Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna 1993 – 1996

K bodu 53 (§ 72 odst. 1)

V souladu se soudní praxí se vedle povinnosti zkoumat, zda důvody vazby trvají, zakotvuje i povinnost zjišťovat, zda se důvody vazby uvedené v g 67 nezměnily. Změna těchto důvodů totiž může mít významný dopad na rozsah omezení, kterým je obviněný ve vazbě podroben.

K bodu 54 (§ 72 odst. 2)

Vymezení podmínek, za nichž obviněný může opětovně žádat o propuštění z vazby na svobodu poté, co jeho předchozí žádost byla pravomocně zamítnuta, se neváže na určitou dobu od právní moci předchozího rozhodnutí, ale na nové skutečnosti, které by mohly odůvodňovat jiné rozhodnutí. Tím se sleduje zamezení případů účelového podávání takových žádostí s cílem dosáhnout uplynutí lhůty, na niž je trvání vazby omezeno.

K bodu 55 (§ 73 odst. 1)

Změna tohoto ustanovení souvisí se zrušením institutu vyhledávacího orgánu.

K bodu 56 (§ 73a odst. 1)

Ustanovení upravující postup při přijetí nabídky peněžité záruky se zpřesňuje tak, aby nedocházelo k případům, že obviněný nejprve učiní nabídku peněžité záruky, složí příslušnou peněžitou částku a soud poté rozhodne, že přijímá peněžitou záruku ve zcela odlišné výši.

K bodu 57 (§ 73a odst. 2)

Horní hranici sazby, v níž může soud stanovit konkrétní výši peněžité záruky, se navrhuje zrušit. Tím se umožni, aby peněžitou záruku bylo vždy možné stanovit v souladu s hledisky rozhodnými pro její výměru.

K bodu 58 (§ 73a odst. 3)

Změna tohoto ustanovení souvisí se zrušením institutu vyhledávacího orgánu a vyhledávání.

K bodu 59 (§ 73a odst. 5)

Ustanovení upravující přípustnost opravného prostředku v řízení o peněžité záruce se vypouští, neboť tato problematika je pro celé řízení o vazbě upravena v § 74 odst. 1.

K bodu 60 (§ 74)

Ustanovení o opravném prostředku proti rozhodnutí o vazbě se doplňuje tak, aby se odstranily přetrvávající výkladové pochybnosti zejména v případech rozhodování o prodloužení lhůty trvání vazby.

K bodu 61 (§ 74a odst. 3)

Rozhodnutí o omezeních u osoby ve výkonu trestu odnětí svobody není rozhodnutím o vazbě, a proto se tato otázka výslovně upravuje v příslušném ustanovení.

K bodu 62 (§ 75)

Právo zadržet obviněného v případech, kdy je dán důvod vazby, se svěřuje výlučně vyšetřovateli jako osobě odpovědné za vedení přípravného řízení.

K bodům 63 až 66 (§ 76)

Podmínky zadržení podezřelé osoby a následný postup se upravují s ohledem na to, že přípravné řízení bude provádět pouze vyšetřovatel a policejní orgán jen v rozsahu pověření. Současně se odlišuje zadržení jako úkon orgánu činného v trestním řízení od omezení osobní svobody osoby přistižené při páchání trestného činu, které může provést kdokoliv.

K bodu 67 (§ 77 odst. 1)

V případě, že státní zástupce předloží soudu návrh na vzetí zadržené osoby do vazby, měl by k němu připojit všechny důkazy, které ve věci obstaral, a neprovádět jen výběr těch, které jeho návrh odůvodňují.

K bodu 68 (§ 77 odst. 2)

Uvedené ustanovení se zpřesňuje tak, aby bylo zřejmé, že i propuštění zadržené osoby soud provádí rozhodnutím, neboť se jedná o úkon, kterým soud nevyhovuje procesnímu návrhu státního zástupce a dále se zdůrazňuje povinnost soudu propustit zadrženého, jestliže nebylo rozhodnuto ve lhůtě 24 hodin od doručení návrhu.

K bodům 69 až 72 (§ 78 a 79)

Změna těchto ustanovení souvisí se zrušením institutu vyhledávacího orgánu a vyhledávání.

K bodu 73 (§ 80 odst. 1)

V praxi se množí případy, kdy osoba (zpravidla poškozený s trvalým bydlištěm v cizině) si ani na opětovnou výzvu nepřevezme věc, k níž má jinak vlastnické právo, neboť za ni zpravidla již obdržela náhradu od pojišťovny. V těchto případech by povinnost orgánu činného v trestním řízení zajišťovat úschovu věci nebyla nijak časově omezena a tento orgán by na své náklady musel úschovu zajišťovat do doby, než se věc postupem doby stane nefunkční a bezcennou. Proto se v těchto případech navrhuje stejný postup, jaký platí u věcí, kterým hrozí zkáza.

K bodům 74 až 82 (§ 80 odst. 3, § 81, 83, 83a, 83b, 83c, 84 a 85a)

Změna těchto ustanovení souvisí se zrušením institutu vyhledávacího orgánu a vyhledávání. Rovněž se zakotvuje právo vstupu vyšetřovatele nebo policejního orgánu do obydlí nebo jiných prostor, pokud jedná na základě příkazu soudu k předvedení osoby, která se na těchto místech zdržuje. Podmínky, za nichž lze provést prohlídku pozemku, se vymezují shodně s podmínkami platnými pro prohlídku jiných prostor.

