Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji panu poslanci Grebeníčkovi. Prosím pana poslance Grégra, aby se ujal slova. Připraví se pan poslanec Jaroslav Bašta.
Poslanec Miroslav Grégr: Vážený pane předsedající, vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, považuji za svou povinnost vystoupit k programovému prohlášení vlády v duchu cítění voličů České strany sociálně demokratické, občanů zaměstnaných v průmyslové sféře i v duchu svého přesvědčení a 40letých zkušeností a znalostí z průmyslové a hospodářské oblasti.
Stať o hospodářské politice vlády a vztazích v podnikatelské sféře má tradičně obecně proklamativní charakter a úzkostlivě se vyhýbá pojmům průmyslová a proexportní politika vlády jako nezbytným a nutným systémovým a vzájemně provázaným opatřením životně důležitých pro tento stát. Tato země byla vždy zemí průmyslovou. Nemáme surovinové zdroje, pokud nepočítáme omezené zdroje získatelné jen za cenu ekologických katastrof, neuživí nás cizinecký ruch spočívající v několikadenních pobytech s omezenými výdaji, ani se nestaneme druhým Švýcarskem z pohledu kvalitních a seriózních bankovních a finančních operací.
Průmysl tuto zemi živil, živí a bude živit na rozdíl od banánů v Hondurasu a rumu na Jamajce. Obstáli jsme vždy jenom díky svým vědomostem a umu, které našly materiální vyjádření v síle českého průmyslu a kvalitě zemědělství. Za tímto úspěchem, který z nás učinil přední průmyslovou zemi světa, stál náročný a propracovaný systém školství a podpora vědeckého bádání, které jsou dnes zcela opomíjeny v technické oblasti.
Jsem si plně vědom, že téma, na které hovořím, je vysoce kontroverzní, právě v něm se totiž nejvíce projevuje nejen vědecká či odborná zkušenost, ale v řadě případů i politická a ideologická platforma. Tento fakt nám již několik let brání pohlížet na roli státu při rozvoji podnikání s potřebným odstupem a věcností. Nedobrá situace, ve které se dnes nachází značná část českého průmyslu, nenastala sama od sebe a není rozhodně zaviněna pouze údajnou nekompetentností českého managementu. Máme mnoho příkladů zahraničních manažerů, kteří v takovémto nepodnikatelském klimatu neobstáli. Mám na mysli třeba pana Grünwalda z Tatry Kopřivnice.
Vadným rysem transformace od jejího počátku byla výlučná orientace na makroekonomické výsledky. Tato orientace snad našla pozitivní výsledky v citlivé měnové politice v rámci politických mantinelů. Makroekonomická a měnová stabilita však stojí neustále na nemalých obětech českého průmyslu. Tato politika nerespektovala od samého počátku klíčové výchozí podmínky transformace. Připomenu pouze některé: rozpad a nebo spíše nekvalifikované vyklizení východních trhů, nutnou konverzi zbrojního průmyslu, nutnou nebo vyvolanou konverzi průmyslu jaderné energetiky, rozpad velkého stavebnictví v důsledku zastavení veřejně prospěšných prací, odmítnutí restrukturalizace průmyslu před jeho privatizací, protahovaná transformace zemědělství s nevyjasněnými majetkovými vztahy, stoupající recese v průmyslově vyspělých státech a další. Na místo uvážlivých, stimulujících a podpůrných opatření byla ordinována dnes rádoby zapomenutá léčba šokem. Rychlost privatizace se stala absolutní a veškeré návazné faktory ignorující či poškozující prioritou, přičemž v převážné většině doposud konkrétní dlouhodobě orientované vlastníky nevytvořila.
Přetažená restriktivní politika byla prvopříčinou platební neschopnosti podniků. Je obecně známá poučka, že restriktivní politika vůči průmyslu v době recese tuto recesi jenom umocňuje.
