Česká národní rada 1992 – 1992

K bodu 4

Jedná se o legislativně technickou úpravu.

K bodu 5 až 9

Upřesňuje se osobní rozsah důchodového zabezpečení ve vazbě na jiné právní předpisy. U členů družstev se vychází z úpravy pracovních vztahů podle obchodního zákoníku. Společníci společnosti s ručením omezeným a komanditisté komanditních společností, pokud vykonávají pro společnost práci mimo pracovněprávní vztah a jsou za tuto práci odměňováni, se nebudou považovat za osoby samostatně výdělečně činné, ale za samostatnou skupinu účastnou důchodového zabezpečení, což odpovídá i nové úpravě nemocenského pojištění. Dále se zpřesňuje okruh příslušníků ozbrojených bezpečnostních sborů a služeb. Dále se reaguje na to, že pojem pracovního úrazu je od 1. 1. 1993 zúžen, což se odráží i v okruhu osob, které byly zabezpečeny jen pro případ a na základě pracovního úrazu; přitom se též přihlíží k tomu, že tyto osoby neplatí pojistné na sociální zabezpečení.

K bodu 10 a 31

Ze systému dávek důchodového zabezpečení se vypouští lázeňská péče, která bude součástí zdravotního pojištění.

K bodu 11 až 17

Zpřesňuje se hodnocení dob zaměstnání v návaznosti na jiné právní úpravy a na úpravu účasti na důchodovém zabezpečení; jde zejména o členství v družstvu, činnost společníků společnosti s ručením omezeným a službu v ozbrojených silách. U osob samostatně výdělečně činných se, obdobně jako u zaměstnanců, stanoví, že předpokladem hodnocení doby jako zaměstnání pro účely důchodového zabezpečení je účast na nemocenském pojištění.

K bodu 18

V návaznosti na novou daň z příjmů a na zákon o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti se stanoví, co se rozumí hrubým výdělkem pro účely stanovení průměrného měsíčního výdělku po 31. prosinci 1992. Vychází se přitom z vyměřovacího základu pro stanovení pojistného. Okruh hrubých výdělků před 1. lednem 1993 se nemění.

K bodu 19

Vypouští se časové omezení v § 19 odst. 1 u definice pracovního úrazu (které bylo vloženo zákonem č. 235/1992 Sb. ve vazbě na zrušení pracovních kategorií), podle něhož se pracovní úrazy hodnotily jen do 31. prosince 1992. Po zrušení pracovních kategorií od 1. 1. 1993 by toto omezení negativně dopadlo na občany, kteří se stali invalidní nebo částečně invalidní následkem pracovního úrazu a nezískali potřebnou dobu zaměstnání pro nárok na důchod.

K bodu 20 až 22

Vzhledem k tomu, že od 1. 1. 1993 již nebude srážena daň ze mzdy, řeší se stanovení nejvyšší procentní výměry starobního a invalidního důchodu. Protože důchody vyměřované v roce 1993 budou vycházet z výdělků dosahovaných v roce 1992 a v předcházejících letech, které byly daněny daní ze mzdy, navrhuje se, aby pro tyto důchody platila dosavadní úprava. Pokud by se však v roce 1993 vycházelo z rozhodného období, které by zahrnovalo rok 1993, přihlíželo by se již k novému daňovému zatížení a k placení pojistného; přitom se vychází, tak jako dnes, z toho, že pro tyto účely občan nevyživuje žádné osoby.

K bodu 23

V definici částečné invalidity se opouští kritérium posuzování schopnosti výkonu stejně nebo méně kvalifikovaného zaměstnání, což v důsledku zrušení jednotlivých mzdových předpisů, které stanovily příslušné kvalifikační požadavky, již je v praxi obtížné. Místo toho se stanoví, že schopnost výkonu zaměstnání za zvlášť ulehčených pracovních podmínek se bude vztahovat i k méně kvalifikovanému zaměstnání, což je určité rozšíření, které je pro občana výhodnější, a schopnost k výkonu jiného než dosavadního zaměstnání se bude posuzovat nikoliv ve vazbě na nižší kvalifikaci, ale s přihlédnutím k zaměstnání kladoucímu podstatně menší požadavky na fyzické nebo psychické schopnosti. Dále se upouští od členění částečné invalidity podle kvalifikace do dvou skupin (písmeno a) a b)), což v posudkové praxi činilo často problémy.

