Poslanec SL I. Foltýn: Vážený pane předsedo,
vážený pane předsedající,
vážené Federální shromáždění,
milí hosté, na základě pozměňovacího
návrhu, který přednesl poslanec Fišera,
se opět zamýšlíme nad staronovým
problémem referenda. Důvody pro a proti již
byly mnohokrát řečeny, a musíme se
s nimi každý vyrovnat ve svém svědomí.
Na základě pečlivého zvážení
říkám s plnou odpovědností:
Nejsem pro referendum. Náš problém spočívá
totiž v tom, že mezi Čechy a Slováky existují
propastné rozdíly v názorech na formu a kompetence
společného státu, a to žádné
referendum nevyřeší. I v případě
referenda zůstane totiž interpretace pojmu společného
státu zase jen na politicích. Ani případné
nové volby nemohou tuto situaci vyřešit.
Během uplynulých tří let jsme se mohli
přesvědčit, jak nesmírně protichůdné
jsou názory českých a slovenských
politiků, celého politického spektra, na
společný stát.
Další násilné udržování
společného státu by znamenalo pouze pokračování
a prohlubování paralýzy společných
orgánů, která byla započata už
novelou kompetenčního ústavního zákona
č. 143/1968 Sb. ve znění zákona č.
103/1991 Sb. Mohl bych zde uvést řadu příkladů
z resortu dopravy, jak se postupně federace stávala
nefunkční.
Negativní důsledek případného
referenda by měl také za následek, že
by politici již nemohli rozhodnout o zániku nefunkčního
státu.
Obracím se tedy na vás, na všechny, kteří
podmiňujete svůj souhlas s konáním
referenda.
Uvědomte si svou obrovskou zodpovědnost. Pevně
věřím, že nechcete, aby situace vyústila
v chaos s nedozírnými následky.
Světová veřejnost přijala s uspokojením
skutečnost, že jsme schválili zde, na půdě
tohoto Federálního shromáždění,
zákon o dělení majetku.
A nyní očekává, že nezůstaneme
v půli cesty a klidně a ústavně dořešíme
proces zániku ČSFR, který již nelze
zabrzdit. Vytvoří to prostor pro dobré sousedské
vztahy mezi dvěma suverénními státy
bratrských národů, Čechů a
Slováků, bez pocitu křivdy a vzájemného
nepochopení, které provázely naši společnou
státní existenci již od doby jejího
vzniku. O tyto dobré a korektní vztahy nám
všem jde přece především. Děkuji
vám za pozornost.
Předsedající místopředseda
FS R. Zelenay: Ďakujem, pán poslanec. Teraz bude hovoriť
pán poslanec Jičínský. Po ňom
sa pripraví pán poslanec Valenčík.
Poslanec SN Z. Jičínský: Pane předsedo,
pane předsedající, vážené
Federální shromáždění,
vážení hosté, otázka, o které
tu dnes - a ne poprvé - hovoříme, se pro
řadu lidí jeví rozhodnutá. Pan poslanec
Foltýn o tom teď hovořil a jeho vystoupení,
zdá se, mělo svou vnitřní logiku.
Jenomže vycházelo z falešné premisy, a
tu je třeba se zeptat. Jak to, že se stalo to, co
se stalo, nebo kdo nese odpovědnost za to, že byla
zahájena hra se špatným zahájením,
se špatným začátkem? Jak to, že
se stalo, že byl zahájen proces neústavní,
kterému my dnes, 18. 11., máme teprve dát
"placet". To, co všechno se stalo předtím,
se bere jako realita, kterou my teď musíme ústavně
respektovat.
Není to podivné, pánové a dámy?
Není v tomto něco velmi vadného v našem
vývoji po volbách? Nestalo se to, že místo
platné ústavy jsme měli ústavu faktickou
s jedním článkem, že o všem důležitém
rozhoduje Václav Klaus a Vladimír Mečiar?
