Mladistvý musí mít od sdělení obvinění obhájce.
V řízení proti mladistvému je nutno co nejdůkladněji zjistit též stupeň rozumového a mravního vývoje mladistvého, jeho povahu, poměry i prostředí, v němž žil a byl vychován, jeho chování před spácháním trestného činu a po něm a jiné okolnosti důležité pro volbu prostředků vhodných pro jeho nápravu, zejména pro posouzení, zda má být nařízena ochranná výchova mladistvého. Zjištění poměrů mladistvého se zpravidla uloží orgánu pověřenému péčí o mládež.
I když jsou tu vazební důvody podle § 67, smí být mladistvý vzat do vazby jedině tehdy, nelze-li účelu vazby dosáhnout jinak.
Předseda senátu dá opis obžaloby doručit (§ 196 odst. 1) též orgánu pověřenému péčí o mládež.
Vyžaduje-li to prospěch mladistvého, může příslušný soud postoupit věc soudu, v jehož obvodě mladistvý bydlí, nebo soudu, u něhož z jiných důvodů je konání trestního řízení se zřetelem na zájmy mladistvého nejúčelnější.
Společné řízení proti mladistvému a osobě starší než osmnáct let lze konat jen výjimečně, je-li to nutné pro všestranné a objektivní objasnění věci nebo jsou-li pro to jiné důležité důvody. Pokud jde o mladistvého, užije se i ve společném řízení ustanovení tohoto oddílu.
(1) Hlavní líčení nelze konat v nepřítomnosti mladistvého. (2) O hlavním líčení a veřejném zasedání je třeba vyrozumět též orgán pověřený péčí o mládež. Státní zástupce musí být i při veřejném zasedání vždy přítomen. (3) Při hlavním líčení a veřejném zasedání proti mladistvému a) soud vyloučí veřejnost také tehdy, jestliže je to na prospěch mladistvého, b) předseda senátu může mladistvému přikázat, aby se při některé části hlavního líčení nebo veřejného zasedání vzdálil z jednací síně, je-li obava, že by tato část jednání mohla na jeho mravní vývoj působit nepříznivě; po návratu mladistvého do jednací síně mu sdělí podstatný obsah jednání konaného za jeho nepřítomnosti, aby se mohl k němu vyjádřit, c) zástupce orgánu pověřeného péčí o mládež má právo činit návrhy a dávat vyslýchaným otázky; slovo k závěrečné řeči mu přísluší po mladistvém.
(1) Opis rozsudku se doručí vždy též orgánu pověřenému péčí o mládež. (2) Nebyl-li zástupce orgánu pověřeného péčí o mládež přítomen při vyhlašování usnesení, proti němuž je přípustná stížnost nebo jímž bylo trestní stíhání zastaveno nebo přerušeno anebo věc postoupena, doručí se orgánu pověřenému péčí o mládež opis tohoto usnesení.
(1) Opravné prostředky ve prospěch mladistvého může podat, a to i proti jeho vůli, též orgán pověřený péčí o mládež; lhůta k podání opravného prostředku mu běží samostatně. (2) Stížnost ve prospěch mladistvého mohou podat též jeho příbuzní v pokolení přímém, jeho sourozenec, osvojitel, manžel a druh; lhůta k podání stížnosti jim končí týmž dnem jako mladistvému.
(1) Nejde-li o případ, kdy si soud rozhodnutí o ochranné výchově vyhradil podle § 230 odst. 2, může ji uložit ve veřejném zasedání, jen navrhne-li to státní zástupce. (2) Proti rozhodnutí o ochranné výchově je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.
(1) V řízení proti mladistvým je třeba dbát toho, aby jak vyšetřování, tak i rozhodování bylo svěřováno osobám, jejichž životní zkušenosti a znalost otázek souvisících s výchovou mládeže zaručují splnění výchovného účelu řízení. Orgány činné v trestním řízení postupují v nejtěsnější spolupráci se zařízeními, jimž je svěřena péče o mládež, popřípadě se zařízeními psychiatrické péče. K vyšetření duševního stavu mladistvého se přibere zpravidla znalec z oboru dětské nebo dorostové psychiatrie. (2) Ustanovení tohoto oddílu se neužije a) v řízení o trestných činech, které obviněný spáchal jednak před dovršením osmnáctého roku, jednak po jeho dovršení, jestliže zákon na čin spáchaný po dovršení osmnáctého roku stanoví trest stejný nebo přísnější, nebo b) dojde-li k vznesení obvinění až po dovršení devatenáctého roku obviněného. (3) Ustanovení tohoto oddílu o účasti orgánu pověřeného péčí o mládež se neužije ve vykonávacím řízení, jestliže se úkon provádí po dovršení devatenáctého roku mladistvého.
