V § 73 se reaguje na aktuální potřebu zvláštní právní úpravy povinností pracovníků státní správy a některých dalších státních orgánů. Tato dílčí úprava se navrhuje vzhledem k tomu, že v současné době není reálné přijetí komplexní právní úpravy státnězaměstnaneckých vztahů, a to se zřetelem na to, že státní správa není dosud definitivně uspořádána.
Účelem tohoto ustanovení je stanovit ze zákona pracovníkům ve státní správě a některých vrcholných státních orgánech další pracovní povinnosti. Jde o povinnosti specifické a o obecně uznávané normy chování pro tuto zaměstnaneckou skupinu. Tyto povinnosti vyplývají především ze zásady nestrannosti, která patří mezi základní principy demokratické státní správy. Této zásadě koresponduje povinnost zachovávat nepodjatost a objektivitu rozhodování; s ní souvisí také právní úprava určitých omezení vztahujících se k mimopracovním aktivitám pracovníků a získávání výhod v souvislosti se zaměstnáním. Tato omezení sledují též cíl vytvářet prevenci před pokusy korupce státních úřadů a zneužíváním služebního postavení.
Které orgány jsou orgány státní správy stanoví právní předpisy. Za takové orgány se podle tohoto zákona nepovažují orgány místní samosprávy (obce), i když podle příslušných právních předpisů byla na ně přenesena působnost státní správy (např. podle § 60 zák. ČNR č. 367/1990 Sb., o obcích, § 28 zák. SNR č. 369/1990 Sb., o obecnom zriadení, zák. ČNR č. 311/1991 Sb., o státní správě v odpadovém hospodářství), popřípadě další orgány na které byly přeneseny úkoly státní správy (např. vodní stráž podle zák. ČNR č. 130/1974 Sb., o státní správě ve vodním hospodářství, obdobně zák. SNR č. 135/1974 Sb.).
Praktická realizace principu nestrannosti je odvislá od konkrétních jednání a rozhodování pracovníků uvedených orgánů; proto se stanoví pracovníku povinnost jednat a rozhodovat nestranně, tedy bez toho, že by stranil některé osobě, skupině osob, politické straně nebo hnutí.
Povinnost mlčenlivosti vyplývá jak z ochrany zájmů státu, tak i občanů před indiskrecí. Povinnost zachovávat mlčenlivost se kromě státního, hospodářského a služebního tajemství vztahuje také na všechny informace, které se pracovník dozvěděl při práci nebo v souvislosti s ní a které v zájmu státu, zúčastněných osob nebo v zájmu regulérních podmínek hospodářské soutěže nebo zachování obchodního či výrobního tajemství mají zůstat utajeny.
S ohledem na nejrafinovanější formy korupce je žádoucí vyloučit možnost přijmout dar nebo jinou výhodu s výjimkou těch, které poskytne organizace nebo které náleží podle právního předpisu či kolektivní smlouvy.
Povinností pracovníků státní správy a dalších v zákoně vyjmenovaných státních institucí je chránit veřejný zájem; jeho ochranu musí pracovník upřednostňovat před zájmy vlastními nebo jiných osob. Zaměstnání pracovníka v těchto orgánech státu je projevem důvěry v jeho morální kvality; proto nelze připustit, aby pracovník zneužil důvěry mu dané tím, že využije poznatky a informace nabyté v souvislosti se zaměstnáním k pochybným cílům (například k psychickému nátlaku) nebo k získání popřípadě zprostředkování výhod či prospěchu pro sebe nebo někoho jiného.
Důležitou povinností je také určitá míra zdrženlivosti v chování a jednání. Pracovník se musí vyhnout všemu, co by mohlo zpochybnit jeho nestrannost. Jistá zdrženlivost se od pracovníka očekává i v jeho občanském životě; tato povinnost nabývá na důležitosti především u pracovníků, kteří z titulu své funkce vystoupí jako představitelé státní moci, nebo jsou z nějakého jiného důvodu pod zvýšeným dohledem veřejnosti (například tiskoví mluvčí).
