Ministr kultury ČR Jindřich Kabát: Vážený
pane předsedo, dámy a pánové, naučil
jsem se neamortizovat vaši trpělivost tím,
že budu říkat věci svými slovy,
a proto jsem si připravil několik poznámek
na papíře. Nedělám to často,
ale chci šetřit váš čas.
Za prvé: dovolte mi, abych vám předložil
ke schválení vládní návrh zákona
o audiovizuálních dílech a některých
podmínkách jejich výroby, dovozu a šíření
a archivování, které jsou evidovány
pod tiskem č. 510.
V současné době existuje naprosto nevyhovující
právní úprava podnikání v oblasti
kinematografie. Vychází z příslušných
ustanovení dosud platného dekretu prezidenta republiky
č. 50/1945 Sb. V oblasti výroby a laboratorního
zpracovávání filmů, jejich půjčování
a veřejného promítání, jakož
i v oblasti dovozu a vývozu filmů fakticky, a v
určitých případech i právně,
je tento státní monopol jak v oblasti výroby
kinematografických děl, tak i v oblasti veřejného
promítání těchto děl v kinech
nutně překonán. Je například
obecně známo, že byla soukromými firmami
natočena už celá řada snímků.
Problémy působí stejně tak i provozování
kin v restituovaných objektech a stát nemá
zájem tuto podnikatelskou iniciativu jak v oblasti výroby,
tak i v oblasti dovozu, vývozu a distribuce potlačovat.
Naopak je nutné co nejdříve vytvořit
legální podmínky pro podnikatelskou činnost
v této oblasti.
Za druhé: podnikání v oblasti výroby,
dovozu a distribuce ostatních audiovizuálních
děl, především zvukově obrazových
záznamů, tj. videa, nebylo téměř
45 let řešeno výraznými právními
předpisy a nebylo doposud právními předpisy
upraveno vůbec. Audiovizuální umění
včetně jeho významné součásti,
kterou je umění filmové, nelze pojímat
jako složku kultury, která je v malém státě
objektivně způsobilá samostatné existence
bez určité ekonomické podpory státu.
Proto byl již v loňském roce přijat
zákon ČNR č. 241/92 Sb., o Státním
fondu ČR pro podporu a rozvoj české kinematografie.
V tomto zákoně je stanoven okruh finančních
zdrojů a fondů a v jednom z jeho ustanovení
se předpokládají i další zdroje,
stanovené zvláštními právními
předpisy.
V souladu s tím se navrhuje určit i další
doplňující zdroje příjmů,
tohoto fondu, a to právě předkládaným
návrhem zákona. Účelem předkládaného
zákona je stanovit základní podmínky,
za kterých lze audiovizuální díla
vyrábět, dovážet a distribuovat veřejnosti,
a to jak pro široké veřejné šíření,
tak i pro vlastní osobní potřebu prostřednictvím
půjčovny nebo prodejny rozmnoženin audiovizuálních
děl. Tím bude jednak odstraněn překonaný
státní monopol, vyplývající
z dekretu prezidenta č. 50/1945 Sb., a zároveň
budou vymezeny dosud chybějící zákonné
normy pro činnost v oblasti nových audiovizuálních
médií.
Základním principem předlohy je podřízení
podnikání v oblasti audiovize režimu živnostenskému.
Toto podtrhuji jako první část toho odstavce,
kterou bych rád zvýraznil. Vlastní oblast
umělecké tvorby zákon v zásadě
nijak neupravuje, neboť se jedná o sféru, která
se řídí ustanovením autorského
zákona, což je druhé zvýraznění
a podtržení. Nejde o ingerenci státu do jakékoli
obsahové oblasti kultury.
V návrhu zákona je užíván pojem
audiovizuální dílo v souladu s článkem
2 Úmluvy o mezinárodním zápisu audiovizuálních
děl s odkazem na § 6 autorského zákona.
Pod tímto pojmem se rozumí vedle kinematografických
filmů také další audiovizuální
díla, jako jsou zvukové obrazové záznamy,
t. j. video a jejich různé verze.
