Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna 1993 – 1996

Obecná část:

Ústava České republiky ve svém čl. 80 nově upravuje instituci státního zastupitelství s tím, že její postavení a působnost stanoví zákon. Předkládaný návrh má být tímto zákonem.

Vychází především z toho, že Ústava předpokládá, že dosavadní prokuratura nebude jen přizpůsobena požadavkům právního státu, ale od základu přeměněna. Vyjadřuje to především tím, že zvolila pro ni označení, jehož se užívalo před totalitním systémem a s nímž jsou spojeny zcela jiné představy o povaze této instituce než s označením "prokuratura". Kromě toho výslovně uvádí, že její základní úloha spočívá v trestním řízení, čímž se distancuje od širokého pojetí prokuratury, která jako "strážce zákonnosti" mohla zasahovat do všech právních oblastí.

Terminologické označení "státní zastupitelství" nebo "prokuratura" je ovšem (obecně vzato) konvenční a samo o sobě nevypovídá nic o povaze instituce takto označené. Jeho použití v právních řádech různých států není vyhraněné, ale závisí na etymologických momentech, tradici atd. Není proto rozhodující, jak je označován státní orgán, který je určen k tomu, aby reprezentoval a hájil státní zájmy. Rozhodující je jeho postavení, činnost a rozsah pravomocí. A to se podstatně liší ve státech právních a demokratických a ve státech totalitních.

V demokratických státech jde o orgán, který reprezentuje státní zájem v řízení před nezávislými soudy. Převaha jeho působnosti je v oblasti trestního řízení, v němž zastupuje veřejnou žalobu, kdy pachatelé se dostávají před soud v důsledku činnosti státních orgánů (vedle toho existují i věci soukromožalobní, kdy trestní stíhání je přenecháno iniciativě poškozeného). Mimo trestní řízení, t.j. v řízení občanském má prokurátor působnost pouze v některých právních řádech (především ve Francii a v USA); nikdy však nejde o všeobecnou působnost, ale pouze o speciální v zákoně přesně uvedené případ, (např. o věci osobního stavu, obchodního rejstříku, hospodářské soutěže apod.). Do činnosti veřejné správy prokurátor v těchto státech nezasahuje.

V totalitních státech je činnost prokurátora daleko širší; její postavení při tom navazuje na obdobné postavení, které prokuratura mívala v absolutistických monarchiích (zejména v předrevoluční Francii a v carském Rusku). Toto její postavení je charakterizováno tím, že je jakousi "prodlouženou rukou" mocenského centra, které zasahuje vždy, kdykoli to mocenské centrum potřebuje. V důsledku toho není její působnost věcně omezena: prokurátor nepůsobí jen na úseku trestním, ale má i všeobecnou působnost v řízení občanskoprávním a nad to vykonává i tzv. všeobecný dozor, který mu umožňuje zasahovat do státní správy, ať už jde o rozhodnutí v konkrétních případech, anebo o normativní akty. Aby mohla prokuratura takto působit, musí být bezprostředně napojena na mocenské centrum, jehož "objednávku" plní: je proto koncipována jako orgán nezávislý na komkoli jiném (než na tomto centru), což je prezentováno pod ideologickou rouškou objektivního orgánu. Současně bylo třeba, aby tato prokuratura byla vybudována centralizovaně na principu bezpodmínečné poslušnosti nižších článků; to umožňovalo, aby ovládnutím špičky tohoto aparátu bylo možné manipulovat jím celým. Logickým důsledkem této koncepce prokuratury byla i její resortní samostatnost, spojená s přímými vazbami na ústavní orgány.

V historickém vývoji našeho právního řádu existoval institut státního zastupitelství, které bylo výlučně orgánem veřejné žaloby (jeho postavení bylo upraveno především trestní řádem č. 119/1873 ř.z.); v jiných právních oblastech působnost nemělo. Po organizační stránce bylo státní zastupitelství součástí justiční správy a bylo řízeno ministerstvem spravedlnosti. Nebylo vybudováno jako centralizovaná struktura; státní zástupce vyššího stupně neměl vůči nižšímu stupni nařizovací pravomoc, ale jen dohled a možnost atrakce. Generální prokurátor nebyl představeným všech prokurátorů, ale státním zástupcem, působícím u Nejvyššího soudu.

