Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna 1993 – 1996

2.2. Nové formy sociální práce

Působení a řešení jednotlivých sociálně patologických, jevů metodami sociální práce musí v následujícím období doznat zásadní systémové změny, na rozdíl od minulosti musí být také "přeneseno na ulici". Tyto formy sociální práce (street work) je potřebné realizovat zejména u ohroženějších skupina jednotlivců, k nimž patří zejména:

a) tzv. "děti ulice", trávící většinu svého volného času bez dozoru, které jsou jak potenciálními oběťmi, tak i možnými nositeli patologického chování,

b) skupiny ("party") jednostranně, resp. specificky orientované mládeže, vyznačující se negativistickým a agresivním přístupem ke svému okolí,

c) pouliční prostitutky,

d) valná uskupení drogově závislých, do jejichž života může tato forma sociální práce vnést určitá pravidla a tlumit nejhorší dopady tohoto způsobu života,

e) společenská skupina osob bez přístřeší dres nepřesně označovaná jako bezdomovci (homeless) ["bezdomovec" je pojem mezinárodního práva a jeho použití v tomto smyslu považujeme za nepřesné].

U všech uvedených skupin může sociální práci vykonávat jak pracovník státní, tak i pracovník nestátní organizace. Lze konstatovat, že zejména u posledních třech skupin převládá aktivit nestátních subjektů (za všechny lze uvést alespoň Armádo spásy), zatímco u prvních uvedených skupin obyvatelstva má a měl by i nadále mít dominantní postavení stát.

V této souvislosti se jeví jako naléhavé zavést novy (u nás dosud neexistující) typ sociálního pracovníka, který by se věnoval výlučně preventivnímu působení na děti a mládež. Tento pracovník by měl:

- důkladně se seznámit se způsobem života a trávení volného času dětí a mládeže v dané lokalitě,

- vytypovat nejproblematičtější skupiny, zjistit jejich vnitřní strukturu a vůdčí osobnosti,

- proniknout do těchto společenství jako jeden z nich,

- trávit s jejími příslušníky jejich volný čas,

- dokázat usměrnit a tlumit jejich chování, zejména chování agresivní,

- dokázat poskytnout, příp. zprostředkovat okamžitou radu a pomoc v krizové situaci.

Tento pracovník, sociální asistent, vzhledem k jeho velmi zvláštnímu a delikátnímu postavení, by neměl být pracovníkem referátu sociálních věcí, ale měl by být přímo podřízen přednostovi OkÚ, respektive starostovi MÚ či jinému významnému funkcionáři. Tato funkce předpokládá sociální zralost, vysokou morální úroveň a zpravidla vysokoškolské vzdělání. Důležitý je i věk, pohlaví a fyzická kondice. Požaduje se samostatnost a kreativita, schopnost navázat kontakty s dětmi a mládeží, vzbuzovat v nich důvěru i respekt. Ve vyspělých demokratických zemích (Francie, Nizozemí, SRN) jsou tyto formy práce s rizikovými skupinami dětí a mládeže běžné a jsou s úspěchem využívány. Postupně se rozvinuly do bohatých a pestrých forem klubové činnosti ve střediscích mládeže, organizují se atraktivní prázdninové tábory "léto pro mládež" s cílem přemístit mladé lidi ze sociálně rizikového klimatu letního velkoměsta do jiného, pozitivně působícího prostředí. Konkrétní projekty, na jejichž tvorbě se významně podílejí samy děti a mládež, financuje z části stát, z části obce a sponzoři.

Protože v ČR tyto metody sociální práce nemají tradici, navrhuje se jejich praktické ověření ve vybraných lokalitách při zapojení cca 30 pracovníků. V druhé polovině roku 1993 je nutné připravit veškeré podmínky a vytvořit předpoklady pro zřízení funkčního místa sociálního asistenta a v roce 199 postupně projekt realizovat. Experiment bude průběžně sledován a po roce fungování vyhodnocen. Finanční náklady na tento projekt se prakticky kryjí s prostředky na mzdy pro sociální asistenty, což by v roce 1994 činilo cca 4 mil. Kč.

2.3. Kvalifikační zajištění sociální prevence

Účinnost sociální prevence i konkrétních sociálních programů odvisí do značné míry ad úrovně vlastni sociální práce. Ta má bohužel u nás nízkou prestiž vinou čtyřicet let panující státní doktríny, podle které měly sociální problémy asociálně patologické jevy automaticky odumřít. Důsledkem bylo zamítání autentické sociální politiky jako nepotřebné a téměř úplná likvidace sociálního školství.

