neobdělávané a zanedbávané zemědělské půdy, a to orné, nejen v pohraničních oblastech, ale i ve vnitrozemí. V porovnání s okolními státy - Rakousko, Německo - dělají naší republice jen ostudu.
Poslední případy nekontrolovatelné těžby dřeva v privatizovaných lesích a jeho vývoz ukazují, že i zde je značné množství nedostatků, včetně legislativy.
I tato oblast je součástí činnosti Ministerstva zemědělství.
Rovněž další úkol prohlášení, tj. rovnoprávné postavení všech forem hospodaření, nebyl splněn. Především zemědělským družstvům byl často znemožněn přístup k dotacím i fondům s tím, že nemají plně vyrovnány restituce. Tím se jejich finanční situace jen dále zhoršila. Dokladuje to skutečnost, že asi jen polovina podnikatelských subjektů - právnických osob hospodařila v roce 1995 se ziskem.
Záměr prohlášení o podpoře krajinotvorné funkce zemědělství také nebyl dostatečně naplněn. Problém zdevastovaných oblastí naší země i venkova celkově se dále prohloubil. Díky nedostatečné koordinaci nebyly vložené finanční prostředky efektivně využity.
S touto otázkou souvisí další důležitý bod v prohlášení, tj. vyhlášení zásad zemědělské politiky ve vazbě na regionální problémy. Tyto zásady byly vydány opožděně a vláda je vzala pouze na vědomí, čímž dala najevo nezájem o tento resort a vyslovila v tomto směru absolutní důvěru ministru Luxovi a jeho úředníkům.
Několikanásobně vzrostly ceny vstupů proti minimálnímu nárůstu nákupních farmářských cen. Výroba poklesla asi o jednu třetinu, snížily se stavy hospodářských zvířat, vzrostlo vnější a vnitřní zadlužení. Snížily se vklady do půdy, stavební a strojní investice.
O tom, že zásady neřeší důležité otázky regionálního rozvoje svědčí skutečnost, že hospodářský výsledek v podhorských a horských oblastech je trvale záporný a signalizuje nutnost věnovat těmto oblastem pozornost i z hlediska jejich osídlení a zachování kulturního rázu krajiny.
Rovněž v agrárním zahraničním obchodu není vše v po-řádku. Na pasivní bilanci má vliv nejen tropické a subtropické ovoce, ale i výrobky, které neumíme sami vyrobit.
To je pochopitelné, ale vysoký dovoz komodit, které si sami dovedeme vyrobit, jako je zelenina, brambory či ovoce mírného pásu, je nutné důkladně zvažovat.
Potřebné je také dosáhnout toho, aby vývozy tradičních lukrativních komodit prováděly české firmy. Nerespektování těchto zásad, jak jsem již dříve uvedl, způsobilo našemu zemědělství značné ztráty. Úkol ochraňovat českého prvovýrobce před subvencovanými dovozy splněn nebyl, i když je plno institucí a úředníků, které se o to mají starat.
Dosažitelnost vývozních licencí a nízká cla při vývozu i dovozu svědčí o jejich malé odpovědnosti a operativnosti. Neobstojí přitom ani argumentace nízkou kvalitou našich výrobků. Ve většině případů je opak pravdou.
Významnou oblastí, kterou chtěla vláda ovlivnit, je dotační politika. Ta byla řešena tak, že dotace byly sníženy na čtvrtinu bez ohledu na dopady do zemědělství. Výsledkem je skutečnost, že ekvivalent produkčních subvencí, tj. celkový podíl státu, dosáhl u nás podle posledních údajů OECD 26 procent, což je zhruba polovina standardu zemí Evropské unie. Dokazuje se, že není náhodou, že všechny vyspělé země s tržní ekonomikou uplatňují výrazněji státní vliv zemědělství, a to nejen formou dotací, ale i celým komplexem zásahů ochrany a podpory podnikání.
I když bylo vyčleněno pro letošní rok na dotace a subvence zhruba 8,5 miliardy korun, je nutné přehodnotit fungování státního fondu tržní regulace, aby finanční prostředky byly využity na stabilizaci trhu a aby spotřebitel byl výrazně ochráněn, což se zatím neděje,
Rovněž podpůrný a garanční fond neplní své poslání. V prvovýrobě je dosud málo znát garantování úvěrů a dotace úroků. Tituly, které jsou zde zahrnuty, nepřinášejí potřebný efekt. Systém přímých dotací nebyl dostatečně směrován na řešení aktuálních problémů. Týká se to mj. již zmiňovaných podhorských a horských oblastí, sklizně luk a pastvin.