A teď máme dodatečně hledat ústavní
kabát pro tyto procesy. (Potlesk.)
Jak to, že teprve až na základě iniciativy
z jednání parlamentu tohoto Federálního
shromáždění byly národní
rady požádány o usnesení k této
věci? Předtím jsme dostávali stanoviska
jednotlivých výborů národních
rad. A cožpak Federální shromáždění
je orgán, který je oprávněn rozhodnout
o zániku federace? Je to orgán, který má
zabezpečovat zájmy federace a tomu jsme skládali
svůj slib věrnosti. Čili tady jsou kořeny
oné špatné hry, jejíž důsledky
teď máme zhojit.
To, co udělaly národní rady, je alespoň
jistým dodatečným vyjádřením
jejich vůle, ovšem už kolega Orosz zde hovořil
o tom, že tento projev vůle rozhodně není
adekvátní významu věci. Jestliže
šlo o tak závažný akt, jakým je
ústavní zákon o zániku federace, potom
by se žádal od národních rad nejenom
souhlas, ale žádala by se i jejich vlastní
iniciativa, poněvadž národní rady v
tomto směru z hlediska platné ústavní
koncepce jsou těmi orgány, které vyjadřují
právo na sebeurčení. A když již
tedy neměly odvahu realizovat právo na sebeurčení
vyhlášením referenda ve smyslu platného
ústavního zákona, potom mohly aspoň
iniciovat národní rady tento zákon příslušným
usnesením na základě třípětinové
většiny. A jakým právem federální
vláda připravuje zákon o zániku federace?
Vždyť to je v rozporu s jejím základním
posláním. Federální vláda má
zabezpečovat politiku federace, politiku společného
státu.
O těchto věcech se už tady hovořilo.
Argumenty byly uvedeny. Argumenty byly uvedeny pro to či
ono řešení, ale toto se mi zdá nepopiratelné.
I když teď už dodatečně, pod vlivem
různých okolností, přece jenom se
budeme snažit hledat nějaké ústavní
řešení, bude to spíše quasi ústavní
řešení. Ale i pak jsem četl z obou republikových
vlád z jednání z Židlochovic znepokojivá
slova. Když určité věci neprojdou ve
Federálním shromáždění,
udělají to národní rady.
Jistě, určité procesy se možná
nedají zastavit, ale mějme na zřeteli jejich
důsledky. Potom to tedy nebude žádné
ústavní řešení, bude to z právního
hlediska revoluční cesta. Možná, že
někomu to vyhovuje, protože se mu to jeví jako
vhodnější než pokračování
v určité ústavně-právní
kontinuitě, ale bude to skutečnost, která
už naší mezinárodně pokleslé
prestiži rozhodně nepřidá. Těžko
se to vysvětluje řadě zahraničních
činitelů. Myslím, že jste o tom také
dost informováni, že většina zahraničních
představitelů nechápe, proč nebylo
zvoleno referendum jako jediný adekvátní
prostředek rozhodování o této věci.
A chtěl bych říci, že srovnávání
této situace se situací v roce 1918 nebo v roce
1968 rozhodně není na místě. V roce
1968 se provedla změna vnitřního uspořádání
státu. Neříkám, že to nebyla
změna, o které by nebylo možno uskutečnit
referendum ze zásadních důvodů. Proč
to nebylo možné v roce 1968 si každý snad
zodpoví sám.
Byla to však změna řádově jiného
druhu, protože stát existoval. Měnilo se jeho
vnitřní uspořádání ve
smyslu uskutečnění toho, co bylo v ústavě
obecně deklarováno, ústavně-právní
vyjádření rovnoprávnosti českého
a slovenského národa. Ale teď jsme před
situací jinou. Teď jsme před rozhodováním
o tom, zda bude, nebo nebude československý stát
a toto není věc jenom politiků.