K bodu 83 (§ 85b)

V některých případech je třeba provést důkaz v bytě, obydlí, jiných prostorách nebo na cizím pozemku (rekonstrukce, rekognice, případně i vyšetřovací pokus). Provedení důkazu často vyžaduje úpravu prostředí, takže nelze tvrdit, že povaha tohoto úkonu je stejná s případy pouhého vstupu orgánů činných v trestním řízení na tato místa, ale naopak se blíží prohlídce. Proto se pro provedení těchto úkonů stanoví stejné podmínky, jaké platí pro nařízení domovní prohlídky, prohlídky jiných prostor a pozemku. Ustanovení o nařízení prohlídky se užije jen tehdy, jestliže dotčená osoba s provedením úkonu nesouhlasí.

K bodům 84 a 85 (§ 86 a 87)

Podmínky, za nichž lze nařídit zadržení a otevření listovních zásilek nebo dalších dopravovaných zpráv, se upravují s ohledem na to, že se zrušuje kategorie vyhledávacích orgánů. Vypouští se specielní úprava dopadající na řízení o trestných činech podle hlavy první zvláštní části trestního zákona, neboť i na tyto případy je možné vztáhnout obecnou úpravu obsaženou v odstavci 1.

K bodu 86 (§ 88)

Úpravu, jaká platí pro odposlech telefonních hovorů, se navrhuje rozšířit i na obdobné případy používání telekomunikačního provozu (fax). S ohledem na závažnost zásahu do osobních práv dotčených osob se v souladu s právními úpravami většiny států svěřuje rozhodování do výlučné pravomoci soudu.

K bodu 87 (§ 89 odst. 1)

Okruh skutečností, které je v trestním řízení třeba dokazovat, se zpřesňuje tak, aby se dokazování zaměřilo na skutečnosti významné pro rozhodnutí otázek viny, trestu náhrady škody a ochranných opatření.

K bodu 88 (§ 89 odst. 2)

Dosavadní soudní praxe vycházela z toho, že obstarávání důkazů je právem a povinností orgánů činných v trestním řízení a odmítala zacházet stejně s důkazy, které obstaral např. poškozený nebo obviněný. Týká se to zejména znaleckých posudků, ačkoliv soudní znalec by měl v posudku dospět ke stejnému závěru, bez ohledu na osobu objednavatele. Proto se uvedené ustanovení doplňuje tak, aby byla zřejmá povinnost orgánů činných v trestním řízení přistupovat k důkazům stejným způsobem, podle stejných ustanovení je provádět a těmito důkazy se zabývat.

K bodu 89 (§ 90 odst. 3)

Předvádění obviněného pracovníky soudu, prokuratury nebo orgánem pověřeným péčí o mládež se v praxi nerealizuje, neboť tyto instituce nemají možnost na uvedené úkony potřebné pracovníky vyčlenit a vyškolit. Orgán pověřený péčí o mládež by naopak vůči mladistvému měl navozovat pocit důvěry a spolupráce a nepřebírat represivní úlohu. Proto se odkaz na tyto instituce z § 90 odst. 3 vypouští.

K bodu 90 (§ 91 odst. 1)

Stávající úprava stanoví bezvýhradnou povinnost orgánu činného v trestním řízení již před prvním výslechem vždy zjistit totožnost obviněného, ačkoliv na druhé straně připouští, aby bylo vedeno trestní stíhání proti osobě neznámé totožnosti (§ 67 písm. a). Tyto případy jsou s rozvojem mezinárodních styků stále častější a proto se ustanovení § 91 odst. 1 doplňuje tak, aby bylo zřejmé, jak postupovat, pokud se totožnost obviněného nepodaří zjistit.

K bodu 91 (§ 92 odst. 1)

Výslech obviněného má svá specifika nejen v tom, že je jeho právem, nikoliv povinností vypovídat, ale i z toho hlediska, že obviněný není povinen vypovídat pravdu. Doznání obviněného je třeba vždy hodnotit v souhrnu s ostatními provedenými důkazy, ale není třeba o něm vždy bez rozumného důvodu pochybovat.

K bodu 92 (§ 99 odst. 2)

Mezi případy, kdy je při výslechu svědka třeba respektovat zákaz výpovědi, je nutné zahrnout nejen státem uloženou, ale též uznanou povinnost mlčenlivosti (viz např. § 8 zákona č. 308/1991 Sb.).

K bodu 93 (§ 99 odst. 3)

Široké vymezení pojmu služebního tajemství podle § 23 odst. 2 zák. č. 102/1971 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a § 89 odst. 12 tr. zákona vede k tomu, že zejména příslušníci ozbrojených sil a sborů jsou velmi často nuceni poukazovat na to, že předmětem jejich výpovědi (zpravidla jen dílčí otázky) je skutečnost tvořící předmět služebního tajemství. Z tohoto důvodu jsou podle dosavadní právní úpravy nuceni postupem podle § 99 odst. 2 žádat o zproštění povinnosti mlčenlivosti, ačkoliv není pochyb o tom, že vzhledem k významu takové skutečnosti se s ní osoby činné v trestním řízení mohou seznámit. V řízení před soudem lze ochranu takové skutečnosti zajistit postupem podle § 200 odst. 1 tr. řádu, a proto se z důvodů zákazu výpovědi svědka služební tajemství vyjímá.

