Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna 1993 – 1996

Poslankyně Gerta Mazalová: Vážený pane předsedající, vážený pane ministře, vážené kolegyně a kolegové, jak všichni víme, Parlament České republiky 16. 9. t. r. odložil projednávání vládního návrhu o zvýšení přídavků na děti o 60 dní. Druhý den přijal vládní návrh o zvýšení důchodů k 1. 1. 1993. Tímto rozhodnutím bude výplata těchto dávek zpožděna, i když zástupci Parlamentu i Ministerstva práce a sociálních věcí ihned prohlásili, že budou vypláceny zpětně. Pokud např. dojde ke zpětné výplatě od 1. 1. 1994, pak k tomuto datu se předpokládá odebrání státního vyrovnávacího příspěvku zbývajícím rodinám s dětmi, které ho ještě v letošním roce pobírají. Otázka zní: Proč je k mladé generaci přistupováno tak, jak je? Důvodů je několik.

Státní sociální politika je založena na zodpovědnosti rodiny za děti, ale bohužel zatím nefunguje systém, který by umožnil vytvoření podmínek. Řešením zatím pro současnou mladou generaci není vytvoření např. spoření na vzdělání, které by mělo efekt. To by znamenalo zatížení rodinného rozpočtu měsíčně o dalších 2000 Kč, nebo např. stavebního spoření pro vytvoření podmínek jejich bytové situace v budoucnu, neboť i v tomto případě by došlo k dalšímu zatížení rozpočtu rodiny o dalších minimálně 800 Kč měsíčně. Jisté však je, že investice vložené do dětí se projeví až po několika letech.

I v rámci valorizace důchodů dochází k takovému paradoxu, že dítěti sirotkovi ke kompenzaci životních nákladů je přiznáno pouze 90 Kč, při oboustranném osiření 150 Kč. Často mu není vyplácen ani státní vyrovnávací příspěvek, na rozdíl od starobního důchodce, jehož výše starobního důchodu činí 4200 Kč. Podmínkou pro vyplácení státního vyrovnávacího příspěvku je buď pobírání pouze důchodu, nebo výdělek, který nepřesáhne měsíčně 1694 Kč. Přičemž dětem vzrostly nejen životní náklady - jako u všech obyvatel této republiky, ale velice často i více, neboť děti rostou a vyvíjejí se, čímž často rostou také výdaje na oblečení, obutí a jsou zvětšeny nároky na množství jídla.

Tím nechci samozřejmě srovnávat nesrovnatelné. U důchodců jsou zase potíže související s věkem, čili jiné. U mladých rodin zase problémy bydlení, problémy vzdělávání, výchovného, oblečení, stravy pro děti, stravy od kojeneckého věku atd.

Pro zajištění potřeb našich dětí je často potřeba mít i druhý pracovní poměr, nemluvě o tom, že se v současné době dosti těžko shání. Ale pokud rodiče mají to štěstí, tak to pak znamená dennodenní 17 - 18hodinový pracovní kolotoč. Ale tím samozřejmě nesplňují podmínky pro přiznání státního vyrovnávacího příspěvku pro děti.

Je nutno ještě upozornit, že rodiny s dětmi, kde jedno dítě je sirotek, přicházejí často o státní vyrovnávací příspěvek, neboť dnešní legislativa i přes jeden příjem rodiče počítá životní minimum odděleně pro každé dítě. V době, kdy snad vejde v platnost úprava rodinných přídavků na děti a bude následovat odbourání státního vyrovnávacího příspěvku pro děti, dojde téměř k pouhému přelití finanční částky z kategorie státního vyrovnávacího příspěvku do kategorie přídavku na děti. Navíc zde bude opět dodržen princip plošného neposkytování přídavku na děti na rozdíl od plošné valorizace důchodů, která by měla být v případě přídavků na děti dodržena, neboť v každém vyspělém státě jsou tyto dávky rodinám s dětmi přiznány bez ohledu na výši výdělku rodiny.