Zákon definuje důležité pojmy, ukládá
povinnost evidovat výrobce a distributory audiovizuálních
děl, pořadatele audiovizuální produkce
a provozovatele půjčoven a prodejen audiovizuálních
děl, a konečně povinně řádně
označovat audiovizuální díla, vybírat
a zdůrazňuji odvádět Státnímu
fondu ČR pro podporu a rozvoj kinematografie jednokorunový
příplatek při vypůjčení
a koupi rozmnoženiny audiovizuálního díla.
Stanoví i podmínky pro určování
přístupnosti audiovizuálních děl
dětem a mládeži. Tato oblast nebyla řešena
takřka vůbec několik desetiletí. Stanoví
zároveň i režim reklamy, využití
reklamy při veřejném předvádění
audiovizuálního díla a konečně
vymezuje poslání Národního filmového
archivu včetně nabídkové povinnosti
pro výrobce českých audiovizuálních
děl.
Na závěr této úvodní části
zdůrazňuji právě význam vzniku
a rozšíření pravomocí Národního
filmového archivu, protože uchování
národního kulturního dědictví
ve vztahu k nosičům zvukového záznamu,
k tomu, co máme tendenci nazývat videokazety a filmy,
nebylo dosud v žádném předpisu řešeno.
Zákon taxativně vyjmenovává sankce
za porušení povinnosti těchto pořadatelů
a provozovatelů, výrobců a distributorů
audiovizuálních děl. Zákon dále
výjimečným způsobem převádí
práva bývalých monopolních, dnes již
privatizovaných výrobců, to je Filmového
studia Barrandov a Filmového studia Zlín, na Fond
kinematografie vzhledem k nutnosti dodržet § 21 autorského
zákona.
Protože se ustanovení předkládaného
zákona dotýkají dalších právních
předpisů, navrhuje se jejich nezbytná novela,
což se týká zákona 455/1991 Sb., o živnostenském
podnikání a zákona ČNR č. 241/1992
Sb., o Státním fondu České republiky
na podporu a rozvoj české kinematografie. Návrh
zákona pak ruší pouze některá
ustanovení dekretů prezidenta č. 50/45. Tuto
větu podtrhuji.
Tento zákon ruší jen některá
ustanovení Benešových dekretů, to je
dekretu č. 50 z roku 1945, a to jmenovitě §
1, § 3 odst. 2 a § 4. Nic více, nic méně.
Zbylá ustanovení zůstávají
v platnosti a nevzniká tím tedy precedens k plošnému
zpochybnění tohoto ani ostatních platných
Benešových dekretů.
K povinnosti evidence výrobců, distributorů
a dalších šiřitelů audiovizuálních
děl je třeba zdůraznit, že Ministerstvo
kultury jako ústřední orgán státní
správy dohlížející na dodržování
autorského zákona spolupracuje s ochrannými
autorskými organizacemi i orgány činnými
v trestním řízení a musí mít
tedy přehled o činnosti všech subjektů
v této oblasti.
Zákon ukládá konečně Národnímu
filmovému archivu archivovat, ochraňovat a nekomerční
bázi distribuovat ta česká audiovizuální
díla, která mají výrazně umělecký
charakter, a také ta, která byla podpořena
grantem z Fondu kinematografie. V zájmu zachování
kontinuity budování archivních fondů
poskytuje zákon Národnímu filmovému
archivu předkupní právo zaměřené
především na výkup českých
kinematografických děl.
Dámy a pánové, abych uzavřel tuto
debatu, dovolím si v závěru zareagovat na
základní připomínky, které
byly vzneseny během projednávání tohoto
zákona.
Návrh zákona byl projednáván ve výboru
hospodářském, rozpočtovém,
ve výboru pro vědu, kulturu, mládež
a tělovýchovu Poslanecké sněmovny.
Výsledkem projednání je společná
zpráva, tisk 563. Jako předkladatel návrhu
zákona mohu prohlásit, že souhlasím
se změnami v této zprávě navrženými
až na dvě výjimky.
První z obou výjimek je úprava § 2 odst.
1, kde se navrhuje vypustit evidenci subjektů uvedených
písmeny c), d) a e). S touto úpravou nemohu souhlasit,
protože evidence pořadatelů audiovizuální
produkce, tedy provozovatelů kin, prodejců a půjčoven
videokazet, je nutná jednak z hlediska dodržování
autorských práv a dále konečně
i proto, že zákon ukládá těmto
subjektům i další povinnosti. Dodržovat
ustanovení o přístupnosti děl, o označování
děl, o užívání reklamy apod.