K bodu 94 (105 odst. 1)

Ustanovení o přibrání znalce se doplňuje tak, aby o vyžádání znaleckého posudku mohl v senátní věci v řízení před soudem rozhodnout předseda senátu a nemusel jen z tohoto důvodu nařizovat neveřejné zasedání. Dále se zjednodušuje vyžadování potvrzení a vyjádření od státních orgánů v tom směru, že se stanoví povinnost vyto zprávy poskytnout bezúplatně. V případě státních orgánů platební styk znamená jen přesouvání prostředků v rámci státního rozpočtu a navíc úplata za poskytnutí zprávy dosud představovala zanedbatelnou částku, podstatně nižší než činily výdaje na její účetní evidování.

K bodu 95 (§ 108 odst. 3)

Změna tohoto ustanovení souvisí se zrušením vyhledávání a s novým postavením policejního orgánu ve vyšetřování.

K bodu 96 (§ 110 odst. 1)

V ustanovení o přibrání státního orgánu nebo ústavu k podání posudku se provádějí změny související se zrušením institutu vyhledávacího orgánu a způsob rozhodování o přibrání ústavu k podání posudku se sjednocuje s postupem uvedeným v § 105 odst. 1.

K bodu 97 (§ 110 odst. 3)

Proti rozhodnutí o přibrání ústavu k podání posudku nebo přezkoumání posudku podaného znalcem se připouští stížnost z obdobných důvodů, jako je tomu v § 105.

K bodu 98 (§ 119 odst. 2)

Navrhovaná úprava souvisí se zrušením institutu vyhledávacích orgánů.

K bodu 99 (§ 120 odst. 1)

Vzhledem k tomu, že se předpokládá, že soud bude za určitých okolností vyhotovovat rozsudek neobsahující odůvodnění, je třeba v tomto směru upravit i ustanovení obsahující výčet náležitostí rozsudku.

K bodu 100 (§ 120 odst. 2)

Jedná se o stylistickou změnu související se zánikem vojenské justice.

K bodu 101 (§ 125)

Okruh otázek, s nimiž je soud v odůvodnění rozsudku povinen se vypořádat, se zpřesňuje tak, aby se odůvodnění zaměřilo na okolnosti pro rozhodnutí podstatné a významné.

K bodu 102 (§ 127 odst. 4)

Jedná se o stylistickou změnu související se zánikem vojenské justice.

K bodům 103 až 105 (§ 131 a 132)

Spojují se ustanoveni o opravě vyhotovení rozsudku a opisu rozsudku s přihlédnutím ke skutečnosti, že rozsudek a jeho opisy se v současné době vyhotovují společně a ne opětovným opisováním originálu. Navíc osoby jinak oprávněné podat odvolání by právo opravného prostředku při změně písemného znění výroku rozsudku měly mít zachováno vždy a nemělo by se rozlišovat, jestli původ chyby spočívá ve vyhotovení nebo v opsání rozsudku.

K bodům 106 a 107 (§ 134)

Připouští se vyhotovení zjednodušeného usnesení neobsahujícího odůvodnění v případě, že se ve veřejném zasedání ve vykonávacím řízení vzdali obviněný i státní zástupce práva stížnosti. Odůvodnění usnesení za této situace je zcela formální záležitostí, která navíc pro dotčené osoby nemá praktický význam.

K bodu 108 (§ 141 odst. 2)

Navrhovaná změna je důsledkem zrušení institutu vyhledávacího orgánu.

K bodu 109 (§ 146 odst. 1)

Ustanovení o podmínkách autoremedury se zpřesňuje tak, aby bylo zcela zřejmé, že nesmějí být dotčena práva některé z procesních stran, včetně státního zástupce.

K bodu 110 (§ 146 odst. 2)

Navrhovaná změna je důsledkem zrušení institutu vyhledávacího orgánu a vojenské justice.

K bodu 111 (§ 151 odst. 2)

Odkaz na předpis upravující odměnu a náhradu hotových výdajů obhájce se upravuje tak, aby byl v souladu s vyhl. č. 270/1990 Sb.

K bodu 112 (Část druhá)

Nadpis části druhé se upravuje tak, aby korespondoval jejímu obsahu.

K bodu 113 (§ 157)

Stávající znění se upravuje s ohledem na to, že institut vyhledávacího orgánu se ruší a do tohoto ustanovení se přesunuje upravené znění dosavadního § 175 odst. 2, aby bylo zřejmé, že zde uvedená oprávnění státního zástupce se vztahují i na činnost vyšetřovatele a policejního orgánu před zahájením trestního stíhání.

K bodu 114 (§ 158 odst. 1)

Kromě změny související se zrušením institutu vyhledávacího orgánu se povinnost orgánů uvedených v odstavci 1 vyrozumívat oznamovatele o provedených opatřeních váže na podmínku, že oznamovatel o to (samozřejmě po řádném poučení) požádá. Odpadnou tak zbytečné administrativní úkony, kdy náhodný oznamovatel trestného činu je vyrozumíván, ačkoliv o to nemá zájem.

K bodům 115 až 118 (§ 158 a 159)

Navrhovaná změna je důsledkem zrušení institutu vyhledávacího orgánu. Zároveň se vyšetřovateli ukládá, aby u všech trestných činů větší závažnosti prováděl úkony k prověření oznámení osobně, a to s ohledem na předpokládanou větší právní i skutkovou složitost: V souladu se snížením administrativní náročnosti přípravného řízení a posílením významu dokazování v řízení před soudem se upravují podmínky, za nichž lze vyhotovit záznam o vysvětlení a způsob jeho použití soudem.

