Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna 1993 – 1996

OBSAH

1. POSLÁNÍ RADY

2. SLOŽENÍ RADY

3. STAV VYSÍLÁNÍ V OKAMŽIKU ZŘÍZENÍ RADY

3.1. LEGISLATIVNÍ STAV

3.2. FAKTICKÝ STAV

4. INSTITUCIONÁLNÍ NÁLEŽITOSTI

4.1. ZÁKLADNÍ NÁLEŽITOSTI

4.1.1. Statut

4.1.2. Jednací řád

4.2. KOMPETENČNÍ NÁLEŽITOSTI, MÍSTO V SYSTÉMU STÁTNÍ SPRÁVY

4.2.1. Orgány spojů

4.2.2. Vláda

4.3. TECHNICKO ORGANIZAČNÍ INSTITUCIONÁLNÍ NÁLEŽITOSTI

4.3.1. Sídlo, IČO, účet

4.3.2. Finance

4.3.2.1. Rozpočet 1992

4.3.2.2. Rozpočet 1993

4.3.3. Úřad Rady

4.3.3.1. Zřízení

4.3.3.2. Organizační řád

4.3.3.3. Personální vývoj

4.3.3.4. Technické otázky

5. ČINNOST RADY

5.1. SYSTÉMOVÁ ČINNOST RADY

5.1.1. Převzetí aqendy

5.1.2. Koncepce, zásadní stanoviska

5.1.3. Licenční politika, problematika kmitočtů

5.2. OBSAHOVÁ ČINNOST RADY

5.2.1. Mechanismus projednávání žádostí o licence

5.2.1.1. Základní vymezení

5.2.1.2. Chronologie

5.2.1.3. Licenční řízení

5.2.1.4. Veřejné slyšení

5.2.1.5. Přidělování licencí

5.2.2. Zahraniční aktivity

5.2.3. Kontrola použití dotací

5.2.4. Problematika licencí meziresortních komisí

5.3. FORMÁLNÍ ČINNOST RADY

5.3.1. Účast členů Rady na jednáních

5.3.2. Komise a jejich činnost

5.3.3. Veřejné slyšení a udělené licence

5.3.4. Neuzavřená licenční řízení

5.3.5. Odebrané licence

6. VNĚJŠÍ VZTAHY

6.1. ASOCIACE PROVOZOVATELŮ ROZHLASOVÉHO VYSÍLÁNÍ

6.2. UNIE ŽADATELÙ A PROVOZOVATELŮ RTV VYSÍLÁNÍ

6.3. OCHRANNÉ AUTORSKÉ ORGANIZACE

7. DOSUD NEDOSTATEČNĚ PLNĚNÉ KOMPETENCE

7.1. MONITOROVÁNÍ

7.2. ÚČAST V PŘIPOMÍNKOVÉM LEGISLATIVNÍM PROCESU

8. RÁMCOVÝ LEGISLATIVNÍ PLÁN

8.1. NOVELA ZÁKONA Č. 468/91 SB

8.2. NOVELA ZÁKONA Č. 103/92 SB

8.3. NOVELY ZÁKONŮ ZŘIZUJÍCÍCH VEŘEJNÉ PROVOZOVAT. VYSÍLÁNÍ

8.4. OSTATNÍ NORMY

9. ZÁVĚREM

SEZNAM PŘÍLOH

Zákon č. 103/92 Sb., jímž byla zřízena Rada ČR pro rozhlasové a televizní vysílání (dále jen Rada), byl schválen Českou národní radou dne 21. února 1992. Zákon nabyl účinnosti dne 5. března 1992. Tímto zákonem byla Rada zřízena jako orgán státní správy ve věcech rozhlasového a televizního vysílání v České republice.

Zákonodárce seznal účelným takové řešení, kdy orgán státní správy pro oblast rozhlasového a televizního vysílání je samostatnou, na vládě nezávislou institucí. Oblast sdělovacích prostředků je totiž sférou, kde standardní orgány exekutivy nevystupují pouze v neutrální roli dané svými zákonnými kompetencemi, ale také jako konkrétní zájmová skupina. Toto řešení je obvyklé ve všech vyspělých demokraciích.

Pro přehled lze uvést příklady některých obdobných institucí v zahraničí. Ve Spojeném království existuje Rozhlasový úřad (Radio Authority) stojící mimo vládu a kompetentní mj. k vydávání licencí k provozování rozhlasového vysílání. Novou institucí je obdobná Nezávislá televizní komise. V Holandsku mají téměř shodný systém jako u nás, odlišnost je ve větší vzájemné nezávislosti Úřadu pro média a Rady pro média a v rozšíření kompetenci Úřadu o pravomoc přidělovat frekvence. V Německu existuje decentralizovaný systém zemských úřadů pro média. Ty se ve srovnání s českým modelem vyznačují rozsáhlými možnostmi ovlivňovat strukturu provozovatelů i obsah jejich vysílání a přesně stanoveným složením rad, kde mají své kvóty různé skupiny veřejnosti (ženy, zemědělci, studenti, zástupci regionů atd). V Kanadě funguje Kanadská telekomunikační Komise pro rozhlas a televizi, jejíž členové jsou postaveni na úroveň nejvyšších státních úředníků a disponují štábem úředníků a odborníků. ve Francii existuje Nejvyšší rada audiovizuálních informací s velmi podobnými kompetencemi jako Rada u nás. Ve všech případech je velmi pozorně ošetřena nezávislost těchto institucí na vládě a na konjunkturálních politických zájmech a jejich výkyvech, zpravidla jsou nezávislé i na státním rozpočtu a způsob jejich odpovědnosti (nejčastěji parlamentu) bývá vymezen velice specificky, taxativně a úzce, narozdíl od standardních orgánů exekutivy. Členové rad a komisí bývají postaveni na roveň nejvyšším státním úředníkům a jsou voleni parlamentem, nebo zčásti jmenováni prezidentem nebo vrcholnými představiteli komor, někdy za použití různých klíčů. Výjimkou z tradičních demokracií je pouze Rakousko, kde v oblasti rozhlasového a televizního vysílání dosud panuje státní monopol.

