Poslanec Jan Vik: Dámy a pánové, dovolte mi promluvit jménem neúplného poslaneckého klubu SPR-RSČ. Když se zmiňuji o neúplném klubu, nenarážím tím na nic jiného než na skutečnost, že opětovně bylo předsedovi SPR-RSČ a předsedovi poslaneckého klubu, poslanci dr. Miroslavu Sládkovi, jenž je již dva týdny neoprávněně držen ve vazební věznici na Pankráci, znemožněno účastnit se dnešní volby prezidenta České republiky.
Po zasedání sněmovny dne 13. ledna je to znovu, co je dr. Sládkovi, poslanci Parlamentu České republiky, vědomě bráněno plnit své povinnosti vyplývající z nezastupitelného poslaneckého mandátu. Ústava České republiky jasně praví, že lid je zdrojem veškeré státní moci a vykonává ji prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, tj. volbou zástupce do Parlamentu České republiky.
Táži se však, k čemu je takovéto ustanovení, když zvolený zástupce nemůže, jak jsme nejen dnes svědky, svobodně zastupovat své voliče, a tedy ani vykonávat jejich ústavou zaručenou moc.
Je načase si již konečně uvědomit, že vězněním dr. Sládka dochází k velmi nebezpečnému a protiústavnímu precedentu, protiústavnímu proto, poněvadž v cele pankrácké věznice se spolu s poslancem Sládkem vězní i statisíce hlasů voličů, kteří se v této chvíli nemohou podílet na výkonu státní moci, tj. ani na dnešní volbě prezidenta republiky.
Je však potom dnešní zasedání parlamentu legitimním ústavním aktem, anebo pouze směšnou a cynickou fraškou? Může vůbec z dnešního zasedání parlamentu vzejít legitimní prezident republiky? S určitým zadostiučiněním kvitujeme alespoň tu skutečnost, že pan poslanec Sládek bude snad moci provést tajnou volbu hlavy státu ve vazební věznici na Pankráci.
Stejně tak jsme přesvědčeni, že musí být poslanci Sládkovi umožněna účast na jakémkoli hlasování Poslanecké sněmovny. Jinak budeme moci o legitimitě hlavy státu s úspěchem pochybovat.
Dámy a pánové, domácí politická scéna rozhodně nebyla během posledních měsíců na události nijak chudá. V důsledku korupce všech vládních stran se kabinet premiéra Klause na konci minulého roku rozpadl. Nedlouho nato byla jmenována poloúřednická vláda, Českou republiku čekají tento rok parlamentní volby atd.
Události vskutku závažné a svým dopadem pro občany této země velmi důležité. Laik i při pohledu na chronologii těchto událostí zajisté usoudil, že vše spěje k parlamentním volbám, tedy k demokratickému rozdělení odpovědnosti mezi zvolené parlamentní politické strany, a tudíž nemůže být ani nejmenších obav o osud této země, když zde plně funguje demokratický systém.
S ohledem na to, že jde o politického laika, který se dívá na svět optikou provládních sdělovacích prostředků, by se snad dalo s jeho tvrzením souhlasit. Nesměli bychom ovšem vědět, že dne 6. ledna 1998 byl brutálním způsobem, rovnajícím se obyčejnému napadení, zatčen předseda SPR-RSČ dr. Miroslav Sládek. Stalo se tak u vchodu do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, odkud dr. Sládek odcházel z jednání s předsedou Poslanecké sněmovny. Předseda naší strany byl také pozván, jakožto všichni zástupci parlamentních stran, na společnou schůzku, která se měla uskutečnit 11. ledna 1998 a na níž měl být dohodnut další postup a termín voleb. Veškeré tyto plánované aktivity předsedy čtvrté nejsilnější politické strany však nakonec narazily na zlovůli údajně demokratického režimu, díky němuž skončil poslanec Sládek ve vazební věznici na Pankráci.
Úder těžkých vrat, které oddělily celu předsedy parlamentní strany od vnějšího světa, zahájil novou etapu polistopadového vývoje, etapu neskrývané politické persekuce a věznění politických odpůrců polistopadového režimu.