K bodu 119 (§ 159 odst. 4)

Vzhledem k tomu, že nepřichází v úvahu zahájení trestního stíhání proti neznámému pachateli a přerušení trestního stíhání podle dosavadního § 173 odst. 1 písm. e), je třeba řešit postup orgánu činného v trestním řízení v případech, kdy se dostupnými důkazy nepodařilo zjistit skutečnosti, odůvodňující sdělení obvinění konkrétní osobě. Odložení věci nevytváří překážku věci rozhodnuté.

K bodu 120 (§ 159 odst. 5)

odloženi věci jako jeden ze způsobů vyřízení má většinou značný význam pro poškozeného - především z hlediska dalšího postupu při vymáhání náhrady škody. Proto se poškozenému dává právo podat proti usnesení o odložení věci stížnost. Oznamovatel (pokud není současně poškozeným) se o odložení věci vyrozumí, pokud o to ve smyslu § 158 odst. 1 v souvislosti s oznámením trestného činu požádal.

K bodu 121 (§ 160)

Odstraňuje se tzv. zahájení trestního stíhání ve věci jako institut, kterým bylo možné poměrně jednoduše zbavit obviněného a obhájce většiny práv, které jim příslušejí v přípravném řízení. Vychází se z toho, že k zahájeni trestního stíhání by byl příslušný výlučně vyšetřovatel, a to až tehdy, nasvědčují-li zjištěné skutečnosti, že je důvodné podezření, že trestný čin spáchala určitá osoba, které je možné sdělit obviněni. Pokud taková osoba není známa nebo je nedosažitelná, vyšetřovatel a policejní orgán mohou s procesními důsledky pro případné pozdější soudní řízení provádět pouze tzv. neodkladné a neopakovatelné úkony. Celé přípravné řízení probíhá pod vedením vyšetřovatele a policejní orgán při provádění úkonů postupuje zásadně, resp. po zahájení trestního stíhání výlučně na základě jeho pověření.

K bodu 122 (§ 161)

V zájmu rychlosti přípravného řízení se vyšetřování svěřuje orgánu, který pro jeho vedení má nejlepší předpoklady, t.j. vyšetřovateli policie. Specifika podmínek při dálkových plavbách (námořní plavba nebo plavba na říčních tocích mimo hranice státu) vyžadují, aby práva vyšetřovatele měl i kapitán lodi. Naopak v souladu s ústavním vymezením činnosti státního zastupitelství se nepředpokládá, že by vyšetřování prováděli vyšetřovatelé prokuratury.

K bodu 123 (§ 163)

Postup při sdělení obvinění jako jediné formy zahájení trestního stíhání je uveden v § 160 a proto se ustanovení § 163 jako nadbytečné vypouští.

K bodům 124 až 126 (§ 163a)

Do výčtu trestných činů, u nichž je při splnění dalších podmínek trestní stíhání možné jen se souhlasem poškozeného, se zařazuje trestný čin opilství podle § 201a tr. zákona, pokud jinak vykazuje znaky některého z trestných činů v tomto ustanovení uvedených. Změna je odůvodněna poslední novelizací trestního zákona (zák. č. 557/1991 Sb.), kterou byla skutková podstata trestného činu opilství do trestního zákona zařazena. V případech, kdy je trestným činem poškozen výlučně nezletilý a o udělení souhlasu by měl rozhodovat zákonný zástupce nebo jiná osoba trestným činem bezprostředně nedotčená, se v zájmu posílení právní ochrany nezletilých stanoví, že odstavce 1 v § 163a se neužije, tedy uplatní se princip legality. V odstavci 3 je provedena změna související se zrušením vyhledávacích orgánů.

K bodu 127 (§ 164)

Navrhovaná úprava postupu vyšetřovatele vychází z koncepce, že po zahájení trestního stíhání, t.j. ve vyšetřování provádí potřebné úkony vyšetřovatel zásadně sám a pouze na základě jeho pověření mohou jednotlivé úkony provést i policejní orgány. Úkony provedené před zahájením trestního stíhání nemusí vyšetřovatel opakovat, pokud splňují podmínky trestního řádu, t.j. zejména podmínku neodkladnosti nebo neopakovatelnosti.

K bodu 128 (§ 165 odst. 1)

Odstraněním dvou forem přípravného řízení odpadá důvod pro rozlišování vznesení a sdělení obvinění a jako jediná se přebírá forma sdělení obvinění.

K bodu 129 (§ 165 odst. 2)

Ustanovení § 165 odst. 2 se stylisticky upravuje tak, aby nevyvolávalo dojem, že dopadá na tzv. neodkladné úkony popsané v § 160 odst. 4, neboť neodkladnost provedení úkonu má v tomto případě jiný význam a může se týkat jakéhokoliv nařízeného úkonu.

K bodu 130 (§ 166)

Seznámení s výsledky vyšetřování se konstruuje jako právo obviněného (a obhájce), o kterém musí být náležitě poučen, nikoliv jako jeho povinnost. Odstraňuje se formální rozhodování vyšetřovatele o odmítnutí, návrhů na doplnění vyšetřování a řízení o stížnosti proti takovému rozhodnutí. Tím není dotčeno právo obviněného kdykoliv žádat státního zástupce o přezkum postupu vyšetřovatele podle § 167, případně návrhy na provedení dalších důkazů opakovat v řízení před soudem. Vyšetřovateli se ponechává právo samostatně rozhodnout o zastavení trestního stíhání, jeho přerušení nebo o postoupení věci.