Zákonem č. 468/91 Sb. byl v ČSFR legislativně ustanoven systém duálního vysílání. Rada působila nejprve do konce roku 1992 ve věcech rozhlasového a televizního vysílání s výjimkou působnosti ohledně subjektů, jejichž činnost podstatně překračovala území České republiky. Po zániku federace a tím i Federální rady pro rozhlasové a televizní vysílání ke dni 31. prosince 1992 působí Rada jako jediný orgán státní správy ve věcech rozhlasového a televizního vysílání v systému státní správy ČR. Při spoluvytváření duálního systému vysílání je Rada nezastupitelná především jako orgány dohlížející na dodržování norem vymezujících oblast rozhlasové a televizní vysílání a jako orgán, který vytváří a realizuje licenční politiku.

Členové Rady byli voleni Českou národní radou. Tři členové:

Milan Jakobec (právník),

Vojtěch Lindaur (novinář) a

ing. Antonín Vaněček, DrSc. (vědecký pracovník),

získali mandát v Radě na základě ustanovení § 3, odst. 2, zákona č. 303/92 Sb. jako členové Federální rady pro rozhlasové a televizní vysílání zvolení Českou národní radou. Další čtyři členové Rady:

ing. Jiří Brož (ekonom),

Josef Josefík (psycholog),

Jiří Koubek (redaktor) a

ing. Miroslav Pýcha (technik),

byli zvolení Českou národní radou dne 19. 3. 1992. Dva členové:

Bohuslav Hanuš (technik) a

PhDr. Daniel Korte (filolog),

byli zvoleni Českou národní radou dne 14. dubna 1992. Mandát tří členů Rady delegovaných Federální radou byl ukončen ke dni 31. prosince 1992. Na uprázdněná místa byli dne 3. února 1993 Poslaneckou sněmovnou Parlamentu ČR zvoleni:

ing. Leopold Hajíček (důchodce),

ing. Vladimír Mlateček (podnikatel) a

PhDr. Oldřich Tomek (historik).

Dne 7. května 1992 byl předsedou Rady zvolen PhDr. Daniel Korte a místopředsedou Rady Josef Josefík.

3.1. LEGISLATIVNÍ STAV

Oblast rozhlasového a televizního vysílání byla v okamžiku zřízení Rady vymezena především zákonem č. 468/91 Sb. Tímto zákonem byl v ČSFR zaveden duální systém vysílání. V rámci tohoto systému mohou provozovat rozhlasové a televizní vysílání dva typy provozovatelů.

a) Provozovatelé ze zákona

V duálním systému mají provozovatelé ze zákona charakter veřejně právní instituce. Od státních institucí se liší tím, že nejsou řízeny vládou ani jiným orgánem státní správy a že jejich činnost je financována nikoli ze zdrojů státního rozpočtu, ale vlastním příjmem (výnosy ze sazeb za používání rozhlasových a televizních přijímačů podléhajících evidenci). Od provozovatelů - držitelů licencí - se veřejně právní provozovatelé liší tím, že jejich činnost není vymezena pouze všeobecnou normou a podmínkami licence, ale také specifickými úkoly ohledně uspokojování veřejného zájmu, jak jsou uvedeny v příslušných zřizovacích zákonech. Veřejně právní provozovatelé ze zákona mají oproti provozovatelům - držitelům licencí - i omezenou možnost samostatného podnikání, především ve vysílání reklam.

b) Provozovatelé - držitelé licencí

Tito provozovatelé mohou získat oprávnění k provozování rozhlasového a televizního vysílání pouze udělením licence k tomu pověřenými orgány státní správy. Jejich činnost je vymezena obecně závaznými předpisy, především ustanoveními zákona č. 468/91 Sb., a podmínkami uvedenými v licenci.

Zákonem č. 468/91 Sb. byla také zřízena Federální Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, byla vymezena její působnost a především mechanismus licenčního procesu. Dále zákon č. 468/91 Sb. hovoří o orgánech republik (§ 10, odst. 3) udělujících licence. Na základě tohoto ustanovení byl Českou národní radou přijat zákon č. 103/92 Sb., jímž byla zřízena Rada v souladu s ustanovením § 2, písm. b, zákona č. 136/91 Sb. o rozdělení působnosti mezi ČSFR, ČR a SR v oblasti tisku a jiných informačních prostředků. Oblast výkonu státní správy týkající se rozhlasového a televizního vysílání nepřímo vymezoval i zákon č. 110/64 Sb. o telekomunikacích, novelizovaný zákonem č. 150/92 Sb. ze dne 12. 3. 1992, a zákon č. 474/92 Sb. (tzv. malý kompetenční), který mj. novelizoval zákon č. 103/91 Sb. Tyto normy se týkaly výkonu státní správy kmitočtového spektra využívaného pro potřeby rozhlasového a televizního vysílání. Dalšími zákony vymezujícími oblast rozhlasového a televizního vysílání byly v době zřízeni Rady zákony č. 483/91 Sb. a č. 484/91 Sb., jimiž byli s účinností dne 1. ledna 1992 zřízeni provozovatelé vysílání ze zákona, tedy Český rozhlas a Česká televize.

