Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna 1993 – 1996

Ve smyslu § 89 odst. 1 zákona ČNR č. 35/1989 Sb., o jednacím řádu České národní rady, v platném znění, předkládám poslancům následující interpelaci poslance Jiřího Vyvadila na ministra spravedlnosti Jiřího Nováka. Interpelace je přílohou tohoto sněmovního tisku.

Příloha

Vážený pane předsedo,

v příloze si dovoluji zaslat interpelaci na ministra spravedlnosti ve věci znovuzavedení mimořádného opravného prostředku, stížnosti pro porušení zákona.

S úctou

Příloha dle textu

Vážený pane ministře,

vzpomínám si na to, že asi tak před rokem jsme spolu neformálně konzultovali eventuální možnost znovuzavedení institutu stížnosti pro porušení zákona v oblasti občanského soudního procesu. Jasně si vzpomínám, že jste tuto myšlenku zavrhl s tím, že po zavedení institutu dovolání, jde o krok zpátky. Zkušenost z praxe, výrazná nejednotnost jurisprudence, ale mnohdy i pochybné závěry Vrchního soudu, mě po roce vedou k tomu, abych znovu - a tentokrát ve formalizované podobě - nastolil tuto otázku.

Jsem si vědom, že institut stížnosti pro porušení zákona jakožto mimořádný opravný prostředek je skutečně určitým residuem minulosti. Skutečností však zůstává, že nezměrné množství právních předpisů, rostoucí počet případů a tím i výrazně zvyšující se nároky na rozhodovací činnost, nemohou nevést k tomu, že výsledky rozhodovací činnosti jsou leckdy na nedostatečné úrovni a tím dochází k narušení práva na spravedlivý proces ve smyslu Evropské úmluvy lidských práv

Jsem si vědom, že tento institut má skutečně jen mimořádný charakter, avšak mohl by sehrát významnou úlohu při korigování nejednotné soudní praxe a posílit tak právní ochranu občanů i dalších subjektů Soudím, že tato pravomoc by měla být svěřena ministru spravedlnost, a případně též předsedovi (předsedům) Vrchního soudu, přičemž kompetence posléze jmenovaného by mohla být praktická v těch případech, kdy meze dovolacího řízení by v jiném případě neumožňovaly zjednat nápravu ve věci.

Soudím, že řízení ve věci stížnosti pro porušení zákona v občanskoprávních věcech by mohlo být svěřeno Nejvyššímu soudu České republiky.

Jsem přesvědčen, že Vaše prvotní reakce bude negativní. Možná, že rovněž poukážete na možnost podat ústavní stížnost podle 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Připomínám však, že vymezení možnosti podat ústavní stížnosti dle citovaného ustanovení je příliš úzké pro účely, o kterých hovořím.

Prosím, abyste v situaci, kdy kontury právního řádu jsou zcela nejasné a výkladové problémy proto pochopitelné, měl na paměti přetížené soudy, kdy soudce zpravodaj u odvolacího senátu se s potížemi brodí rozsáhlým spisem, a měl tedy i na paměti bezmocnost účastníků, majících po mnohaletém soudním řízení pocit, že se práva nedovolali. Připouštím, že potřeba tohoto institutu může být i přechodná na období jednoho desetiletí. Teprve bude-li právní řád stabilizovaný, může se rozhodovací praxe soudů ustálit a teprve tehdy též se začnou prosazovat i principy právní jistoty. V té době lze uvažovat o tom, aby tento mimořádný opravný prostředek byl opět odstraněn.

Věřím, že k této interpelaci přistoupíte se vší vážností, vědom si své ústavní povinnosti posilovat kvalitu soudního rozhodování.

S úctou