Poslanec František Brožík: Vážený pane předsedající, pane předsedo, vážená vládo, vážené kolegyně a kolegové, musím upřímně říci, že pořadí priorit hospodářské politiky by mělo být poněkud opačné, než jak uvádí vládní programové pronášení.
Nemyslím si totiž, že hospodářský růst lze odvozovat od pevné měny, ale naopak pevnost měny bez síly a růstu ekonomiky je v dlouhodobější perspektivě nemyslitelná.
Zamysleme se nad tím, co je měřítkem úspěšnosti ekonomického růstu, o jaký parametr či ukazatel se jedná. Osobně se domnívám. že jde především o výší růstu hrubého domácího produktu, který nejvýstižněji ze všech možných ekonomických ukazatelů vystihuje úroveň a úspěšnost naší transformace a ekonomického rozvoje české republiky.
V minulém období zhruba po třicetiprocentním propadu došlo v tomto směru k jistému oživení; řádově ve výši 4 až 5 % ročních přírůstků.
Můžeme nad tímto oživením a nad tímto tempem, ke kterému se vláda ve svém prohlášení do budoucnosti nevyjadřuje, pociťovat uspokojení? Domnívám se, že zdaleka nikoliv.
Snad si všichni uvědomujeme, že sousední vyspělé ekonomiky vykazují tvorbu hrubého domácího produktu řádově několikrát vyšší. Jednoduchým propočtem si můžeme dokladovat, že při tomto našem tempu a předpokládaném minimálním růstu vyspělých ekonomik, se přiblížení těmto zemím nemají šanci dočkat ani naši vnuci. A právě i toto jsou hlavní zdroje problémů v ožehavých oblastech, ať už zdravotnictví, školství, veřejné dopravy apod., kde je především nedostatek zdrojů vyplývající z nedostatečného přírůstku hrubého domácího produktu, čímž nechci tvrdit, že v těchto oblastech neexistují vnitřní rezervy.
Nechceme, aby vláda přerozdělovala a rozdávala, ale chceme, aby vláda vytvářela podmínky k tvorbě takovýchto zdrojů. Marně hledám odpověď vládního programového prohlášení v oblasti průmyslu a snahu hospodářské politiky k podnikatelské sféře. Český průmysl, především strojírenský, dostal po změnách v roce 1989 několik úderů. Projevila se jeho zastaralost - samozřejmě můžeme oponovat vlivem minulého totalitního režimu - ale již za nás se rozpadly dosavadní trhy a rozpadem federace se zmenšil už tak malý domácí trh. Projevila se i určitá předimenzovanost českého průmyslu a tím se opět potvrdilo, jak významný je export a proexportní politika.
Vytvořila předcházející vláda a vytvoří staronová vláda vhodné podmínky pro to, aby se český průmysl stal opět významným faktorem pro tvorbu národního důchodu?
Dovolím si sumarizovat několik bodů, které naznačují na tuto moji otázku odpověď. Současný systém českých bank neumožňuje ani největším českým bankám, ať už Komerční bance, Československé obchodní bance, Investiční a poštovní bance či České spořitelně dohromady financování velkých průmyslových společenství z hlediska jejich možné angažovanosti dle předpisů České národní banky. Přitom je už dnes jasné, že proti světové konkurenci mohou dlouhodobě obstát právě jen velké průmyslové firmy. Neexistuje účinná podpora státu pro vývoz skutečně velkých investičních celků, kdy odběratel požaduje garance za tyto obchodní případy formou vládních garancí. Současné limity EGAPU a české exportní banky vůči jednotlivým státům omezují možnosti dodávek investičních celků na klíč. Vzhledem k těmto limitům je činnost EGAPU a České exportní banky zatím sice chvályhodná, ale spíše jen symbolická. Vláda ani ministerstva nevyužívají všech možností, které lze uplatnit z dohod světové obchodní organizace a GATTU k ochraně tuzemských výrobců. Nevím, proč nevyužíváme postup ve světě zcela běžný, že je možnost podmiňovat účast zahraničních firem ve veřejných soutěžích vyhlašovaných podle zákona a zejména tam, kde je finanční podíl státu procentním podílem dodávek českých firem včetně cenového zvýhodnění tuzemského dodavatele. Samozřejmě s povinností preference českých poradenských firem na vyhlašovaná výběrová řízení. Doufám, že se skutečně dočkáme návrhu antidumpingového zákona, který dosud vláda držela, jak jen mohla a přitom jeho dopracování může být zcela běžné na úrovni obdobných zákonů v Evropské unii.