(1) Řízení podle ustanovení tohoto oddílu lze konat proti tomu, kdo se vyhýbá trestnímu řízení pobytem v cizině nebo tím, že se skrývá. (2) Proti osobě mladistvé tohoto řízení použít nelze.
V řízení proti uprchlému se trestní stíhání zahajuje doručením sdělení obhájci, že obviněný je stíhán.
Obviněný musí mít v tomto řízení vždy obhájce. Ten má stejná práva jako obviněný.
Řízení před soudem se koná podle ustanovení tohoto oddílu jen na návrh státního zástupce. Návrh může být učiněn už v obžalobě.
(1) Všechny písemnosti určené pro obviněného se doručují toliko obhájci. (2) Předvolání k hlavnímu líčení a k veřejnému zasedání se také vhodným způsobem uveřejní. Hlavní líčení, popřípadě veřejné zasedání se pak provede i v nepřítomnosti obviněného, a to bez ohledu na to, zda se obviněný o něm dověděl.
(1) V řízení o trestném činu, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice nepřevyšuje pět let, může se souhlasem obviněného soud a v přípravném řízení státní zástupce podmíněně zastavit trestní stíhání, jestliže a) obviněný se k trestnému činu doznal, b) nahradil škodu, pokud byla činem způsobena, nebo s poškozeným o její náhradě uzavřel dohodu, anebo učinil jiná potřebná opatření k její náhradě, a vzhledem k osobě pachatele, s přihlédnutím k jeho dosavadnímu životu a k okolnostem případu lze důvodně takové rozhodnutí považovat za dostačující. (2) V rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání se stanoví zkušební doba na šest měsíců až dva roky. Zkušební doba počíná právní mocí tohoto rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání. (3) Obviněnému, který uzavřel s poškozeným dohodu o způsobu náhrady škody, se v rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání uloží, aby škodu v průběhu zkušební doby nahradil. (4) Obviněnému lze též uložit, aby ve zkušební době dodržoval přiměřená omezení směřující k tomu, aby vedl řádný život. (5) Proti rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání může obviněný a poškozený podat stížnost, jež má odkladný účinek. Rozhodne-li o podmíněném zastavení trestního stíhání soud, má toto právo též státní zástupce.
(1) Jestliže obviněný v průběhu zkušební doby vedl řádný život, splnil povinnost nahradit způsobenou škodu a vyhověl i dalším uloženým omezením, rozhodne orgán, jenž trestní stíhání v prvním stupni podmíněně zastavil, že se osvědčil. Jinak rozhodne, a to případně i během zkušební doby, že se v trestním stíhání pokračuje. (2) Jestliže do jednoho roku od uplynutí zkušební doby nebylo učiněno rozhodnutí podle odstavce 1, aniž na tom měl obviněný vinu, má se za to, že se osvědčil. (3) Právní mocí rozhodnutí o tom, že obviněný se osvědčil, nebo uplynutím lhůty uvedené v odstavci 2 nastávají účinky zastavení trestního stíhání [§ 11 odst. 1 písm. f)]. (4) Proti rozhodnutí podle odstavce 1 mohou obviněný a poškozený podat stížnost, jež má odkladný účinek. Učiní-li takové rozhodnutí soud, má toto právo též státní zástupce.
(1) Jestliže obviněný před soudem prohlásí, že spáchal skutek, pro který je stíhán, uhradí poškozenému škodu způsobenou trestným činem nebo učiní potřebné úkony k její úhradě, případně jinak odčiní újmu vzniklou trestným činem, a složí na účet soudu peněžní částku určenou konkrétnímu adresátovi k obecně prospěšným účelům, a takové plnění není zřejmě nepřiměřené závažnosti trestného činu, může soud se souhlasem obviněného a poškozeného rozhodnout o schválení narovnání, nejsou-li o prohlášení obviněného důvodné pochybnosti a považuje-li takový způsob vyřízení věci za dostačující. (2) Při rozhodování soud přihlédne k povaze a závažnosti spáchaného činu, k míře, jakou byl trestným činem dotčen veřejný zájem, k osobě obviněného a jeho osobním a majetkovým poměrům. (3) Rozhodnout o schválení narovnání může soud tehdy, jestliže obviněný je stíhán pro trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice nepřevyšuje pět let. (4) Proti rozhodnutí podle odstavce 1 může státní zástupce podat stížnost, jež má odkladný účinek.
Před rozhodnutím o schválení narovnání soud vždy vyslechne obviněného a poškozeného.