Za oblasti videa dochází k největšímu
autorskoprávnímu pirátství a výrazným
daňovým únikům. informace získané
pro tyto účely nemají obchodní charakter
a budou chráněny před zneužitím.
Konečně poslední poznámka. Druhou
výjimkou, kdy nesouhlasím s úpravou navrženou
společnou zprávou, je vypuštění
§ 4, tedy příplatku jedné koruny za
půjčování a prodej videokazet. Upozorňuji
na to, že v případě vypuštění
tohoto paragrafu přijde Státní fond pro podporu
a rozvoj české kinematografie o částku
zhruba 35 mil. korun, které by byly k dispozici pro podporu
českého filmu.
Návrh rozpočtu Státního fondu počítá
pro rok 1994 s rozdělením 45 mil. korun a tento
předpoklad by nemohl být splněn. Chci dále
upozornit, že společná zpráva nepromítá
důsledky vypuštění § 4 do dalších
ustanovení zákona.
Dámy a pánové, z uvedených faktů
jsou zřejmé tři věci. Za prvé,
že se po více než 40 letech řeší
to, co bylo řešeno - promiňte, že použiji
v těchto prostorách pojem "flikováním",
to znamená desítkami vyhlášek a novel
a myslím si, že to, co je zapotřebí
v tuto chvíli, je návrat úcty k zákonu
a řešení celé problematiky systematicky.
Za druhé si myslím, že je více než
patrné, že současná situace je neúnosná
a že měla být řešena již za
federální vlády. Od okamžiku, kdy kompetence
byla převedena na nás, zahájili jsme jednotlivá
řízení a v podstatě na konci dubna
byl zákon hotov.
Za třetí si myslím, že poprvé
po čtyřech nebo pěti desetiletích
byla zavedena absolutně nová terminologie do oblasti,
která do té doby neexistovala. Proto vás,
vážené dámy a pánové,
si dovoluji požádat, abyste tento zákon přijali.
Děkuji vám.
Místopředseda PSP Pavel Tollner: Děkuji
panu ministru Kabátovi a dávám slovo společné
zpravodajce výborů paní poslankyni Jiřině
Pavlíkové, aby nám odůvodnila předloženou
společnou zprávu výborů, kterou jste
obdrželi jako sněmovní tisk 563.
Poslankyně Jiřina Pavlíková: Vážený
pane předsedo, pane předsedající,
pane ministře, kolegové a kolegyně, jak už
se zmínil pan ministr Kabát, tento návrh
zákona projednávaly tři výbory. Výbor
pro vzdělání, vědu, kulturu, mládež
a tělovýchovu, výbor hospodářský
a výbor rozpočtový. Tyto výbory přijaly
celý soubor pozměňovacích návrhů,
který před vámi leží ve zmiňované
společné zprávě č. 563.
První pozměňovací návrh upravuje
a precizuje název vlastního zákona. Jedná
se totiž nejen o některé podmínky výroby,
šíření a archivování audiovizuálních
děl, ale v textu zákona se mění také
některé právní normy a další
předpisy. Proto se název zákona upravuje
v souladu s touto změnou.
V dalším návrhu v části 1 §
2 je navrženo v souvislosti s dále navrhovaným
vypuštěním § 4 vypustit odstavce c), d)
a e) uváděné v § 1 odst. 2.
Další precizování tohoto paragrafu tak,
aby byly více chráněny informace a data,
která při provádění tohoto
zákona jsou nahromaděna. Je tím chráněno
především právo provozovatelů
audiovizuální produkce a je zajištěna
i nedotknutelnost jejich osobnosti.
V dalším návrhu je zmíněno ono
vypuštění paragrafu 3, který schválil
ze tří výborů, které se zákonem
zabývaly, pouze jeden, a to výbor hospodářský.
Toto vypuštění je zdůvodňováno
především jistou nesystematičností
a zavedením pravomocí, které by fondu jako
instituci, která se má zabývat především
podporou české kinematografie, neměly příslušet.
V dalším návrhu, který se vztahuje k
§ 9, je znovu precizován stejný problém,
který se už objevuje v § 2, tzn., že je
více chráněn soubor dat, který při
evidenci provozovatelů audiovizuálních děl
a produkci vzniká.