Vážená sněmovno, nemohu si dovolit přejít poznámku nebo zmínku v programovém prohlášení ohledně energetické politiky. Co si má člověk představovat nad prohlášením, že vláda bude podporovat trend ke snižování energetické náročnosti a efektivnějšímu využívání energetických zdrojů, jestliže se zde nehovoří o konkrétních oblastech průmyslu, kterých se to bude týkat a konkrétních úspor, kterých se dosáhne. Mám dojem, že tyto fráze až neblaze připomínají programové teze bývalých sjezdů KSČ. Současná politika našeho státu a často zkreslený a zjednodušený názor veřejnosti vychází z mylné představy, že energie je u nás přebytek a případný nákup ušlechtilé energie za volné měny je snadný. Asi je nám všem známo, že tento přebytek je pouze fiktivní, a proto je třeba, aby česká energetická politika byla připravena na dlouhodobé výhledy a možnosti využití domácích zdrojů v kombinací se zdroji dováženými. Bohužel není ml známo ani jsem se nikde nedočetl, jak toto bude budoucí vláda řešit a zda si celou záležitost vůbec uvědomuje.
Vážené kolegyně a kolegové, toto vše a mnohé další je v naší zemi vzhledem k průmyslu a tvorbě skutečného růstu hrubého domácího produktu zanedbáno. Příznačné je ovšem i to, že i v tomto vládním prohlášení je pramálo zmínky o českém průmyslu a vztahu hospodářské politiky k podnikatelské sféře. Děkuji vám za pozornost. (Potlesk.)
Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji panu poslanci Františku Brožíkovi. Prosím, aby se slova ujal pan poslanec Václav Grulich, připraví se pan kolega Eduard Zeman.
Poslanec Václav Grulich: Pane předsedající, vážená vládo, vážené kolegyně a kolegové, podle ústavního zákona před nás předstupuje jmenovaná vláda České republiky, aby nás žádala o vyslovení důvěry. Podle nepsaného úzu tato vláda předkládá své programové prohlášení, které nám má dát konkrétnější představy o jejích úmyslech při reálném vládnutí. Jednotlivé osobnosti vlády, kterým máme dát důvěru, pro nás nejsou žádnou velkou neznámou. Až na několik málo výjimek je to vláda staronová a o působení jejích členů v jednotlivých resortech máme naprosto konkrétní znalosti a představy. Tam bude záležet zřejmě na názoru a zkušenostech každého jednotlivého poslance, jak se rozhodne. O úmyslech vlády jako celku zde přednesl vládní programové prohlášení její premiér. I když jsem si s úsměvem přečetl dnes v denním tisku, jak se premiérovi jeho vlastní přednes líbil a jak sám sebe přesvědčil, musím říci, že to ve mně vzbuzovalo dvojaké pocity. Za prvé to ve mně vzbuzovalo vzpomínku na jedno české úsloví o samochvále a za druhé jsem došel opět k poznání, že v politice platí něco jiného. Zkrátka když tě nepochválí dostatečně jiní, pochval se sám. (Ojedinělý potlesk.) To není důvod k potlesku. Jde o jinou věc.
Myslím, že programové prohlášení tu není od toho, aby se nám zalíbilo nebo nezalíbilo. Je tu od toho, abychom mohli reálně posoudit, jestli v konkrétních činnostech vláda má skutečně úmysly, pro které jí lze vyjádřit důvěru.
Jako poslanec, který v uplynulém období věnoval velkou část své iniciativy otázce samosprávnosti, záležitosti zřízení a působnosti vyšších samosprávných územních celků, záležitosti decentralizace státní správy, záležitosti racionalizace celé veřejné správy, jsem se zaměřil samozřejmě především na úsek vládního prohlášení, které se snaží zabývat touto problematikou.
