Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna 1993 – 1996

Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji panu poslanci Kozlovi. Trváte na tom, pane kolego, že ta rozprava by měla zůstat otevřená? Zástupci klubů se mohou vyjádřit ústy svých předsedů případně i po uzavření rozpravy. Ale váš návrh, pokud ho nemodifikujete, budu akceptovat.

Otvírám rozpravu a jako první se do rozpravy přihlásil pan poslanec Machalík. Připraví se paní poslankyně Röschová.

Poslanec Jiří Machalík: Vážený pane předsedající, pane předsedo, kolegyně a kolegové, klub poslanců Levého bloku od počátku sporu o novou budovu Národního divadla usiloval o parlamentní řešení existujícího sporu. Jsme názoru, že chybu v zákoně je nutné opravit zákonem, který musí být přijat...

Místopředseda PSP Jiří Vlach: Pane kolego, já se velmi omlouvám. Já jsem se tady zabýval debatou s panem poslancem Kozlem o tom, jak to myslel s tím procedurálním návrhem a opomněl jsem drobnůstku, a to je pan poslanec Frommer, který vystoupí jako zpravodaj.

Poslanec Jiří Machalík: Já jsem si říkal, že to je už novina v jednacím řádu.

Místopředseda PSP Jiří Vlach: Dávám tedy slovo panu poslanci Frommerovi. Pan poslanec Machalík si zachovává samozřejmě své první pořadí do rozpravy.

Poslanec Alfred Frommer: Pane předsedo, pane předsedající, kolegyně a kolegové, jak jste si pravděpodobně všimli, já jsem se sem stejně vetřel. Bohužel z titulu funkce zpravodaje nemohu celou tuto causu komentovat, nicméně mi dovolte, abych vás seznámil se společnou zprávou výborů Poslanecké sněmovny k návrhu poslanců Františka Kozla, Jiřiny Pavlíkové a Martina Přibáně na vydání zákona, kterým se mění zákon č. 298/90 Sb., o úpravě některých majetkových vztahů řeholních řádů a kongregací a arcibiskupství olomouckého ve znění zákona č. 338/91 Sb. (zde je ve vašem tisku malá chybička), tisk 747.

Celou záležitostí se zabývaly tři výbory této sněmovny. Ústavně právní výbor se k celé záležitosti postavil negativně a nedoporučuje ji. Hospodářský výbor projednání návrhu zákona přerušil a vzhledem k nedostatku času se jím již nebude zabývat. Výbor pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu doporučuje Poslanecké sněmovně vyslovit souhlas s předloženým návrhem.

Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji panu poslanci Frommerovi, společnému zpravodaji. Nyní se pokusím dát slovo panu poslanci Výbornému, který se přihlásil s faktickou poznámkou.

Poslanec Miloslav Výborný: Dámy a pánové, já se omlouvám panu poslanci Machalíkovi, ale myslím, že to, co řeknu, musím říci právě teď, protože pak už by to ztrácelo význam.

Tisk 748 je označen jako společná zpráva, tedy podle jednacího řádu byla-li by to společná zpráva, ve znění tohoto tisku bychom návrh zákona projednávali. Je ovšem patrno, že ve skutečnosti se jedná o zprávu, jak byl návrh projednán ve výborech, nikoliv o nějaký definitivní konsensus těchto výborů. Protože pan zpravodaj na to neupozornil, mám za to, že je třeba upozornit, že tento tisk musíme projednávat ve znění tisku 747. Já to říkám proto, že jinak by muselo nastat ono prastarým jednacím řádem předpokládané sjednocování stanovisek výborů pod vedením ústavně právního výboru. Pokud by to navrhovatelé žádali, prohlašuji jako předseda ústavně právního výboru, že jsme schopni toto sjednocování realizovat.

Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji panu poslanci Výbornému. Nyní otevírám rozpravu a dávám slovo panu poslanci Machalíkovi.

Poslanec Jiří Machalík: Vážený pane předsedající, pane předsedo, kolegyně a kolegové, dovolte mi, abych vás seznámil se stanoviskem klubu Levého bloku.