Je rovněž otázkou, zda dotované dovozy různých plemen skotu prokáží, že tato rozhodnutí byla správná. Vše by se mělo řádně vyhodnotit a předložit zemědělské veřejnosti. Při rekapitulaci všech závěrů a slibů z programového prohlášení minulé vlády lze konstatovat, že sebeuspokojení nad tím, že bylo v zemědělství dosaženo zásadního obratu " s tím nelze souhlasit. To si musí vláda i úředníci Ministerstva zemědělství uvědomit. Výdaje za potraviny činí průměrně 32 procent z celkových výdajů domácností. U rodin s dětmi s minimálními příjmy je to až 38 procent. Přitom průměr zemí Evropské unie je 20 procent, v Rakousku je to 19 procent a v Německu je to dokonce 15 procent.
Spotřebitelské ceny potravin neustále stoupají s výrazným podílem na zisku u zpracovatele a hlavně u obchodníků. K zásadnímu řešení situace učinila vláda dosud jen málo. Programové prohlášení nové vlády je zatím v oblasti zemědělství jen ve formě slibů, jejichž plnění musí zemědělský výbor důsledně kontrolovat. Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji panu poslanci Petru Zajícovi a prosím, aby se slova ujal pan poslanec Martin Smetana a připravil se pan poslanec Rudolf Šmucr.
Poslanec Martin Smetana: Vážený pane předsedající, vážená vládo, dámy a pánové, dovolte mi, abych reagoval na programové prohlášení vlády České republiky.
Asi mi většina dá za pravdu, když zde řeknu, že jedním z nejpalčivějších problémů v České republice je bytová situace. Po přečtení programového prohlášení vlády České republiky v roce 1992 o otázce bydlení a po vyslechnutí programového prohlášení o otázce bytové politiky nyní z úst premiéra České republiky se nemohu neusmát. Vláda si uvědomuje existenci řady problémů v oblasti bydlení atd. V roce 1992 vláda usilovala, alespoň se tak píše v minulém vládním prohlášení, o co nejširší uplatnění tržních podmínek v oblasti bydlení, o postupné, ale pomalé přibližování nájemného, cen bytů a domů tržním cenovým relacím a o překonání dosavadní strnulosti ve vývoji právních a ekonomických vztahů v oblasti bydlení.
Dále vláda slibovala, že neprodleně připraví nové zásady spoluúčasti státu na podpoře bytové výstavby a přispěje k odstraňování vleklé krize v údržbě bytového a domovního fondu. A já se ptám, co se z výše uvedeného uskutečnilo.
Skutečností zůstává, že většina mladých rodin i dříve narozených spoluobčanů má problémy s bydlením. Ceny bytů jsou nepřiměřené z hlediska platů, a to i průměrného platu, který vykazují statistiky. Např. cena bytu 3 + 1 v Praze se pohybuje přes 1 milión korun, 2+1 okolo 800.000 apod. Zní to neuvěřitelně, ale taková je skutečnost. Přitom platy zůstávají prakticky neměnné. Samozřejmě je velice pravděpodobné, že tato situace se ještě zhorší, protože ceny všeho zboží porostou, tzn. i stavebniny. A poměr mezi cenou bytu a platem se bude nadále zvětšovat.
Cenou bytu bytový problém zdaleka nekončí. Jsou zde poplatky za bydlení a v neposlední řadě i za vybavení bytu, což nejsou částky zanedbatelné. Mělo by být všem jasné, nebo alespoň většině, že mladá rodina s dětmi si tuto základní potřebu dovolit nemůže. Nelze se pak divit, že počet nově narozených dětí se každým rokem radikálně snižuje. Lidé se totiž začínají ptát, jestli si mohou dítě dovolit. Jestli tomu dítěti mohou dát vše, co potřebuje, atd.
Pokud nastolený trend bude takto pokračovat, potom našemu národu hrozí nebezpečí, že věc přeroste v katastrofu.
Představitelé současné vládní garnitury spíše hledí na to, jak se co nejdříve sami obohatit, než aby se zabývali bytovou otázkou. Pokud se jich někdo přímo zeptá, jak by bytovou krizi řešili, odpoví většinou stručně: Nejsou peníze. Nebo: Ať se každý stará sám o sebe.
