Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna 1993 – 1996

kterým se předkládá Parlamentu České republiky k vyslovení souhlasu návrh na přistoupení České republiky k Vídeňské úmluvě o občanskoprávní odpovědnosti za jaderné, škody a k Společnému protokolu týkajícímu se uplatnění Vídeňské úmluvy a Pařížské úmluvy.

Obsah:

1. Předkládací zpráva pro Parlament ČR

- Úvod

- Základní principy mezinárodních úprav odpovědnosti za jaderné škody

- Základní mezinárodní úmluvy o odpovědnosti za jaderné škody

- Stručný obsah Úmluv, k nimž se předpokládá připojení ČR

- Hlavní vnitrostátní problémy

- Přínos přístupu ČR k Vídeňské úmluvě a k Společnému protokolu

- Procedurální otázky

2. Tabulky 1A až 1D (stav podpisů, ratifikací a přistoupení států k jednotlivým úmluvám)

3. Tabulka 2 způsob úpravy odpovědnosti za jaderné škody ve světě).

4. Český překlad textů Úmluv:

a) Vídeňské úmluvy o občanskoprávní odpovědnosti za jaderné škody

b) Společného protokolu týkající se uplatnění Vídeňské a Pařížské úmluvy

c) Pařížské úmluvy o občanskoprávní odpovědnosti v oblasti jaderné energie (včetně zdůvodnění Bruselské dohody, doplňující Pařížskou úmluvu).

Úvod

Návrh na přistoupení ČR k Vídeňské úmluvě o občanskoprávní odpovědnosti za jaderné škody a k Společnému protokolu týkajícímu se uplatnění Vídeňské úmluvy a Pařížské úmluvy byl projednán na zasedání vlády 22. a 24. září 1993. Vláda vydala usnesení č. 534, kterým doporučuje k uvedeným mezinárodním dohodám přistoupit, neboť soudí, že přístup České republiky je nezbytný pro zvýšení důvěry mezinárodní veřejnosti k České republice, jako státu s rozvinutým využíváním jaderné energie pro mírové účely.

Existence jaderné energetiky přináší určitá potenciální rizika vzniku jaderných nehod, které mohou mít za následek značné škody na životech a zdraví lidí, na majetku či životním prostředí. Rizika představovaná civilním využíváním jaderné energie lze zařadit do kategorie rizik, spojených se vznikem havarijních událostí s velmi nízkou frekvencí, ale s potenciálně vysokými škodami a tedy i náklady na jejich krytí.

Vzhledem k charakteru rizik využívaní jaderné energie a ke specifičnosti i rozsahu potenciálních jaderných škod, by běžné zákony neumožnily tyto specifické problémy zvládnout tak, aby došlo k potřebnému vyvážení zájmů poškozených, provozovatelů jaderných zařízení i dodavatelů zařízení a služeb. Proto vznikla potřeba zvláštní právní úpravy odpovědnosti za jaderné škody a zavedení zvláštního režimu odchylného od běžných zákonů, který musí zajistit odpovídající a rychlou náhradu škod poškozeným, stanovit na koho, v jaké míře a za jakých podmínek připadá jednoznačná odpovědnost za škody a určit pravidla odškodnění, včetně možnosti doplňkového odškodnění prostřednictvím státních prostředků.

Z těchto důvodů vznikly i smluvní úpravy odpovědnosti za jaderné škody v mezinárodním měřítku. Cílem dále uvedených mezinárodních Úmluv je zejména:

- vytvoření mezinárodního systému odpovědnosti za jaderné škody a podpora snahám o sladění jaderné legislativy z této oblasti v jednotlivých státech na základě stejných principů,

- vytvoření takového systému, který by odpovídajícím způsobem poskytoval ochranu veřejnosti a zvyšoval její jistoty zajištěním rychlého a účinného odškodnění, přitom však neuvaloval na jaderný průmysl nereálné povinnosti, bránící jeho rozvoji.

