Česká národní rada 1992 – 1992

V případě, že nemovitost vydá jiná osoba než stát, vznikne této osobě nárok na vrácení kupní ceny, kterou zaplatila při koupi věci. Tento nárok musí být uplatněn u příslušného orgánu státní správy ve lhůtě 6 měsíců od vydání nemovitosti.

Pokud vázly na nemovitosti ke dni převzetí pohledávky peněžních ústavů, zajištěné omezením převodu nemovitosti a vypořádané podle zvláštních předpisů, uhradí oprávněná osoba částku, kterou takto stát vypořádal.

Zásada nezakládá právo povinné osoby požadovat na osobě oprávněné v souvislosti s vydáním věci finanční nebo jiné nároky, kromě těch, které jsou stanoveny v zákoně. Jde zejména o to, že povinná osoba nemůže požadovat náklady na údržbu, náklady vzniklé nedodržením smluv v důsledku vydání věci apod.

Rovněž oprávněná osoba nemůže uplatňovat vůči osobě povinné žádné jiné nároky, než které jsou upraveny v zákoně. Zejména nelze požadovat úhradu nájemného za užívání věci před jejím vydáním, náhradu za opotřebení věci, náhrady za zhodnocení nebo znehodnocení věci apod. Vydávaná věc může sloužit v době vydání jako zástava, pokud se taková věc vydá, je povinná osoba povinna svůj závazek vypořádat nebo zajistit jiným způsobem (např. jinou věcí). V některých případech stát při převzetí věci poskytl finanční náhradu nebo vyplatil kupní cenu. V takových případech je oprávněná osoba, které byla věc vydána, povinna poskytnutou částku vrátit. Nevydává-li se věc, provede se započtení takové částky vůči finanční náhradě poskytované za nevydávanou věc.

V některých případech je povinnou osobou i jiná osoba než stát. Může jít nejen o družstva, spolky popř. jiné právnické osoby, ale i o osoby fyzické. Pokud taková osoba různá od státu vydá nemovitost, vznikne jí nárok na vrácení kupní ceny, kterou zaplatila při koupi věci.

Vydávaná nemovitost mohla v době převzetí státem představovat zajištění pohledávky peněžního ústavu (např. spořitelny). V některých případech stát tyto dluhy vypořádal. Proto se oprávněné osobě ukládá vypořádanou částku státu uhradit.

Zásada č. 16

Správní a notářské poplatky související s vydáním nemovitosti a její registrací se nevyměřují.

Oprávněná osoba domáhající se svého práva podle tohoto zákona proti povinné osobě je osvobozena od soudních poplatků. Osvobozena od soudních poplatků je též osoba domáhající se svého práva podle zásady č. 8, jestliže soud rozhodl v její prospěch.

Nezbytné náklady spojené s oceněním věcí, identifikací parcel a vyměřením pozemku hradí stát.

Zásada upravuje osvobození oprávněné osoby od všech poplatků v souvislosti s vydávím nemovitosti. Úhrada nezbytných nákladů jde k tíži státu.

Zásada č. 17

Ode dne účinnosti tohoto zákona zanikají tato práva k majetku uvedenému v zásadě č.2:

a) právo užívání půdy a jiného zemědělského majetku k zajištění výroby,

b) právo užívání k zajištění lesní výroby a ostatních funkcí lesa,

c) právo bezplatného užívání rybníků,

d) právo trvalého užívání nemovitostí, které převzal stát,

e) právo hospodaření s nemovitostmi, které převzal stát.

Nedošlo-li mezi dosavadním uživatelem a vlastníkem k jiné dohodě, vznikne ode dne účinnosti tohoto zákona nebo dnem, kdy byl pozemek podle tohoto zákona vydán, mezi nimi nájemní vztah, který lze vypovědět k 1. říjnu běžného roku výpovědí doručenou nejpozději do jednoho měsíce před tímto dnem. Výpovědní lhůta činí jeden rok, pokud nebude dohodnuto jinak; v případě, že oprávněné osobě mají být vydány také budovy a stavby nebo poskytnuty náhrady podle tohoto zákona, nemůže výpovědní lhůta u výpovědi dané nájemcem skončit dříve, než tyto nároky vypořádá.

Je-li na pozemku zřízena zahrádkářská nebo chatová osada, skončí výpovědní lhůta dnem, kdy mělo skončit právo dočasného užívání pozemku. Nájemce má právo na prodloužení nájmu o dalších deset let, nedohodnou-li se účastníci jinak. Nájemce má po dobu nájmu předkupní právo k pozemku. Výše nájemného a kupní cena se řídí bonitou a kulturou pozemku v době vzniku práva užívání. Ustanovení § 21 vyhlášky MFCM ČR č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění pozdějších předpisů, umožňující zvýšení zjištěné ceny, se v tomto případě nepoužije.