K bodům 131 až 139 (§ 168 až 176)

Vyhledávání jako jedna z dosavadních forem přípravného řízení se pro formální a nefunkční odlišení od vyšetřování zrušuje a práva, která měl ve vyhledávání prokurátor, se svěřují vyšetřovateli. V § 173 odst. 1 se vypouští ustanovení písm. e), neboť je pojmově vyloučeno konat trestní stíhání proti neznámé osobě.

K bodu 140 (§ 177)

V souladu s posílením významu soudního stadia v trestním řízení se zjednodušuje obsah vyhotovení obžaloby, které má povahu návrhu na zahájení řízení před soudem. Náležitosti odůvodnění obžaloby se upravují tak, aby z odůvodnění bylo především patrno, o jaké důkazy se tvrzení v obžalobě opírají a jaké důkazy státní zástupce navrhuje v řízení před soudem provést.

K bodu 141 (§ 181 odst. 2)

Popis postupu soudu po podání obžaloby, který je podrobně upraven v následujících ustanoveních, se v tomto ustanovení omezuje na výčet principů a zjednodušuje se tak, aby jeho text nebyl duplicitní.

K bodu 142 (§ 182)

Právo státního zástupce zastupujícího žalující stranu vzít obžalobu zpět se neomezuje jen na dobu do zahájení hlavního líčení (stávající prohlášení prokurátora, že ustupuje od obvinění, nemá žádný procesní význam),ale zůstává zachováno až do doby, než se soud po závěrečných řečech odebere k závěrečné poradě. Aby se však zabránilo případné snaze státního zástupce prodlužovat tímto způsobem trestní stíhání tehdy, když obviněný se domáhá pokračování v soudním řízení s cílem dosáhnout vynesení zprošťujícího rozsudku, podmiňuje se po zahájení hlavního líčení právo státního zástupce vzít obžalobu zpět souhlasem obžalovaného.

K bodu 143 (§ 184)

Stávající úprava signalizační povinnosti soudu je odvozena od direktivního systému řízení ekonomiky a v podmínkách různých forem podnikání postrádá odůvodnění.

K bodům 144 až 146 (§ 186 až 188)

Vzhledem k tomu, že se připouští, aby soud v rámci předběžného projednání obžaloby učinil též rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání, doplňují se důvody, pro které může být předběžné projednání obžaloby nařízeno a způsoby, jakými lze rozhodnout. Zároveň se připouští, aby předseda senátu posoudil, zda povaha věci a zamýšleného postupu vyžaduje formu veřejného nebo neveřejného zasedání. V souladu s významem, který zákon přikládá soudnímu řízení, se důvody vrácení věci státnímu zástupci k došetření zužují na odstranění závažných vad přípravného řízení a nedostatečné objasnění základních skutečností pro rozhodnutí o vině.

K bodům 147 a 148 (§ 190 a 191)

Důvody, pro které lze státnímu zástupci vrátit věc k došetření, jsou uvedeny v § 188 odst. 1 a není třeba je rozvádět, navíc demonstrativním způsobem v dalších ustanoveních. Povinnost provést došetření v určité lhůtě uvedená dosud v § 191 odst. 3 nemá žádný procesní význam a navíc je zcela paušální. Proto se navrhuje vypuštění uvedeného ustanovení.

K bodu 149 (§ 196 odst. 1)

Odstraňuje se dosavadní nedůvodná diferenciace mezi poškozenými z hlediska jejich právního postavení.

K bodu 150 (§ 197 odst. 1)

Za vedení soudního řízení je odpovědný předseda senátu, (nikoliv soudu), který také může posoudit potřebu náhradního soudce nebo přísedícího. Proto se povinnost jejich zajištění (třeba i prostřednictvím předsedy soudu) ukládá předsedovi senátu.

K bodům 151 a 152 (§ 200 a 201)

Důvody, pro které lze v hlavním líčení vyloučit veřejnost se navrhuje vztáhnout k možnosti ohrožení jakéhokoliv druhu tajemství (např. i obchodního, bankovního atd.) a dále v případech, kdy to je odůvodněno bezpečností nebo jiným důležitým zájmem svědků (např. tehdy, když před hlavním líčením byl na svědka činěn nátlak, aby se k soudu nedostavil, nebo svědek má vypovídat o skutečnostech zcela intimní povahy, avšak nejsou splněny podmínky vyloučení veřejnosti z důvodů mravnosti).

K bodům 153 až 154 (§ 202)

Vzhledem k tomu, že se v § 36 odst. 2 připouští, aby i v některých případech nutné obhajoby obviněný obhájce odmítl, je třeba odpovídajícím způsobem upravit podmínky, za nichž lze konat hlavní líčení v nepřítomnosti obhájce. V praxi se vyskytují případy, kdy obžalovaný výslovně prohlašuje, že si nepřeje být přítomen hlavnímu líčení a pokud je ve smyslu odstavce 3 jeho přítomnost nutná, musí se hlavního líčení proti své vůli účastnit (ačkoliv jinak se účast chápe jako jeho právo). Na tyto případy reaguje navrhované doplnění § 202 tak, že se respektuje výslovné prohlášení obžalovaného. Úprava provedená v odstavci 2 pak reaguje na změny při sdělení obvinění a seznámení s výsledky vyšetřování.