V době, kdy naše vláda ordinovala léčbu šokem Jacques Delors, předseda Evropské komise, hovoří o tom, že Evropská unie se neobejde bez kvalitní průmyslové politiky, aby o několik týdnů později prohlásil kancléř Helmuth Kohl, že v obtížné hospodářské situaci v době recese se musí vytvořit podmínky pro udržení a přežití průmyslu, než se tato situace zlepší. Říká doslovně - nemůžeme pěstovat politiku "plav, nebo se utop". Státy se totiž dnes dělí na státy průmyslové a na státy chudé. Minulá vláda stavěla a i současná vláda staví v preambuli programového prohlášení na odiv vybrané a příznivě vypadající makroekonomické ukazatele a odmítají se zabývat stavem, kvalitou a zdravím základního zdroje bohatství tohoto státu, kterým je průmysl. Výsledky české ekonomiky jsou srovnávány zcela účelově. Když se to hodí u nezaměstnanosti, při které přehlížíme oblastní rozdílnosti, srovnáváme se rovnou s nejbohatšími zeměmi na světě. Když jde o inflaci a výkonnost národního hospodářství jsou nám dobré bývalé země RVHP, které byly vždy hospodářsky daleko za námi. Je s podivem, kolik na tuto hru přistoupilo lidí.
Jistěže. Naše inflace je např. ve srovnání s Bulharskem, Ruskem či Ukrajinou skutečně nízká a výkonnost vysoká. Opačně však je tomu ve srovnání s trhy, které tvoří naši momentální prioritu a které označujeme jako trhy tvrdé. Tam už naše tzv. nízká inflace a nevstřícná úvěrová politika způsobují prudce se zhoršující konkurenceschopnost. Např. němečtí výrobci si mohou dovolit držet několik let ceny díky své dvou až tříprocentní inflaci a díky průmyslové a proexportní politice své vlády.
Naše tzv. drobná každoroční zvýšení cen pokrývající pouze inflační náklady, které jsou v průmyslu o dost vyšší než inflace obecná, např. ve strojírenství o cca 5 %, to je 14 % na straně průmyslových vstupů, způsobují těžké škody na konkurenceschopnosti naších výrobků v zahraničí a sekundárně i na domácím trhu. V této situaci považuji prohlášení o stoprocentním navýšení mezd během příštích čtyř let za hazardně nebezpečné, protože průmysl na to prostě nemá.
Snažím se ukázat nejen jako poslanec, ale jako generální ředitel přední strojírenské společnosti, že úvahy o podstatném podílu vlády na snižování konkurenceschopnosti průmyslu nejsou výplodem jakési hysterie nebo dokonce ideologické předpojatosti, ale výsledkem sledu celkem jednoduchých faktů. Nikoho zvlášť nevzrušuje, že nebyla dosud přijata ani tak elementární norma v oboru, jako je antidumpingový zákon, který by znemožňoval zneužití situace na vlastním domácím trhu a ochránil tak český průmysl před možnými nelegálními praktikami zaměřenými na likvidaci české konkurence. Je to neznalost, nedbalost, nevůle. Zajímalo to doposud vůbec někoho? Faktor času je úplně mimo obzor lidí, kteří průmysl znají pouze z povzdálí. Právě tak byly zcela opožděně založeny nedostatečně vybavené instituce, jako je EGAP a Exportní banka.
Pokud vůbec nějaká pozitivní opatření přicházejí, pak nesmírně pozdě, až vláda či příslušný ministr pochopí jejich nezbytnost. Zatím teprve čekáme, až vláda pochopí a rozmyslí si, jaká opatření přijme při stomiliardovém deficitu obchodní bilance, který má akcelerující tendenci pro rok 1996 a kdy i schodek v běžném účtu platební bilance je varující.
Než se současné neudržitelné zdůvodnění schodku obchodní bilance posune do reality, uplyne opět spousta času. Budeme-li takto pokračovat, vzniká vážná otázka, zda zdroje státního rozpočtu za 4 až 5 let budou naplňovat kvalitní konkurence schopné české podniky, které si budou důstojně vést v mezinárodní konkurenci, budeme-li podnikat a expandovat na základě vlastního know-how, nebo zda budeme předmětem pouhé exploatace vždy dobře hodnocené domácí pracovní síly, avšak na podřadném místě mezi průmyslově vyspělými národy.
