Česká národní rada 1992 – 1992

Poslanec Jiří Drápela: Vážený pane předsedo, dámy a pánové, s potěšením jsme v klubu poslanců Liberálně sociální unie konstatovali, že vládní koalice přijala mnohé z našich připomínek za své u zapracovala je do programového prohlášení vlády České republiky.

Bohužel zásadní připomínky nebyly akceptovány a v programovém prohlášení české vlády nejsou zahrnuty. Zejména postrádáme myšlenku zachování společného státu Čechů, Moravanů Slezanů a Slováků. Není v něm jasně řečeno, s jakými aktivitami a návrhy půjde česká vláda ke státoprávním jednáním se slovenskou politickou reprezentací.

Přesto, že sedm politických stran, které dnes mají své poslance v České národní radě, propagovalo ve svých předvolebních programech spolkové uspořádání státu, postrádáme v programovém prohlášení pasáž, která by uváděla, že česká vláda podpoří a projedná tuto alternativu státoprávního uspořádání se slovenskou a moravskou politickou reprezentací.

Dále zde postrádáme vyjádření, jak bude provedena rehabilitace zemské samosprávy české a moravskoslezské země, které byly totalitním systémem zrušeny k 1. 1. 1949. Přitom je všeobecně známo, že právě plénum České národní rady v červnu 1990 a plénum Federálního shromáždění v květnu 1990 tento akt odsoudily jako projev totalitní zvůle a bezpráví.

Problém územně správního členění České republiky lze úspěšně vyřešit přijetím myšlenky přetvořit současnou nevyhovující dvoufederaci, která je pozůstatkem husákovské normalizace, na více subjektový spolkový stát, jenž by se skládal nejméně ze tří historických a rovnoprávných subjektů, zemí či republik, a to české, Moravy se Slezskem a slovenské, které by měly společnou spolkovou ústavu, spolkovou vládu i spolkového prezidenta.

Všechny takto vzniklé rovnoprávné a státotvorné subjekty by měly vlastní ústavy a vlastní orgány moci zákonodárné, výkonné a soudní, včetně částečné mezinárodně správní subjektivity a vlastních zemských prezidentů.

Proto v programovém prohlášení české vlády postrádáme, že bude podán iniciativní návrh k Federálnímu shromáždění ČSFR na zrušení zákona NS č. 280/1948 a návrh na novelizaci zákona o Československé federaci č. 143/1968, aby výše řečené mohlo být realizováno. Přitom, při troše dobré vůle, by to vše šlo vyřešit a legislativně připravit do 30. září t.r.

Vážené kolegyně, vážení kolegové, řekněme si upřímně, že možnost přetvoření naší dvoufederace na vícesubjektový spolkový stát nebyla ještě v rámci jednání mezi českou a slovenskou politickou reprezentací o státoprávním uspořádání našeho státu vůbec zvažována. Přitom západní Evropa je spolková a my chceme co nejdříve vstoupit do Evropského společenství. Neodmítejme proto něco, co již dávno jiní úspěšně vyvinuli a v praxi úspěšně vyzkoušeli. Spolkové uspořádání státu zrovnoprávňuje občanské, územní, historické i národní principy a předchází tak možnostem nedemokratických u neustavní vývojů ve společnostech.

Dámy a pánové, na straně čtyři programového prohlášení je uvedeno, že vláda má mandát spolu s Českou národní radou, aby položila základy České republiky jako svébytného státního celku schopného samostatné existence. Chtěl abych upozornit, že vláda tento mandát zatím nemá. Její povinností u nás všech je udělat maximum pro to, aby společný stát zůstal zachován. Ani Občanská demokratická strana ani Hnutí za demokratické Slovensko neměly ve svých programech rozbití společného státu a ani 35%ní přízeň voličů je k tomuto kroku neopravňuje. Tento problém lze řešit teprve na základě výsledků referenda v obou republikách.

Dámy a pánové, protože výše uvedené skutečnosti postrádám v programovém prohlášení české vlády, nebudu pro ně hlasovat.