Od roku 1948 začíná přijímání sovětského modelu prokuratury jako orgánu totalitního státu. Tento vývoj byl završen ústavním zákonem č. 64/1952 Sb., o soudech a prokuratuře, a na něj navazujícím zákonem č. 65/1952 Sb., o prokuratuře. Toto pojetí bylo v podstatě převzato Ústavou z roku 1960 a zákonem č. 60/1965 Sb., o prokuratuře. Nebylo koncepčně změněno ani při novelizacích tohoto zákona (k nejpodstatnějším patří zák. č. 147/1969 Sb. a zákon č. 168/1990 Sb.).

Navrhovaná úprava si klade za cíl překonat dosavadní koncepci prokuratury, jejíž historický vývoj od roku 1948 se vzdaloval od pojetí, obvyklého v demokratických státech. Usiluje o to vytvořit orgán, který by v souladu s čl. 80 Ústavy měl nezastupitelné postavení mezi státními orgány našeho demokratického státu. Navazuje při tom na naše právní tradice (t.j. úpravy této instituce před rokem 1948) a v souladu s nimi a s Ústavou volí pro označení této instituce termín "státní zastupitelství". Nejde ovšem o pouhé převzetí předchozích úprav. Kromě nezbytného přizpůsobení úpravy současnému stavu právního řádu byl brán zřetel i na legislativní úpravy v jiných demokratických státech, zejména na ty z nich, které umožňují působnost státního zástupce i mimo trestní řízení. Dále byl vzat zřetel i na "Rezoluci o úloze prokurátora", která byla vypracována v rámci činnosti Hospodářské a sociální rady OSN v roce 1990.

Na základě těchto východisek je navrhována právní úprava, kterou charakterizují tyto principy:

1. Okruh činnosti a působnosti státního zastupitelství nebude všeobecný, jak tomu bylo při dosavadním vymezení působnosti prokuratury. Půjde o orgán, který bude zastupovat stát a státní zájem v řízení před nezávislým soudem. Státní zástupce proto bude působit jako orgán veřejné žaloby před soudem a plnit ty úkoly v civilním procesu, které mu zákon výslovně svěří.

2. Státní zástupce nebude vyvíjet žádnou činnost na úseku správního řízení a rozhodování správních orgánů. Dosavadní všeobecný dozor prokurátora nebude proto státním zastupitelstvím vykonáván.

3. Státní zastupitelství nebude pojato jako centralizovaná hierarchická struktura, při níž nižší článek musí bezpodmínečně plnit příkazy článku vyššího. Státní zastupitelství bude fungovat u jednotlivých soudů, takže bude tvořit vzájemně propojenou soustavu, ale nikoli orgán jediný.

4. Vedoucí jednotlivých státních zastupitelství budou rozhodovat a odpovídat za činnost toho či onoho zastupitelství jako celku, ale vztah vyššího a nižšího článku již nebude vztahem nadřízenosti a podřízenosti, ale pouze vztahem dohledu, popř. s možností atrahování věci k vyššímu orgánu.

5. Státní zastupitelství v tomto pojetí nebude samostatným resortem, jeho správu bude vykonávat Ministerstvo spravedlnosti.

6. V důsledku tohoto pojetí státního zastupitelství nebude třeba, aby mělo samostatné vazby k ústavním orgánům (jaké měla prokuratura). Státní zastupitelství bude důsledně pojímáno jako součást výkonné moci (čl. 80 Ústavy), za jejíž výkon vůči Parlamentu odpovídá vláda.

7. Pracovněprávní záležitosti státních zástupců zákon upravuje obdobným způsobem jako pracovně právní záležitosti soudců.

Navrhovaná úprava nebude znamenat žádné nároky na státní rozpočet, neboť se předpokládá, že k jejímu uskutečnění bude využita personální i materiální báze dosavadní prokuratury. Bude ovšem třeba, aby v rámci rozpočtu byla upravena jeho skladba, bez nároků na jakékoli zvýšení. Určité věcné náklady lze očekávat v důsledku přemístění sídla generální prokuratury do Brna a se zřízením vrchního státního zastupitelství v Olomouci.