Neřešená situace zejména u neúplných rodin v čele s matkou na mateřské dovolené, jejíž příjmy se skládají z rodičovského příspěvku, státního vyrovnávacího příspěvku, přídavku na děti a výživného, čímž nedosahují částky životního minima a pobírají sociální dávky od obecního úřadu. Jelikož omezující hranicí pro neúplnou rodinu je právě hranice životního minima, pak jakékoli zvýšení či valorizace částek např. rodičovského příspěvku na děti má za následek snížení výše poskytovaných dávek. Tedy tyto rodiny se pohybují v začarovaném kruhu a stále jsou na hranici přežití. Tři roky mateřské dovolené neslouží pak péči o dítě jak by měly, ale nepřetržitému maratonu běhání po úřadech a zdolávání byrokratických mechanismů. Děti tím trpí a rodiče jsou stresováni.

Vím, že by se tento závažný problém vyřešil formou předložení změn a doplňků zákona o rodině v části týkající se systému podílu povinného rodiče na skutečně potřebných nákladech dětí. Bohužel, realizace novely zákona o rodině je zatím ale v nedohlednu. Je paradoxem, že vládní návrh změn výše přídavků na děti předpokládá podíl státu na kompenzaci životních nákladů dětí ve výši 33% životního minima, ale vlastní rodiče se podílejí částkami nižšími. Humánní zákon jednak v prvé řadě poškozuje děti, jednak zvětšuje nároky na státní rozpočet vzhledem k poskytování dávek do životního minima těchto rodin. Zároveň odporuje principu sociální politiky státu, který odpovědnost za zajištění dětí na jedné straně přesouvá na rodinu, na straně druhé nevytvoří legislativní klima pro realizaci tohoto principu.

Dá se sice předpokládat, že díky vyhlášení OSN roku 1994 za Rok rodiny budou se i příslušné instituce zabývat legislativou v této oblasti. Ale děti žijí dnes a je nutné jim vytvořit přiměřené podmínky. Není možné přijmout argumenty, že se napřed musí zmapovat skutečná situace a pak se bude přistupovat k řešení. Situace, pokud vím, je zatím dostatečně známa na všech úrovních institucí.

Mám tedy za to, že do budoucna by bylo nutné diferencovat samostatně tuto skupinu neúplných rodin, protože poměry jejich dětí, ať už jsou v péči kohokoli matky nebo otce - tedy kohokoli z rodičů, jsou nepoměřitelně tíživější než u rodin úplných vzhledem k tomu, že zde není prováděna kompenzace jejich životních nákladů druhým rodičem.

Často je situace velmi obtížná. Navíc u dětí z neúplných rodin jde o stav trvalý, protože jsou zatím děti odkázány pouze na příjem toho jednoho rodiče.

V každém případě je nutné vzhledem k vážné situaci, aby byl celý systém přehodnocen, a tím už došlo konečně ke zlepšení ekonomické situace s ohledem na budoucnost našich dětí. Zatím však vzhledem k současnému stavu lze situaci vyřešit alespoň v nejhorším a tam, kde jsou postiženy hlavně naše nejmenší děti cenou pro ně tak důležité dětské výživy Sunaru. Tato cena, jak víte, stále stoupá, v současné době se pohybuje daleko přes 60 Kč za jedno balení této výživy. Jen tak pro zajímavost - dítě spotřebuje za 1 týden alespoň dvě balení půlkilová, a jak víte všichni, od března není stále vyřešena moje interpelace týkající se cen Sunaru a nutnosti finančního příspěvku.

Aby tedy nedošlo k zanedbání výživy kojence, čili ke zhoršení naší nejmenší populace, navrhuji minimální příspěvek k rodinným přídavkům, a to 20 Kč na jedno balení, tedy na jeden týden do dvou let - alespoň do dvou let - věku dítěte. 20 Kč krát 4 týdny rovná se 80 Kč.