Jak jsem již mnohokráte uvedl, příjmy z průmyslové výroby představují hlavní zdroj státního rozpočtu i prosperity této země. Je nutné přistoupit od restrikce směrem k oživení, ke zvýšení výkonnosti, k podpoře konkurenceschopnosti. Je pro mne nepředstavitelné, že až na malé výjimky vláda směruje prostředky získané z privatizace průmyslu zcela jinam, mimo průmysl. Přitom se chronický nedostatek prostředků stává pro celou řadu funkcí průmyslu životně limitujícím faktorem. Stálo by za úvahu použít část prostředků získaných z poslední fáze privatizace např. k založení průmyslové banky, která by s účastí státní garance poskytovala dlouhodobé úvěrování v horizontu 8 - 12 let, s úrokovou mírou obdobnou vyspělým státům, na financování revitalizace a rozvoje perspektivních programů. Toto by mělo podporovat a sekundárně ovlivňovat i oživení a růst poptávky. Ve spojení se stimulujícím daňovým a všeobecně úvěrovým systémem by se to mělo stát motorem reálného ekonomického vzestupu.
Kvalitní průmyslová a proexportní politika musí spočívat v impulsech, vyvolaných a koordinovaných vládou, vedoucích k obnově výzkumu a vývoje, k obnově investiční činnosti, modernizaci průmyslové sféry, žádoucím strukturálním změnám, k obnově vnitřního trhu, posílení exportu a konkurenceschopnosti, zvýšení výkonností a dynamiky průmyslu, včetně exportu know-how a zakládání společných podniků v zahraničí.
Celý život jsem byl hrdým patriotem československého, resp. českého průmyslu. Náš průmysl byl po celé moderní dějiny jedním z výsostných znaků kultury tohoto národa. Kvalitou práce a invenčností jsme se řadili mezi nejlepší. Nedovolme, aby toto historické dědictví, bohatství a závazek byly svévolně promrhány.
Příslušné statě programového prohlášení vlády považuji z tohoto hlediska za zcela nedostatečné, neúčinné a nereflektující realitu. Proto mě programové prohlášení vlády neuspokojilo. Děkuji vám za pozornost. (Potlesk.)
Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji panu poslanci Grégrovi. Prosím pana poslance Jaroslava Baštu, aby se ujal slova. Připraví se pan kolega Jan Bláha.
Poslanec Jaroslav Bašta: Vážený pane předsedající, vážené paní poslankyně, vážení pánové poslanci, kapitoly vládního prohlášení, věnované vnitřní bezpečností a obraně této země, jsou svou dikcí až překvapivě blízké názorům a volebnímu programu České strany sociálně demokratické. Jako poslanci opoziční strany bychom samozřejmě mohli vyjádřit své uspokojení nad tím, že naše soustavná kritika dokázala kultivovat i vedení tak problémového resortu, jakým bezesporu ministerstvo vnitra je. Bohužel, neblahé zkušenosti s osudem podobně pozitivně formulované části vládního prohlášení v minulém volebním období nás naplňují hlubokou skepsí. Osoba pana ministra Jana Rumla a personální obsazení vedení ministerstva vnitra nedávají pražádné záruky, že tato instituce bude ochotna a schopna realizovat věcný obsah zde předneseného vládního prohlášení. Velmi vážné pochybnosti pak máme o schopnosti pana ministra Rumla hospodařit s finančními, zejména mzdovými prostředky přidělenými jeho resortu.
Ve vládním prohlášení také postrádáme jakoukoliv zmínku o tom, že by vláda hodlala zbavit současné ministerstvo vnitra přemíry kompetencí, které zdědilo po totalitním ministerstvu strachu a přiblížila nás tím standardním demokraciím.
Dále s lítostí konstatujeme, že se vláda nehodlá zabývat dobudováním integrovaného záchranného systému, který se měl stát nejdůležitějším nástrojem ochrany bezpečnosti této země a zejména jejích obyvatel pří likvidaci přírodních katastrof, havárií, velkých požárů a jiných mimořádných událostí.
V kapitole 4, věnované obraně České republiky, pak sociální demokracie postrádá posouzení úlohy českého zbrojního průmyslu v obraně i zahraniční politice naše země. Stejně tak chybí zmínka o legislativě hospodářské mobilizace a státních hmotných rezervách.
Sociální demokracie se domnívá, že i v novém funkčním období bude bezpečnost občanů této země zajišťována stejně problematicky jako v uplynulých letech, neboť osoba pana ministra Jana Rumla nemůže být garantem pozitivního vývoje.
(Potlesk.)
Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkují panu poslanci Baštovi. Prosím pana poslance Jana Bláhu, aby se ujal slova. Připraví se pan kolega Karel Machovec.