(1) Rozhodnutí o schválení narovnání a zastavení trestního stíhání musí obsahovat popis skutku, jehož se narovnání týká, jeho právní posouzení, obsah narovnání zahrnující výši uhrazené škody nebo škody, k jejíž úhradě byly provedeny potřebné úkony, případně způsob jiného odčinění újmy vzniklé trestným činem, peněžní částku určenou k obecně prospěšným účelům s uvedením jejího příjemce a výrok o zastavení trestního stíhání. Při určení příjemce peněžní částky k obecně prospěšným účelům je soud vázán návrhem obviněného. (2) Součástí rozhodnutí o schválení narovnání je též výrok o zastavení trestního stíhání pro skutek, ve kterém je spatřován trestný čin, jehož se narovnání týká.
Za peněžní částku určenou k obecně prospěšným účelům se považují částky pro obce a jiné právnické osoby se sídlem na území České republiky na financování vědy a vzdělání, kultury, školství, na požární ochranu, na podporu a ochranu mládeže, na ochranu zvířat, na účely sociální, zdravotnické a ekologické, humanitární, charitativní, náboženské pro registrované církve a náboženské společnosti, tělovýchovné a sportovní.
Rozhodnutí o schválení narovnání se eviduje jako skutečnost významná pro trestní řízení podle zvláštního zákona.
(1) Není-li dále stanoveno jinak, užijí se na řízení o návrhu na rozhodnutí o schválení narovnání v přípravném řízení ustanovení § 309 až 313. (2) V přípravném řízení může státní zástupce podat soudu návrh na rozhodnutí o schválení narovnání, má-li za to, že lze postupovat podle § 309 odst. 1. K návrhu připojí dosud shromážděné důkazy a vyjádření obviněného a poškozeného, že souhlasí s takovým postupem. Obviněný může složit peněžní částku určenou k obecně prospěšným účelům až po podání takového návrhu soudu. (3) Rozhodnutí o schválení narovnání v přípravném řízení činí soudce ve veřejném zasedání. (4) Proti rozhodnutí, jímž v přípravném řízení soud návrh státního zástupce na schválení narovnání a zastavení trestního stíhání zamítl, může stížnost podat státní zástupce, obviněný a poškozený. (5) Státní zástupce může vzít návrh na schválení narovnání zpět až do doby, než soudce počal vyhlašovat rozhodnutí. (6) Podání návrhu podle odstavce 2 není překážkou v provádění dalších úkonů přípravného řízení. Byl-li takový návrh vzat zpět nebo byl-li pravomocně zamítnut, nelze k prohlášení obviněného podle § 309 odst. 1 v dalším řízení přihlížet jako k důkazu.
(1) Samosoudce koná řízení o trestných činech, na které zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice nepřevyšuje pět let. (2) Ustanovení odstavce 1 se však neužije, jestliže má být uložen souhrnný trest a dřívější trest byl uložen v řízení před senátem.
(1) Samosoudce má stejná práva a povinnosti jako senát a jeho předseda. (2) Neveřejné zasedání samosoudce nekoná.
(1) Samosoudce obžalobu předběžně neprojednává, přezkoumá ji však z hledisek uvedených v § 181 odst. 1 a § 186. Podle výsledků přezkoumání obžaloby samosoudce a) učiní některé z rozhodnutí uvedených v § 188 odst. 1 písm. a) až d) a f), b) může zastavit trestní stíhání, jsou-li tu okolnosti uvedené v § 172 odst. 2, nebo c) vrátí věc státnímu zástupci k došetření, jestliže v přípravném řízení nebyly objasněny základní skutečnosti důležité pro rozhodnutí o vině. (2) Ustanovení § 189 až 191 se užijí i na řízení před samosoudcem. O schválení narovnání samosoudce rozhodne ve veřejném zasedání. (3) Je-li obviněný ve vazbě, rozhodne samosoudce po přezkoumání obžaloby vždy také o dalším trvání vazby, pokud nenařídí hlavní líčení. (4) Proti rozhodnutí podle odstavce 1 mohou státní zástupce a obviněný podat stížnost, jež má, nejde-li o přerušení trestního stíhání, odkladný účinek. Proti rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání může podat stížnost, jež má odkladný účinek, též poškozený; rozhodne-li soud o schválení narovnání podle § 309 odst. 1, může stížnost, jež má odkladný účinek, podat jen státní zástupce.
(1) Neučiní-li samosoudce žádné z rozhodnutí uvedených v § 314c odst. 1, nařídí hlavní líčení. (2) Jestliže se po vyhlášení rozsudku státní zástupce i obviněný vzdali odvolání nebo prohlášení o tom, že se vzdávají odvolání, učinili ve lhůtě, kterou jim samosoudce stanovil, může samosoudce vyhotovit zjednodušený písemný rozsudek, který neobsahuje odůvodnění.
