Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna 1993 – 1996

Důvodová zpráva

Obecná část

Předkládaný návrh novelizace trestního zákona, trestního řádu, zákona o Policii České republiky a zákona o vyšších soudních úřednících sleduje dva základní okruhy problémů. Především reaguje na nutnost přijmout odpovídající právní úpravu, která by umožňovala účinněji zasahovat proti vyšším formám trestné činnosti, všeobecně označovaným jako organizovaný zločin, a to jak z hlediska prevence, tak i represe. Druhou oblastí, na kterou se navrhovaná novelizace zaměřuje, je rozšíření jednak tzv. odklonů v trestním řízení, jednak alternativních trestů.

Tzv. organizovaný zločin jako vyšší forma trestné činnosti je zpravidla charakterizován vysokou odborností pachatelů, založenou na hierarchickém uspořádání funkcí ve zločinném spolčení, s tím související dělbou práce, organizací a koncepčností, vysokou úrovní technického vybavení a propojením v mezinárodním měřítku. Celá činnost zločinného spolčení je zaměřena na dosažení vysokého finančního zisku, který je vedle financování další trestné činnosti používán i k jinak legálnímu podnikání. Na rozdíl od organizované skupiny má zločinné spolčení povahu podniku s dlouhodobou strategií a tomu odpovídajícími obchodními a jinými vztahy. Nebezpečnost trestné činnosti páchané členy zločinného spolčení nebo v jeho prospěch, daná její závažností a soustavností ve spojení se zpravidla velmi dokonalým zajištěním proti vyzrazení, vyžaduje použití zvláštních prostředků při odhalování i postupů při jejím trestání. Vzhledem k tomu, že uvedené prostředky mohou představovat závažný zásah do osobních práv a svobod, je třeba je procesně podrobně upravit, aby se předešlo jejich zneužití. Návrh novelizace se v tomto směru zaměřuje jak na oblast vlastního trestního řízení, kdy je třeba stanovit závazná pravidla při obstarávání důkazních prostředků, tak i na tzv. předprocesní oblast, t.j. na fázi operativního odhalování a předcházení trestné činnosti. Z tohoto důvodu se navrhuje novelizovat jak trestní řád, tak i zákon o Policii České republiky.

Vzrůstající kriminalita postihující zejména v posledních letech téměř všechny státy, vyvolává potřebu změnit trestní politiku a zabývat se otázkou účinnosti trestů, zvláště pak trestu odnětí svobody. Zvyšující se počet pachatelů odsouzených k nepodmíněnému trestu odnětí svobody přeplňuje kapacitu vězeňských zařízení, znesnadňuje výchovné působení na odsouzené a dokazuje, že u určité kategorie odsouzených trest odnětí svobody přináší opačné důsledky, než jaké předpokládá zákonodárce. Proto se většina moderních států obrací k hledání alternativ jak trestního postihu, tak i trestu odnětí svobody. Předkládaný návrh novelizace trestního zákona a trestního řádu sleduje obě cesty. Vedle již existujícího institutu podmíněného zastavení trestního stíhání se navrhuje do trestního řádu zakotvit institut narovnání jako možnou formu vyřizování méně závažné trestné činnosti, kde zájem státu na potrestání pachatele ustupuje zájmu poškozeného a veřejnosti na satisfakci a určité formě odškodnění. Vedle toho se navrhuje rozšířit rejstřík tzv. alternativních trestů o nový druh trestu - trest obecně prospěšných prací. Návrh v tomto směru vychází z právních úprav států, kde je tento druh alternativního trestu již delší dobu s úspěchem ukládán. Při formulaci podmínek jeho ukládání bylo rovněž přihlédnuto k doporučení č. R (92) 16 Výboru ministrů členských států k Evropským pravidlům o trestech a opatřeních realizovaných v Evropském společenství.

Realizace návrhu si nevyžádá dodatečných finančních prostředků. Náklady spojené s případnou potřebou dalších pracovních sil budou pokryty z kapitoly státního rozpočtu Ministerstva spravedlnosti. Administrativní agenda spojená se ajišťováním výkonu trestu obecně prospěšných prací v obcích by měla být minimálně vyrovnána ekonomickým přínosem, který obce z výkonu tohoto trestu budou mít. Procesní změnou postupu při výkonu peněžitého trestu by mělo být dosaženo jednak jeho výrazného zrychlení, jednak většího finančního příjmu do státního rozpočtu za současného snížení objemu nevymožených pohledávek.

Zvláštní část

Čl. I

K bodu 1 (§ 21 odst. 2)

Podle zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, lze do evidence odsouzení zapsat i údaje týkající se odsuzujícího rozsudku soudu cizího státu za podmínky, že o zápisu rozhodne nejvyšší soud. Tomuto stavu se přizpůsobuje znění § 21 odst. 2 trestního zákona, které se dosud odvolává jen na mezinárodní smlouvu.

K bodu 2 (§ 27)

Výčet trestů se rozšiřuje tak, aby zahrnoval i trest obecně prospěšných prací a pořadí jednotlivých trestů odpovídalo jejich závažnosti.