Od roku 1990 se sociální školství počíná opět rozvíjet, a to jak střední odborné a pomaturitní, tak především tolik chybějící vzdělání vysokoškolské. Vedle státních škol vznikají i školy církevní, orientované na sociální a zdravotní oblast. Výchova a příprava erudovaných sociálních pracovníků je neodkladná, ale poměrně dlouhodobá záležitost. Nezanedbatelným fenoménem vyšší prestiže sociální práce bude i maskulinizace této profese.

V letošním roce ukončí studium první bakaláři v oboru sociální práce a sociální politiky. Řádové se zatím jedná o pouhé desítky absolventů. Přehled o zahájení a průběhu výuky sociální práce na vysokoškolské úrovni dává tabulka č. 4.

Dnes jsme v situaci zvláště komplikované. Sociální problémy, v minulosti uměle držené "pod pokličkou", explodují v podmínkách mladé demokracie, která nemá k jejich zvládnutí k dispozici rozvětvenou sít dobře fungujících sociálních služeb státních ani charitativních a svépomocných, které jsou tak významné pro fungování sociální prevence. Právě sociální práce se všemi atributy profesionality může sehrát aktivní roli v hledání a nalézání sociálního konsensu a vytváření podmínek pro zdravý rozvoj jednotlivců, skupin i celého společenství.

2.4. Delikventní mládež a sociální páce

Problematika negativních jevů, které se u dnešní mládeže projevují, je v poslední době stále častěji středem zájmu nejen odborníků, ale celé veřejnosti, která se o nich dovídá prostřednictvím tisku a televize a reaguje znepokojením. Jako příčina tohoto stavu je nejčastěji uváděna všeobecná krize hodnot, oslabení citových pout v rodině a preference ekonomických zájmů, krize pedagogických institucí a v neposlední řadě též působení televize a filmu (zvláště s agresivní tematikou).

Je zřejmé, že východiskem sociální prevence se musí stát působení na rodinu, děti a mládež. Jejím úkolem musí být vytváření komplexu společenských podmínek, které by působily proti vzniku společenské negativity, proti jejímu dalšímu rozšiřování a prohlubování. V obecné rovině je přístup k tomuto problému formulován v "Základních směrech působení státu na mladou generaci", schválených usnesením vlády ČR č. 289/1990.

Rodinné prostředí může vyvolat sociální selhání dítěte či mladistvého, které pak často vyústí v jeho delikventní chování. Problémovými a disfunkčními rodinami se zabývají sociální pracovnice oddělení péče a rodina a děti referátů sociálních věcí a užívají při tom všechny zákonné možnosti k odstranění, resp. neutralizaci negativních jevte, které na děti působí. Vzhledem k tomu, že jedna sociální pracovnice řeší ročně 200 - 300 případů, je zřejmé, že nemůže být všem těmto případům věnována náležitá pozornost. Tato skutečnost hovoří pro posílení početního stavu, těchto oddělení v příštích 3 letech o cca 1 000 sociálních pracovníků tak, aby jedna sociální pracovnice věnovala ročně péči asi 100 rodinám. Tento postup by si vyžádal uvolnit v příštím roce ze státních prostředků na mzdy cca 20 mil. Kč a na související provozní náklady cca 15 mil. Kč.

Nezanedbatelnou úlohu v preventivním působení mohou sehrát komise péče o rodinu a děti okresních úřadů, které řeší případ zanedbávání výchovné péče i dětskou delikventi, provádějí výchovné pohovory a mají možnost ukládat výchovná opatření. Komise tě koordinují činnost orgánů působících na úseku péče o děti ve svém územním obvodu, jejími členy jsou odborníci v dané problematice. Přestože jejich zřizování je obligatorní a rozhodnutí náleží přednostům okresních úřadů, ne všude ke zřízení komisí došlo. Tento občanský způsob řešení využívaný i v zahraničí, je třeba podporovat.