Klub poslanců Levého bloku od počátku sporu o novou budovu Národního divadla usiloval o parlamentní řešení existujícího sporu. Jsme toho názoru, že chybu v zákoně, způsobenou poslanci bývalého Federálního shromáždění, je nutné opravit zákonem, který musí být přijat na půdě Parlamentu. Proto podporujeme návrh poslance Františka Kozla ve znění tisku 747. Přijetí novely zákona č. 289/90 Sb. považujeme za právně nejčistší.

Z hlediska skutečného a právního řešení sporu o vlastnictví nové budovy Národního divadla se jeví jako zcela nepřesvědčivý postup, který tlumočil ministr kultury pan Tigrid ve svém dopise představitelům poslaneckých klubů. Příslib smlouvy o smlouvě nelze považovat za právní řešení v zákoně a navíc tento příslib ve skutečnosti nikoho k ničemu nezavazuje.

Mohl bych zde připomínat, co všechno již bylo v této cause řečeno, tím bych však jen opakoval, co bylo řečeno v novinách a co ve stručnosti připomněl předkladatel tohoto návrhu.

Chtěl bych však říci, že kompromis navrhovaný ministrem kultury není řešením, a proto poslanecký klub Levého bloku podpoří předložený návrh. Ze všech verzí možného řešení, které předložil poslanec František Kozel, je z našeho pohledu nejsprávnější verze č. 1.

Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji panu poslanci Machalíkovi a prosím paní poslankyni Röschovou, aby se ujala slova. Připraví se pan poslanec Matulka.

Poslankyně Anna Röschová: Pane předsedající, pane předsedo, dámy a pánové, dovolte, abych se velice stručně vyjádřila k předloženému návrhu zákona a abych snad částečně uvedla důvody, které vedly ústavně právní výbor k tomu, aby nedoporučil Poslanecké sněmovně s tímto návrhem vyslovit souhlas, protože já se s tímto názorem ústavně právního výboru ztotožňuji.

Domnívám se, že návrh zákona, jak jej předkladatelé předložili, je v rozporu s ústavním pořádkem České republiky, neboť v sobě obsahuje vlastně skryté vyvlastnění, a vyvlastňovat lze podle ústavy pouze na základě zákona nebo zákonem a za náhradu. Toto je naprosto jasně v rozporu s ústavním pořádkem.

Dále bych se velmi stručně vyjádřila k tomu, co ve svém úvodu řekl pan poslanec Machalík. Domnívám se, že zákon nemůže obsahovat chybu. Zákon je prostě jakýmsi výronem politické vůle Parlamentu a když je platný, tak je to obecně závazná norma, podle které se občané daného státu - v tomto případě České republiky - řídit musí. Zákon samozřejmě může být v rozporu s ústavou, tzn., že tady existuje další orgán, Ústavní soud, který rozpor odstraní, ale do té doby je zákon zákonem a řídit se jím musíme. Tak je tomu podle mého názoru i v případě dané nemovitosti, kterou zákonem obdržel Řád svaté Voršily.

Další problém, který já vidím - a proto nejsem v současné době pro řešení tohoto problému parlamentní cestou - je ten, že celá tzv. causa Řádu svaté Voršily se dostala do dalšího okruhu státní moci, tj. do moci soudní a v této oblasti causa vyřešena není, neboť my třeba - dejme tomu - přijmeme návrh poslance Kozla a dalších, kdy skrytým vyvlastněním se odebere nemovitost, která je prozatím ještě ve vlastnictví Řádu svaté Voršily, ale mezitím proběhne odvolání, které podala firma Themos do zamítnutí vkladu do katastru a příslušný soud v podstatě nařídí katastrálnímu úřadu, aby vklad do katastru uložil. V tom okamžiku již přestane být Řád svaté Voršily vlastníkem, přestože jemu bude vlastně nemovitost skrytě vyvlastněna. Vlastníkem bude někdo jiný.