Musím konstatovat, že ty dva až tři odstavečky, třetí se zabývá státním úředníkem, tedy v tomto případě pouze dva odstavečky, zdaleka nevystihují to, že vláda říká, že to bude její prioritou. Nejde o to, že to jsou pouze dva odstavečky. Nejde mně o rozsah. Jde mně o to, co v těchto odstavečcích nacházím. Jestliže je pro někoho, tedy pro vládu, prioritou racionalizace veřejné správy, pak bych předpokládal, že bude navazovat na to, co se v uplynulém období po 4 roky odehrávalo. V této sněmovně pracovala komise pro veřejnou správu pod vedením prvního místopředsedy sněmovny. Tato sněmovna zaúkolovala vládu na přípravě a předložení celé řady zákonů, které se touto záležitostí zabývaly a měly zabývat. V této sněmovně odezněly první návrhy na zřízení vyšších samosprávných celků. Z toho je tedy vidět, že nejenom sněmovna, ale i vláda ve svých úřadech se touto problematikou vážně zabývala. Přesto musím konstatovat, že to, co se objevuje ve vládním prohlášení, je velice vágní, je velice obecné a nekonkrétní. Musím konstatovat, že tyto kapitolky, tyto dva odstavečky vládního prohlášení nenavazují na Ústavu České republiky, která v této otázce do dnešního dne nebyla naplněna.
Jestliže ústava hovoří jednoznačně o zemích, případně krajích, zde se objevuje formulace o regionální samosprávě. Když byl stávající místopředseda vlády pan Jan Kalvoda v televizi otázán, co 'se myslí regionální samosprávou, odpověděl jedním slovem: Nic. Jestliže takto odpoví jeden z nejvýznačnějších funkcionářů nově jmenované vlády, jakou důvěru potom má vzbudit toto nic neříkající vládní prohlášení.
V prohlášení se hovoří o tom, že bude důsledně dbáno na zřízení regionální samosprávy, že bude prioritou vlády decentralizace rozhodování, že budou respektovány přirozené regionální vazby, a hovoří se i o dalších naprosto obecných principech.
Musím říci, že bych přivítal toto vládní prohlášení v této podobě, kdyby bylo předneseno před 4 roky. Po 4 letech usilování mně to příliš připomíná obecná a prázdná hesla.
Poslední kapitolka v této záležitosti. jak jsem se zmínil, se týká státních úředníků. Hovoří se zde o respektování nezávislosti státního úředníka na politických vlivech všeho druhu. Znovu se hovoří o nutnosti připravit návrh zákona o státní službě. Jsem upřímně rád, že po čtyřletém tlaku opozice a sociální demokracie vláda se znovu rozhodla připravit tento zákon. Musím ale říci, že podobně jako v předcházejících záležitostech, po zkušenostech, které máme, působí toto oznámení pouze proklamativně. Jestliže si totiž srovnáme pasáž o nezávislostech státního úředníka na politických vlivech všeho druhu - citováno z prohlášení - s realitou, když si uvědomíme, jakým způsobem byly jmenováni a vybíráni přednostové okresních úřadů, ředitelé školských úřadů, jak důsledně byli vymítáni z těchto míst všichni, kteří nejen že byli možná členy jiných politických stran. ale kteří dokonce byli nezávislí, pak se zdá, že se jedná opět o jednu velice vágní a prázdnou proklamaci.
Dalo by se samozřejmě hovořit o celé řadě dalších záležitostí. Vláda zde hovoří o nárůstu byrokracie nebo o snižování byrokracie. V uplynulém období jsme bylí svědky neúměrného obrovského nárůstu byrokracie. Musím říci tolik: necítím se oprávněn rozvádět program, který bych si představoval, že vláda mě!a mít ve svém prohlášení. To je její prohlášení. Jestliže je prohlášení v obecných deklaracích, chci říci, že pokud vláda projde hlasováním o důvěře, budeme tvrdě požadovat, aby své prohlášení zrealizovala a konkrétně naplnila. Budeme požadovat, aby se navázalo na výsledky a zkušeností z minutého volebního období. Ústava se znovu v dalším období nemůže stát nenaplněným obsahem. Nemůžeme občanům nadále slibovat, že snížíme byrokracii a že přiblížíme jejich záležitosti k jejich rozhodování a přitom na druhé straně dělat něco úplně jiného. Je třeba konečně reálným záležitostem a konkrétním úkolům z Ústavy dát konkrétní a reálný obsah. je to závazek, který Česká strana sociálně demokratická dala svým voličům, dala občanům, a který je odhodlána a rozhodnuta v tomto volebním období a v této Poslanecké sněmovně do puntíku naplnit. Děkuji vám za pozornost. (Potlesk.)
Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji panu poslanci Grulichovi a prosím pana poslance Eduarda Zemana, aby se ujal slova. Připraví se pan poslanec Michal Kraus.
Poslanec Eduard Zeman: Pane předsedo, pane předsedající, dámy a pánové, ve svém vystoupení se chci zaměřit jen na jeden úsek tohoto vládního prohlášení, na úsek kapitoly 8 nebo na úsek, který koresponduje s ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy.
Většina toho, co bych tu mohl říci, již řečena byla. Velmi dobře zde mluvil pan kolega Dostál, že ve vládním prohlášení můžeme najít věcí, za které bychom mohli být rádi, že se tam objevily a které bychom mohli prohlašovat za svůj úspěch. Ano, i v této části takové věci jsou a nebudu je tedy zbytečně rozebírat.
Další kolega řekl, že toto není naše prohlášení, a že nemůžeme očekávat, že všechno v něm se nám bude líbit.Ito zde platí. Je nepochybné, že ta část, která mluví o finanční spoluúčastí studentů je v dost příkrém rozporu s tím, oč usiluje sociální demokracie a je nepochybné, že až dojde na lámání chleba, až budeme projednávat zákon, který bude chtít zavést školné, strhne se tady bitva těchto dvou protichůdných názorů a my budeme ze všech sil bojovat, aby školné nebylo. A věřím, že úspěšně. Ale to vše není to, o čem chci mluvit.
Chtěl bych obrátit vaši pozornost někam jinam. Nezaujalo mne to, co toto prohlášení říká, jako to, co neříká. Máme ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, a v celém vládním prohlášení jsem nenašel sebekratší větu, která by říkala, že nějakou mládež máme, a že bychom v tom viděli něco, čemu bychom se měli věnovat. Připadá mi to pozoruhodné. Nabízejí se mi dvě řešení: buď změnit název ministerstva, nejlépe ke starému CK Rakouskému "Ministerstvo kultu a vzdělání" anebo trochu přehodnotit to, co děláme. Ale otázka mládeže není jediná, která zde absentuje. Když se na toto prohlášení podíváme, zjistíme, že další významná oblast, ve které jsou organizovány 2 miliony našich občanů, oblast, která pracuje s majetkem v hodnotě 25 miliard Kč, je tu zmíněna jednou formální větou, že vláda i této oblasti bude věnovat pozornost. Mluvím o oblasti sportu a tělovýchovy. Tato oblast si v posledních 6 letech velmi zvykala na to, že v procesu transformace je jaksi okrajová, že bude muset počkat, že na ni zatím není čas. Ale porovnáme-li si vládní prohlášení minulé vlády a této vlády, obávám se, že trpělivost nepřináší růže ale zapomnění. Oblast sportu a tělovýchovy byla asi příliš trpělivá a vykoledovala si to, že vláda pouze vzala na vědomí, že tato oblast také existuje. Nikde se nedočteme, co s tím budeme dělat, jakým způsobem se budeme zabývat otázkami, kde vzít prostředky pro financování této finančně nepochybně náročné oblasti. Dalo by se zde o tom mluvit poměrně široce.
Třetí oblastí, která zde také více méně není obsažena, je oblast vědy. I zde najdeme pouhé tři dosti formální závazky. Vláda považuje výzkum a vývoj za významný předpoklad rozvoje. Ano, nepochybně je to v pořádku. Všichni jak jsme zde, pravděpodobně jsme si vědomi, že na sklonku 20. století je toto základní silou, která rozhoduje o postavení státu. Nikde se ale nedovídáme, co tedy s tím budeme dělat, nikde se nedovídáme žádné záměry, kam směřujeme.
Konečně na čtvrtém a posledním místě tato kapitola nejzevrubněji mluví o oblasti školství. Ano, myšlenky, které tam jsou, jak jsem řekl, lze z valné části pochválit, nebo s nimi při nejmenším souhlasit, ale všichni ti, kteří stejně jako já se v minulém období školství věnovali, si zajisté vzpomenou, že klíčové otázky nejsou v dané chvíli to, že školství je věc veřejná - je to potěšitelné a jistě je to pravda - ale klíčové otázky jsou, co s financováním školství.