Jen pro úplnost - původní požadavek byl 20 Kč na každé balení Sunaru pro děti do 3 let, rovnalo se to částce asi 280 mil. Kč. Tato částka je úplně minimální na potřeby, které děti mají.

Naše populace, jak všichni víme, je na úrovni roku 1918. Výdaje tedy nebudou tak veliké. Chtěla bych jen dodat, že jak pečujeme o klasy, taková bude úroda. A nemusím už přidávat, že naše děti vlastně jsou to nejvzácnější a nejcennější co máme.

Můj pozměňovací návrh tedy se týká čl. I § 24 odst. 1. Původní věta zůstává: "Přídavky na děti činí měsíčně: "A nyní, ať zvítězí kterýkoliv návrh, poslanecký nebo vládní, ke každému se přidává částka 80 Kč. K vládnímu tedy 340 Kč plus 80 Kč rovná se 420 Kč. K poslaneckému 380 Kč plus 80 Kč rovná se 460 Kč.

Písm. a) by tedy znělo: "Od 0 do 2 let věku dítěte by pobíralo tuto částku." A pak by pokračovalo písm. b) "Od 2 do 6 let věku dítěte částka......" opět buď varianta vládní nebo poslanecká.

Děkuji vám za pozornost.

Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji paní poslankyni Mazalové. Slovo má paní poslankyně Lagová, připraví se pan kolega Gjurič.

Poslankyně Hana Lagová: Vážený pane místopředsedo, dámy a pánové, dovolte mi, abych vás seznámila se stanoviskem našeho poslaneckého klubu k projednávané otázce.

Domníváme se, že na prosperující rodině, tj. na naplnění všech jejích funkcí, má mít stát zájem a tuto prosperitu má a musí podporovat a chránit.

V průběhu života rodiny je poměrně dlouhé období, kdy v rodině žijí děti, tedy osoby bez vlastního příjmu. Proto životní úroveň rodin s dětmi je z tohoto důvodu nižší než životní úroveň osob, které děti nevyživují. A k nejvíce postiženým pak patří mladé rodiny s dětmi a osamělí rodiče s dětmi.

Reálné příjmy rodin s dětmi se za poslední léta pronikavě snížily. Celá řada argumentů byla zveřejněná a jsou uvedeny i v důvodové zprávě. Je zřejmé, že mladé rodiny s dětmi jsou významně závislé na sociálních příjmech, tedy na sociálních dávkách, a v nich pak podíl přídavků na děti hraje rozhodující roli. Například u rodin se 3 a více dětmi je tomu tak z plné jedné třetiny.

Je známo, že předchozí opatření ve prospěch mladých rodin s dětmi, ať už to bylo zvýšení rodičovského příspěvku, zvýšení podpory při narození dítěte a celá řada dalších opatření, to všechno směřovalo ve prospěch rodin s nejmenšími dětmi. A také víme, že jde právě o ty rodiče, kteří jsou na samém počátku své pracovní kariéry a zcela logicky se pohybují v nízkopříjmových pásmech. Jsou to opět tyto mladé a často neúplné rodiny, které jsou odkazovány na dávky sociální péče, nebo svými příjmy se ocitají pod hranicí životního minima. A jak známo, četnost výplat takových dávek se zvýšila v porovnání roku 1991 a 1992 o plných 60%.

Návrh, kterým se nyní zabýváme, přijme většina rodin s dětmi zajisté s povděkem. Hraje-li však stále větší roli ekonomická kalkulace, pak jen lze těžko pochopit, proč ve vládním návrhu nebyl stanoven určitý příjmový strop, od kterého by už vysokopříjmovým rodinám přídavky na děti vypláceny nebyly. Myslím si, že důvody administrativně technické neobstojí, když víme, že naplňování ostatních zákonů si takovouto práci vyžaduje.

