Česká národní rada 1992 – 1992

Poslanec Vladimír Řezáč: Vážený pane předsedo, vážená vládo, vážené paní poslankyně a páni poslanci, na dnešní den připadá výročí Velké francouzské revoluce, která přinesla lidstvu tři velké a věčně mladé ideály: ideály svobody, rovnosti a bratrství. Rovnost jsme v této sněmovně viděli v pojetí na první schůzi před čtrnácti dny, kdy jsme zjistili, že jsou v této sněmovně údajně dvě nedemokratické strany, které proto nemají právo v systému poměrného zastoupení nárok na zastoupení v předsednictvu ČNR. Kupodivu stejní kolegové, ke kterým necítím žádnou zášť a nepřátelství, kteří zde hlásali před 18ti měsíci 21.-22. prosince 1990 a 17. ledna jak je nutné rekonstruovat předsednictvo ČNR pro dodržení poměrného zastoupení, nám sdělili, že systém poměrného zastoupení v předsednictvu není třeba již dodržovat. Mohu vás ujistit, že když jsem o tomto problému hovořil 23. června s předsedou italského parlamentu, nemohl tuto skutečnost pochopit, neboť Italská republika je klasickou republikou parlamentní demokracie a parlamentní republikou a něco podobného tam není možné.

Pokud jde o ideál lidského bratrství, mám dojem, že zde prožíváme to co jsme zde prožívali na počátku předchozího VI. volebního období, kdy se mnozí potřebovali představit tím způsobem, že vyjádřili svůj tvrdý postoj vůči druhé straně. Demokratická pravice a demokratická levice musí fungovat v každém demokratickém parlamentu, a liší se jen tím, že demokratická pravice zastupuje hospodářské a sociální zájmy jiné sociální skupiny než demokratická levice a preferuje především svobodu jednotlivce a podnikání a demokratická levice je v parlamentu proto, aby obhajovala sociální a hospodářská práva lidí práce ev. i dalších sociálních skupin. Kvůli tomu se na sebe nemusíme zlobit a ani zvyšovat hlas.

Bylo zde správně řečeno dr. Vyvadilem, že státy žijí a existují z těch ideálů, ze kterých se zrodily. Československá republika se zrodila z ideálů, které prezident Masaryk přednesl 14. října 1918 jako dvanáct bodů Washingtonské deklarace. Další ideály této republiky vyjádřil v letech 1918-1920 včetně těch úvah, kterými se zabývá programové prohlášení vlády České republiky. Jedním ze dvou z dvanácti bodů Washingtonské deklarace například byla úplná odluka státu od církve, vyvlastnění velkostatků a provedení první pozemkové reformy, která byla provedena záborovým zákonem z r. 1919.

V programovém prohlášení najdeme mnoho sympatických věcí - respektuje moderní civilizační trendy, globalizaci, regionalizaci. Správně upozorňuje na to, že rychlý rozvoj a zvýšení zaměstnanosti nám může zabezpečit podpora malého a středního podnikání. Jsem praktický advokát a věřím věcem, které se vyzkoušely a fungovaly. V každé revoluci se mají dostat k moci lidé, kteří jsou pragmatiky a nejsou doktrináři. Přesto mi dovolte, abych vzpomenul některé ideály, ze kterých vznikla Československá republika včetně toho o jakou demokracii mělo jít. Mám zde s sebou dvě knížky vydané před dvěma lety. První je kniha, kterou vydal Evropský kulturní klub v Praze T. G. Masaryk: "O bolševictví" a druhá je poslední přeložená práce Římského klubu vydaná před třemi měsíci v Československu - autoři Alexandr King a Bertrand Schneider: "První globální revoluce". Z Masaryka přečtu dvě krátké citace ze strany 65 a 69. Na straně 65 dole je uvedeno: "Pravá demokracie může být jen v harmonii centralismu a autonomismu. Pravá demokracie může být jen samospráva všeho občanstva, samospráva politická a hospodářská".