Proto bych se velmi přimlouvala za to, odložit projednávání tohoto návrhu do té doby, než budou všechny soudní peripetie vyřešeny a pak můžeme nalézt parlamentní cestu, když - jak pan předkladatel řekl - se mu zdá exekutivní cesta velmi zdlouhavá a do jisté míry neřešitelná, ale samozřejmě parlamentní cestu takovou, aby byla v souladu s ústavou a s Listinou základních práv a svobod.

Proto mi dovolte, aby navrhla procedurálně přerušit projednávání tohoto bodu a odložit je na příští schůzi Poslanecké sněmovny.

Místopředseda PSP Jiří Vlach: V tomto okamžiku? Už tady zazněl jeden procedurální návrh - těsně po skončení rozpravy přerušit projednávání. Děkuji paní poslankyni Röschové. Prosím pana poslance Matulku, aby se ujal slova. Připraví se paní poslankyně Kolářová.

Poslanec Dalibor Matulka: Vážený pane předsedající, pane předsedo, dámy a pánové, problém, který se navrhovatelé zákona a nepochybně i my všichni snažíme vyřešit, má své aspekty politické, mravní i právní. Morální stránku věci snad přenechme sdělovacím prostředkům. Naší povinností však je vypořádat se s právními a politickými aspekty celé záležitosti.

Klub poslanců KSČM považuje za nezbytné, aby to byl právě Parlament, který řekne rozhodující slovo k celé záležitosti. Byl to totiž právě Parlament, i když jiný nežli ten náš dnešní, kdo jako suverénní orgán zákonodárné moci celou záležitost zpackal. Nepovažujeme za možné, aby chybu dokonanou v suverénním orgánu zákonodárné moci napravovala moc výkonná.

Ta musí respektovat zákon, ať je jakýkoli. Ne ho napravovat. Jsme možná zajedno v tom, že navrátit Řádu Voršilek budovu, která mu nikdy nepatřila, zřejmě nebylo úmyslem zákonodárce, ale chybou zákonodárce.

Jsem přesvědčen, že takový majetkový lapsus ani není v souladu s vůlí pravicových, středových nebo levicových občanů, které zde zastupujeme.

Klub poslanců KSČM je přesvědčen, že ani takový lapsus, o jakém dnes jednáme, nelze napravit jinými, než legálními prostředky, a tedy musíme jednat v souladu se zásadami právního státu. Domnívám se, že není hanbou ani protiprávním řešením napravit zmíněnou chybu tak, jak to navrhuje poslanec Kozel a další v tisku 747, příp. výbor pro vědu, vzdělání, mládež a tělovýchovu ve svém návrhu uvedeném ve společné zprávě. K takovému řešení se náš klub přiklání.

Pokud by ale v této sněmovně převládl názor, že toto řešení přípustné není, ale je možné pouze vyvlastnění za náhradu, pak si dovolujeme navrhnout toto řešení: vyvlastnění za toliko symbolickou náhradu, neboť vyvlastnění budovy, která Řádu sv. Voršily nikdy nepatřila, a o tom jsme přesvědčeni, že ani patřit nemůže, tomuto řádu nevzniká pražádná majetková újma.

Pan poslanec Kozel ve svém úvodním vystoupení mluvil o čtyřech variantách. Přiznám se, že se v tom trochu nevyznám, protože to, co jsme dostali na lavice, má verzí pět, přičemž ta pátá je de facto nový návrh textu zákona. Chci říci, že takto varianta pět, z pozměňovacích návrhů předložených poslancem Kozlem během této schůze, je pro nás schůdná za předpokladu, že v § 4 této verze bude místo slov "podle cenových předpisů včetně odkazu na tyto předpisy" použito slov "jedna koruna česká".

V tomto duchu předkládám tedy vlastní pozměňovací návrh, který je textově totožný s variantou pět, kterou máme všichni před sebou, pouze s tou textovou změnou, kterou jsem uvedl.