Z hlediska sociální prevence je třeba, aby byly včas zachyceny signály negativního vývoje - t.j. zejména záškoláctví, agresivita, útěky z domova, členství v závadové partě, prostituce a zneužívání alkoholu či drog. Analýza příčin a včasné řešení problému pak může dalšímu negativnímu vývoji dítěte zabránit, naopak časovým prodlením se prognóza úspěšného řešení zhoršuje. Rodiče však mají tendenci výchovné problémy dětí podceňovat nebo je zakrývat a na příslušné instituce (pedagogicko-psychologické poradny, diagnostické ústavy, dětskou psychiatrii apod.) se obracejí až tehdy, když je situace vyhrocena a řešení je pak obtížnější.

Kriminalitou dětí a mladistvých a výchovnými problémy se zabývají specializovaní pracovníci oddělení péče o rodinu a děti referátu sociálních věcí - kurátoři pro mládež. Ač je prevence součástí jejich pracovní náplně, jsou v současné době přetíženi řešením stále se zvyšujícího počtu případů děti a mladistvých, kteří se dopustili trestné činnosti. Aby se kurátoři pro mládež mohli stát jedním z fungujících článků systému sociální prevence (a nikoli pouze servisem pro orgány činné v trestním řízení), je třeba, aby se počet klientů na jednoho kurátora pro mládež snížil z cca 200 případů na přibližně 70 případů ročně, tzn., že v nejbližších 3 letech by mělo dojít k nárůstu o cca 250 pracovníků (současný stav je 122 pracovníků). Tento postup si vyžádá uvolnit ze státních prostředků v r. 1994 cca 7 mil. Kč na mzdy a cca 4.5 mil. Kč na související provozní náklady.

Nepříznivý vývoj dětské delikvence a kriminality mládeže dokládá tabulka č. 2, závažný je fakt, že podíl mládeže na objasněných trestných činech celkové kriminality činil v r. 1992 20,7 %. Dále se snižuje věková hranice pachatelů závažných trestných činů, vzrůstá jejich brutalita.

Věková hranice se snižuje i u obětí závislostí všeho druhu. Novým typem je závislost na hracích automatech, peníze do hry se snaží nezletilci získat jakýmkoli způsobem, i krádežemi.

Problémem některých lokalit je inhalace těkavých látek některými skupinami dětí ve věku kolem 10 let. V praxi se však dosud nevyskytuje speciální zařízení pro léčbu závislých nezletilců do 15 let.

Tyto jevy úzce souvisí s využíváním volného času. Je žádoucí, aby děti z rodin, které řádně nezabezpečují výchovu, navštěvovaly školní družiny. V souvislosti s jejich plánovanou finanční úhradou však bude třeba přijmout opatření k zajištění docházky těchto dětí do školních družin.

Nezaměstnanost mládeže je i jedním ze zdrojů zvýšené kriminality. Nejzávažnějším problémem je zprostředkování práce pro mladistvé, kteří ukončili školní docházku a z různých důvodů nemohou najít zaměstnání. Úřady práce jim sice věnují zvýšenou pozornost, ale přes veškerou snahu se jim vždy nepodaří najít po ně vhodné zaměstnání. Tato skupina není vnitřně homogenní. Mohou to být děti po ukončení základní (zvláštní) školy, které nepokračují v přípravě na povolání, mladiství a mladí zletilí po ukončení střední školy nebo ti, kteří skončili přípravu na povolání před absolvováním. Všechny tyto mladé lidi nelze v žádném případě nechat navykat na život bez práce. Praxe ukazuje, že v současné době je až třetina trestně stíhaných mladistvých bez pracovního poměru.

Přirozenou tendencí ohrožené mládeže je sdružování se do part, kde prožívají pocity síly a sounáležitosti, které však někdy vedou k agresivitě, vandalismu i projevům rasové nesnášenlivosti (skinheads ...).

Významné postavení mají z hlediska sociální prevence zařízení pro výkon ústavní a ochranné výchovy, která směřují svým odborným působením k jejich převýchově. Zvláště nedostatek míst ve výchovných ústavech pra mládež (chlapce) je v praxi velkým problémem a vede k tomu, že se mladiství během čekací doby na umístění dopouštějí trestné činnosti a ocitají se ve vazbě. Síť těchto zařízení je třeba dále obohatit o léčebné výchovný ústav, výchovný ústav pro mládež ochranného typu (pro ty, kteří z výchovných zařízení opakovaně utíkají, bylo by ho možno vyžít i jako náhradu vazby) a výchovný ústav pro nezletilé matky, umožňující jejich soužití s dítětem. Střediska mládeže s možností dobrovolných krátkodobých pobytů by měla poskytnout všestrannou preventivně výchovnou péči s cílem zamezit umístění dítěte do výchovného ústavu.