K bodu 24 až 26, 31, 37 a 39

Jedná se o legislativní úpravy.

K bodu 27 až 29, 32, 34 až 36

V návaznosti na novou připravovanou úpravu úhrad za pobyt v ústavních zařízeních se ruší ustanovení, která omezovala výplatu důchodu v těchto případech; při pobytu v ústavu bude náležet plný důchod, z kterého bude občan platit přímo úhradu, a to ve výši diferencované podle kvality služeb. Zároveň se zaručuje minimální zůstatek důchodu či jiného příjmu. Dále se vzhledem ke zdravotnímu pojištění uvolňuje výplata důchodu v případech, kdy byla omezena při pobytu v psychiatrické léčebně a léčebně pro dlouhodobě nemocné.

K bodu 30

Úprava vyplývá ze změny kompetencí.

K bodu 38

§ 145a

Stanoví se vztah k obecným předpisům nemocenského pojištění. Pokud tento zákon nestanoví odchylky, platí obecná úprava nemocenského pojištění zaměstnanců.

Ke změně proti dosavadní úpravě dochází u osob samostatně výdělečně činných a spolupracujících osob, které nemají na území České republiky trvalý pobyt. Tyto osoby nebudou podléhat sociálnímu zabezpečení, pokud ovšem mezistátní úmluva nestanoví jinak. Uzavření takové úmluvy se předpokládá i se Slovenskou republikou, takže občané Slovenské republiky, kteří na území České republiky budou vykonávat samostatnou výdělečnou činnost, budou nemocensky a důchodově pojištěni v České republice a dávky z tohoto pojištění se jim budou případně zasílat i do místa trvalého bydliště ve Slovenské republice.

§ 145b

Pojištění osoby samostatně výdělečně činné vzniká dnem, v němž zahájila samostatnou výdělečnou činnost. Tento den uvede na přihlášce k pojištění. Povinnému pojištění podléhá vždy v roce zahájení činnosti; pojistné lze však platit z minimálního vyměřovacího základu. Upravuje se účast na pojištění v následujícím roce, a to se zřetelem na datum zahájení činnosti; byla-li činnost zahájena po 30. září, nebude se k těmto příjmům přihlížet, neboť objektivně neukazují na rozsah samostatné výdělečné činnosti.

§ 145c

Nově se vymezují podmínky účasti osob samostatně výdělečně činných a spolupracujících osob na nemocenském pojištění, a to tak, že se stanoví, v kterých případech nejsou účastny nemocenského pojištění. Zvyšuje se hranice příjmu ze samostatné výdělečné činnosti, která zakládá povinné pojištění, a to z 9.600 Kčs ročně na dvanáctinásobek minimální mzdy za kalendářní rok. Občané, kteří dosahují nízkých příjmů, t. j. pod uvedenou hranici, např. i z důvodu, že vykonávají samostatnou výdělečnou činnost vedle svého zaměstnání nebo jsou poživateli důchodu, nemusí z tohoto příjmu platit pojistné na sociální pojištění a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti.

Pokud se však osoba samostatně výdělečně činná odhlásila z pojištění a zaplatila pojistné, zůstává její pojištění zachováno (pojistné se nevrací), i když dosáhla v rozhodném období nižšího než stanoveného příjmu.

§ 145d

V tomto ustanovení se řeší dopad přerušení výkonu samostatné výdělečné činnosti na trvání pojištění. Rozlišuje se, zda k přerušení došlo z "moci úřední", to znamená, že občanovi je pozastaven výkon samostatné výdělečné činnosti, či k přerušení došlo z jiných důvodů. Při pozastavení činnosti ani občan ani nikdo jiný v jeho prospěch (např. spolupracující osoba,zaměstnanci) nemůže činnost vykonávat. Po dobu pozastavení výkonu činnosti je osoba samostatně výdělečně činná vyňata z pojištění a je povinna se z tohoto pojištění odhlásit. V ostatních případech, kdy přerušuje svou činnost z důvodu péče o dítě, výkonu vojenské nebo civilní služby, nebo z jiných vážných dlouhodobých důvodů, se může, avšak také nemusí odhlásit z pojištění, a to bez ohledu na to,zda výdělečná činnost je či není nadále vykonávána.