Zda uchováme nebo neuchováme dosavadní resortní způsob řízení školství? Nás jako parlament by mělo zajímat, že ač předchozí vláda v odvolání na zákon 564/1990 byla povinna předkládat parlamentu výroční zprávu o stavu a rozvoji výchovně vzdělávací soustavy, tak vlastně nikdy neučinila, a měli bychom se tázat, zda v novém období nám jako parlamentu něco takového předkládat hodlá. A dokonce bychom mohli chtít, aby tyto zprávy obsahovaly i jakési srovnání s mezinárodní situací a snad i aby vyjádřily efektivitu vynakládání veřejných prostředků. Toto vše postrádám.
Proto bych závěrem chtěl říci: Ano, já vím, toto není programové prohlášení naší vlády. Ano, já vím, že toto není smlouva mezi parlamentem a vládou. Je to jakási deklarace, která nemá pokud možno nikoho urazit a má umožnit zachovat si tvář. Ale přemýšlejte o tom - a o to bych vás velmi prosil - že to, co tu budeme v následném období dělat, je přesné v té oblasti, o které toto prohlášení nemluví.
Děkuji, vám za pozornost. (Potlesk.)
Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji panu poslanci Eduardu. Zemanovi. Prosím pana poslance Michala Krause, aby se ujal slova. Připraví se kolega Vladimír Špidla.
Poslanec Michal Kraus: Vážený pane předsedo, vážený pane premiére, vážená vládo, kolegyně a kolegové, vážení hosté. Poprvé jsme v této sněmovně v situaci, kdy jednáme o vyslovení důvěry vládě, která nemá za svými zády poslaneckou většinu, Pan premiér se rozhodl spolu se členy své vlády ucházet se o důvěru prostřednictvím programového prohlášení, které by nemělo nikoho urazit. Takovéto prohlášení však může být také prohlášením, jehož plnění, a zejména kontrolu plnění, bude velmi obtížné realizovat. A to tím spíše, že neochota pana premiéra podrobit programové prohlášení kontrole, je z minulého období dostatečně známá.
Jsem toho názoru, že programové prohlášení vlády je dokumentem, který není jednoúčelový a který by neměl být pouze jakýmsi poukazem pro vyslovení důvěry vládě. Nemělo by být textem, který se panu premiérovi, když jej čte, dobře poslouchá. Měl by to být dokument trvalé hodnoty, jehož plnění by mělo být ve sněmovně průběžně v průběhu celého volebního období kontrolováno.
Programové prohlášení, včera předložené panem premiérem, mne rozhodně neuráží. Tím spíše, že zejména v kapitole hospodářská politika obsahuje - jak už se zmínil kolega Machovec - celé pasáže volebního programu sociální demokracie. Obsahuje dokonce prvky, o kterých jsme zde v této sněmovně vedli s panem ministrem Kočárníkem "evrgrínové" diskuse a které pan ministr financí vytrvale odmítal. Vláda tak aspoň v textu programového prohlášení uznala životaschopnost a ekonomickou nezbytnost řady námi navrhovaných opatření.
Vítáme především zahrnutí našeho tradičního požadavku snížit daňovou zátěž podniků, s necháním odpisů z investic a odpisů starých nedobytných pohledávek. Text prohlášení je ovšem jedna věc a jeho realizace věc druhá.
Zajímalo by mě, jak chce vláda zajistit pokles podílu výdajů veřejných rozpočtů na hrubém domácím produktu, když programové zásady hospodářské politiky vlády neposkytují ani prostor, dokonce ani argumenty pro toto snižování. Financování výdajů veřejných rozpočtů vyžaduje spíše hledat nové zdroje a programové prohlášení to v jiných pasážích dokonce předpokládá.
V minulém volebním období vláda ve svém programovém prohlášení tvrdila a zavázala se k tomu, že daňové úniky bude považovat za trestné Činy a nebude se s nimi smiřovat. Přesto došlo v uplynulých letech k mnohamiliardovým daňovým únikům, zejména v oblasti lehkých topných olejů, které k nám dovážely firmy, v nichž pracovali nebo s nimiž spolupracovali známí a příbuzní vládních špiček.