Nepříznivě se v praxi projevuje nedostatek zařízení, která by mohla být využita jako náhrada vazby (§ 293 tr. řádu). Nevyhovující je též způsob výkonu trestu mladistvých, kteří zde většinou nepracují a nemají organizovánu ani odpovídající náplň volného času.

V minulosti byli někteří z vyšetřovatelů a prokurátorů specializováni na problematiku mládeže. Vzhledem k obrovskému nápadu trestné činnosti však tato specializace u vyšetřovatelů ustupuje do pozadí. Dochází též k rušení specializovaných senátů pro mládež (např. Městský soud v Praze). Tato opatření jsou v praxi nepříznivě pociťována (srovnejme se soudnictvím nad mládeží např. v Německu - ostatně zvláštní úprava trestního soudnictví nad mládeží existovala i u nás).

Navrhovaný typ sociálního pracovníka, který by působil na mládež v jejím přirozeném prostředí - tj. na ulici, v partách apod. - jistě přispěje k řešení negativních jevů u dětí a mladistvých. Bude však nutné, aby našeho působení navazovala široká nabídka aktivit a možností pobytu (azylová zařízení apod.). Např. v USA se osvědčily "non-stop kluby", což jsou malá společensko-kulturní nebo společensko-sportovní centra, kde mládež po 24 hodin denně může nalézt možnost kulturního nebo sportovního vyžití. V těchto klubech mají nepřetržitou službu sociální pracovníci, kteří jednak řídí provez klubu, jednak poskytují okamžitou sociální pomoc jednotlivcům, kteří a ni požádají.

2.5. Kontinuální sociální práce průběhu trestního řízení a po jeho skončení

V současné době "péči o osoby propuštěné z výkonu trestu odnětí svobody" nelze považovat za ucelený systém sociální práce, nýbrž pouze za označení určité dílčí nabídky sociální služby. Tato tzv. postpenitenciární péče představuje vlastně nejvýše následnou prevencí, tj. prevenci recidivy trestné činnosti. Sociální práce zde působí až na toho, kdo již trestním řízením prošel, čili byl minimálně jedenkrát pachatelem trestné činnosti.

V rámci vězeňství probíhají v současné době vítané systémové změny směrem k jeho organizaci. Hledají se rovněž nové, úspornější a efektivnější cesty, od tzv. alternativních trestů se sociální intervencí až po náhradu trestu sociálními programy. Tím se nejen snižují náklady na výkon trestu v drahých vězeňských zařízeních, ale zvyšují se i vyhlídky na resocializaci pachatelů.

V současné době je klíčovým problémem resocializačního procesu stanovení a realizace vhodných diferencovaných penitenciárních programů pra odsouzené ve výkonu trestu odnětí svobody, výkon vazby a výkon trestu odnětí svobody musí v maximální míře podporovat pozitivní sociální kontakty obviněných a odsouzených mimo vězení, a to především u perspektivních rodinných vazeb. V této souvislosti je bezpodmínečně nutné rozvíjet bezbariérovou spolupráci pracovníků vězeňství zvláště se sociálními kurátory. Sociální práce v průběhu uvěznění se uskutečňuje jednak prostřednictvím sociálního pracovníka vězeňské služby, jednak prostřednictvím sociálního kurátora, který dochází do vězení zvenčí.

V zákoně a výkonu trestu odnětí svobody č. 59/1965 Sb. je upravena tzv. "péče o dovršení nápravy odsouzených". Sociální službu pro občany propuštěné z výkonu trestu, ale i jiné občany, dosud nepřesně označované jako "společensky nepřizpůsobení", vykonává na okresních a obvodních úřadech základní sít, sociálních kurátorů. Jejich činnost spočívá v prvé řadě v sociálně výchovné práci s klientem, v poskytování sociálně terapeutické a poradenské služby, ve specifické pomoci při uplatnění na trhu práce, při hledání možnosti ubytování a v poskytování event. dalších potřených služeb. Dosud platná právní úprava umožňuje i poskytování věcných a peněžitých dávek, určených k překlenutí nejtěžšího období po propuštění z vězení. Charakteristickými rysy práce kurátorů je:

- princip dobrovolnosti (nabídka sociální služby občanovi);

- spolupráce s dalšími zainteresovanými státními pracovišti (zejména s orgány činnými v trestním řízení, Úřady práce a odbory okresních úřadů),

- spolupráce s dalšími, zejména nestátními subjekty.