Předseda ČNR Milan Uhde: Děkuji panu poslanci Drápelovi. Do uvedeného pořadí poslanců vkládám ještě přihlášku paní poslankyně Janů, která bude mluvit za zahraniční výbor. Omlouvám se všem poslancům, že budeme dávat přednost těm, kteří budou mluvit jménem výborů. Mluví paní poslankyně Janů.

Poslankyně Ivana Janů: Vážený pane předsedo, vážená vládo, dámy a pánové, také zahraniční výbor projednal prohlášení vlády v přítomnosti pana ministra zahraničních vztahů a vzal tento program na vědomí bez dalších výhrad.

Předseda ČNR Milan Uhde: Děkuji paní poslankyni Janů. Slovo má pan poslanec Karas.

Poslanec Jiří Karas: Vážený pane předsedo, vážená vládo, vážené kolegyně, vážení kolegové, velmi pozorně jsem vyslechl a později i pročetl programové prohlášení vlády České republiky. Rád jsem zjistil, že tento dokument je konstruktivní, vyvážený a svědomitě připravený. V pasáži o státní správě mě příjemně zaujala zmínka o nutnosti obnovy prestiže státní správy v široké veřejnosti. V souvislosti s tím bych se rád obrátil na pana premiéra Václava Klause a na ostatní členy vlády České republiky s doporučením, aby urychleně prověřili neutěšenou personální situaci na ministerstvech České republiky a na ostatních ústředních orgánech státní správy.

K 1. červnu tohoto roku na vedoucích postech na ministerstvech České republiky - myslím tím funkce od vedoucího oddělení výše - sedí více než 50% bývalých členů KSČ, to jest těch, kteří po listopadové revoluci přes noc zahodili své komunistické knížky, vystoupili z Lidových milicí, přestali budovat socialismus a pro změnu začali budovat tržní hospodářství.

Nemíním zde v této chvíli vyvolávat nějaké představy o politických čistkách či hony na čarodějnice, ale domnívám se, že by nebylo správné a pro mne nepředstavitelné, aby i nadále setrvávali ve svých funkcích ti, kteří nesou odpovědnost za devastaci naší společnosti v uplynulých čtyřech desetiletích a že jejich setrvávání v těchto funkcích by bylo absolutním popření jejich odpovědnosti za jejich bezbřehý kariérismus.

Dámy a pánové, jsem přesvědčen, že vláda České republiky a pan premiér se budou touto problematikou zabývat, že vyřeší toto neblahé dědictví. Jistým příslibem v tomto směru je ohlášené připravení vládního návrhu zákona o právním postavení pracovníků státní správy, kde kromě práv pracovníků státní správy budou vymezeny i jejich povinnosti a dle mého názoru součástí tohoto dokumentu by měl být i jakýsi morální kodex státního úředníka.

Jelikož jsem, dámy a pánové, řekl, že tento dokument, to jest programové prohlášení vlády České republiky je kvalitní, jsem připraven pro ně hlasovat.

(Potlesk.)

Předseda ČNR Milan Uhde: Děkuji panu poslanci Karasovi. Slovo má pan poslanec Votava.

Poslanec Vratislav Votava: Vážený pane předsedo, dámy a pánové, nová vláda České republiky je složena většinou z politických činitelů, kteří nesou přímou zodpovědnost za výrazné prohloubení a vyostření ekonomického, sociálního, politického a morálního úpadku této společnosti v uplynulých dvou letech (veselost v sále) včetně nejnovější státoprávní krize snad nejkritičtější pro československý stát od mrazivého březnu 1939.

Tato krize je zákonitým produktem jejich dosavadní politiky, snažící se rány naší země léčit solí své šokové terapie. Lze si velmi dobře představit, jak bude tato nová vláda "budovat českou státnost" a "prosazovat národní zájmy" - zcela v duchu onoho ušlápnutého čehonovství, pro nějž je příznačná arogance vůči slabším, spojená se servilitou vůči mocnějším. Český lev má podle jejich představ výhružně cenit zuby přes řeku Moravu, zato však pokorně hrbit hřbet a vrtět oběma ocasy směrem západním (veselost v sále).