Za prvé si je nutné uvědomit, že poslanec Sládek byl vzat do vazby za své hodnocení česko-německých vztahů a politiky válečného Německa, tudíž za politický projev, na který má ve skutečné demokracii svaté právo. Připomeňme si, že na něj byla učiněna obžaloba za jeho projev ze dne 21. ledna 1997 před Lichtenštejnským palácem v Praze, v době ratifikace česko-německé deklarace.
Znovu opakujeme, že jeho projev byl pouze pravdivým zhodnocením historie česko-německých vztahů, která si vedle utrpení, bolesti a nedozírných škod způsobených našemu národu okupací Německem vyžádala také 360.000 našich obětí. Proněmecká politika polistopadového režimu na tato fakta záměrně zapomíná, snaží se je oddělit jakousi tlustou čarou a tak vede tento národ do ještě většího neštěstí.
Očišťovací politika Spolkové republiky Německo a stejně tak majetkoprávní nároky sudetských Němců se staly po sametovém podvodu hlavním a zároveň jediným bodem německé zahraniční politiky vůči Československé republice a dnes Republice české. Již krátce po listopadové revoluci 14. 12. 1989 oficiálně odstartoval tehdejší šéf bavorské vlády pokračování agresivní politiky Německa, a to svým poukazováním na sudetské Němce s tím, že je nutné, aby československá strana neprodleně s touto organizací navázala kontakt a započala tak rozhovory o jejích nárocích. Hned nato se k tomuto výroku vyslovil čerstvě jmenovaný ministr zahraničí Dienstbier, který naznačil svou lítost nad odsunem a prohlásil, že je naší morální povinností se k tomuto oficiálně hlásit. Po několika dnech navázal na tuto debatu i Václav Havel coby kandidát na funkci prezidenta. Cituji: Jsme povinni se Němcům, kteří byli odsunuti po druhé světové válce, omluvit. Konec citátu. Takto odpověděl na otázku ke stejnému problému pro Československou televizi. Toto také v pozdější době učinil.
Ještě pozoruhodnější je však Havlův dopis německému prezidentu Richardu von Weizsäckerovi z počátku listopadu roku 1989. Právě o jeho textu se prezident Spolkové republiky Německo zmínil ve svém vánočním projevu z 22. prosince 1989. Cituji z Havlova dopisu: Já osobně, stejně jako mnozí mí přátelé, odsuzuji vyhnání Němců po válce. Považoval jsem ho vždy za nejhlubší nemorální čin, který způsobil nejenom Němcům, ale snad v ještě větším měřítku Čechům samotným jak morální, tak také materiální škody. Konec citátu dnešního kandidáta na funkci prezidenta Václava Havla.
Jak jsem již zmínil, citace z dopisu Havla pochází z doby krátce před 17. listopadem. V době, kdy měly vrcholit přípravy na tzv. sametovou revoluci a kdy hlavním a jediným cílem jejich protagonistů údajně bylo svržení komunistického režimu. Alespoň to v pozdější době sami tvrdili. Jak je vidět, už tehdy více leželo Havlovi na srdci poválečné tzv. vyhnání sudetských Němců.
S odstupem času již můžeme tvrdit, že výše uvedené výroky české politické garnitury nebyly unáhlené a ani je nemůžeme omlouvat politickou nezralostí v souvislosti s čerstvým jmenováním do funkce, nýbrž že šlo o odhalení jejich dosud skrytých aktivit a donedávna nerealizovatelných tužeb, které neprodleně po získání moci uvedli do praxe.
Skandálních výroků, názorů, pomluv a lží zaznělo z úst politiků z obou stran, tedy jak Německa tak České republiky, do dnešních dnů nespočet.
