Ústavně právní výbor ČNR,
výbor ČNR pro právní ochranu a bezpečnost,
výbor ČNR petiční, pro lidská
práva a národnosti, rozpočtový výbor
ČNR, hospodářský výbor ČNR,
zemědělský výbor ČNR, výbor
ČNR pro veřejnou správu, regionální
rozvoj a životní prostředí, výbor
ČNR pro sociální politiku a zdravotnictví,
výbor ČNR pro vědu, vzdělání,
kulturu, mládež a tělovýchovu a zahraniční
výbor ČNR projednaly na svých schůzích
v prosinci 1992 vládní návrh Ústavy
České republiky a doporučují České
národní radě, aby vládní návrh
Ústavy České republiky schválila v
tomto znění:
Česká národní rada se usnesla na tomto
ústavním zákoně:
My, občané České republiky v Čechách,
na Moravě a ve Slezsku,
v čase obnovy samostatného českého
státu,
věrni všem dobrým tradicím dávné
státnosti zemí Koruny české i státnosti
československé,
odhodláni budovat, chránit a rozvíjet Českou
republiku v duchu nedotknutelných hodnot lidské
důstojnosti a svobody jako vlast rovnoprávných,
svobodných občanů, kteří jsou
si vědomi svých povinností vůči
druhým a zodpovědnosti vůči celku,
jako svobodný a demokratický stát, založený
na úctě k lidským právům a
na zásadách občanské společnosti,
jako součást rodiny evropských a světových
demokracií,
odhodláni společně střežit a
rozvíjet zděděné přírodní
a kulturní bohatství,
odhodláni řídit se všemi osvědčenými
principy právního státu,
prostřednictvím svých svobodně zvolených
zástupců přijímáme tuto Ústavu
České republiky
Česká republika je svrchovaný, jednotný
a demokratický právní stát založený
na úctě k právům a svobodám
člověka a občana.
(1) Lid je zdrojem veškeré státní moci;
vykonává ji prostřednictvím orgánů
moci zákonodárné, výkonné a
soudní.
(2) Ústavní zákon může stanovit,
kdy lid vykonává státní moc přímo.
(3) Státní moc slouží všem občanům
a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích
a způsoby, které stanoví zákon.
(4) Každý občan může činit,
co není zákonem zakázáno, a nikdo
nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.
Součástí ústavního pořádku
České republiky je Listina základních
práv a svobod.
Základní práva a svobody jsou pod ochranou
soudní moci.
Politický systém je založen na svobodném
a dobrovolném vzniku a volné soutěži
politických stran respektujících základní
demokratické principy a odmítajících
násilí jako prostředek k prosazování
svých zájmů.
Politická rozhodnutí vycházejí z vůle
většiny vyjádřené svobodným
hlasováním. Rozhodování většiny
dbá ochrany menšin.
Stát dbá o šetrné využívání
přírodních zdrojů a ochranu přírodního
bohatství.
Zaručuje se samospráva územních samosprávných
celků.
(1) Ústava může být doplňována
či měněna pouze ústavními zákony.
(2) Změna podstatných náležitostí
demokratického právního státu je nepřípustná.
(3) Výkladem právních norem nelze oprávnit
odstranění nebo ohrožení základů
demokratického státu.
Ratifikované a vyhlášené mezinárodní
smlouvy o lidských právech a základních
svobodách, jimiž je Česká republika
vázána, jsou bezprostředně závazné
a mají přednost před zákonem.
Území České republiky tvoří
nedílný celek, jehož státní hranice
mohou být měněny jen ústavním
zákonem.
(1) Nabývání a pozbývání
státního občanství České
republiky stanoví zákon.
(2) Nikdo nemůže být proti své vůli
zbaven státního občanství.
Hlavním městem České republiky je
Praha.
(1) Státními symboly České republiky
jsou velký a malý státní znak, státní
barvy, státní vlajka, vlajka prezidenta republiky,
státní pečeť a státní
hymna.
(2) Státní symboly a jejich používání
upraví zákon.
(1) Zákonodárná moc v České
republice náleží Parlamentu.
(2) Parlament je tvořen dvěma komorami, a to Poslaneckou
sněmovnou a Senátem.
(1) Poslanecká sněmovna má 200 poslanců,
kteří jsou voleni na dobu čtyř let.
(2) Senát má 81 senátorů, kteří
jsou voleni na dobu šesti let. Každé dva roky
se volí třetina senátorů.
(1) Volby do obou komor se konají ve lhůtě
počínající třicátým
dnem před uplynutím volebního období
a končící dnem jeho uplynutí.
(2) Byla-li Poslanecká sněmovna rozpuštěna,
konají se volby do šedesáti dnů po jejím
rozpuštění.