K bodu 155 (§ 207)

Podmínky, které musí být splněny, aby předchozí výpověď obviněného mohla být v hlavním líčení přečtena, se rozšiřují o formální náležitost spočívající v dodržení procesních předpisů při výslechu. Tím se zabraňuje tomu, aby byl čten protokol o výpovědi, učiněné bez náležitého poučení nebo navíc v době, kdy ještě nebylo zahájeno trestní stíhání.

K bodu 156 (§ 209)

Úprava zvláštního postupu při výslechu svědka v případech, kdy hrozí nebezpečí, že svědek v přítomnosti obžalovaného nevypoví pravdu, se rozšiřují o další důvody k takovému postupu.

K bodu 157 (§ 211)

Kriterium menšího významu svědecké výpovědi jako podmínky pro přečtení protokolu o výpovědi svědka namísto jeho osobního výslechu v hlavním líčení je hlediskem, umožňujícím značně subjektivní výklad. Proto se hlavní důraz klade jednak na souhlasné stanovisko stran řízení, jednak na to, že výpověď protokolárně zachycená byla učiněna způsobem, který stanoví trestní řád.

K bodům 158 a 159 (§ 212 a 213)

Stávající trestní řád zbytečně rozlišuje mezi zprávami státních orgánů a ostatními listinnými důkazy a bezdůvodně stanoví odlišný postup při provádění důkazu. Proto se postup při provádění důkazu těmito listinami sjednocuje.

K bodu 160 (§ 215 odst. 3)

Stávají zásada, že soud veškeré dokazování provádí sám a aktivita stran při dokazování se omezuje jen na kladení otázek svědkům poté, co žádných dotazů již nemá soud, se prolamuje v tom směru, že se umožňuje, aby na žádost státního zástupce nebo obviněného (resp. obhájce) celý výslech provedla některá ze stran řízení. Stanoví se základní hledisko, že soud by takový postup měl připustit zejména tehdy, když se jedná o svědka, jehož výslech navrhla dožadující strana.

K bodu 161 (§ 219 odst. 2)

Mezi podmínky, za nichž je třeba po odročení provést hlavní líčení znovu, se výslovně nezařazuje uplynutí delší doby od odročení, neboť rozhodující vždy bude stanovisko členů senátu, zda považují za nutné důkazy již jednou před nimi provedené opakovat.

K bodu 162 (§ 220 odst. 3)

Dosavadní povinnost soudu zopakovat všechny důkazy, které byly provedeny v přípravném řízení,vychází z koncepce, jež na význam přípravného řízení kladla mimořádný důraz a úměrně tomu snižovala roli řízení před soudem. Tato vázanost soudu se ruší, neboť soud má především zákonnou povinnost objasnit všechny okolnosti významné pro rozhodnutí a ne slepě kopírovat cestu, kterou se v přípravném řízení ubíral vyšetřovatel.

K bodu 163 (§ 227)

V případě, že je vedeno trestní stíhání pro některý z trestných činů uvedených v § 163a a zjistí se, že mezi poškozeným a obviněným je naznačený příbuzenský vztah, nebo poškozený původně udělil souhlas, avšak později jej vzal zpět, se trestní stíhání zastavuje. Za této situace obviněný, pokud se cítí být nevinný, nemá zákonnou možnost dosáhnout pokračování v trestním stíhání a vyhlášení zprošťujícího rozsudku. Tento nedostatek se napravuje postupem, jaký v současné době platí u zastavení trestního stíhání z důvodu abolice.

K bodům 164 až 166 (§ 241 až 243)

Účast státního zástupce v neveřejném zasedání za situace, kdy účast obviněného nebo obhájce je vyloučena, odporuje principu rovnosti stran v soudním řízení i úloze, kterou má podle ústavy státní zástupce plnit. Proto se přítomnost osob při neveřejném zasedání omezuje na členy senátu a zapisovatele.

K bodům 167 a 168 (§ 259 odst. 3, 4 a § 260)

Zákaz reformace in peius v případě, kdy soud rozhoduje jen o odvolání podaném ve prospěch obžalovaného, se neomezuje jen na výrok o trestu, ale na jakoukoliv změnu rozsudku, kterou by se zhoršovalo postavení obžalovaného. Tento zákaz se logicky uplatní nejen tehdy, když odvolací soud sám učiní konečné rozhodnutí ve věci, ale i když po zrušení napadeného rozhodnutí vrátí věc státnímu zástupci k došetření.

K bodu 169 (§ 263 odst. 2)

Z důvodů již shora uvedených se z účasti na neveřejném zasedání vylučuje státní zástupce.

K bodu 170 (§ 264 odst. 2)

Rozšíření zákazu reformace in peius vyjádřené v § 259 odst. 3 a § 260 se promítá i do § 264 odst. 2, který upravuje postup soudu prvního stupně v případě, kdy jeho rozhodnutí bylo odvolacím soudem zrušeno a věc byla vrácena k novému projednání a rozhodnutí.

K bodům 171 až 174 (§ 266 odst. 1, 6, § 266a odst. 1 a § 272)

Změny v uvedených ustanoveních jsou jednak důsledkem zrušení vyhledávacích orgánů a vojenského soudnictví, jednak odrážejí předpokládané postavení státního zastupitelství a procesní vztah osoby stojící v čele jeho nejvyššího orgánu k ministru spravedlnosti podle připravovaného návrhu zákona o státním zastupitelství.