V zájmu předcházení pochybnostem o nestrannosti shora uvedených pracovníků, zneužívání jejich postavení apod. se zavádějí pro ně určitá omezení týkající se členství v řídících nebo kontrolních orgánech právnických osob provozujících podnikatelskou činnost a výkonu podnikatelské činnosti. Pro tyto pracovníky platí zákaz členství v řídících nebo kontrolních orgánech právnických osob podnikatelského charakteru, s výjimkou případů kdy tuto činnost vykonávají z pověření svého zaměstnavatele a bez nároku na odměnu od podnikatelské organizace. Vlastnímu výkonu podnikatelské činnosti se mohou věnovat jen se souhlasem své zaměstnavatelské organizace. Ta sama posoudí, zda případná podnikatelská aktivita pracovníka - vzhledem k jeho postavení ve státním orgánu - by mohla nepříznivě ovlivnit veřejné mínění o pracovníkově hospodářské nezávislosti a nestrannosti. Souhlasu však nepodléhá - vedle činnosti vědecké, pedagogické, literární, publicistické nebo umělecké, též správa pracovníkova vlastního majetku.
Pokud jde o jinou činnost shodnou s předmětem činnosti státního orgánu, platí pro tyto pracovníky rovněž navrhovaná úprava § 75.
Nově navrhovanou úpravou § 75 se sleduje omezit nežádoucí stav, který se projevuje v řadě organizací zejména v souvislosti s neomezenou možností podnikání, které je v současné době ve většině případů prováděno pracovníky vedle svého zaměstnání konaného v pracovněprávním vztahu a při němž je často využíváno poznatků, informací a výsledku práce dosažených při výkonu práce v pracovněprávním vztahu, popřípadě je i různými způsoby zneužíváno postavení v organizaci (přebírání zakázek pro svoji činnost apod.). Ukazuje se, že pro řešení vzniklé situace je nepostačující úprava v § 73 písm. d) zákoníku práce, stanovená při jeho poslední novelizaci, podle níž jsou pracovníci povinni nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy organizace. Vzhledem k tomu, že podle čl. 26 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod má každý právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost, a jen zákon může stanovit podmínky pro výkon určitých povolání nebo činností, navrhuje se omezující úprava, která je požadovaná i organizacemi na základě poznatků o výdělečné činnosti jejich pracovníků jak v pracovněprávních vztazích k jiným organizacím a podnikatelům, tak při vlastním výkonu podnikatelské činnosti.
V § 102 odst. 3 se navrhuje úprava delší výměry dovolené nad výměru tří nebo čtyř týdnů. Dosavadní úprava umožňuje organizacím, které provozují podnikatelskou činnost, prodloužit dovolenou o jeden týden v kolektivní smlouvě; tuto úpravu se navrhuje zachovat jako vhodné řešení, umožňující posouzení dovolené z hlediska finančních dopadů v konkrétní ekonomické situaci organizace a ve vztahu k případné širší úpravě placených překážek v práci na straně pracovníka, provedené v kolektivní smlouvě ve smyslu § 128 odst. 3 zákoníku práce. U organizací, které neprovozují podnikatelskou činnost, byly nároky na dovolenou prodlouženy nařízeními příslušných vlád. Za situace, kdy delší výměra dovolené již je provedena příslušnou právní úpravou pro pracovníky všech organizací, které neprovozují podnikatelskou činnost, se jeví účelné stanovit tuto úpravu jednotně přímo v zákoníku práce. Přitom základním předpokladem této úpravy je, že náklady vzniklé s prodloužením dovolené si musí organizace uhradit z vlastního rozpočtu, bez požadavků na státní rozpočet.
V § 115 odst. 3 se navrhuje úprava, která je důsledkem navrhovaného vypuštění § 37 odst. 4 písm. c) o převedení na jinou práci z důvodu nezbytné provozní potřeby organizace. Protože i v těchto případech provozní potřeby organizace podle nově navrhované úpravy půjde jen o převedení na základě dohodnuté změny pracovní smlouvy, pro které je úprava poskytování mzdy řešena v § 115 odst. 1, je třeba z odstavce 3 vypustit úpravu týkající se mzdových nároků při jednostranném převedení na jinou práci z důvodu nezbytné provozní potřeby organizace.
V § 121 odst. 1 se navrhuje v souvislosti s úpravou poskytování hmotného zabezpečení uchazečům o zaměstnání a úpravou povinnosti ve stanovených případech hmotné zabezpečení vrátit, jestliže se dodatečně ukáže, že nebyly splněny podmínky pro jeho poskytnutí (§ 18 zákona o zaměstnanosti), obdobná úprava, jako je tomu v případech přeplatků nebo neprávem přijatých částek nemocenského pojištění nebo dávek sociálního zabezpečení.