Jsem přesvědčen, že takové řešení je jednak právně čisté a v souladu s Listinou základních lidských práv a svobod a jednak odpovídá požadavkům spravedlnosti; není ani v rozporu, podle mého názoru, se zájmy Řádu sv. Voršily, kteréžto zájmy považuji za ryze ušlechtilé, vzdálené jakékoliv nekřesťanské hamižnosti. Děkuji vám za pozornost.

Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji panu poslanci Matulkovi. Prosím nyní paní poslankyni Kolářovou, aby se ujala slova. Připraví se pan poslanec Koháček.

Poslankyně Milena Kolářová: Pane předsedající, dámy a pánové, dovolte, abych se také vyjádřila k tomuto návrhu zákona. Paní poslankyně Röschová zde už krátce řekla, že původní návrh, jak je nám předkládán, je ve své podstatě neústavní. Jedná se o skryté vyvlastnění, ovšem vyvlastnění bez náhrady. To skutečně není podle našeho ústavního pořádku možné. Vyvlastnění může být pouze za náhradu.

Pan poslanec Kozel nám tady předložil několik variant a zároveň nám doporučil, pokud jsem dobře poslouchala, variantu č. 1, kde se hovoří opět o vyvlastnění, ovšem s doprovodným usnesením pro vládu, aby ona uhradila toto vyvlastnění.

Byť jako neprávník, možná, že se pouštím "na tenký led", přesto se nedomnívám, že toto je také cesta ústavní, protože usnesení, pokud se nemýlím, vlastně není součástí zákona. Můžeme to pouze vládě doporučit. Nepřipadá mi vůbec právně čisté, abychom přijali na jedné straně vyvlastňovací zákon bez náhrady a zároveň dávali jakési usnesení vládě.

K tomu chci dodat ještě jednu věc. Bývá dobrým zvykem, pokud chceme nějaké peníze po státu, neplatí je Parlament, ale stát; měla by se k tomu minimálně vyjádřit vláda a měla by tady být určitá ekonomická rozvaha.

Potom bych se vyjádřila ještě k tomu, co mne dosti zaráží. Jsou to především kolegové Levého bloku, kteří velice často argumentují Listinou základních práv a svobod a naší ústavností. Najednou jim tato Listina vůbec nevadí, takže tomu příliš nerozumím.

Osobně mám pocit, že nedošlo k žádné chybě v zákonu. Nejde mi ani o Řád sv. Voršily, nejde mi o firmu Themos. Připadá mi velice nesolidní od tohoto Parlamentu, když přijme nějaký zákon; to nebyl zákon restituční, byl to zákon o nápravě některých křivd, a tam předpokládám, že si Parlament byl vědom toho, co dělá. Jestli to bylo spravedlivé či nespravedlivé, já nechci posuzovat. Pouze mám děsivou představu toho, že tento Parlament přijme jakýsi zákon, někomu něco daruje. Za dva roky potom tento anebo jiný parlament přijde na to, že to bylo špatně, a řekne - ano, my vám to odebíráme. Tento princip mi připadá v zásadě velice nesprávný.

Kromě toho, vyvlastnění je možné, ale ve veřejném zájmu. Nezlobte se, já tady prostě veřejný zájem nevidím. Kdyby šlo o budovu Národního divadla, budu to chápat. Tady jde o restauraci. Samozřejmě, jde o prostory, které jsou nutné, ale myslím si, že tyto prostory, a tady to zaznělo několikrát; a já v tomto případě věřím naší vládě, že taková jednání se vedou a vedla se, a že toto řešení je možné jinou cestou, než cestou zákonnou.

Na závěr chci říci znovu kolegům Levého bloku k jejich návrhu, že dáme Řádu sv. Voršily anebo vlastně nevím komu, protože budova byla už prodána; tady jsou dost nejasné právní vztahy, "jednu korunu českou". Myslím si, že dnes, na rozdíl od minulosti, žijeme v právním státě a že by tyto směšné návrhy neměly v Parlamentu vůbec padat. Děkuji vám.

Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji paní poslankyni Kolářové. Prosím pana poslance Koháčka, aby se ujal slova.