(1) Volby do obou komor se konají tajným hlasováním
na základě všeobecného, rovného
a přímého volebního práva při
použití odlišných zásad volebních
systémů.
(2) Právo volit má každý občan
České republiky, který dosáhl věku
18 let.
(1) Do Poslanecké sněmovny může být
zvolen každý občan České republiky,
který má právo volit a dosáhl věku
21 let.
(2) Do Senátu může být zvolen každý
občan České republiky, který má
právo volit a dosáhl věku 40 let.
(3) Mandát poslance nebo senátora vzniká
zvolením.
Další podmínky výkonu volebního
práva, organizaci voleb a rozsah soudního přezkumu
stanoví zákon.
Nikdo nemůže být současně členem
obou komor Parlamentu.
(1) S funkcí poslance nebo senátora je neslučitelný
výkon úřadu prezidenta republiky, funkce
soudce a další funkce, které stanoví
zákon.
(2) Dnem, kdy se poslanec nebo senátor ujal úřadu
prezidenta republiky, nebo dnem, kdy se ujal funkce soudce nebo
jiné funkce neslučitelné s funkcí
poslance nebo senátora, zaniká jeho mandát
poslance nebo senátora.
(1) Poslanec složí slib na první schůzi
Poslanecké sněmovny, které se zúčastní.
(2) Senátor složí slib na první schůzi
Senátu, které se zúčastní.
(3) Slib poslance a senátora zní: "Slibuji
věrnost České republice. Slibuji, že
budu zachovávat její Ústavu a zákony.
Slibuji na svou čest, že svůj mandát
budu vykonávat v zájmu všeho lidu a podle svého
nejlepšího vědomí a svědomí.".
Poslanec nebo senátor se může svého
mandátu vzdát prohlášením učiněným
osobně na schůzi komory, jejímž je členem.
Brání-li mu v tom závažné okolnosti,
učiní tak způsobem stanoveným zákonem.
Mandát poslance nebo senátora zaniká
a) odepřením slibu nebo složením slibu
s výhradou,
b) uplynutím volebního období,
c) vzdáním se mandátu,
d) ztrátou volitelnosti,
e) u poslanců rozpuštěním Poslanecké
sněmovny,
f) vznikem neslučitelnosti funkcí podle čl.
22.
Poslanci a senátoři vykonávají svůj
mandát osobně v souladu se svým slibem a
nejsou přitom vázáni žádnými
příkazy.
(1) Poslance ani senátora nelze postihnout pro hlasování
v Poslanecké sněmovně nebo Senátu
nebo jejich orgánech.
(2) Za projevy učiněné v Poslanecké
sněmovně nebo Senátu nebo v jejich orgánech
nelze poslance nebo senátora trestně stíhat.
Poslanec nebo senátor podléhá jen disciplinární
pravomoci komory jejímž je členem.
(3) Za přestupky poslanec nebo senátor podléhá
jen disciplinární pravomoci komory, jejímž
je členem, pokud zákon nestanoví jinak.
(4) Poslance ani senátora nelze trestně stíhat
bez souhlasu komory, jejímž je členem. Odepře-li
komora souhlas, je trestní stíhání
navždy vyloučeno.
(5) Poslance nebo senátora lze zadržet, jen byl-li
dopaden při páchání trestného
činu nebo bezprostředně poté. Příslušný
orgán je povinen zadržení ihned oznámit
předsedovi komory, jejímž je zadržený
členem; nedá-li předseda komory do 24 hodin
od zadržení souhlas k odevzdání zadrženého
soudu, je příslušný orgán povinen
ho propustit. Na své první následující
schůzi komora rozhodne o přípustnosti stíhání
s konečnou platností.
Poslanec i senátor má právo odepřít
svědectví o skutečnostech, které se
dozvěděl v souvislosti s výkonem svého
mandátu, a to i poté, kdy přestal být
poslancem nebo senátorem.
(1) Poslanecká sněmovna volí a odvolává
předsedu a místopředsedy Poslanecké
sněmovny.
(2) Senát volí a odvolává předsedu
a místopředsedy Senátu.
(1) Pro vyšetření věci veřejného
zájmu může Poslanecká sněmovna
zřídit vyšetřovací komisi, navrhne-li
to nejméně pětina poslanců.
(2) Řízení před komisí upraví
zákon.
(1) Komory zřizují jako své orgány
výbory a komise.
(2) Činnost výborů a komisí upraví
zákon.
Poslanec nebo senátor, který je členem vlády,
nemůže být předsedou či místopředsedou
Poslanecké sněmovny nebo Senátu ani členem
parlamentních výborů, vyšetřovací
komise nebo komisí.
(1) Dojde-li k rozpuštění Poslanecké
sněmovny, přísluší Senátu
přijímat zákonná opatření
ve věcech, které nesnesou odkladu a vyžadovaly
by jinak přijetí zákona.