Výsledkem snahy o právní usměrnění v mezinárodním měřítku jsou následující principy, které jsou v zásadě společné všem mezinárodním, dále zmíněným úpravám, a zároveň právním úpravám odpovědnosti za jaderné škody ve státech, které již mají zavedenou příslušnou legislativu:

- zásada "objektivní" absolutní odpovědnosti provozovatele, podle níž je provozovatel jaderného zařízení přímo ze zákona odpovědný za jadernou škodu bez toho, že by byla vyžadována přítomnost jakékoliv formy zavinění. Tato presumpce odpovědnosti byla v Západní Evropě již dříve obvyklá pro toho, kdo provozuje nebezpečné činnosti. S ohledem na zvláštní rizika využívání jediné energie byla presumpce odpovědnosti přijata i pro tuto činnost. Odpovědnost tedy vyplývá z rizika vykonávané činnosti a ne z opomenutí nebo chyby,

- zásada výlučné odpovědnosti provozovatele, tedy soustředěni veškeré odpovědnosti za jadernou škodu výlučně na jediný subjekt. Přijetí tohoto principu bylo motivováno praktickými potřebami - zjednodušuje případný komplikovaný proces zjišťování subjektu odpovědného za škodu a umožňuje rychlejší plnění nároků poškozených. Soustředění veškeré odpovědnosti na provozovatele zajistí schopnost plného využití kapacity pojišťovacího trhu bez nutnosti snižovat pojistné limity provozovatele vyčleněním částek pro další subjekty podílející se na výstavbě a provozu (projektanti, stavebníci, výrobci, dodavatelé).

Bez soustředění odpovědnosti, vylučující regresní náhrady ze strany provozovatele vůči dodavatelům, by se dodavatel musel rovněž pojišťovat proti témuž riziku, které již kryje pojištění provozovatele, aniž by to však znamenalo další výhody pro eventuální postižené,

- povinnost provozovatele krýt odpovědnost do stanovené výše pojištěním nebo jinjrm finančním zajištěním. (Tento princip podporuje předchozí princip výlučnosti),

- časové a finanční omezení odpovědnosti provozovatele, tj. stanovení finančních limitů pro krytí jaderných škod a promlčecích dob pro uplatňování nároků ze strany poškozených. Neomezená odpovědnost provozovatele by odrazovala od provozování jaderných zařízení, což by v důsledcích mohlo poškozovat zájmy státu. Nadměrná odpovědnost by provozovatele mohla i zruinovat, aniž by to nějak podstatně zvýšilo náhradu vzniklých škod.

Doplněním a rozvedením těchto principů jsou některé další běžně uplatňované zásady. K nim patří zejména uplatnění liberačních důvodů pro zproštění absolutní odpovědnosti provozovatele (při zvláštních okolnostech - válka, ozbrojený konflikt, případně vážné katastrofické přírodní pohromy výjimečného charakteru a v případě náhrady škod prokazatelně zaviněných úmyslným jednáním poškozených osob) a právo regresního postihu jiných subjektů provozovatelem ve vyhrazených případech (pouze při prokázaném úmyslném zavinění a v případě, že je to stanoveno smluvně). Zásadou je také to, že musí existovat příčinná souvislost mezi jadernou nehodou a jadernou škodou.

Zcela běžná u většiny států, které mají zpracovány právní úpravy odpovědnosti za jaderné škody, je účast státu na garantování této odpovědnosti. I když existují, při zachování výše zmíněných principů, různé přístupy, garance státu je zpravidla přebírána za krytí škod nad hranici krytou pojištěným nebo jinak finančně zajištěným provozovatelem nebo ve specifických případech (nesolventnost provozovatele či pojišťovatele, slabý pojistný trh neumožňující pojištění ani ve výši minima požadovaného mezinárodními úmluvami, krytí "pozdních škod" po limitované době pro uplatnění nároků, jaderné nehody způsobené válkou či živelnými událostmi nebývalých rozměrů, nemožnost nalézt původce nehody a škody, nemožnost získat odškodnění od provozovatelů mimo území státu).

V mezinárodním měřítku je problematika občanskoprávní odpovědnosti za jaderné škody upravena:

1) Vídeňskou úmluvou o občanskoprávní odpovědnosti za jaderné škody, dále jen "Vídeňská úmluva", (uzavřena 21. 5. 1963 v rámci Mezinárodní agentury pro atomovou energii [MAAE]; v platnost vstoupila 12. 11. 1977; členství v ní je otevřeno pro všechny členské státy OSN; v současné době je smluvní stranou této úmluvy 19 států, viz tabulka lA).

2) Pařížskou úmluvou o občanskoprávní odpovědnosti v oblasti jaderné energie, dále jen "Pařížská úmluva" (z 29. 7. 1960, vstoupila v platnost 1.4.1968), a dodatkovou, tzv. Bruselskou úmluvou (z 31. 1. 1963, v platnost vstoupila 4. 12. 1974), upravenými dodatkovými protokoly z 28. 1. 1964 a ló. 11. 1982. Úmluvy jsou omezeny fakticky na členské státy Agentury pro atomovou energii OECD (NEA/OECD) (v současné době je smluvní stranou Pařížské úmluvy 14 států, Bruselské úmluvy 11 států, údaje o členství k nim viz tabulky 1C a 1D).