Poslanec Petr Koháček: Vážený pane předsedající, dámy a pánové, chtěl bych malinko doplnit. Jednak je třeba si uvědomit základní problém, který je v celém tomto návrhu skryt. Problém, podle mého, spočívá v tom, že za posledních několik let po listopadu 1989 jsme darovali nebo vrátili; (pokud říkám my, myslím tím parlamenty, které v této době působily na území tohoto státu), vrátili obrovské množství majetku. Vydali jsme tento majetek zákonem. Děsím se precedensu, který by mohl nastat a který nemá tu vážnost, která by mne vedla k tomu, abych o takovém kroku uvažoval, že dojde k tomu, že se za měsíc rozhodneme o tom, že vrácení bytového fondu obcím bylo omyl, a že tedy zákonem tento omyl opravíme, že vlastně obcím veškerý bytový fond vezmeme; že jsme vrátili řadě restituentů majetek, a že to vlastně byl omyl, že jim toto vezmeme.

Nedomnívám se, že restaurace je důvodem k tomu, abychom prostě tento precedens vytvořili, a proto budu hlasovat proti jakékoliv formě, která by vedla k nějakému vyřešení jinému, než které je navrhováno jak firmou Themos, tak voršilkami od začátku a to, co já, jako konzervativní a pravicový politik vždy preferuji, a to je smlouva mezi dvěma smluvními stranami. Tato nabídka jak ze strany voršilek tak i Themosu Národnímu divadlu tady byla vždy. Podle mého seriózní, schůdná a dobrá. Děkuji vám za pozornost.

Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji panu poslanci Koháčkovi. Prosím pana poslance Drápelu, aby se ujal slova. Připraví se pan poslanec Řezníček.

Poslanec Jiří Drápela: Vážený pane předsedající, dámy a pánové, rád bych vyjádřil několik stanovisek poslaneckých klubů Českomoravské strany středu a Liberálně sociální unie k problematice tzv. kauzy Národního divadla a Řádu sv. Voršily.

Poslanci těchto klubů považují za trvající dluh tohoto státu situaci, kdy se vůbec ještě projednává celá tato záležitost. Věci jsou od prvopočátku naprosto jasné. Došlo tedy k technické závadě v příslušném restitučním předpisu. Díky této technické závadě bylo ve prospěch Řádu sv. Voršily restituováno něco, co tomuto řádu nikdy nepatřilo a ani patřit nemohlo.

Stačí shrnout několik základních faktů. Řád svaté Voršily legálně předal v roce 1931 Československému státu budovu čp. 1435 v katastrálním území Nové Město Praha. Kupní cena byla ve výši 2 173 000 korun a zaplatil ji tehdy daňový poplatník. Tentýž daňový poplatník či jeho potomek uhradil výstavbu Nové scény Národního divadla, jejíž součástí je i nově vybudovaná budova čp. 1435. Stát tuto část Nové scény nikoli restituoval, nýbrž daroval bez jakýchkoli relevantních právních předpokladů, tj. bez jakéhokoliv předchozího násilného aktu směřujícího vůči Řádu svaté Voršily, pokud se týká této budovy. Je tedy ze své podstaty absurdní, aby daňový poplatník opět platil za stát něco, co stát pokazil.

Z těchto hledisek vyplývá bezvýhradná podpora návrhu pana poslance Kozla a dalších ze strany našich poslaneckých klubů. Jenom pro úplnost dodávám, že obsahově identický návrh podali někteří naši poslanci téměř rok před tím, než byl podáván návrh pana kolegy Kozla.