Zvláštní část:

Státní zastupitelství se zřizuje jako nová instituce (§ 1 odst. 1), nikoli jako prokuratura ve změněném pojetí (i když bude přejímá její personální obsazení i majetek). Důvody pro toto řešení spočívají jednak v tom, že úkoly a zaměření činnosti státního zastupitelství se budou podstatně odlišovat od prokuratury. Kromě toho dochází k výrazné organizační změně; zatím co prokuratura byla jedinou organizací, vybudovanou centralisticky a hierarchicky, bude státní zastupitelství tvořit soustavu mnoha orgánů, takže místo jednoho státního orgánu půjde o jejich pluralitu.

Státní zastupitelství je uvedeno v čl. 80 Ústavy, ale tímto ustanovením nebylo ještě zřízeno. Svou působnost začne vykonávat až od účinnosti tohoto zákona; v důsledku toho je třeba, aby zákon obsahoval úpravu uvedenou v § 1 odst. 1.

V uvedených ustanoveních jsou uvedeny základní principy, které jsou charakteristické pro činnost státního zastupitelství. To principy většinou odlišují povahu tohoto orgánu od dosavadního pojetí prokuratury.

Mezi základními principy činnosti státního zastupitelství uvádí návrh jeho angažovanost v tom směru, že jeho posláním je prosazovat především zájem státu (§ 2 odst. 1). Zájem státu je základní devizou pro jeho činnost a má přednost i před jinými veřejnými zájmy (např. zájmy samosprávných celků, profesních organizací apod.). Na rozdíl od toho bývala prokuratura charakterizována jako "objektivní" orgán (tedy oproštěný od jakýchkoli zájmů), což bylo jen ideologickou rouškou, která měla zakrývat její závislost na mocenském centru totalitního státu.

S postavením státního zastupitelství jako představitele státního zájmu souvisí i to, že jeho činnost nesmí nahrazovat činnost oprávněných subjektů. Patronalistická péče, kterou místo nich vyvíjely některé státní orgány, byla jedním z charakteristických rysů právního řádu totalitního státu a většinou nebyla namířena ku prospěchu oprávněných. Ve skutečnosti měnila právo v povinnost. Jedním ze základních znaků práva je totiž svobodné rozhodnutí o tom, zda bude nebo nebude využito. Jestliže právo musí být uplatněno nebo jestliže je může uplatnit i někdo jiný, nejde již o právo se všemi jeho atributy.

Dalším principem činnosti státního zastupitelství je i jeho povinnost zasáhnout, jsou-li splněny zákonem stanovené podmínky pro tento zásah. Součástí této povinnosti je i účinnost a pohotovost postupu státního zastupitelství pokud podmínky pro zásah existují (§ 2 odst. 2). I zde je podstatný rozdíl od činnosti prokuratury; její zásah totiž v řadě případů závisel na její úvaze.

Při plnění svých úkolů je státní zastupitelství povinno dodržovat určité zásady postupu, které jsou ostatně definovány i v "Rezoluci o úloze prokurátora". Patří k nim postup podle zákona, objektivita, vyloučení diskriminace atd.

Vzhledem ke zvláštním požadavkům, které jsou kladeny na činnost státního zastupitelství, jimž odpovídá jeho struktura, právní postavení státních zástupců a řada dalších faktorů, není možné, aby činnost, kterou mu zákon svěřuje, vykonával kdokoli jiný. Platí to i o orgánech, které jej řídí a spravují.

Působnost státního zastupitelství se liší od všeobecné působnosti prokuratury, která mohla zasahovat ve všech právních oblastech a mnohdy proti všem právním aktům, bez ohledu na to, zda šlo o akty individuální či normativní. Tato všeobecná působnost prokuratury vyhovovala zájmům totalitního státu; umožňovala, aby prokurátor mohl zasáhnout kdykoli to tento stát potřeboval, aniž by s tím byla spojena povinnost takového zásahu anebo soustavného sledování jeho potřeby.

Nové vymezení působnosti vychází z úkolů a postavení státního zastupitelství, jehož prvořadou funkcí je, aby zastupovalo stát v trestním řízení jako orgán veřejné žaloby. Tato základní působnost státního zastupitelství vyplývá již v čl. 80 Ústavy. Návrh vyjadřuje, že veřejnou žalobou (termín použitý v Ústavě) se míní obžaloba ve smyslu trestního řádu, která podle dnešní úpravy je jediným způsobem zahájení trestního řízení u soudů. Současně však návrh v druhé vět § 4 odst. 1 nevylučuje, aby napříště existovaly záležitosti soukromožalobní, do nichž státní zástupce není oprávněn zasahovat.