3) Společným protokolem týkajícím se uplatnění Vídeňské úmluvy a Pařížské úmluvy, podepsaným 21. září 1988, který rozšiřuje aplikaci obou úmluv pro vzájemné krytí škod na účastníky jedné nebo druhé úmluvy a tohoto protokolu (v platnost vstoupil 27. 4. 1992, do současné doby ho ratifikovalo nebo k němu přistoupilo 11 států; přehled viz tabulka 1B).

Podle čl. 21 Pařížské úmluvy je teoreticky možné, aby k ní mohl přistoupit i nečlenský stát NEA/OECD, pokud s tím projeví souhlas všechny smluvní strany. Faktický stav je takový, že za současné situace je možnost přistoupení nečlenských států nerealistická z věcných i časových důvodů. I když po právní stránce je Pařížská úmluva dokonalejší než Vídeňská, jsou obě pokládány v celém světě za ekvivalentní právní instrumenty pro krytí odpovědnosti za jaderné škody.

Dle Vídeňské úmluvy je omezena minimální odpovědnost provozovatele do výše 5 mil. US dolarů za každou jadernou nehodu, při ceně trojské unce zlata 35 USD v roce 1963, což při současné světové ceně zlata představuje asi 50 miliónů USD. Uvedená částka představuje minimální částku, vlastní výše náhrad může být limitována do vyšší částky nebo být neomezená, podle legislativy příslušného státu smluvní strany Vídeňské úmluvy.

Přístupem ke Společnému protokolu se země Vídeňské úmluvy zapojují i do systému Pařížské úmluvy. V původním znění Pařížské úmluvy je zakotveno krytí v rozpětí 5 - 15 miliónů SDR (zvláštní práva čerpání MMF, částka 15 mil. SDR odpovídá přibližně 20 mil. USD). Je možno konstatovat, že převážná většina států - účastníků Pařížské dohody má na základě dodatků Pařížské úmluvy nebo podle své vnitřní legislativy krytí vyšší, než odpovídá této sumě.

Přistoupením ke Společnému protokolu mohou poškození ve státech, které ratifikovaly jednu nebo druhou Úmluvu, obdržet náhradu za škody způsobené jadernou nehodou jaderného zařízení v jakémkoliv státě, který se k Úmluvám připojil. K projednání otázek náhrady škody jsou u obou úmluv příslušné soudy té smluvní strany, na jejímž území došlo k jaderné události, která byla příčinou vzniku škody.

V rámci MAAE již několik let pracuje Stálý výbor pro odpovědnost za jaderné škody, který se v současné době zabývá zejména dvěma problémy mezinárodního režimu odpovědnosti za jaderné škody:

- připravuje novelu Vídeňské úmluvy tak, aby došlo k sblížení s režimem, vymezeným systémem Pařížské úmluvy;

- připravuje návrh "Úmluvy o kompenzacích za jadernou škodu, doplňkové k Vídeňské úmluvě a k Pařížské úmluvě" s cílem rozšířit financování odpovědnosti do více úrovní (provozovatel, veřejné fondy státu provozovatele, mezinárodní pool provozovatelů, solidární veřejný fond tvořený příspěvky členských zemí).

Stručný obsah Vídeňské a Pařížské úmluvy a Společného protokolu

Vídeňská úmluva

Úmluva používá pojmy, které jsou uváděny i v dalších mezinárodních smluvních dokumentech z oblasti jaderné energie, jejichž smluvní stranou je ČR. Jejich význam je vysvětlen v článku I. Zejména je zde definována "jaderná škoda" a další pojmy.

V článku II Vídeňské úmluvy je mimo jiné upravena tzv. objektivní odpovědnost, podle které je za škodu odpovědný výhradně provozovatel jaderného zařízení, na kterém vznikla jaderná nehoda.

Článek III Úmluvy se týká povinností provozovatele jaderného zařízení vůči přepravci jaderných materiálů.

Článek IV upravuje důvody pro zbavení provozovatele odpovědnosti.