Nachází-li se na pozemku trvalé kultury patřící k nezbytnému rostlinnému genofondu nebo slouží-li pozemek výlučně k vypěstování nových šlechtěných odrůd, nemůže výpovědní lhůta u výpovědi podané vlastníkem, skončit dříve, než bude dosaženo účelu, k němuž byl pozemek užíván ke dni účinnosti tohoto zákona.

Nájemce je oprávněn užívat pozemek v souladu s jeho určením podle předpisů o evidenci nemovitostí. S užívanou nemovitostí je povinen nakládat s péčí řádného hospodáře a po skončení nájmu vrátit budovy a stavby ve stavu odpovídajícím obvyklému opotřebení.

Nedošlo-li mezi dosavadním uživatelem a vlastníkem nemovitostí, s výjimkou zemědělské půdy, k jiné dohodě, vznikne dnem účinnosti tohoto zákona nebo dnem, kdy byla nemovitost vydána, mezi nimi nájemní vztah, který lze kdykoliv vypovědět. Výpovědní lhůta je 3 měsíce. Výpovědní lhůta začne běžet prvního dne měsíce následujícího po doručení výpovědi.

Pro zánik některých užívacích práv, kdy tato zákonná úprava má zajistit právní stav a řádné využívání půdy při zrušení užívacích práv zemědělských a lesních organizací, se přejímá obdobná úprava, jakou má zákon č. 229/1991 Sb. Mezi oprávněnou osobou a uživatelem vzniká nájemní vztah ze zákona. Zákon nedovoluje uživateli vypovědět nájemní vztah k pozemku, který je pro oprávněnou osobu nepřístupný. Je proto zákonem uloženo uživateli využívat tento pozemek za náhradu. Upravuje se ochrana zahrádkářských a chatových osad povinností dodržet s nájemcem původně sjednanou dobu dočasného užívání pozemku s tím, že nájemce má právo na prodloužení nájmu o dalších deset let, pokud se účastníci nedohodnou jinak.

Odstavec, týkající se výpovědní lhůty v případě, že na pozemku se nachází trvalé kultury patřící k rostlinnému genofondu, přejímá právní úpravu zákona č. 93/1992 Sb., který novelizoval zákon č. 229/1991 Sb. Totéž platí i pro odstavec, který upravuje jak vznik, tak i vypověditelnost nájemního vztahu mezi vlastníkem nemovitosti a dosavadním uživatelem.

Zásada č. 18

Dnem převzetí nemovitosti vlastník vstupuje do práv a závazků pronajímatele, plynoucích z dohody o odevzdání a převzetí bytu, z nájmu pozemku nebo ze smlouvy o nájmu nebytového prostoru v převzaté nemovitosti.

Dosavadní uživatelé bytů, pozemků a nebytových prostor v převáděných nemovitostech, které slouží

a) činnosti diplomatických a konzulárních misí,

b) poskytování zdravotnických a sociálních služeb,

c) školství,

d) provozu kulturních zařízení,

e) pracovní rehabilitaci a zaměstnání zdravotně postižených osob, mají nárok vůči vlastníkovi na uzavření dohody o užívání bytu, pozemku nebo nájmu nebytových prostor. V těchto případech může vlastník dohodu vypovědět nejdříve po uplynutí 10 let ode dne účinnosti tohoto zákona, nedohodnou-li se účastníci jinak; tento závazek přechází na všechny další vlastníky v uvedené době.

Nedohodnou-li se o výši nájemného a podmínkách jeho placení vlastník s uživatelem bytu, pozemku nebo nebytových prostor uvedených v předchozím odstavci, rozhodne o výši nájemného příslušný orgán státní správy podle obecně platných cenových předpisů.

Uživatel bytu nebo nebytových prostor, který v souladu se stavebními předpisy provedl vlastním nákladem úpravy, jimiž se byt nebo nebytové prostory zhodnotily, má nárok na náhradu zhodnocení, skončí-li mu právo jejich užívání. Je-li byt nebo nebytový prostor ke dni skončení užívacího práva znehodnocen více než to odpovídá běžnému opotřebení, je uživatel těchto prostor povinen uhradit vlastníkovi bytu nebo nebytového prostoru finanční náhradu za toto znehodnocení. Náhrady se stanoví podle cenových předpisů platných ke dni skončení užívacího práva.

Na návrh vlastníka obytné budovy patřící k zemědělské usedlosti, uplatněný do 3 let ode dne účinnosti tohoto zákona, zruší příslušný orgán právo užívání k bytu nebo rozhodne o jeho vyklizení, jestliže jej vlastník potřebuje pro sebe k provozování zemědělské výroby.