K bodu 175 (§ 273)

Změna uvedeného ustanovení je promítnutím rozšířené zásady zákazu reformace in peius i do řízení o stížnosti pro porušení zákona.

K bodu 176 (§ 274)

Pokud nejvyšší soud napadené rozhodnutí neshledá nezákonným a v tomto směru vyhlašuje usnesení, je nadbytečné, aby tak činil ve veřejném zasedání.

K bodům 177 a 178 (§ 275 odst. 4 a § 276)

Navrhovaná změna souvisí s výlučným oprávněním ministra spravedlnosti a odejmutím tohoto práva generálnímu prokurátoru.

K bodům 179 až 183 (§ 277 až 278, § 281 a 288)

Změny v těchto ustanoveních jsou promítnutím jednotné formy přípravného řízení a s tím spojeným zrušením vyhledávání a vyhledávacích orgánů.

K bodu 184 (§ 291)

V uvedeném ustanovení se navrhuje změna, která je promítnutím nového institutu, jímž se zahajuje trestní stíhání.

K bodu 185 (§ 301)

Z uvedeného ustanovení se vypouští výjimka, jež se vztahovala na vojenské soudnictví, neboť jeho zrušením postrádá významu.

K bodu 186 (§ 303)

Koná-li se řízení proti uprchlému již od zahájení trestního stíhání, je pojmově vyloučeno, aby ke sdělení obvinění došlo způsobem uvedeným v § 260 odst. 1. Proto se pro tento zvláštní druh řízení stanoví specifický způsob zahájení trestního stíhání, přičemž se respektuje zásada, že všechny písemnosti určené obviněnému se doručují jeho obhájci.

K bodu 187 (§ 307 a 308)

Do trestního řádu se promítá institut podmíněného zastavení trestního stíhání způsobem, jaký zná většina evropských právních řádů při respektování doporučení výboru ministrů Rady Evropy k tomuto institutu. Podmíněné zastavení trestního stíhání přichází v úvahu v případech, kdy vzhledem k okolnostem případu i osobě obviněného je zřejmé, že v případě vyhlášení odsuzujícího rozsudku by byl uložen podmíněný trest odnětí svobody a s největší pravděpodobností by se obviněný ve zkušební době osvědčil. Je proto do značné míry zbytečné provádět celé trestní řízení, když jeho účelu lze dosáhnout podstatně jednodušším způsobem. Podmíněné zastavení trestního stíhání má povahu mezitimního rozhodnuti a nelze je vykládat jako rozhodnutí o vině. Pokud obviněný ve zkušební době nevyhoví uloženým podmínkám, důsledkem je skutečnost, že v trestním stíhání se pokračuje.

K bodu 188 (§ 314a odst. 1)

Příslušnost samosoudce se rozšiřuje na řízení o všech méně závažných trestných činech, které jsou zpravidla skutkově i právně jednoduché. Z tohoto důvodu i samotní přísedící považují svoji účast při jednání za formální, jak dokazuje i jejich rapidně upadající zájem.

K bodu 189 (§ 314c odst. 1)

Jedná se o změnu, vyvolanou zrušením institutu vyhledávání.

K bodu 190 (§ 314d odst. 2)

Možnost soudu vyhotovit zjednodušený rozsudek neobsahující odůvodnění se podmiňuje buď tím, že obžalovaný a státní zástupce se vzdají práva odvolání ihned po jeho vyhlášení, nebo tak učiní dodatečně ve lhůtě, kterou samosoudce stanoví. Pro stanovení výjimek z hlediska druhu uloženého trestu nejsou logické důvody.

K bodu 191 (§ 314e až § 314q)

V souladu s právními úpravami většiny evropských států i doporučeními Rady Evropy se navrhuje zavedení institutu trestního příkazu, který by za zákonem stanovených podmínek vydával samosoudce. Výjimky, pro které tak nelze učinit, jsou odůvodněny zpravidla sníženou schopností obviněného náležitě se hájit. Skutečnost, že došlo k vydání trestního příkazu, neznamená, že obviněnému je odpíráno právo na projednání věci před soudem. Tohoto práva může vždy dosáhnout tím, že podá odpor. Vydání trestního příkazu není podmíněno souhlasem státního zástupce a proto se na další řízení v případě podání odporu nevztahuje princip zákazu reformace in peius.

K bodům 192 až 195 (§ 321, 324 a 331 odst. 1, 2)

Vzhledem k tomu, že v souběžné připravované novele trestního zákona se předpokládá zrušení nápravně výchovných skupin, v nichž se dosud trest odnětí svobody vykonává, postrádají dalšího opodstatnění ta ustanovení, která upravují rozhodování soudu o změně způsobu výkonu trestu. V souladu s terminologií používanou v zákoně ČNR č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky, se dosavadní nápravně výchovné ústavy označují jako ústavy pro výkon trestu odnětí svobody.

K bodům 196 až 198 (§ 331 odst. 3 a § 333)

V případě, kdy ředitel ústavu pro výkon trestu odnětí svobody navrhne podmíněné propuštění odsouzeného, nebo se k takovému návrhu připojí a s podmíněným propuštěním souhlasí i státní zástupce, je rozhodování ve veřejném zasedání formální a jeho důsledkem jsou jen zvýšené výdaje na eskorty odsouzených k soudu a prodloužení průměrné doby, v níž soudy o návrzích rozhodují. Proto se navrhuje, aby za těchto podmínek rozhodnutí o podmíněném propuštění mohl učinit předseda senátu. Proti jeho rozhodnutí by zůstalo zachováno právo stížnosti, kterou by však bylo možné podat pouze proti výroku o stanovení délky zkušební doby. Povaha tohoto výroku nevyžaduje, aby případná stížnost měla odkladný účinek.