Další finanční náklady, které by si vyžádala realizace pozměňovacích návrhů sociálního a rozpočtového výboru, nelze posuzovat jen prostým navýšením prostředků, ale musely by být dány do souladu s alespoň kvalifikovaným odhadem, kolik by se "ušetřilo" na odebraných dávkách sociální potřebnosti nebo na odejmutém státním vyrovnávacím příspěvku. A nakonec víme, že vývoj státního rozpočtu dává ty základní předpoklady pro zvýšení pomoci rodinám s dětmi.

Proto si dovolíme v této souvislosti připomenout podstatu našeho poslaneckého návrhu, kterým jsme na jaře tohoto roku doporučili upravit přídavky na děti. Návrh byl vlastně velmi jednoduchý - byl v podstatě valorizací dosavadních částek přídavků na děti podle stejných podmínek, které platí pro přiznání státního vyrovnávacího příspěvku. Důležité ale je, že adresáty by byli pouze ti sociálně nejpotřebnější. A technicko administrativní požadavky by byly zase stejné jako při přiznání státního vyrovnávacího příspěvku.

Dovolte mi tady glosu - kdyby tento návrh byl býval vzat v úvahu, nemusel tady dnes pan poslanec Mašek se svým pozměňovacím návrhem vystupovat. Ale co je na tom důležité je to, že nejpotřebnější rodiny tyto zvýšené rodinné přídavky mohly dostat minimálně o půl roku dříve.

Předložený návrh - jak známo, tedy ten vládní návrh preferuje pouze jednodětné a dvoudětné rodiny. Celý připravený systém státních dávek zcela opouští jakýkoliv propopulační nádech. Komplex opatření by měl být - v tom se jistě shodneme - pro rodiny s dětmi stimulační, ale domníváme se, že bude-li stimulační a v určitých rozhodujících situacích i zdravě ochranný, není pochyb, že bude i populačně optimální. Ani toto hledisko bychom neměli opouštět.

I přes výhrady, zejména pokud jde o koncepčnost a cílení dávek skupinám obyvatel s nízkými příjmy, klub poslanců Levého bloku je připraven podpořit předložený návrh zákona ve znění doporučeném výborem pro sociální politiku a zdravotnictví a výborem rozpočtovým. Domníváme se, že rodinné účty jsou dostatečně výmluvným argumentem. A tady se ukazuje, že podmínky pro úpravu životního minima, jak se zdá, budou naplněny již koncem tohoto kalendářního roku.

Vezmeme-li v úvahu také skutečnost, že jsou postupně odbourávány nepřímé dotace státu na provoz mateřských škol, školního stravování, ubytování studentů v kolejích, stravování v menzách apod., tíha je plně přenášena na rodinu. Rovněž vezmeme-li v úvahu míru inflace a její dopady, je zřejmé, že návrh obou výborů sledoval, aby nedošlo k dalšímu znehodnocení reálné kupní síly přídavků na děti. A tyto pozměňovací návrhy jsou, podle našeho názoru, plně adekvátní požadované sociální potřebě.

Děkuji vám.

Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji paní poslankyni Lagové, prosím pana kolegu Gjuriče, aby se ujal slova, připraví se pan poslanec Vrzal.

Poslanec Andrej Gjurič: Vážený pane místopředsedo, kolegové a kolegyně, bývá zvykem, že alespoň jeden člověk, který vystoupí, řekne, že původně vystupovat nechtěl a že ho k tomu donutilo něco nebo někdo.

A já dnes musím připustit, že jsem skutečně vystupovat nechtěl, jak vidíte, z našeho výboru tu vystupuje kdekdo, i když je to, myslím, docela v pořádku, ale donutil mě k tomu pan kolega Mašek.

Pozastavím se nad několika body jeho výhrad, protože si myslím, že odpověď na ně má širší platnost.