Jsem přesvědčen o tom, že vládní
koalice podlehla ústavnímu nihilismu - nehovořím
o tom poprvé, že v tomto směru nezvládla
situaci - a teď hledá nějaké řešení,
aby se aspoň určitá ústavní
forma zachovala. Sociální demokracie přišla
s návrhem, který to umožňuje. Samozřejmě,
že by bylo výhodnější, kdyby referendum
bylo na začátku tohoto procesu, dalo by limity jednání
politických stran, než na konci, kdy pro mnoho občanů
už je skutečně věc, zdá se, rozhodnuta.
Ale i tady do základů obou států by
měla být vložena vůle občanů
jako rozhodující ferment pro další jejich
existenci. Myslím, že bychom se měli více
starat o to, jak to, co se u nás děje, je vnímáno
i venku. Myslím, že podléháme mnoha
iluzím o tom, co jsme udělali, nebo neudělali.
Kolegyně Bellušová tady hovořila o minulém
období, jako by minulé období způsobilo
tento stav.
Minulé období - mám na mysli období
minulého zvoleného parlamentu - určité
věci vyřešilo, jisté věci nevyřešilo.
Ale podstatné bylo, že se jednalo a nikoho nenapadlo,
že by kvůli neúspěchu v určitých
věcech chtěl likvidovat stát. Tuto odpovědnost
vzaly na sebe dvě strany, s jejichž dílem se
teď setkáváme.
Chtěl bych vám nakonec ocitovat z liberálního
listu Guardian, který píše o ztrátě
iluzí v zemích východní Evropy, píše
o tom, že "jen málo občanů věří,
že demokratický systém vůbec zapustil
kořeny, většina se shoduje v názoru,
že komunismus byl nahrazen jinou, nedemokratickou mocí.
V Československu průzkumy ukazují, že
většina Čechů i Slováků
je proti rozdělení federálního státu.
Protože k rozdělení není jasná
ústavní legitimita, může to vytvořit
situaci zralou pro konflikt."
Vážené poslankyně, vážení
poslanci. V našich rukou, protože my mačkáme
knoflíky a zvedáme ruce, je významné
rozhodování. Měli bychom si být jeho
vážnosti vědomi. (Potlesk.)
Předsedající místopředseda
FS R. Zelenay:
Ďakujem, pán poslanec. Teraz vystúpi pán
poslanec Valenčík, po ňom sa pripraví
pán poslanec Šedovič, po ňom sa pripraví
pán poslanec Havlík a pán poslanec Pleva.
Prosím, pán poslanec Valenčík.
Poslanec SL R. Valenčík: Vážený
pane předsedo, vážený pane předsedající,
vážené Federální shromáždění.
Zabýváme se, nikoliv poprvé, otázkami
vpravdě historickými. Píšeme historii
a každý z nás si v ní přisuzujeme
určité místo. Přisuzuje si ho i ten,
kdo projednávání zákona o zániku
československého státu zlehčuje, kdo
zánik československého státu považuje
za hotovou věc, kdo dnešní jednání
považuje za nepodstatnou formalitu, která je na obtíž.
Ano, k zániku československého státu
skutečně může dojít. Může
dojít na dnešním jednání, pokud
se podařilo zkorumpovat o něco málo více
poslanců než při minulém jednání,
může dojít i jiným způsobem.
Pokud bude ovšem proces zániku československého
státu probíhat jako doposud, pokud bude obcházeno
vyjádření vůle občanů
formou referenda, pokud budou výkonnou mocí realizovány
kroky překračující ústavní
rámec a teprve následně zákonodárným
sborem projednávány - jak se již několikrát
stalo - bude možné konstatovat: Zánik československé
státu nebyl ani legitimní, ani legální.
V jakém smyslu by k zániku státu došlo?
Došlo by ve smyslu administrativním, přesněji
arbitrálním. Takovýto zánik je obžalobou
těch, kteří se na něm podíleli.