V této zásadě se upravují vztahy k bytovým a nebytovým prostorám v přejímaných nemovitostech, ve kterých oprávněná osoba vstupuje do práv a závazků pronajímatele. Stanoví se desetiletá ochranná lhůta pro ty uživatele, kteří vydávané objekty využívají pro činnost diplomatických a konzulárních misí, poskytování zdravotnických a sociálních služeb, školství, a kultury. Je zde řešena otázka právního nástupnictví pro vztahy zde uvedené, kdy oprávněná osoba je zavázána ujednáními svého právního předchůdce a možnost jejich změny je dána buď uzavřenou smlouvou nebo příslušnými právními předpisy.

Důvodem pro soudní zrušení užívacího práva k bytu v obytné budově patřící k zemědělské usedlosti je nejen skutečnost, že oprávněná osoba potřebuje byt pro sebe, ale zároveň to vyžaduje i provozování zemědělských prací, které jsou přímo zakotveny ve statutech některých řeholních institutů.

Zásada č. 19

Právo na náhradu podle zásad č. 13 a 14 má i vlastník stavby, která byla odstraněna v době užívání podle zvláštních předpisů. V případě, že tuto stavbu odstranila jiná právnická osoba než stát, má vlastník právo na finanční náhradu vůči této právnické osobě, pokud se nedohodnou na jiném způsobu náhrady.

Pokud byly v průběhu rozhodného období některé stavby odstraněny, má oprávněná osoba nárok na finanční náhradu vůči té právnické osobě, která stavbu odstranila, pokud se s ní nedohodne na jiném způsobu náhrady. Odstranit stavbu mohla organizace(stát) jak na základě tehdy platných právních předpisů, tak v rozporu s nimi. Odstranit stavbu vlastníka za určitých okolností např. dovoloval § 2 odst. 4 zákona č. 123/1975 Sb., o užívání půdy a jiného zemědělského majetku k zajištění výroby.

Zásada č. 20

V případě, že trvalé porosty vzešly na pozemcích v době jejich užívání zemědělskými nebo lesními organizacemi podle zvláštních předpisů, stávají se vlastnictvím oprávněné osoby dne skončení užívacího práva. Uživateli pozemku však náleží užitky z nich po dobu užívání.

V případě, že před převzetím do užívání zemědělskou nebo lesní organizací nebyly na pozemku vysázeny jiné srovnatelné porosty téže kultury, má uživatel právo na náhradu hodnoty nově vysázených trvalých porostů v ceně platné ke dni účinnosti tohoto zákona.

Na návrh vlastníka, který má uhradit dosavadnímu uživateli hodnotu trvalých porostů podle předchozího odstavce, vymění pozemkový fond jeho pozemek za jiný pozemek ve vlastnictví státu. Povinnost nahradit hodnotu trvalých porostů přechází v takovém případě na stát.

Nejsou-li na pozemku ke dni ukončení užívacího práva srovnatelné trvalé porosty, které na něm byly ke dni vzniku práva užívání, má oprávněná osoba právo vůči uživateli na finanční náhradu ve výši rozdílu mezi cenami trvalých porostů platnými ke dni účinnosti tohoto zákona.

Úprava týkající se trvalých porostů je řečena obdobně zákonem č. 229/1991 Sb.

Zásada č. 21

Pro postup podle tohoto zákona se za majetek uvedený v zásadě č. 2 považuje i majetek, který byl v době odnětí vlastnického práva k těmto účelům užíván.

Podle této zásady není rozhodující pro použití těchto zásad obvyklý účel užívání majetku, ale skutečnost, že majetek byl v době odnětí užíván k účelům uvedeným v zásadě č. 2.

Zásada č. 22

Ode dne účinnosti tohoto zákona se nepoužijí ustanovení zákona č. 215/1919 Sb., o zabrání velkého majetku pozemkového, ve znění pozdějších předpisů, zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy, ve znění pozdějších předpisů a zákon č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě.

Zvláštní ustanovení o pozemkových reformách posilují právní jistotu konstatováním, že ode dne účinnosti tohoto zákona se nepoužijí některé dřívější zákonné normy.

Zásada č. 23

Jménem oprávněných osob jednají pro účely tohoto zákona jejich statutární orgány.

Při vymezení, kdo je oprávněn jednat jménem oprávněných osob, se odkazuje na ust. § 13 zákona č. 308/1991 Sb., o svobodě náboženské víry a postavení církví a náboženských společností. Organizační struktury církví a náboženských společností a jejich útvarů s právní subjektivitou jsou těmito zásadami respektovány.

Zásada č. 24

Tento zákon nabývá účinnosti dnem vyhlášení.

Za den vyhlášení právního předpisu se podle ust. § 11 odst. 1 zákona č. 131/1989 Sb., o Sbírce zákonů, ve znění zákona č. 426/1990 Sb. považuje den, kdy částka, v níž je předpis obsažen byla rozeslána.