Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna 1993 – 1996

Ministr spravedlností Jiří Novák zaslal odpověď na interpelaci poslance Jiřího Vyvadila dopisem ze dne 4. listopadu 1994.

Podle § 89 zákona ČNR č. 35/1989 Sb., o jednacím řádu České národní rady, v platném znění, předkládám Poslanecké sněmovně odpověď ministra spravedlnosti Jiřího Nováka na interpelaci poslance Jiřího Vyvadila, Odpověď je přílohou tohoto sněmovního tisku.

Příloha

MINISTR SPRAVEDLNOSTI

ČESKÉ REPUBLIKY

Vážený pane poslanče,

k Vaší písemné interpelaci týkající se znovuzavedení stížnosti pro porušení zákona jako mimořádného opravného prostředku v občanském soudním řízení sděluji:

Při přípravě a legislativním projednávání zásadní novelizace občanského soudního řádu provedené zákonem č. 519/1991 Sb., sledující oprostit tento základní procesní předpis od residuí totalitní moci, byla otázka mimořádných opravných prostředků v občanském soudním řízení rozsáhle diskutována jak v odborných kruzích, tak i legislativních orgánech vlád a zákonodárných sborů. Výsledkem této diskuse je stávající právní úprava, která obecně nahradila institut stížnosti pro porušení zákona institutem dovolání a jen ve velmi úzkém rozsahu, na krátké přechodné období, které se naplní závěrem tohoto roku, zachovala institut stížnosti pro porušení zákona.

Mám za to, že důvody, které vedly v roce 1991 zákonodárce k odstranění stížnosti pro porušení zákona a nahrazení tohoto právního institutu dovoláním, trvají nadále.

V období, kdy pravomocná soudní rozhodnutí bylo možno napravit jen stížností pro porušení zákona, měla činnost prokuratury a Ministerstva spravedlnosti své kladné výsledky.

Souhlasím s tím, že při přestavbě právního řádu je aplikační úloha soudů mimořádně složitá a náročná, soudy jsou značně přetíženy a rozhodovací praxe soudů není ustálená.

Přesto však musím trvat na tom, že znovuobnovení institutu stížnosti pro porušení zákona, byt jen na další přechodnou dobu, by pro občanské soudní řízení nebylo systémovým řešením. Zásahy moci výkonné do soukromoprávní sféry, i když vedené snahou o správné a spravedlivé rozhodování, tím totiž neztrácejí charakter zásahů do oblasti, v níž by měla být rozhodující vůle těch, jichž se rozhodnutí týká.

Stížnost pro porušení zákona je navíc založena na volné úvaze subjektu, který má k jejími podání oprávnění, zda tento mimořádný opravný prostředek uplatní či neuplatní, přičemž konstrukce zakládající povinnost k jejímu podání ne může přicházet v úvahu. I z tohoto pohledu proto nelze stížnost pro porušení zákona charakterizovat jinak než jako ne přípustný zásah do občanskoprávní sféry.

Výše uvedené důvody mě proto vedou k závěru, že právní zakotvení institutu stížnosti pro porušení zákona by nemělo být prodlužováno. Mimořádné opravné prostředky by se měly plně soustředit v rukou účastníků řízení a mělo by plně záviset na jejich vůli, zda těchto prostředků využijí či nikoliv. Současně jsem si ovšem vědom, že je třeba hledat i jiné cesty a prostředky jak napomoci kvalitnímu a jednotnému soudnímu rozhodování.

Mimo jiné i z těchto důvodů Ministerstvo spravedlnosti přikročilo k přípravě souboru návrhů zákonů, jimiž by byly provedeny podstatné změny kompetence soudů, vytvořeny právní podmínky pro zahájení činnosti Vrchního soudu v Olomouci a v občanském soudním řádu na základě poznatků aplikační praxe navrženy potřebné změny řízení o dovolání.

Z pohledu obsahu Vaší interpelace považuji za velmi významné navrhované důsledné promítnutí apelačního a kasačního principu do soudní soustavy. Připomenu v této souvislosti, že při zániku ČSFR nebylo možno z důvodů, které jsou obecně známy, provést systémové řešení dělby působnosti mezi nově vzniklý Vrchní soud a Nejvyšší soud, takže mj. o dovolání rozhoduje jak Vrchní soud, tak i Nejvyšší soud. Důsledkem je, že judikatura těchto soudů se liší a to někdy i v zásadních právních otázkách. Ministerstvo spravedlnosti si bylo vědomo této diskrepance a bylo si vědomo, že zásadní řešení je nezbytné. Přistupuje k němu právě nyní návrhem na oddělení apelační a kasační funkce uvedených soudů. Vrchní soudy by nadále měly být pouze soudy apelačními, kdežto Nejvyšší soud by měl mít výlučnou pravomoc rozhodovat o mimořádných opravných prostředcích, jimiž se rozumí dovolání v občanském soudním řízení a stížnost pro porušení zákona v trestním řízení. Rozdělení působnosti soudů v řízení o opravných prostředcích tak bude konsistentní s demokratickými státy s dlouholetou nepřerušenou právní tradicí. Myslím, že je mimo pochybnost příznivý vliv navrhované právní úpravy na jednotnost soudního rozhodování.

Zatím jen obecně mohu uvést, že institut dovolání je do jisté míry přehodnocován i z dalších hledisek, především na jedné straně se uvažuje o jistém rozšíření přípustnosti dovolání; na druhé straně si institut dovolání jako mimořádný opravný prostředek zasluhuje úvahu o tom, zda vhodnou legislativní úpravou nevyloučit z jeho dosahu určité věci, které by bylo možno vyjádřit hodnotovým hlediskem (tedy založit kategorii "bagatelních věcí").

Konečné řešení těchto otázek bude v rukou Poslanecké sněmovny Parlamentu a proto o nich informuji zatím jen předběžně.

Vedle těchto připravovaných legislativních návrhů očekávám, že ke zkvalitnění rozhodování soudů významně napomůže aplikace nově přijatých zákonů, dotýkajících se občanského soudního řízení. Zejména od realizace zákona o vyšších soudních úřednících a zákona o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů očekávám, že podstatně omezí přetíženost soudců.

Vážený pane poslanče, vážím si Vaší iniciativy, směřující ke zkvalitnění činnosti soudů České republiky a ujišťuji Vás, že i když se možná někdy lišíme v náhledu na volbu optimálních prostředků, jsou naše cíle zcela shodné.

S pozdraven

Vážený pan

JUDr. Jiří VYVADIL

poslanec Poslanecké sněmovny

Parlamentu České republiky

Praha