§ 145e

V tomto ustanovení jsou taxativně uvedeny důvody zániku pojištění osoby samostatně výdělečně činné. Jde o případy, kdy občan přestal natrvalo vykonávat samostatnou výdělečnou činnost (zaniklo jeho oprávnění k této činnosti anebo prohlásil, že tuto činnost již nebude vykonávat, pokud jde o činnosti, k jejichž výkonu není třeba oprávnění). Pojištění také zaniká dnem podání odhlášky, jestliže výkon činnosti se přerušuje na dobu aspoň 12 měsíců.

§ 145f

Řeší se vynětí a zánik pojištění u spolupracujících osob tak, že jejich účast vždy závisí na účasti osoby samostatně výdělečně činné.

§ 145g

Z nemocenského pojištění nebude náležet již lázeňská péče, stejně jako je tomu u zaměstnanců. Jinak se rozsah dávek, poskytovaných z nemocenského pojištění osob samostatně výdělečně činných, oproti dosavadní úpravě nemění.

§ 145h

U osob samostatně výdělečně činných zůstává pro nárok na dávky nemocenského pojištění zachována podmínka zaplacení pojistného za celou dobu trvání pojištění, včetně měsíce, za který dávka náleží. Upustilo se však od podmínky, že pojistné musí být zaplaceno včas. Pokud dlužné pojistné bude zaplaceno do jednoho roku od splnění ostatních podmínek pro nárok na dávku, dávka se po doplacení pojistného přizná. Podle předpisů upravujících placení pojistného je již možno vymáhat dlužné pojistné, včetně penále, a ukládat pokuty za neplacení pojistného včas. Proto další sankce, t. j. ztráta nároku na dávku při nezaplacení pojistného včas, je již neodůvodněná. Zároveň se stanoví, v kterých případech se nevyžaduje zaplacení za dobu, po kterou se dávka poskytuje.

§ 145i

Přídavky na děti, podpora při narození dítěte a pohřebné náleží vždy jen jednou, i když občan vykonává více činností (zaměstnání), z nichž každá zakládá samostatně účast na nemocenském pojištění (zabezpečení). Proto se stanoví, že z nemocenského pojištění osob samostatně výdělečně činných tyto dávky nenáleží, pokud náleží podle jiných předpisů o nemocenském zabezpečení.

§ 145j - § 145k

Tato ustanovení obsahují odchylky od úpravy v nemocenském pojištění, týkající se nároku na dávky a jejich poskytování.

U dávek, nahrazujících ušlý příjem, je u osob samostatně výdělečně činných podmínkou nároku na tyto dávky, že po dobu, za kterou se poskytují, nevykonávají samostatnou výdělečnou činnost. U zaměstnanců je podmínkou pro nárok na tyto dávky, že za dobu jejich poskytování jim nenáleží příjem (mzda nebo plat).

Rozhodným obdobím pro stanovení vyměřovacího základu u osob samostatně výdělečně činných zůstává i nadále kalendářní rok.

Nemocenské bude náležet jako dosud od prvního kalendářního dne pracovní neschopnosti.

K bodu 40

Doplňují se potřebná zmocňovací ustanovení k vydání nebo změně prováděcích předpisů, která byla v roce 1991 federálními předpisy z kompetenčních důvodů zrušena; již od 1. 1. 1993 je třeba v návaznosti na změny prováděné tímto zákonem novelovat prováděcí vyhlášku k zákonu o sociálním zabezpečení.