Záměrně jsem vybral ty výroky nejstarší, abychom věděli, komu hlavně můžeme být vděčni za současný vztah mezi Německem a Českou republikou podobající se vztahu velmoci a její kolonie. Však toto již bez servítků naznačil zmiňovaný bývalý prezident von Weizsäcker, a to již na podzim roku 1991, kdy uvedl, cituji: V naší zeměpisné poloze se orientujeme denně pohledem na Polsko, Českou a Slovenskou Federativní Republiku a Maďarsko. I Francie denně myslí na Alžírsko či Zair, to je všechno legitimní. Portugalci se zase starají o to, co se děje v Brazílii. Konec citátu bývalého prezidenta Spolkové republiky Německo. Mimochodem Alžírsko, Zair a Brazílie byly po dlouhou dobu koloniemi, z toho první dvě francouzskou a další portugalskou. Bývalý německý prezident tak konečně alespoň jednou mluvil jasně a osvětlil, oč Němcům vlastně jde. Za tento výrok se mu z vládních kruhů České a Slovenské Federativní Republiky dostalo pouze ticha a na proněmecké politice to nic nezměnilo. Inu, koho chleba jíš, toho píseň zpívej a v pravé chvíli mlč.
Nejsmutnější na tom celém je, že již samotný fakt stupňující se hrozby od západního souseda by nemusel mít takových rozměrů, nebýt nechvalně proslulé omluvy prezidenta Havla, která dala tehdy spícím sudetským nadějím nový rozměr.
Václav Havel probudil k životu tužby a vášně, které by snad již konečně dál odumíraly. My republikáni stále čekáme na tu chvíli, kdy se prezident Havel omluví našemu národu za to, že se omluvil sudetským Němcům, likvidátorům první Československé republiky a vrahům našeho národa.
Po sametovém loutkovém divadle nastala politika tzv. stisku ruky se všemi západními zeměmi včetně Německa. Občané, opilí domnělou svobodou, důvěřivě hleděli a mnozí, bohužel, možná stále ještě nečinně hledí na objímání se s údajně demokratickým a mírumilovným Německem.
Znovusjednocenému Německu se začaly dělat velké ústupky, které nám však nezískaly žádný prospěch, a velký soused je zatím úspěšně do dnešního dne využívá. Vládnoucí politici za pomoci médií den co den vnucují občanům České republiky svoji politiku založenou na urychleném vstupu do NATO a Evropské unie, aniž by jim osvětlili následky takovéto cesty, která každopádně vede do německého područí.
Česko-německá deklarace je toho jasným důkazem. Jak německá strana, tak i domácí vládnoucí garnitura nutí politicky zmatené občany k dalším a dalším ústupkům vedoucím až k návratu sudetských Němců do České republiky. A viník již nebude Německo, ale my samotní, poněvadž jsme sami akceptovali nároky Němců a vycházeli jim ve všem více než ochotně v ústrety.
Stanovisko Sdružení pro republiku - Republikánské strany Československa k dílu Václava Havla, tedy k deklaraci, bylo a je jednoznačné a neměnné. Republikáni tvrdě odmítají současný text deklarace i deklaraci jako takovou. Naopak požadujeme, aby spolková vláda neprodleně odškodnila všechny naše oběti druhé světové války a uhradila veškeré škody způsobené naší zemi Německem. Nic více, nic méně.
Odmítáme snahy Václava Havla zahnat Českou republiku do područí Německa, a to vstupem do Evropské unie a NATO. V současné době a ani v dohledné budoucnosti naší zemi nehrozí žádné vojenské nebezpečí. Naopak, posilováním NATO vzniknou v Evropě nové železné opony, které tak Českou republiku uvrhnou opět tam, kde dlouhý čas byla a kam už se nikdo z vlastenecky smýšlejících občanů nechce vrátit. Nechceme opětovné dělení světa na západ a východ a pokračování studené nebo jiné války v Evropě. Není sporu, že by znovurozdělení Evropy vyvolalo souhrn rizik jak pro Českou republiku, tak i pro další nové členy aliance, jež se v případě vojenského konfliktu mezi západem a východem stanou obětními beránky.
Dále je tu další, ne nevýznamný důvod, proč s členstvím České republiky v NATO zásadně nesouhlasíme. Jestliže by se totiž tak stalo, naše zem ztratí část své státní suverenity ve prospěch západních velmocí, Německa nevyjímaje. V jakékoliv krizové situaci o nás budou rozhodovat generálové a politici v Bruselu. Naše zem se tak stane opět poslušnou loutkou, tentokrát v prosazování vojenskostrategických plánů NATO.