(1) Samosoudce může bez projednání věci v hlavním líčení vydat trestní příkaz, jestliže skutkový stav je spolehlivě prokázán opatřenými důkazy. (2) Trestním příkazem lze uložit a) trest odnětí svobody do jednoho roku, b) trest obecně prospěšných prací, c) trest zákazu činnosti do pěti let, d) peněžitý trest, e) trest propadnutí věci. (3) Náhradní trest odnětí svobody za peněžitý trest nesmí ani s uloženým trestem odnětí svobody přesahovat jeden rok. (4) Trestní příkaz nelze vydat a) v řízení proti mladistvému, pokud v době jeho vydání nedovršil osmnáctý rok svého věku, b) v řízení proti osobě, která je zbavena způsobilosti k právním úkonům nebo jejíž způsobilost k právním úkonům je omezena, c) jestliže má být rozhodováno o ochranném opatření, d) jestliže má být uložen souhrnný trest a předchozí trest byl uložen rozsudkem. (5) Trestní příkaz má povahu odsuzujícího rozsudku. Účinky spojené s vyhlášením rozsudku nastávají doručením trestního příkazu obviněnému.
(1) Trestní příkaz obsahuje a) označení soudu, který trestní příkaz vydal, b) den a místo vydání trestního příkazu, c) označení obviněného (§ 120 odst. 2), d) výrok o vině (§ 120 odst. 3) a uloženém trestu (§ 122 odst. 1), e) výrok o náhradě škody (§ 228 a § 229 odst. 1,2), jestliže byl nárok na její náhradu řádně uplatněn (§ 43 odst. 2), f) poučení o právu podat odpor. (2) Trestní příkaz se doručuje obviněnému, státnímu zástupci a poškozenému, který uplatnil nárok na náhradu škody. Obviněnému se doručuje do vlastních rukou (§ 63 odst. 1 a 3). Má-li obviněný obhájce, doručí se trestní příkaz též jemu.
(1) Obviněný, osoby, které jsou oprávněny podat v jeho prospěch odvolání, a státní zástupce mohou podat proti trestnímu příkazu odpor. Odpor se podává u soudu, který trestní příkaz vydal, a to do osmi dnů od jeho doručení. Osobám, které mohou podat odvolání ve prospěch obviněného, s výjimkou státního zástupce, končí lhůta týmž dnem jako obviněnému. Jestliže se trestní příkaz doručuje jak obviněnému, tak i jeho obhájci, běží lhůta od toho doručení, které bylo provedeno později. Na navrácení lhůty se obdobně užije ustanovení § 61. (2) Byl-li podán proti trestnímu příkazu oprávněnou osobou ve lhůtě odpor, trestní příkaz se tím ruší a samosoudce nařídí ve věci hlavní líčení; při projednání věci v hlavním líčení není samosoudce vázán právní kvalifikací ani druhem a výměrou trestu obsaženými v trestním příkazu. Jinak se trestní příkaz stane pravomocným a vykonatelným. (3) Je-li obviněný stíhán pro trestný čin uvedený v § 163a, může poškozený vzít souhlas s trestním stíháním zpět až do doby, než je trestní příkaz doručen některé z osob uvedených v odstavci 1. Zpětvzetím souhlasu se trestní příkaz ruší a samosoudce trestní stíhání zastaví. (4) Byl-li vydán trestní příkaz, může státní zástupce vzít obžalobu zpět do doby, než je trestní příkaz doručen některé z osob uvedených v odstavci 1. Zpětvzetím obžaloby se trestní příkaz ruší a věc se tím vrací do přípravného řízení. |
(1) Nabyl-li rozsudek, jímž byl uložen trest smrti, právní moci, předloží předseda senátu soudu, který ve věci rozhodoval v I. stupni spisy Nejvyššímu soudu České republiky, a to nejpozději do 30 dnů od právní moci rozsudku. (2) Nejvyšší soud České republiky nařídí ve věci věřejné zasedání a přezkoumá zákonnost rozsudku a řízení, které vydání rozsudku předcházelo. Veřejné zasedání nelze konat v nepřítomnosti odsouzeného, jeho obhájce a státního zástupce.
(1) Shledá-li Nejvyšší soud České republiky, že zákon porušen nebyl, potvrdí rozsudkem předcházející rozhodnutí ve věci. (2) Shledá-li Nejvyšší soud České republiky, že zákon porušen byl, vysloví rozsudkem, že předcházející rozhodnutí soudu I. případně II. stupně se zrušuje a věc vrátí soudu I. stupně k novému projednání a rozhodnutí. (3) Nejvyšší soud České republiky může nařídit, aby věc projednal soud I., případně i II. stupně v jiném složení senátu. Z důležitých důvodů může také věc přikázat k projednání a rozhodnutí jinému místně příslušnému soudu. (4) Soud I. stupně je vázán právním názorem, který ve věci vyslovil Nejvyšší soud České republiky a je povinen provést procesní úkony, jejichž provedení Nejvyšší soud České republiky nařídil. ODDÍL DRUHÝ
Mladistvý musí mít od sdělení obvinění obhájce.