K bodu 199 (§ 334 odst. 3)

Důvody navrhované změny jsou stejné jako u bodů 192, 194 a 195.

K bodu 200 (§ 358)

Ústavné zakotvená úloha státního zastupitelství vylučuje, aby státní zástupce vykonával dozor nad místy, kde se vykonává ochranné léčení nebo ochranná výchova, a proto se jeho právo dosud zakotvené v § 358 zrušuje.

K bodu 201 (§ 360)

Komplexní úpravu výkonu vazby obsahuje návrh zákona, který byl ve formě vládního návrhu již předložen Parlamentu k projednání a který by v případě schválení měl vstoupit v účinnost dříve, než tato novelizace. Za této situace je beztak stručná úprava v trestním řádu duplicitní a proto se nahrazuje odkazem na zvláštní zákon.

K bodům 202 a 203 (§ 361 a 364)

Změny v uvedených ustanoveních jsou vyvolány zrušením vyhledávacích orgánů a vojenského soudnictví. Vzhledem k jednoduchosti podmínek pro zahlazení odsouzení není nutné, aby o něm rozhodoval senát. Proto se rozhodování o zahlazení odsouzení ve všech věcech svěřuje předsedovi senátu.

K bodům 204 a 205 (§ 366 a 367)

V důsledku podřízenosti nejvyššího státního zástupce ministru spravedlnosti, jak ji předpokládá návrh zákona o státním zastupitelství.

Proti rozhodnutí krajského soudu o přípustnosti vydání obviněného k trestnímu stíhání nebo odsouzeného k výkonu trestu do ciziny není podle dosavadních ustanovení opravný prostředek, ačkoliv se jedná o mimořádně závažné rozhodnutí. Proto se tento nedostatek odstraňuje a právo stížnosti se přiznává jak osobě, o jejíž vydání se jedná, tak i státnímu zástupci.

K bodům 208 a 209 (§ 391a a 391b)

Vojenské soudy budou od 1.1.1994 začleněny do soustavy obecných soudů a ministerstvo obrany přestane vykonávat správu vojenského soudnictví. Zmocnění k vydání prováděcích předpisů v důsledku toho postrádá odůvodnění. Vzhledem k postavení státního zastupitelství podle Ústavy i připravovaného zákona o státním zastupitelství státnímu zastupitelství nepřísluší právo vydávat právní předpisy. Z těchto důvodů je třeba znění uvedených ustanovení upravit.

K článku II (novelizace zákona č. 335/1991 Sb.)

Podle stávající právní úpravy provedené zákonem č. 335(1991 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, se v trestních věcech senáty krajských soudů jako soudů prvního stupně skládají ze dvou soudců a tří přísedících. Tímto složením má být dosaženo kvalifikovanější soudní rozhodování. Uvedená právní úprava je nelogická, neboť senáty vrchního soudu a nejvyššího soudu, které v těchto věcech krajských soudů za určitých okolností rovněž rozhodují a dokonce přezkoumávají rozhodnutí senátů krajských soudů, se skládají pouze ze tří soudců. Konečně i řádné opravné prostředky proti rozhodnutím senátu okresního soudu složeného ze soudce a dvou přísedících v odvolacím řízení projednává senát krajského soudu složený ze tří soudců. V občanském soudním řízení jsou senáty rovněž vždy jen trojčlenné. Rozhodování v pětičlenném senátě u krajského soudu je určitou anomálií, přehlížející skutečnost, že ke krajskému soudu přicházejí soudci zásadně po absolvování praxe u okresního soudu a lze obecně předpokládat, že soudci krajských soudů zaručují vyšší kvalitu soudního rozhodování. Z tohoto důvodu se i u krajských soudů jako soudů prvého stupně zavádějí senáty složené ze soudce z povolání a dvou přísedících.

K článku III (novelizace zákona č. 21/1992 Sb.)

Navrhovaná novelizace zákona č. 21/1992 Sb., o bankách přímo souvisí se změnou § 8 trestního řádu a jejím smyslem je uvedení obou zákonů do souladu.

K článku IV (Přechodná ustanovení)

Vzhledem k navrhovaným změnám trestního řádu je třeba v nezbytném rozsahu do novely zařadit i přechodná ustanovení, aby byla zajištěna nezbytná návaznost právních úprav. Předpokládá se dále, že otázky způsobu přechodu agendy stávajících vojenských soudů na obecné soudy budou upraveny ve zvláštním zákoně.

K článku V

Vzhledem k obsáhlosti novelizace trestního řádu je v zájmu přehlednosti zákona vhodné, aby bylo ve Sbírce zákonů vyhlášeno jeho úplné znění.

K článku VI

Datum navrhované účinnosti vychází z ústavou stanoveného data zániku vojenských soudů. Tento termín koresponduje zatím předpokládané době, kdy by návrh mohl být Parlamentem projednán se započítáním nezbytné legisvakance. Pokud by tento předpoklad byl nesprávný, je třeba stanovit tzv. dělenou účinnost a u ustanovení týkajících se vojenské justice zachovat datum 1. 1. 1994.