Na straně 69 si v roce 1920 náš první prezident dovolil napsat něco, co se možná pravému rohu sněmovny nebude líbit: "Demokracie politická a stejně demokracie hospodářská a sociální předpokládá právě značné vzdělání, nejen vzdělání vůdců, nýbrž i mas, aby dlouhý vývoj od kapitalismu k socialismu byl veden s náležitou rozvahou a s náležitým rozpočtem".

Stejně tak lze citovat další dva prezidenty Československé republiky, kteří byli zvoleni ve svobodných volbách v podmínkách pluralitní demokracie, a to prezidenta Beneše a prezidenta Václava Havla. Stačí citovat z Benešovy práce Demokracie dnes a zítra, která je vyjádřením teorie konvergence o nutnosti liberalizovat socialismus a socializovat demokracii, nebo si přečíst od prezidenta Havla jeho knížku z roku 1990 O lidskou identitu. Na straně 270 uprostřed je uvedena citace dopisů Václava Havla z roku 1977 redakci vydavatelství Práce. V prostředním odstavci Václav Havel v dopise napsal: Vždy jsem se považoval za socialistu, i v dobách, kdy probíhaly nejtěžší justiční vraždy a politické procesy v první polovině padesátých let.

Sympatické v programovém prohlášení vlády je i to, že slibuje, že nebude překročen v restitucích termín 25. únor 1948. To je velice sympatické, ale tento termín byl překročen dvakrát. Poprvé v zákoně o půdě č. 229 z loňského roku, který postihl i první pozemkovou reformu, tedy zákon 142 z roku 1947, a podruhé v novele zákona 93 z letošního roku, který šel jednak do roku 1945 pokud jde o § 7, odstavec 2, ke kterému jsme přijali speciální zákon ČNR ohledně konfiskace majetku československých občanů německé národnosti, ale dokonce jde až před rok 1919, protože mění a novelizuje výměru půdy, která se vrací v rozporu s ustanovením první pozemkové reformy, tedy záborového zákona z roku 1919. Zatímco Masaryk chtěl vyvlastňovat velkostatky a kolonizovat zdejší zem přídělem půdy drobným soukromě hospodařícím rolníkům, my dnes vyvlastněné velkostatky budeme jejich původním vlastníkům vracet.

Pokud jde o vlastní ekonomickou reformu, již jsem se zmínil o tom, že v programovém prohlášení je uvedena řada velice pozitivních myšlenek a koncepcí. Chci upozornit, že jsem zastáncem státních intervencí, ale nikoliv státního dirigismu, o kterém se hovoří v programovém prohlášení vlády, ale takových intervencí, které poprvé uplatnil americký prezident Roosevelt v New dealu z roku 1933, když o tomto americkém prezidentu Masaryk prohlásil, že to byla největší politická osobnost v první polovině dvacátého století.

Vůbec nemíním zpochybňovat tržní ekonomiku, protože si myslím, že jenom člověk, který o ekonomice neví nic, může zpochybňovat působení zákona hodnoty, který bude objektivně působit, ať si to někdo přeje nebo nepřeje. Samozřejmě, že je nutné v Československu zavést trh a že tento trh ještě nemáme.

Ale tento trh není samospasitelný a tímto trhem nevyřešíme všechny problémy. A proto vám ocituji ze strany 28 z této poslední práce Římského klubu krátký odstavec.

"Jestliže tržní síly prokázaly svou účinnost pro krátkodobé řešení, pak pro dlouhodobý strategický přístup, který znamená anticipaci, protiakci a obranu před nebezpečnými globálními trendy, jsou tržní mechanismy nedostatečné. Tržní síly mohou mít nebezpečné vedlejší účinky, protože nejsou založeny na obecních zájmech. Mezinárodní finanční spekulace je zvláště výmluvným příkladem nadbytků vzniklých díky tržním silám a zatíženým nesmyslnou honbou za zisky za jakýchkoli okolností. Spekulace se pak stává hrou zcela oddělenou od ekonomické reality, vymyká se z lidských rukou, může být řízena počítačem a dosahuje nových rozměrů a rychlostí díky informatizované společnosti. Určité snahy, i když dosud omezené díky tomu, že se jedná o obrovský úkol, vedou k prvnímu útoku na ostudné ilegální kšeftaření. Jde zejména o jeho finanční projevy, jako je praní peněz, prodej drog a nelegální prodej zbraní, kterým se například brání tím, že se ruší bankovní tajemství u řady bankovních kont. Doufejme, že se tyto snahy rozšíří a stanou se předmětem skutečné mezinárodní spolupráce." - Poslední citace v mém dnešním vystoupení.