3.2. FAKTICKÝ STAV

a) Federální rada pro rozhlasové a televizní vysílání

Rada fungovala bez přijatého statutu, přidělila dvě licence k provozování vysílání zahraničním subjektům (Radio Svobodná Evropa a BBC World Service). Do té doby vysílaly tyto subjekty na základě usnesení předsednictva vlády ČSFR č. 53 ze dne 14. června 1990 (RFE) a usnesení vlády ČSFR č. 708 ze dne 18. října 1990 (BBC). Dohledem nad dodržováním zákonnosti, především monitorovací činností, se nezabývala.

b) Provozovatelé ze zákona

Ustanovení zákona č. 468/91 Sb. o zřízení veřejných provozovatelů ze zákona bylo naplněno přijetím zákonů č. 483 a 484/91 Sb. a faktickým zahájením činnosti České televize a Českého rozhlasu dne 1. ledna 1992. Nebyla vyřešena (a tak tomu zůstalo až dokonce roku 1992) otázka Československého rozhlasu a Československé televize. Tito provozovatelé zůstali v rozporu s principem duálního systému, jak byl zakotven zákonem č. 468/91 Sb., provozovateli státními, tedy v čele s ústředními řediteli jmenovanými vládou ČSFR a financovaní ze státního rozpočtu. Tato skutečnost, spolu s nedostatečně provedenými delimitacemi, tedy důsledným oddělením koexistujících subjektů naprosto odlišného charakteru, způsobila, že systém duálního vysílání byl narušen. (Nutno poznamenat, že naprosto důsledná delimitace státních a veřejných provozovatelů byla technicky neuskutečnitelná.)

c) Provozovatelé - držitelé licencí

Již před zřízením Federální rady pro rozhlasové a televizní vysílání a Rady bylo společensky neúnosné odkládat možnost provozovat nezávislé rozhlasové a televizní vysílání. Proto byly zřízeny meziresortní komise (nejprve při vládě ČSFR, později při ministerstvu kultury ČR), které bez legislativního zázemí a jasného definování licenčního mechanismu přidělily celkem 36 licencí k provozování rozhlasového vysílání. Meziresortní komise vlády ČSFR přidělila 8 licencí pražským uchazečům a jednomu mimopražskému, meziresortní komise ministerstva kultury ČR přidělila 5 licencí pražským a 22 licencí mimopražským žadatelům. Zákony č. 468/91 Sb. a č. 103/92 Sb. už toto legislativní zázemí i licenční mechanismus definují. Zákon č. 468/91 Sb. však zároveň dle znění § 25 ustanovuje, že držitelé licencí udělených oběma meziresortními komisemi se považují za držitele licencí dle už nově stanovených pravidel. Tyto dřívější licence jsou však zcela nekompatibilní se současnými licenčními pravidly. Z této skutečnosti vyvstávají v mnoha případech potíže, chce-li Rada zachovat faktickou kontinuitu vysílání a zároveň vyhovět současným právním normám.

Všeobecně lze říci, že první měsíce vysílání nezávislých držitelů licencí byly zásadním přínosem pro rozvoj plurality informací, kulturní nabídky a pro vznik konkurenčního prostředí v této oblasti. Toto období bylo cenné také díky získání prvních poznatků s nezávislým rozhlasovým vysíláním. Převažujícím nedostatkem nových provozovatelů je, že ačkoli dosavadní licence byly uděleny pouze k provozování lokálního vysílání, skutečně lokální charakter si držitelé licencí zpravidla neosvojili. Přes velkou konkurenci, zejména v Praze, nedošlo u jednotlivých provozovatelů k výrazné diverzifikaci a k cílenému zaměření na jednotlivé okruhy recipientů. Lze to vysvětlit tím, že jednotliví provozovatelé dosud čerpají ze vstupních investic (podpořených navíc státní dotací) a neprojevilo se u nich dosud působení zpětných vazeb. Za takových okolností mnozí provozovatelé produkují takové programy, které si produkovat přejí oni sami, a ne ty, které vycházejí ze společenské objednávky. Rok 1993 bude zřejmě tím rokem, ve kterém na dosud vzájemně velmi podobné rozhlasové stanice začnou s plnou účinností působit tržní tlaky, které by měly celkovou skladbu vysílání držitelů licencí pozitivně ovlivnit.

4.1. ZÁKLADNÍ NÁLEŽITOSTI

4.1.1. Statut

Statut byl připraven Radou během měsíce dubna a byl schválen Českou národní radou 29. dubna 1992. Statut upravuje oproti zákonu č. 103/92 Sb. bližší podrobnosti o organizaci činnosti Rady, Úřadu Rady a výši odměny členů Rady. Tento statut také zavádí na návrh Rady institut veřejného slyšení, které je zde definováno jako obligatorní součást licenčního mechanismu.