Snaha o urychlené rozbití společného státu spolu se slepou vírou ve všelék privatizace a tržních vztahů, prostupuje skutečně celým programovým prohlášením. Rychle, rychle, aby nám také český národ neprocitl z iluzí o "jediné možné cestě ekonomické transformace", aby se nezačal náhodou rozhlížet po nějakých sociálnějších alternativách, jako se to již stalo na Slovensku (veselost v sále). Jenom tak může vláda pana Klause udržet alespoň Českou republiku jako jakýsi mičurinský pozemek pro své ekonomické experimenty, vedoucí ke zbídačení značné části poctivých lidí práce a ve prospěch nové oligarchie pochybných zbohatlíků a cizího kapitálu.

Není náhodné, že v celém prohlášení nenajdete ani zmínku o referendu, které by dalo občanům naší republiky možnost vyslovit se k budoucímu státoprávnímu uspořádání.

Co vládnoucí pravici záleží na mínění obyčejných lidí? Od toho jsou zde přece vlády a národní rady, a ty to vyřeší bez nich a bez namáčení. (Smích v sále.)

Totéž platí i o připravované ústavě České republiky, která by přece ve jménu demokracie měla být předložena, až bude zpracována, širokému veřejnému posouzení a potvrzena republikovým referendem, s čímž pochopitelně vláda vůbec nepočítá.

Ekonomická demokracie ve smyslu přeměny zaměstnanců v reálné vlastníky majetku, s nímž pracují prostřednictvím družstevních, municipárních a jiných forem vlastnictví, zůstává pro vládu terra incognita, což není nic překvapivého, stejně jako to, že dává přednost pouze smutně proslulým veksláckým aukcím a kupónovým šidítkům.

Politické hnutí Levá alternativa, které zde mám tu čest reprezentovat (potlesk) proto odmítá podpořit vládu, která v celém svém programu, navzdory všem kulatým a hladkým slovům ve skutečnosti pohrdá principy suverenity a samosprávy lidu jak v ekonomickém, tak i v politickém ohledu a která demokracii zaměňuje oligarchií autoritářské pravice. Děkuji za pozornost.

Předseda ČNR Milan Uhde: Děkuji. Slovo má pan poslanec Vačkář. Připraví se pan poslanec Vyvadil.

Poslanec Jiří Vačkář: Vážený pane předsedo, vážená vládo, vážená ČNR, dovolte mi, abych zaujal trochu konstruktivnější charakter diskuse, abych se dotkl některých věcí, které podle mého názoru v programovém prohlášení nejsou rozpracovány tak jak by měly být.

Toto programové prohlášení je něčím zajímavé. Ono totiž obsahuje pouze čísla stránek a různá data, jinak neobsahuje ani jednu číslovku. To mě zavádí k tomu, že pokud se tam neobjevují ani základní čísla, neobjevují se tam ani čísla, odkud vycházíme a kam chceme dojít - lze si potom tyto věci vykládat různě. Nebudu rozebírat celý materiál, protože myslím, že k tomu bylo zde již řečeno hodně. Dotknu se ještě některých věcí, o nichž hovořeno nebylo.

Jako celá řada dalších lidí, kteří vstupovali po komunálních volbách do obecních a městských zastupitelstev jsem očekával, že budou v krátké době naplněna slova o samosprávě také tím, že budou vytvořeny ekonomické předpoklady k tomu, aby tyto obce a města jako samosprávné útvary mohly hospodařit s tím, co jim přísluší, na co mají, s čím lze prakticky počítat. Bohužel se tak nestalo a nestává se to ani v tomto programovém prohlášení. Znamená to, že tam není dán přesný podíl na obecních daních, není tam přesně rozdělena a specifikována celá řada věcí. Je to pochopitelně můj názor, nemusíte s tím všichni souhlasit. Pokud budou finanční prostředky pořád přerozdělovány zejména prostřednictvím okresních shromáždění, kterým byla prodloužena platnost, dochází k tomu, že zejména malé obce, které nejsou v tomto okresním shromáždění dostatečně zastoupeny, jsou diskriminovány a není jim vytvořen potřebný finanční prostor pro to, aby se mohly dobře rozvíjet.