Výtka plošnosti už tady padla, názor, že by to měly dostávat jenom rodiny, které jsou skutečně potřebné. Tady není pochopitelně proti tomu možno vznést žádnou námitku, až na to, že způsobem, jakým to tady pan kolega Mašek předkládá, je to už určité klišé. Nepochybně k adresnosti naprosto všichni chceme dospět. Samozřejmě, že o tom jsme na výboru, když jsme tento zákon probírali, mluvili, samozřejmě že i o tom jsme se zmínili, že je to zatím bez rozdílu příjmu. Myslím, že i v důvodové zprávě na to předkladatel reagoval a že na to ještě zareaguje pan ministr Vodička.

Snad jenom poznámku: zjišťovat a prokazovat v současném systému dávek tu potřebnost by vlastně bylo namáhavější a nákladnější než alespoň udělat tento obecný krok. Byl vyvolán tím, že vlastně po sedmi nebo osmi valorizacích důchodů a po řadě dalších opatření z těch tří nejrizikovějších skupin obyvatelstva, tj. důchodců, zdravotně postižených a rodin s dětmi, byly na tom rodiny s dětmi výrazně nejhůř. Pan kolega Mašek tady podle mého názoru směšuje pojmy. Přídavek na dítě je právě tím, co jsem řekl před chvílí, je vyjádřením státu, nebo budeme říkat raději společnosti, že si uvědomuje, že momentálně je ta situace taková, jaká je, a že na ni určitým způsobem tedy může co nejrychleji reagovat.

Řešení sociální potřebnosti je něco úplně jiného a valorizace, o které tady mluvila explicitně kolegyně Lagová a která je v tom vystoupení kolegy Maška také implicitně obsažena, je také něco jiného.

Teď k tomu nejfrekventovanějšímu, tedy podle počtu nebo věku. Pro mne osobně je právě tento krok, že se konečně diferencují přídavky podle věku dětí, zásadně dynamický, i když připouštím stále ještě plošný, ale opakuji, je to zásadní dynamická změna. Celé tři roky, celé minulé volební období se nám nepodařilo prosadit tuto myšlenku, ministra Horálka jsem neustále žádal a neustále jsem mu tvrdil, že hovořit o pomoci rodinám s malými dětmi, že je vlastně také zjednodušení. Existují rodiny s dětmi, jestli s malými nebo většími, to už je úplně jiná věc a dokonce jsme už tehdy ministru Horálkovi tvrdili to, co se teď konečně tady objevilo, že starší děti potřebují více peněz, tzn. mají více nároků. Je to už určitý mýtus to pomáhání rodinám s malými dětmi a já ho naprosto odmítám. S tím souvisí i ona debata, že vlastně jsou poškozeny rodiny, které mají tři a více dětí, eventuelně jak to říkala obráceně kolegyně Lagová, že tento zákon vychází vstříc rodinám, které mají jedno nebo dvě děti. Jenom z hlavy krátký statistický údaj - tři a více dětí má u nás nyní 5% populace, a od čtyř dětí více 1% populace. Kolik tedy bude rodin v populaci se třemi malými dětmi do šesti let, to si vůbec nedovedu představit, to bude 0,5 nebo 0,2%, ví to kolega Mašek, to bych se ho rád zeptal, když to tady uvádí jako výrazný příklad, na kterém staví. Stavět na extrémech jako relevantních je prostě ne zcela seriózní, a ta sofistická hra s věkem rodičů starších dětí, kteří jsou starší a že jsou tudíž zavedenější, to už je opravdu v oblasti hypotéz.

To, co se nakonec navrhuje a co kdysi navrhovala kolegyně Lagová a nyní kolega Mašek, je ten nejmechanističtější přístup jaký vůbec může být. Skutečně nápadně podobný propopulační politice 60. let. Jenomže tentokrát by skutečně neměla ten propopulační účinek, o tom, znaje dynamiku rodiny, jsem plně přesvědčen.