S tím souvisí i neskrývaný fakt, že se na území České republiky usadí vojska cizích mocností, vybudují finančně nákladné vojenské základny a rozmístí jaderné rakety. Z toho také automaticky vyplývá nedozírné finanční zatížení ekonomiky země. Ačkoliv vládnoucí garnitura výši nákladů bedlivě tají, již teď je jisté, že členství v NATO nás bude ročně stát několik desítek miliard korun. Bude však na to naše krachující ekonomika vůbec mít?
Dámy a pánové, dne 9. prosince 1997 vystoupil státní prezident Havel na půdě pražského Rudolfina s projevem k současné vnitropolitické situaci, určeným přítomným poslancům a senátorům Parlamentu České republiky. Republikánští zákonodárci se tohoto aktu nezúčastnili. Václav Havel již dal svojí politikou mnohokrát najevo, že není prezidentem všech občanů České republiky, natožpak voličů Sdružení pro republiku - Republikánské strany Československa, ke kterým neskrývaně projevuje nenávist. Pohled na 18 prázdných sedadel v sálu Rudolfina byl pouze výsledkem Havlova podivného chápání politiky a demokracie, ve které je, podle jeho výkladu, jakákoli skutečná opozice odsouzena k účelovému ponálepkování etikou extremismu, rasismu a nestátotvornosti.
Nikoho snad nepřekvapil důraz velkou měrou obsažený v Havlově projevu, kladený na tvorbu tzv. občanské společnosti. Co se skrývá pod tímto na první pohled neškodným záměrem? Tato idea, se kterou Havel přišel do polistopadové politiky, se stala později hnacím motorem a jediným posláním vládnoucí garnitury. Evropská unie a Severoatlantická aliance mají prý být, dnes již nejen podle Havla, jedinou zárukou udržení demokracie v naší zemi.
Ptáme se však, co je to za demokracii, když opačný názor, polemizující s názory Havla, je okamžitě odsuzován, démonizován a, jak již jsem se zmínil, ponálepkován etiketou zla, kterým ve skutečnosti není.
Jsou to právě republikáni, kteří byli a stále jsou za své politické názory současným režimem odsouváni na okraj politické scény a oficiálně označováni za něco, co demokracii a České republice pouze škodí.
Havlovo jednoduché vidění světa dělící svět na své lichotníky a odpůrce nemá daleko k principům totality a diktatury. Násilné vštěpování jedné myšlenky či světonázoru, který vylučuje jakoukoli oponenturu, o něčem takovém bezesporu je.
Projev státního prezidenta mj. potvrdil ještě jednu důležitou skutečnost. Smysl pro odpovědnost, charakter, morálka a čest, něco takového od Havla můžeme jen stěží očekávat. Potom už ovšem neudiví ani to, že po pěti letech mlčení a souhlasu podrobí nemilosrdné kritice vládu, které ještě nedávno vyslovoval plnou důvěru. Směšné je jeho volání po zodpovědnosti a vyvozování důsledků, když druhý den nato bleskově akceptuje kandidaturu na post hlavy státu.
Dnes už je jasné, že Václav Havel není jen neškodným kladečem věnců a sběratelem bezcenných medailí. Jeho ideologie, totalitní praktiky a bezcharakterní pragmatismus znamenají pro tuto zem velké nebezpečí. Skutečné nebezpečí pro demokracii, svobodu a nezávislost této země.