Návrh, který se vztahuje k § 10, se vztahuje
k sankcím, které je možno uplatnit v případě
porušení povinností tímto paragrafem
uloženým. Z částky deset tisíc
je pokuta zvýšena na částku sto tisíc.
Návrh vztahující se k bodu 3, části
třetí, řeší obdobný problém
jak je vyřešen v § 9 a v § 2, tzn. opět
ochranu souboru dat při vytváření
seznamů a dokumentace provozovatelů audiovizuálních
děl.
V závěrečné části, v
§ 15, je pouze doplněn přesný termín,
datum, kdy vstoupí v platnost. Znamená to, že
tento zákon by nabyl své účinnosti
dnem vyhlášení.
To jsou veškeré pozměňovací návrhy,
které byly při projednávání
tří výborů přijaty a jsou zahrnuty
v této společné zprávě.
Pane předsedající, prosím, abyste
otevřel rozpravu.
Místopředseda PSP Pavel Tollner: Děkuji
paní společné zpravodajce. Otevírám
rozpravu, do které se dosud přihlásilo písemně
7 poslanců, a to poslanci: Pavlíková, Seifer,
Soural, Zeman, Vrzal, Payne a Matulka. Jako první prosím
paní kolegyni Pavlíkovou.
Poslankyně Jiřina Pavlíková: Děkuji.
Dovoluji si před vás předstoupit s několika
málo pozměňujícími návrhy,
které do určité míry precizují
pouze předložený návrh a přesněji
rozvádějí práva a povinnosti jak národního
filmového archivu, tak Fondu na podporu a rozvoj české
kinematografie.
Navrhuji proto, aby § 7, odst. 1 byl ve druhé větě
rozšířen o slova "kompletní české
produkce audiovizuálních děl". Celý
§ 7, odst. 1 by pak zněl takto: "Národní
filmový archiv se sídlem v Praze zřízený
ministerstvem (dále jen archiv) je archivem zvláštního
významu pro audiovizuální archiválie.
Jeho posláním je shromažďování
kompletní české produkce audiovizuálních
děl, ochrana, vědecké zpracování
atd. (jak je uvedeno v textu návrhu)."
Můj další návrh směřuje
k současnému § 8, za který navrhuji
vsunout další paragraf, který by měl
toto znění: "Výrobce audiovizuálního
díla může nabídnout k uložení
archivu originální negativ a rozmnožovací
materiály za podmínek dohodnutých ve smlouvě
mezi ním a archivem." Je to paragraf, který
se dá označit do jisté míry jako informativní.
Poskytuje výrobci či producentovi audiovizuálního
díla informaci o tom, jakou službu mu národní
filmový archiv nabízí a jakou si tedy s ním,
na základě smlouvy může sjednat.
Výrobci audiovizuálního díla rozhodně
žádnou povinnost nezakládá a také
žádnou povinnost neukládá národnímu
filmovému archivu. informuje o stavu, který je a
který je rozhodně hoden pozornosti zvláště
u nových výrobců audiovizuálních
děl, kteří nemají možnost své
dílo vhodným způsobem uložit a zabránit
tak jeho zničení nebo znehodnocení.
Můj další návrh, v pořadí
třetí, směřuje k části
IV, který je nadepsán: Přechodná a
závěrečná ustanovení.
Tady navrhuji, aby před současný § 13
byl vložen nový paragraf, který by se členil
do dvou odstavců.
První odstavec by byl tohoto znění: "Obchodní
využití českých kinematografických
děl vyrobených v době od 28. srpna 1945 do
21. prosince 1990 - ke dni účinnosti tohoto zákona
uplynula nebo po dni účinnosti tohoto zákona
uplyne doba ochrany jejich majetkových a autorských
práv - je možné jen na podkladě jejich
originálních nosičů, k nimž právo
hospodaření přísluší archivu
nebo s jeho písemným souhlasem. Práva autorů
jednotlivých složek audiovizuálních
děl tím nejsou dotčena."
Druhý odstavec tohoto paragrafu by byl následujícího
znění: "Zisky provozování těchto
děl bude archiv, po pokrytí svých nákladů
vyplývajících z povinností uložených
tímto zákonem, odvádět fondu."