Na tomto místě bych chtěl podotknout, že naši mocní byli zvoleni do funkcí svými voliči, kteří jim dali důvěru, a očekávají, že zaujmou k danému problému jasné stanovisko. Načrtnou určité konkrétní kroky k řešení a hlavně začnou něco dělat. Oni však zatím využívají svých funkcí k létání na mnohé zahraniční návštěvy, které našemu národu nepřinášejí žádný užitek, nebo pořádají velkolepé recepce zatěžující zbytečně státní rozpočet či odvádějí pozornost lidí od důležitých věcí tím, že diskutují o druhořadých záležitostech.
Stejně jako další problémy současnosti je třeba už konečně začít řešit i bytovou krizi. Základem všeho je, že k bytu nelze přistupovat jako k normálnímu tržnímu prostředku. Jedná se o zcela zvláštní typ zboží, u kterého není možno aplikovat běžné tržní přístupy a principy, alespoň ne v našich podmínkách.
Zcela zavádějící je tvrzení současných vládních představitelů, že nedostatek bytů vyřeší trh. Bydlení je jednou ze základních podmínek, aby mohl člověk být a existovat. Nevyhnutelnou věcí se jeví stanovení maximální prodejní ceny bytu. Zabránilo by se tak zcela nehoráznému kšeftování s byty, na kterých si mnohé realitní kanceláře a různí šikovní jedinci docela bezuzdně vydělávají nemalé balíky peněz. Cena stavebního materiálu neustále stoupá, avšak nelze považovat za normální takovou situaci ve státě, kdy cena např. dvoupokojového bytu s kuchyňským koutem v paneláku stoupne za necelé dva roky o 100 procent a platy občanů za toto období zůstávají takřka stejné. Svědčí to o anarchii, zmatku, absenci jakékoli hospodářské a ekonomické koncepce vedení státu, neschopnosti vlády atd. Nelze se donekonečna vymlouvat na to, že za vše může minulý režim.
Co se vlastně stalo za uplynulé období vlády?
Bytová krize, totální devastace bytového fondu. Ano, je zavedeno stavební spoření, hypotéční úvěry se státní podporou. Ale pomůže to při současných cenách bytů a výši platů? Je jasné, že ideální stav, kdy všichni lidé budou moci míti tuto možnost, není možný. Ale myslím si, že je nevyhnutelné, aby vláda dělala politiku pro většinu občanů a ne pro hrstku lidí.
Další devastaci bytového fondu umožňuje vládnoucí garnitura novým majitelům domů, kteří získali majetky na úkor našich občanů v nekonečných restitucích i neoprávněných. Tito noví majitelé domů způsobují dlouhotrvající vysoký úbytek bytů ročně, neboť za účelem spekulace přeměňují byty na nebytové prostory.
V České republice je v současné době několik set tisíc žadatelů o nový byt, což představuje s rodinnými příslušníky 3,5krát více občanů, kteří nemají prakticky kde bydlet. Je proto otázkou, kolik občanů se vlastně se současným stavem likvidace bytové výstavby vyrovná, či kolik občanů se podle představ vládnoucí garnitury postará nejen o sebe, ale i o své rodinné příslušníky a ušetří si ze svého inflačního platu milionovou částku na nový byt.
Současnou devastaci bytového fondu vládnoucí garnitura ještě prohloubila přijetím zákona o tzv. privatizaci a vlastnictví bytů. Uplatňováním tohoto zákona je postižena převážná většina občanů bydlících ve státních, nyní obecních bytech, protože pod hrozbou ztráty střechy nad hlavou jsou nájemníci nuceni kupovat za horentní statisícové částky tyto zcela neudržované obecní byty, ve kterých bydlí již léta.
Stavba pouze holého třípokojového bytu bez pozemku a vybavení stojí více než milión korun. Přitom banky poskytnou podle platných předpisů hypotéční úvěr maximálně do výše 70 % celkových nákladů na stavbu. Takže další otázkou je, kde občané seženou zbývající částku ve výši 30 %, což činí u miliónu 300 tisíc korun. Občané dostávají na byt úvěr, který by mohli splácet 20 let. Výše jednotlivých splátek by se tak pohybovala kolem 7 až 11 tisíc korun. Která mladá rodina by mohla dnes tuto výši splátek splácet?
Nelogický požadavek je, aby se za hypotéční úvěry ručilo ještě jiným majetkem než tím, na který se hypotéka vztahuje. Proč by měl občan, který žádá o hypotéční úvěr, ručit jinou nemovitostí? Proč by měl ručit třeba jeho kamarád nebo rodiče svým majetkem? Vždyť nikdo nemůže předem říci, zda situace, ve které se tento stát nachází, nebude v budoucnu tak nepříznivá, že nakonec občan nebude schopen již dál splácet tyto úvěry, a tím by měli ještě další lidé přijít o své majetky.