K bodům 3 a 4 (§ 33 a 40)

Pachateli trestného činu, který účinně přispěje k objasnění trestné činnosti spáchané ve prospěch zločinného spolčení, se nezaručuje beztrestnost. Takový postoj se navrhuje považovat za polehčující okolnost, resp. ve spojení s dalšími podmínkami za okolnost, odůvodňující uložení trestu odnětí svobody pod dolní hranicí zákonné trestní sazby.

K bodu 5 (§ 43 až 45a)

Trestná činnost páchaná členy zločinného spolčení nebo jinými pachateli ve prospěch tohoto spolčení je z řady důvodů, které již byly uvedeny shora, zpravidla mimořádně závažná a odůvodňuje i přísnější postih. I když pro zločinné spolčení je charakteristické páchání určitého okruhu trestné činnosti, nepostupuje se cestou doplnění těchto skutkových podstat trestných činů o okolnost, že čin byl spáchán ve prospěch zločinného spolčení, jako o okolnost odůvodňující použití vyšší trestní sazby. Takový kazuistický výčet by nemohl být úplný a v praxi by vznikaly nedůvodné rozdíly v trestním postihu v závislosti na tom, do jaké míry zločinné spolčení odpovídá vzorové šabloně. Volí se proto cesta obecné úpravy trestní sazby odnětí svobody za jakýkoliv úmyslný trestný čin spáchaný ve prospěch zločinného spolčení, odpovídající konstrukci ukládání trestu zvlášť nebezpečnému recidivistovi. I zde se uplatní materiální podmínka její aplikace, t.j. existence okolností podstatně zvyšujících stupeň nebezpečnosti činu pro společnost.

Podmínky pro uložení trestu obecně prospěšných prací jsou vymezeny tak, aby se tento druh trestu uplatnil u pachatelů méně závažných trestných činů, na něž není třeba působit trestem odnětí svobody a z nějakého důvodu zároveň nepostačuje nebo není vhodné uložení samostatného peněžitého trestu. Aktuální bude ukládání tohoto druhu trestu zejména za projevy vandalství, výtržnictví nebo méně závažné majetkové trestné činnosti, kde je žádoucí na pachatele působit i veřejným míněním. Výčet druhů obecně prospěšných prací je jen demonstrativní - základní podmínkou je vždy obecná prospěšnost takové práce. Smyslem tohoto druhu trestu není snižovat nabídku volných pracovních míst, ale vhodně doplňovat práce jinak vykonávané v pracovně právním vztahu nebo zajistit výkon takových prací, které se z nějakého důvodu (neatraktivnost, nízký výdělek atd.) v pracovním poměru zpravidla nevykonávají. Sazba tohoto trestu vychází z typové závažnosti činů, za které má být ukládán a výměra trestu odnětí svobody, ve který může být přeměněn, sleduje zejména podporu zájmu odsouzeného tento trest v co nejkratší době vykonat. Zavedení tohoto druhu trestu je v souladu s mezinárodní úmluvou o nucené práci i s Listinou základních práv a svobod.

K bodu 6 (§ 54)

Podmínkou pro stanovení náhradního trestu odnětí svobody při ukládání peněžitého trestu by nemělo být nebezpečí zmaření jeho výkonu, kdy pachatel je třeba i zcela pasivní a stát se marně snaží občanskoprávní cestou dosáhnout zaplacení peněžitého trestu, ale skutečnost, že pachatel takový trest nevykoná, ačkoliv se jeho osobní a majetkové poměry od odsouzení výrazně nezměnily.

K bodu 7 (§ 55)

Podle dosud platné právní úpravy lze trest propadnutí věci podle § 55 odst. 1 písm. d) trestního zákona uložit jen tehdy, jestliže celá věc byla získána za věc pocházející z trestného činu nebo z odměny za něj. Jestliže např. pachatel si pořídí věc zčásti za výtěžek z trestné činnosti a zčásti z legálně nabytých prostředků, nelze prohlásit takovou věc za propadlou, byť by poměr legálně nabytých prostředků byl zcela zanedbatelný. Návrh novelizace tento nelogický stav odstraňuje a umožňuje vyslovit trest propadnutí i takové věci, která byla jen zčásti pořízena z výtěžku z trestné činnosti. Výjimku tvoří případy, kdy hodnota tohoto výtěžku je ve vztahu k hodnotě věci zanedbatelná.

K bodu 8 (§ 68)

Ustanovení § 68 odst. 2 se doplňuje tak, aby bylo zřejmé, že do promlčecí doby trestu zákazu pobytu se nezapočítává doba, po kterou byl na odsouzeném vykonáván trest odnětí svobody uložený týmž rozsudkem.

K bodu 9 (§ 78)

Povaha trestu obecně prospěšných prací nevylučuje, aby byl ukládán i mladistvým. I zde bude platit podmínka, že uložení takového trestu nesmí být na překážku přípravě na jeho povolání.

K bodu 10 (§ 89)

Při definování pojmu zločinného spolčení se postihují takové znaky, které jsou charakteristické a pro subjekty páchající tzv. organizovaný zločin jako vyšší formu trestné činnosti společné. K postihu pachatele pro trestnou činnost spáchanou ve prospěch zločinného spolčení se vyžaduje, aby každý z uvedených znaků byl bezpečně prokázán.