Cílem sociálně výchovné práce v této oblasti musí být integrace klienta do užšího i širšího sociálního prostředí. Klíčovým problémem je zaměstnávání osob propuštěných z výkonu trestu odnětí svobody. Je třeba dát těmto lidem, kteří většino mají vztah k práci značně deformovaný, možnost pracovat a vzbudit v nich žádoucí pocit spoluodpovědnosti za svůj osud.

V některých evropských zemích (Holandsko, Finsko a další) jsou pro přechodnou dobu před zařazením do běžného pracovního poměru vytvářena pracovní střediska pro propuštěné, kde si mohou vydělat alespoň minimální denní mzdu. Jde většinou o práce veřejně prospěšné pro danou obec, převážně nevyžadující kvalifikaci. Tato střediska jsou obvykle napojena na dočasné sociální ubytování s odbornou pomocí sociálního pracovníka a pomáhají překonat tzv. krizi prvního dne. Naše předpisy o zaměstnanosti znají obdobný institut (veřejně prospěšné práce), kterým se sleduje krátkodobé pracovní umístění do doby, než se podaří najít pro občana trvalé zaměstnání.

Velkým problémem je rovněž bydlení těchto osob. Pro občany propuštěné z výkonu trestu je typický nedostatek zázemí (nemají rodinu nebo je rodina nechce přijmout zpět), buď neměli vlastní byt už před nástupem trestu, anebo o něj v průběhu věznění přišli. Tento stav mnohdy trvá celá léta a není omezen jen na část populace prošlou vězením. Se zánikem průmyslových kolosů v procesu privatizace paradoxně zaniká i možnost poskytnout osamělým, nezakotveným jedincům nejnutnější zázemí.

Početně menší, avšak problémově stejně významnou skupinu tvoří mladí lidé bez zázemí, propuštění z ústavní výchovy po dosažení 18, resp. 19 let. Až příliš mnoho z nich má za sebou životní dráhu vyznačenou stanicemi: kojenecký ústav, dětský domov, výchovný domov mládeže. Přestup do stanice vězení s následnou kriminální kariérou lze u nich s velkou mírou pravděpodobnosti předpokládat. K přetnutí tohoto řetězce by měla sloužit diferencovaná azylová zařízení se sociálními službami. Prvním podobné zařízením u nás je Dům sociální prevence, jehož provaz zahajuje v těchto dnech magistrát města hrna. Takto pojatou sociální službu nutno všestranně podpořit ve všech větších městech a průmyslových aglomeracích, které jednak tyto nezakotvené lidi vždy přitahují, jednak je i svým způsobem "produkují".

Z legislativního hlediska se jako nezbytné jeví provést zásadní reformu trestního zákonodárství. Podle vzoru tzv. probace, která se ve vyspělých státech velmi osvědčuje, by měl být zaveden "sociálně výchovny dohled", prováděný na svobodě a určený především mladým pachatelům, kteří o dobrovolně poskytovanou pomoc sociálních kurátorů nestojí, ačkoli ji objektivně nutně potřebuj. Bez ní jim totiž hrozí recidiva trestné činnosti nebo přímo kriminální "kariéra". Ve vyspělých systémech tento dohled zajišťuje justice (tzv. probační úředník).

Jak již bylo zmíněno, chybějí u nás tzv. "alternativní tresty", tj. tresty nespojené s odnětím svobod. (např. ve formě pokut, společensky prospěšných prací), resp. ukládané místo něho. To je další způsob, jak snížit počet osob ve vězeňských zařízeních a zamezit tak kriminogennímu vlivu institucionálních trestů ("škola zločinu a sociální stigmatizace").

Stigmatizačnímu účinku brání i institut narovnání mezi pachatelem a poškozeným. Jeho hlavním účelem je dosáhnout, aby pachatel prožil skutečný pocit viny a svůj čin mohl napravit přímo vlastní prací, náhradou škody, službou v nemocnicích, domovech důchodců a ústavech sociální péče. Tento způsob řešení případů mimosoudní cestou je již druhým rokem experimentálně ověřován ve spolupráci Ústavu státu a práva Akademie věd, Střediska sociální prevence a Magistrátu hl.m. Prahy.