Dovolte, abych se vyjádřil k otázkám vztahu vlády k jednotlivým sektorům naší ekonomiky.

Václav Havel ve svém Dálkovém výslechu napsal, že se těší na to, až jednou bude Československo svobodné a až v něm bude svobodná konkurence všech sektorů vícesektorové ekonomiky, jak sektoru státního, tak sektoru družstevního, tak sektoru municipálního a soukromého.

Novelou ústavy tj. ústavním zákonem č. 100 z 18. dubna 1990 jsme zlikvidovali nesprávnou a protiústavní diskriminaci soukromého vlastnictví, které bylo odlišováno od tzv. osobního vlastnictví a současně podle naší ústavy od tohoto dne platí rovnoprávnost všech forem vlastnictví.

Podle mého názoru nestačí zajistit jenom konkurenci všech podnikatelských subjektů, kteří pracují ve formě vlastnictví soukromého, ale i konkurenci mezi jednotlivými formami vlastnictví, speciálně u družstevního vlastnictví, které v českých zemích i za rakouské monarchie v Předlitavsku mělo velké tradice.

Ale i municipální vlastnictví má v českých zemích velké tradice a úspěchy a řada našich obcí byla významnými akcionáři vynikajících českých pivovarů a cukrovarů.

Domnívám se tedy, že porušení této zásady a jednoznačná priorita pouze soukromého sektoru nejsou zcela správné. Jistě, že je tato priorita žádoucí a nutná u malého a středního podnikání, ale pokud jde o velkou privatizaci, pochybuji, že najdeme český kapitál, který by měl dostatek peněz, aby mohl řešit problémy, které jsou naznačeny v programovém prohlášení vlády.

Vláda - tuším na straně 16 programového prohlášení - státní intervence do ekonomiky označuje za socializující praktiky. Chci vám říci, že jsem v posledním roce navštívil dvakrát Rakousko, kde tyto socializující praktiky vlády kancléře Franze Wranitzkeho vedou k tomu, že Rakousko je čtvrtým nejúspěšnějším státem světa v exportu před pátým Německem.

Forma vlastnictví nerozhoduje o úspěchu ekonomiky proto, že 80% jednotlivých firem řídí odborný management a nikoli vlastníci. A o tom, jestli bude podnik úspěšný, rozhoduje dobrý manažer a ředitel a ne to, jestli jde o soukromého vlastníka, eventuálně o družstvo nebo o nějakou obchodní společnost.

Mým hlavním úmyslem tohoto vystoupení je vystoupení ke státoprávním otázkám. Nebudu opakovat to, co bylo ve stanovisku našeho klubu, které přednesl Dr. Ortman. Chci se zamyslit nad tím, jak je možné, že vládní programové prohlášení nerespektuje platnou ústavu a chce naše česká vláda řešit otázky, které patří do výlučné kompetence československé federace podle ústavního zákona č. 143 z roku 1968 ve znění pozdějších předpisů, tj. pozdějších novel. To je jak občanský zákoník, kde se hovoří o bydlení, nájemní smlouvě atd., tak o celé reformě občanského a trestního zákonodárství, zákona o výkonu trestu odnětí svobody. Tady může česká vláda jenom iniciovat něco, co by mohla eventuálně Česká národní rada - celá, jako plénum - doporučit Federálnímu shromáždění a nebo se o to pokusit prostřednictvím federální vlády.

Souhlasím s tím, že za současné situace je správné, že na straně 3 programového prohlášení je úvaha o tom, že česká vláda musí být připravena na všechny možné aspekty toho, jak se vyvine další státoprávní jednání se Slovenskou republikou. Ale to by mělo stačit a více by si vláda neměla osobovat, aby již dnes chtěla řešit problémy, které národní vládě ani národnímu parlamentu podle platné ústavy nepatří.