K bodům 11 a 12 (§ 145a)

Zákonem č. 134/1994 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 135/1961 Sb., o pozemních komunikacích (silniční zákon), ve znění pozdějších předpisů, byla zavedena povinnost označit motorové vozidlo při užití dálnice nebo silnice dálničního typu nálepkou, která osvědčuje splnění poplatkové povinnosti.

Padělání a pozměňování těchto nálepek, které nejsou ve smyslu stávajícího ustanovení § 145a trestního zákona nálepkami k označení zboží pro daňové účely, nelze podle dosavadní právní úpravy trestně postihnout, i když taková ochrana je s ohledem na možné vysoké nelegální zisky z takové činnosti žádoucí. Proto se skutková podstata § 145a upravuje tak, aby zahrnovala i tyto případy.

K bodu 13 (§ 163a a 163b)

V souladu s právními úpravami jiných států se navrhuje jako samostatný trestný čin postihovat pouhé členství nebo jinou formu účasti ve zločinném společenství. V takovém případě se neuplatní v souladu se zákazem dvojího přičítání téhož ustanovení úprava obsažená v § 43 a 44. Sazba trestu odnětí svobody stanovená na tento trestný čin musí být dostatečně široká, aby trest v konkrétním případě mohl vystihnout povahu a rozsah činnosti pachatele a jeho postavení ve struktuře zločinného spolčení.

V zájmu předcházení trestné činnosti páchané ve prospěch zločinného spolčení se trestní zákon doplňuje o zvláštní ustanovení o účinné lítosti, která zaručuje za splnění v zákoně stanovených podmínek beztrestnost oznamovatele.

Podle návrhu novelizace zákona ČNR č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, se tento zákon má doplnit o institut agenta, kromě jiného působícího při odhalování členů zločinného spolčení a trestných činů jimi spáchaných. Pokud má policista působící jako agent tento úkol splnit, musí se zpravidla činnosti zločinného spolčení účastnit, pokud se nechce vystavit ebezpečí svého vyzrazení (i když nespáchá žádný jiný trestný čin). Jeho jednání by tak po formální stránce vykazovalo znaky trestného činu podle § 163a tr. zákona. V zájmu právní jistoty takového policisty se výslovně stanoví, že za zákonem stanovených podmínek není pro trestný čin podle § 163a trestný.

K bodu 14 (§ 167)

Shodně s připravovaným návrhem zákona proti legalizací výnosů z trestné činnosti (zákona proti praní špinavých peněz), který předpokládá oznamovací povinnost u tzv. neobvyklých obchodů, se zavádí trestnost nepřekažení nejzávažnějších případů podílnictví, t.j. trestných činů podle § 251 odst. 3, a 251a odst. 3 trestního zákona. Současně se s ohledem na závažnost organizovaného zločinu postihuje i nepřekažení trestného činu účasti na zločinném spolčení podle § 163a odst.1.

K bodu 15 (§ 171)

Podle dosud platného ustanovení § 171 odst. 1 písm. d) je trestným činem jen maření nebo ztěžování ochranného léčení nebo ochranné výchovy. Maření nebo podstatné ztěžování výkonu ústavní výchovy osobou, vůči níž toto opatření směřuje, není postižitelné, a to ani podle § 171 odst. 3. Přitom z hlediska obsahu těchto institutů a věcných důvodů pro jejich uložení není v praxi mezi ochrannou a ústavní výchovou výraznější rozdíl a nebezpečí, které pro společnost představují mladiství na útěku z ochranné nebo ústavní výchovy je rovněž stejné. Z tohoto důvodu se navrhuje stejně postihovat případy závažného ztěžování nebo maření ochranné i ústavní výchovy.

K bodům 16 a 17 (§ 251 a 251a)

Trestní sazba stanovená v § 251 odst. 2 trestního zákona se upravuje tak, aby korespondovala sazbě zakotvené v § 251a odst. 2, který jinak postihuje specielní formu podílnictví. Současně se stanoví získání prospěchu velkého rozsahu jako okolnosti podmiňující použití přísnější trestní sazby. Tuto úpravu si vyžaduje zejména postih případů tzv. praní špinavých peněz, které je organizováno prostřednictvím sítě dalších osob.

Čl. II

K bodu 1 (§ 2)

Trestní řád v dosud platném znění vychází z téměř absolutního uplatnění zásady legality, která připouští výjimky jen ve zcela nepatrném rozsahu (§ 172 odst. 2 tr. řádu). Přitom některé mezinárodní smlouvy zavazují smluvní strany, že v případě podezření z páchání trestného činu ve více státech se v zájmu odhalení celé sítě pachatelů omezí např. na sledování průvozu podezřelé zásilky. Výjimky z povinnosti bezodkladně zahájit trestní stíhání při zjištění skutečností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, mohou být praktické i při objasňování jiného druhu trestné činnosti (zpravidla páchané skupinou pachatelů). Navržená úprava § 2 odst. 3 tr. řádu neznamená rezignaci na část trestné činnosti. Již existující výjimka ze zásady legality se pouze zpřesňuje, aby bylo zřejmé, k čemu se vztahuje, a za jakých podmínek se může uplatnit. Praktický význam má zejména při aplikaci institutu dočasného odložení trestního stíhání (§ 159a odst. 1), kdy se v zájmu zjištění okolností, za nichž byl čin spáchán a odhalení všech jeho pachatelů umožňuje, aby vyšetřovatel zahájení trestního stíhání na potřebnou dobu dočasně odložil.