Jako další věc bych chtěl upozornit na to, že podle údajů je hospodaření obcí příznivé. Vychází to také z toho, že se snaží být hospodáři a používat pouze ty prostředky, které mají, v celé řadě věcí se jim nedaří krýt reálné potřeby obcí a dochází k tomu, že již dva roky jsme v určitém provizoriu, kdy lepíme pouze díry a neřešíme vše potřebné. Pochopitelně, že se to odvíjí od ekonomické situace. Buďme v této věci realisty. V podstatě si myslím, že nelze z toho vycházet v tom smyslu, že obce mají peněz dost, že jim to vychází, že tam mají určité rezervy.

Pokud se týká sociální politiky, dochází tam v těchto věcech zejména u sociálních dávek k přesunům na obce. Myslím si, že je to reálné a že je to dobře, protože především pracovníci obecních a městských úřadů by měli vědět, kam je potřeba vynakládat finanční prostředky. Podle dosavadních pravidel v některém případě se vynakládají sociální dávky těm lidem, kteří si sami nechtějí pomoci.

Na druhé straně je ale třeba snažit se tam vytvořit prostor pro to, aby tyto obce finanční prostředky na tyto účely měly v dostatečném rozsahu. V uplynulých dvou letech byla celá řada věcí přesouvána na obce, aniž by byly vytvořeny podmínky pro to, aby měly prostředky pro realizaci těchto věcí. Byl bych rád, aby se v této věci dále nepokračovalo.

Předseda ČNR Milan Uhde: Děkuji panu poslanci Vačkářovi. Slovo má pan poslanec Vyvadil. Připraví se pan poslanec Kraus.

Poslanec Jiří Vyvadil: Vážený pane předsedo, vážená sněmovno, dříve než kousnu do kyselého jablka svého dalšího vystoupení, chtěl bych na adresu vládního vyhlášení říci jednu věc.

Jsem autorem článku Právní stát je u nás pojmově zatím vyloučen. V tomto článku jsem zároveň říkal, že věřím, že volby 1992 budou oním předělem, který ukončí vcelku přirozené nezbytné právní revoluční třeštění.

Musím říci, že již krátké působení v ústavně právním výboru mi potvrzuje tento můj názor. Samozřejmě otázka právního státu je věc složitá. Věřím, že právní stát bude vykládán tak, že není ani vyvolených, ani zavržených, že práva platí pro členy jakékoliv politické strany, jakéhokoliv politického smýšlení. Samozřejmě že právní stát též závisí od toho, kdo Jej realizuje. Nebudu zakrývat, že dva členové vlády v tomto ohledu mají mou plnou podporu, nebudu zakrývat, že v jednom případě bych měl rezervu. Ale s ohledem na zbývající část svého vystoupení mám pocit, že je třeba učinit to, co učiním.

Každá doba klade otázky, které možno členit na podstatné, méně podstatné a nepodstatné. V dobách relativně poklidných se může jevit jako podstatná otázka způsob privatizace, a celý politický tábor se vášnivě rozestoupí na onu skupinu, která vášnivě podporuje kupónovou privatizaci a na skupinu, která ji stejně vášnivě odmítá.

V dobách, kdy se však řeší klíčové otázky dalšího bytí a zejména způsobu bytí určitého státního útvaru, jsou tyto otázky z mého pohledu marginální.

Otázka vztahu ke Slovenské republice, otázka k federaci, otázka k samotnému českému státu pak nepochybně znovu může rozrýt naši politickou scénu a přispěje a přispívá k dodatečné diferenciaci.

Nebudu zakrývat, že mohou být otázky, kde jsem měl odlišné názory, kde jsem je měnil. Troufám si však tvrdit, že v otázce české státnosti a české politiky ve vztahu ke slovenské politické reprezentaci mám naprosto jednoznačný a konzistentní postoj od dubna 1990.

Když poprvé česká politická reprezentace podlehla tlaku slovenské politické reprezentace a proti vší logice ustoupila od svého původního názvu státu "Československá republika" a tento byl podvakráte změněn, musím říci, že v předsednictvu ÚV Strany socialistické jsem byl podroben extrémním tlakům, abych podpořil nový, v pořadí již druhý název státu.