(2) Senátu však nepřísluší
přijímat zákonné opatření
ve věcech ústavy, státního rozpočtu,
státního závěrečného
účtu, volebního zákona a mezinárodních
smluv podle čl. 10.
(3) Zákonné opatření může
Senátu navrhnout jen vláda.
(4) Zákonné opatření Senátu
podepisuje předseda Senátu, prezident republiky
a předseda vlády; vyhlašuje se stejně
jako zákony.
(5) Zákonné opatření Senátu
musí být schváleno Poslaneckou sněmovnou
na její první schůzi. Neschválí-li
je Poslanecká sněmovna, pozbývá další
platnosti.
(1) Zasedání komor jsou stálá. Zasedání
Poslanecké sněmovny svolává prezident
republiky tak, aby bylo zahájeno nejpozději třicátý
den po dni voleb; neučiní li tak, sejde se Poslanecká
sněmovna třicátý den po dni voleb.
(2) Zasedání komory může být
usnesením přerušeno. Celková doba, po
kterou může být zasedání přerušeno,
nesmí překročit sto dvacet dnů v roce.
(3) V době přerušení zasedání
může předseda Poslanecké sněmovny
nebo Senátu svolat komoru ke schůzi před
stanoveným termínem. Učiní tak vždy,
požádá-li jej o to prezident republiky, vláda
nebo nejméně pětina členů komory.
(4) Zasedání Poslanecké sněmovny končí
uplynutím jejího volebního období
nebo jejím rozpuštěním.
(1) Poslaneckou sněmovnu může rozpustit prezident
republiky, jestliže
a) Poslanecká sněmovna nevyslovila důvěru
nově jmenované vládě, jejíž
předseda byl prezidentem republiky jmenován na návrh
předsedy Poslanecké sněmovny,
b) Poslanecká sněmovna se neusnese do tří
měsíců o vládním návrhu
zákona, s jehož projednáním spojila
vláda otázku důvěry,
c) zasedání Poslanecké sněmovny bylo
přerušeno po dobu delší, než je přípustné,
d) Poslanecká sněmovna nebyla po dobu delší
tří měsíců způsobilá
se usnášet, ačkoliv nebylo její zasedání
přerušeno a ačkoliv byla v té době
opakovaně svolána ke schůzi.
(2) Poslaneckou sněmovnu nelze rozpustit tři měsíce
před skončením jejího volebního
období.
Schůze komor jsou veřejné. Veřejnost
může být vyloučena jen za podmínek
stanovených zákonem.
(1) Společnou schůzi komor svolává
předseda Poslanecké sněmovny.
(2) Pro jednání společné schůze
komor platí jednací řád Poslanecké
sněmovny.
(1) Člen vlády má právo účastnit
se schůzí obou komor, jejich výborů
a komisí. Udělí se mu slovo, kdykoliv o to
požádá.
(2) Člen vlády je povinen osobně se dostavit
do schůze Poslanecké sněmovny na základě
jejího usnesení. To platí i o schůzi
výboru, komise nebo vyšetřovací komise,
kde však se člen vlády může dát
zastupovat svým náměstkem nebo jiným
členem vlády, není-li výslovně
požadována jeho osobní účast.
(1) Komory jsou způsobilé se usnášet
za přítomnosti alespoň jedné třetiny
svých členů.
(2) K přijetí usnesení komory je třeba
souhlasu nadpoloviční většiny přítomných
poslanců nebo senátorů, nestanoví-li
Ústava jinak.
(3) K přijetí usnesení o vyhlášení
válečného stavu a k přijetí
usnesení o souhlasu s pobytem cizích vojsk na území
České republiky je třeba souhlasu nadpoloviční
většiny všech poslanců a nadpoloviční
většiny všech senátorů.
(4) K přijetí ústavního zákona
a ke schválení mezinárodní smlouvy
podle čl. 10 je třeba souhlasu třípětinové
většiny všech poslanců a třípětinové
většiny přítomných senátorů.
K přijetí volebního zákona a zákona
o zásadách jednání a styku obou komor
mezi sebou jakož i navenek a zákona o jednacím
řádu Senátu je třeba, aby byl schválen
Poslaneckou sněmovnou a Senátem.
(1) Návrhy zákonů se podávají
Poslanecké sněmovně.
(2) Návrh zákona může podat poslanec,
skupina poslanců, Senát, vláda nebo zastupitelstvo
vyššího územního samosprávného
celku.
(1) Návrh zákona o státním rozpočtu
a návrh státního závěrečného
účtu podává vláda.
(2) Tyto návrhy projednává na veřejné
schůzi a usnáší se o nich jen Poslanecká
sněmovna.