K bodům 2 a 3 (§ 8)

Stávající úprava podmínek, za nichž lze vyžadovat údaje, jež jsou předmětem bankovního tajemství, je příliš úzká a neumožňuje vždy rychlé odhalení trestné činnosti, její řádné objasnění a nenapomáhá ani efektivnímu výkonu rozhodnutí. Proto se tyto podmínky rozšiřují za současného zachování záruk před zneužitím tohoto práva. S ohledem na specifika daňového řízení (zejména povinnost uvést všechny rozhodné skutečnosti po pravdě pod hrozbou poměrně závažné sankce) se možnost vyžadovat údaje z tohoto řízení váže na skutečnost, že je vedeno trestní řízení o trestném činu zkrácení daně. Pokud by orgán činný v trestním řízení měl možnost vyžadovat tyto údaje i v řízení o jiných trestných činech, a z takových údajů měl pak dovozovat, zda se trestný čin stal, pak by sankcí uplatňující se v rámci daňového řízení byl daňový poplatník současně protiprávně nucen k doznání pro účely trestního řízení. K posílení ochrany osoby, jíž se údaje uvedené v § 8 odst. 2 týkají, se zakazuje takové údaje využívat k jiným účelům, než k jakým byly vyžádány.

Podle § 8 odst. 3 a § 99 odst. 2 tr. řádu jsou orgány činné v trestním řízení povinny respektovat státem uznanou povinnost mlčenlivosti. V praxi se objevují pochybnosti, zda za takovou povinnost třeba považovat povinnost stanovenou např. na základě § 17 obchodního zákoníku. V kladném případě by bylo výrazně ztíženo nebo i zmařeno objasňování trestné činnosti, která i jen vzdáleně může souviset s podnikatelskou činností, zejména když je z trestné činnosti podezřelý ten, kdo je současně ve smyslu zákona oprávněn vymezit okruh obchodního tajemství. V zájmu odstranění pochybností v tomto směru se uvedené ustanovení doplňuje tak, aby dopadalo na ty případy, které zákonodárce novelou provedenou zákonem č. 292/1993 Sb. sledoval.

K bodu 4 (§ 12)

Připravovaný návrh novelizace celního zákona předpokládá, že celní úřady budou působit v rámci trestního řízení jako policejní orgány ve smyslu trestního řádu zejména ve fázi prověřování oznámení o trestném činu. Jejich působnost by se měla vztahovat k tzv. fiskálním deliktům a k deliktům, které souvisejí s celním řízením. V těchto směrech budou mít celní úřady větší možnost rychleji a vyčerpávajícím způsobem provést všechny úkony, které zpravidla provádí v trestním řízení policejní orgán, a proto se výčet orgánů, které se ve smyslu § 12 odst. 2 považují za policejní orgány, v tomto směru rozšiřuje. I v tomto případě působnost celních úřadů nebude výlučná, ale společná s působností Policie České republiky. Určité úkony trestního řízení provede buď celní orgán nebo orgán Policie České republiky v závislosti na konkrétních okolnostech případu a na tom, který z těchto orgánů čin odhalil. K zamezení vzniku kompetenčních konfliktů se doplňuje ustanovení § 158 (viz čl. II, bod 14).

K bodu 5 (§ 55)

Podle nálezu Ústavního soudu České republiky z 12. října 1994, sp.zn. Pl. ÚS 4/94, je třeba i při poskytování ochrany ohroženým svědkům zachovávat zásady práva obviněného na řádný proces, a při jejich legislativním omezování v zájmu ochrany osobní nedotknutelnosti svědka, tedy jiného základního práva, vycházet z principu, že takový postup je přípustný pouze tehdy, když jiný způsob ochrany nelze zajistit (např. organizačními opatřeními policie). Rovněž je třeba plně respektovat požadavek minimalizace takového zásahu do jiného základního práva. Navrhovaná právní úprava tyto požadavky respektuje. Stanoví subsidiární možnost aplikace tohoto postupu, který přichází v úvahu pouze tehdy, jestliže ochranu svědka nelze zajistit jinými opatřeními. Zdůrazňuje se rovněž výjimečnost tohoto postupu, který je vázán na podmínku, že existují skutečnosti, na jejichž základě lze učinit závěr, že svědkovi nebo osobě jemu blízké hrozí zřejmé nebezpečí porušení jejich základních práv. Stejně jako tomu bylo v předchozí úpravě, není užití tohoto postupu vázáno na výslech svědka vypovídajícího jen proti obviněnému. Za splnění uvedených podmínek lze takový postup aplikovat např. i při výslechu svědka navrženého obviněným, který svojí výpovědí vyviňuje obviněného, avšak hrozí mu nebezpečí ze strany skutečného pachatele.

K bodu 6 (§ 65)

Ustanovení o nahlížení do spisu se doplňuje tak, aby byla zajištěna ochrana svědka, jehož osobní údaje jsou utajovány.

