Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna 1996 – 1998

Přítomno: 199 poslanců a 81 senátorů

(Schůze zahájena v 10.03 hodin.)

Předseda PSP Miloš Zeman: Vážené paní senátorky, vážené paní poslankyně, vážení páni senátoři, vážení páni poslanci, vážení členové vlády, milí hosté! Zahajuji 1. společnou schůzi obou komor parlamentu a všechny vás na ní srdečně vítám.

Tuto společnou schůzi jsem svolal k volbě prezidenta republiky a pozvánka vám byla odeslána ve středu 7. ledna 1998.

Naše jednání bude probíhat podle příslušných článků Ústavy České republiky a podle zákona č. 90/1995 Sb., o jednacím řádu Poslanecké sněmovny.

Kolegyně a kolegové, naše společná schůze je první v pořadí, a proto vás prosím, abyste se do rozpravy hlásili pokud možno písemně. V sále jsou přítomni skrutátoři, kteří vám nabídnou přihlášku do rozpravy a zprostředkují rovněž její předání předsedajícímu. Protože se dosud vzájemně mezi oběma komorami všichni dobře neznáme, chtěl bych vás ještě poprosit, aby každý z vás, když přistoupí k mikrofonu, se zřetelně představil. Je to nezbytné i pro stenografickou službu, která z naší schůze pořizuje zápis.

Vážení členové parlamentu, jednací řád nám mimo jiné stanoví, abychom pro tuto schůzi určili ověřovatele. Navrhuji, abychom určili ověřovatele tři, a to dva z řad ověřovatelů Poslanecké sněmovny a jednoho z řad ověřovatelů Senátu. Dříve než vám předložím návrh na ověřovatele, dovolte mi, protože jsem tuto informaci právě nyní obdržel, abych vám sdělil, že je přítomno našemu jednání podle prezenční listiny 78 senátorů a v Poslanecké sněmovně je přítomno 193 poslanců. Konstatuji, že žádný ze senátorů a žádný z poslanců se mi písemně neomluvil.

Nyní již přistoupíme k volbě ověřovatelů. Navrhuji vám, aby ověřovatelem Senátu byl pan senátor Josef Jařab a ověřovateli Poslanecké sněmovny paní poslankyně Olga Sehnalová a pan poslanec Jaroslav Orel. Chtěl bych se zeptat členů obou komor, zda má někdo případně jiné návrhy na ověřovatele. Žádný takový návrh nevidím, takže přikročíme k prvnímu hlasování.

Před tímto hlasováním mi prosím dovolte několik technicko-organizačních poznámek. Jak víte, Poslanecká sněmovna je zvyklá hlasovat hlasovacím zařízením, které zde nemáme. Skrutátoři, kteří jsou přítomni v sále, budou počítat hlasy. Proto vás pěkně prosím, abyste při hlasování vždy vyčkali, až si budete jisti, že skrutátoři vaši zdviženou ruku nepřehlédli.

Po této poznámce můžeme přikročit k hlasování o ověřovatelích.

Nejprve budou hlasovat členové Senátu, poté členové Poslanecké sněmovny. Prosím tedy, aby byl zjištěn stav přítomných členů Senátu a aby mi bylo sděleno kvorum. Takže je přítomno 77 senátorů, kvorum je tedy 39.

Nyní se táži členů Senátu, kdo z nich souhlasí, aby ověřovateli obě společné schůze obou komor byli senátor Josef Jařab a poslanci Olga Sehnalová a Jaroslav Orel. (Hlasuje se.) Děkuji. Prosím o sdělení počtu kladných hlasů.

Pro 77.

Pro jistotu se přesto zeptám, kdo je proti. Žádnou zdviženou ruku nevidím.

Konstatuji tedy, že Senát tyto ověřovatele zvolil.

Nyní bude hlasovat Poslanecká sněmovna. Prosím opět skrutátory, aby zjistili stav přítomných členů Poslanecké sněmovny a sdělili mi kvorum. 197 je přítomno v Poslanecké sněmovně a kvorum je tedy 99.

Nyní se táži členů Poslanecké sněmovny, kdo souhlasí, aby ověřovateli naší první společné schůze byli senátor Josef Jařab a poslanci Olga Sehnalová a Jaroslav Orel. (Hlasuje se.)