Mimochodem řečeno, tady bohužel s sebou nemám, protože jsem netušil, že se rozvine takto široká debata, tabulku, která oproti návrhu kolegů z Levého bloku zase naopak dokazovala opak, tzn. jak výrazně budou poškozeny rodiny, které mají v rodině více dětí, kterým je 14, 15 a 16 let. Ta tabulka byla naprosto jasná, to znamená, když chce člověk najít argumenty pro jednu stranu, najde si je a když je chce najít pro druhou stranu, najde si je také.

Teď na závěr ještě dvě poznámky, které platí obecně. Podle mého názoru při pomoci rodinám nejde zdaleka jenom o dávky. Jde o řadu dalších aktivit, kterými je možno pomoci rodinám, a to všechno stojí také peníze, ať už by to byly příplatky na bydlení, které rovněž mohou ovlivnit sociální situaci rodiny, ale ať by to byly nejrůznější školské aktivity, ať by to byly aktivity kolem zájmové oblasti a volného času mládeže, to všechno stojí také peníze a také většinou ze státního rozpočtu. Ale především chci říci, opravdu nejde jenom o dávky, dohadovat se pořád jenom o dávkách, to zůstaneme dvacet let zpátky.

Poslední poznámka - mít rodinu, a mít děti, je individuální rozhodnutí, to není žádná rána osudu, člověk si toto ve většině případů při dnešní antikoncepci může řídit sám a jestliže je ten člověk sám zodpovědný, je i zodpovědný za to, co bude dál. Já mám svoje děti rád, ale nerad bych měl o jedno méně, spíš víc. To je všechno. Děkuji.

Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji panu poslanci Gjuričovi, prosím pana poslance Vrzala, aby se ujal slova, připraví se pan poslanec Mašek.

Poslanec Ivan Vrzal: Vážený pane předsedající, vážení páni ministři, dámy a pánové, několik mých předřečníků zde hovořilo i jménem mladé generace, já bych chtěl připomenout, že mi to poněkud připomíná ať už projevy nebo dopisy podepisované jménem všech matek nebo všech občanů Západočeského kraje atp.

Dovolte, abych řekl několik slov sám za sebe, přičemž já sám se skutečně považuji za příslušníka mladé generace. Byl jsem zde vykreslen jako postižený chudák, který žije z ruky do huby, nemá co na sebe a ještě navíc si musí povinně platit 800,- Kč měsíčně stavebního spoření a jako takový jistě potřebuje dostatečnou podporu ze státního rozpočtu. Já osobně a domnívám se, že většina mladých kolegů, kteří zde sedí a nejen zde, takovouto státní podporu nepotřebují. (Potlesk.)

Řada mých předřečníků zde hovořila ve prospěch sociálně slabších občanů a vycházejí přitom z logicky správné úvahy, že povede-li se lépe nám všem, povede se lépe i těm sociálně slabším. Já bych chtěl těmto kolegům připomenout, že to je cílem ekonomické reformy, kterou se vládní koalice snaží provádět a která vede k celkovému ekonomickému růstu.

Paní poslankyně Lagová se zde zmínila, že většina rodin přijme s povděkem zvýšení mateřských příspěvků. Já o tom samozřejmě vůbec nepochybuji, protože kdo by se bránil, když mu někdo dává zadarmo jakýkoliv příspěvek. Ovšem účinek těchto příspěvků při plošném rozložení je velmi malý, a proto mne překvapují pozměňující návrhy některých mých kolegů, kteří navrhují zvýšit o 50,- Kč měsíčně příspěvek na dítě. Ve smyslu stejné logiky bychom se mohli domnívat, že sociálním občanům této republiky nejlépe pomůžeme tak, když každému občanu této republiky dáme roční příspěvek 100,- Kč, samozřejmě dopad na sociální slabší vrstvy je nulový, ale díra do státního rozpočtu by činila jednu miliardu korun. A státní rozpočet, jak všichni víme, není bezedný měšec a čím menší je státní rozpočet, tím účelněji a tím přesněji se musí tyto prostředky rozdělovat. Chtěl bych říci, že většina pozměňujících návrhů k tomuto zákonu k takovému účelnějšímu rozdělování nevede.