Tyto uvedené skutečnosti - mimochodem proklamované vládnoucí garniturou jako výhody pro občany při stavbě bytů -vyřadí z možnosti bytové výstavby téměř všechny občany odkázané na práci svých rukou.
Další tlak vlády je stavební spoření, kde stát přispívá 25 %, ale pouze do 18 tisíc korun ročně, což je 4500 korun ročně. Vyvstávají další otázky. Stavební spoření je na pět let. Při spoření 18 tisíc korun ročně vyjde částka 1500 korun měsíčně. Je otázka, zda rodina s průměrným měsíčním příjmem okolo 8 tisíc korun si po zaplacení všech poplatků může dovolit spořit ještě 1500 korun měsíčně. Stát přispěje tedy maximálně 4500 korun ročně. Po 5 letech stát občanovi přispěje na bydlení 22 500 korun, ale za to byt nepořídíte a v současných cenách bytů je to téměř zanedbatelné. A jakou budou mít tyto peníze po pěti letech hodnotu s ohledem na inflaci?
Nyní se podívejme trochu na čísla. Má-li Česká republika kolem 10,5 mil. obyvatel a při průměrném počtu 3,5 osoby na jednu rodinu, snadno dojdeme k výsledku, že v České republice potřebujeme 3 milióny bytů. Při jejich životnosti cca 50 let tak dále dojdeme k dalšímu číslu, a to 60 000 bytů, které je nutno pro občany této země postavit nebo případně obnovit ze starého bytového fondu. A co vláda v této oblasti udělala? Během svého období tlumila výstavbu bytů až veškerou bytovou výstavbu pro občany úplně zlikvidovala.
Vládnoucí garnitura, která byla vynesena k moci oklamanými masami občanů, tak svými činy prokazuje, že není schopna a není ochotna zajistit občanům základní lidské právo na bydlení. Porušuje i Všeobecnou deklaraci lidských práv, článek 25, který zní: Každý má právo na takovou životní úroveň, která by byla s to zajistit jeho zdraví a blahobyt jeho rodiny počítaje v to zejména výživu, šatstvo, byt a lékařskou péči, jakož i nezbytná sociální zařízení atd. Rovněž ze strany vládnoucí garnitury je porušována mezinárodní konvence OSN o ekonomických, sociálních a kulturních právech, které převzala Česká republika, a tím též odpovědnost za bydlení občanů, neboť v článku 2 se praví: Státy, které přistoupily k této konvenci, uznávají právo každého člověka na uspokojivou životní úroveň sebe i své rodiny, zahrnující adekvátní výživu, oblékání a bydlení a neustálé zlepšování životních podmínek.
Rozhodující otázkou nadále zůstává pro naše občany, co bude dál. Chtěl bych ukončit tento krátký úvod a nyní se věnovat podstatě, kvůli které jsem zde chtěl vystoupit.
Nevím, k čemu má sloužit programové prohlášení vlády České republiky. Zdá se mi, že je to jedna velká fráze, kterou nám vláda předkládá, protože v minulosti nesložila žádný účet ze svého funkčního období a dokonce odmítla předložit Parlamentu české republiky plnění programového prohlášení. Za sebe mohu tedy sdělit, že toto vládní prohlášení vlády České republiky, které zaznělo z úst pana premiéra, ve mně neskýtá žádnou záruku, a proto ho nepodpořím.
Vážený pane předsedající, vážená vládo, dámy a pánové, děkuji za pozornost. (Potlesk.)
Místopředseda PSP Karel Ledvinka: Slova se ujme pan kolega Šmucr, připraví se pan kolega Vrzáň.
Poslanec Rudolf Šmucr: Pane předsedající, dámy a pánové, předstupuji před vás s kritickým hodnocením návrhu programového prohlášení vlády České republiky z minulého volebního období ve srovnání s nově předkládaným.
Vzhledem k tomu, že jsem se stal členem rozpočtového výboru, si dovolím kriticky poukázat na nedostatky a neplnění již zmíněného programového prohlášení, a to v oblasti rozpočtové sféry. Pro většinu občanů našeho národa je velkým zklamáním, že se jim nenaplnily i jejich představy a naděje v lepší budoucnost. Jedním z faktorů jejich zklamání je skutečnost, že za svoji poctivě vydělanou mzdu stěží pokryjí základní životní potřeby. Staronová vláda české republiky je plně odpovědna za rozvrat ekonomiky a její tvrdé dopady na veřejnost.
