Česká národní rada 1992 – 1992

Jestliže příslušník následkem služebního úrazu nebo nemoci z povolání zemřel, je Bezpečnostní informační služba povinna v rozsahu, ve kterém za škodu odpovídá poskytnout

a) náhradu účelně vynaložených nákladů spojených s léčením,

b) náhradu přiměřených nákladů spojených s pohřbem,

c) náhradu nákladů na výživu pozůstalých,

d) jednorázové odškodnění pozůstalých,

e) náhradu věcné škody.

(1) Náklady spojené s léčením a náklady spojené s pohřbem se hradí tomu, kdo tyto náklady vynaložil. Od nákladů spojených s pohřbem se odečte pohřebné poskytnuté podle zvláštních předpisů [Zákon č. 32/1957 Sb., o nemocenské péči v ozbrojených silách, ve znění pozdějších předpisů].

(2) Náhrada nákladů na výživu pozůstalých náleží pozůstalým, kterým zemřelý výživu poskytoval nebo byl povinen poskytovat. Při výpočtu této náhrady se vychází z čistého platu zemřelého. Náhrada nákladů náleží, pokud není uhrazena dávkami důchodového zabezpečení poskytovanými z téhož důvodu.

(3) Jednorázové odškodnění pozůstalých se řídí právními předpisy platnými pro pracovníky v pracovním poměru.

(4) Náhrada věcné škody náleží dědicům.

(1) Bezpečnostní informační služba může výjimečně, půjde-li o případ zvláštního zřetele hodný, poskytnout manželu, dítěti, které má nárok na sirotčí důchod, popřípadě rodičům zemřelého příspěvek ve výši jednorázového odškodnění pozůstalých, i když za poškození na zdraví zemřelého příslušníka neodpovídá.

(2) Ředitel stanoví podmínky, které jsou obdobně nebezpečné a zvlášť nebezpečné (§ 117 odst. 4), podmínky pro určování výše jednorázového mimořádného odškodnění a stanoví postup služebních orgánů při projednávání a určování náhrady škody a další podrobnosti o poskytování náhrad v souvislosti se služebními úrazy a nemocemi z povolání, může též stanovit potřebné odchylky pro poskytování náhrady za bolest, a ve kterých případech lze poskytnout jednorázové odškodnění pozůstalých vyšší částkou.

(1) Změní-li se podstatně poměry poškozeného, které byly rozhodující pro určení výše náhrady, lze vydat nové rozhodnutí ve věci.

(2) Stanoví-li se právním předpisem, vzhledem k změnám, které nastaly ve vývoji mzdové úrovně, nové podmínky, výše a způsob náhrady za ztrátu na výdělku příslušející pracovníkům po skončení pracovní neschopnosti vzniklé pracovním úrazem nebo nemocí z povolání [§ 202 odst. 2 zákoníku práce.] řídí se jím i podmínky, výše a způsob náhrady za ztrátu na platu náležející příslušníkům po skončení neschopnosti ke službě vzniklé služebním úrazem nebo nemocí z povolání.

(3) Ředitel může stanovit v dohodě s ministerstvem financí České republiky zvláštním předpisem vyšší limity jednorázového mimořádného odškodnění, než stanoví tento zákon.

(1) Bezpečnostní informační služba odpovídá za škodu na věcech, které na jeho pracovištích příslušník odložil a uložil při výkonu služby nebo v přímé souvislosti s ním na určeném nebo obvyklém místě.

(2) Za věci, které příslušník obvykle do služby nenosí a které nebyly služebním orgánem převzaty do zvláštní úschovy, odpovídá Bezpečnostní informační služba jen do částky 2.000, - - Kčs. Jestliže škoda na těchto věcech byla způsobena jiným příslušníkem nebo pracovníkem Bezpečnostní informační služby, anebo jestliže služební orgán tyto věci převzal do úschovy, hradí se škoda bez omezení.

(3) Nárok na náhradu škody zanikne, jestliže ji příslušník neohlásil služebnímu orgánu bez zbytečného odkladu nejpozději do patnácti dnů ode dne, kdy se o škodě dozvěděl.