Přestože jsme skutečně přesvědčeni o tom, o čem jsem hovořil v první části svého projevu, byl jsem pověřen konstatovat i to, že podporujeme návrh na přijetí usnesení o finanční náhradě Řádu svaté Voršily. Jsme si vědomi toho, že nejpodstatnějším momentem je naplnění spravedlnosti a vyjasnění vlastnického vztahu ve prospěch Národního divadla. Prostřednictvím našeho zástupce v politickém grémiu jsme byli informováni o iniciativách pana ministra kultury. Tyto iniciativy nelze apriorně odsoudit, ovšem mají jednu podstatnou chybu. V případě jejich uskutečnění by rozhodně nebyl vytvořen stav právní jistoty. I při vytvoření jakékoli dohody o společném užívání není žádná záruka, že by společnost Themos tuto dohodu skutečně dodržovala. Této domněnce svědčí i dosavadní chování této firmy. Obdobné sliby byly učiněny již mnohokrát, leč výsledky se nedostavily. Jakákoliv smlouva o budoucí smlouvě, např. darovací, je, jak jistě potvrdí většina přítomných právníků, velmi snadno anulovatelná. V podstatě jednoduchými právními úkony a je velmi nesnadno právně vynutitelná. Ze všech těchto důvodů podporujeme model řešení spočívající ve změně zákona a v poskytnutí finančního odškodnění Českomoravské provincii římské unie Řádu svaté Voršily a podporujeme doprovodné usnesení dle verze č. 1. Děkuji za pozornost.

Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji panu poslanci Drápelovi a prosím pana poslance Řezníčka, aby se ujal slova. Připraví se pan kolega Vyvadil.

Poslanec Miroslav Řezníček: Vážený pane předsedající, dámy a pánové, aplikace zákonného ustanovení o vrácení příslušného pozemku u Národního divadla Řádu Voršilek bylo vysloveně chybné. Bylo by tedy správné tuto chybu napravit a řádu by se nestala žádná křivda, kdyby mu byl odňat bez náhrady. Lze ovšem vést rozpravu o všech pěti variantách pozměňovacích návrhů tak, jak je navrhuje pan poslanec Kozel a podrobně diskutovat výběr nejvhodnější varianty řešení. Osobně bych se přikláněl k řešení problému podle navrhované verze č. 1.

Daňový poplatník má ovšem v tomto případě nesporně právo vědět, kdo to vlastně pochybil a zavinil, že z jeho daní bude vyplaceno Českomoravské provincii římské unie Řádu svaté Voršily přes 20 mil. korun. Toto pochybení podle mého názoru nelze přisuzovat nedokonalému zákonu 289/1990 Sb. ve znění zákona 339/1992 Sb., tím méně anonymnímu federálnímu parlamentu, byť by se jednalo o zákon hloupý.

Podle mého mínění za tuto situaci jsou odpovědni konkrétní ministerští úředníci, kteří pozemek předali, aniž by zkoumali, že jej předali nesprávnému právnímu subjektu.

Nehodlám zde spekulovat, zda šlo o záměr či pouze o zanedbání služebních povinností konkrétních úředníků ministerstva kultury, kteří jsou podepsáni na předávacích protokolech. Proto navrhuji přijmout návrh zákona uvedeného v tisku 747 s doprovodným usnesením dle navrhované verze č. 1.

Za druhé označit konkrétní pracovníky ministerstva kultury, kteří jsou za toto pochybení zodpovědni, tzn. ty, jejichž podpisy figurují na předávacích protokolech.

Dámy a pánové, poplatník bude zajisté za svoji újmu zbytečně vyhozených 20 mil. korun dostatečně odškodněn, pokud mu hlava konkrétního viníka bude přinesena na talíři. Zdá se přímo symptomatické, že v případě ministerstva kultury nejde zdaleka o první případ - chci věřit v zanedbání služebních povinností. Připomínám, že na tzv. smlouvě ve věci České lotynky se objevily podpisy ministra Kabáta a náměstka Kratochvíla s datem, kdy vlastně ještě ve svých funkcích nebyli. Je na pováženou, že na zodpovědných úřednických místech nejen na ministerstvu kultury jsou zaměstnáváni diletanti, byť by měli tu správnou stranickou legitimaci a byli by sebezasloužilejší o zvrat ve prospěch polistopadového vývoje. Děkuji.

Místopředseda PSP Jiří Vlach: To bylo skoro k věci. Děkuji. Pan poslanec Vyvadil, připraví se pan poslanec Koronthály.