V § 130 odst. 3 se navrhuje úprava, týkající se hmotného zabezpečení pracovníků v případech tzv. částečné nezaměstnanosti, kterou úmluva Mezinárodní organizace práce č. 168 definuje jako dočasné omezení pracovní doby nebo dočasné zastavení práce bez přerušení pracovního poměru zejména z důvodů hospodářských, technologických, strukturálních a podobných. Z hlediska úpravy v zákoníku práce jde o případy, že organizace nemůže plnit povinnost podle § 35 odst. 1 písm. a), přidělovat pracovníku práci podle pracovní smlouvy, a protože pracovníku je garantováno právo pracovat po stanovenou týdenní pracovní dobu, v rozsahu, v jakém organizace pracovníku práci nepřiděluje, jde o překážku v práci na straně organizace, při níž pracovníku přísluší náhrada mzdy (hmotné zabezpečení) ve výši průměrného výdělku. Toto věcné řešení spočívající v poskytování hmotného zabezpečení formou náhrady mzdy je administrativně jednoduché a vhodné i z hlediska úpravy případných dalších nároků pracovníka souvisejících s vykonávanou prací, včetně nároků v sociálním zabezpečení. Výše hmotného zabezpečení formou náhrady mzdy ve výši průměrného výdělku, to je bez jakéhokoliv poklesu výdělku, je však v řadě případů pro organizaci ekonomicky neúnosná a vede k propouštění pracovníků i v těch případech, kdy by jim organizace v menším rozsahu, než po stanovenou týdenní pracovní dobu, nebo dobu sjednanou v pracovní smlouvě, mohla práci přidělovat. Dosavadní úprava v § 130 zákoníku práce se v těchto případech obrací proti zájmům pracovníků na zachování pracovního poměru. Z toho důvodu se navrhuje úprava, podle které by v případě překážky v práci na straně organizace, spočívající v provozních důvodech, příslušela náhrada mzdy nikoliv ve výši průměrného výdělku, ale ve výši 60 % tohoto výdělku. Vzhledem k poměrně širokému pojmu "provozní důvody" a k tomu, aby nižší náhrada mzdy nemohla být uplatňována organizací z jakéhokoliv provozního důvodu na újmu výdělku pracovníků, kdy může přicházet v úvahu zabezpečit přidělování práce v plném rozsahu přijetím vhodných opatření, se navrhuje pro tyto případy zakotvit ingerenci příslušného odborového orgánu. Při současně navrhované novelizaci zákona o zaměstnanosti se pro případy tzv. částečné nezaměstnanosti navrhuje možnost poskytovat v odůvodněných případech zaměstnavateli finanční příspěvek na částečnou úhradu poskytnuté náhrady mzdy, které by se vztahovaly na případy provozních důvodů souvisejících s přechodem na nový výrobní program.
Pokud se organizace s příslušným odborovým orgánem na vymezení konkrétních vážných provozních důvodů nedohodne, jak stanoví § 130 odst. 3, nelze toto ustanovení aplikovat. Použití tohoto ustanovení nepřichází v úvahu ani v případech, kdy není v organizaci příslušný odborový orgán.
Podle navrhovaného znění § 150 odst. 2 a § 167 odst. 2 budou příslušné ústřední orgány vydávat napříště seznamy prací a pracovišť zakázaných ženám a mladistvým samostatně bez toho, že by federální vláda stanovila zásady pro vypracování těchto seznamů. Za plně postačující lze považovat, že vydání těchto seznamů je podmíněno dohodou s příslušným ministerstvem zdravotnictví republiky.
V § 205d se navrhuje zásadní koncepční změna v úpravě odpovědnosti organizace za škodu. V souvislosti s postupující privatizací se jeví potřebným zakotvit princip zákonného pojištění odpovědnosti organizace za škodu způsobenou pracovníkům, zejména pracovním úrazem nebo nemocí z povolání a tímto způsobem zajistit pracovníkům nároky na odškodnění zejména v případě zániku organizace. Vedle toho tato odpovědnost podle dosavadní úpravy § 251 mnohdy přechází na stát, což je u privátního sektoru ekonomicky neúnosné.
