Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna 1993 – 1996

Ve smyslu § 89 odst. 1 zákona ČNR č. 35/1989 Sb., o jednacím řádu České národní rady, v platném znění, předkládám poslancům následující interpelaci poslankyně Evy Fischerové na vládu České republiky. Interpelace je přílohou tohoto sněmovního tisku.

Příloha

vlády České republiky ve věci plnění "Programového prohlášení vlády České republiky" v rezortu zdravotnictví

pana Milana Uhdeho, PhDr.

předsedy Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky

Vážení členové vlády,

jsou tomu více než dva roky, co se vláda České republiky svým "Programovým prohlášením" ucházela o důvěru parlamentu a tedy i našich občanů.

Dostala ji.

Přemýšlím-li dnes o vývoji v rozortu zdravotnictví, nemohu pochopit jak se to v této oblasti mohlo vůbec stát. necelých dvacetčtyři řádků v "Programovém prohlášení" vlády, nejméně ze všech kapitol, je věnováno jednomu z nejproblémovějších odvětví. Čas ukázal, že zde neplatí, "méně je někdy více".

vláda si v programovém prohlášení vytýčila řadu náročných a smělých cílů, avšak v obecné a nezávazné rovině. Mnohé se v průběhu dvou let stalo skutkem. Přesto by bylo přinejmenším krátkozraké mlčením přecházet i mnohé zcela zjevné nedostatky. Nedostatky, které mně velmi zneklidňují, a to i přesto, že jsem si plně vědoma obtíží i úskalí při hledání transformační cesty. Cesty, která musí akceptovat jak základní ekonomická pravidla, tak také v plné míře respektovat všechny spletité a velmi citlivé problémy spojené s dostupnou, dokonalou a soustavnou péčí o zdraví národa. Dokladem obtížnosti tohoto úkolu, a to nejen z pohledu koncepce samé, ale i především i realizace, je skutečnost, že sice od roku 1990 máme již čtvrtého ministra zdravotnictví, ale jasné světlo na konci transformačního tunelu já osobně zatím nevidím.

Nechci a nemohu přitom přehlížet, že takřka bouřlivý rozvoj osobních kontaktů s nejvyspělejšími světovými pracovišti pomohl našim zdravotníkům takto získané poznatky ku prospěchu všech plně využít.

Nesporným přínosem byl a je přísun nejnovější zdravotnické techniky, a to v rozsahu v dobách nedávných nepředstavitelném.

Zde si však nesmíme zaměňovat účel s cílem. Využívání špičkové techniky v případech se spornou indikací není a nemůže být dokladem vyšší kvality léčebné péče.

Přínosem se zdá být i široce založená a realizovaná privatizace ambulantních zařízení, pokud byla provedena systémově, se zřetelem na dostupnost léčebné péče, především v linii prvního styku.

Zcela však postrádám paraelní síť privátních a státních, což v řadě obastí ohrozí samu dostupnost léčebné péče pro každého občana.

Táži se proto vlády České republiky, kdy hodlá definovat síť státních i nestátních zdravotnických zařízení, aby nemohly vzniknout lokality bez dostupné léčebné péče.

Obracím-li se na vládu se svými obavami, nečiním tak proto, abych ministru zdravotnictví jeho pozici ztížila, ale jen proto, že se chci ubezpečit, že vláda i ministerstvo zdravotnictví jsou odhodláni transformaci v plném rozsahu úspěšně a hlavně poctivě realizovat.

Vláda ve svém dokumentu klade důraz na posílení odpovědnosti občanů za svém zdraví. Heslo bezesporu správné, leč jen tehdy, pokud vláda bude ochotna a schopna podporovat "Národní program zdraví", případně vypracovat a realizovat další smysluplný program. Nepochybuji o tom, že s takovýmto programem se většina našich občanů stotožní. Je zde však stále narůstající procento lidí, kteří naopak své zdraví zcela vědomě a zcela beztrestně poškozují. Mám na mysli především kuřáky, konzumenty alkoholu i narůstající počet narkomanů. Samostatnou kapitolu pak tvoří nemocní postižení AIDS. Řešení těchto problémů s sebou pochopitelně nese ekonomické nároky i nezbytně nutná legislativní řešení v oblasti reklamy, problému prostituce a drogových závislostí.