Konstatuji, že pro tento návrh se vyslovilo 180 členů Poslanecké sněmovny.

Nyní se táži, kdo je proti tomuto návrhu. Proti se nevyslovil nikdo.

Konstatuji tedy, že v hlasování pořadové č. 1 obě komory vyslovily souhlas s tím, aby ověřovateli jejich společného jednání byli senátor Josef Jařab a poslanci Olga Sehnalová a Jaroslav Orel.

Vážení členové Parlamentu České republiky, nyní již přikročíme k naší ústavní povinnosti, kterou je volba prezidenta republiky.

V souladu s ústavou a platným jednacím řádem byly návrhy kandidátů na úřad prezidenta republiky předloženy ve stanovené lhůtě volební komisi Poslanecké sněmovny a Senátu. Volební komise pro volbu prezidenta republiky na své dnešní schůzi ověřila, že kandidáti na úřad prezidenta republiky, a to pan Stanislav Fischer, pan Václav Havel a pan Miroslav Sládek splňují podmínky volitelnosti podle článku 57 naší ústavy.

Volební komise z předložených návrhů kandidátů na úřad prezidenta republiky vytvořila sněmovní a senátní tisky, které vám byly rozdány předem, a to jako sněmovní tisky 364, 365, 366 a 375 a dále jako senátní tisky 1998/1, 2, 3 a 4.

Kolegyně a kolegové, než otevřu rozpravu k tomuto jedinému bodu našeho programu - a upozorňuji, že podle platných zákonů a ústavy není možné tento program rozšiřovat - chtěl bych vám navrhnout v souladu s § 59 odst. 1 jednacího řádu Poslanecké sněmovny omezit řečnickou dobu na dvakrát deset minut.

Protože se o takovém procedurálním návrhu hlasuje bez rozpravy, přikročíme ihned k hlasování o tomto mém návrhu. Nejprve budou jako obvykle hlasovat členové Senátu. Prosím, aby byl zjištěn stav přítomných členů Senátu a sděleno kvorum. 81 - blahopřeji Senátu k jeho stoprocentní účasti. Kvorum je 41.

Táži se, kdo z přítomných členů Senátu je pro návrh na omezení řečnické doby. Konstatuji, že pro tento návrh se vyslovilo 75.

Kdo je proti? Proti byl jeden. Senát tedy tento návrh přijal.

Nyní bude hlasovat Poslanecká sněmovna. Prosím, aby byl opět zjištěn stav přítomných členů Poslanecké sněmovny a sděleno mi kvorum. Takže nás poslanců je 199, jeden nám stále ještě chybí. Kvorum je 100. Konstatuji, že nyní může Poslanecká sněmovna hlasovat o předloženém návrhu na zkrácení řečnické doby.

Táži se, kdo podporuje tento návrh, ať zvedne ruku. Konstatuji, že pro tento návrh se vyslovilo 138 členů Poslanecké sněmovny.

Kdo je proti tomuto návrhu? Proti 51. Konstatuji tedy, že v hlasování pořadové číslo 2 obě komory českého parlamentu vyslovily souhlas se zkrácením řečnické doby na dvakrát deset minut.

Je na úvaze vystupujících senátorů a poslanců, zda si budou přát vyčerpat onu lhůtu najednou, to znamená v limitu 20 minut, nebo zda si budou přát vystoupit dvakrát do deseti minut při každém vystoupení.

Nyní dovolte, abych otevřel rozpravu k předloženým návrhům kandidátů. Zatím mám na stole tři písemné přihlášky a podle jednacího řádu budu dávat přednost písemným přihláškám. Jako první se přihlásil pan poslanec Miroslav Grebeníček, který vystupuje se stanoviskem klubu KSČM.

Dovoluji si upozornit, že podle usnesení Poslanecké sněmovny stanovisko klubu lze přednést pouze jednou, zatímco předseda klubu vystupuje bez omezení.

Jako další se připraví pan poslanec Vik se stanoviskem klubu SPR-RSČ. Prosím pana poslance Grebeníčka.