Poslední, čtvrtý pozměňovací
návrh souvisí právě s tímto
paragrafem. Dovolila bych si přednést jistý
podmíněný návrh. Bude-li přijat
tento návrh, doporučuji, aby byl současný
§ 13 doplněn o text. Na závěr tohoto
paragrafu by tedy přibyla věta: "Tím
není dotčeno právo hospodaření
příslušející archivu k veškerým
originálním nosičům, z nichž
tato práva a závazky vyplývají."
Na vysvětlení bych ráda přidala několik
slov. Nejedná se v žádném případě
o narušení autorských práv. Jedná
se o užití děl, která již jsou
nebo v průběhu doby budou teprve volná. Jsou
to tedy díla, na která se nevztahuje už pak
ochrana autorských práv. Autorský zákon
ale umožňuje jistým způsobem je užívat.
Zároveň by tím tento paragraf mohl zajistit
to, že peníze, které byly už státem
jednou do filmové produkce, do výroby filmových
děl investovány, by zůstaly po skončení
státního monopolu filmovému umění
zachovány. Trváni autorských práv,
výtěžek plynoucí z toho je § 13
převáděn na fond.
Novým paragrafem by na národní filmový
archiv byl převeden výtěžek z užití
děl volných. Z užití těch děl,
která už nejsou nijak poutána autorským
zákonem, autorskými požadavky, ale jsou pouze
vázána na to, že mohou být dále
šířena s použitím originálních
nosičů. Vlastníkem originálních
nosičů je v tomto případě národní
filmový archiv.
Tolik tedy k mým pozměňovacím návrhům.
Děkuji za pozornost. Očekávám vaše
další pozměňovací návrhy,
pokud možno písemně.
Místopředseda PSP Pavel Tollner: Děkuji
vám, paní poslankyně. Prosím nyní
pana poslance Seifera. Pak se připraví pan poslance
Soural, dále pan poslanec Zeman. (Poprosil bych o klid
ve sněmovně, abychom snížili hladinu
hluku.)
Poslanec Pavel Seifer: Vážený pane předsedající,
vážená vládo, dámy a pánové,
úvodem mi dovolte citaci z důvodové zprávy
navrhovaného zákona. Krátkou citaci: "Audiovizuální
umění včetně jeho významné
součásti, kterou je umění filmové,
nelze pojímat jako složku kultury, která je
objektivně způsobilá k samostatné
existenci, bez ekonomické podpory státu" (citoval
to již pan ministr).
Jakoby tato důvodová zpráva patřila
k jinému zákonu, než který mám
před sebou. Přes tuto důvodovou zprávu
tento návrh zákona pojímá kinematografii
především jako živnostenské podnikání.
Hlavním cílem je, jak jsem to já pochopil,
zrušení některých článků
Benešova dekretu, jinak řečeno, zrušení
státního monopolu.
Já jsem se pídil, proč pan prezident Beneš
ten dekret vydal, co ho k tomu vedlo. Odmítl jsem představu,
že by snad byl takový bolševik, aby chtěl
zestátňovat všechno, včetně filmu.
Důvodem byla úvaha v třicátých
letech filmařů a filmových tvůrců,
že by mělo být české umění
chráněno nějakým způsobem před
zahraničními vlivy i před amerikanismem,
který dnes zažíváme.
Smyslem toho zákona nebo dekretu bylo umožnit, aby
z výdělku nebo z výtěžku za promítání
zahraničních filmů se část
mohla vrátit na výrobu českého filmu.
Jen pro ilustraci, asi to nevíte, nebo kdo to ví,
tak si to připomene, výroba jednoho filmu dnes u
nás stojí řádově kolem 20 milionů
korun. Žádný velký nákladný
velkofilm, 20 milionů člověk musí
mít, aby mohl jít točit film. Aby se tyto
prostředky vrátily, tak tento film musí shlédnout
1/3 veškeré populace našeho národa. Včetně
babiček, nemluvňat a dalších lidí.
Pokud je film dobrý, tak věřím, že
ho třetina populace shlédne do pěti do deseti
let - tato návratnost je velice dlouhodobá. Myslím,
že je potřeba mít jasné představy
o tom, jakým způsobem budeme tento český
film chránit.