(1) Utrpěl-li příslušník škodu na věci v souvislosti s výkonem služby, odpovídá za ni Bezpečnostní informační služba.

(2) Utrpěl-li příslušník škodu na věci při odvracení nebezpečí hrozící životu nebo zdraví nebo škody hrozící majetku, odpovídá za ni Bezpečnostní informační služba, jestliže tento stav příslušník sám nevyvolal a počínal si způsobem přiměřeným okolnostem. Příslušník má též nárok na náhradu nákladů, které účelně vynaložil při odvracení škody.

(1) O náhradě škody rozhoduje služební orgán.

(2) Prokáže-li služební orgán, že škodu zavinil také poškozený příslušník, odpovědnost Bezpečnostní informační služby se poměrně omezí.

Bezpečnostní informační služba je povinna uhradit příslušníkovi skutečnou škodu, a to v penězích, jestliže škodu neodčiní uvedením v předešlý stav. Jde-li o jinou škodu na zdraví než z důvodu služebního úrazu nebo nemoci z povolání, platí pro způsob a rozsah její náhrady ustanovení o služebních úrazech s výjimkou ustanovení o jednorázovém mimořádném odškodnění a o jednorázovém odškodnění pozůstalých.

(1) Jestliže Bezpečnostní informační služba poškozenému nahradila škodu, má nárok na náhradu vůči tomu, kdo poškozenému za takovou škodu odpovídá podle občanského zákoníku, a to v rozsahu odpovídajícím míře této odpovědnosti vůči poškozenému, pokud nebylo předem dohodnuto jinak.

(2) Jde-li o náhradu škody při nemocech z povolání, má Bezpečnostní informační služba, která škodu uhradila, nárok na náhradu vůči všem organizacím, u nichž postižený příslušník pracoval nebo konal službu za podmínek, z nichž vzniká nemoc z povolání, kterou byl postižen, a to v rozsahu odpovídajícím době, po kterou pracoval nebo konal službu u těchto organizací za uvedených podmínek.

(1) Příslušníkovi, jehož služební poměr skončil uvolněním nebo propuštěním podle § 50 odst. 1 písm. a) až c) a odst. 2 písm. a) náleží odchodné , pokud jeho služební poměr trval alespoň šest let.

(2) Základní výše odchodného činí částku posledního hrubého měsíčného platu, za každý další ukončený rok služebního poměru se odchodné zvyšuje o jednu polovinu platu až do výše jeho devítinásobku.

(3) Příslušníkovi, jehož služební poměr skončil propuštěním podle § 50 odst. 1 písm. c) se odchodné v odstavci 2 snižuje o dvě třetiny, výše tohoto odchodného však činí nejméně částku posledního měsíčního platu.

(4) Příslušníkovi, který je po skončení služebního poměru podle tohoto zákona bezprostředně přijat do služebního poměru podle jiného zákona, odchodné nenáleží, jestliže mu tento jiný zákon nárok zachová.

(1) Příslušníkovi, jehož služební poměr skončil propuštěním podle ustanovení § 50 odst. 1 písm. a) náleží platové vyrovnání, jestliže nemá nárok na starobní, invalidní, částečný invalidní důchod nebo na důchod za výsluhu let podle předpisů o sociálním zabezpečení nebo na příspěvek za službu.

(2) Platové vyrovnání do výše posledního měsíčního platu se poskytuje od zahájení výdělečné činnosti nebo od počátku poskytování příspěvku pře nástupem do zaměstnání do uplynutí tří měsíců od skončení služebního poměru.

Příjemce platového vyrovnání je povinen plátci platového vyrovnání oznámit do osmi dnů změnu ve skutečnostech rozhodných pro trvání nároku na platové vyrovnání a jeho výplaty. Byl-li příjemce platového vyrovnání vyzván, aby osvědčil skutečnosti rozhodné pro výplatu platového vyrovnání, je povinen výzvě vyhovět. Neučiní-li tak v určené době, může mu být výplata platového vyrovnání zastavena, jen jestliže byl ve výzvě upozorněn na tyto následky.