K bodu 7 (§ 67)

Podmínky, za nichž lze obviněného vzít do vazby, se v zájmu právní jistoty a zabránění jejich extenzivnímu výkladu zpřesňují tak, aby bylo zřejmé, že tzv. koluzní důvod vazby je dán tehdy, jestliže hrozí nebezpečí, že obviněný bude působit na soudem dosud nevyslechnuté svědky, nikoliv v případech, kdy všechny důkazy již jsou procesně zachyceny, avšak trvá rozpor mezi obhajobou obviněného a výpověďmi svědků. Pokud svědek při svém pozdějším výslechu výpověď změní, je třeba se s touto okolností důkazně vypořádat a prověřit důvod této změny. Rovněž u vazebního důvodu pod písm. c) se zpřesňuje text tak, aby bylo zřejmé, že důvodem vazby není obecné nebezpečí z pokračování v blíže neurčité trestné činnosti, které by se dovozovalo např. z obecného poukazu na to, že obviněný je osobou, dlouhodobě a opakovaně se trestné činnosti dopouštějící. Musí se jednat o konkrétní zjištěné skutečnosti, z nichž vyplývá, že hrozí nebezpečí, že obviněný bude pokračovat v trestné činnosti, pro kterou je stíhán.

K bodu 8 (§ 71)

Nález Ústavního soudu České republiky z 12. října 1994, sp.zn. Pl. ÚS 4/94, konstatuje, že je třeba zajistit právo domoci se přezkumu ve všech případech rozhodnutí o vazbě, mezi něž je třeba zařadit i rozhodování o prodloužení vazby. Z tohoto důvodu se v § 71 zakotvuje mechanismus, který zaručuje dvouinstančnost řízení i v těchto věcech.

K bodu 9 (§ 74)

Ustanovení o odkladném účinku stížnosti proti rozhodnutí o vazbě se doplňuje tak, aby takový účinek měla i stížnost státního zástupce proti rozhodnutí, jímž nebylo vyhověno návrhu na prodloužení vazby. Pokud by stížnost takový účinek mít neměla, stala by se jen formální záležitostí, neboť i v případech, kdy by stížnost byla podána důvodně a setrvání obviněného ve vazbě by bylo plně v souladu se zákonem, musel by být uplynutím původně stanovené lhůty (zpravidla ještě před rozhodnutím o stížnosti) propuštěn na svobodu.

K bodu 10 (§ 79a)

Zajištění účtu u banky jako zvláštní forma odnětí věci, se do trestního řádu doplňuje v souladu s praktickými potřebami orgánů činných v trestním řízení. Úprava postupu při zajištění a jeho zrušení je obdobná jako u odnětí a vrácení věci.

K bodu 11 (§ 86 až 87a)

Oddíl pátý hlavy čtvrté se upravuje, aby odpovídal stávající praxi, kdy dopravu zásilek neprovádí jen pošta nebo jiný "podnik" a zpřesňují se podmínky, za nichž se otevřená zásilka nepředá adresátovi, ani se nevrátí odesílateli. Současně se nově zakotvuje institut záměny zásilky, kterým se má jednak zabránit tomu, aby obecně nebezpečné věci zůstaly v nekontrolovaném oběhu, jednak umožnit objasnění zejména trestné činnosti páchané více osobami zpravidla ve spojení s cizinou. Postup při nařízení záměny zásilky se odvíjí od míry, jakou se zasahuje do práv odesilatele a příjemce.

K bodu 12 (§ 88)

V případě, že soudce v přípravném řízení nařídí odposlech a záznam telekomunikačního provozu, je důvodné, aby o tom vyrozuměl státního zástupce, který vykonává dozor nad přípravným řízením a měl by být informován o všech úkonech orgánů činných v trestním řízení. Z jiných ustanovení zákona nelze tuto povinnost soudu dovodit, i když soud zde rozhoduje vždy na návrh státního zástupce (§ 137 odst. 1 se týká pouze usnesení, nikoliv příkazu).

K bodu 13 (§ 146)

Změna ustanovení § 146 přímo souvisí s rozšířením možnosti domáhat se přezkumu rozhodnutí soudu o prodloužení lhůty trvání vazby v případech, kdy takové rozhodnutí učiní vrchní soud v době, kdy zároveň ve věci rozhoduje o opravném prostředku (zpravidla odvolání) proti rozhodnutí krajského soudu jako soudu prvního stupně.

K bodu 14 (§ 158)

Doplněním § 158 se má zajistit, aby mezi orgány Policie České republiky a jinými orgány, které ve smyslu § 12 odst. 2 mají v trestním řízení postavení policejního orgánu, nevznikaly kompetenční konflikty (ať pozitivní nebo negativní). Rozhodující úloha se svěřuje vyšetřovateli, který i jinak má právo policejním orgánům dávat závazné pokyny. O otázce příslušnosti by vyšetřovatel nevydával zvláštní rozhodnutí, ale fakticky by rozhodl tím, že by uložil policejnímu orgánu, který považuje za příslušný, aby prováděl ve věci další úkony.