Vzhledem k tomu, že počet lidí, které lze označit jako bezprizorné, je v naší republice mnohem vyšší, než se obecně připouští, lze považovat za účelně posoudit vhodnost právního zakotvení institutu domovského práva jako posledního útočiště, k němuž by se občan mohl, ale nemusel uchýlit v nouzi. Při znovuzavedení tohoto institutu lze vycházet m.j. z těchto tezí:

- nikdo není nucen k pobytu v domovské obci,

- ne každý, kdo má v obci domovské právo, se domáhá plnění (podmínky, za nichž je obec povinna poskytnout občanovi pomoc, splňovalo v historii vždy jen malé procento, zpravidla starých občanů),

- nová právní úprava přesně vymezí místní a věcnou příslušnost obcí ve smyslu povinnosti k občanovi,

- občan má právo zvolit si místo pobytu; jen jedna obec (tj. domovská) však má povinnost se o občana postarat.

U některých jedinců je nutno předpokládat tendenci cestovat mezi domovskou obcí a místech skutečného pobytu (např. anonymním velkoměstem). Na to by měla zákonná úprava předem pamatovat, např. tak, že domovské právo by zakládalo nárok, ale teprve projev vůle občana v domovské obci fakticky žít by byl legitimací k poskytování konkrétní sociální pomoci. Toto řešení by mohlo přispět k omezení další koncentrace lidí bez zázemí ve velkých městech a průmyslových aglomeracích.

3. Ekonomická rozvaha

Předložený návrh programu sociální prevence nelze realizovat bez výrazného posílení rozhodujících oblastí sociální práce dalšími pracovními silami. Kvantifikace, které jsou v textu uvedeny, představují v tomto směru pouze minimální požadavky. Zařazení pracovníků a z toho vyplývající mzdové prostředky odpovídají katalogu prací podle zákona č. 143/1991 Sb. navazujících právních předpisů. Podrobnější kvantifikace dopadů na státní rozpočet vyplývá z následující tabulky:

Výše uvedené finanční prostředky budou ministr vnitra a ministr práce a sociálních věcí nárokovat při přípravě státního rozpočtu na r. 1994 ve lhůtách stanovených rozpočtovými pravidly.

4. Závěr

V době, kdy narůstají a ještě dále porostou sociálně patologické jevy a neadekvátní chování některých jednotlivců a skupin, kdy se občané cítí ohroženi, bojí se o své děti, musí stát dát jasně a srozumitelně najevo svůj postoj a postup vůči těmto nežádoucím jevům. Řešení musí být orientována jednak na účinnou, rychlou tzv. situační prevenci, která je především záležitosti policejních a justičních orgánů, jednak na sociální prevenci, která musí začínat ještě před narozením dítěte a končit citlivým vztahem ke starým a handicapovaným občanům. Jde o úkol dlouhodobý, ale je nezbytné s jeho realizací začít bezodkladně. Klíčovým úkolem je stanovit priority, jak obsahové, tak ekonomické. Těmito prioritami v sociální prevenci musí být působení na děti a mládež, kam musí být soustředěna pozornost i finanční prostředky, které je možno vynaložit. Z tohoto pohledu je prioritní prevence vzniku a rozvoje sociální patologie před prevencí recidivy trestné činnosti. Proto je hlavní důraz kladen na posílení sociálních pracovníků v oblasti rodiny a mládeže a na novou funkci sociálního asistenta.

Sociální prevence je nedělitelná a nemůže být záležitostí jednoho resortu. Musí se stát syntézou úsilí všech relevantních orgánů státní správy, samosprávy, ale i dalších subjektů od masmédií přes občanská sdružení a církve k jednotlivým občanům.

Vysvětlivky:

xx = hlavní gesce resortu za koordinaci prevence kriminality

x = významný podíl resortu na preventivních aktivitách

¹⁾ Počet případů vyšetřovaných nezletilců je ve skutečnosti vyšší, pro přetíženost orgánů policie však v některých případech nedojde k jejich nahlášení oddělením péče o rodinu a děti

dlouhodobá péče - nejméně 1/2 roku

krátkodobá péče - méně než 1/2 roku

pramen: evidence sociálních kurátorů