(1) Příspěvek za službu (dále jen "příspěvek") náleží za podmínek dále uvedených příslušníkovi, jehož služební poměr skončil uvolněním nebo propuštěním některého z důvodů uvedených v § 50 odst. 1 písm. a) až c) a v odst. 2 písm. a).

(2) Příslušníkovi, který je po skončení služebního poměru podle tohoto zákona bezprostředně přijat do služebního poměru podle jiného zákona, příspěvek nenáleží.

(3) Při opětovném přijetí příjemce příspěvku podle tohoto zákona do služebního poměru, z něhož vzniká nárok na příspěvek, zaniká dosavadní nárok na příspěvek dnem, který předchází dni opětovného přijetí do služebního poměru.

(4) Příspěvek nenáleží po dosažení věku 60 let.

(1) Příspěvek za službu náleží, jestliže příslušník konal službu nejméně po dobu deseti let, anebo po dobu kratší a dosáhl věku 50 let.

(2) Základní výměra příspěvku za službu činí 20% platu a zvyšuje se za každý další ukončený rok služby o 1% platu.

(3) Příspěvek se vyměřuje z posledního měsíčního platu příslušníka před skončením služebního poměru nebo, jestliže je to pro něj výhodnější, z jeho průměrného hrubého měsíčního platu za posledních pět kalendářních roků před skončením služebního poměru.

(4) Příspěvek podle předchozích odstavců však nesmí přesáhnout nejvyšší výměru starobního důchodu stanovenou ke dni vzniku nároku na důchod zvláštním předpisem [§ 24 odst. 4 zákona č. 100/1988 Sb. o sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů.].

(1) Při souběhu nároku na příspěvek s nárokem na příspěvek za službu podle jiných přepisů [§ 33 zákona č. 76/1959 Sb., o některých služebních poměrech vojáků, úplné znění č. 361/1992 Sb.] náleží vyšší příspěvek.

(2) Při souběhu nároku na příspěvek a na starobní, invalidní, částečný invalidní důchod nebo důchod za výsluhu let podle předpisů o sociálním zabezpečení náleží oprávněnému podle jeho volby buď příspěvek nebo důchod.

(1) Příspěvek se zvyšuje ve stejných termínech a stejným způsobem jako částečný invalidní důchod ze sociálního zabezpečení.

(2) Po dobu pobytu příjemce příspěvku v cizině, po dobu vazby nebo výkonu trestu odnětí svobody s příspěvek vyplácí za podmínek stanovených pro výplatu důchodu ze sociálního zabezpečení [§ 100 a 103 zákona č. 100/1988 Sb.].

Příjemce příspěvku je povinen plátci příspěvku oznámit do osmi dnů změnu ve skutečnostech rozhodných pro trvání nároku na příspěvek a jeho výplatu, zejména přijetí do služebního poměru podle jiného zákona a nárok na výplatu důchodu uvedeného v § 133 odst. 2.

(1) Skončí-li služební poměr úmrtím příslušníka, náleží pozůstalým úmrtné.

(2) Pro účely tohoto zákona se za pozůstalé považují manžel, manželka, nezaopatřené děti [§ 49 zákona č. 100/1988 Sb., ve znění pozdějších předpisů.] a rodiče nebo další osoby, pokud byly na zemřelého odkázáni výživou.

(3) Výše úmrtného činí trojnásobek posledního hrubého měsíčního platu zemřelého příslušníka.

Ředitel stanoví podrobnou úpravu nároků, souvisejících se skončením služebního poměru.

Účastníky řízení ve věcech služebního poměru jsou Bezpečnostní informační služba a příslušník nebo pozůstalý po příslušníkovi.

(1) Podání lze učinit písemně nebo ústně do protokolu u služebního orgánu, který je oprávněn ve věci rozhodnout.

(2) Podání se posuzuje podle jeho obsahu. Z podání musí být zřejmé, kdo je činí, které věci se týká a co se navrhuje.

(3) Na žádost účastníka řízení musí být přijetí podání potvrzeno.