4.1.2. Jednací řád

Jednací řád Rady byl zpracován a schválen členy Rady v průběhu měsíce dubna 1992. Upravuje především průběh jednání Rady, mechanismus rozpravy a hlasování. Dále blíže definuje průběh licenčního řízení a vymezuje veřejné slyšení jako ústní jednání ve smyslu § 21 správního řádu. Jednací řád Rady byl v červenci 1992 a v lednu 1993 novelizován do současné podoby.

4.2. KOMPETENČNÍ NÁLEŽITOSTI, MÍSTO V SYSTÉMU STÁTNÍ SPRÁVY

4.2.1. Orgány spojů

Činnost Rady souvisí velice těsně s výkonem státní správy části kmitočtového spektra používaného pro rozhlasové a televizní vysílání. Z hlediska Rady je výkon tohoto okruhu státní správy neoddělitelný od mechanismu přidělování licencí. Je-li Rada pověřena tvorbou zásad licenční politiky, koncepcí hospodaření s kmitočty, konstituováním systému vyváženosti různých typů vysílání, nemůže být odkázána na pouze servisní funkci orgánů spojů. I v případě dokonalého fungování vzájemné spolupráce by byla Rada odkázána na užívání pouze nahodilých výběrů kmitočtů a jakýkoli pokus o koncepční přístup by závisel na nepředvídaných, s potřebami provozovatelů, žadatelů a veřejnosti nikterak nekoordinovaných kmitočtových dispozicích.

Je známé, že při mezinárodních koordinačních jednáních každá země hájí své kmitočtové bohatství i argumentací postavenou na tzv. fiktivně zkoordinovaných kmitočtech. Tyto kmitočty bývají koordinovány bez jakékoli návaznosti na licenční záměry. Existují i jiné důvody, kromě problematiky plánování a koordinace kmitočtů, pro které výkon státní správy této části kmitočtového spektra těsně souvisí s kompetencemi Rady v užším slova smyslu. Jde např. o možnost kontroly základních technických parametrů, které jsou součástí licencí.

Z hlediska orgánů spojů, které je neméně legitimní, tvoří výkon státní správy kmitočtového spektra jeden celek bez ohledu na to, k čemu je ta která část spektra používána. Všechny druhy vysílání tvoří z tohoto hlediska jeden technický celek.

Z obou hledisek vyplývá, že příslušnost kompetencí k výkonu státní správy v této oblasti je třeba řešit s rozvahou a se zahrnutím všech souvisejících okolností. Rada považuje za ideální ten způsob řešení, kdy výkonem státní správy dotyčné části kmitočtového spektra (jak ostatně navrhovala i ve svých připomínkách k zákonu o zřízení Českého telekomunikačního úřadu) by byla pověřena jak Rada, tak i ČTÚ. Ve zřizovacích zákonech obou institucí by v tom případě bylo vhodné uvést, že se podílí na výkonu státní správy části kmitočtového spektra používaného pro rozhlasové a televizní vysílání dle zvláštního předpisu. Příprava tohoto zvláštního předpisu (ještě nebylo rozhodnuto jaké právní síly; ve spolupráci ministerstva hospodářství ČR a Rady již začala.

Takovým řešením by byl odstraněn současný velmi nevyjasněný stav, Až do přijetí tzv. malého kompetenčního zákona (č. 474/92 Sb.) byl výkon státní správy kmitočtového spektra svěřen výhradně federálnímu ministerstva spojů. Z hlediska Rady to byl stav velmi nevhodný a to jak z důvodu úrovně praktické spolupráce, tak i z důvodů systémových. Zmíněným zákonem byl novelizován zákon č. 103/2 Sb. v tom smyslu, že výkonem státní správy části kmitočtového spektra určeného pro rozhlasové a televizní vysílání byla pověřena Rada. Toto legislativní opatření neprovázely žádné praktické delimitační kroky ba ani kroky, které by vedly k alespoň základnímu vybavení Rady příslušnými informacemi. V současné době je situace řešena tak, že ministerstvo hospodářství ČR, na které' přešly kompetence z federálního ministerstva spojů, dále vykonává na požádání Rady odborné práce související s plánováním a koordinacemi kmitočtů a na základě neformální dohody spolupracuje s Radou ve věcech hospodaření s kmitočty. Tento stav je velmi nutné formalizovat, institucionalizovat a dořešit i po věcné stránce.

Státní správa zmíněné části kmitočtového spektra zahrnuje několik základních okruhů. Je to především činnost souvisejících s vybráním vhodných kmitočtů na základě stanoveného licenčního záměru. Dále navazují standardní mezinárodní aktivity, především koordinace se zahraničními obsazenými nebo vyhrazenými kmitočty. Dalším nutným státně správním úkonem je notifikace stanoveného kmitočtu u Mezinárodní telekomunikační unie (konkrétně u International Frequency Registration Burerau v Ženevě). Dále pověřený orgán vydává povolení ke zřízení vysílače nebo provozní osvědčení. Dalším okruhem činností je kontrola dodržování předepsaných para metrů vysílání včetně správních úkonů ohledně případných následných sankcí. Mezi další činnosti patří například pravidelné vyjadřování se k žádostem zahraničních institucí spravujících kmitočty. (Na tomto příkladě lze uvést souvislost státní správy kmitočtového spektra s licenční politikou. Cizí žádosti by bylo totiž velmi účelné posuzovat nejen z hlediska již používaných kmitočtů, ale i z hlediska perspektivního využití v souvislosti se stanovena koncepcí licenční politiky.) Kompetence ve věci všech zahraničních aktivit je třeba řešit velmi jasně a perspektivně, neboť jde o to, abychom zahraničním institucím nabídli definovaného a fundovaného partnera.