Poslanec Jan Bláha: Vážený pane předsedající, pane předsedo, pane premiére, kolegyně a kolegové, moji předřečníci se vyjadřovali k vládnímu prohlášení nebo k jeho jednotlivým částem. Dovolím si po krátkém úvodu vyjádřit se ke kapitolám, které patrně budou obsahem příštích jednání právě ve výboru, jehož jsem členem, výboru veřejné správy, regionálního rozvoje a životního prostředí
Vláda před nás předstoupila v tuto chvíli se svým vládním prohlášením a. na jeho základě žádá o vyslovení důvěry.
Samozřejmě všichni víme, že tatáž vláda následně předkládá parlamentu např. svůj legislativní plán. Parlament na druhé straně může požádat vládu o předložení konkrétních návrhů zákonů bez ohledu na to, jak tento legislativní plán vlády vypadá.
Proč to říkám? Nejsem příznivcem poslaneckých návrhů zákonů, i když jsem sám v minulém období byl navrhovatelem a u řady spoluautorem. Mám však pocit, že toto programové prohlášení pro svoji mnohdy přílišnou obecnost a nejednoznačnost umožňuje dvojí výklad a přímo nabízí další pokračování předkládání řady poslaneckých návrhů místo vlastní aktivní práce vlády a jejích jednotlivých ministerstev.
Nyní se vyjádřím k některým kapitolám. Kapitola 5 - oblast bydlení. Této kapitole se věnuji především proto, že je považována - patrně i koalicí - za zásadní v dalším vývoji společnosti. Zmínil se o ní i prezident republiky ve svém včerejším projevu. Ano, dostupnost bydlení je mnohdy existenční pro vznik nových manželství a založení rodin a výrazný pokles nově narozené populace je toho významným signálem. Obecně je nutné v této kapitole podotknout, že se velmi přiblížila přímo opisu programu sociálních demokratů, na což dokonce poukazují i někteří pravicoví ekonomové české republiky ve svých článcích v denním tisku. Ano, v této kapitole je obsaženo přiznání problému nedostupnosti bytů, jejich zanedbanosti, špatného trhu s byty, dokonce se uvažuje o zřízení ministerstva, v jehož působnosti tato kompetence bude, navrhuje se zřízení podpůrného fondu pro zlepšení podmínek podnikání v bytové výstavbě, dokonce zvýšení příspěvku pro příští rok ze státního rozpočtu a řady dalších naznačených kroků.
Ale mně osobně chybí řada informací poněkud implicitněji vyjádřených pro jednoznačnost výkladu pozitivního přístupu k dané problematice, ať už v obecné rovině od přihlášení se důsledné k Chartě základních sociálních práv pracujících Evropské unie nebo k dalším materiálům běžným v Evropě, včetně Paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech, č. zákona 120/76.
Nenaznačuje v této vazbě např. ani přiznání statutu neziskových organizací investorům pro nájemní a sociální výstavbu. Není zde ani náznak zmínky o úpravě zákonnou cestou nového poměru nebo narovnání vztahu mezi vlastníky a nájemci. Je tu sice text "zavedení některých nových dosud nepoužívaných opatření", text na první pohled znějící slibně, ale neříká a neznamená vlastně nic. Jde o pozitivní nebo negativní kroky pro občana?
Chybí řada konkrétně naznačených kroků pro legislativu, vyjádření skutečného směřování ke standardům bytového práva Evropy s vytvořením dostupnosti bytů na jeho trhu. Chybí řada opatření, která by již ve vládním prohlášení potvrdila skutečně pozitivní přístup v dané oblasti.
Kapitola X - životní prostředí. Vláda se v úvodu této kapitoly odvolává na schválený program z r. 1995 "Státní politika životního prostředí". Problém ale vzniká při jeho postupné realizaci. Celý text kapitoly vzbuzuje dojem další snahy ekonomických ministrů za prvé omezit další funkcí ministerstva životního prostředí, za druhé řešit ekologii z pohledu tržního prostředí. V textu není záznam ekonomických řešení ve prospěch ekologie a skutečné snahy o ochranu našeho životního prostředí při zachování zásady trvale udržitelného rozvoje.
