Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna 1993 – 1996

Místopředseda vlády a ministr financí Ivan Kočárník zaslal odpověď na interpelaci poslance Jaroslava Vlčka dopisem ze dne 3. července 1995.

Podle § 89 zákona ČNR č. 35/1989 Sb., o jednacím řádu České národní rady, v platném znění, předkládám Poslanecké sněmovně odpověď místopředsedy vlády a ministra financí Ivana Kočárníka na interpelaci poslance Jaroslava Vlčka. Odpověď je přílohou tohoto sněmovního tisku.

Příloha

MÍSTOPŘEDSEDA VLÁDY ČESKÉ REPUBLIKY

Vážený pane poslanče,

k Vámi zaslané interpelaci ze dne 12. června 1995, ohledně možnosti využívání síťových jízdenek městské hromadné dopravy zaměstnanci při plněni pracovních úkolů, uvádím toto vysvětlení:

Jednotlivé druhy náhrad cestovních výdajů, podmínky pro jejich poskytování a výši sazeb upravuje zákon č. 119/1992 Sb., o cestovních náhradách, ve znění zákona č. 44/1994 Sb. Zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, uznává podle 24 odst. 2 pism. k) k zahrnutí mezi. náklady vynaložené na dosažení, zajištění a udrženi zdanitelných příjmů, které se pro zjištění základu daně odečtou ve výši prokázané poplatníkem a ve výši stanovené tímto zákonem a zvláštními předpisy, mimo jiného, také výdaje (náklady) na pracovní cesty ve výši podle zvláštního předpisu, tj. citovaného zákona o cestovních náhradách s odchylkami stanovených v bodech. 1 až 4. prakticky to znamená výdaje na ubytování, na dopravu hromadnými dopravními prostředky, na pohonné hmoty spotřebované silničním motorovým vozidlem zahrnutým v majetku poplatníka nebo v nájmu (s výjimkou uvedenou v bodě 4) a na nezbytné výdaje spojené s pracovní cestou v prokázané výši. Tato specifická úprava se vztahuje na podnikatele. Na zaměstnance v pracovněprávních vztazích se vztahuje v plném rozsahu a bez výjimky zmíněný zákon o cestovních náhradách neboť pouze oni jsou vyjmenováni přímo v personálním rozsahu tohoto zákona v jeho 1. Na podnikatele a další osoby v rámci podnikatelské činnosti se uplatňuje zákon o cestovních náhradách prostřednictvím citovaného daňového zákona s odchylkami v něm stanovenými.

Podstata problému spočívá v tom, že zákon o cestovních náhradách nepřipouští možnost zaměstnavateli, aby uhrazoval zaměstnancům část nákladů nebo dokonce celý náklad na nákup síťových jízdenek MHD, protože předplatní síťové jízdenky jsou soukromým vlastnictvím každého občana určeným k soukromým účelům (na kupón se musí doplnit rodné číslo) a ten není povinen je používat pro služební účely. Jestliže si zaměstnavatel chce zjednodušit poskytování náhrad jízdních výdajů za MHD, má možnost přiznat a propočítat zaměstnanci paušální náhradu podle 19 předmětného zákona. Zaměstnanec pak tuto paušální náhradu může použít buď na úhradu každého konkrétního jízdného při pracovní cestě nebo na nákup síťové jízdenky, ale to už záleží na jeho uvážení. Paušální náhrada se samozřejmě zaměstnavateli nevyúčtovává.

Možnost požadovat zaměstnavatelem, aby zaměstnanec používal k dopravním účelům síťovou jízdenku MHD, nebyla do předmětného zákona připuštěna vzhledem k tomu, že se ukázaly oprávněné obavy v tom smyslu, že by mnozí zaměstnavatelé neúměrně zneužívali zaměstnanců při plněni pracovních úkolů. Bylo proto rozhodnuto, že zaměstnavatelé mají zvážit, zda každá pracovní cesta je pro ně důležitá a rentabilní a jestliže ano, nechť proplatí zaměstnanci prokázaný jízdní výdaj. A jestliže by se jednalo o takovou pracovní cestu, která nesplní uvedené podmínky, nechť ji zaměstnavatel vůbec zaměstnanci nenařizuje.

Z uvedeného vyplývá, že problém, který jste v interpelaci předložil, platná právní úprava řeší.

S pozdravem

Vážený pan

RNDr. Jaroslav Vlček

poslanec

Parlament České republiky

Praha