4.2.2. Vláda

Rada byla zákonem č. 103/92 Sb. v souladu se zákonem Č. 468/91 Sb. definována jako orgán státní správy, stojící organizačně mimo standardní orgány exekutivy. Tato její nezávislost je funkční především s ohledem na potřebu rozhodováni nezávislého na politických vlivech.

Nezávislost Rady však nemusí znamenat nestandardní postavení Rady i v těch parametrech, kde vyčlenění ze systému státní správa funkčnost postrádá. Rada je rozhodnuta vyvíjet činnost a konstituovat Úřad Rady v přímé návaznosti na pravidla obvyklá u jiných orgánů státní správy. Současné postavení jí to však příliš neumožňuje.

Jen váhavě zařazují orgány státní správy Radu do připomínkového legislativního procesu. Vláda ČR ani v jednom případě nevzala v úvahu ustanovení zákona č. 103/92 Sb., § 9, ve kterém se praví: "Vláda ČR a orgány státní správy ČR spolupracují s Radou ve věcech vysílání a jsou zejména povinny, jde-li o věci vysílání, vyžádat si vždy stanovisko Rady a v mezích své působnosti poskytnout Radě potřebnou součinnost."

Z premiérových úst několikrát zaznělo zpochybnění samotné existence Rady. To mělo vliv i na autoritu Rady jako orgánu státní správy. Obsáhlou dokumentací lze doložit, že vláda ČR a Úřad vlády ignorovaly velké množství podnětů a žádostí Rady.

Ve věcech rozhlasového a televizního vysílání neexistuje kromě Rady žádný jiný orgán státní správy. Přesto není řešen způsob jejího napojení na legislativní proces a na související kompetence státní správy. Tato kuriózní situace se projevila například během léta 1992, kdy Rada nenalezla formální cestu jak navrhnout vládě jako bod jejího zasedání projednání rozpočtu Rady. Iniciativa byla střídavě předávána Úřadu vlády ČR, ministerstvu kultury ČR, ministerstvu financí ČR a pět Úřadu vlády. Dosud není jasné (neboť rozhlasové a televizní vysílání nespadá pod žádný orgán vlády), jak bude možné realizovat případná usnesení Parlamentu ČR vůči exekutivě ve věcech vysílání a jak bude možné uplatňovat či alespoň formálně předkládat návrhy Rady vůči vládě i zákonodárné moci. Stejně tak není dosud řešen naléhavý problém neexistence kompetencí Rady vydávat obecně závazné předpisy. Existuje množství činností, zejména ohledně licenčního procesu, které by bylo třeba normativně upravit a které se svou podstatou nehodí k řešení prostřednictvím zákona.

Není účelné, a Rada to ani nikdy nepožadovala, učinit z Rady jakousi anomálii v politickém a státně správním systému. Specifika by se měla omezit pouze na ta, která vyplývají ze specifického předmětu činnosti Rady, a v ostatních věcech uplatnit na činnost Rady běžné mechanismy.

4.3. TECHNICKO ORGANIZAČNÍ INSTITUCIONÁLNÍ NÁLEŽITOSTI

4.3.1. Sídlo, IČO, účet

První čtyři měsíce pracovala Rada bez stálého sídla, a tedy i kontaktní adresy či telefonu. Bylo to způsobeno především tím, že záloha, o které rozhodlo předsednictvo vlády ČR až dva měsíce po ustavení Rady dne 18. 5. 1992, mohla být čerpána až po zřízení účtu. Ke zřízení účtu banka požaduje IČO. K přidělení IČO potřebuje Statistický úřad údaje o sídle. Sídlo si Rada nemohla pronajmou, neboť nemohla čerpat zálohu. V této době se Radě nedostalo žádné součinnosti ze strany státních orgánů, především vlády. Předsednictvo vlády ČR vzalo dne 18. května 1992 (a později ještě 7. října 1992 celá vláda ČR) pouze na vědomí nutnost vybavit Radu nezbytnými prostorami a technikou. K realizaci těchto záměrů nikdy nedošlo.

V červenci 1992 se podařilo Radě prolomit zmíněný kruh, zřídit bankovní účet č. 19223-001/0710, registrovat IČO 45770492 a pronajmout provizorně dvě kanceláře v Radiopaláci, Vinohradská 40, Praha 2. Už od konce léta byly tyto prostory zcela nepostačující, s návštěvami se jednalo zpravidla na chodbách vestoje, dokumentaci nebylo možné přehledně vést. Rada se proto obrátila na úřady všech městských částí Prahy a na ústřední orgány státní správy se žádostí o přidělení prostor. Jelikož Rada neobdržela do listopadu žádný příslib volných prostor, využila služeb realitních kanceláří a pronajala si ode dne 1. prosince 1992 na 10 let samostatný objekt v Krátké ul. č. 10., Praha 10, v ceně 4 000,- Kč za m ročně, což činí úhrn ročního nájemného přibližně 2.900.000,- Kč.