Zákon č. 46/1991 Sb., o zvyšování důchodů, stanovil též podmínky a způsob pravidelného zvyšování důchodů. Zvýšení důchodů přitom vázal na splnění stanoveného procentního růstu buď životních nákladů nebo průměrné mzdy. Druhý ukazatel, t. j. růst průměrné mzdy, však není vymezen obdobím, za které se růst sleduje, a tím vznikají v praxi problémy, neboť v rámci kalendářního roku dochází k různým výkyvům (např. nejvyšší průměrná mzda bývá v prosinci, zatímco v lednu následujícího roku zpravidla zase poklesne). Proto se navrhuje vypustit ze zákona hledisko růstu průměrných mezd a zvyšování důchodů důsledně vázat na růst životních nákladů.

K bodu 1 až 3

Navrhuje se zrušit § 75 odst. 3 zákoníku práce, který zakazuje vedoucímu organizace a vedoucím pracovníkům v jeho přímé řídící působnosti vykonávat výdělečnou činnost, která je shodná s předmětem činnosti organizace, v níž jsou zaměstnáni. Tato nezbytná úprava reaguje na naléhavé potřeby praxe, neboť se ukazuje, že stanovení zákazu výkonu výdělečné činnosti, která je shodná s předmětem činnosti organizace, pro vedoucí organizací a vedoucí pracovníky v jejich přímé řídící působnosti je brzdícím činitelem privatizace v některých odvětvích, například ve zdravotnictví. Vedoucím pracovníkům tak bude umožněna výdělečná činnost shodná s předmětem činnosti organizace, pokud budou mít předchozí písemný souhlas svého zaměstnavatele.

K bodu 4

V návaznosti na změny předpisů o nemocenském pojištění zaměstnanců se zpřesňuje okruh důvodů omluvené nepřítomnosti v práci, aby pracovněprávní předpisy korespondovaly novému znění předpisů nemocenského pojištění.

K bodu 5

Navrhuje se, aby k provedení úpravy náhrady za ztrátu na výdělku byla zmocněna vláda České republiky vydat nařízení.

Zmocnění k vydání nařízení vlády o úpravě náhrady za ztrátu na výdělku bylo dříve v zákoníku práce obsaženo. K jeho vypuštění došlo pouze proto, že po přijetí ústavního zákona č. 556/1990 Sb. nemohlo být s ohledem na tehdejší znění čl. 22 ústavního zákona č. 143/1968 Sb. využito.

K bodu 6 a 7

Novela zákoníku práce (zákon č. 231/1992 Sb.) zavedla zákonné pojištění odpovědnosti organizace za škodu. Toto ustanovení dosud nenabylo účinnosti (má jí nabýt dne 1. 1. 1993).

V souvislosti s průběhem transformace a privatizace a rozvojem tržního hospodářství vláda České republiky dospěla k závěru, že potřebám tržního hospodářství lépe odpovídá povinné smluvní pojištění (viz § 789 věta první občanského zákoníku). Vzhledem k povaze smluvního pojištění bylo nutno ze zákona zakotvit vedle povinnosti organizace i povinnost pojišťovny uzavřít pojistnou smlouvu. V opačném případě by organizace byly vůči pojišťovně v nerovném postavení.

Institut povinného smluvního pojištění sice vyhovuje principům tržního hospodářství, nelze jím však zcela zajistit závazky, které pro Českou republiku vyplývají z úmluv Mezinárodní organizace práce č. 12, 17 a 42 (publikované pod č. 437 a 438/1990 Sb.), podle kterých vnitrostátní zákonodárství má obsahovat ustanovení, která se zřetelem k vnitrostátním podmínkám budou považována za nejvhodnější k tomu, aby se za všech okolností v případě platební neschopnosti zaměstnavatele nebo pojišťovatele zajistilo placení odškodnění osobám utrpěvším pracovní úraz nebo v případě smrti osobám na nich závislých. Tyto úmluvy mají podle článku 2 ústavního zákona č. 23/1991 Sb., kterým se uvozuje Listina základních práv a svobod, přednost před zákonem. Soulad s těmito úmluvami se alespoň částečně řeší v návrhu novelizovaného ustanovení § 205d odst. 2 a § 251, podle něhož v případě, že při zrušení organizace neuspokojí nároky z odpovědnosti za škodu při pracovních úrazech nebo nemocích z povolání likvidátor, přechází tato povinnost na stát. Uvedená ustanovení však nepokrývají případy, kdy organizace nesplní svou povinnost uzavřít pojistnou smlouvu, popřípadě dojde-li k vypovězení této smlouvy, neboť taková úprava by byla návodem k tomu, aby povinnost uvedenou v § 205d odst. 1 organizace neplnily. V zájmu toho, aby nároky pracovníků na odškodnění byly uspokojovány v souladu s výše uvedenými úmluvami, je třeba zvýšenou kontrolní činností příslušných orgánů podle zákoníku práce a živnostenského zákona zajistit, aby povinné smluvní pojištění bylo organizacemi v praxi realizováno.