Poslanec Miroslav Grebeníček: Pane předsedající, dámy a pánové, dnešní volba prezidenta republiky se odehrává na pozadí společenské krize. Jedna politická kapitola končí, druhá začíná a nepochybně přinese hluboké přeměny. Nutnost změn už nazrála, k některým již dokonce došlo. Značná část politické scény je dnes jiná než ještě před třemi měsíci. Prosazují se politické postupy i politická schémata, o nichž před oněmi třemi měsíci nemohlo být ani řeči. Kdo na novou situaci nereaguje, kdo zůstává u starých metod a starého chování, zviditelňuje se asi jako kámen v cestě. Ten se musí obcházet a logicky vzato, vadí. Musí být odvalen, aby nepřekážel. Takovou možnost dnes máme. Jsem přesvědčen, že náš pohled musí být soustředěn dopředu.

Politickou reprezentaci této země, ať už v současném složení či po červnových volbách zřejmě ve značně změněné sestavě, čekají letos mnohá rozhodnutí, která budou ovlivňovat stav ekonomiky na několik let dopředu. Právě proto se tak důležitým jeví soustředění na budoucnost. Dnes dojde k prvnímu ze série hlasování. Nebude to hlasování o nejdůležitější věci, přijdou letos závažnější otázky. Prezident republiky má sice malý podíl na formování praktické politiky, nicméně pro většinu obyvatel země je hlavou státu i s iluzemi, které takový pojem vytváří. Proto i dnešní hlasování bude signálem o tom, zda se Parlament České republiky obrací k minulosti a hodlá ji zakonzervovat, nebo zda chápe nutnost zásadních změn a tuto nutnost přijímá.

Chci všechny přítomné ujistit, že poslanecký klub KSČM k volbě prezidenta republiky přistupuje se vší vážností. Jistě, Ústava České republiky přiznává prezidentu republiky úlohu více reprezentativní než výkonnou. Nedává mu příliš mnoho pravomocí. Přesto nejde o funkci bezvýznamnou. Člověk, který ji zastává, může, a to od něj většina občanů očekává, naší zemi prospět. Může svými lidskými i odbornými kvalitami reprezentovat stát a svou autoritou vyplývající z funkce napomáhat demokratické diskusi v upevňování a rozšiřování demokratických práv všech občanů. Bohužel neuváženými a nekvalifikovanými kroky, pokud se jich dopustí, může takový člověk naopak způsobit velké politické škody, podlomit důvěru lidí ve stát, v platnost takových hodnot, jako je demokracie, sociální spravedlnost, lidská vzájemnost.

KSČM měla v zásadě čtyři možnosti, jak se k otázce volby prezidenta postavit. Možnost první, zdaleka nejpohodlnější, byla tuto volbu ignorovat. Ze souvislostí politického dění v uplynulých 8 letech by to byl postoj pochopitelný a asi by se dal označit i slovem zásadový. Podobná je i druhá možnost. Hlasovat proti kandidátovi, současnému prezidentu, za ryčného doprovodu satirických kritických poznámek, případně citací z knihy "Václav a Dagmar Havlovi - Dva osudy v jednom svazku". Nejsme však příznivci takových zjednodušených postupů. Máme totiž zvážit nikoliv jen lacinou popularitu kandidátů. Ta je mediální záležitostí. A budeme-li korektní, připustíme, že jeden z těchto kandidátů vede svou volební kampaň za pomoci privilegovaných vstupů do hlavních sdělovacích prostředků, ale také neuvěřitelné osobní objednávky početného nákladu vydání románku či dílka hodného červené knihovny.

Nelze opomenout fakt, že - a dovolte mi nyní citovat odbornou kritiku - vůbec nejde o práci seriózní, nýbrž o oslavný paján, o jakési horlivé aplaudismenty přecházející v ovace, při nichž zřejmě mají čtenáři povstat a delší dobu v nich setrvat. Dovolím si v návaznosti na odbornou kritiku tak neučinit.