Vláda v minulém období slibovala finanční policii, finanční prokuraturu a z realizace slibů nakonec sešlo. Staronová vláda dokonce nejprve zavedla institut majetkového přiznání, ovšem než mohl vstoupit v platnost, minulý koaliční parlament jej zrušil. Také v tomto programovém prohlášení nám vláda slibuje pokračování v boji s daňovými úniky a zvýšení efektivnosti vybírání daní. V tomto dokumentu však zcela chybí konkrétní nástroje k omez.ování daňových a celních úniků, mezi něž patří právě zavedení institutu majetkových přiznání a zřízení finanční policie.
Vítáme slib vlády předložit návrh zákona o nových rozpočtových pravidlech. Lze jen doufat, že nová rozpočtová pravidla budou úpravou žádoucím směrem a kromě posilování úlohy a celkového objemu územní samosprávy budou počítat mimo jiné i s omezováním pravomocí vlády při nakládání s prostředky státního rozpočtu bez vědomí parlamentu. Rozhodujícím prvkem nové rozpočtové soustavy by mělo být financování územní samosprávy, zejména v souvislosti se zřízením vyšších územně samosprávných celků. K jeho realizaci však rozhodně nebude stačit zvýšení transparentnosti, jak vládní prohlášení předpokládá.
Pevně věříme, že i slibovaný zákon o státním majetku předpokládá také zřízení tradiční instituce finanční prokuratury, jakožto konkrétního nástroje dozoru nad státním majetkem. Státní vlastnictví ovšem předpokládá také kvalifikovanou správu aktiv, kterou musí vykonávat státní orgán s jasně definovanými kompetencemi jako nezávislá státní instituce, která bude podřízena vládě a za jejíž činnost bude vláda odpovědná.
Lze jen uvítat, že stejně jako ve většině pasáží v zemědělské části programového prohlášení, i v oblasti zemědělských dotací vláda prakticky opsala sociálně demokratický program. Ovšem programové prohlášení v této oblasti obsahuje jeden závažný rozpor, když se vláda na jedné straně zavazuje pokračovat v podpoře zemědělských aktivit v horších podmínkách, především formou přímých dotací, na druhé straně však současně chce usilovat o maximálně možnou stabilitu potravinářského trhu a liberalizaci obchodu se zemědělskými výrobky. Tato kombinace - bude-li realizována -povede jedině ke zdražování potravin a úpadku zemědělské prvovýroby právě v horších podmínkách, a to při růstu požadavků na státní rozpočet. A chleba za 40 korun nemusí být na podzim jen chimérou.
Nejvíce nedůvěry v kapitole hospodářské politiky vlády však vzbuzuje těch několik málo slov věnovaných privatizaci. Vláda ve svém programovém prohlášení vůbec nevěnuje pozornost nutným a nezbytným opatřením, vedoucím k nápravě nedostatků a chyb, ke kterým v procesu privatizace došlo v minulém volebním období. Rád bych se zeptal pana premiéra,, jak hodlá vláda řešit situaci kolem Poldi Kladno, Telecomu, České petrochemie, Podniku leteckého průmyslu a mnoha dalších, rozměrem možná menších, ale stupněm nepovedenosti privatizace rozhodně větších, jako třeba Lázně Třeboň a mnohé další?
Další privatizaci bank tzv. velké čtyřky poté, co proběhla plíživě a mimo vliv státu její první etapa, realizovaná především managementem - viz Investiční a poštovní banka - a zejména při současném stavu těchto bank, považujeme za hazard se stabilitou finančního systému české republiky, který je pro vládu jedním z prvořadých úkolů. Po nezodpovědných experimentech s privatizací Českých drah, které vedly k jejich dalšímu zaostávání za silniční dopravou, hodlá vláda pokračovat v těchto experimentech u podniků ve sféře energetiky.
Domníváme se, že privatizace v oborech, kde je přirozený monopol, které mají charakter sítí a tudíž jejích cílovou funkcí by měla být stabilizace provozu a ne maximalizace zisku, je nežádoucí a privatizace v těchto oborech vede jen k dalšímu vysávání kapes spotřebitelů.