Takový zánik sice podstatným způsobem
změní společenskou realitu, nemusí
však být řadou zahraničních nebo
domácích subjektů v krátkodobější
či dlouhodobější perspektivě
uznán. Chci být špatným prorokem, přál
bych si, aby se řada mých obav nenaplnila, a abychom
mohli vytvořit společný domov Čechů,
Moravanů,
Slezanů a Slováků bez nutnosti prokázat
a deklarovat skutečnost, že ve smyslu přirozeného
i pozitivního práva společný stát
nezanikl, protože tento akt nebyl, jak jsem již uvedl,
ani legitimním, ani legálním. Co mám
na mysli? Jedním z omylů reprezentací vládnoucích
po listopadu 1989 byl jejich předpoklad, že okolní
svět nám bude nezištně pomáhat.
Nebudu připomínat desítky výroků
dodnes nejvlivnějších osobností našeho
politického života, kde se tento předpoklad
konstatuje s přesvědčivostí, která
dnes zní přinejmenším směšně.
Pokud ovšem ono "vyspělý svět nám
pomůže" nebylo vztaženo na celou společnost,
ale jen na malou skupinu vůdčích osob. Těm
je pomáháno vydatně. Možná právě
proto podlehly i naivní představě, že
to, co platí pro jejich osoby, platí pro celou společnost.
Možná právě to bylo příčinou
jejich tragického omylu.
Svět je ovšem jiný, než si představovaly
ve svém růžovém přemítání.
Svět prochází jednou z největších
civilizačních krizí.
Je to za prvé všeobecná odbytová krize,
která teprve začíná a která
bude mít dlouhodobý charakter. Stagnuje proces inovace
potřeb, které by ve vyspělých zemích
zvýšily poptávku, přičemž
velmi rychle probíhají inovační procesy
vedoucí ke snížení pracovní síly
a k růstu masy vytvářených užitných
hodnot. Takto paradoxní je dopad nové role vědeckotechnického
pokroku. Monetaristický koncept prosazovaný ne bez
příslušného zájmového
zázemí ve světové ekonomice vedl a
stále ještě vede k tomu, že si vyspělejší
země řeší své odbytové
problémy na úkor méně vyspělých
nebo - přesněji řečeno - exportují
své odbytové problémy do zemí méně
vyspělých. To má a nemůže nemít
za následek pád výroby v méně
vyspělých zemích, snížení
koupěschopné poptávky a reprodukci globální
odbytové krize v ještě větším
měřítku, která zpětně
zasahuje vyspělé země. V ekonomických
vztazích mezi jednotlivými zeměmi produkuje
nezvládaná odbytová krize tvrdost, neústupnost,
bezohlednost.
Je to za druhé a následně vznik nové
bipolarity světa mezi rychle chudnoucími zeměmi
takzvaného druhého a třetího světa
a mezi vyspělými zeměmi.
Je to za třetí, a projeví se to zvlášť
nepříznivě, stěhování
světového centra ze zóny Atlantiku do zóny
Pacifiku. Zatímco problémy v zemích napojených
na zónu Pacifiku se budou tímto posunem změkčovat,
tak naopak, zejména v Evropě, v důsledku
toho vyostřovat.
Je to za čtvrté řada neblahých tendencí,
které se v důsledku předešlého
budou na evropském kontinentu prosazovat. Stupňování
rasově a nacionálně motivovaných nálad
vůči přistěhovalcům se promítne
i do tendencí považovat jedny národy za nadřazené
jiným. Je téměř jisté, že
pro určité kruhy v SRN se tváří
v tvář narůstajícím ekonomickým
problémům stane podpora recidivy německého
expanzionismu a evropského pangermanismu náhradním
problémem, že v důsledku toho může
na vnitroněmecké politické scéně
dojít k závažným posunům směřujícím
proti tradičním hodnotám, které na
evropském kontinentu vznikly a které jí propůjčovaly
řád a důstojnost.