Třetí možnost nám proto připadala daleko zajímavější a politicky vhodnější. Dost dlouho jsme čekali, že některá další politická strana, např. opoziční, najde sílu a navrhne svého kandidáta na prezidenta republiky. Měli bychom možnost posoudit takovou kandidaturu a případně kandidáta podpořit zvláště s ohledem na budoucí úkoly politických reprezentací. Opakuji, že taková možnost se nám zdála zajímavá a politicky vhodná pro sebevědomou parlamentní stranu. Bohužel se tak v dané době nestalo. Rozhodli jsme se tedy, že postavíme vlastního kandidáta. Vybírali jsme velice pečlivě, brali jsme v úvahu morální profil a také fakt, že kandidát musí skutečně reprezentovat občanskou společnost, aby se co nejvýrazněji lišil od současného prezidenta. Současný prezident republiky je zřejmě za zenitem a mnoho příznaků nasvědčuje tomu, že jeho setrvání ve funkci by České republice nic dobrého nepřineslo.

Jak ve sdělovacích prostředcích, tak ve vyjádření politiků dříve obvyklá vyjádření obdivu až podlézavosti k tomuto kandidátovi mizí. Převažuje spíše rozpačité mlčení a krčení ramen. O správnosti této volby mají mnozí pochyby. Pod heslem, že někdo prezidentem být musí, se mnozí smířili s tím, že Václav Havel projde možná i do dalšího funkčního období. V politologii se tomu říká negativní volba. V českých politických dějinách má takový postup dokonce svou dlouhou tradici. Málokdy však podobný postup přinesl ovoce. Buď takto negativně zvolený činitel vnesl do situace politické nestability ještě větší chaos, nebo svou sporadickou veřejnou činností stále znovu dokazoval, že žije v jiné zemi a ještě přesněji na jiné planetě než jeho spoluobčané. Obojího jsme se dočkali z Pražského hradu i v posledních osmi letech. Dovolte citát. Všichni chceme republiku sociálně spravedlivou, v níž nikdo nebude trpět existenční nejistotou, v níž nebudou strádat lidé postižení, staří, děti. Chceme republiku, která bude starostlivě pečovat o to, aby zmizely všechny ponižující přehrady mezi různými společenskými vrstvami, republiku, v níž se nebudeme dělit na otroky a pány. Ne, to není citováno z programu Komunistické strany Čech a Moravy ani z programu České strany sociálnědemokratické. Jde o slova Václava Havla přednesená v lednu 1990 v tehdejším Federálním shromáždění. Mohl bych zde přednášet další citáty, celé hory citátů, z každého by vystupovalo totéž. Politická naivnost a nekompetentnost, možná dokonce i lež. Můžeme si vybrat, která alternativa platí. Na obě je však jenom jeden lék - politicky naivnímu poděkovat a poslat ho do politického důchodu, lháři ani dík nepřísluší.

Projev ve Federálním shromáždění se odehrával v době, kdy nepromyšlenou a ve své podstatě destabilizující amnestií byly na svobodu puštěny tisíce vrahů, násilníků a viníků závažných trestných činů. Pamatujeme si, že policii pak dlouho trvalo, než tyto zločince dostala znovu za mříže za nové trestné činy. Tím to začalo, dámy a pánové, ovšem zdaleka neskončilo. Vrazi a pachatelé dalších zločinů se nakonec do vězení vrátili i přes všechny zmatené řeči, že zločinnost je daní za demokracii. Ale našli se jiní, tentokrát zloději v rámci zákona - defraudanti, tuneláři a privatizátoři, kteří neměli jiný záměr, než získat vlastní prospěch likvidací privatizovaného podniku. Ti všichni působili a dodnes se těší beztrestnosti i v rámci zákonů, které nesou podpis prezidenta Havla.

To nejhorší a nejabsurdnější však teprve mělo přijít. Po dvou letech, kdy jsme byli z Hradu i z Hrádečku neustále...

Předseda PSP Miloš Zeman: Promiňte, pane poslanče, že vás na vteřinku přeruším technickým sdělením. Protože někteří kolegové neznalí jednacího řádu Poslanecké sněmovny mi sdělují, že pan poslanec Grebeníček v tomto okamžiku hovoří 11 minut, upozorňuji vás, že ten, kdo hovoří jménem klubu, nemá časové omezení. Může ovšem, na rozdíl od předsedy klubu, hovořit pouze jednou. Pokračujte, pane poslanče.