Tvrzení našich ekonomických expertů, že státní rozpočet je vyrovnaný, je nepravdivé. Bezpočet afér ekonomického charakteru za uplynulé volební období připravily státní pokladnu na daňových únicích o nemalé finanční částky. Takové otřesné příklady ekonomického diletantismu, jako byly daňové úniky v případě bratří Helbigů, aféry topných olejů, rumové aféry atd., to jen potvrzují.
Dalším příkladem ekonomického úpadku našeho hospodářství je neradostná pozice malých bank, které se hroutí jedna za druhou. Tento jev je důsledkem špatné ekonomické strategie bank, která zapříčiňuje chaos a nedůvěru občanů ukládat a investovat své finanční prostředky. Tím dochází ke zpomalování a narušování toku peněz.
Je odsouzeníhodné tvrzení ministra financí Ivana Kočárníka, že ekonomika v pátém roce vykazuje ekonomický růst. Toto zhola nepravdivé tvrzení se dá zcela vyvrátit jasnými důkazy, a to zhodnocením fungování jednotlivých resortů našeho hospodářství, které by se měly údajně podílet na tvorbě národního důchodu odvodem daní. Zhodnotíme-li situaci v průmyslu, je - jak jinak - neradostná. Drastický útlum hornictví v severních oblastech našeho státu má za následek nemožnost sehnání náhradního zaměstnání pro tamní občany a tím pádem zajištění existence velké části našich spoluobčanů.
Tímto dochází k závislosti na čerpání sociálních dávek a tak mrhání finančními prostředky. Tyto zdroje sice zachrání naše občany od smrti hladem, ale na druhé straně nemůžeme v této oblasti počítat se ziskem, což je jistě pochopitelné.
Dalším oborem průmyslu, který zaznamenává těžký úpadek, je hutnictví. Obrovským problémem ve Středočeském kraji je hutní gigant Poldi Bohemia Art, jehož zadluženost je nad rámec lidského chápání. Odtud do státní pokladny jistě žádná finanční posila nepřijde. Denním jevem je existenční transfer občanů Kladna a okolí směřující do Prahy. Toto se stává velkou atrakcí pro turisty, hlavně z Německa.
Rovněž neradostná situace je v podniku Tatra Kopřivnice, o jehož umrtvení se postaral královsky placený expert z USA. Auta, která byla donedávna ve světě uznávanou značkou, která se proslavila na prestižních zahraničních soutěžích Rallye Dackar, jsou dnes v zapomnění. Tento podnik zápasí o holou existenci, natož aby se podílel na nějakém národním produktu.
A takto by se mohlo pokračovat dále ve výčtu podniků, které je zmítají na pokraji existence.
Skandální je kurs koruny vůči německé marce v nepoměru 18:1, o který se zasloužil bývalý ministr financí Václav Klaus, který způsobil tímto krokem doslova drancování našich obchodů zahraničními turisty. Jako protiopatření tohoto jevu došlo k drastickému zdražování, jehož následkem bylo prudké zhoršení životní úrovně občanů. Tímto necitelným a neuvážlivým krokem ze strany vlády došlo k mnoha osobním tragédiím, za něž je vláda plně odpovědná. Statistické údaje o těchto případech hovoří jasně.
O zahraniční prestiž jsme se zasloužili doslova výprodejem státního majetku za symbolické ceny do rukou zahraničního kapitálu. Dopady těchto kroků zhodnotí dorůstající generace v roli nezaměstnaných bezdomovců.
Ani zemědělství není na tom o mnoho lépe. Apoštolské střídání ministrů zemědělství je dalším důkazem toho, že koalice nemá schopné odborníky na obsazení tohoto nejdůležitějšího resortu.
Neuvážlivé snižování stavu skotu a dalších produktů živočišné výroby má za následek nejen roztáčení inflační spirály, ale i ohrožení samé existence národa.
Zveřejnění platů ministrů, kteří se svou neschopností podílejí na rozvratu jednotlivých resortů, vyvolává u řadových občanů bouři nevole. Není žádnou vzácností vidět při cestách po naší vlasti žalující nesklizenou úrodu z minulého roku a velmi zanedbaná pole.