V řízení proti mladistvému je nutno co nejdůkladněji zjistit též stupeň rozumového a mravního vývoje mladistvého, jeho povahu, poměry i prostředí, v němž žil a byl vychován, jeho chování před spácháním trestného činu a po něm a jiné okolnosti důležité pro volbu prostředků vhodných pro jeho nápravu, zejména pro posouzení, zda má být nařízena ochranná výchova mladistvého. Zjištění poměrů mladistvého se zpravidla uloží orgánu pověřenému péčí o mládež.
I když jsou tu vazební důvody podle § 67, smí být mladistvý vzat do vazby jedině tehdy, nelze-li účelu vazby dosáhnout jinak.
Předseda senátu dá opis obžaloby doručit (§ 196 odst. 1) též orgánu pověřenému péčí o mládež.
Vyžaduje-li to prospěch mladistvého, může příslušný soud postoupit věc soudu, v jehož obvodě mladistvý bydlí, nebo soudu, u něhož z jiných důvodů je konání trestního řízení se zřetelem na zájmy mladistvého nejúčelnější.
Společné řízení proti mladistvému a osobě starší než osmnáct let lze konat jen výjimečně, je-li to nutné pro všestranné a objektivní objasnění věci nebo jsou-li pro to jiné důležité důvody. Pokud jde o mladistvého, užije se i ve společném řízení ustanovení tohoto oddílu.
(1) Hlavní líčení nelze konat v nepřítomnosti mladistvého. (2) O hlavním líčení a veřejném zasedání je třeba vyrozumět též orgán pověřený péčí o mládež. Státní zástupce musí být i při veřejném zasedání vždy přítomen. (3) Při hlavním líčení a veřejném zasedání proti mladistvému a) soud vyloučí veřejnost také tehdy, jestliže je to na prospěch mladistvého, b) předseda senátu může mladistvému přikázat, aby se při některé části hlavního líčení nebo veřejného zasedání vzdálil z jednací síně, je-li obava, že by tato část jednání mohla na jeho mravní vývoj působit nepříznivě; po návratu mladistvého do jednací síně mu sdělí podstatný obsah jednání konaného za jeho nepřítomnosti, aby se mohl k němu vyjádřit, c) zástupce orgánu pověřeného péčí o mládež má právo činit návrhy a dávat vyslýchaným otázky; slovo k závěrečné řeči mu přísluší po mladistvém.
(1) Opis rozsudku se doručí vždy též orgánu pověřenému péčí o mládež. (2) Nebyl-li zástupce orgánu pověřeného péčí o mládež přítomen při vyhlašování usnesení, proti němuž je přípustná stížnost nebo jímž bylo trestní stíhání zastaveno nebo přerušeno anebo věc postoupena, doručí se orgánu pověřenému péčí o mládež opis tohoto usnesení.
(1) Opravné prostředky ve prospěch mladistvého může podat, a to i proti jeho vůli, též orgán pověřený péčí o mládež; lhůta k podání opravného prostředku mu běží samostatně. (2) Stížnost ve prospěch mladistvého mohou podat též jeho příbuzní v pokolení přímém, jeho sourozenec, osvojitel, manžel a druh; lhůta k podání stížnosti jim končí týmž dnem jako mladistvému.
(1) Nejde-li o případ, kdy si soud rozhodnutí o ochranné výchově vyhradil podle § 230 odst. 2, může ji uložit ve veřejném zasedání, jen navrhne-li to státní zástupce. (2) Proti rozhodnutí o ochranné výchově je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.
(1) V řízení proti mladistvým je třeba dbát toho, aby jak vyšetřování, tak i rozhodování bylo svěřováno osobám, jejichž životní zkušenosti a znalost otázek souvisících s výchovou mládeže zaručují splnění výchovného účelu řízení. Orgány činné v trestním řízení postupují v nejtěsnější spolupráci se zařízeními, jimž je svěřena péče o mládež, popřípadě se zařízeními psychiatrické péče. K vyšetření duševního stavu mladistvého se přibere zpravidla znalec z oboru dětské nebo dorostové psychiatrie. (2) Ustanovení tohoto oddílu se neužije a) v řízení o trestných činech, které obviněný spáchal jednak před dovršením osmnáctého roku, jednak po jeho dovršení, jestliže zákon na čin spáchaný po dovršení osmnáctého roku stanoví trest stejný nebo přísnější, nebo b) dojde-li k vznesení obvinění až po dovršení devatenáctého roku obviněného. (3) Ustanovení tohoto oddílu o účasti orgánu pověřeného péčí o mládež se neužije ve vykonávacím řízení, jestliže se úkon provádí po dovršení devatenáctého roku mladistvého.