Základní působnost státního zastupitelství spočívá tedy v jeho činnosti na úseku trestním. I při této činnosti vystupuje v zastoupení státu; oprávnění k veřejné žalobě je oprávněním státu a státní zástupce je uskutečňuje jeho jménem. Jeho postavení jako orgánu veřejné žaloby závisí na celkové koncepci trestního řízení a má velmi mnoho souvislostí, které by vyčerpávajícím způsobem nebylo možné postihnout v tomto zákoně; proto činnost veřejného žalobce neupravuj navrhovaný zákon, ale odkazuje na trestní řád.

Činnost státního zastupitelství v trestním řízení se však nevyčerpává veřejnou žalobou a jejím zastupováním. V závislosti na celkové koncepci trestního řízení může působit i v přípravném řízení, při výkonu trastu, popř. i jinými způsoby. Navrhovaný zákon s touto další činností počítá a připouští ji. Protože však její konkrétní úprava závisí na celkové koncepci trestního řízení, odkazuje na zvláštní zákon.

S postavením státního zastupitelství jako orgánu hájícího zájmy státu před soudy je v souladu i jeho působnost v civilním řízení soudním. Na rozdíl od řízení trestního však zde nemůže jít o působnost obecnou, protože státní zájem má zde význam jen v některých případech. Jejich stanovení je proto ponecháno zvláštním zákonům, aby zásah státního zastupitelství bylo možné upravit v souvislosti s věcnou úpravou problematiky, jíž se může týkat. Zásah prokurátora může mít dvojí podobu: buď jde o jeho legitimaci k podání žaloby anebo možnost vstupu do řízení, která je spojena s oprávněním k většině procesních úkonů. Podle současného stavu (na němž navrhovaná úprava nic nemění) může generální prokurátor podat žalobu na popření otcovství po uplynutí lhůt oprávněným osobám (§ 62 zák. o rodině) a prokurátor může vstoupit do řízení o způsobilosti k právním úkonům, o prohlášení za mrtvého a o zápis do podnikového rejstříku (§ 35 o.s.ř.) s tím, že v těchto věcech může až do konce roku 1994 podat i stížnost pro porušení zákona. V právních řádech jiných států se legitimace k podání žaloby nebo účast v řízení připouští i v některých dalších záležitostech, zejména ve věcech statusových, ve věcech hospodářské soutěže a ve věcech ekologické povahy.

K zásadním změnám, které přináší navrhovaná úprava, patří i změny strukturální a organizační. Upouští se od jednotné, centralizované a hierarchicky vybudované struktury dosavadní prokuratury, jakož i od vnitřních vztahů, spočívajících na přísné nadřízenosti, zaměnitelnosti jednotlivých stupňů a řízení z centra. Místo toho je státní zastupitelství pojato jako decentralizovaná soustava orgánů.

Jednotlivá státní zastupitelství působí zásadně u soudů, u nichž vykonávají svou činnost. Proto i jejich sídla a územní obvody jejich působnosti se v podstatě shodují s územními obvody soudů. Výslovně je v návrhu vyjádřeno, že to platí i pro nejvyšší články této soustavy. Ministerstvo spravedlnosti se však zmocňuje, aby v případě potřeby stanovilo výjimky.

Decentralizovaná soustava státního zastupitelství úzce souvisí s celkovým pojetím jeho úkolů. Pokud prioritně působí jako veřejný žalobce nebo jiný účastník soudního řízení, musí být vybaveno samostatnými kompetencemi a samostatnou odpovědností, neboť procesní vztahy v jeho činnosti mají větší význam než organizační.

Každé státní zastupitelství plní své úkoly zásadně samostatně, ale je přitom součástí ucelené soustavy, v jejímž rámci existují jednak vztahy příslušnosti, jednak vztahy dozoru vyšších článků na výkon činnosti článků nižších. Příslušnost jednotlivých státních zastupitelství se shoduje s příslušností soudní; spory o ni, k nimž může dojít se stádiu před projednáváním u soudu, řeší společně nadřízené státní zastupitelství. Vyšší státní zastupitelství působí jako odvolací orgán v případech, kdy nižší státní zastupitelství vydává rozhodnutí. Jde o případy, které jsou stanoveny procesními předpisy i tímto zákonem.