Mě imponuje, že první část programového prohlášení je věnována právnímu státu a potvrzuje, že budeme trvat na parlamentní demokracii a budování právního státu. Byl bych ještě více rád, kdyby bylo řečeno, že chceme být i nadále parlamentní republikou a nikoli prezidentskou republikou. To v tomto programovém prohlášení zatím jasně řečeno není.

Henry Ford napsal, že jediným tajemstvím úspěchu je, pokud se dovedeme vcítit do pozice druhé strany a partnera a pokud se pokusíme vcítit do perspektivy problému, jak jej vidí druhá strana, se kterou jednáme. Pokusím se stručně nastínit, jaké zkušenosti má slovenský národ a slovenská politická reprezentace s českou politickou reprezentací.

Prezident Havel před rokem uvedl, že nejméně ve čtyřech nebo v pěti případech byli Slováci zklamáni tím, že se nedodržely sliby a dohody, které jim česká politická reprezentace dala.

Poprvé to byl rozpor mezi dohodou uzavřenou v Cleavlendu ve státě Ohio v roce 1915 a dohodou pittsburskou z roku 1918.

Podruhé to bylo už v Martinské deklaraci z 30. října, kterou deklarovalo 94 deklarantů a druhý den 15 deklarantů - tj. 31. října, 3. den existence Československého státu - vyškrtlo usnesení o samostatném zastoupení Slovenska na jednání o mírové smlouvě, což je pozdější jednání ve Versailles a Saint Germain.

Již tehdy byl slovenskou politickou reprezentací, když se přihlásila ke společnému československému státu, poprvé nastolen problém vystupování Slovenska jako samostatného subjektu, nebo výrazně rovnoprávného subjektu s českým národem. Pokud si tyto historické skutečnosti neuvědomíme, pak nemůžeme chápat procesy, které na Slovensku v současné době probíhají.

Že za celou dobu první republiky nebyl splněn příslib správní ani politické autonomie pro Slovensko a že první autonomní vláda na Slovensku byla ustavena až po Mnichovu, to všichni víme.

Chci jenom stručně zdůraznit, že také v České republice byl mezi našimi občany nesprávně a jednostraně vykládán vznik slovenského klerofašistického státu. 6. března 1939 byl předseda slovenské autonomní vlády Karol Sidor pozván do Vídně k rakouskému nacistovi Sejs-Inquartovi, který mu tlumočil požadavek Hitlera, aby Slováci vyhlásili Slovenský stát. Sidor to odmítl a byl za několik dnů odvolán. Tiso to při prvém jednání odmítl a nechtěl nechat tuto otázku rozhodnout slovenské autonomní vládě a nechal jí rozhodnout slovenskému parlamentu.

Nezapomeňme na to, že mnichovskou dohodu a kapitulaci přijala československá vláda a Národní shromáždění nehlasovalo, ač podle ústavní listiny z 29. února 1920 mohlo o změně hranic rozhodovat jedině Národní shromáždění.

Po 2. sv. válce byla 2. června 1945 uzavřena První pražská dohoda, kde se Slovenské národní radě přislíbila výrazná autonomie, ne-li federace. Po vítězství komunistů ve volbách abych byl objektivní - v roce 1946, kdy obdržela KSČ 40% v českých zemích a na Slovensku KSS 30% a Demokratická strana více než 2x tolik, iniciovala KSČ, aby se První pražská dohoda zlikvidovala a během jednoho měsíce po volbách byla uzavřena Druhá a potom Třetí pražská dohoda, kde ze slovenských požadavků v oblasti státoprávního uspořádání nezůstalo nic.

Ústava 9. května 1948 tato práva v podstatě oškubala, ústava z roku 1960 udělala ze Slovenské národní rady orgán kulturně národnostní autonomie. V roce 1968 byl přijat ústavní zákon o čs. federaci 146/68 dne 27. října s účinností od 1. ledna 1969.