(1) Řízení podle ustanovení tohoto oddílu lze konat proti tomu, kdo se vyhýbá trestnímu řízení pobytem v cizině nebo tím, že se skrývá. (2) Proti osobě mladistvé tohoto řízení použít nelze.
V řízení proti uprchlému se trestní stíhání zahajuje doručením sdělení obhájci, že obviněný je stíhán.
Obviněný musí mít v tomto řízení vždy obhájce. Ten má stejná práva jako obviněný.
Řízení před soudem se koná podle ustanovení tohoto oddílu jen na návrh státního zástupce. Návrh může být učiněn už v obžalobě.
(1) Všechny písemnosti určené pro obviněného se doručují toliko obhájci. (2) Předvolání k hlavnímu líčení a k veřejnému zasedání se také vhodným způsobem uveřejní. Hlavní líčení, popřípadě veřejné zasedání se pak provede i v nepřítomnosti obviněného, a to bez ohledu na to, zda se obviněný o něm dověděl.
(1) V řízení o trestném činu, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice nepřevyšuje pět let, může se souhlasem obviněného soud a v přípravném řízení státní zástupce podmíněně zastavit trestní stíhání, jestliže a) obviněný se k trestnému činu doznal, b) nahradil škodu, pokud byla činem způsobena, nebo s poškozeným o její náhradě uzavřel dohodu, anebo učinil jiná potřebná opatření k její náhradě, a vzhledem k osobě pachatele, s přihlédnutím k jeho dosavadnímu životu a k okolnostem případu lze důvodně takové rozhodnutí považovat za dostačující. (2) V rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání se stanoví zkušební doba na šest měsíců až dva roky. Zkušební doba počíná právní mocí tohoto rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání. (3) Obviněnému, který uzavřel s poškozeným dohodu o způsobu náhrady škody, se v rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání uloží, aby škodu v průběhu zkušební doby nahradil. (4) Obviněnému lze též uložit, aby ve zkušební době dodržoval přiměřená omezení směřující k tomu, aby vedl řádný život. (5) Proti rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání může obviněný a poškozený podat stížnost, jež má odkladný účinek. Rozhodne-li o podmíněném zastavení trestního stíhání soud, má toto právo též státní zástupce.
(1) Jestliže obviněný v průběhu zkušební doby vedl řádný život, splnil povinnost nahradit způsobenou škodu a vyhověl i dalším uloženým omezením, rozhodne orgán, jenž trestní stíhání v prvním stupni podmíněně zastavil, že se osvědčil. Jinak rozhodne, a to případně i během zkušební doby, že se v trestním stíhání pokračuje. (2) Jestliže do jednoho roku od uplynutí zkušební doby nebylo učiněno rozhodnutí podle odstavce 1, aniž na tom měl obviněný vinu, má se za to, že se osvědčil. (3) Právní mocí rozhodnutí o tom, že obviněný se osvědčil, nebo uplynutím lhůty uvedené v odstavci 2 nastávají účinky zastavení trestního stíhání [§ 11 odst. 1 písm. f)]. (4) Proti rozhodnutí podle odstavce 1 mohou obviněný a poškozený podat stížnost, jež má odkladný účinek. Učiní-li takové rozhodnutí soud, má toto právo též státní zástupce.
(1) Jestliže obviněný před soudem prohlásí, že spáchal skutek, pro který je stíhán, uhradí poškozenému škodu způsobenou trestným činem nebo učiní potřebné úkony k její úhradě, případně jinak odčiní újmu vzniklou trestným činem, a složí na účet soudu peněžní částku určenou konkrétnímu adresátovi k obecně prospěšným účelům, a takové plnění není zřejmě nepřiměřené závažnosti trestného činu, může soud se souhlasem obviněného a poškozeného rozhodnout o schválení narovnání, nejsou-li o prohlášení obviněného důvodné pochybnosti a považuje-li takový způsob vyřízení věci za dostačující. (2) Při rozhodování soud přihlédne k povaze a závažnosti spáchaného činu, k míře, jakou byl trestným činem dotčen veřejný zájem, k osobě obviněného a jeho osobním a majetkovým poměrům. (3) Rozhodnout o schválení narovnání může soud tehdy, jestliže obviněný je stíhán pro trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice nepřevyšuje pět let. (4) Proti rozhodnutí podle odstavce 1 může státní zástupce podat stížnost, jež má odkladný účinek.
Před rozhodnutím o schválení narovnání soud vždy vyslechne obviněného a poškozeného.