Navrhovaná změna § 251 se provádí v souvislosti se změnou ustanovení § 205d zákoníku práce, kterým se zavádí povinné smluvní pojištění. V zájmu zajištění závazků vyplývajících z úmluv Mezinárodní organizace práce č. 12, 17 a 42 se navrhuje, aby v případě, že při zrušení organizace neuspokojí nároky pracovníků na odškodnění pracovního úrazu nebo nemoci z povolání likvidátor (popř. pojišťovna), byl povinen tyto nároky uspokojit stát.

K bodu 8

Zavedení nových povinností pro zaměstnance v podobě srážek různých druhů pojistného bude mít vliv na způsob zjišťování průměrného měsíčního čistého výdělku. Z toho důvodu je nutné stanovit pro některé pracovněprávní předpisy (například zákon č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, v platném znění), co je průměrný měsíční výdělek.

Zákon č. 1/1992 Sb. se dílčím způsobem noveluje vzhledem k nové právní úpravě týkající se členů družstev; nové předpisy již nemají specifickou úpravu pro členy zemědělských družstev, z které zákon č. 1/1992 Sb. vycházel.

Změny, které návrh zákona přináší ve výpočtu dávek nemocenského pojištění a při jejich poskytování, si vyžadují přijetí přechodných ustanovení. Z důvodu co největší jednoduchosti při přechodu na novou úpravu se stanoví, že od 1. 1. 1993 se peněžité dávky nemocenského pojištění nahrazující mzdu poskytují za kalendářní dny podle nové úpravy, a to i ty dávky, na které vznikl nárok přede dnem účinnosti nové úpravy. V opačném případě by totiž plátci dávek vypláceli vedle sebe,a to i po dlouhou dobu (někdy i déle než 1 rok), dávky některým pojištěncům za pracovní dny (podle dřívější úpravy), jiným pojištěncům pak za kalendářní dny, což by bylo administrativně náročné a vedlo by to též ke zvýšení chybovosti. Denní výši těchto dávek je nutno přepočítat v poměru počtu pracovních dnů připadajících podle rozvrhu týdenní pracovní doby zaměstnance na jeden týden k počtu kalendářních dnů v týdnu. Ponechání dávky v dosavadní denní výši a její poskytování za kalendářní dny by totiž znamenalo neodůvodněné zvýhodnění zaměstnanců a nárůst výdajů na nemocenské pojištění.

Vzhledem k tomu, že podpora při ošetřování člena rodiny je krátkodobou dávkou, navrhuje se, aby v těch případech, kdy na ni vznikl nárok před 1. 1. 1993, byla za celou dobu trvání (nejvýše 7, popř. 13 pracovních dnů) poskytována podle dosavadní úpravy; přepočet těchto dávek by byl administrativně náročný.

Dále se upravuje stanovení rozhodného období v souvislosti s přechodem na novu právní úpravu.

Nároky na dávky nemocenského zabezpečení osob samostatně výdělečně činných vzniklé před 1. 1. 1993 se budou posuzovat podle dosavadních právních předpisů; to bude platit i pro podmínku zaplacení pojistného. Vzhledem k tomu, že těmto osobám se dávky vyplácely za kalendářní dny, není třeba je přepočítávat. Dále se stanoví, že pro nároky vzniklé za účinnosti nové úpravy se bude rozhodné období posuzovat podle této nové úpravy, a to od 1. 1. 1993. Osobám, které vykonávaly samostatnou výdělečnou činnost a před 1. 1. 1993 nebyly povinny podávat přihlášku k sociálnímu zabezpečení, se ukládá povinnost tuto přihlášku podat do 31. 1. 1993, pokud budou splněny podmínky pro pojištění podle nové úpravy.

