FEDERÁLNÍ SHROMÁŽDĚNÍ ČESKÉ A SLOVENSKÉ FEDERATIVNÍ REPUBLIKY 1991
1111
Zpráva
o dodržování lidských práv v ČSFR
předkládáno na základě usnesení Federálního shromáždění ČSFR
č. 218 ze dne 7. listopadu 1991
Předkládají:
RNDr. Jozef Mikloško, DrSc.,
místopředseda vlády ČSFR,
ing. Ján Langoš,
ministr vnitra ČSFR,
doc. JUDr. Ivan Gašparovič, CSc.,
generální prokurátor ČSFR
Vážený pane předsedo,
dámy a pánové,
usnesení Federálního shromáždění č. 218 ze 7. listopadu tohoto roku uložilo ministru vnitra ČSFR, generálnímu prokurátorovi ČSFR a mně předložit zprávu o dodržování lidských práv v ČSFR. Po dohodě s ministrem vnitra a s generálním prokurátorem jsem byl pověřen zprávu o stavu dodržování lidských práv v ČSFR přednést.
Zprávu předkládáme po dohodě s generálním prokurátorem a ministrem vnitra v podobě souhrnného materiálu. Volili jsme však takovou strukturu zprávy, aby bylo zřejmé, že její první část byla vypracována Úřadem vlády ČSFR. Druhá část představuje materiál předložený generálním prokurátorem ČSFR, třetí část pak je založena na podkladech federálního ministerstva vnitra.
Z toho vyplývá také odlišný pohled na problematiku lidských práv. V prvé části je akcentováno zejména vytvoření podmínek pro pozitivní realizaci ochrany lidských práv. Druhé dvě části se zabývají spíše ochranou před jejich porušováním nebo dokonce nezbytnou represí.
Část I.
Zpráva
místopředsedy vlády ČSFR
Jozefa Mikloška
Považuji za čest, že jsem první, kdo z vašeho pověření jako představitel federální vlády má předložit bilanci o dodržování lidských práv. Řekl-li jsem, že si považuji za čest přednést zde dnes tuto zprávu, připojuji zároveň, že se cítím i nesmírně odpovědný. Navrhuji, aby se tímto mým prohlášením založila tradice pravidelných bilančních zpráv o působení státních orgánů v oblasti dodržování a ochrany lidských práv. Doufám jen, že spolu se členy nejvyšších federálních výkonných orgánů, ji bude v budoucnosti Vám předkládat i ten, kdo není odpovědny za výkon státní správy, za to však bude oprávněn k obhajobě práv obyvatel této země zahrnující třeba i kritický přístup k působení každého z federálních orgánů v oblasti dodržování a ochrany lidských práv a také výchovy k nim.
Úvod
Rok 1991 lze označit za rok Listiny základních práv a svobod. Její vznik a přijetí znamenaly na jedné straně završení první etapy vývoje porevoluční transformace čs. právního řádu v oblasti ochrany lidských práv. Vznik Listiny však zároveň znamenal i první krok do etapy druhé a každé další. Vznikla platforma, od níž se může odvíjet zásadní změna v životě obyvatel ČSFR v oblasti jejich občanských práv a svobod.
Přijetí Listiny základních práv a svobod však bylo jen prvním krokem na cestě transformace života obyvatel ČSFR. Tím dalším a podstatnějším je podřízení života každého jednotlivého obyvatele ČSFR a nás všech jako celku principům filozofie této zásadní právní a morální normy.
Odpověď na vámi položenou otázku, jaký je stav dodržování lidských práv v ČSFR po jedenáctiměsíční platnosti Listiny základních práv a svobod, je především věcí úhlu, ze kterého se na celý problém pohlíží.
Uplynulé období lze hodnotit především ze dvou extrémních pozic. Ta první přináší negativní odsudek současné situace. Toto hledisko může mít svůj zdroj i oporu ve stavu našeho společenství, jeho ekonomiky, sociální sféry i vztahů mezi lidmi. Tyto silně kritické hlasy slyšíme zvláště odtud, odkud zmizela tolerance k momentálním možnostem tohoto státu a ochota, schopnost či možnost ke změně každého z nás. Existují celé skupiny obyvatel ČSFR, pro něž je takové hodnocení stavu dodržování lidských práv nejen charakteristické či typické, ale i oprávněné. Jsou jimi ti, kdo uvěřili, že stát je povinen poskytovat určité jistoty, aniž by si současně připustili, že ten minulý systém poskytoval tyto jistoty omezené ve svém rozsahu i působnosti jen proto, že lámaly přirozené vlastnosti a schopnosti jednotlivce jako svobodné lidské bytosti. Tito občané jsou nyní ve svých právech jakoby poškozeni anebo se jimi mohou zcela zákonitě cítit.