Jednotlivými stupni státního zastupitelství jsou okresní, krajské a vrchní státní. zastupitelství, jakož i Nejvyšší státní zastupitelství, které je státním zastupitelstvím, působícím u Nejvyššího soudu. Konkrétní vztahy existují vždy jen mezi nejbližšími články, nikoli hierarchicky v celé soustavě. To znamená, že Nejvyšší státní zastupitelství (kromě své funkce u Nejvyššího soudu) působí jen vůči vrchním zastupitelstvím, nikoli vůči celému systému. Dozorové vztahy mezi vyššími a nižšími články soustavy nejsou již vybudovány na vztazích nadřízenosti a podřízenosti. I když vyšší článek vydá pokyn, nejde pro nižší článek o závazný příkaz; pokud jej však není uposlechnuto, umožňuje navrhovaný zákon, aby vyšší článek atrahoval věc do své působnosti.

Každé státní zastupitelství (okresní, obvodní, městské, krajské a vrchní, jakož i Nejvyšší státní zastupitelství) je samostatný orgánem. O tom, jakým způsobem bude plnit své úkoly (v obecné rovině pokud jde o jednotlivé případy) rozhoduje jeho vedoucí, jeho příkazům se státní zástupci, působící u toho či onoho zastupitelství musí podřídit. (Odepřít to mohou pouze ve výjimečných, v zákoně stanovených případech). Jednotlivá státní zastupitelství jsou tudíž (v souladu s obvyklou úpravou) vybudována na principu pravomoci a odpovědnosti jejich vedoucího.

Při působnosti státního zastupitelství a při jeho postavení v rámci státních orgánů není důvodu, aby bylo samostatným resortem, který by měl nad to vlastní ústavní vazby, jak tomu bylo u dosavadní prokuratury (srov. obecná část důvodové zprávy). Státní zastupitelství podle navrhované úpravy je orgánem moci výkonné (čl. 80 Ústavy) a není důvodu, aby bylo vyjímáno z působnosti vlády. Jeho správu bude v tomto rámci vykonávat Ministerstvo spravedlnosti. Jde o řešení, které má u nás tradici, které je obvyklé ve velké většině demokratických států a které umožní odstranění dosavadní duplicity justiční správy. Ministrovi spravedlnosti je proto svěřován i dohled nad činností Nejvyššího státního zastupitelství, jeho obsah a forma jsou obdobou dohledu vyššího státního zastupitelství nad činností nižšího; stejně tak, pokud jde o zprávy o činnosti, podávané Ministerstvu spravedlnosti Nejvyšším státním zastupitelstvím.

Převažující většina právních prostředků, jejichž prostřednictvím bude státní zastupitelství plnit své úkoly, se opírá o procesní předpisy (trestní řád, občanský soudní řád) a navrhovaný zákon se jich nedotýká. Státní zastupitelství však vyvíjí i určitou mimoprocesní činnost, které se procesní předpisy netýkají. K jejímu zajištění mají sloužit prostředky, uvedené v § 12 - 14.

Právní prostředky, svěřené státnímu zástupci slouží především k tomu, aby získal informace, které potřebuje k plnění svých úkolů. Patří k nim součinnost s jinými státními orgány a možnost předvolání k výpovědi (i mimo procesní rámec).

V navrhovaném zákoně je potřeba samostatně upravit ty věci, týkající se vzniku, změn a zániku pracovního poměru státních zástupců, které jsou pro státní zastupitelství, s ohledem na jeho postavení a funkce, specifické. Jde o zvláštní úpravu ve vztahu k zákoníku práce, který platí i pro pracovní poměr státních zástupců, pokud navrhovaný zákon nestanoví něco jiného. Při koncipování zvláštní úpravy v navrhovaném zákoně bylo přihlíženo k zák. č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, s cílem, aby se obě úpravy k sobě přiblížily, pokud to nevylučuje zvláštní ústavní postavení soudce.

Pracovní poměr státních zástupců vzniká jmenováním ministrem spravedlnosti a složením slibu. Ke jmenování státních zástupců dochází bez časového omezení.