Od března 1993 se uvolňuje výplata dávek důchodového zabezpečení, která byla omezena v důsledku pobytu v ústavu sociální péče, neboť ze svého důchodu budou občané platit přímo úhradu za pobyt podle nové právní úpravy.

Náhrady za ztrátu na výdělku poskytované podle zákoníku práce v souvislosti s poklesem pracovníkova výdělku po pracovním úrazu nebo po onemocnění nemocí z povolání ani náhrady za ztrátu na výdělku poskytované podle občanského zákoníku nebyly podrobovány dani ze mzdy, neboť se vypočítávaly z rozdílu čistých příjmů poškozených pracovníků. Od 1. ledna 1993 však již podle schváleného zákona ČNR o daních z příjmů a podle zákona ČNR o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a zákona ČNR o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění budou podrobovány uvedené dani a srážkám zmíněných pojistných a příspěvku. Tím by byli při zachování dosavadní výše náhrady za ztrátu na výdělku pracovníci podstatně znevýhodněni.

Navrhuje se proto zvýšit od 1. ledna 1993 náhrady za ztrátu na výdělku poskytované již před 1. lednem 1993 o částku odpovídající zhruba zmíněné dani, pojistnému a příspěvku. Pro případy, kdy není náhrada za ztrátu na výdělku poskytována pevně určenou částkou, ale kdy je každý měsíc znovu vypočítávána, se navrhuje zjistit čistý výdělek po vzniku škody odečtením zálohy na daň, pojistného a příspěvku. Náhradu za ztrátu na výdělku se navrhuje zvýšit i v těchto případech o 35%, neboť bude tvořit rozdíl mezi čistým průměrným výdělkem před vznikem škody a čistým výdělkem dosahovaným v jednotlivých měsících po vzniku škody. Případné dopady, které vyplývají z odlišné konstrukce daně z příjmů, nelze cestou pracovněprávní úpravy eliminovat.

Uplatnění návrhu bude znamenat zvýšení nákladů odpovědných organizací za poskytování náhrady na ztrátu na výdělku o 35%. Celkový dopad tohoto zvýšení nákladů nelze pro nedostatek statistických podkladů kvantifikovat. Kromě toho statistika tohoto druhu, kterou by bylo možno zobecnit, neexistuje. Nepůjde však o zvýšení příjmů dotčených pracovníků, ale o odpovídající zvýšení příjmů státního rozpočtu, případně fondu všeobecného zdravotního pojištění prostřednictvím daně z příjmů fyzických osob a dalších povinných odvodů organizací.

S ohledem na zánik zemědělských družstev a jejich transformování na družstva či jiné podnikatelské formy nejdéle do 28. 1. 1993 je nadbytečná úprava obsažená v zákoně č. 103/1964 Sb. a vyhlášce č. 104/1964 Sb. Proto se navrhuje zrušení těchto předpisů.

V návaznosti na změnu výplat důchodů do ústavních zařízení se ruší dosavadní omezující ustanovení předpisů o státním vyrovnávacím příspěvku.

Dále se vypouští v zákoně o odstupném poskytovaném při skončení pracovního poměru překonané ustanovení o průměrném výdělku uvolňovaného pracovníka odměňovaného za práci v zemědělském družstvu.

Účinnost zákona se navrhuje k témuž datu, jako nabude účinnosti zákon ČNR o daních z příjmů a zákon ČNR o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti. Účinnost ustanovení týkajících se výplat důchodů do ústavů sociální péče se však navrhuje od března 1993, a to v návaznosti na připravovanou novou právní úpravu stanovení výše úhrad za pobyt v těchto ústavech, která má nabýt účinnosti dnem 1. března 1993; rovněž k 1. březnu se navrhuje účinnost novely zákona č. 46/1991 Sb.