Jako protiklad k takto negativnímu hodnocení se objevuje uspokojení z dosaženého stavu ochrany lidských práv, ke kterému jsme především vaší zákonodárnou činností dospěli. Poměrně často lze slyšet, že v legislativní oblasti se již podařilo zabezpečit ochranu kolektivních lidských práv, avšak jejich aplikace do individuálních případů probíhá zatím s obtížemi, jak o tom svědčí mě postoupené zprávy o situaci v této oblasti od takových občanských sdružení jakými je Československý helsinský výbor, Mezinárodní společnost pro lidská práva, VONS, Charta 77, Konfederace politických vězňů a mnohých dalších.
Reálné hodnocení stavu ochrany a dodržování lidských práv v ČSFR leží kdesi mezi těmito stanovisky a závisí na kritickém a zároveň i uváženém přístupu k realitám tohoto státu a osobně jsem toho názoru, že i na aktivitě každého z nás.
Necelý rok platnosti Listiny lidských práv a svobod byl rokem prospěšným především jako vykročení do budoucnosti. Prospěšným byl proto, že vedle deklarované filozofie dané Listinou si každý mohl konfrontovat obecný princip s realitou, získat první zkušenosti z této konfrontace, přiblížit se k odpovědnějšímu hodnocení skutečného stavu společenství, v němž žijeme, a také z této diagnózy vyvodit odpovídající závěry.
Jakkoliv významný je pokrok, kterého se v oblasti ochrany a dodržování lidských práv v tomto relativně krátkém časovém období podařilo dosáhnout, nelze tento časový úsek v žádném případě považovat za bezvýhradně úspěšný. Deklarace principů z listopadu 1989 musela nejdříve získat svou legislativní podobu, aby bylo možné pokročit dále. Federální shromáždění, Česká národní rada a Slovenská národní rada přijaly od roku 1989 mnoho zákonů. Mírou úspěšnosti a postupu v kladení základů demokratického právního státu, je postupně ubývající výčet těch zákonných norem, které obecné deklarace jednotlivých článků Listiny základních práv a svobod doplňují o výkonné legislativní předpisy upravující konkrétní výkon každého ze základních práv a každé ze základních svobod obyvatel ČSFR. Doufám, že volných míst, která zůstanou, až se 31. prosince tohoto roku, naplní platnost čl. 6 ústavního zákona č. 23/1991 Sb. bude co nejméně.
Je-li právní rámec jedním ze základů transformace předlistopadového státu ve stát svou podstatou odlišný, pak vámi požadovaná zpráva o stavu dodržování lidských práv nemůže pominout mechanismy, ale ani organizaci postupného prosazování tohoto filosofického principu do života obyvatel ČSFR.
V této souvislosti bych, ač nerad, připustil, že vznik Listiny i její vstup v platnost zůstal na čas v jakémsi vakuu. V situaci, kdy většina z nás má jen malou úctu k zákonům, kdy jsme nakaženi minulou zkušeností a ovlivněni každodenními střety s naším dnešním světem, se filozofické a etické zásady Listiny začaly rozplývat v různosti zájmů a interpretací. Nezřídkou reakcí je přehlíživý postoj k Listině jen stěží omluvitelný u těch z nás, kteří jsme při výkonu své funkce povinni zákonů nejen dbát, ale také jich používat ku prospěchu těch, kterým jsme odpovědni. Listina nemůže být jen zákonem, kterých bylo a jsou desítky či stovky, řekl bych, že musí být normou jedinou a jedinečnou.
Federální shromáždění a Slovenská národní rada mají jako jeden ze svých článků také orgán, který má ve svém názvu slovní spojení "lidská práva". Těmito orgány jsou Stálá komise Federálního shromáždění pro lidská práva a menšiny a Výbor Slovenské národní rady pro národnosti, etnické skupiny a lidská práva. Situaci v zákonodárných sborech však neodpovídá situace v exekutivní sféře. S výjimkou Úřadu vlády ČSFR neexistuje mezi ústředními orgány státní správy federace ani obou republik orgán, který by měl přímou výkonnou, poradní, iniciativní či kontrolní pravomoc v oblasti ochrany anebo dodržování lidských práv. Zčásti je tato situace řešena nevýkonnými orgány odpovědnými za jednotlivé oblasti řešení obecné problematiky lidských práv, působícími např. v řešení problematiky národnostních a etnických menšin. Jde o příznak toho pojetí ochrany anebo dodržování lidských práv, které je založené na odpovědnosti státu za pouhé vytvoření legislativního rámce. Jsem toho názoru, a zkušenosti ze současného i nedávno minulého období to potvrzují, že stát by měl mít alespoň minimální kontrolní iniciativu vytvořením koordinačního článku na úrovni federace, a to proto, že právě ona je odpovědná za jednotu v plnění závazků vyplývajících z ducha a obsahu Listiny základních práv a svobod i ve vztahu k mezinárodním závazkům. Podoba tohoto článku je věcí další diskuse, avšak z mého pohledu se jako optimální řešení nabízí v řadě vyspělých demokratických států fungující funkce a úřad ombudsmana pro lidská práva. Mohu vás již informovat, že první materiál pro jednání vlády ČSFR k této otázce byl již připraven.
Významným krokem k ochraně lidských práv podle Listiny základních práv a svobod jako základní části Ústavy ČSFR, je vytvoření a rychlé uvedení do činnosti Ústavního soudu ČSFR.