Poslanec Miroslav Grebeníček: Pane předsedající, děkuji za tu poznámku, mnohé osvětlila. Jinak bych využil dvakrát 10 minut jako každý jiný poslanec, jak jsme svobodně rozhodli. Ubezpečuji vás, že tento termín pravděpodobně odpovídá mému původnímu záměru.

Jestli mám rekapitulovat poslední myšlenku, kterou jsem zde otevřel, připomněl jsem to, že vlastně v minulosti po dvou letech, kdy jsme byli z Hradu a Hrádečku neustále poučováni a mentorováni, najednou odchod z funkce v době, kdy šlo o osud České a Slovenské Federativní Republiky, tedy ve chvíli, kdy prezidentská funkce přestává být pouze reprezentační a stává se politickou, v době, kdy hlava státu má co říci a musí jednat. Vždyť ve skutečnosti právě pro politicky vypjaté časy byl prezidentský úřad zřízen. Ale v té chvíli uražený ješita si není schopen s touto situací poradit, ba není ani schopen na ni a na její řešení mít názor, který by obhajoval a obhájil. Nemyslí vůbec na občany, jen na sebe. To je politické selhání nejhrubšího zrna, sobectví na druhou.

Když jde do tuhého, dělí se politické figury na dvě kategorie: na ty, kdo bojují v ringu a na ty, kdo stojí opodál jako diváci. Ve dnech, kdy byl v sázce osud republiky, se prezident postavil mezi diváky. Ale jaký to byl přičinlivý divák! Ve chvíli, kdy se v ringu zvedl prach, přihlásil se hned v České republice za prezidenta.

Dámy a pánové, generace českých politiků se formovaly především na svém přístupu k silnému sousedu - Německu. Již od raného středověku byl boj o českou státnost určen tímto vztahem. Celá historie se odvíjela podle toho, zda jsme uhájili svůj nezávislý postoj a vybojovali si právo jednat s Německem jako rovný s rovným, či zda naše politická reprezentace dovedla jen poníženě přizvukovat mocenskému sousedu. Prezident si bohužel vybral druhou variantu a vybral si ji za celou republiku, nikoli jen za sebe. Prezident, který se omlouvá sudetským Němcům, který jim nabízí československé a posléze české občanství a který se nakonec nechá vmanévrovat do situace, kdy se musí osobně setkat s mluvčím sudetoněmeckého landsmanšaftu, jedná proti zájmům České republiky.

Vždyť i ona, některými tak oslavovaná, česko-německá deklarace vedla dosud jen k tomu, aby revanšisté kladli další požadavky na svoji účast v oficiálních funkcích a o náhradu obětem nacistického běsnění se prakticky nikdo příliš nestará. Druhořadé postavení České republiky vůči Spolkové republice Německo je bohužel dnes skutečností, a to do značné míry díky slabé a často i devótní pozici prezidenta naší země.

Hovořím tu nyní o různých věcech z různých let, v podstatě však jde stále o jedno: o politická selhání hlavy státu, která se prostě nedají zakrýt různými rádoby filozofickými úvahami a občas i mystikou typu (cituji) "tajemná poselství záhadného řádu věcí". Jde jednoduše o nekompetentnost, politickou zbabělost, o neschopnost reálného vidění a reálného myšlení. Lidová mluva zná výraz ode zdi ke zdi. V případě současného prezidenta tento výraz sedí.

Tvrdím proto, že Česká republika si zasluhuje občanského prezidenta, který by nezpychl a nepovažoval sám sebe za vrchol tvorstva. Prezidenta, který by nekritizoval jiné bez uznání vlastní odpovědnosti za předchozí vývoj. Prezidenta, který by se s železničáři neseznamoval jen tehdy, když mu spílají, že projel mezi spuštěnými závorami. Prezidenta, který neopouští své spoluobčany v době živelné katastrofy, aby v zahraničí prosazoval své mocenské zájmy. Prezidenta, který by se podle vlastních zálib nebo známostí a navíc nekompetentně nevměšoval do činnosti nezávislých soudů nebo do trestněprávních záležitostí. Prezidenta, který by naslouchal občanům a jejich organizacím, hovořil by s odbory, s organizacemi ochránců přírody a dalšími zájmovými organizacemi, zajímal by se o věci obyčejného života. Prezidenta, který by neměl odstup od lidí. Prezidenta, který by lépe zvažoval svůj podpis pod zákony, které omezují sociální a jiná práva občanů, jako tomu bylo např. v případě zákoníku práce, důchodových, sociálních a jiných zákonů schválených v průběhu minulých volebních období. Prezidenta, který by nedával tak okázale najevo, že je mu naprosto jedno, zda budou nebo nebudou mít naši občané za humny jaderné zbraně, který by se bez sebemenší úvahy nehlásil k různým konfliktním a problematickým procesům v zahraničí, které vyžadují hlubší posouzení. Ano, mám na mysli např. účast našich jednotek v Bosně nebo obhajobu Borise Jelcina poté, co nechal střílet na ruský parlament.