V článku V Úmluva zakotvila za každou jadernou nehodu minimální výši kompenzace 5 miliónů US dolarů (při tehdejší ceně zlata 35 US dolarů za trojskou unci, což při současné světové ceně zlata představuje sumu cca 50 miliónů US dolarů), pod níž nesmějí smluvní státy snížit odpovědnost provozovatelů jaderných zařízení. Tato suma nezahrnuje úroky z přiznaného odškodnění ani náklady na soudní řízení. Částky mohou být převedeny na národní měnu.

Úmluva v článku VI upravuje promlčecí lhůtu pro uplatnění nároku na úhradu škody na 10 let a tato lhůta může být upravena zákonodárstvím smluvního státu. Kromě toho právo příslušného soudu může stanovit promlčecí lhůtu nejméně 3 roky od data, kdy se osoba, která jadernou škodu utrpěla, dozví nebo se logicky mohla dozvědět o škodě a o odpovědném provozovateli.

Provozovatel musí být podle článku VII pojištěn nebo jiným způsobem finančně zabezpečen nebo kryt státními fondy, pro případ jím způsobené jaderné škody.

Otázka povahy, formy a výše kompenzace, jakož i její distribuce bude řešena dle práva příslušného soudu (článek VIII).

V článku IX se hovoří o vazbě na jiné předpisy, o systémech národního pojištění atd. ve vazbě na náhrady za jadernou škodu a článek X obsahuje ustanovení o možnostech uplatnění postihu (regresu) ze strany provozovatele vůči jiným osobám.

K projednání sporů jsou příslušné soudy té smluvní strany, na jejímž území došlo k jaderné nehodě. Pokud k jaderné nehodě dojde mimo území smluvních stran, nebo pokud místo jaderné nehody nelze s přesností určit, budou příslušné soudy státu sídla odpovědného provozovatele (článek XI).

V článku XII se stanoví, na kterém území je pravomocné konečné rozhodnutí vydané příslušným soudem.

Článek XIII se týká nediskriminačního uplatňování Úmluvy a článek XIV uplatňování jurisdikčních imunit podle pravidel národního a mezinárodního práva.

Články XV až XXIX se týkají méně podstatných otázek a procedurálních záležitostí (měna v níže vypláceno odškodnění - čl. XV; poskytování náhrad podle jiných úmluv čl. XVI; vazby Úmluvy na jiné mezinárodní úmluvy čl. XVII a XVIII; oznamovací povinnosti vůči depozitáři - čl. XIX; uplatňování úmluvy i po vypovězení - čl. XX; procedurální otázky ratifikace, vypovídání atd. - čl. XXI-XXIX).

Pařížská úmluva

Pařížská úmluva obsahuje podobné principy a hlavní ustanovení jako Vídeňská úmluva, liší se jejich formulace, ale jejich výklad je podobný. Liší se rovněž v hodnotě krytí, jak bylo uvedeno výše. Pařížská úmluva byla doplněna Bruselskou dohodou, která však platí pouze pro účastníky Bruselské úmluvy. Pro aplikaci Společného protokolu jsou použitelná pouze ustanovení Pařížské úmluvy.

Společný protokol týkající se uplatnění Vídeňské úmluvy a Pařížské úmluvy

Tento Protokol propojuje aplikaci obou úmluv a rozšiřuje tak geografický rozsah režimů pro odškodnění obětí jaderné nehody. Před jeho existencí poškození na území smluvní strany jedné konvence zůstali bez ochrany, došlo-li k nehodě na zařízení na území smluvní strany druhé úmluvy a nebyla-li odpovědnost případně řešena dvoustranně.

Podle čl. II tohoto Protokolu provozovatel jaderného zařízení umístěného na území účastníka Vídeňské úmluvy bude zodpovědný v souladu s touto úmluvou i za jadernou škodu jím způsobenou na území účastníka jak Pařížské úmluvy tak tohoto Protokolu. Naopak provozovatel jaderného zařízení umístěného na území účastníka Pařížské úmluvy bude zodpovědný, v souladu s touto úmluvou, za jadernou škodu jím způsobenou na území účastníka jak Vídeňské úmluvy, tak tohoto Protokolu.

Rozhodující je, že na jadernou nehodu bude aplikována pouze jedna úmluva a použitelná bude ta, jejímž účastníkem je stát, na jehož území je umístěno zařízení, v, němž nehoda vznikla.