Aby bylo jasno. Otázka názvu nebyla pro mne nikdy důležitá a jak jsem nakonec uvedl v článku Svoboda, demokracie a pan Mareček, podstatné pro mne bylo, že otázka názvu je kladena ze strany slovenské politické reprezentace jako otázka ultimativní a jako vydírání. Vzpomínám si, jak mě tehdy požádal o osobní rozhovor tehdejší předseda Federálního Shromáždění pan Alexandr Dubček a říkal mi: "Vaše strana rozbíjí republiku, protože trvá na názvu Československá republika." A já jsem v té době pochopil, že říká-li toto federální slovák, dříve či později dojde k rozpojení.

Musím přiznat, že česká politická scéna mě hluboce traumatizovala. Ve svém článku Problém osobností v české politice, uveřejněném již v dubnu 1991, jsem uvedl: "Na české scéně vzniká s ohledem na situaci na Slovensku až tak trochu neurotický stav. Přitom to všechno má své příčiny. Tou příčinou je, že pan Mečiar zde prostě nemá partnera. Česká vláda po slibných začátcích se stala nudným a šedým odvarem a slovenská politika zahnala českou do defenzívy."

To byl tehdy můj názor. Chtěl bych v této souvislosti zdůraznit, že mě naplňuje osobním uspokojením, že tato má konstatace bohudík patří minulosti, neboť - nic naplat - každý politik má svůj styl. I předseda slovenské vlády má svůj styl a jeho styl je silová politika. V tomto ohledu rozumí též pouze síle. V tomto ohledu věřím že kurs, který nastoupila vláda, nemůže nemít mou podporu.

Po pádu minulého systému se často v různých variantách objevovala myšlenka: státy jsou vedeny těmi idejemi, ze kterých vznikly. Uvědomme si, ať se nám to líbí nebol nelíbí, že ty důvody v té době byly povýtce utilitární. Je třeba si tyto věci uvědomit. A odpadnou-li tyto utilitární důvody, na to i reagovat.

Jsem český socialista a tedy příslušník klasicky české politické strany. Jde-li nyní o hájení těchto českých národních zájmů, pak v tomto ohledu nemohu, byť samozřejmě s určitými výhradami, vládě nedat svou podporu.

Chtěl bych však upozornit ještě na jeden moment. Dnes nepochybně já vládu podpořím, možná, že se najde ještě někdo z opozice, kdo vládu podpoří, možná.

Ale problém je v jednom. Tak, jako ekonomika má své zákonitosti, tak i politika má své zákonitosti. V parlamentu se zpravidla - až na výjimky - nikdy nehlasuje podle názorů, ale podle toho, kdo kde je. Je-li vládní poslanec, musí podporovat vládu, je-li opoziční poslanec, nemůže vládu podporovat. V tomto ohledu, zejména pak, když pravděpodobnost samostatného českého státu je více než jasná, mám zato, že vláda musí se zabývat touto zákonitostí. Zákonitosti parlamentu nelze ošálit a má-li podporu tato vláda, která chce mít podporu na dobu čtyř let, přijde doba, kdy bude muset přezkoumat otázku národního konsensu, včetně komplexní institucionalizované podoby. V této fázi, vzdor problémům s tím spojeným, dávám vládě podporu.

Děkuji.

Předseda ČNR Milan Uhde: Děkuji panu poslanci Vyvadilovi. Slovo má pan poslanec Kraus, připraví se pan poslanec Chudoba.

Poslanec Michal Kraus: Vážený pane předsedo, vážená vládo, dámy a pánové!

Dovolte mi, abych vyjádřil několik svých osobních názorů k programovému prohlášení vlády, které nám včera přednesl pan premiér Klaus.

Kuloární názory, které už před několika dny pronikly na veřejnost, prohlašovaly, že toto programové prohlášení je psáno zejména pro opozici. Zmiňoval se o tom už i pan poslanec Grulich.

Velmi mě proto překvapilo, především vzhledem k obsáhlosti textu, že se vládní koalice, která prohlášení připravovala několik dní, rozhodla věnovat opozici - pro analýzu prohlášení - jenom několik hodin. Chci doufat, že spíš než o záměr šlo o určité podhodnocení rozsahu textu a nutnosti délky jeho rozboru.