Během prosince a ledna, kdy byl nový objekt zprovozňován, byla Rada nucena platit oba nájmy paralelně. Od února 1993 probíhá postupné rozmísťování jednotlivých pracovišť v novém objektu. Telefony ke dni zpracování Zprávy zavedeny dosud nejsou.

4.3.2. Financování

4.3.2.1. Rozpočet 1992

Dle původního znění zákona č. 103/92 Sb., § 8, je činnost Rady hrazena z rozpočtu České republiky. Jelikož zákon č. 103/92 Sb. byl přijat až v měsíci únoru 1992, státní rozpočet ČR s příslušnou kapitolou ještě nepočítal. Bylo proto nutné hradit činnost Rady v roce 1992 z prostředků rozpočtové rezervy. O uvolnění prostředků z rozpočtové rezervy rozhoduje vláda ČR. Ta schválila rozpočet Rady ve výši 3 mil. Kčs (včetně zálohy) až 7. října 199 2, přičemž návrh rozpočtu byl Radou podán ministerstvu financí už v červnu 1992 a potom ještě Úřadu vlády ČR v srpnu 1992, protože do té doby se Úřad vlády ČR, pověřený vypracováním rozpočtu, na Radu neobrátil s žádostí o dodání podkladů. Po seriózní kalkulaci předpokládaných výdajů a po zodpovědném krácení původních nároků činila výše rozpočtu dle návrhu Rady 5.255.000,- Kčs.

První prostředky (zálohu ve výši 1 mil. Kčs) obdržela Rada a čtyři měsíce po svém ustavení, a to v červenci 1992 na základě usnesení předsednictva vlády ČR ze dne 18. května 1992. Do té doby vykonávali členové Rady své funkce zdarma a bez jakéhokoli materiálního vybaveni a Ke své činnosti využívali převážně domácího zázemí. Podobná situace nastala v říjnu a listopadu, kdy prostředky ze zálohy už byly vyčerpány a z řádného rozpočtu nebylo jest možno čerpat. Tehdy bylo také nutné zrušit již probíhající nábory pracovníků Úřadu Rady, čímž vznikly dodnes neodstraněné problémy.

4.3.2.2. Rozpočet 1993

Pro tento rozpočet byla vyčleněna kapitola 372 státního rozpočtu ČR. Rozpočet byl zpracován Úřadem Rady, schválen Rado a předložen ministerstvu financí ČR dne 12. 10. 1992 v celkové výši 16.669.504,- Kčs, z toho 2.568.504,- Kčs na investiční výdaje, 1.344.000,- Kčs na odměny členů Rady a 4.490.000,- Kčs na mzdy pracovníků Úřadu. Přibližný odhad průměrného stavu pracovníků v roce 1993, se zřetelem na nutnost vykonávat všechny zákonem svěřené kompetence, činil 47 osob.

Ministerstvo financí rozpočet v této výši nepodpořilo a bezvěcné argumentace za použití pouze početních úkonů, vycházejících z rozpočtu Rady na rok 1992, navrhlo vládě rozpočet Rady ve výši 7.755.000,- Kčs, z toho investiční výdaje 1.500.000,- Kčs. Dle tohoto návrhu by mzdové prostředky odpovídaly stavu 17 pracovníků Úřadu, což by v žádném případě nepostačovalo ani na minimální výkon svěřených kompetencí.

Vláda ČR nepodpořila ani tento návrh ministerstva financí ČR a navrhla rozpočet ve výši 4.318.000,- Kčs. Tomuto návrhu nepředcházela žádná věcná diskuse, byl spíše odrazem několikanásobně deklarovaného zpochybnění samotné existence Rady z úst představitelů vlády. Mzdové prostředky tohoto rozpočtu by postačily na 1,8 pracovníka Úřadu.

Česká národní rada po věcné diskusi a vystoupení představitelů Rady a ministerstva financí ČR ve výboru pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu schválila v souvislosti s přijetím zákona o státním rozpočtu na rok 1993 rozpočet Rady v původní Radou navrhované výši 16.670.000,- Kčs. V tabulkové části státního rozpočtu ČR se tato částka sice objevila, ale výše mzdových a investičních prostředků zůstaly administrativním nedopatřením na úrovni verze vlády, resp. MF ČR. Takto koncipovaný rozpočet by vůbec nebylo lze realizovat. Po několikatýdenní korespondenci přijalo MF ČR rozpočtové opatření, kterým se mzdové a investiční prostředky uvedly do souladu se schválenou celkovou výší rozpočtu Rady.