Úmluvy Mezinárodní organizace práce, kterými je ČSFR vázána (Úmluva č. 17 o odškodnění pracovních úrazů, Úmluva č. 12 o odškodňování pracovních úrazů v zemědělství a Úmluva č. 42 o odškodnění nemocí z povolání, publikované ve Sbírce zákonů pod č. 437/1990 Sb. a 438/1990 Sb.) zavazují ČSFR k tomu, aby zajistila, že osoby které utrpěly pracovní úraz nebo nemoc z povolání, anebo osoby na nich závislé, budou odškodněny. Vnitřní zákonodárství má obsahovat ustanovení, která garantují, aby se za všech okolností v případě platební neschopnosti zaměstnavatele nebo pojišťovatele zajistilo odškodnění osobám utrpivším pracovní úraz nebo nemoc z povolání, a v případě smrti osobám na nich závislým. S ohledem na tyto skutečnosti se zejména v souvislosti s privatizací jeví optimálním řešením úprava zákonného pojištění organizace za škodu způsobenou pracovníkům, a to obecně pro organizace, kterými se pro tyto účely podle zákoníku práce rozumí právnické osoby (§ 8 odst. 1) a rovněž občané zaměstnávající jiné občany (§ 269). V souvislosti s úpravou zákonného pojištění se navrhuje zároveň novelizovat § 251 tak, aby v případě likvidace organizace přecházely na stát nároky pracovníků, které neuspokojil orgán provádějící likvidaci, jen pokud jde o pracovníky státních orgánů.
Navrhuje se, aby zákonné pojištění prováděly pojišťovny, které určí zákony národních rad, vzhledem k tomu, že úprava pojišťovnictví náleží do působnosti republik.
Navrhovaná úprava jde nad rámec závazků vyplývajících z mezinárodních úmluv, protože zahrnuje prakticky všechny druhy odpovědnosti organizace za škodu podle zákoníku práce (kromě některých případů odpovědnosti podle § 187 odst. 2, kde mnohdy pracovníku vzniká škoda i v případě, že on sám neplní pracovní úkoly ani úkony, které s jejich plněním souvisí).
V § 249 odst. 4 se navrhuje doplnění vzhledem k tomu, že dosavadní úprava zákoníku práce neobsahuje úpravu přechodu práv povinností z pracovněprávních vztahů v případě zániku dosavadní organizace v souvislosti s její přeměnou na jinou formu organizace. V současné době se jedná zejména o zánik státních podniků a jejich přeměnu na formu akciových společností a další případy přeměn na jinou formu organizace, které lze uskutečnit podle obchodního zákoníku.
V § 251 se navrhuje úprava, která věcně souvisí s navrhovanou úpravou zákonného pojištění odpovědnosti organizace za škodu vzniklou pracovníkům. V souvislosti s postupující privatizací se stává neúnosným, aby v případě zrušení organizace s likvidací, kdy nároky pracovníků zrušené organizace nebudou uspokojeny v rámci likvidace (například náhrada za ztrátu na výdělku při pracovních úrazech nebo nemocech z povolání), tyto nároky byl povinen uspokojovat stát. Pouze u pracovníků organizací, které mají podle zákona postavení státního orgánu, se navrhuje zachovat povinnost státu k uspokojení nároků pracovníků; v ostatních případech by tyto nároky byly uspokojovány příslušnou pojišťovnou na základě navrhovaného zákonného pojištění organizace.
Navrhovaná úprava § 272 odst. 7 směřuje k tomu, aby i organizace, které nejsou v působnosti některého odvětvového ústředního orgánu přiměřeně aplikovaly pracovněprávní předpisy vydané pro organizace s obdobnou činností. Jde o aplikaci předpisů upravujících povinnosti vedoucích pracovníků, pracovní pohotovost, bezpečnost a ochranu zdraví při práci a seznamů prací a pracovišť zakázaných ženám a mladistvým. Nedostatek takové výslovné úpravy vyvolává pochybnosti a nejasnosti o tom, zda a které právní předpisy mohou takové organizace ve své činnosti uplatňovat.