(1) Písemné rozhodnutí služebního orgánu musí být v souladu s právními předpisy, vycházet ze skutečného stavu věci a obsahovat výrok, odůvodnění a poučení o odvolání. V rozhodnutí se uvede též, který služební orgán rozhodnutí vydal, datum vydání rozhodnutí a označení příslušníka. Rozhodnutí musí být podepsáno s uvedením hodnosti, jména a příjmení a funkce služebního orgánu a doručeno příslušníkovi. Nedodržení písemné formy rozhodnutí je spojeno se sankcí neplatnosti pouze v případech, kdy to tento zákon přímo stanoví.

(2) Výrok obsahuje rozhodnutí ve věci s uvedením ustanovení právního předpisu, podle něhož bylo rozhodnuto. Pokud se v rozhodnutí ukládá povinnost k plnění, stanoví pro ni služební orgán lhůtu.

(3) V odůvodnění rozhodnutí služební orgán uvede, které skutečnosti byly podkladem rozhodnutí, jakými úvahami byl veden při hodnocení důkazů a pří použití právních předpisů, na jejichž základě rozhodoval.

(4) Poučení o odvolání obsahuje údaje, zda je rozhodnutí konečné nebo zda se lze proti němu odvolat, v jaké lhůtě a ke kterému služebnímu orgánu.

(5) Chyby v psaní, počtech a jiné zřejmé nesprávnosti v písemném vyhotovení rozhodnutí služební orgán i bez návrhu opraví a vyrozumí o tom účastníky řízení.

(6) Rozhodnutí služebního orgánu, které bylo doručeno a proti němuž již nelze podat odvolání, je v právní moci.

(7) Rozhodnutí je vykonatelné, jestliže je v právní moci nebo jestliže odvolání nemá odkladný účinek. Rozhodnutí vykoná služební orgán, rozhodnutí ve vztahu k účastníku řízení, který není ve služebním poměru podle tohoto zákona, vykoná soud na návrh služebního orgánu.

(1) Řízení se zahajuje na návrh účastníka řízení nebo z podnětu služebního orgánu.

(2) Řízení je zahájeno snem, kdy podání účastníka řízení došlo služebnímu orgánu oprávněnému ve věci rozhodnout. Pokud se řízení zahajuje z podnětu služebního orgánu, je řízení zahájeno dnem, kdy tento orgán učinil vůči účastníku řízení první úkon.

(3) O zahájení řízení vědomí služební orgán všechny účastníky řízení.

Není-li služební orgán oprávněn o věci rozhodnout, je povinen podání neprodleně postoupit příslušnému služebnímu orgánu a uvědomit o tom účastníky řízení.

(1) Účastníci řízení jsou povinni postupovat tak, aby svým jednáním neztěžovali řízení a nezpůsobili jeho průtahy.

(2) Účastníci řízení mají právo nahlížet do spisů, s výjimkou protokolů o hlasování, a pořizovat si z nich výpisy.

(3) služební orgán může povolit nahlédnout do spisů i jiným osobám, pokud prokáží odůvodněnost svého požadavku.

(4) Služební orgán je povinen učinit opatření, aby nahlédnutím do spisů nebylo porušeno státní nebo služební tajemství.

Jestliže služební orgán nemůže provést úkon sám nebo jestliže je to účelné z jiných důvodů, může o jeho provedení požádat jiný služební orgán, dožádaný služební orgán provede tento úkon bez zbytečného odkladu.

(1) k dokazování je možné použít všech prostředků, jimiž lze zjistit a objasnit skutečný stav věci a které jsou v souladu s právními předpisy.

(2) Důkazem je vše, co může přispět ke zjištění skutečného stavu věci, zejména výpovědi, vyjádření osob včetně účastníků řízení, odborné posudky, zprávy, vyjádření a potvrzení orgánů a organizací, listiny, věci a ohledání.

(3) Účastník řízení je oprávněn navrhovat na podporu svých tvrzení důkazy.

(4) Služební orgán hodnotí důkazy podle své povahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti.

(1) Náklady řízení, které vznikly služebnímu orgánu, včetně nákladů spojených s činností poradních komisí, hradí tento orgán. Náklady, které v řízení vznikly druhému účastníkovi řízení, nese tento účastník.