Privatizaci tzv. strategických průmyslových podniků zase nelze oddělit od jejich restrukturalizace a modernizace. To však programové prohlášení rovněž nepředpokládá. Velkou nedůvěru ve mně vzbuzuje fakt, že v programovém prohlášení chybí také jakákoli zmínka o kontrole privatizačních procesů, která by měla být podrobena důslednému dozoru ze strany Parlamentu, jehož limity a způsob provádění by měly upravit nové zákony a nikoli exekutiva.
Byl bych panu premiérovi velmi vděčen, případně panu ministru Kočárníkovi, kdyby mohli v rámci rozpravy, případně při závěrečném slově odpovědět na problémy, které jsem ve vztahu k programovému prohlášení nastínil, a aby vyvrátili případně potvrdili mé obavy z toho, že předložené programové prohlášení je pouze dokumentem majícím získat důvěru vládě, nikoli však dokumentem, kterým se vláda ve své činnosti hodlá skutečně řídit. Děkuji za pozornost. (Potlesk v části sálu.)
Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji panu poslanci Krausovi. Prosím pana poslance Vladimíra Špidlu, aby se ujal slova. Připraví se poslanec Jozef Wagner.
Poslanec Vladimír Špidla: Vážený pane předsedající, vážený pane předsedo, vážení kolegové a vážené kolegyně, sociální kapitola programového prohlášení vlády je neobyčejně mlhavým dokumentem. Dokumentem nikoli mlhavým z důvodů obecnosti, nýbrž mlhavým pečlivou snahou skrýt základní tendenci, kterou se sociální politika má dále ubírat. Jedna každá formulace by vyžadovala poměrně rozsáhlou diskusi a pečlivý rozbor, aby bylo možné zjistit, co vlastně znamená a co bude znamenat její naplnění.
Motivem, který prosakuje celou touto kapitolou je neobyčejná spokojenost, snaha nic nezměnit a nad touto kapitolou se vznáší resortní ministerstvo v podobě takřka Boha Otce, který oddělil světlo od tmy a zjistil, že je to tak dobré.
Dovolte mi, abych se zabýval přesto některými formulacemi, které jsou konkrétnější a které svým způsobem naznačují tendenci, kterou se vládní politika bude ubírat.
Vláda se zaručuje, že uchová reálnou hodnotu důchodu. Znamená to, že nemíní zvýšit hodnotu důchodu na úroveň 50 % hrubé mzdy. Tento závazek tady není. Tato formulace ve svém plném naplnění nezaručuje, že sociální pozice důchodců zůstane zachována. Umožňuje relativní pokles v sociální politice důchodců. Tato formulace dále nenaznačuje, že by vláda upustila od ekonomického tlaku, kterým se snaží přimět naše obyvatelstvo, aby se v rozsáhlé míře připojišťovalo a vstupovali jsme tak do systému, který je nevyzkoušený, ekonomicky riskantní a zákonně neošetřený.
V této souvislosti bych chtěl připomenout systém zdravotních pojišťoven, které také z původního počtu se začíná redukovat a je více než zřejmé, že se zredukuje jenom na několik ústavů. Současné ústavy, které se zabývají připojištěním, představují takový počet, který prostě neodpovídá našemu pojišťovacímu trhu, nutně dojde k další reorganizaci a podstatné redukci a je otázkou, jak budou splněny za 20 - 30 let sliby, které tyto ústavy dávají teď.
Vláda dále hovoří o tom, že zpřísní vyplácení všech sociálních dávek. Ano, princip řádného vyplácení jakýchkoliv prostředků a jeho kontrola je principem správným. Ovšem tato formulace ani náznakem se nezmiňuje o tom, že by se vláda se stejnou intenzitou soustředila na kontrolu kvality systému, na zajištění práv občana a na zajištění občanů před tlakem rychle rostoucí a velmi často bezohledné sociální byrokracie.