Česká republika si zasluhuje prezidenta, který by nevolil své zahraniční styky podle toho, co mu připadá módní a zajímavé, ale podle toho, jaké to bude mít ekonomické i politické důsledky pro naši zemi. Prezidenta, který by nevyužíval rozhárané politické situace v zemi k posílení vlastních pozic, ale spíše se staral o nalezení a zprostředkování nejvhodnějšího řešení. Nejvhodnějšího ne pro něj nebo tu část politického spektra, která mu dává v daný moment největší podporu, ale nejvhodnějšího pro naši zemi a její občany. Byla by to obrovská změna při současném stavu a tvrdím, že Česká republika takovou změnu potřebuje jako sůl. Napříště by nemělo být možné, aby se z Hradu ozývaly zamlžené signály, mající s realitou pramálo společného, aby se pletichařilo a spřádaly různé tajné plány, které pak končí jako slova jedné písně - "střelil na lišku, trefil Maryšku".

Hovořil jsem o negativní volbě. Ta je umocněna tím, že Václav Havel dává najevo, že bude samozřejmě zvolen. Stojí to za vážné zamyšlení. Na jedné straně proto, že dnešní volba se vlastně označuje za formální, a na druhé straně proto, že se vytváří zdání, jako by si Česká republika nic lepšího nezasloužila. Skutečně je to tak? Jsem přesvědčen, že tomu tak není.

Proto si dovolím vyslovit i jistou obavu z toho, co bývá nazýváno nepolitickou politikou a je nám předkládáno jako údajně nejlepší a konečné východisko z krize současného politického stranictví. Dosavadní zkušenost se zákulisními politickými manipulacemi Hradu ukazuje na jedno: pod obecnými frázemi Václav Havel usiluje o jistý druh osobní moci, která nemá oporu v institucích parlamentní ani přímé demokracie. Heslo čistých rukou právě z úst dosavadního prezidenta nezní příliš věrohodně. České společnosti jsou pod rouškou kritiky stranictví vnucovány metody tajných jednání, principy ovládání státu vlivovými skupinami, které nevznikají na základě rozhodnutí občanů, voličů, a pod jejich kontrolou, ale naopak, mají manipulací obejít demokratické procedury formování veřejného mínění a politického rozhodování. Tuto praxi nelze než odsoudit.

Zkusme jen letmo narýsovat naši demokratičtější a sociálně přijatelnou budoucnost v tomto roce. V ní se na pořad jednání nového Parlamentu České republiky dostane návrh ústavního zákona o referendu, jak to má v programu Česká strana sociálně demokratická a Komunistická strana Čech a Moravy. Občané mají plné právo vyjádřit se ke vstupu naší země do Severoatlantického paktu. Prezident republiky naopak nemá žádné právo tomu překážet, a to i v případě, kdyby byl znovu zvolen ten stávající. Přímá demokracie, které se Václav Havel tak úporně bránil, učiní své první krůčky.

S novou vládou, vzešlou z předčasných voleb, občané spojují i naději na zastavení další vlny neodůvodněného a nesmyslného zdražování téměř všeho o desítky procent a zamezení růstu hlubokých sociálních rozdílů. Ani to dosavadního prezidenta nezajímá.