Zhroucení stability Evropy, které by na sebe po
nástupu sil již několikrát v historii
zdiskreditovaných nedalo dlouho čekat, by vedlo
k tomu, že by se celý náš kontinent dostal
pod palbu migračních procesů z východu
a jihu, migrační vlny by přitom rozsévaly
etnicky soudržné mafie rychle se adaptující
na místní podmínky.
Výše naznačené procesy jsou dnes ve
velmi pokročilém stadiu, a je nutné si klást
otázku, jak je zastavit, jak předejít tomu,
aby přerostly v kataklysma. Nejsme nezaujatými pozorovateli,
ale přímými účastníky
a patrně i spoluviníky toho, co se odehrává.
Proto jsem hovořil o tom, že se zabýváme,
bohužel nedůstojně, uspěchaným,
znevažovaným a tudíž povrchním
způsobem otázkami v pravdě historického
významu.
Vážení kolegové, žijeme stále
ještě ve společném domově a tento
domov má obrovskou hodnotu. A nejen pro naši zemi.
Měli bychom se rozloučit s představou, že
nám bude někdo nezištně pomáhat,
a naopak vzít na vědomí tvrdou skutečnost,
že v dnešním světě si jedni budou
řešit své problémy na úkor druhých,
především pak těch, kteří
se tomu nebudou bránit, kteří sami sebe budou
v naivní víře v pomoc shůry vydávat
napospas, a to i přes vůli a proti vůli prozíravých
a zodpovědných politiků, byť by tito
měli zvučná jména, značnou
autoritu a reprezentovali vlivné státy.
Zánik československého státu administrativním,
arbitrárním způsobem, zánik nucený,
nekvalifikovaný, uspěchaný, zánik
způsobem, který v sobě nese zárodky
konfrontačních řešení řady
sporných otázek, před kterými dnes
strkáme hlavu do písku, by znamenal podstatné
oslabení české a slovenské státnosti.
Vystavil by naše národy, občany, kteří
v něm žijí, velmi neblahým procesům,
které dnes probíhají ve světě.
A nejen to. Přispívá k tomu, aby se destabilizační
procesy na evropském kontinentu prosazovaly s ještě
větší razancí, aby gradovaly. Obávám
se, že bude implikovat velmi nebezpečné posuny
na vnitroněmecké politické scéně,
což je názor i řady mých přátel,
kteří v zemi našeho blízkého
souseda žijí. To, co tam bude mít určité
důsledky, o nichž jsem již hovořil, však
tam též má i své zdroje. Z hlediska
určitých ambicí a potřeby vytvářet
náhradní problémy totiž určitým
silám poslouží. Právě tak ovšem
poslouží, přesně již dnes slouží
tvorbě náhradních problémů
u nás, odvedení pozornosti od důsledků
chybně realizované ekonomické reformy, upevňování
autoritativních metod moci.
Vážení kolegové, zánik československého
státu není nevyhnutelný. K tomu se stačí
podívat jen na poslední dva výsledky výzkumu
veřejného mínění na Slovensku.
Tím méně pak nutný formou, která
je opozici nabízena, či přesněji,
do které je opozice tlačena. Chaos, destabilita,
konfrontace, neústavnost a podobně nehrozí,
alespoň ne ze strany opozice. Pokud určité
nebezpečí přece jen existuje, tak jedině
v důsledku jednání vládnoucích
reprezentací. Na opozici je vyvíjen nátlak
jen proto, aby ti, kteří jednají účelově,
krátkozrace a nezodpovědně, kteří
nerespektují stav dnešního světa nebo
jej nechtějí vidět, našli další
spoluviníky.
Dámy a pánové, od slušného člověka
je možné požadovat porozumění,
ochotu pomoci v dobré věci, nikoliv ovšem spoluvinu.