Poslanec Jiří Vyvadil: Vážený pane místopředsedo, vážený pane předsedo, dámy a pánové, je otázka, zda je v této fázi ještě možné říci cokoliv objevného, nového. Nepochybně se budu částečně opakovat, ale ono je asi třeba některé věci opakovat.

Dnes jsem četl v Mladé frontě velice hezký, povzbudivý a optimistický článek paní redaktorky Bendové. Jsem přesvědčen, že paní redaktorka Bendová je optimisticky naladěna, a že věří, že to, co tam píše, je pravda. Ona věří, že se ministerstvu kultury podaří věc vyřešit mimo rámec a mimo možnosti parlamentu. Přiznávám, že já bych tomu také rád věřil, kdyby toto jednání, byť v jiné podobě, netrvalo více než rok. Jsem hluboce přesvědčen, že pan ministr kultury udělá všechno pro to, aby se věci vyřešily, ale je otázka, jestli je k tomu způsobilý. Uvědomme si totiž jedno, zda vůbec může cosi takového učinit. Zde je základní právní spor. Má to ve vlastnictví ten, kdo je k tom u oprávněn nebo nemá. Vyvlastňujeme to anebo to nevyvlastňujeme? Z toho i platí závěr - byla by platná nebo by nebyla platná smlouva o budoucí smlouvě? Možná by byla platná, možná by nebyla platná. Kalvoda je právník a snad není nejnešikovnější, dospívá k názoru, že se nemůže jednat o princip vyvlastnění, že ten, kdo je označen v zákoně, není vlastníkem. V takovém případě smlouva o budoucí smlouvě by byla neplatná.

Jakkoli by se ministerstvo snažilo, jde o cosi, co je ve své podstatně nesmyslné. Byla tady správně už naznačena jedna věc. Tato Poslanecká sněmovna je ústavním a politickým nástupcem parlamentu bývalého Federálního shromáždění. Sun qui que. Každému, co jeho jest. Každý, nechť odpovídá za to, co zavinil. Bývalý zákonodárný sbor způsobil chybu. Viníků je povícero. Má pravdu kolega Řezníček, že je třeba hledat ony úředníky, je třeba hledat ty, kteří připravovali podklady, ale nic naplat, odpovědnost zůstává na zákonodárném sboru a zákonodárný sbor je odpovědný v poslední instanci chybu napravit.

Hrozně bych si přál, aby měla kolegyně Bendová pravdu, ale nemá, protože věc je složitější a věc musíme vyřešit my. Je to naše povinnost. Protože si myslím, že místopředseda Kalvoda má pravdu, ve svém vyjádření podávám drobné pozměňovací návrhy. Pokud je mají autoři k dispozici, tak si je mohou opsat. Je to ze stanoviska předsedy legislativní rady. Je to v článku II, kde se slovo "vypouštění" nahrazuje slovem "vypouštějí". Toho jsou si nepochybně autoři vědomi. Článek III, doporučuji vypustit, neboť je zcela nadbytečný, protože toto řeší nepochybně zákon ČNR č. 344/1 992 Sb., o katastru nemovitostí.

Byla zde úvaha, zda přijmout doprovodné usnesení. Je třeba říci, že z ústavního hlediska zřejmě není možné vládě uložit, a proto dávám ještě pozměňovací návrh, kdy se připojuji k usnesení číslo 1, kdy na místo slůvka "ukládá" musí být slůvko "žádá". Mám za to, že to se vymyká charakteru parlamentní demokracie.

Drahé kolegyně, vážení kolegové, tento parlament je Parlamentem českého státu. Před nedávnem jsme zde řešili otázku příspěvku na Divadlo Spejbla a Hurvínka. Bylo správné, že jsme se tím zabývali. Ale Národní divadlo v historii této země přece mělo jiný charakter. Kromě toho, že bylo určitým nejvyšším kulturním stánkem, ve své době nepochybně sehrávalo významnou státotvornou funkci. Přátelé, toto je politická reprezentace, která by měla navazovat na Františka Palackého, na Františka Ladislava Riegra. Měla by navazovat. Paní kolegyně Pavlíková se směje, protože sama cítí, že tomu tak možná není. Jestliže nebudeme sto tuto otázku schopni vyřešit my, nejsme hodni našich politických předchůdců. Děkuji.

Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji panu poslanci Vyvadilovi. Prosím pana poslance Koronthályho, aby se ujal slova, připraví se pan poslanec Výborný.

Poslanec Vladimír Koronthály: Vážený pane předsedající, vážený pane předsedo, vážení páni ministři, dámy a pánové, původně jsem neměl v úmyslu v této cause na této půdě vystupovat, ale nemohu se ubránit nutnosti veřejně vyjádřit své zděšení nad tím, kam jsem se to vlastně dostal a co všechno zde na této půdě může zaznít.

Jenom namátkou uvádím zde veřejně deklarovanou naprostou neúctu a nedůvěru ke smlouvám, které ve všech právních státech jsou považovány za něco, co je dokonce závazné. Zdá se, že mnozí poslanci v této zemi nejsou přesvědčeni o tom, že jsme právním státem. Táži se jich, jaký signál tím hodlají vyslat.

Mluví se tady o tom, že budova Řádu nepatřila. Zapomíná se na jednu maličkost, že budova Řádu samozřejmě patřila, neboť ji Řádu přiřkl zákon. Nevím, kdo ještě by měl přiřknout někomu něco. Pakliže budeme tvrdit - také uvádím namátkou jedno absurdní tvrzení - že v zákoně, který někomu něco přiřkl, je chyba, kterou teď budeme napravovat, za nějakou takovou či onakou symbolickou cenu. Jsem zvědav, jak budou na toto tvrzení reagovat ti majitelé kuponových knížek, kteří se díky rozumným investicím domohli akcií, které považují za výnosné. Zda už od zítřka, až si to přečtou v novinách, budou s nadějí očekávat, že parlament i tuto chybu odstraní, a že jim jejich akcie - které jim předtím než jim v důsledku zákona a následných procesů byly přiřčeny - vrátí. Zda se spokojí s tím, že za ně dostanou onu symbolickou cenu jeden tisíc korun za kuponovou knížku. Předpokládám, že ne.

Pomíjím takovou maličkost, že tady veřejně inklinují potenciální účastníci smlouvy, která mimochodem je tím nejlevnějším řešením, ale to není momentálně to nejpodstatnější, k tvrzení, že smlouvu nedodrží. Pokud jsem si všiml, tito účastníci jsou právě ti, kteří o smlouvu stojí; stojí o to, aby taková smlouva byla. Stačí, když uvedu namátkou fakt, že Řád svaté Voršily nabízel dlouhou dobu řešení nejjednodušší, že budovu prostě daruje Národnímu divadlu, ale Národní divadlo tento dar prostě odmítlo. Asi mu to připadalo málo důstojné. Nevím co. Přitom Národní divadlo z darů vzniklo.

Upozorňuji na tu maličkost, že zatím nedošlo k žádnému ohrožení provozu Národního divadla. Pokud vím, zákon byl schválen v roce 1992, máme zde rok 1994 a Národní divadlo pořád hraje, topení funguje, všechno technické zařízení funguje, ačkoli je v budově, kterou zákon přiřkl někomu jinému. Nevím, čeho se tady bojíme nebo co se nám tady nemá na tom všem líbit. Snad jediné vysvětlení je v tom, co zde bylo také naznačováno, že se jedná o určitou tradici této země - Národní divadlo jako symbol národních tradic - je to, myslím, i v důvodové zprávě. Tento národ má ovšem mnoho různých tradic, některé jsou krásné, některé méně krásné. Chci upozornit kolegyně a kolegy, že až budeme hlasovat o postojích k tomuto návrhu zákona tisk 747 atd. co eventuálně přinesou pozměňovací návrhy, tak se také budeme rozhodovat mezi dvěma tradicemi, mezi tradicí právního státu, která - já doufám - je v této zemi dosud zakotvena a mezi tradicí, o niž doufám, že v této zemi již zakotvena není - mezi tradicí roku 1948. Děkuji vám.