Nelze neslyšet nářky našich zemědělců na nízké dotace. Beznaděj těchto zoufalých lidí a následná nízká výroba z důvodu nerentabilnosti nutí soudné lidi zeptat se: a co dále?
Ministr zemědělství si starosti nedělá. Ten moc dobře ví, jak na to. Prostě se zvýší dovoz. Vzniká otázka, za co. Nejnižší hladina mezd v zemědělství ve srovnání s jinými odvětvími vyvolává panický úprk zaměstnanců. Tudíž z tohoto rozvráceného odvětví se rovněž nedá očekávat markantní odvod do státní pokladny.
Při pohledu na tento nepěkný jev je člověku smutno. Tvrzení vlády, že bude usilovat o maximální možnou stabilitu potravinářského trhu se hezky poslouchá, ale nedá se tomu věřit. Argumenty k tomu nevěřit těmto pohádkám dává skutečnost, že pro cenovou nedostupnost se radikálním způsobem změnila skladba potravin, konzumovaných řadovými občany, která pro své obsahové nekvalitní složení vyvolává různé nemoci, jež několik generací nepamatuje, např. tuberkulózu, alergie, ekzémy, chudokrevnost atd. (Předsedající vyzývá poslance ke klidu.)
Dalším bodem programového prohlášení vlády, který je nutné podrobit ostré kritice, je bydlení. Asociální politikou staronové vlády se většina řadových občanů sociálně vyčerpala a dostala se tímto na hranici své životní existence. Různé hypoteční a předhypoteční úvěry pak ztrácejí smysl. Pro většinu občanů je v současné době největším problémem uživit rodinu. Vláda způsobila existenci řady problémů v oblasti bydlení, k nimž patří např. nízká dostupnost bytů. V této sféře byl mimo ustrnutí výstavby bytů zaznamenán přece jen jistý růst, a to cen nájmů a inkasa. Tento ukazatel je přijímán veřejností rovněž s velkou nevolí. Prodej bytů se spekulativními záměry vylučuje řadové občany z možnosti projevit o ně zájem. Od toho se odvíjí i nezájem mít rodinu.
Narůstající sociální problémy mají genocidní odraz na našem národě. Výsměšné a urážlivé výroky Václava Havla na panelovou výstavbu králíkáren, které jsou jediným útočištěm pro většinu šťastnějších řadových občanů, to jen dokazují.
S památným výrokem Václava Klause "nerozlišuji špinavé peníze od čistých" došlo k legalizaci a propírání špinavých peněz, které byly použity pro podvodné machinace při privatizaci. Tím došlo k obohacení úzké skupiny občanů, ze které se vyvinula nová pseudospolečnost, jejíž blahobyt pochází z obecních zdrojů.
Záměrným a cíleným ochuzením řadových občanů má dojít k vytvoření jakési nové spasitelské společnosti, která má údajně vést národ k lepších zítřkům. Mnoho zbankrotovaných drobných podnikatelů již pochopilo, co to znamená slepě důvěřovat této vládě, která jim slibovala podporu v podnikání a následný rozmach. Překvapivá daňová lavina měla za následek vystřízlivění mnohých spoluobčanů.
Probíhající privatizace se dá zhodnotit pouze jako zločinné vykořisťování národa. Špatnou finanční politikou, za niž je odpovědna vláda, dochází k obrovskému nárůstu inflace, jejíž dopady si Lze stěží domyslet.
Světové uznání našich ekonomických expertů, vyjádřené bohatou sklizní řádů a čestných doktorátů, je lacinou mincí za výprodej státního majetku do zahraničí, který patří občanům českého národa a nikomu jinému.
Dalším nezdravým faktorem, odčerpávajícím velké finanční prostředky ze státního rozpočtu, je přebujelá administrativa, která je příliš velkým přepychem pro tak nepatrnou zemičku, jakou je Česká republika.
Vláda, která má zhruba 500 miliard Kč ročně na to, aby přesvědčila jak občany tohoto státu tak poslance o tom, že dokáže s těmito penězi oživit naše upadající hospodářství, tak neučinila.
Chabé výsledky hospodaření vlády za uplynulé čtyři roky jsou dostatečným důkazem jejího neúspěchu řídit náš stát. Obsazení části resortů novými lidmi, kteří ve svém dosavadním působení nepřesvědčili o svých odborných kvalitách, je jen zoufalým gestem získat důvěru v Poslanecké sněmovně.
Mohu vám říci, že z morálního důvodu nepodpořím programové prohlášení vlády. Děkuji za pozornost.