Závěrem bych ještě chtěl připomenout, že to není tak dávno, co jsme zde projednávali některé návrhy na úlevy pro fyzicky samostatně výdělečně činné osoby, pro podnikatele v sociálním pojištění. Řada mých kolegů zde argumentovala potřebou peněz do státního rozpočtu a těmi samými ústy a podobnými slovy zde teď argumentují pro to, aby se do státního rozpočtu udělala díra zhruba 800 milionů korun, které by způsobilo navýšení o 50 Kč měsíčně. A navíc ještě úleva podnikatelů - dovolil bych si připomenout, že je investicí, která se do státního rozpočtu vrátí, ale plošné zvyšování sociálních dávek o nepatrné částky na jednu osobu je podle mého neúčelné vyhazování peněz daňových poplatníků, které se do státního rozpočtu nikdy nevrátí. Nakonec na to doplatí nejvíce ti sociálně slabší, o které nám skutečně a některým v uvozovkách jde.

Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji panu poslanci Vrzalovi. S faktickou poznámkou se hlásí paní poslankyně Fischerová, potom pan kolega Mašek.

Poslankyně Eva Fischerová: Vážený pane předsedo, pane předsedající, dámy a pánové, dělám to nerada, ale nemohu si to odpustit. Chtěla bych připomenout, že pan poslanec Vrzal pravděpodobně neví, o čem je řeč, protože hovořil o mateřských příspěvcích, a jedná se o dětské přídavky. To je ad 1.

Ad 2. Neupírám mu, že je příslušníkem mladé generace. Není mi také známo, kolik má dětí - to považuji za vedlejší. Ale považuji za zcela jasné, že vzhledem k jeho poslaneckému platu bych mu přídavky na děti nedala. Doufám, že s tím vládní návrh bude počítat.

Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji. Prosím pana kolegu Maška, aby se ujal slova.

Poslanec Ivan Mašek: Vážený pane předsedající, vážený pane předsedo, vážený pane ministře, vážené dámy, vážení pánové. Omlouvám se, že vystupuji opětovně, ale vede mě k tomu to, že pan poslanec Gjurič mi položil nějaké otázky. To by opět nebylo tak zajímavé, protože to bychom si mohli vysvětlit na chodbě, ale on je zjevně položil po poradě s panem ministrem, takže se pokusím na ně odpovědět.

Za prvé není pravda, že se pohybujeme v oblasti hypotéz, jestliže tvrdím, že rodiny věkově mladší mají nižší příjem než rodiny věkově starší, ve vyšším produktivním věku. To je výsledek seriózních průzkumů, které jsou jistě známy i panu ministrovi. V podstatě jsem kritizoval to, že tyto údaje nebyly v důvodové zprávě, ačkoliv jsou to právě důvody relevantní pro takové rozhodnutí, které po nás chce ministerstvo učinit. Na rozdíl od toho tady byly údaje jiné, některé méně relevantní, některé dokonce zavádějící.

Přesto k další otázce, kterou se pan kolega Gjurič tady pokusil neuměle nastínit, tj. k jakési komplexnosti přístupu k sociální politice. Změna, která je ve prospěch rodin s jedním a dvěma dětmi, je zdůvodňována změnou daňového zatížení, kde skutečně došlo ke snížení daňového zatížení rodin se dvěma a třemi dětmi oproti rodinám s jedním a dvěma dětmi. Tento argument je jaksi zcela nic nevypovídající z hlediska toho, že úleva na daních byla výrazně nejlepší pro rodiny, které jsou bez dětí - viz poslední graf, který je přiložen k důvodové zprávě.