Orgány obdobné Radě však ve vyspělých demokraciích nebývají vůbec financovány ze státního rozpočtu. Schvalování rozpočtu parlamentem totiž vystavuje takový orgán přímým politickým nátlakům. Proto i v navrhované verzi zákona č. 36/93 Sb. o některých opatřeních v oblasti televizního a rozhlasového vysílání bylo formulováno ustanovení, dle kterého by činnost Rady byla financována z 1% podílu z výnosů ze sazeb za používání rozhlasových a televizních přijímačů podléhajících evidenci. V takovém případě by byla zrušena i příslušná kapitola Rady ve státním rozpočtu ČR. V této verzi však zákon přijat nebyl. Schváleno bylo ustanovení o tom, že činnost Rady je hrazena z 0,3% z výnosů ze sazeb za používání rozhlasových a televizních přijímačů podléhajících evidenci. Napojení Rady na státní rozpočet explicitně zrušeno nebylo s tím, že prostředky ze státního rozpočtu mají sloužit základním pořizovacím výdajům, zatímco 0,3 procenta z koncesních poplatků bude určeno na provoz, a to i do budoucna, protože se pro příští roky s kapitolou rozpočtu pro Radu již nepočítá. Dle zákona č. 36/93 Sb. měla Rada předložit Poslanecké sněmovně rozpočet na rok 1993. Rozpočet byl předložen s tím, že zůstal v původní Radou navrhované výši a s vyjádřeným rozhodnutím Rady nečerpat v roce 1993 pro vlastní potřebu z podílu na koncesních poplatcích. V případě, že Poslanecká sněmovna uskuteční uvažované odděleni Rady od státního rozpočtu, nelze hradit výkon všech svěřených kompetencí, zůstane-li příjmem Rady pouze 0,3% podíl z koncesních poplatků, což lze odhadnout na 7 - 8 mil. Kčs ročně.

4.3.3. Úřad Rady

4:3.3.1. Zřízení

Na základě výběrového řízení byl dne 13. srpna 1992 s platností od 18. srpna 1992 jmenován v souladu se zákonem č. 103/92 Sb., § 7, odst. 2, vedoucím Úřadu Rady Ladislav Jakl (novinář). V souladu s § 7, odst. 1, zák. č. 103/92 Sb. přijala Rada dne 4. září 1992 statut Úřadu Rady. Usnesením Rady ze dne 1. října 1992, v souladu se souhlasem ministerstva financí ČR (čj. 142/53 612/92), byla vydána zřizovací listina Úřada Rady.

4.3.3.2. Organizační řád

Základem organizačního řádu Rady je organizační schéma přijaté usnesením Rady dne 27. srpna 1992. Organizační řád, který popisuje strukturu Úřadu, je v současné době ve schvalovacím stádiu.

4.3.3.3. Personální vývoj

Přijímání pracovníků Úřadu bylo opožděným schválením rozpočtu značně posunuto. První odborný pracovník Úřadu byl přijat až 16. listopadu 1992. Nyní má Úřad 11 pracovníků na plný a 3 pracovníky na poloviční úvazek. Dosud nejsou obsazena všechna místa vedoucích pracovníků, některé odbory ještě nezahájily běžnou činnost v plném rozsahu.

4.3.3.4. Technické otázky

Rada i Úřad až do konce listopadu 1992 sdílely pouze dvě kanceláře vybavené jediným počítačem a jednou telefonní linkou, od prosince 1992 do konce ledna 1993 sídlila Rada i Úřad dohromady ve třech kancelářích. V těchto dispozicích se realizovala celá agenda i styk s veřejností. V takových podmínkách nelze mluvit o alespoň minimálních, natož o dostačujících a důstojných podmínkách pro práci orgánu státní správy. Od února 1993 sídlí Rada v samostatném objektu, přičemž k používání jsou připraveny jen některé kanceláře. Na přelomu roku 1992 a 1993 pořídil Úřad minimální základní vybavení (kopírku, tři počítače, jednu BTV, jedno video a jeden RMGF). Teprve v posledních dnech je s to Úřad vykonávat některé odborné úkony, především ve věcech kmitočtové správy a monitoringu.

V době, kdy technické ani personální vybavení neumožňovalo vykonávat některé odborné činnosti, snažila se Rada zadávat vybrané technické a odborné úkony specializovaným institucím. Spolupracovala především s Výzkumným ústavem spojů (dnes příspěvková organizace ministerstva hospodářství ČR TEST COM) a s agenturou IAM.

5.1. SYSTÉMOVÁ ČINNOST RADY

5.1.1. Převzetí agendy

Během dubna 1992 převzali členové Rady na ministerstvu kultury agendu po bývalé meziresortní komisi. Jednalo se především o doklady o udělených licencích a četné žádosti o provozování rozhlasového a televizního vysílání. Dokumentace nebyla převzata ve stavu, který by umožňoval bezprostředně s ní pracovat. Bylo nutno aktualizovat dříve podané žádosti a standardizovat jejich podobu tak, aby umožnily systémové zpracování. Byl rovněž započat proces výměny licencí za licence kompatibilní se současným právním řádem. Tento proces dosud není uzavřen. V prosinci 1992 Rada převzala i agendu po bývalé Federální radě pro rozhlasové a televizní vysílání.

5.1.2. Koncepce, zásadní stanoviska

V souladu se zák. č. 103/92 Sb., § 2, odst. 1, písm. c) náleží do působnosti Rady také podílet se svými stanovisky a návrhy na vytváření zásad státní politiky ČR ve vztahu k vysílání a stanovit koncepce jejího rozvoje. Během prvního roku existence Rady ji orgány státní správy nevnímaly v tomto smyslu za partnera a nezahrnovaly ji, až na výjimky, mezi povinná připomínková místa. Pokud byla Rada, zpravidla náhodně, informována o uvažovaných iniciativách různých institucí, vystupovala aktivně a konzistentně, především se zřetelem na rozvoj a ochranu duálního systému vysílání.