K bodům 15 až 17 (§ 159a a 160)

Institut dočasného odložení trestního stíhání má umožnit oddálení trestního stíhání ve smyslu § 160 odst. 1, jestliže je to třeba z hlediska objasnění určité trestné činnosti nebo zjištění pachatelů. Lhůta uvedená v odstavci 1 je lhůtou, kterou lze prodloužit i opakovaně, pokud důvody pro dočasné odložení trestního stíhání trvají. V jejím průběhu lze provádět, stejně jako v kterékoliv jiné věci, v níž dosud nedošlo ke sdělení obvinění, jen úkony naznačené v § 160 odst. 2.

K bodu 18 (§ 165)

Komplexní ochrana ohroženého svědka, jehož totožnost se z důvodů uvedených v § 55 odst. 2 utajuje, vyžaduje, aby v přípravném řízení byla vyloučena účast obhájce hájícího zájmy obviněného při výslechu takového svědka. Tím není dotčeno právo obhájce (stejně jako obviněného) seznámit se s obsahem výpovědi takového svědka ještě v přípravném řízení (§ 166), navrhnout její doplnění anebo žádat, aby takový svědek byl osobně vyslechnut v řízení před soudem.

K bodu 19 (§ 179)

Podle § 8 odst. 1 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, je k zastupování státu u soudu příslušné státní zastupitelství, které u takového soudu působí, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak. Připuštění takové výjimky může být v trestním řízení praktické v případech, kdy určité státní zastupitelství vykonává dozor nad přípravným řízením ve skutkově a právně složité věci a právní kvalifikace nebo jiná hlediska významná pro určení místní a věcné příslušnosti pak odůvodňují podání obžaloby u jiného soudu, než u kterého takové státní zastupitelství působí. Jedná se zejména o věci, u nichž v souvislosti s podáním obžaloby dojde např. k překvalifikaci stíhaného skutku, nebo o věci, u nichž v souladu se zákonem o státním zastupitelství došlo k atrakci na vyšší státní zastupitelství. Za situace, kdy se od státního zástupce v řízení před soudem předpokládá daleko vyšší aktivita při zastupování obžaloby, je třeba umožnit, aby obžalobu zastupoval státní zástupce, který prováděl dozor nad přípravným řízení.

K bodům 20 a 21 (§ 188)

Ustanovení o způsobech rozhodnutí při předběžném projednání obžaloby se doplňuje tak, aby bylo zřejmé, že takovým rozhodnutím může být i rozhodnutí o schválení narovnání.

K bodu 22 (§ 209)

Změna ustanovení § 209 souvisí s novou úpravou ochrany svědka, zakotvenou v § 55 odst. 2. V souladu s požadavkem vyjádřeným v nálezu Ústavního soudu České republiky se ve všech případech zachovává právo obviněného na konfrontaci s obviněným "tváří v tvář". Ochranu před vyzrazením jeho totožnosti včetně jeho vzhledu ve vztahu k třetím osobám lze zajistit vyloučením veřejnosti podle § 200 odst.1.

K bodům 23 až 25 (§ 223a, 225 a 231)

V případě, že jsou splněny zákonné podmínky pro podmíněné zastavení trestního stíhání nebo pro schválení narovnání, není důvodu nepřipustit, aby soud takové rozhodnutí učinil jak za hlavního líčení, tak i mimo něj. Proto se příslušná ustanovení v těchto směrech doplňují.

K bodům 26 až 28 (§ 266, 266a a 274)

Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud České republiky se personálně stabilizoval, je možné mu v celém rozsahu svěřit agendu, která mu logicky jako nejvyššímu článku soudní soustavy náleží, t.j. agendu rozhodování o stížnosti pro porušení zákona. Vrchní soudy podle této koncepce budou nadále působit jako soudy rozhodující v trestních věcech především o řádných opravných prostředcích proti rozhodnutím krajských soudů jako soudů prvního stupně. Úprava obsažená v § 274 je pouze zpřesňující povahy.

K bodu 29 (§ 309 až 314)

Institut narovnání je jednou z možností odklonu v trestním řízení, tedy alternativy klasického trestního řízení. Uplatní se zejména v případech, kdy stát na trestním postihu pachatele nemá výrazný zájem a trestný čin má spíše podobu sporu mezi obviněným a poškozeným. Základní podmínkou schválení narovnání je skutečnost, že obviněný zaplatí vzniklou škodu, resp. jinak odčiní újmu způsobenou trestným činem a podle povahy věci též přispěje odpovídající částkou na veřejně prospěšné účely a takový způsob vyřízení věci lze považovat za dostačující. Narovnání je obecně přípustné jak ve stadiu řízení před soudem, tak i v přípravném řízení. V přípravném řízení je k podání návrhu oprávněn státní zástupce ze zákona, a proto o takovém návrhu soudce rozhodne vždy, ať již mu vyhoví, nebo jej zamítne. Vzhledem k tomu, že obviněný nemá právní nárok na uvedený způsob vyřízení věci, po podání obžaloby soud nemá povinnost o jeho podnětu nebo podnětu státního zástupce rozhodovat, ale přihlédne k nim stejně, jako ke kterémukoliv podání učiněnému v tomto stadiu řízení. Vzhledem k tomu, že narovnání svým obsahem nahrazuje výrok o trestu, připouští se pouze u typově méně závažných trestných činů. Rozhodnutí o narovnání se navrhuje evidovat způsobem, který předpokládá § 2 odst. 1 zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů.