Když uvážím text, jak je postaven a v této souvislosti větu "nalezení vhodného pojetí vlastnictví přírodních zdrojů", ve skutečnosti to znamená buď vlastnictví surovin, alespoň vybraných státem, s tím, že jejich těžbu za konkrétních ekonomických, ekologických a šetrně úsporných podmínek pronajímá, nebo vlastníkem je majitel pozemku se všemi svými právy. Jde patrně o snahu o významné změny i v připravovaném horním zákoně a zbavení se zodpovědnosti státu za neobnovitelné zdroje surovin.
Je to otázka řady dalších formulování tzv. racionálních kritérií - narovnání regulovaných cen, odstraňování dotací. Ano, je to zajímavé, ale je to poněkud málo, protože konečný efekt pocítí na své peněžence většinou občan.
Kapitola jako taková neřeší v zájmu životního prostředí např. posílení kompetencí ministerstva životního prostředí, které by mělo být např. v územním plánu lesního a vodního hospodářství. Naopak toto ministerstvo může přijít o další své kompetence právě v oblasti vodního hospodářstvÍ. Není vůbec naznačen zájem o koncepci a její vyhlášení v oblasti dopravy, energetiky a surovinové politiky, i když ve smyslu již dříve schváleného zákona č. 244/1992 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí, je to nutné.
Kolegyně a kolegové, jsou to upozornění, o kterých by tato sněmovna měla vážně přemýšlet a požadovat po své vládě jejich řešení legislativní cestou. Děkuji vám za pozornost.
Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji panu poslanci Bláhovi. Prosím pana kolegu Karla Machovce, aby se ujal slova, připraví se pan poslanec Pavel Dostál.
Poslanec Karel Machovec: Pane předsedající, pane předsedo, vážená vládo, kolegové a kolegyně, již ve volební kampani mě překvapila jedna věc, a to snaha politiků vládní koalice o hlubokou a důkladnou analýzu programu sociální demokracie. Nikdy mě ovšem nenapadlo, k čemu tato hluboká analýza bude sloužit. Nikdy mě totiž nenapadlo, že celé pasáže z programu sociální demokracie budou opsány do programového prohlášení vlády. (Pobavení v sále.)
Z tohoto důvodu jako opoziční politik bych měl vyjádřit určitou spokojenost, zejména čtu-Ji kapitolu o zemědělství a nacházím tam věci jako potraviny z domácí produkce, respektování krajinotvorných a ekologických funkcí zemědělství, posilování konkurenceschopností, stabilizaci a regulaci trhu s potravinami, ochranu trhu před dovozy dotovaných potravin a navíc věc, která by ještě před rokem patřila do říše snů a fantazií - řešení důsledků zpackané transformace zemědělských družstev a státních statků, pak bych měl vyjádřit spokojenost. Znamená to skutečně obrat ve vládní politice, ve vládní zemědělské politice, který byl dlouho očekáván a dlouho námi požadován.
Otázka zní, zda se jedná skutečně o upřímnou sebereflexi vlastních chyb nebo pouze o zastírací manévr. Doufám a pevně věřím, že jde skutečně o upřímnou snahu o nápravu chyb. Z tohoto pohledu ovšem v programovém prohlášení chybí další věci. Především je to komplexní přístup k řešení problematiky venkovského prostoru jako celku, reflexe nutnosti přibližování naší zemědělské politiky společné zemědělské politice Evropské unie a především zastřešující zemědělský zákon, který by měl vrátit zemědělství jeho plnoprávné postavení a českému zemědělci jeho hrdost.
Chci upozornit, že každý systém může fungovat pouze v komplexu, a proto není možné vytrhovat jednotlivé problémy, ale vytvořit ucelenou politiku agrokomplexu, kam patří např. i zpracovatelský průmysl. Z tohoto důvodu bych radil příště opisovat lépe. Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji panu poslanci Machovcovi. Prosím pana kolegu Pavla Dostála, aby se ujal slova, připraví se paní poslankyně Eva Fischerová.
Poslanec Pavel Dostál: Vážený pane předsedající, pane premiére, paní a pánové.
Jak se mnou budete jistě všichni souhlasit, svět není černobílý. Svět není také ani jenom hnědý, nebo snad jenom rudý. Svět je plný barev, tak jako je pro mě plné barev vládní prohlášení, které jsem si přečetl. A to je, myslím, dobře.