Rada odmítala ve svých stanoviscích, vyžádaných, ale především iniciativních, různé iniciativy zřizovat provozovatele vysílání, jejichž činnost by nebyla slučitelná se základními systémovými podmínkami duálního systému, podporovala rozvoj podmínek pro nezávislé vysílání, kritizovala různé etatistické koncepce a snažila se omezovat ingerenci politických vlivů, zejména se zřetelem na potřebu hájit objektivitu a samostatnou, nikým necenzurovanou činnost provozovatelů vysílání. Rada přitom vycházela z potřeby nejen ctít ducha a koncepci současné legislativy, ale i anticipovat dnes již běžně užívané normy a zvyklosti mediální politiky ve vyspělých demokraciích, především evropských.

V tomto smyslu se Rada aktivně podílela i na původní verzi návrhu zákona iniciativní skupiny poslanců o některých opatřeních v oblasti rozhlasového a televizního vysílání. I do budoucna se Rada hodlá aktivně angažovat v procesu instalace a dalšího rozvoje hlavních atributů systému rozhlasového a televizního vysílání, ke kterému směřuje většina společností s demokratickým systémem a tržní ekonomikou, jimiž jsou zejména nezávislost na konkrétních mocenských zájmech, objektivita, pluralita, péče o rozvoj kultury, především domácí, ochrana práv menšin, právo na informace, svoboda projevu.

5.1.3. Licenční politika, problematika kmitočtů

V souladu s příslušnými zákony má Rada tvořit a realizovat definovanou licenční politiku. Tím je myšleno, že Rada, především s ohledem na limitované kmitočtové kapacity, se má podílet na koncepčním řešení otázek, jakými jsou rovnoměrné zastoupení různých typů stanic, systémově koordinovaný poměr mezi lokálními, regionálními a celoplošnými provozovateli atd. Rada se při tom může opírat o rozbor struktury žádostí, o analýzy výsledků monitoringu i o jiné faktory. K realizaci svých koncepčních záměrů je však třeba mít možnost disponovat s tím základním - s kmitočty. Rada při svém vzniku nebyla vybavena kompetencí, která by umožňovala podílet se na koordinování a plánování kmitočtů a na hospodaření s nimi.

V tom byla Rada zcela odkázána na Federální ministerstvo spojů. Za celou dobu existence Rady předaly orgány spojů k dispozici pro udělení licencí sedm kmitočtů, což je ve srovnání se stovkami žádostí zanedbatelný počet. Avšak i v případě, kdy by Rada dostá vala k dispozici větší počet zkoordinovaných kmitočtů, nelze použít žádný mechanismus, jak uvést do souladu přípravu kmitočtové nabídky s licenčními záměry. Zákonem č. 474/92 Sb. byly sice Radě předány kompetence ohledně státní správy kmitočtového spektra používaného pro rozhlasové a televizní vysílání, ale nedošlo už k dalším krokům (delimitace, předání informačního a programového vybavení), které by Radě umožnily tento výkon státní správy, nebo alespoň její část přímo související s licenčním procesem, fyzicky vykonávat.

Specifickým problémem, který v poslední době zajímá především obecní zastupitelstva, je tzv. bezdrátový počítačový videotext. O licenci k provozování tohoto média požádaly již desítky městských i obecních úřadů a jiných subjektů. Rada si k řešení této problematiky vyžádala několik jednání s odborníky federálního ministerstva spojů. Díky těmto jednáním a dalším konzultacím může: Rada v těchto věcech konstatovat následující fakta:

1) Federální ministerstvo spojů se odmítlo problémem zabývat do té doby, dokud nebude provedena homologace zařízení, které bezdrátový počítačový videotext šíří.

2) FMS zdůraznilo, že případná legalizace počítačového videotext bude možná teprve po vybavení třetího televizního okruhu potřebnými kmitočty k dokrytí území.

3) Za předpokladu úspěšné homologace zařízení bylo FMS ochotno jednat o provizorním režimu pro počítačový videotext. Před zánikem FMS však homologace provedena nebyla.

Počítačový videotext používá ke svému šíření mj. i tu část kmitočtového spektra, které dosud není vyhrazeno pro televizní a rozhlasové vysílání. Rada se proto neobejde bez úzké spolupráce s ministerstvem hospodářství, které správu těchto částí kmitočtového spektra převzalo po FMS.

Rada navíc konstatovala, že legalizaci počítačového videotextu brání za současného legislativního stavu další okolnosti:

1) Žadatelé o licenci k provozování počítačového videotextu většinou (místní a obecní úřady) nesplňují požadavky kladené na provozovatele vysíláni zákonem č. 468/91 Sb., § 3, odst. 2., tedy zápis do obchodního rejstříku.

2) Žadatelé zpravidla nenabízejí způsob, kterým zaručí, aby provozováním počítačového videotextu nebyla porušována autorská práva. Žadatelé většinou předpokládají vysílání textových informací lokálního charakteru, obrazové zprávy, často též vysílání reklamních a inzertních informací, popř. užívají počítačového videotextu k přenosu kanálu veřejného provozovatele televizního vysílání a k přenosu některých programů z družic.

Legalizace bezdrátového počítačového videotextu by tedy předpokládala mj. vyčlenění nezbytné části kmitočtového spektra z dispozic doposud spravovaných ministerstvem hospodářství, dále novelu zákona č. 468/91 Sb. ve výše zmíněných ustanoveních a provedení homologace používaného zařízení.