II. K novelizaci zákona o zaměstnanosti
V § 2 odst. 1 se s ohledem na úpravu v Listině základních práv a svobod, podle níž mezinárodní smlouvy ratifikované a vyhlášené mají přednost před zákonem, navrhuje vypustit jako nadbytečný text týkající se mezinárodních smluv, jimiž je ČSFR vázána, a to i s ohledem na jeho zařazení, z něhož vyplývá vazba pouze na jiné vymezení okruhu účastníků, což nevystihuje přesně souvislost úpravy mezinárodních smluv k obsahu zákonné úpravy.
Nová úprava § 2 odst. 3 zabezpečuje závazek vyplývající z úmluvy o uprchlících, kterou ČSFR ratifikovala; v uvedených případech úmluva vyžaduje zajistit uprchlíkům stejný přístup k zaměstnání, jako občanům státu, v němž pobývají. V souvislosti s nově přijatým zákonem o pobytu cizinců na území ČSFR, který počítá s úpravou institutu trvalého pobytu zejména v zájmu slučování rodin a jiných humanitárních důvodů, se navrhuje zabezpečit cizincům a osobám bez státní příslušnosti, kterým bude uděleno povolení k trvalému pobytu, stejný přístup k zaměstnání jako je tomu u občanů ČSFR. Zároveň se navrhuje řešit i případy rodinných příslušníků členů diplomatických misí, konzulárních úřadů a mezinárodních vládních organizací tak, aby možnost jejich zaměstnání bez povolení k zaměstnání mohla být smluvně upravována na úrovni mezivládních smluv, jak je to mezi jinými státy obvykle řešeno; jinak by tato úprava z hlediska čs. právního řádu vyžadovala formu mezinárodní prezidentské smlouvy.
Účelem nové úpravy § 2 odst. 4 je v zájmu ochrany trhu práce v ČSFR umožnit úřadům práce regulovat rozsah práce vykonávané cizinci na území ČSFR na základě komerčních vztahů, kdy nejsou k výkonu práce přijímáni do zaměstnání v tuzemské organizaci. V současné době takto vykonává práci v ČSFR kolem 50 tisíc cizinců, bez možnosti jakékoliv ingerence státních orgánů práce odpovědných za řešení otázek zaměstnanosti v ČSFR.
V § 3 odst. 2 se navrhuje dílčí zpřesnění působnosti federálního ministerstva práce a sociálních věcí při zabezpečování státní politiky zaměstnanosti.
Novou úpravou § 5 se navrhuje zprostředkování zaměstnání za úhradu (poplatek), vyjadřující skutečné výdaje související se zprostředkováním zaměstnání, vázat na vydání sazebníku poplatků, který bude stanovovat nebo schvalovat příslušný státní orgán (ministerstvo práce a sociálních věcí republiky); takový postup vyplývá z úmluvy MOP č. 34 o placených zprostředkovatelnách práce.
V nově navrhovaném odstavci 4 se zabezpečuje závazek vyplývající z úmluvy Mezinárodní organizace práce č. 95 o ochraně mzdy, zakazující jakékoliv srážky ze mzdy ve prospěch jiných osob v souvislosti se zprostředkováním zaměstnání, ať přímým nebo nepřímým, nebo pro zaměstnavatele v souvislosti s přijetím do zaměstnání nebo příslibem jeho zachování.
Doplňující úpravu § 8 odst. 1 o nakládání s údaji shromažďovanými při vedení evidence uchazečů o zaměstnání, vychází z čl. 10 Listiny základních práv a svobod.
V § 16 odst. 7 jde o upřesnění textu ve vztahu k opětovnému poskytování hmotného zabezpečení v případech, kdy uchazeči o zaměstnání uplynula podpůrčí doba, tak, aby při opětovném poskytování hmotného zabezpečení nebyl případně zvýhodňován ten uchazeč o zaměstnání, kterému hmotné zabezpečení nebylo fakticky poskytováno (zpravidla jako určitá forma postihu).
Doplněním ustanovení § 16a se navrhuje výslovně řešit případy, kdy uchazeči o zaměstnání bylo odstupné nebo odchodné poskytnuto až v době, kdy pobíral hmotné zabezpečení, nebo po uplynutí této doby, to znamená kdy mu zaměstnavatel například z důvodů nedostatku finančních prostředků odstupné nevyplatí již ke dni skončení zaměstnání (například v případě úpadku, kdy odstupné bude poskytnuto až na základě konkurzního řízení).