Dámy a pánové, kdo z opozičních politiků by si ještě před několika měsíci dovedl představit, že premiér Václav Klaus bude v přímém televizním přenosu říkat věty o tom, že je potřeba ze státního rozpočtu podporovat bytovou výstavbu, že je potřeba z veřejných prostředků řešit neuspokojivou dopravní obslužnost, na kterou si stěžují občané, že je potřeba pomáhat našemu zemědělství a chránit jej před subvencovanými dovozy, kdo z nás by si dovedl představit, že bude pan premiér dokonce horovat pro regiony.
Nechci se posmívat, je to nesporně pozitivní přístup vlády i Václava Klause osobně k problémům, které je třeba řešit a na které upozorňovala sociální demokracie již v minulém volebním období. Dodávám jen, že v celé Evropě patří řešení těchto problémů za pomoci státu k sociálně demokratické politice. A tak si dovedu představit jak thatcherovské srdíčko Václava Klause krvácelo, když sepisoval programové prohlášení vlády, které jsme slyšeli. Ať mi pan premiér odpustí, ale já se domnívám, že trpě! jako zvíře. Ale pan Klaus je pragmatik a když sepisoval programové prohlášení vlády, respektoval pouze výsledky voleb. Prostě musel vzít na vědomí názory sociální demokracie.
Pokud by programové prohlášení vlády obsahovalo pouze body, o kterých jsem mluvil, musel bych nesporně zvednout ruku na podporu této vlády, protože jak jsem již řekl, jde o výrazně levicovou politiku. Jenže tato vláda je pravicová, protože volby vyhrála nynější vládní koalice. A tak se nemůžeme divit, že programové prohlášení vlády obsahuje věci, které se ani mě, ani mým stranickým kolegům a našim voličům nemohou líbit. Ať už jde o zavedení školného na vysokých školách, zavedení finanční spoluúčasti pacienta na zdravotní péči, anebo setrvání na adresnosti dětských přídavků. S těmito opatřeními pravicové vlády samozřejmě nemůže sociální demokrat souhlasit.
Ale zároveň si musíme uvědomit, jak znovu říkám, že máme pravicovou vládu a že prostě nemůžeme po ní chtít, aby tam tyto záležitosti nebyly. A tak je povinností sociálních demokratů v této sněmovně nad jednotlivými zákony a nad jednotlivými předlohami o těchto věcech diskutovat a střetávat se s jednotlivými ministry. Je naším úkolem, abychom v prostoru, který nám parlamentní demokracie dává, bojovali o prosazování našeho vlastního volebního programu a nikoli hned na začátku tuto vládu shodili, protože opakuji, v jejím programovém prohlášení je značné množství věcí, které může každý sociální demokrat s klidným svědomím podporovat. Proto bych i já za těchto okolností vládu toleroval.
Je naší povinností v této sněmovně nad jednotlivými zákony, nad jednotlivými předlohami o těchto věcech diskutovat a bojovat a střetnout se s panem ministrem Vodičkou, nebo s kterýmkoliv ministrem, nad zákonnou předlohou. Tomu se říká pak tolerance vlády. Prostě v prostoru, který je v demokracii dán, bojovat o svůj vlastní program. Bojovat o to, abychom v této sněmovně prosadili co nejvíce z našeho programu. Potud tedy, pokud by se týkalo mé tolerance vlády.
Ale najednou se "z nebe snesl" Josef Lux, a já jsem se dozvěděl, že tato vláda chce 7 % českých lesů darovat církvi, a to tak, že tento Parlament bude z příslušného rozhodování o darování státního majetku církvi vyřazen, protože vláda hodlá tento převod řešit bez zákona, exekutivní cestou. Jinými slovy, nikdo z nás už v podstatě nebude rozhodovat o tom. zda tento majetek vydán bude. To, prosím vás, není nic proti církevním restitucím. Možná bych měl na celou věc úplně jiný pohled, kdybych měl možnost jako poslanec a hlavně jako zástupce svých voličů o celé věci spolurozhodovat. Bohužel, tato vláda mi tuto možnost vzala. A to je hlavním důvodem toho, že se pří hlasování o důvěře vlády nezachovám tak, jak bych se normálně zachoval, tj. že budu tuto vládu tolerovat.