A další důležitý moment, že v tomto zákoně byly zakotveny dvě národní ekonomiky, které působily dva roky až do konce prosince 1970, a ústavním zákonem č. 125 z 21. prosince 1970 byly tyto dvě národní ekonomiky zlikvidovány. Samozřejmě, že každý, kdo rozumí ekonomii a vidí integraci Evropy, považuje rozdělení československé ekonomiky, která má 15,5 miliónů obyvatel, na dvě menší ekonomiky za naprostý nesmysl. Jestliže takový požadavek nastane, a je legitimně nastolen národem, který podle preambule ústavního zákona má právo na sebeurčení, tak potom musíme jednat. A potom je nejlépe, když si slovenský národ sám prožije jak samostatná slovenská ekonomika bude fungovat a uvidíme, zda sám nebude iniciovat úplně něco jiného.

Konečně mně dovolte říci i to, že není pravdou, že by si český nebo slovenský národ přál rozpad státu. Jediná separatistická strana na Slovensku, naprosto jednoznačně separatistická SNS nedostala ani devět procent hlasů. V české politice žádnou separatistickou stranu, která by se dostala do parlamentu, nemáme. Jediný politický subjekt, který vystupoval před volbami velice tvrdě proti Slovensku a hovořil o tom, že rozpad československého státu je nevyhnutelný, byla ODA, která nedostala ani pět procent hlasů do Federálního shromáždění a do ČNR, díky osobnosti dr. Kalvody dostala šest procent a dostala se do českého parlamentu. Takže kdo si vlastně v Čechách přál rozpad státu nebo tvrdý postup ke Slovensku? Šest procent voličů z 84,5%, kteří se zúčastnili voleb a na Slovensku 9% voličů. Ani koalice ODS-KDS, ani HZDS pana Mečiara neměla rozpad státu ve svém volebním programu. Jestliže jsme slibovali této republice, tedy České republice i ČSFR, tedy československé federaci věrnost a dodržování ústavy ve svém poslaneckém slibu, já již dvakrát a sliboval jsem to jako voják, tak já tento slib dodržím. Nikdo nemá právo uzavřít nějakou dohodu národních rad a tato národní rada nemá právo vyhlašovat samostatný český stát, ale naopak tato národní rada má právo a povinnost budovat českou státnost a Českou republiku a s tím slovenská reprezentace také souhlasí.

Nejsem stoupencem názorů, které vyjadřuje slovenská politická reprezentace, ale pod historickým úhlem vám ukáži, že situaci lze řešit minimálně dvojím nebo trojím způsobem. Za prvé je potřeba jednat o tom, zda Slovensku nejde vlastně o vyrovnání, které jsme v historii zažili mezi Rakouskem a Uherskem v letech 1866 až 1867. V prosinci 1866 pan rakouský ministr hrabě Beust, pozdější předseda vlády, dohodl v Budapešti všechno a během půl roku od května do listopadu 1867 bylo všechno dohodnuto a 21. prosince 1867 byla přijata Ústava o rakousko-uherském vyrovnání. A co mělo toto dvoustátí společného? Federálního panovníka, obranu, zahraniční věci a částečně finance. Existovaly dvě emisní banky, v Budapešti a ve Vídni, a toto dvoustátí fungovalo 51 roků, a kdyby Rakousko udělalo vyrovnání s českým národem, eventuelně s jihoslovanskými národy, nemuselo se za první světové války ani rozpadnout a mohlo fungovat déle než 51 let.

Není pravdou ani to, že nikde konfederace nebyla ani není. Švýcarská konfederace byla konfederací od roku 1292 do roku 1798 a dokonce se tvrdí, že do roku 1847. Německý konfederační stát byl od roku 1815 do roku 1871 a úspěšně fungoval a nezanikl.

Stejně tak lze citovat i jiné příklady. A já jsem stoupencem toho, co jsem tady řekl před rokem, já jsem stoupencem spolkového státu. Rakousko je spolkový stát, Německo je spolkový stát, Švýcarsko je v současné době spolkový stát a všude to úspěšně funguje. Polsko zlikvidovalo svých 49 vojvodství a má 11 spolkových zemí a funguje to tam a bude to fungovat zřejmě také dobře. V Československu budeme poslední chytří ve Střední Evropě, kteří budou hledat jinou cestu. Proč nemůžeme Slovensku navrhnout spolkový stát modifikovaný zachováním zákona majorizace menšinového slovenského národa?