Jsem však poslancem dosti dlouho na to, abych byl obzvláště ostražitý k materiálům, které slibují všechno, nebo téměř všechno. Již mnohokrát jsem se přesvědčil o tom, že takováto krásná literatura se velmi často v praxi a posléze při bilancování mění spíše v science fiction.

Kromě toho mě velmi znepokojuje několik obecných rysů, které se prolínají celým prohlášením.

Zejména jednoznačně deklarovaná rezignace na společný stát, kde místo opatření k dosažení dohody a konsensu se slovenskou stranou pro eventuální udržení společného státu jsou definována opatření, jež budou následovat po jeho rozpadu.

Velmi mě znepokojuje i text posledního odstavce na stránce 3, který de facto připouští možnost mimoústavních kroků a postupů.

O tom, že vláda zcela určitě, byť to ve svém prohlášení píše, nemá mandát k tomu, aby spolu s Českou národní radou položila základy České republiky, už bylo hovořeno.

Na straně 6 se píše o demokracii a veřejné správě v občanské společnosti, kde vláda považuje parlamentní demokracii za jedinou formu vlády, důstojnou evropské civilizace. Ovšem parlamentní demokracie je především vztah k opozici. A tady zatím, bohužel, mám takový pocit, že vztah k české opozici je brán jako pohrdavý, jako nutné zlo, jako něco, co komplikuje život.

V programovém prohlášení se hovoří také o tom, že chceme, aby byla naše společnost občanskou společností pro všechny, bez rozdílu, dokonce i politického názoru. Ovšem není náhodou spor kolem předsednictva České národní rady precedentem? Jestliže jsou zde nedemokratické strany, znamená to, že jsou i nedemokratičtí voliči a jako na takové by na ně měla být uplatňována stejná pravidla ve státní správě, obcích i podnicích. Ovšem je to to deklarované stejné právo pro všechny, bez rozdílu politického názoru? Myslím, že určitě nikoliv.

Na stránce 8 v odstavci zahraniční politika se prakticky hovoří o tom, že Česká republika v podstatě bude jediným následníkem České a Slovenské federativní republiky. Ptám se, jakým právem?

Na stránce 11 se hovoří o tom, že soukromé vlastnictví představuje základní a nenahraditelný pilíř prosperující tržní ekonomiky. Myslím si, že s tím nelze, než souhlasit, protože tomu tak skutečně je.

Ovšem, pane premiére, skutečně i jedinou a dlouhodobou zárukou svobody a demokracie? Myslím si, že toto slovo v tomto kontextu je spíš nesmysl, či snad určité velké nedorozumění.

Na stránce 21 se hovoří o tom, že v uhelném i rudném hornictví jde o to, aby privatizace a restrukturalizace v této poněkud specifické oblasti probíhala plynule, efektivně a bez traumatických sociálních otřesů.

Myslím, že tak jako stejně v celém programovém prohlášení zde není uvedeno ani jak, ani kdy vláda chce toto uskutečnit, ale z tohoto kontextu ani nevyplývá, zda to vůbec skutečně chce uskutečnit.

Na straně 23 se hovoří o tom, že dopravní tarify budou přibližovány úrovni nákladů. Domnívám se, že tržní by bylo vyvíjení tlaku na jejich snižování. A tady dochází k opačnému postupu. Nedomnívám se, že tržní hospodářství přikazuje na zákazníkovi co nejvíce trhnout, ale naopak, domnívám se, že jde o poskytování nejlepších služeb ovšem za minimální cenu. Ale přizpůsobování cen úrovni nákladů? To snad ne.

V celé oblasti sociální politiky, tak jak je psána v programovém prohlášení, chybí zakotvení v podobě legislativy. V celém minulém volebním období probíhalo mnoho sporů o různých zákonech v sociální legislativě. Přijat nebyl ani jediný a ani z programového prohlášení nevyplývá, že by vláda sociální politiku kromě opatření chtěla podložit také legislativou.