Při aplikaci Protokolu se použijí vzájemně články I až XIV Vídeňské úmluvy pro smluvní strany tohoto Protokolu, které jsou účastníky Pařížské úmluvy, stejně, jako mezi účastníky Vídeňské úmluvy; obdobně články 1 až 14 Pařížské úmluvy se použijí ve vztahu na smluvní strany tohoto Protokolu - účastníky Vídeňské úmluvy - stejně, jako mezi účastníky Pařížské úmluvy.

V této souvislosti je třeba uvést, že krytí ČR jako účastníka Vídeňské úmluvy a Společného protokolu ze strany účastníka Pařížské dohody představuje minimální částku do výše 15 miliónů SDR (cca 20 mil. USD), respektive vyšší částku, podle výše limitů, které byly v jednotlivých účastnických zemích Pařížské úmluvy právně zakotveny. Ty jsou ve většině případů vyšší, než uváděné minimum.

Hlavní vnitrostátní problémy

ČR není zatím smluvní stranou žádné z uvedených mezinárodních úmluv. V roce 1992 byl tehdejším FMZV připraven návrh na přistoupení k Vídeňské úmluvě, ale nebyl předložen vládě k posouzení.

Odpovědnost za jadernou škodu není dosud v českém právním řádu specificky upravena. Je třeba zatím vycházet z ustanovení obecnější povahy, která jsou obsažena zejména v občanském a obchodním zákoníku. Neexistence absolutní a výlučné odpovědnosti provozovatele v ČR tak, jak je to běžné v jejich zemích, ztěžuje situaci zahraničním dodavatelům při dodávkách pro jaderná zařízení, kteří vymáhají od vlády ČR určité záruky nepřenositelnosti odpovědnosti na dodavatele.

Vnitrostátní právní úprava odpovědnosti za jaderné škody je v současné době připravována v rámci prací na návrhu Zákona o využívání jaderné energie (atomový zákon).

V ní se navrhuje zakotvit všechny základní principy, používané v mezinárodních úpravách, a zařadit další potřebná ustanovení. V souvislosti s řešením všech problémů vnitrostátní úpravy je významnou otázkou zabezpečení pojištění, či jiné finanční záruky provozovatele, okrývající jeho odpovědnost za náhradu škod. V současné době však ještě není vytvořen v ČR pojišťovací trh, který by byl schopen zabezpečit potřebné krytí provozovatele, i když je snaha vytvořit podmínky pro vznik pojišťovacího sdružení (poolu) podobným způsobem, jak je to běžné v západních zemích. V souvislosti s přípravou vnitrostátní legislativy jsou tyto složité otázky zkoumány, za daných okolností se nejvhodnějším řešením jeví převzetí omezené záruky za plnění odpovědnosti za jaderné škody státem.

Proto vláda ve svém usnesení č. 534 z 24. 9. 1993 přijala krok, které umožňují realizaci záruky odpovědnosti za jaderné škody do období, kdy se stane ČR smluvní stranu Vídeňské úmluvy a Společného protokolu a do doby, než bude přijata vnitrostátní legislativní úprava odpovědnosti za jaderné škody, která přesněji vymezí i povinnosti provozovatelů na straně jedné a státu na straně druhé. Garance státu jsou reprezentované příslušným článkem v Zákonu o státním rozpočtu na r. 1994 o zmocnění vlády ČR k poskytnutí náhrad škod ze státního rozpočtu.

Přínos přístupu ČR k Vídeňské úmluvě a k Společnému protokolu:

- zapojení se do mezinárodního systému, zaručujícího ochranu postižených definovaným mechanismem odpovědnosti za škody,

- možnost podílet se na zdokonalení tohoto odpovědnostního systému, který se dynamicky dále rozvíjí,

- zvýšení důvěry v právní pozici ČR ve vztahu na mezinárodní režim odpovědnosti za jaderné škody a kredibility jaderného programu ČR,

- odstranění stavu, kdy absence České republiky ve skupině států zapojených do mezinárodního systému odpovědnosti za jaderné škody je pociťována v mezinárodním společenství jako nedostatek. Přitom ze zemí bývalého východního bloku se již staly členy Vídeňské úmluvy Maďarsko, Polsko, Rumunsko, Litva, Slovinsko a Kuba, k Společnému protokolu přistoupily Maďarsko, Polsko a Rumunsko. Vídeňská úmluva není teritoriálně omezena, přístup k ní mají všechny státy OSN,

- vytvoření předpokladů k řešení budoucích odpovědnostních vztahů se sousedními státy. Přistoupení České republiky k Vídeňské úmluvě a Společnému protokolu bude u těchto, ale i dalších zemí, demonstrovat důvěryhodnost ČR a pozitivně ovlivní případné reciproční řešení,

- přizpůsobení požadavkům západních dodavatelů komponent a služeb pro jaderná zařízení na soustředění odpovědnosti za jaderné škody na provozovatele jaderných zařízení,

- vytvoření zvýšeného tlaku na provozovatele jaderných zařízení dále zlepšovat bezpečnost svých jaderných zařízení a jejich provozu a zlepšovat kontrolu dodávek pro tato zařízení.