A proč jako krajní řešení, které bych si já nepřál, nepřistoupit na konfederaci, protože z hlediska ostatních států a zahraničních investorů zůstane Československo Československem, i když bude konfederací a budou to vlastně dva státy, i kdyby měly jenom společnou obranu. A jenom v Jablonci, kde bydlím, vidím na případu LIAZ a Mercedes Benz, co současné problémy dělají s naší ekonomickou transformací.

Proto vás žádám, abychom se neukvapili, a žádám o to i vládu a chci říci, že moje stanovisko je podloženo právně a není nijak ideologicky zabarveno. Děkuji vám za pozornost.

(Potlesk.)

Předseda ČNR Milan Uhde: Slovo má pan poslanec Bílý, připraví se pan poslanec Matulka.

Poslanec Jiří Bílý: Vážený pane předsedo, vážení členové vlády, kolegové a kolegyně, musím upřímně říci, že jsem neměl vzhledem k nedostatku času možnost podrobně prostudovat programové prohlášení vlády, spíše jsem se zabýval jeho filosofií a ta je obsažena v mnoha obratech, vine se jako červená nit celým programovým prohlášením, a to, že česká vláda je přesvědčena, že vyjadřuje české národní zájmy, že je představitelem české společnosti, že je představitelem českého národa. Tedy, myslím, v rozměru politickém.

Myslím, že to je zcela politická fikce neboť neexistuje na území České republiky jednotný politický zájem. Myslím, že sociologické průzkumy, průzkumy veřejného mínění jednoznačně prokazují, že v České republice existuje diferencované politické vědomí, a to občanů Čech i občanů Moravy a Slezska. Ukazuje se to jednak ve vztahu ke společnému státu - Československu, ukazuje se to i na názoru na státoprávní uspořádání. Na Moravě a ve Slezsku převládá představa spolkového uspořádání a je zde v menšině představa rozpadu státu. My cítíme určitou etnickou sounáležitost se Slováky, v podstatě naše národy vznikly ze stejného základu, ze starých Moravanů, cítíme také určitou sounáležitost s Čechy, se kterými jsem vytvářeli společnou kulturu a léta jsme žili ve společném státním svazku. Proto máme zájem na tom, abychom vytvořili společný stát. Domnívám se, jestliže chceme budovat český stát na představě jednotného českého národa, je to stejná politická fikce jako čechoslovakismus, a je to vlastně latentní vada, která dříve nebo později se musí projevit. Řekl bych, že tímto si vytváříme vlastně Severní Irsko, tady v této republice (šum v sále).

Na rozdíl od Slováků Moravané nemají ústavní postavení, jsou na nejnižším stupni samosprávy.

Dále často se hovoří o tom, kdo má mandát co rozhodovat. Chtěl bych upozornit, jestliže mluvíme o mandátu, pak v podstatě v tomto parlamentu by mělo zasedat 110 poslanců, kteří upřednostňují spolkové uspořádání v rámci spolkové republiky. Rád bych tady upozornil, že máme zde sympatizanty, vlastně názorově blízké kolegy, v KDS, ODA, KDU-ČSL, LSU, ČSSD, HSD-SMS - to jsme my a v Levém bloku. To znamená, že v podstatě volby ukázaly, že převážná většina voličů, tím jak odevzdala hlas, upřednostnila spolkové uspořádání, jak tedy Československa, tak v případě České republiky.

Co mně vadí na tomto dokumentu, je právě jeho nekonzistentnost a to v tom, že v podstatě o Moravě a Slezsku se mluví tady na jednom místě a to jako administrativním řešení státoprávního a administrativně právního uspořádání, ale jinak v dalších částech se mluví pouze už o regionálním uspořádání. Tedy podle toho, jak dopadly volby by to mělo být naopak: první varianta by měla být varianta spolkového státu.