A ta, jak ukáže další vývoj, bude
větší, než si mnozí z nás
patrně dovedeme představit. Proto budu hlasovat
proti zákonu o zániku československého
státu, proto budu nadále považovat za svůj
domov zemi Čechů, Moravanů, Slezanů
a Slováků. (Potlesk.)
Předsedající místopředseda
FS R. Zelenay: Ďakujem, pán poslanec. Teraz vystúpi
pán poslanec Šedovič, po ňom sa pripraví
poslanec Havlík.
Poslanec SL J. Šedovič: Vážený
pán predseda, vážený pán predsedajúci,
vážené dámy a vážení
páni! Uplynulo presne osemsto sedemdesiatštyri dní
od chvíle, čo na pôdu Federálneho zhromaždenia
vstúpila Slovenská národná strana
v počte pätnásť poslancov, čo predstavovalo
päť percent z celkovej rozhodovacej sily Federálneho
zhromaždenia. Slovenská národná strana
vstúpila do politického ringu s jednoznačným
zámerom: vyslobodiť slovenský národ
z českého zovretia, zrúcať unitárnu
federálnu klietku, zrušiť toto Federálne
zhromaždenie.
Nijaká politická sila, pôsobiaca na tejto
pôde pred nami - a zatiaľ ani po nás - si takéto
jednoznačné zámery nevytýčila.
Dovolím si však poznamenať, že vytvorenie
samostatnej suverénnej štátnosti pokladá
Slovenská národná strana za základný
prostriedok na dosiahnutie demokracie a ekonomickej prosperity
Slovenskej republiky. Argumenty, ktorými sme presadzovali
svoj zámer, boli a zostali rovnaké. Každý
národ má právo na sebaurčenie. Je
to neodobrateľné právo, dané Bohom.
Najvyšším stupňom naplnenia tohto práva
je vlastná štátnosť národa. Každý
národ, ktorý chce mať vlastné meno,
niesť zodpovednosť za seba a svoje činy, ale
aj využívať možnosti spolupráce a
ochrany svetového spoločenstva, musí si vytvoriť
vlastný štát.
Unitárne federácie socialistického typu nemajú
v demokratických podmienkach šancu na prežitie,
pretože demokraciu priamo potláčajú.
Nie je možné totiž hovoriť o demokracii
tam, kde je utláčaný celý národ.
Zachovávanie tohto stavu znamená konzervovať
a akumulovať napätie, znamená brzdiť rozvoj,
znamená odčerpávanie tvorivýché
síl na zbytočný zápas o práva
a kompetencie v tzv. spoločnom štáte viacerých
národov. Úmyselne hovorím o takzvanom štáte,
pretože svet nechápe viacnárodný štát
ako štát viacerých národov, ale ako
štát hegemónneho národa, nech už
ide o štát, v ktorom sú hegemónmi Rusi,
Srbi, Angličania alebo Česi.
Ostatné národy sú chtiac - nechtiac v takomto
štáte v pozícii kolónie. Rozpad koloniálneho
systému pokračuje prirodzeným spôsobom.
Ako prvé sa rozpadli impériá koloniálnych
mocností, založené na vládnutí
silou. Vládnutie silou totiž vyžaduje najväčšie
finančné a iné náklady a podľa
zákona akcie a reakcie vyvoláva aj najväčší
odpor. V súčasnosti sa rozpadajú kolónie
socialistického typu, založené na rafinovanom
využívaní menších národov
pomocou pseudofederácií a podobných zoskupení,
ktoré navonok vystupujú ako unitárne štáty.
V bývalej Juhoslávii sa voči tomuto prirodzenému
procesu postavila ozbrojená sila a zhodila oponu, za ktorou
sa odohráva nechutné divadlo. Poznanie tohto divadla,
pozostávajúceho z krutej národnostnej vojny,
zmenilo pohľad demokratického sveta na postavenie
malých národov v bývalej socialistickej ríši.