Dámy a pánové, dovolte mi, ještě než vás podrobně seznámím s kandidátem poslaneckého klubu Sdružení pro republiku - republikánské strany Československa, citovat odkaz prezidenta Československé republiky doktora Edvarda Beneše z května roku 1947. Cituji:
"Vážení spoluobčané, v době nedávné jsem podepsal historicky významné dokumenty pro naši Československou republiku, tj. dekrety prezidenta Československé republiky. Tyto dokumenty nám dávají naději, že se již nikdy nebudou opakovat tragické události let 1938 - 1939. Vědom si neblahých zkušeností našeho národa, zejména z 2. světové války, zanechávám vám odkaz, ve kterém vás varuji před možnými pozdějšími požadavky na znovuosídlení našeho pohraničí sudetskými Němci, kteří byli po právu na základě mých dekretů z naší republiky odsunuti. Může se stát, že mé dekrety vydané z rozhodnutí vítězných mocností druhé světové války budou s odstupem času revanšisty prohlašovány za neplatné. Může se stát, tak jako v minulosti, že se najdou "čeští vlastenci", kteří se budou sudetským Němcům za jejich odsun omlouvat a že budou nakloněni otázce jejich návratu. Nenechte se oklamat a jejich návratu nedopusťte. Hitlerové odcházejí, avšak snaha o ovládnutí Evropy Německem zůstává. Mohou se najít vlastizrádci, kteří budou opět usilovati o odtržení Slovenska od Čech. Bylo by to pošlapání odkazu našeho prvního prezidenta Československé republiky Tomáše Garrigua Masaryka a jeho spoluzakladatele Milana Rastislava Štefánika. Vedlo by to k zániku obou našich národů. Nezapomeňte, že mé dekrety se týkaly i potrestání vlastizrádců, že mají trvalou platnost, a potrestejte všechny případné vlastizrádce, ať je to kdokoliv a v kterékoliv době. Váš Edvard Beneš."
Nyní k našemu kandidátovi. Dr. Miroslav Sládek se narodil 24. října 1950 v Hradci Králové. Vystudoval filosofickou fakultu Karlovy Univerzity v Praze a v prosinci 1989 se stal zakladatelem politické strany Sdružení pro republiku - Republikánské strany Československa. V roce 1992 byl dr. Sládek zvolen poslancem Sněmovny lidu Federálního shromáždění České a Slovenské Federativní Republiky a členem předsednictva Federálního shromáždění. V roce 1992 byl kandidátem na funkci prezidenta České a Slovenské Federativní Republiky a v roce 1993 protikandidátem Václava Havla na funkci prezidenta České republiky.
V roce 1996 byl zvolen poslancem Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky a stal se předsedou poslaneckého klubu Sdružení pro republiku - Republikánské strany Československa.
Mottem dr. Miroslava Sládka jsou následující věty: Česká republika bude ekonomicky a politicky silnou zemí, která bude mít rozhodující vliv na osud nejen Evropy, ale celého kulturního světa. Z ekonomického a politického růstu naší země budou mít prospěch především naši občané. Svobodní a silní jedinci, občané České republiky, budou tuto zemi obohacovat a svými úspěchy prospívat všem. Vytvoříme důstojné životní podmínky nejmladším i nejstarším občanům. Nejmladším, kteří představují naši budoucnost, a nejstarším jako projev úcty.
Dámy a pánové, žádám vás, abyste hlasovali pro kandidáta Sdružení pro republiku - Republikánské strany Československa dr. Miroslava Sládka.
Děkuji za pozornost. (Potlesk.)
Předseda PSP Miloš Zeman: Děkuji panu poslanci Vikovi. Uděluji slovo panu poslanci Dostálovi. Připraví se pan poslanec Vojtěch Filip.
Poslanec Pavel Dostál: Milé dámy, vážení pánové, volíme prezidenta ve zlomové situaci. A tak se dneska ptám sám sebe, čím se ve svém rozhodování vlastně budeme řídit. Existují vůbec mravní a politické zásady a imperativy, které by nás měly při volbě hlavy státu alespoň v něčem spojovat?
Před 40 dny jsme v Rudolfinu vyslechli jeden z nejvýznamnějších státnických projevů Václava Havla. Promluvil z duše většiny občanů naší země. Všichni víme, co samozřejmě následovalo. Zažili jsme to už mnohokrát. S kritikou se ozvaly politické síly zprava i zleva, z nejrůznějších, ba dokonce i nejprotichůdnějších motivů, v chaotické, účelové a bezcharakterní politické symbióze. Ozvali se prostě všichni, pro které je každé slovo prezidenta Havla důvodem k pohoršení. Proto jeho volba nabývá dneska mimořádný politický a symbolický význam.