Řeknu, že není mně vládní koalice nesympatická; to bych nemohl říct. Mně je sympatické, že restringuje ministerstva, že konečně se jasně vyjádřila k tomu, že chce decentralizaci, a v mnoha dalších směrech. Ale z toho, jak přistupuje ke státoprávnímu uspořádání, musím říci, že budu hlasovat proti Programovému prohlášení vlády. Staří latiníci říkají, že nic navíc nemůže škodit. Proto bych znovu opakoval návrh, abychom hlasovali podle jmen. Vidím tady plno poslanců z Moravy a Slezska, kteří vlastně měli program a byl bych rád, kdyby přímo vstali a vzali na sebe tu politickou odpovědnost, že budou hlasovat o programovém prohlášení, které vlastně Moravu a Slezsko odsunuje do rekvizitáře. Děkuji za pozornost.

(Potlesk.)

Předseda ČNR Milan Uhde: Děkuji panu poslanci Bílému, slovo má pan poslanec Matulka, připraví se pan poslanec Motyčka.

Poslanec Dalibor Matulka: Vážený pane předsedo, dámy a pánové, na úvod bych si dovolil drobnou poznámku. Při vystoupení pana poslance Votavy a částečně i při předchozím vystoupení pana doktora Bílého, část sněmovny se hurónským způsobem řechtala, až se za břicho popadala. Já se osobně přiznám, že když jsem včera poslouchal pana premiéra Klause s programovým prohlášením, tak jsem u některých pasáží také měl chuť se hurónsky řechtat a za břicho se popadat. Nad úrovní některých jiných pasáží se mně zase chtělo plakat, leč neudělal jsem ani jedno ani druhé, protože jednak se domnívám, že bychom měli milovat bližního svého i když s ním nesouhlasíme, a jednak myslím, že v této sněmovně je potřeba dodržovat určitou politickou kulturu. Budeme zde spolu trávit určitě hodně chvil, budeme asi propadat ponorkové nemoci a já si myslím, že kdybychom se k sobě nechovali slušně, tak se asi zblázníme všichni. Takže jenom taková osobní prosba o určitou politickou kulturu.

A teď k vlastnímu programovému prohlášení. Věcných argumentů zde bylo řečeno strašně moc. Osobně se přiznám, že od vlády v současném složení, z hlediska bývalé a současné politické příslušnosti jsem osobně neočekával nic jiného, než vlastně "sdružený kapitalistický závazek." Toto mé očekávání vláda naplnila a takové programové prohlášení jsem si nejdříve vyslechl a potom přečetl. Překvapuje mě však několik věcí.

Za prvé, Ladislav Mňačko velmi krásně popisuje, jak chutná moc. Vláda připravila své programové prohlášení s plným vědomím, logickým, že v této sněmovně získá 105 hlasů, že tedy má "bolše". Vláda tedy postupuje zcela logicky a se znalostí skutečného stavu věci. Co však považuji za absurdní je fakt, že programové prohlášení nebylo poslancům předloženo s přiměřeným předstihem. To osobně považuji za rozpor se zásadami parlamentní praxe, ale vlastně i za rozpor se zásadami slušného chování.

Za druhé, skutečnost, že příslušníci vládní koalice svým hlasováním rozhodli, že k prostudování programového prohlášení nechají svým kolegům milostivě jednu noc, svědčí rovněž o tom, že moc jim skutečně chutná.

A za třetí, největším překvapením v programovém prohlášení pro mě bylo, že toto prohlášení obsahuje takové cíle a takové prostředky na jejich dosažení, které vlastně strany současné vládní koalice ani neměly ve volebním programu; byla tady o tom řeč několikrát, naposledy v příspěvku pana doktora Řezáče.

Když už pro nic jiného, tak tedy pro předvedené metody práce současné vládní koalice jsem přesvědčen, že tato vláda, která nám předložila takové programové prohlášení, se dříve nebo později historicky znemožní. Bývalé komunistické straně to trvalo mnoho let, než ke svému historickému znemožnění dospěla. Současná mocenská garnitura zvolila ve svém ochutnávání moci daleko větší kvapík.