V § 19 odst. 2 se navrhuje formulační zpřesnění dosavadní úpravy oznamování volných pracovních míst, vymezením pojmu volného pracovního místa pro tyto účely.
Doplněním § 20 se navrhuje úprava, související s řešením problematiky tzv. částečné nezaměstnanosti. Zákon o zaměstnanosti hmotné zabezpečení v těchto případech neupravuje vzhledem k tomu, že v případě omezení rozsahu přidělované práce jde o překážku v práci na straně organizace, podle § 130 zákoníku práce, s nárokem pracovníka na náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku, to je hmotné zabezpečení bez jakéhokoliv poklesu výdělku. Toto věcné řešení se doporučuje i nadále zachovat jako nejvhodnější z hlediska dopadů do úpravy dalších nároků jak podle pracovněprávních předpisů, tak i předpisů sociálního zabezpečení včetně předpisů nemocenského zabezpečení, ovšem s tím, že náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku nebude zákoníkem práce garantována ve všech případech překážek v práci na straně organizace, ale ve stanovených případech bude poskytována na nižší úrovni, ekonomicky únosné pro organizaci. Z tohoto hlediska se současně navrhuje novelizace § 130 zákoníku práce. V návaznosti na tuto úpravu se doplněním § 20 zákona o zaměstnanosti navrhuje nová úprava, která by umožňovala v určených případech poskytovat zaměstnavatelům příspěvek na částečnou úhradu poskytnuté náhrady mzdy, aby při dočasných provozních problémech při přechodu na nové podnikatelské programy mohly být v tomto období přechodu zachovány dosavadní pracovní kolektivy zaměstnavatelů. Navrhovaná úprava předpokládá, že poskytování příspěvku bude usměrňováno v působnosti ministerstev práce a sociálních věcí republik v dohodě s ministerstvy pro hospodářskou politiku a rozvoj republik, aby uplatňováním nově navrhované úpravy nedocházelo k nežádoucímu vynakládání finančních prostředků na zabezpečování státní politiky zaměstnanosti, k nežádoucí podpoře neefektivních podniků bez perspektivních podnikatelských programů.
V § 28 dochází k formulačnímu zpřesnění, s ohledem na určité změny k nimž dochází v zaměstnávání občanů v ozbrojených silách.
V § 31 se navrhuje úprava zmocňovacích ustanovení s ohledem na jednotnou úpravu podmínek poskytování hmotného zabezpečení, přímo v zákoně o zaměstnanosti, a navrhovanou úpravu poskytování příspěvku zaměstnavatelům.
III. Přechodná ustanovení
Přechodná ustanovení reagují na případy, kdy před účinností tohoto zákona došlo k převedení pracovníka na jinou práci popř. k jeho přeložení bez jeho souhlasu a dále na případy, kdy pracovník ke dni účinnosti zákona vykonává podnikatelskou činnost, je členem řídícího nebo kontrolního orgánu právnické osoby provozující podnikatelskou činnost nebo vykonává výdělečnou činnost shodnou s činností jeho zaměstnavatele.
V souvislosti se zrušením republikových vyhlášek o zabezpečení pracovníků organizací, kteří pracují po kratší pracovní dobu pro přechodné odbytové a finanční obtíže se řeší přechodné poskytování těchto příspěvků po dni účinnosti tohoto zákona.
Vzhledem k zavedení zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatelů za škodu se upravuje přechod smluvního pojištění této odpovědnosti na zákonné pojištění, resp. vznik zákonného pojištění a vztah k nárokům na náhradu škody vzniklým před účinností tohoto zákona.
V zájmu odstranění pochybností ohledně vracení příslušné části hmotného zabezpečení podle § 16a odst. 2 se stanoví, že toto ustanovení lze aplikovat jen na případy, kdy nárok na hmotné zabezpečení vznikl nejdříve dnem účinnosti tohoto zákona.
Pro práce vykonávané cizincem (osobou bez státní příslušnosti) na základě obchodní nebo jiné smlouvy uzavřené s jeho zahraničním zaměstnavatelem před účinností tohoto zákona se nevyžaduje povolení k zaměstnání.
V Praze dne 10. března 1992
Předseda vlády ČSFR:
Čalfa v. r.
Ministr práce a sociálních věcí ČSFR:
Miller v. r.