Pro zabezpečení úkolů státního zastupitelství se upravuje dočasné přidělení státních zástupců k jinému státnímu zastupitelství, případně též k Ministerstvu spravedlnosti a vymezují podmínky, za nichž je to přípustné. Současně se stanoví podmínky, kdy je může státní zástupce sám požádat o změnu pracovního zařazení. Při úpravě zániku pracovní ho poměru státních zástupců bylo zachováno v zásadě pojetí zákona o soudech a soudcích.

Jmenování státních zástupců do vedoucích funkcí je svěřeno ministru spravedlnosti. Výjimku tvoří Nejvyšší státní zástupce a s ohledem na význam jeho funkce a na to, že služebně podléhá ministru spravedlnosti se navrhuje, aby byl jmenován předsedou vlády.

Úprava právního postavení státních zástupců vychází z "Rezoluce o úloze prokurátorů". Usiluje o to, aby byly postiženy povinnost i, které jsou pro řádné plnění jejich funkce nezbytné.

Navrhovaná úprava upouští od požadavku, aby státní zástupce nebyl členem žádné politické strany. Činí tak jednak proto, že ani zákon o soudech a soudcích takový požadavek neobsahuje,jakož i proto, že s ohledem na činnost státního zastupitelství je takový požadavek neadekvátní.

Úprava odpovědnosti státních zástupců je provedena přiměřen ě úpravě odpovědnosti soudců.

Navrhovaným zákonem se zakládá kárná odpovědnost státních zástupců a stanoví její rozsah. Další úprava pak vychází předpokladu, že kárná odpovědnost státních zástupců a kárné řízení s nimi by měly být upraveny v podstatě shodně jako je tomu u soudců, To umožňuje pro kárné řízení ve státním zastupitelství zavést podpůrnou působnost zákona o kárné odpovědnosti soudců (zák.č. 412/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a odlišně upravit jen věci, které by měly být pro státní zastupitelství specifické: složení kárného senátu, podání návrhu na. zahájení řízení, podání a řízení o opravném prostředku.

Jiná úprava (spočívající v podrobné úpravě kárné odpovědnosti) by vedla k tomu, že část osmá by byla svým rozsahem ve vztahu k ostatním částem disproporční. (Disproporcionalita úpravy kárné odpovědnosti vedla k tomu, že ohledně kárné odpovědnosti soudců byl vydán zvláštní zákon. V případě kárné odpovědnosti státních zástupců by takový postup byl sotva odůvodnitelný.)

Obdobně jako u soudců je upravováno dočasné zproštění výkonu funkce při trestním stíhání státního zástupce nebo v případě, že proti státnímu zástupci je vedeno kárné řízení z důvodů, pro které může být propuštěn.

Právní úprava postavení právních čekatelů v zásadě odpovídá právní úpravě postavení justičních čekatelů.

Předpokládá se, že státní zastupitelství (i když jde o orgán jiného typu) bude vytvářeno při využití personální a materiální báze dosavadní prokuratury. Proto návrh zákona předpokládá převod dosavadních prokurátorů do státního zastupitelství s tím, že jejich pracovní poměr trvá do 30. června 1994. Vzhledem k změnám v úkolech státního zastupitelství proti dosavadní prokuratuře se zmocňuje ministr spravedlnosti k provedení nezbytných změn a k rozhodnutí o trvalém jmenování každého jednotlivého státního zástupce. K posílení právní jistoty se stanoví též lhůty k provedení jednotlivých ustanovení. Na druhé straně se nepovažuje za potřebnou úprava obdobná úpravě § 67 až 69 zákona o soudech a soudcích proto, že již zákonem č. 168/1990 Sb. byl doplněn zákon o prokuratuře o ustanovení § 40a, podle něhož mohl být prokurátor nebo vyšetřovatel prokuratury okamžité propuštěn, porušil-li svoje povinnosti takovým způsobem, že ztratil důvěru potřebnou k zastávání dosavadní funkce. Novelizace zákona o prokuratuře a zákon č. 451/1991 Sb. (lustrační zákon) zajistily nezbytnou očistu prokuratury, takže navrhovaná úprava postačí k tornu, aby při vzniku státního zastupitelství mohly být některé případy. dořešeny.

Jde o přechodná a závěrečná ustanovení, která řeší uvedení nové právní úpravy do stávajícího právního řádu.