Kdybych si sobecky přál, aby se tato vláda co nejdříve historicky znemožnila, vyslovil bych jí zcela ochotně a zlomyslně svoji důvěru, a říkal bych si: "Jen tak dál přátelé". Ale protože miluji bližního svého a protože si nepřeji, aby se tato vláda co nejdříve historicky znemožnila a zároveň se nechci historicky znemožnit s ní, tak prostě musím hlasovat proti takovému programovému prohlášení. Děkuji.

Předseda ČNR Milan Uhde: Slovo má pan poslanec Motyčka, připraví se pan poslanec Valenta. Dále jsou do rozpravy přihlášeni poslanci Vrcha, Rymeš, Exner, Kavan a poslankyně Kolářová. A přichází přihláška pana poslance Nájemníka. To jsou všechny písemně podané přihlášky, které v tuto chvíli leží předemnou.

Pane poslanče máte slovo.

Poslanec Ludvík Motyčka: Vážený pane předsedo, vážené kolegyně a kolegové, jsem přesvědčen, že Programové prohlášení vlády dává jasnou odpověď na nejzákladnější otázky současného společenského vývoje a hájí oprávněné zájmy občanů České republiky. Zcela reálně konstatuje, že dosavadní forma státnosti České a Slovenské Federativní Republiky zakotvená v zákoně z roku 1968 je minulostí. Je správné, že neklade odpor eventuálnímu odtržení a osamostatnění části území ČSFR způsobem, který ústava zná, a je dále připravena přijímat opatření, aby tento proces se realizoval spořádaně, bez chaosu a násilí, a aby při něm nebyly poškozeny zájmy obyvatel České republiky. Toto stanovisko jistě nevylučuje zázraky.

Programové prohlášení chápu dále tak, že odpovídá i na požadavky historicky vzniklých územních celků na území České republiky, směřující ke zvýšení jejich samosprávného postavení. Odpovídá tak nejenom za oprávněné hlasy z Moravy, ale iniciuje tím i potřebu uvědomění českého regionu. Pro život společnosti Je prospěšné, když každý občan je odněkud a má svůj domov. Nebezpečím jsou ti, co domov nemají.

A konečně Programové prohlášení chápu tak, že prosperitu této země vidí ve vyváženém rozvíjení materiálních statků i duchovních hodnot a v solidaritě s těmi, v jejich silách není postarat se sami o důstojný lidský život pro sebe.

Toto jsou hlavní důvody, které mě vedou k přesvědčení podpořit Programové prohlášení vlády a hlasovat pro důvěru vládě. Děkuji.

Předseda ČNR Milan Uhde: Slovo má pan poslanec Valenta, připraví se pan poslanec Vrcha.

Poslanec Josef Valenta: Pane předsedo, dámy a pánové, jenom krátce. Nemohu si odpustit to, co by chtěli znát patrně naši voliči. Programové prohlášení na str. 5 sice slibuje potrestání těch, kteří se dopustili zločinu v době komunistické totality. Tedy jak to konkrétně bude řešit. Bude-li to řešení takové, jako dosud, lidé, kteří si potrestání zasluhují, dožijí spokojeně stařecké senility. Říkám to proto, že ve vládě jsou lidé, kteří potrestání komunistických zločinů proklamovali již před dvěma roky a někteří - jak zde bylo řečeno, byli i členy komunistické strany.

Za další - proklamuje se uplatnění regionální samosprávy. Jaká bude tato samospráva, nebude-li každý okresní úřad okleštěn od všech bývalých milicionářů a bývalých funkcionářů KSČ. To vědí dobře voliči a věřím, že to dobře ví i tato vláda. Toto v programovém prohlášení postrádám.

A ještě jedna věc. Na str. 8 - cituji: "Budeme proklamovat spolupráci s našimi krajany." Jsou těmi krajany myšleni českoslovenští občané, kteří museli odejít před komunistickou zvůlí do exilu a jsou dosud diskriminováni, že nemohli volit na našich zastupitelských úřadech v zahraničí a jsou vyloučeni z restituce. Moji důvěru tedy tato vláda nezískala. To je všechno. Děkuji vám za pozornost.