K bodům 30 až 32 (§ 314c)

Okruh osob oprávněných podat stížnost proti rozhodnutí samosoudce podle § 314c odst. 1, se upravuje tak, aby korespondoval ustanovení § 188 odst. 3, které dopadá na věcně shodná rozhodnutí učiněná v řízení před senátem.

Obdobně jako je tomu v § 188 se i v řízení před samosoudcem doplňuje výčet druhů rozhodnutí, která může samosoudce učinit po podání obžaloby, o podmíněné zastavení trestního stíhání a schválení narovnání. Vzhledem k úpravě institutu narovnání (§ 309 až 314) se i zde přikazuje, aby samosoudce o schválení narovnání rozhodoval ve veřejném zasedání.

K bodu 33 (§ 314e)

Výčet trestů, které lze trestním příkazem uložit, se doplňuje o trest obecně prospěšných prací.

K bodu 34 až 36 (§ 328)

Postup soudu při rozhodování o odkladu a přerušení výkonu trestu odnětí svobody v případech uvedených v § 328 se doplňuje tak, aby stejný režim platil i pro osoby povolané k výkonu civilní služby a byla tak respektována zásada rovného postavení těchto osob a vojáků vyjádřená v zákoně č. 18/1992 Sb., o civilní službě, ve znění zákona č. 135/1993 Sb.

K bodu 37 (§ 335 až 34Oa)

V rámci výkonu trestu obecně prospěšných prací se v trestním řádu upravují instituty odkladu, přerušení a upuštění od výkonu trestu. Tato úprava je obdobná jako u výkonu jiných druhů trestů, např. trestu odnětí svobody. Vzhledem k tomu, že v průběhu výkonu trestu bude třeba, aby soud úzce spolupracoval s obcemi, stanoví se ve vykonávacím řízení součinnost s okresním úřadem, v jehož obvodu odsouzený bydlí. Samotná úprava způsobu výkonu trestu vychází z předpokladu, že každý okresní soud bude mít na základě údajů poskytnutých od obcí ve svém obvodu přehled konkrétních požadavků na obecně prospěšné práce z hlediska jejich druhu i místa.

K bodům 38 až 40 (§ 341, 343 a 344)

Změna postupu při výkonu peněžitého trestu vychází z principu, že k němu nelze přistupovat jako k výkonu pohledávky např. z občanskoprávního vztahu. Pravomocným uložením tohoto trestu vzniká zákonná povinnost odsouzeného podrobit se jeho výkonu, t.j. v daném případě zaplatit peněžní částku, v níž byl trest uložen. V opačném případě není důvodu neuplatnit vůči němu náhradní formu postihu, t.j. nařídit výkon náhradního trestu odnětí svobody. Dosavadní právní úprava odsouzenému umožňuje výkon peněžitého trestu blokovat nebo prodlužovat, aniž by se dalo dovodit, že jej maří a jsou splněny podmínky pro nařízení náhradního trestu odnětí svobody. Tato skutečnost vede ke stavu, kdy soudy na rozdíl od praxe jiných států tento druh trestu jako alternativního ve vztahu k trestu odnětí svobody využívají ve stále menším rozsahu a naopak jejich pohledávky z nevymožených peněžitých trestů rostou. Navržená úprava zachovává instituty odkladu, povolení splátek a upuštění od výkonu trestu v případech, kdy pro takový postup svědčí změna osobních nebo majetkových poměrů odsouzeného. Rovněž se zachovává možnost, aby odsouzený kdykoliv odvrátil výkon náhradního trestu odnětí svobody tím, že peněžitý trest zaplatí.

K bodu 41 (§ 362)

V ustanovení § 362 se upravuje postup soudu v případech rozhodování o schválení narovnání a zastavení trestního stíhání a v případech, kdy soud po podání obžaloby nerozhodne o schválení narovnání a zastavení trestního stíhání proto, že takový způsob vyřízení věci nepovažuje za dostačující. Upravuje se též postup soudu, jestliže adresát uvedený v rozhodnutí o schválení narovnání a zastavení trestního stíhání odmítne peněžní částku k veřejně prospěšným účelům z jakéhokoliv důvodu převzít, nebo ji nelze doručit (např. proto, že příjemce - právnická osoba v mezidobí zanikne).

K bodům 42 a 43 (§ 384 a 384e)

Podmínky, za nichž je možné rozhodnout o konfiskaci, se vymezují tak, by nekonkurovaly rozhodování o propadnutí nebo zabrání věci podle trestního řádu a zároveň korespondovaly požadavkům stanoveným v mezinárodní konvenci Rady Evropy o praní, vyhledávání, zadržování a konfiskaci výnosů ze zločinu (viz zejména čl. 7, 11 a 18 konvence). Rovněž se touto úpravou sleduje, aby na základě žádosti cizího státu bylo možné vyhovět jeho dožádání týkajícímu se provedení nebo zajištění důkazu (zejména čl. 4 konvence).