Dnes samozřejmě - a to je politické rozhodnutí
- a já myslím, že je v souladu i s mým
osobním stanoviskem je potřeba změnit základní
filozofii, základní stav. Já nejsem pro státní
monopol, ani ne státní monopol filmu, ale vycházím
z toho, že než něco zničím, než
něco zruším, než nějaký
mechanizmus přestane fungovat, tak musím naprosto
přesně vědět, co místo toho.
Samozřejmě, vláda zde připomíná
- navrhovatel zde připomíná - opět
budu citovat, že proto byl už v loňském
roce přijat zákon České národní
rady č. 241/92 Sb., o Státním fondu České
republiky pro podporu a rozvoj české kinematografie.
Jsou i další ustanovení, a přesto navrhovatel
cítil, že to je málo a dal tam ten zmíněný
§ 4 s tím korunovým poplatkem. Týká
se to i videokazet. Mimochodem, já bych navrhoval, aby
za videokazety byl větší poplatek, protože
jsou více frekventované, myslím, že
stát by z toho získal větší prostředky
a pokud existuje lobby, která tomu brání,
tak myslím, že by se mohla podílet na rozvoji
českého filmu tím, že by umožnila
tuto formu zaplacení.
Samozřejmě z toho důvodu jsem zásadně
proti návrhu společné zprávy vypustit
tento paragraf. Považuji ho za velice důležitý
a cenný, protože doplňuje, i když nedokonale,
jakousi obranu českého filmu. Pokud ovšem není
naším cílem zlikvidovat českou kinematografii,
budeme muset přejít skutečně na systémové
řešení. To, co zatím funguje nebo existuje,
není systémové řešení.
Bude tady zřejmě otázka daňových
úlev a zde zase by bylo nutné diferencovat mezi
uměleckým dílem, mezi filmem a mezi, dejme
tomu, reklamou, nebo mezi komerčním snímkem,
který samozřejmě tyto úlevy nepotřebuje.
Zde se odvolávám i na návrh daňových
úlev, nebo daňových pravidel, která
jsou v tomto návrhu velice nejasná a velice pro
mne nečitelná a budou potřebovat, pokud bych
chtěl být pro, budou potřebovat každopádně
vyjasnit a vyčistit.
Na závěr úvodní části
- ještě pak se vrátím k jednotlivým
paragrafům - bych chtěl říci, že
skutečně jde, a to si uvědomuji, o politické
rozhodnutí. Především o politické
rozhodnutí a jako s takovým s ním nakládám.
Vrátím se ke svému návrhu, který
jsem předkládal na začátku této
schůze, tento zákon odložit, vrátit
ho z různých důvodů, vrátit
do výborů, do některých výborů
k vyčištění, vyjasnění
těch otázek. Já se obávám,
jak jsem zde zaslechl pozměňovací návrhy,
nebudu schopen dnes posoudit, jestli jsou dobré nebo špatné.
Myslím, že to je ukvapená práce. Chtěl
bych upozornit, že tento návrh zákona prošel
zkráceným režimem, že odborná skupina
filmařů, která by jistě ráda
přišla na naše výbory, ani o tom nevěděla,
že tyto výbory to projednávají, takže
se toho nezúčastnila a nemohla zasáhnout
svými odbornými připomínkami a vznikl
díky tomu tento zákon, který vznikl.
Nyní bych se vrátil k jednotlivým paragrafům,
nebudu zdržovat dlouho, nebudu dávat pozměňovací
návrhy, protože si myslím, že to není
vhodné. Není to vhodné, protože je to
lidová tvořivost, která vždy způsobila
ještě zhoršení návrhu. Musím
se velice ostře postavit k § 1 odst. b), kde je nějakým
způsobem formulováno české audiovizuální
dílo. Je tam naprosto nejasně řečeno,
kdy se považuje za české dílo. Tam stačí,
aby v době jeho prvního veřejného
předvedení měl tvůrce trvalý
pobyt nebo sídlo na území České
republiky, může tady mít jednu kancelář
a je zákon splněn, a nebo dokonce, aby se takovýto
člověk spolupodílel na tomto díle,
ale není řečeno, jakým způsobem,
jestli stokorunou nebo polovinou, prostě to tam není
nějakým způsobem vyjasněno. To si
myslím, že je dost nešťastná formulace,
možná záměrná. To nemohu posoudit,
ale pro mne je nepřijatelná.