I. V nemocenském pojištění

Dávky nemocenského pojištění zaměstnanců, kteří tvoří převážnou část nemocensky pojištěných, se dosud stanoví z čisté denní mzdy a vyplácejí za pracovní dny. U nemocenského a podpory při ošetřování člena rodiny se stanoví za první tři pracovní dny pracovní neschopnosti ve výši 70% a od 4.pracovního dne ve výši 90% čisté denní mzdy, u peněžité pomoci v mateřství od prvního pracovního dne ve výši 90%, vždy však maximálně ze 180 Kčs čisté denní mzdy při 5 denním pracovním týdnu. Maximální nemocenské za 1 měsíc tak v současné době činí v průměru 3520 Kčs. Rozhodným obdobím, z něhož se zjišťuje výdělek pro stanovení dávek nemocenského pojištění, je ve většině případů kalendářní rok. Při výkonu dvou nebo více zaměstnání náleží dávky samostatně z každého z nich, přičemž omezení maximem čisté denní mzdy se vztahuje na úhrn dávek.

Průměrná sazba nemocenského vyjádřená podílem z hrubého výdělku činí v současné době cca 72%. Její konkrétní výše u jednotlivých případů závisí:

- na výši výdělku - sazby daně ze mzdy jsou progresivní a z výdělků převyšujících maximální hranici čisté denní mzdy se již výše nemocenského nezvyšuje. Podíl nemocenského na dosaženém výdělku se s růstem výdělku snižuje,

- na věku, pohlaví a rodinné situaci - zařazení do daňové skupiny zásadním způsobem ovlivňuje při stejném hrubém výdělku výši čistého příjmu a tedy i výši nemocenského,

- na době trvání nemoci - při kratší době trvání pracovní neschopnosti je procentní sazba v průměru nižší než u delších nemocí (za první 3 dny pracovní neschopnosti náleží nemocenské jen ve výši 70% průměrné čisté denní mzdy).

Celkové výdaje na dávky nemocenského pojištění odvozované ze mzdy rostou (v roce 1990 činily 9,0 mld Kčs, v roce 1991 9,2 mld Kčs a v roce 1992 se očekávají ve výši 10,1 mld Kčs), avšak pomaleji než průměrná mzda. Je to způsobeno poklesem počtu pojištěnců i počtu případů ošetřování nemocných dětí v důsledku prodloužení poskytování rodičovského příspěvku do tří let věku, zejména však zaostáváním maximální hranice, z níž se stanoví nemocenské. Tato hranice byla od roku 1956 zvýšena jen v roce 1985 a 1991. Za 35 let se hranice zvýšila o 50% (ze 120 Kčs na 180 Kčs), zatímco průměrná mzda se do roku 1993 zvýší o 293%.

Výdaje na dávky nemocenského pojištění se pro rok 1993 rozpočtují ve výši 10,9 mld Kčs; z toho připadá na nemocenské 8,5 mld Kčs, na podporu při ošetřování člena rodiny 0,6 mld Kčs a na peněžitou pomoc v mateřství a vyrovnávací příspěvek v těhotenství a mateřství 1, 8 mld Kčs. Vývoj výdajů a počtu pojištěných je uveden v tabulkové příloze. To, že veškeré výdaje na dávky nemocenského pojištění se hradí ze státního rozpočtu, vede v některých případech ke zneužívání dávek a k neodůvodněnému růstu výdajů. Zaměstnavatelé ani zaměstnanci nejsou na hospodárném využívání prostředků na nemocenské pojištění nijak zainteresováni.

V důsledku daňové reformy, v návaznosti na zákon o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a v důsledku růstu mezd se navrhuje provést změny v nemocenském pojištění, které budou mít různý dopad na výdaje státního rozpočtu na dávky nemocenského pojištění.

Dopad navrhovaných změn na státní rozpočet ukazuje tento přehled:

K bodu 1)

Dosud se nemocenské dávky poskytovaly u pracovníků za pracovní dny a u osob samostatně výdělečně činných za kalendářní dny. Navrhuje se sjednotit poskytování těchto dávek u všech pojištěnců za kalendářní dny.