Předpokládáme také, že nová sestava Parlamentu České republiky učiní konec rozrůstání byrokratického aparátu a udělá vše, aby úředníci lidem skutečně sloužili. Očekáváme i kroky k hospodárnosti na samém vrcholku moci, aby si např. i nejvyšší ústavní činitel hradil cestu na dovolenou a z dovolené ze svého.

Přijde samozřejmě mnoho dalších kroků k nápravě věcí veřejných a víme všichni, že při dosavadním obsazení Hradu to nebude provázeno pochopením.

Bylo by efektivnější, kdyby nutné a neodvratné změny pomáhal prosadit i prezident republiky a dostál tak své úloze před občany. Teď nepomohou sáhodlouhé jakoby filozofické sentence ani představa o vlastní výjimečnosti, teď je potřebná každodenní trpělivá práce a nepřestávající úsilí.

Volbu si podle mého názoru zaslouží ten kandidát, který je práce a úsilí schopen, který má obojí v krvi. Zastáváme názor, že pro Českou republiku, její občany, bude dobré, když dosavadní prezident konečně po osmi letech odejde. Po všech zkušenostech s nedemokratickými, diskriminačními a protiústavními praktikami dosavadního prezidenta prohlašuji: prezidentem České republiky pro další volební období by měl být zvolen člověk nový, nezkorumpovaný mocí a majetkovými pletichami.

Je nutné připomenout v současné společenské krizi jedno: kdyby na místě prezidenta republiky byl člověk schopný demokratické diskuse a nadstranického přístupu, ochotný respektovat a hájit ústavu a její Listinu základních práv a svobod, mohly být škody napáchané autoritářskými vládami přece jen menší. Vždyť právě letitá nemožnost dialogu, cenzura politických hlasů opozice a nezávislých odborníků je jednou z příčin hluboké politické, ekonomické, sociální a morální krize české společnosti těchto dnů.

Právě Václav Havel se nemalou měrou zasloužil o to, že na české politické scéně zdomácněl jev nazývaný jako politický rasismus. Koneckonců, sám sebe usvědčil. Když někdo nemá rád jakoukoliv skupinu občanů (cituji jeho slova), tak je to známkou toho, že nemá vztah k bližnímu, známkou špatného mravního vztahu ke společnosti.

Ne, nežádáme po Václavu Havlovi ani po žádném jeho nástupci, aby miloval všechny skupiny občanů. Žádáme jen po budoucím prezidentovi, aby na rozdíl od Václava Havla dodržoval ústavu a plnil prezidentský slib, aby občany a jejich zástupce nedělil podle svých osobních sympatií na hodné a nehodné, na vyvolené a zavrhované. Chceme po příštím prezidentovi, aby byl skutečně prezidentem všech občanů, jak to stanoví zákon.

Poslanecký klub Komunistické strany Čech a Moravy, přesvědčen o nepřijatelnosti Václava Havla, nabízí jako kandidáta ing. Stanislava Fischera, CSc. Astrofyzik Fischer je sociálně vnímavý a tolerantní člověk, odborník ve svém oboru, který se může zhostit úlohy prezidenta České republiky lépe než jeho jednostranně zaměřený a netolerantní předchůdce. Jak už to bývá u lidí, kteří mnohé vědí a znají, netlačí se do světel ramp a nevyhledává výhody, spíše doufá a věří, že výsledky jeho práce mluví za něj. Má prostě ve zvyku postupovat vědeckou metodou kritiky a vztahuje ji i ke své osobě. To je základ občanského postoje, to je i podstata přesvědčení klubu Komunistické strany Čech a Moravy, že Stanislav Fischer je vhodným kandidátem právě pro dobu, která nazrává, a která bude vyžadovat skutečného prezidenta s jasným myšlením, s jasnými postoji a vnitřní energií tyto postoje prosazovat.

Vážený pane předsedající, dámy a pánové, z mé strany to je vše. Poslanecký klub KSČM předložil toto prohlášení společně se mnou a já vám upřímně děkuji za pozornost.

Předseda PSP Miloš Zeman: Děkuji panu poslanci Grebeníčkovi. Nyní uděluji slovo panu poslanci Vikovi, který vystupuje jako zástupce klubu SPR-RSČ a jako třetí, na něhož se již vztahuje uvedená řečnická lhůta, se připraví pan poslanec Pavel Dostál.

***