V § 2 bych chtěl upozornit, že určitá
oblast v živnostenském zákonu - je potřeba
vyjmout tuto činnost z tohoto zákona, dát
tomu asi jiný režim pro umělecké dílo,
než jak je to pojímáno.
§ 4 jsem navrhoval nevypouštět, to je jediný
pozměňovací návrh, pokud je to tak
možno chápat.
§ 5 - tam je poměrně nejasné - výrobce
má označit, které dílo je nevhodné
pro děti nebo mládež. Vždyť je to
v rozporu s jeho zájmem. Výrobce chce, aby jeho
dílo vidělo co nejvíce lidí, to znamená,
my mu dáváme rozhodovat o něčem a
je to střet zájmů, minimálně.
Myslím, že to je dost nešťastná formulace,
ta by potřebovala skutečně vyčistit.
§ 7, tam jde o snahu přesunout finanční
zátěž na výrobce filmů a §
8, tam bych doplnil nejen povinnost výrobce, ale i distributora
předat archivu, pokud o to bude mít archiv zájem
- tam se jedná o cizí díla, která
bude distributor předvádět.
Nechci zdržovat, nechci vás připravovat o čas,
je tady hodně řečníků, já
bych navrhoval - a to je můj návrh tento návrh
zákona vrátit do výborů, projednat
ještě jednou ve výborech. Není žádný
spěch, do konce roku platí výjimky, díky
kterým je možné, aby soukromí výrobci
něco podnikali. Do konce roku máme čas, nic
se nestane, nic se neztratí a je v zájmu tohoto
zákona, který by už měl být čistý,
skutečně by měl být po padesáti
letech tím prvním krokem v této oblasti,
ať má podporu i lidí, kteří si
myslí, že by tento zákon měl být,
ale aby byl dobrý. Já vám děkuji.
Místopředseda PSP Pavel Tollner: Děkuji
panu poslanci. Pan poslanec vznesl procedurální
návrh, abychom přerušili projednávání
tohoto zákona a vrátili jej do výborů.
Je to procedurální návrh, nechám o
něm hlasovat ihned. Než tak učiním,
všechny vás odhlásím. Prosím
za prominutí a zároveň žádám
všechny, aby se znovu přihlásili. Dávám
hlasovat o procedurálním návrhu pana poslance
Seifera.
Kdo je pro tento návrh, ať zvedne ruku. (Poslanec
František Trnka z místa: Pořád mě
to zlobí.) Protože to pořád nějak
zlobí, prosím, abyste se všichni znovu přihlásili.
Vzhledem k tomu, že nás stále zlobí
počítač, využil bych této vynucené
přestávky k vyhlášení výsledků
voleb do Rady pro rozhlasové a televizní vysílání.
Prosil bych pana poslance, aby nás informoval, jak dopadl
bod 11. Zároveň prosím Kancelář,
aby udělala pořádek s počítačem.
Poslanec Robert Kolář: Vážený
pane předsedající, vážený
pane předsedo, vážené dámy, vážení
pánové, dovolte, abych vás seznámil
s výsledkem veřejného hlasování
při volbě člena Rady České
republiky pro rozhlasové a televizní vysílání.
Jedná se o první volbu, třetí kolo.
K volbě bylo ověřovateli převzato
200 hlasovacích lístků, z toho bylo vydáno
115 hlasovacích lístků. Odevzdáno
bylo 44 platných hlasovacích lístků
a 23 neplatných lístků.
Pro navržené kandidáty byly hlasy odevzdány
takto: pro pana Josefa Krejzu bylo odevzdáno 6 platných
hlasů, pro paní Leontínu Stehlíkovou
3 platné hlasy. Do funkce člena Rady Ceské
republiky pro rozhlasové a televizní vysílání
nebyl zvolen nikdo.
Vyčerpali jsme tedy všechna tři kola při
první volbě, čili musí následovat
volba další podle nově sestavené kandidátní
listiny.
Místopředseda PSP Pavel Tollner: Děkuji.
Konstatuji tedy, že ani ve třetím kole se nám
nepodařilo zvolit žádného kandidáta
a že tedy nová volba musí pokračovat
na další schůzi.
Končím přerušený bod 1 i s tím,
že nikdo nebyl zvolen.