Další tendencí, která je naprosto zřetelná, je nechuť k jakékoli hlubší úvaze a k jakémukoli hlubšímu přehodnocení systému, Protože jinak by se nemohla ve vládním prohlášení objevit formulace a názor, že systém státní sociální podpory vyžaduje pouhé doladění. Vláda se ve své politice snaží i vytvořit umělý rozpor mezi postojem sociální demokracie a postojem zdravého rozumu s tím, že se nám snaží vložit představu, že sociální demokracie prosazuje neadresný sociální systém. S výjimkou Sultanátu Brunei pravděpodobně nikde na světě v civilizovaném státě neexistuje systém sociální podpory a pomocí, který by byl zcela neadresný. Pouze v tomto Sultanátu dostává každý občan 20 tisíc dolarů ročně jenom proto, že je občanem. Všechny další systémy jsou kombinací adresných a neadresných prvků.
Již v současné době ve vládní koncepci jsou z celkového počtu dávek, kterých je kolem 11, pouze 4 adresné. Přitom i tato adresnost je sporná. Vláda odmítá zhodnotit systém, který v dětských přídavcích prověřuje 1 600 000 rodin, aby následně pouhým 5 % nepřiznal tento dětský příplatek. Znamená to, že čas, který tyto rodiny musí věnovat, náklady, které musí věnovat, nestojí vládě za to, aby se tímto problémem zabývala.
Tento systém sociální byrokracie sebou nese další, ne často zmíněnou okolnost. Na každém okrese vzniká obrovská databáze vejmi intimních osobních dat, jejichž zneužití naprosto není zajištěno.
Vláda se dále ve svém prohlášení přihlašuje k oddělení důchodových fondů od státního rozpočtu. Ano. K této myšlence se přihlásila již v minulém vládním prohlášení, aniž učinila jakékoli kroky na cestě k skutečné realizaci tohoto problému. Vláda ovšem do tohoto vládního prohlášení vložila velmi nenápadnou větu, která ve svém důsledku znamená totální se zřeknutí odpovědnosti státu za důchodový systém. Kdyby se připustilo to, co minulé prohlášení nepředpokládalo - protože ono připouštělo jistou garanci státního rozpočtu nad odděleným důchodovým systémem - znamenalo by to podniknout velmi rozsáhlé dobrodružství, s nejasnými následky pro naše obyvatele. Ano, to vše bylo ve vládním prohlášení zmíněno.
Ještě daleko důležitější jsou ale oblasti, které vládní prohlášení nezmínilo ani jedním jediným slovem. Vládní prohlášení se nezmiňuje o tom, že existuje nějaký problém zdravotně postižených občanů, jako kdyby vůbec neexistoval, ačkoli některé kroky sociální reformy velmi tvrdě na zdravotně postižené občany dopadají a dá se říci, že už v krátké době fungování ukazují, že je potřeba je reformovat a změnit.
Obracím se proto na vás, pane ministře, z tohoto místa, abyste se zabýval systémem přiznávání invalidních důchodů, který - tak jak jsem se měl možnost seznámit na některých okresech - vede k tomu, že je odebíráno více než 20 % invalidních důchodů, aniž dochází ke zdravotním změnám ve stavu klienta.
Tento proces se naplňuje každým dnem a každý den znamená pro řadu lidí hluboké osobní neštěstí. Myslím, že by to stálo za nějakou menší iniciativu.
Co ale považuji za politicky nejzávažnější, je to, že vláda, na rozdíl od minulého prohlášení, se ani zmínkou, ani slovem nezmiňuje o sociálním dialogu, o tripartitě, o dialogu s odbory. Pokud by navrhovaným ministrem práce a sociálních věcí byl někdo jiný než Jindřich Vodička, předpokládal bych, že došlo k nějakému opomenutí. Může se to stát. Se jménem tohoto ministra je, myslím, tendence jasná. Přitom sociální dialog v současné době je důležitější snad ještě více než v době předchozí.
Stojí před námi obrovská legislativní práce, změny pracovně právních předpisů, protože život každého zaměstnance a postavení každého zaměstnance, postavení jednoho každého dělníka se každým okamžikem mění a vyžaduje přetvoření zákonného rámce. Stojí před námi transformace strategických podniků. To vše nelze bez tripartitního dialogu a bez uznání postavení odborů. Tato tendence odmítání dialogu je svým způsobem tendenci, která byla praxí vlády po celé minulé období. A proto při pohledu na tuto skutečnost a při pohledu na tuto staronovou vládu bych chtěl skončit výrokem francouzského politika Tallairanda: "Nic se nenaučili a nic nezapomněli." (Potlesk)