(1) Rozhodnutí o schválení narovnání a zastavení trestního stíhání musí obsahovat popis skutku, jehož se narovnání týká, jeho právní posouzení, obsah narovnání zahrnující výši uhrazené škody nebo škody, k jejíž úhradě byly provedeny potřebné úkony, případně způsob jiného odčinění újmy vzniklé trestným činem, peněžní částku určenou k obecně prospěšným účelům s uvedením jejího příjemce a výrok o zastavení trestního stíhání. Při určení příjemce peněžní částky k obecně prospěšným účelům je soud vázán návrhem obviněného. (2) Součástí rozhodnutí o schválení narovnání je též výrok o zastavení trestního stíhání pro skutek, ve kterém je spatřován trestný čin, jehož se narovnání týká.
Za peněžní částku určenou k obecně prospěšným účelům se považují částky pro obce a jiné právnické osoby se sídlem na území České republiky na financování vědy a vzdělání, kultury, školství, na požární ochranu, na podporu a ochranu mládeže, na ochranu zvířat, na účely sociální, zdravotnické a ekologické, humanitární, charitativní, náboženské pro registrované církve a náboženské společnosti, tělovýchovné a sportovní.
Rozhodnutí o schválení narovnání se eviduje jako skutečnost významná pro trestní řízení podle zvláštního zákona.
(1) Není-li dále stanoveno jinak, užijí se na řízení o návrhu na rozhodnutí o schválení narovnání v přípravném řízení ustanovení § 309 až 313. (2) V přípravném řízení může státní zástupce podat soudu návrh na rozhodnutí o schválení narovnání, má-li za to, že lze postupovat podle § 309 odst. 1. K návrhu připojí dosud shromážděné důkazy a vyjádření obviněného a poškozeného, že souhlasí s takovým postupem. Obviněný může složit peněžní částku určenou k obecně prospěšným účelům až po podání takového návrhu soudu. (3) Rozhodnutí o schválení narovnání v přípravném řízení činí soudce ve veřejném zasedání. (4) Proti rozhodnutí, jímž v přípravném řízení soud návrh státního zástupce na schválení narovnání a zastavení trestního stíhání zamítl, může stížnost podat státní zástupce, obviněný a poškozený. (5) Státní zástupce může vzít návrh na schválení narovnání zpět až do doby, než soudce počal vyhlašovat rozhodnutí. (6) Podání návrhu podle odstavce 2 není překážkou v provádění dalších úkonů přípravného řízení. Byl-li takový návrh vzat zpět nebo byl-li pravomocně zamítnut, nelze k prohlášení obviněného podle § 309 odst. 1 v dalším řízení přihlížet jako k důkazu.
(1) Samosoudce koná řízení o trestných činech, na které zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice nepřevyšuje pět let. (2) Ustanovení odstavce 1 se však neužije, jestliže má být uložen souhrnný trest a dřívější trest byl uložen v řízení před senátem.
(1) Samosoudce má stejná práva a povinnosti jako senát a jeho předseda. (2) Neveřejné zasedání samosoudce nekoná.
(1) Samosoudce obžalobu předběžně neprojednává, přezkoumá ji však z hledisek uvedených v § 181 odst. 1 a § 186. Podle výsledků přezkoumání obžaloby samosoudce a) učiní některé z rozhodnutí uvedených v § 188 odst. 1 písm. a) až d) a f), b) může zastavit trestní stíhání, jsou-li tu okolnosti uvedené v § 172 odst. 2, nebo c) vrátí věc státnímu zástupci k došetření, jestliže v přípravném řízení nebyly objasněny základní skutečnosti důležité pro rozhodnutí o vině. (2) Ustanovení § 189 až 191 se užijí i na řízení před samosoudcem. O schválení narovnání samosoudce rozhodne ve veřejném zasedání. (3) Je-li obviněný ve vazbě, rozhodne samosoudce po přezkoumání obžaloby vždy také o dalším trvání vazby, pokud nenařídí hlavní líčení. (4) Proti rozhodnutí podle odstavce 1 mohou státní zástupce a obviněný podat stížnost, jež má, nejde-li o přerušení trestního stíhání, odkladný účinek. Proti rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání může podat stížnost, jež má odkladný účinek, též poškozený; rozhodne-li soud o schválení narovnání podle § 309 odst. 1, může stížnost, jež má odkladný účinek, podat jen státní zástupce.
(1) Neučiní-li samosoudce žádné z rozhodnutí uvedených v § 314c odst. 1, nařídí hlavní líčení. (2) Jestliže se po vyhlášení rozsudku státní zástupce i obviněný vzdali odvolání nebo prohlášení o tom, že se vzdávají odvolání, učinili ve lhůtě, kterou jim samosoudce stanovil, může samosoudce vyhotovit zjednodušený písemný rozsudek, který neobsahuje odůvodnění.
