Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna 1993 – 1996

Ve smyslu § 89 odst. 1 zákona ČNR č. 35/1989 Sb., o jednacím řádu České národní rady, v platném znění, předkládám poslancům následující interpelaci poslance Miloše Skočovského na ministra práce a sociálních věcí Jindřicha Vodičku. Interpelace je přílohou tohoto sněmovního tisku.

Příloha

Poslanecký klub

Českomoravské unie středu Sněmovní 4

118 26 Praha 1

Vážený pan

Ing. Jindřich Vodička

ministr práce a sociálních věcí ČR

prostřednictvím

Váženého pana

PhDr. Milana Uhdeho

předsedy Poslanecké sněmovny

Parlamentu České republiky

Věc: Interpelace ve věci budoucnosti Ústavů sociální péče pro tělesně a duševně postižené.

Vážený pane ministře,

Ústavy sociální péče u nás již existují téměř 104 let. Jejich zaměření se změnami sociálních a životních podmínek se v civilizovaných státech postupně vyvíjelo a vyvíjí. Česká republika po skončení existence socialismu se i v této oblasti vrací do společnosti moderních humanistických států a opět dostávají přednost práva a spokojenost jednotlivce před politickými záměry vlády, třídním bojem a budováním čehokoliv za jakoukoliv cenu na úkor nyní žijících občanů.

U Ústavů sociální péče pro zdravotně postižené občany - mládež nevyjímaje se toto projevuje výraznějším ústupem od snah o izolaci postižených od ostatní společnosti, vytváření uzavřeného, speciálního prostředí pro život postižených, jiného, než jsou běžné podmínky pro život současné moderní společnosti. Začíná se prosazovat to, že postižení mají žít nikoliv na okraji, nýbrž uprostřed společnosti. Společnost, pokud se pokládá za humanistickou, by jim takový život měla umožnit, a to jak po stránce etické, tak i ekonomické. Cílem ústavní péče je snaha připravit zdravotně postižené pro vstup a návrat do běžného života. Pokud těžké postižení návrat do běžného života znemožňuje, zůstává cílem ústavní péče zajistit důstojné podmínky života v ústavech s komplexní sociální, zdravotní, výchovnou a pedagogickou péčí - zejména v případě zdravotně postižené mládeže.

V našich současných podmínkách jsme svědky toho, že zvláště u dětí narůstá podíl těžce tělesně postižených a kombinovaně postižených, tj. j. současně tělesně i duševně postižených. Ústavy se postupně zaplňují právě takovými těžkými případy, klesá počet lehčeji postižených svěřenců, narůstá počet pacientů s celoročním pobytem, lehčí případy přechází do denních stacionářů a podobných zařízení.

Na tak náročnou a složitou péči nejsou ústavy vybaveny na současné evropské úrovni. Pokud odhadneme, že kapacity ubytovacích a pomocných provozů v ústavech pokrývají potřeby postižených snad až ze 70 - 80 %, potom v personálním obsazení jsou tyto kapacity kryty z méně než 50 %. Jestliže v našich ústavech je poměr počtu zaměstnanců z počtu svěřenců stěží 1:2 a většinou ještě méně, potom v obdobných ústavech zahraničních je to 2:1 a nezřídka i více než 3:1. U nás k tomu ještě přistupuje nedostatečné či zastaralé vybavení ve zdravotní péči, v rehabilitaci a také i v manipulaci, transportu, výchově a vzdělávání, spec. učňovských dílnách atd.

Těmto problémům však neodpovídá finanční zajištění ústavů. Přes obecně existující inflační jevy mají prostředky na investice klesající trend a podobně i přidělované mzdové prostředky neberou ohled na běžnou platovou úroveň ve státě a na rostoucí životní náklady. Průměrné platy v ústavech byly v min. roce okolo 5.100 Kč/měs., v tom osobní ohodnocení průměrně nepřesahovalo 4 - 5 %. Letošní situace je již alarmující - průměrný plat včetně povinného 13. platu je plánován na 5.600 Kč/měs - a bude tedy ještě hlouběji pod celostátním průměrem než doposud. Přitom např. pracovníkům ve výchově a vzdělávání nestačí běžné vysokoškolské pedagogické vzdělání, musí mít postgraduální vzdělání ve speciální pedagogice, odměňování jsou podle stejných platových tarifů jako pedagogové na běžných školách, ale platy mají v průměru nižší.

Následkem této finanční politiky nemohou být přijímáni potřební noví pracovníci, odcházejí dlouholetí pracovníci mající vzhledem k délce své odborné praxe, vzdělání a osobnímu přístupu ke svěřencům nárok na vyšší platovou třídu, nejsou finanční prostředky na soudobou, vhodnou a potřebnou techniku. Podmínky pro péči o postižené nejen stagnují, ale v některých oborech se dokonce i zhoršují.

Je také určitý rozpor mezi zájmy pracovníků ve školství, pro které je výhodný co největší počet žáků bez zřetele na úroveň jejich postižení, pokud nejde o postižení duševní na jedné straně a zájmy pracovníků soc. péče a zdravotnictví na straně druhé. Tito vycházejí z toho, že růst počtu svěřenců při konkrétních nákladech vede ke snížení úrovně poskytované péče. Tento rozpor vystupuje do popředí zvlášť tehdy, když v jednom ústavu je více organizací zřizovaných různými resorty.

Prosím tedy o odpovědi na následující otázky:

1) Jakým způsobem hodlá MPSV čelit odlivu kvalifikovaných pracovníků z ústavů sociální péče pro zdravotně postižené?

2) Je v intencích MPSV dosáhnout v ČR stejné úrovně péče v ústavech sociální péče pro zdravotně postižené jako v obdobných ústavech v západní Evropě?

3) Pokud ano, je zpracován časový rozpis personálního a ekonomického zajištění pro všechny ÚSP zřizované MPSV dohromady a pro každý z těchto ústavů zvlášť?

4) Kdy a jak se budou řešit problémy valorizace platů v ÚSP tak, aby platy nebyly tak hluboko pod celostátním průměrem?

5) Kdy bude možné zvýšit v průměru alespoň na 10 % rozpětí osobní ohodnocení pracovníků, aby se vůbec mohl znatelně ohodnotit osobní přístup každého pracovníka k péči o svěřence v ústavech sociální péče?

6) Nepokládá MPSV za obecně pro zdrav. postižené organizačně vhodnější, aby organizace pracující v jednom areálu a pečující o jedny a tytéž svěřence měly jednoho zřizovatele, tzn. MPSV? (Rezortní metodické vedení a odborný dozor by byl samozřejmě zachován.)

Ing. Miloš Skočovský, CSc.

poslanec PS PČR