Trestní řád v ustanoveních § 38a až 384d nepředpokládá, že by se rozhodovalo o uznání a výkonu jiného rozsudku cizozemského soudu, než kterým byl uložen trest odnětí svobody. Proto se v souladu s uvedenou konvencí výslovně umožňuje, aby byla uznána a vykonána i taková rozhodnutí cizozemských soudů, jimiž bylo rozhodnuto o zajištění nebo konfiskaci majetku.

Čl. III

K bodu 1 (§ 3)

Výčet služeb působících v Policii České republiky se doplňuje o službu zajišťující úkoly stanovené v § 2 odst. 2 zákona ČNR č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů.

K bodům 2 až 5 (§ 33, 34, 34a až 34c)

Rejstřík operativně pátracích prostředků se rozšiřuje o předstíraný převod věci a použití agenta. Podmínky, za nichž lze tyto prostředky použít, odpovídají standardním zahraničním úpravám a jsou i v souladu s požadavky mezinárodních smluv, kterými je Česká republika v trestní a bezpečnostní oblasti vázána. Zároveň se vymezují hranice, které je policista působící jako agent, povinen respektovat.

Volba prostředků, které použije, logicky sleduje splnění služebního úkolu. Na druhé straně je agent limitován požadavkem úměrnosti těchto prostředků, projevující se v povinnosti nezpůsobit jiným osobám bezdůvodnou újmu na jejich právech.

K bodu 6 (§ 36)

Podmínky, za nichž se připouští použití operativní techniky bez povolení soudu, jsou stejné, jaké analogicky platí v trestním řízení.

K bodu 7 (§ 37)

Použití operativní techniky připouštějí i jiné zákony, než jen zákon o Policii České republiky (zák.č. 154/1994 Sb., o Bezpečnostní informační službě a zák.č. 67/1992 Sb., o Vojenském obranném zpravodajství, ve znění zákona č. 153/1994 Sb.). Uvedené zákony upravují jen procedurální postup při rozhodování, zda žádosti o použití operativní techniky lze vyhovět. Předpokládají, že vlastní technické nasazení operativní techniky provede policejní orgán. Proto se zákon o Policii České republiky doplňuje tak, aby byl v souladu s výše uvedenými zákony.

Čl.IV

K bodu 1 (§ 11)

Navrhované doplnění souvisí s novým institutem trestního řízení, kterým je narovnání. Podmínkou jeho aplikace je uzavření dohody mezi obviněným a poškozeným o způsobu úhrady vzniklé škody nebo o odčinění jiné újmy vzniklé trestným činem. Není vhodné, aby v konkrétním případě soudce poskytoval obviněnému a poškozenému právní pomoc při uzavírání takové dohody, zejména když je na něm, aby později rozhodoval, zda dohodu schválí. Může takovým úkonem, spočívajícím v poučení o obsahu narovnání a konkrétních úkonech obviněného nebo poškozeného s tím spojených, pověřit právě vyššího soudního úředníka, pokud má za to, že v konkrétním případě uzavření takové dohody přichází v úvahu.

K bodu 2 (§ 18)

Platná právní úprava stanoví jako jednu z podmínek k přijetí ke zkrácenému studiu vyšších soudních úředníků podmínku, že uchazeč byl v posledních pěti letech před účinností zákona činný ve funkci soudního tajemníka nejméně po dobu dvou let. Účelem této podmínky je, aby zkrácenému studiu předcházela nejméně dvouletá praxe v odborné soudní činnosti a byla tak dána záruka potřebné délky praktické přípravy na výkon funkce vyššího soudního úředníka.

S ohledem na to, že ke zkrácenému studiu mohou být přijímáni tito uchazeči po dobu čtyř let od účinnosti zákona, jeví se tato podmínka neúměrnou tvrdostí vůči těm zaměstnancům soudů působícím ve funkci soudních tajemníků, kteří sice tuto podmínku nesplňují k 1. lednu 1995,ale potřebnou praxi ve výkonu této funkce mohou získat i po tomto datu, neboť činnosti soudních tajemníků mohou vykonávat ještě po dobu čtyř let od účinnosti zákona. Nejeví se proto důvodné, aby tito zaměstnanci , projeví-li zájem o studium, museli absolvovat studium v délce 3 let, včetně praktické přípravy.

V souladu s účelem této podmínky se proto navrhuje zakotvit, že podmínku dvouleté praxe ve funkci soudního tajemníka splní i ti uchazeči o zkrácené studium, kteří této délky praxe dosáhnou ke dni konání přijímací zkoušky.

Čl. V

V přechodných ustanoveních se upravuje režim věcí, v nichž byly podány stížnosti pro porušení zákona do účinnosti navrhovaného zákona. V zájmu jejich plynulého vyřízení se zachovává dosavadní příslušnost soudu.

Čl. VI

Datum účinnosti zákona se bude odvíjet od předpokládaného průběhu legislativního procesu a bude závislé i na účinnosti novely občanského soudního řádu, která zakotví výlučnou působnost Nejvyššího soudu v řízení o dovolání. Je ovšem žádoucí, aby alespoň ustanovení trestního řádu týkající se ochrany svědků (§ 55 a 209) nabyla účinnosti s ohledem na nález Ústavního soudu č. 214/1994 Sb. co nejdříve, t.j. dnem vyhlášení. U ostatních bodů novelizace se navrhuje stanovit přibližně měsíční legisvakanci.