Taky bych vás chtěl, ctihodní kolegové, na závěr upozornit na to, že až budeme hlasovat pro tuto vládu, že budeme svým způsobem hlasovat o zavedení sedmiprocentního feudalismu, a že budeme svým způsobem hlasovat také o katedrále sv. Víta. Děkuji vám. (Potlesk.)
Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji panu poslanci Dostálovi. Prosím paní poslankyni Evu Fischerovou. Připraví se pan kolega František Brožík.
Poslankyně Eva Fischerová: Pane předsedající, pane předsedo, pane premiére, vážení členové vlády, dámy a pánové, důvěra vlády, ta se nebuduje na čtivých, obecně pojatých textech, neb vždycky v životě rozhodují činy a vždycky v životě rozhodují výsledky, a my už určité zkušeností máme.
Z tohoto pohledu mi dovolte dotknout se perspektivy vyplývající z programu vlády pro oblast mně skutečně nejbližší, a tou je zdravotnictví.
Vláda v mnoha problémech ve svém prohlášení, pod tlakem volebních výsledků, se přiblížila k programu ČSSD, přesto však bohužel mnoho, a právě toho zásadního v jejím programovém prohlášení i v koaliční dohodě, postrádám.
Vláda se totiž zdaleka nepoučila z minulých systémových, organizačních a personálních chyb, které ve svých důsledcích vedly k současné zcela neuspokojivé situací ve zdravotnictví. Opak je bohužel pravdou. Předpokládala jsem, že vláda se alespoň pokusí o kompromis mezi jednoznačným prosazováním podnikatelských principů ve prospěch principů neziskových, ve prospěch principů solidárních. Bohužel, vláda s neústupností sobě vlastní je i nadále rozhodnuta pokračovat v nastoupené cestě.
Vládu vůbec nezneklidňuje neexistence sítě veřejného zdravotnictví, která jediná je zárukou dostupností a kvality státem garantované péče.
Proto také vláda, aniž vyčkala vyřešení řady palčivých problémů ohrožujících hladký a bezproblémový chod zdravotnictví, se rozhodla i nadále privatizovat lůžková zařízení. Cíleně přitom přešla potřebu optimálních, zdůrazňuji optimálních, legislativních podmínek pro vytváření neziskových organizací ve zdravotnictví. Tedy problém, který může a musí sehrát rozhodující roli v transformačním procesu zdravotnictví.
Vláda ve svých dokumentech cudně mlčí o povinnosti státu v plné míře uhradit zdravotnickým zařízením pohledávky u pojišťoven v likvidaci, přestože jde o prostředky zcela evidentně veřejné.
Vláda nevidí, a zdá se, že ani nechce vidět, jak obtížný úkol pro Parlament vyplývá z nálezu Ústavního soudu z 10. července tohoto roku.
Mám na mysli vytvoření dokonalých zákonů ve věci práv občana na ochranu zdraví a léčebnou péči hrazenou ze zdravotního pojištění, kde rozšíření spoluúčasti nemocného považujeme za nepřijatelné v jakékoliv formě.
Zdá se, že vláda necítí, že řešení tohoto problému vyžaduje nejenom vysokou profesionalitu, ale i dobrou vůli všech členů Parlamentu při hledání řešení, která zavčas zabrání možnému kolapsu zdravotnictví.
Obávám se, že vláda se nesnaží takovéto příznivé klima vytvořit, neboť jak jinak mohu chápat rozhodnutí vlády z minulého týdne - prodat tři nemocnice v době, kdy z hlediska psychologického a především z hlediska morálního jde o krok zcela neomluvitelný a navíc o krok nezvratný.
Vláda se dokonce ani netají, že v privatizací lůžkových zařízení hodlá neodkladně pokračovat, aniž by vytvořila předpoklady pro bezproblémová a obecně prospěšná řešení. Vláda totiž necítí potřebu aktuálního zákonného rámce pro další kroky v této oblasti.
Osobně to chápu nejen jako jasný výraz neúcty k tomuto Parlamentu, ale také jako nedodržování čl. XI odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Pane předsedající, dovolte, abych vám poděkovala za udělené slovo a vám všem ostatním za pochopení a vaši laskavou pozornost. Děkuji. (Potlesk.)
Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji paní poslankyni Evě Fischerové. Prosím, aby se slova ujal pan kolega František Brožík. Připraví se pan poslanec Lubomír Zaorálek.