Řekneme-li totiž demokracie s přívlastkem humanitní, nemůžeme nevzpomenout T. G. Masaryka, a pokud jsme alespoň trošku objektivní, musíme v té souvislosti také hlasitě říci Václav Havel. Nejde přitom ale o žádné připodobňování Havla k Masarykovi, ale o dějinnou souvislost mezi érou Tomáše Masaryka a érou Václava Havla, o jejímž pokračování vlastně každý z nás dneska rozhodne svým hlasem. Neboť právě tato dějinná souvislost určuje hlubinný ráz a směřování naší demokracie i naší přítomnosti, protože ze zápasu o Masarykovo ideové dědictví a ze zápasu o pochopení významu jednoty Evropy, a to včetně Německa, vzešla také předlistopadová demokratická opozice, dominantní politická síla, která vtiskla program sametové revoluci a vládě národního porozumění, program, jehož významným představitelem se Václav Havel už dávno stal.
O tom, co tvrdím, se velice snadno přesvědčíme, nahlédneme-li do nejzralejšího politického programu protitotalitního odboje, do manifestu "Demokracii pro všechny" z října 1988. Je sice důležité připomenout, že ho redigoval Václav Havel, ale důležitější je v té souvislosti zdůraznit skutečnost, že se na jeho zpracování podíleli jak sociální demokraté, tak liberálové a konzervativci, a že se na něm shodla téměř celá chartistická obec - Václav Benda i Rudolf Battěk, Jaroslav Šabata, Milan Uhde, Ladislav Lis i Jan Ruml. Myšlenky Manifestu nebyly završeny listopadem, tak jako listopadem neskončil zápas o to, jak říkal Masaryk, aby česká otázka byla světová. A tak ani náš zápas nemůže nepokračovat. Demokratická politická kultura, kultura politického myšlení a chování se nezrodí z jednoho velikého revolučního skoku. Právě v tomto směru platí, že pokrok je hlemýžď. Ale to neznamená na druhé straně, že neprocházíme ostrým obratem.
Ve svém novoročním projevu vyslovil Václav Havel naději, že významné změny, jimiž naše země prochází a v nichž se utváří nová vláda, možná povedou ke změně celé naší politiky. Domnívám se, že takovou šanci opravdu máme, že máme šanci vracet věci veřejné tam, kam patří. Vracet je k občanovi, vracet je k parlamentní demokracii a vracet je k politickým stranám. To jsem teď mimochodem parafrázoval Václava Klause.
Dodal bych proto hlasitěji: Máme šanci vracet věci k poučenějším občanům a k poučenějším stranám. K občanům, kteří si přejí, aby jim strany sloužily. Ke stranám, které tuto potřebu cynicky nepřecházejí a které svádějí každodenní boj se svými - tak říkajíc - přirozenými a vrozenými egocentrickými sklony, se sklony dávat přednost partikulárním konfrontacím před státotvorným dialogem. Jednou větou řečeno: Strany, které opravdu vědí, co je to diskuse, neboť demokracie - a to jsme zase zpět u Masaryka - je především diskuse.
Václav Havel, ať už jako občan, nebo politik, pokládal diskusi vždycky za základní kámen demokracie. Proto ostatně provokoval všechny politické cyniky, proto si vysloužil cejch představitele třetí cesty, proto je posmívám jako moralizátor. Proto se proti jeho orientaci na společnost svobodných občanů zformovala opozice, pro kterou společnost svobodných občanů je pravým opakem toho, co to vlastně znamená.
Vážení přítomní, nedovedu si představit, že by pro Václava Havla neodevzdal hlas každý, kdo má dobrou vůli začít nový velký národní rozhovor, v němž by česká politika konečně a naplno začala čerpat duchovní sílu ze svých nejhlubších zdrojů.
Děkuji vám za pozornost.
Předseda PSP Miloš Zeman: Děkuji panu poslanci Pavlovi Dostálovi. Nyní uděluji slovo panu poslanci Filipovi, připraví se pan poslanec Karas. Pana poslance Filipa se ptám, zda vystupuje jako předseda klubu KSČM, protože v takovém případě by jeho řečnická lhůta byla neomezená.
***