(1) Samosoudce může bez projednání věci v hlavním líčení vydat trestní příkaz, jestliže skutkový stav je spolehlivě prokázán opatřenými důkazy. (2) Trestním příkazem lze uložit a) trest odnětí svobody do jednoho roku, b) trest obecně prospěšných prací, c) trest zákazu činnosti do pěti let, d) peněžitý trest, e) trest propadnutí věci. (3) Náhradní trest odnětí svobody za peněžitý trest nesmí ani s uloženým trestem odnětí svobody přesahovat jeden rok. (4) Trestní příkaz nelze vydat a) v řízení proti mladistvému, pokud v době jeho vydání nedovršil osmnáctý rok svého věku, b) v řízení proti osobě, která je zbavena způsobilosti k právním úkonům nebo jejíž způsobilost k právním úkonům je omezena, c) jestliže má být rozhodováno o ochranném opatření, d) jestliže má být uložen souhrnný trest a předchozí trest byl uložen rozsudkem. (5) Trestní příkaz má povahu odsuzujícího rozsudku. Účinky spojené s vyhlášením rozsudku nastávají doručením trestního příkazu obviněnému.
(1) Trestní příkaz obsahuje a) označení soudu, který trestní příkaz vydal, b) den a místo vydání trestního příkazu, c) označení obviněného (§ 120 odst. 2), d) výrok o vině (§ 120 odst. 3) a uloženém trestu (§ 122 odst. 1), e) výrok o náhradě škody (§ 228 a § 229 odst. 1,2), jestliže byl nárok na její náhradu řádně uplatněn (§ 43 odst. 2), f) poučení o právu podat odpor. (2) Trestní příkaz se doručuje obviněnému, státnímu zástupci a poškozenému, který uplatnil nárok na náhradu škody. Obviněnému se doručuje do vlastních rukou (§ 63 odst. 1 a 3). Má-li obviněný obhájce, doručí se trestní příkaz též jemu.
(1) Obviněný, osoby, které jsou oprávněny podat v jeho prospěch odvolání, a státní zástupce mohou podat proti trestnímu příkazu odpor. Odpor se podává u soudu, který trestní příkaz vydal, a to do osmi dnů od jeho doručení. Osobám, které mohou podat odvolání ve prospěch obviněného, s výjimkou státního zástupce, končí lhůta týmž dnem jako obviněnému. Jestliže se trestní příkaz doručuje jak obviněnému, tak i jeho obhájci, běží lhůta od toho doručení, které bylo provedeno později. Na navrácení lhůty se obdobně užije ustanovení § 61. (2) Byl-li podán proti trestnímu příkazu oprávněnou osobou ve lhůtě odpor, trestní příkaz se tím ruší a samosoudce nařídí ve věci hlavní líčení; při projednání věci v hlavním líčení není samosoudce vázán právní kvalifikací ani druhem a výměrou trestu obsaženými v trestním příkazu. Jinak se trestní příkaz stane pravomocným a vykonatelným. (3) Je-li obviněný stíhán pro trestný čin uvedený v § 163a, může poškozený vzít souhlas s trestním stíháním zpět až do doby, než je trestní příkaz doručen některé z osob uvedených v odstavci 1. Zpětvzetím souhlasu se trestní příkaz ruší a samosoudce trestní stíhání zastaví. (4) Byl-li vydán trestní příkaz, může státní zástupce vzít obžalobu zpět do doby, než je trestní příkaz doručen některé z osob uvedených v odstavci 1. Zpětvzetím obžaloby se trestní příkaz ruší a věc se tím vrací do přípravného řízení. |
|
Trest smrti smí být vykonán teprve tehdy, jestliže Nejvyšší soud České republiky svým rozsudkem potvrdil rozhodnutí I. případně II. stupně a soudu bylo sděleno, že nebyla podána žádost o milost, popřípadě, že žádost o milost byla zamítnuta.
(1) Nepřekáží-li již nic výkonu trestu smrti, oznámí soudce bezprostředně před výkonem trestu odsouzenému, že trest bude vykonán a přečte mu rozsudek, avšak bez odůvodnění, a zamítavé rozhodnutí o žádosti o milost, byla-li podána. (2) Na těhotné ženě se trest smrti vykonat nesmí.
(1) Výkonu trestu smrti musí být přítomen soudce, státní zástupce, ředitel věznice a lékař. (2) O výkonu trestu smrti sepíše přítomný soudce protokol, který musí obsahovat též údaje o tom, kdy podle zjištění lékaře nastala smrt. Protokol podepíší osoby uvedené v odstavci 1. |