Táto zmena pohľadu zrýchlila tok času
aj v Československu.
Stojíme dnes na prahu dverí, za ktorými je
pre nás, obyvateľov Slovenskej republiky a obyvateľov
Českej republiky, nový svet, svet spolupráce.
Kľúče od dverí držíme dnes
v rukách. Slováci a Česi totiž v posledných
73 rokoch nespolupracovali.
Spolupracovať môžu len rovnocenní partneri.
Rovnocennosť partnerov nespočíva len v ich
sile, ale predovšetkým v ich suverenite. My dnes môžeme
spomínané dvere nenásilne otvoriť a
s úsmevom, prípadne spevom na perách vojsť
do spomínaného nového sveta. Pokiaľ
ich neotvoríme, budú dvere vykopnuté a cez
ich prah prejdeme aj tak. Môže sa však stratiť
úsmev, nezaznie spev a potom to bude polovičatá
práca, nehodná majstrov.
S radosťou môžem dnes konštatovať, že
určujúce črty nášho pohľadu
na vec si za spomenutý časový úsek
osvojila väčšina poslancov FZ. Sú tu však
aj sily minulosti, ktoré vždy lovili v kalných
vodách, a preto sa aj dnes snažia čisté
a priezračné čo najviac zakaliť, pretože
v takom prostredí sa cítia ako doma, v ňom
sa im najlepšie operuje so lžou a demagógiou.
Tu pramení aj požiadavka presunu zodpovednosti za
svoje rozhodnutie na občana, ktorého podobu posledných
desaťročí výdatne kŕmili demagógiou
o socialistickom internacionalizme a výhodách centrálne
plánovaného hospodárstva.
Nie je pre mňa dôležité, že sa tieto
sily zahalili do farieb demokratickej ľavice, sociálnej
demokracie, prípadne kresťanského fundamentalizmu.
Podstatné pre mňa je, že opäť klamú,
že sa nezmenšila ich túžba po moci, že
spochybňujú rozhodnutie občana vo voľbách
a stavajú ho do úlohy hlupáka, ktorý
nevedel, aký program volí.
Na čom stavajú títo presadzovatelia referenda?
Predovšetkým na dezinformovanosti občana, na
jeho zastrašovaní predovšetkým v Slovenskej
republike, že nie je schopný uživiť sa svojou
prácou a schopnosťami, zároveň mu podsúvajú
víziu dobrého staršieho brata, ktorý
mu nezištne pomáha a snaží sa ho zachrániť.
Áno, je to podvod a vyvrátiť ho je možné
len tvrdými argumentmi. Tvrdé argumenty však
aj v kľudnej diskusii vyvolajú konfrontáciu
a práve konfrontácia je zámerom týchto
politických síl. Pokiaľ totiž tento proces
prebehne kľudne, bez konfrontácie, ukáže
sa pred občanom, že ich postoj v otázke štátoprávneho
postavenia bol len politickým pózovaním.
Sľúbili totiž Slovensku a slovenskému
národu rovnosť a rovnoprávnosť, dokonca
samostatnú hviezdičku či stoličku,
nikdy sa však o nič také v praktickej politike
nesnažili. A práve táto holá pravda
sa vynorí pred voličom a to je pre nich, pre ich
ďalšiu politickú existenciu nebezpečné.
Hlasovanie tohto parlamentu v predmete zákona o zániku
federácie ukáže, ktoré politické
sily to sú.
Zákon o zániku ČSFR je jednoduchý
a stručný. Napriek tomu hovorí veľmi
mnoho. To, že nezachádza do podrobností, pokladám
za jeho prednosť. Podrobnosti sú realizované
v iných zákonoch a dohodách Slovenskej republiky
a Českej republiky. Z uvedených dôvodov ho
pokladám za prijateľný a budem zaň hlasovať.
Ďakujem vám za pozornosť. (Potlesk.)