Dále mi byla položena otázka, zda vím, jaké je procento rodin se třemi malými dětmi do 6 let. Samozřejmě to nevím. Jenom vím, že je velmi malé. Ale mě to prostě nezajímá, protože v těchto otázkách nejde o počet. Počet je zajímavý volebně, jak jsem již řekl, ale není zajímavý věcně. V sociální politice, ať je menšina jakkoli malá, je-li potřebná, musí dostat možnosti, aby se mohla postavit na vlastní nohy, aby mohla žít tak, jak se žít má. Děkuji vám za pozornost.

Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji panu poslanci Maškovi. Prosím pana kolegu Gjuriče, aby se ujal slova, připraví se kolega Ullmann.

Poslanec Andrej Gjurič: Vážení přátelé, nebojte se, nebudu už teď mít další polemiku s kolegou Maškem, i když bych velice rád, a opakuji, že si ho velice vážím. Dovolil bych si jen připomenout, že to, co by se tady teď mohlo odehrát a čeho se zdržím, jenom mluví pro urychlení změny jednacího řádu, ve které by mj. také bylo umožněno, aby se člověk mohl zúčastnit práce několika výborů. Kdybychom byli s kolegou Maškem mohli sedět nad tímto zákonem na jednom místě, asi bychom se do sebe dostali déle a nezdržovali bychom tím vás všechny. Děkuji.

Místopředseda PSP Jiří Vlach: Děkuji panu kolegovi Gjuričovi, prosím pana kolegu Ullmanna, aby přistoupil k řečništi.

Poslanec Josef Ullmann: Vážený pane předsedající, kolegyně a kolegové. Dovolil bych si všimnout jen některých termínů, které tady již padly dnes, a obracel bych se skutečně spíš k pravější straně sálu, kde sedí ti, kteří - jak alespoň říkají - vyznávají individuální odpovědnost, spíš konzervativnější pravidla.

Jedná se o termíny věkově mladší rodina a věkově starší rodina. Užíváme mzdové průměry a vůbec nepochybuji o tom, že ve svém průměru věkově mladší rodiny mají příjem nižší, než rodiny věkově starší. Nicméně, kdo trochu vnímá hospodářství v této zemi, začne si uvědomovat, že i v těchto skupinách, takto definovaných, tedy definovaných věkem, případně definovaných počtem dětí nebo jejich velikostí, jsou již značné rozdíly v příjmech. Domnívám se, že bychom měli brát v úvahu tento trend, měli bychom brát v úvahu tento vývoj, a tudíž jakákoli opatření sociálního charakteru směrovat spíš k potřebnosti než ke kategorizaci skupiny. Domnívám se, že toto je velký omyl. Jistěže ve věkové skupině, ať kterékoli, mladší či starší, může být někdo, kdo má příjem 2000 a kdo má příjem 48 000, a rázem si spočítáme, že tato skupina má příjem 25 tisíc korun. Toto je samozřejmě zcela zavádějící. Byl bych velmi nerad, kdyby se nadále tyto termíny používaly, protože prostě nehovoří o ničem seriózním. Jsou pouze používány tak, jak je to pro toho kterého výhodné.

Z toho pohledu samozřejmě chápu, že předložená předloha návrhu zákona je kompromisní. Chápu, že můžeme politicky diskutovat o tom, zda k nějaké koncepční změně mělo dojít skokem, nebo zda k ní má docházet postupně. To by bylo trochu o něčem jiném. Ale v každém případě pro mne jsou nepřijatelné termíny věkově mladší skupina, věkově starší skupina. Znám rozlišování pouze na potřebné a nepotřebné. A tady samozřejmě souhlasím, ať je to podnikatel, ať je to člen vlády, parlamentu, nechť mu nejsou dávány dětské přídavky, protože není ze skupiny potřebných. A vůbec nezáleží na tom, jestli je mladý, nebo starý. Toto je irelevantní. Zdá se mi, že tady se odehrává spíš boj o zviditelnění než boj o věcnou podstatu. Domnívám se, že je to nedůstojné této sněmovny. Děkuji vám.