Táži se proto vlády České republiky, jako kroky chce podniknout, aby toto zatím beztrestné sebepoškozování bylo potlačeno, nebo alespoň omezeno na nejmenší možnou míru.

Ministr zdravotnictví vládě předložil dne 17. 1. 1994 plán činnosti nazvaný "Priority MZ v roce 1994". Plán nepochybně velmi náročný až grandiózní. Všichni velmi dobře víme, že zásadní brzdou transformace zdravotnictví je nedostatečná a pozdě nastupující legislativa. Toho si je zřejmě vědom i ministr zdravotnictví a zavázal se proto předložit dvanáct zákonů a řadu právních norem nižší účinnosti.

Táži se proto vlády České republiky, zda tento program bude v plném rozsahu a v daném čase dodržen.

Z vládního prohlášení dále vyplývá, že vláda bude respektovat principy ekonomické kalkulace v celé oblasti zdravotnictví. Bohužel se domnívám, že tomu tak zdaleka není. Zatím jen přihlíží či vědomě přehlíží obrovský nárůst léčebných nákladů a to mnohdy i v oblasti těch nejjednodušších onemocnění. A přitom, přes používání mimořádně nákladných a nepochybně i účinných léků, při využití nákladné a moderní techniky, nedošlo k podstatnému snížení pracovní neschopnosti. Naopak! Byl zaznamenán prudký vzestup nemocnosti. to podle mne znamená, že všemocná ruka trhu ve zdravotnictví nefunguje. Že v mnohých, ba přemnohých oblastech zdravotnictví se v plné míře uplatňuje jen a jen nezřízená honba za ziskem, a to bez ohledu na ty nejzákladnější etické principy.

Táži se proto vlády České republiky, kdy a jak chce tuto nepochybně zneklidňující situaci efektivně a bez poškození nemocných řešit.

Jak vyřeší vláda problém hrozícího propadu zdravotních pojišťoven?

Musím se pochopitelně dotknout problému nejožehavějšího, kterým je bezesporu privatizace nemocnic. Již také proto, že ministerstvo zdravotnictví se zavázalo v roce 1994 dokončit plošnou privatizaci zdravotnických zařízení. Je to úkol, který považuji za zcela nereálný a neuskutečnitelný. Nereálný nepochybně také proto, že na mnohé a začasto základní otázky způsobu privatizace nemocnic se postoj ministra Rubáše liší od názorů ministra Skalického. Jsou to nejen otázky ekonomické, ale i takticko-technické. A opět se zdá, že zde tolikrát vzpomínaná všemocná ruka trhu, spíše škodí než prospívá, neboť umožňuje nabývat nemalý majetek, mírně řečeno, nestandardním způsobem. Tedy cestou výjimek z převodu majetku počínaje a obálkovou metodou konče. Bohužel se takto stále postupuje přes vyslovený odpor nejen parlamentu, ale i naprosté většiny našich občanů. Ale není to jen způsob převodu zdravotnických zařízení, který mne znepokojuje. Dovolte, abych se byť jen letmo dotkla privatizace ambulantní složky zdravotní péče, kterou jsme prakticky přijímali s plným pochopením. Zdá se však, že i ona má svou vadu na kráse. Pan ministr Rubáš totiž v jednom ze svých projevů řekl, cituji: "že došlo k přehnanému zvýhodnění ambulantní složky zdravotní péče, a že bude toto zvýhodnění nutné postupně zmírnit.". Přičteme-li k tomu další tvrzení pana ministra Rubáše: "že jednou ze základních podmínek prosperity privatizovaných nemocnic je potřebné snížit vysoké stavy zdravotnických pracovníků", pak mi nezbývá než položit onu nerudovskou otázku: "Kam s nimi?". Zdá se mi, že není reálné počítat s jejich ekonomicky výhodným a hlavně únosným zařazením do tak již saturované ambulantní složky.

Táži se proto vlády České republiky, jak dlouho ještě bude používána výjimka při privatizaci lukrativních nemocnic a zda se stejnou tvrdošíjností jako doposud bude prosazována tolik zdiskreditovaná a odsuzovaná obálková metoda.