K problematice států sousedících s ČR lze doplnit, že Slovenská republika není účastníkem Úmluv, ale rovněž uvažuje o přistoupení k nim a připravuje i vnitrostátní legislativu o odpovědnosti za jaderné škody. Rakousko není účastníkem Úmluv, protože však často deklaruje, že se cítí být jadernými zařízeními ohroženo, mělo by mít zájem se stát členem Úmluv, jinak by po přistoupení Česká republika nebyla povinna krýt z titulu účastníka úmluv poškozené občany Rakouska. Spolková republika Německo je členem Pařížské úmluvy a podepsala, ale neratifikovala Společný protokol (stejně jako další státy Pařížské úmluvy); SRN má však dokonalou vnitřní právní úpravu a lze předpokládat, že přistoupení ČR urychlí i přistoupení SRN k Společnému protokolu, které se zde ostatně vždy předpokládalo. Zatím bylo přistoupení odkládáno zejména s ohledem na to, že SRN očekávala rychlejší revizi Vídeňské úmluvy a přijetí i další úpravy, rozšiřující a zvyšující částky pro krytí odpovědnosti.

Vzhledem k aktivnímu zapojení ČR do mírového využívání jaderné energie i vzhledem ke geografické poloze České republiky je její přístup k Vídeňské úmluvě a Společnému protokolu nanejvýš aktuální. Je třeba mít na zřeteli nejen to, že provozovatel jaderného zařízení v ČR může způsobit jadernou škodu, ale že rovněž české území může být postiženo jadernou nehodou na území jiného smluvního státu. Přistoupení ČR k Vídeňské smlouvě a Společnému protokolu je v tedy souladu se zahraničněpolitickými zájmy České republiky.

Samotný přístup k Vídeňské úmluvě a Společnému protokolu není spojen s žádnými výdaji ze státního rozpočtu. Pouze velmi málo pravděpodobný vznik jaderné škody a následné řešení náhrad postiženým, kteří prokáží, že jim byla způsobena škoda, by mohl být spojen s dopadem na státní rozpočet, pokud dojde k přesahu nároků na krytí, zajišťované provozovatelem.

Procedurální otázky

V souladu s čl. XIX, odst. 2 Vídeňské úmluvy je smluvní strana povinna zaslat generálnímu řediteli MAAE pro informaci a distribuci dalším smluvním stranám kopie svých příslušných zákonů a předpisů týkajících se záležitostí, upravovaných touto Úmluvou. Tato povinnost bude splněna tím, že se oznámí MAEE, že vláda svým usnesením č. 534 z 24. 9. 1993 a v Zákonu o státním rozpočtu na r. 1994 přijala příslušné garance státu. Česká republika se stává smluvní stranou Úmluv 3 měsíce po uložení listin o přístupu.

Přistoupení k Vídeňské úmluvě a k Společnému protokolu patří do kategorie "prezidentské smlouvy", která podle čl. 49 odst. 2 Ústavního zákona ČNR č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky, a rozhodnutí prezidenta č. 144/1993 Sb. o sjednávání mezinárodních smluv vyžaduje souhlas Parlamentu ČR a následné předložení k ratifikaci prezidentu republiky.

A. VÍDEŇSKÁ ÚMLUVA (vstoupila v platnost 12. 11. 1977)

* s určitou rezervací

¹⁾ oznámení o pokračování obdržena 28. 4. 1992

(P) Označuje smluvní stranu Pařížské úmluvy

(V) Označuje smluvní stranu Vídeňské úmluvy

¹⁾ Nezahrnuje Faerské ostrovy

²⁾ Pro Království v Evropě

C. PAŘÍŽSKÁ ÚMLUVA

* tyto státy Úmluvu podepsaly, ale neratifikovaly, nejsou tedy jejími smluvními stranami

D. BRUSELSKÁ DODATKOVÁ ÚMLUVA

* tyto státy Úmluvu podepsaly, ale neratifikovaly, nejsou tedy jejími smluvními stranami