(2) služební orgán nahradí svědkovi hotové výdaje a mzdu, která mu prokazatelně ušla. Nárok je třeba uplatnit do tří dnů po jeho vzniku, jinak zaniká.

(3) Náklady spojené s předložením listiny nebo s ohledáním které vznikly tomu, kdo není účastníkem řízení, hradí služební orgán.

(4) Náhrada hotových výdajů a poskytování odměn znalcům a tlumočníkům se řídí zvláštními předpisy [Zákon č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících. Vyhláška ministerstva spravedlnosti č. 37/1967 Sb., k provedení zákona o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších předpisů.].

(1) Proti rozhodnutí služebního orgánu může příslušník podat odvolání do patnácti dnů, a jde-li o odvolání proti rozhodnutí o uložení kázeňského trestu nebo o zrušení služebního poměru ve zkušební době, do sedmi dnů ode dne doručení rozhodnutí. Odvolání může příslušník podat též proti služebnímu hodnocení, potvrzení o služebním poměru a služebnímu posudku ve lhůtě patnácti dnů ode dne, kdy byl s jejich obsahem seznámen. Odvolání se podává u služebního orgánu, který rozhodnutí vydal.

(2) Pokud příslušník v důsledku nesprávného poučení nebo proto, že nebyl poučen vůbec, podal odvolání po uplynutí tímto zákonem stanovené lhůty nebo u nepříslušného služebního orgánu, platí, že je podal včas a u příslušného služebního orgánu, jestliže tak učinil nejpozději do tří měsíců od dne, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

(3) Služební orgán příslušný k rozhodnutí o odvolání (dále jen "odvolací orgán") může prominout zmeškání lhůty, jestliže k němu došlo ze závažných důvodů a příslušník o to pořádá do patnácti dnů ode dne, kdy pominul důvod zmeškání, a zároveň podá odvolání.

(4) Podání odvolání nemá odkladný účinek s výjimkou odvolání proti rozhodnutí o uložení kázeňského trestu nebo o náhradě škody a proti služebnímu hodnocení, jímž byl příslušník hodnocen jako nevyhovující.

(5) Služební orgán, který napadené rozhodnutí vydal, může odvolání sám vyhovět, neučiní-li tak, je povinen bez zbytečného odkladu, nejpozději však do patnácti dnů od podání odvolání, předložit odvolání odvolacímu orgánu k rozhodnutí.

(6) Proti rozhodnutí o odvolání se nelze odvolat.

(1) Odvolacím orgánem je služební orgán nejblíže nadřízený služebnímu orgánu, který napadené rozhodnutí vydal, o odvolání proti rozhodnutí ředitele rozhoduje ředitel.

(2) Odvolací orgán je povinen rozhodnout o odvolání bez zbytečného odkadu, nejpozději však do šedesáti dnů ode dne podání odvolání, a to po předchozím projednání v poradní komisi (§ 148).

(1) Odvolací orgány zřizují k projednání odvolání poradní komise. Poradní komise se skládá z předsedy, jeho zástupce a z dalších nejméně sedmi členů. Odvolání projednává poradní komise ve tříčlenných senátech. složení senátu určí předseda příslušné komise.

(2) Z účasti na jednání v senátu je vyloučen člen poradní komise, u něhot s ohledem na jeho vztah k projednávané věci nebo k účastníku lze mít pochybnosti o jeho nepodjatosti. O tom, zda je člen poradní komise z jednání v senátu vyloučen, rozhoduje její předseda.

(1) Jestliže se dodatečně zjistily mimořádně závažné okolnosti, které příslušník bez své viny v řízení nemohl uplatnit a které odůvodňují podstatně příznivější rozhodnutí v jeho prospěch, může služební orgán na jeho návrh změnit nebo zrušit své pravomocné rozhodnutí.

(2) Návrh na zrušení rozhodnutí podle odstavce 1 může příslušník podat pouze do tří měsíců ode dne, kdy se dozvěděl o okolnostech odůvodňujících navrhovanou změnu, nejpozději však do tří let od nabytí právní moci rozhodnutí.

(3) Podle odstavce 1 nelze postupovat v případech, kdy je pravomocné rozhodnutí oprávněn přezkoumat soud.