Na straně 27 se hovoří o tom, že vláda bude systémem sociální pomoci, jehož nositelem jsou především obce, občanské, charitativní a církevní organizace i jiné nestátní subjekty, zajišťovat poskytování nezbytné podpory. Myslím, že vláda by se především měla snažit řešit, aby nedocházelo k tomu, aby musely vypomáhat charitativní a církevní organizace, aby naši občané museli dostávat podporu k tomu, aby vůbec mohli přežít.

Na straně 31 se hovoří o zvýšení odpovědnosti a přesunutí pravomocí z orgánů státní správy na jednotlivé školy a učitele. Domnívám se, že v této fázi především vládní koalici musí jít o posílení autority učitele, která skutečně díky diletantství bývalého ministra Vopěnky velmi značně utrpěla. Dnes po nich chtít, aby přejímali odpovědnost, myslím si, že je poněkud troufalé.

Na straně 36 v oblasti bezpečnostní politiky a kontroly, která mě mimochodem překvapila svým malým rozsahem, protože ze všech sociálních průzkumů vyplývá, že toto je jedna z oblastí pro občany nejpalčivější, se hovoří o podporování prevence proti trestné činnosti, a o předcházení drogové závislosti mládeže. Myslím, že pouze předcházet drogové závislosti mládeže je naprosto nesystémové opatření, kterému musí předcházet zcela komplexní opatření v péči o rodinu, děti, mládež a vztahuje se na to i připomínka, kterou jsem uvedl v předchozím kontextu, a to je otázka legislativy.

Minulá vláda měla ve svém legislativním plánu projednávání a schválení zákonů o státní správě i o státní péči v oblasti dětí a mládeže. Bohužel se tomu tak nestalo a předpokládám, i když to v tomto programovém prohlášení není, že by to měla být i pro tuto vládu priorita.

Určitým výsměchem jednání minulé ČNR je text odstavců, které hovoří o nezávislém kontrolním úřadu. Dámy a pánové, proč budeme transformovat současné ministerstvo kontroly na kontrolní úřad, když tento úřad již existuje a je zakotven dokonce ústavním zákonem. Ti, kteří v ČNR byli v minulém období ví velmi dobře, že se hovořilo o tom, že místo ministerstva kontroly bude nezávislý kontrolní úřad, potom se hovořilo, že ministerstvo kontroly musí být určitou dobu, než bude ustaven kontrolní úřad, dnes tedy se hovoří o tom, že i když máme Nejvyšší kontrolní úřad, budeme ministerstvo, které má stranického ministra a podléhá tedy stranickosti, transformovat v nějaký kontrolní úřad. Myslím, že je to minimálně pochybené.

V závěru se hovoří o tom, že bude velmi záležet, zda se nám podaří vytvořit potřebný co nejširší společenský konsensus. Mám velmi vážné obavy, že toto přání je zatím v teorii snů. Protože současná vládní koalice ani v ČNR, ani při jednáních se slovenskou stranou, zatím neprojevila potřebnou snahu o získávání konsensu. Spíše se zde projevují autoritativní prvky na základě rozhodování většiny, nebylo dáno najevo, že by vládní koalice k čemukoli potřebovala opozici. Myslím, že toto postavení se může velmi vymstít v případě projednávání ústavních zákonů a dovolávat se po té konstruktivnosti opozice, myslím, bude poněkud opožděné. Především by měla předcházet konstruktivnost vládní koalice. Zatím ve vztahu k opozici na ni marně čekáme.

Závěrem my dovolte říci, že programové prohlášení jako literární útvar je hezké čtení, které obsahuje přání, jež jsou i mým přáním. Dokonce většinu textu lze bez problému akceptovat. Avšak obsah, konkrétnosti, míra záruk, že budou splněny, je minimální, a doposud jsem, vážení pánové, kteří sedíte za mnou, nezískal důvěru v to, že vše, co jste tam napsali, myslíte upřímně, ale ani v to, že jste schopni vše realizovat.

Protože hlasování o programovém prohlášení je hlasováním současně o důvěře vládě, nemohu se vyslovit kladně a programové prohlášení svým hlasem nepodpořím. Děkuji za pozornost.

Předseda ČNR Milan Uhde: Děkuji panu poslanci Krausovi, slovo má pan poslanec Chudoba, připraví se pan poslanec Šoler.