Ústavní soud bude jako jediný v našem státě mít pravomoc nejvyššího dozoru nejen nad normativní činností vlády v oblasti lidských práv, ale také nad činností parlamentu, pokud by se jeho legislativní činnost dostala do rozporu s Listinou základních práv a svobod.
Lze předpokládat, že Ústavní soud bude rovněž zprostředkujícím článkem mezi vnitrostátními soudními institucemi, kde se občan může dovolat ochrany svých práv a mezi institucemi nadnárodní povahy jako je např. Soudní dvůr v Haagu nebo obdobné instituce Rady Evropy.
Sebedokonalejší činnost vlády při vytváření rámce pro realizaci lidských práv, ani činnost dalších instituci mimovládní sféry při jejich ochraně nemůže nahradit činnost občanských aktivit, které jsou zaměřeny k zabezpečování nejzákladnějších lidských práv, zejména pro minority všeho druhu a sociálně či jinak handicapované skupiny občanů.
Zde vytvoření příslušného právního rámce připravujeme, a to prací na tzv. zákonu o nadacích, který by měl vytvořit potřebný prostor pro neziskovou činnost občanů na jedné straně a pro sponzorskou činnost hospodářské sféry na straně druhé.
Oblast nadací, někde označovaných jako veřejně prospěšné instituce či tzv. třetí (dobrovolnický) sektor, se tak z dnešních počátků nepochybně vyvine v důležitou složku zajišťování lidských práv, zejména sociálně nejslabších vrstev společnosti.
Na Úřadě vlády ČSFR jsme měli možnost si vytvořit skupinu spolupracovníků, kteří při federální vládě v oblasti lidských práv působí. Oddělení pro lidská práva a humanitární otázky v odboru společenskopolitických vztahů a humanitárních otázek, je tímto servisním pracovištěm. Hlavní úkoly Úřadu vlády ČSFR pro rok 1991 byly tyto:
1. připravit zásady politiky vlády ČSFR k romské menšině,
2. připravit zásady politiky vlády ČSFR k národnostním a etnickým menšinám,
3. připravit návrh transformace mezinárodní úmluvy o odstranění všech forem rasové diskriminace do čs. právního řádu,
4. připravit návrh legislativy dotýkající se funkce ombudsmana - zástupce spravedlnosti,
5. příprava vyhlášení programu Desetiletí výchovy k lidským právům,
6. humanitární pomoci v případě živelných katastrof a válečných událostí,
7. navrhnout opatření na ochranu života před narozením.
Práva národnostních a etnických menšin
Ústavném zákonem o čs. federaci č. 103/1991 Sb. byla federálním orgánům svěřena - pokud to vyžaduje jednota právního řádu - v oblasti národnostní problematiky jen odpovědnost za obecnou legislativu.
S ohledem na existující situaci přistoupila vláda ČSFR ke stanovení základních směrů své politiky k občanům tvořícím národnostní a etnické menšiny. Vědoma si zvláštního postavení Rómů v ČSFR v minulosti i současnosti, přijala svým usnesením č. 619 ze dne 3. října 1991 zásady své politiky k romské menšině. Přijetím těchto zásad byla ukončena dosavadní praxe přístupu orgánů federace k romské národnostní menšině a vytvořena základní platformu pro přípravu koncepčního řešení problematiky Rómů jako jedné z národnostních a etnických menšin žijících na území ČSFR.
Zásady politiky vlády ČSFR k romské menšině vycházejí z povinnosti státu přistupovat k romskému obyvatelstvu ČSFR jako k ostatním národnostním a etnickým menšinám, respektují zároveň zvláštní situaci romské menšiny v ČSFR i reálně existující společenskou nerovnost její části. Za hlavní cíl politiky vlády ČSFR stanovují v intencích možností federálních orgánů přispět formou komplexních rozvojových programů pro romské obyvatelstvo k odstranění společenské nerovnosti Rómů. Podmínkou jejího odstranění je vytvoření nezbytného prostoru ve školském systému a proces celkové humanizace společnosti.
Materiál pro jednání vlády ČSFR s názvem Zásady politiky vlády ČSFR k národnostním a etnickým menšinám byl již projednán vládami České republiky a Slovenské republiky a je zařazen na program jednání vlády ČSFR.
Ústavním zákonem č. 23/1991 Sb. byl zrušen do té doby platný ústavní zákon č. 144/1968 Sb. o postavení národností, který definoval ideologickou platformu soužití příslušníků "národů a národností", taxativně vymezoval subjekty své působnosti a jen rámcově určoval povinnosti státu k občanům tvořícím národnostní a etnické menšiny.
Zrušením zákona č. 144/1968 Sb. byla ze vztahu stát - občan a občan - občan různé národnostní příslušnosti odstraněna do té doby výlučně platná ideologie tzv. socialistického internacionalismu, která centralisticky definovala úlohu státu ve vztazích mezi státem a občanem a totalitním způsobem majorizovala určitou ideologii, která je sama o sobě ve vztahu k občanům tvořícím národnostní a etnické menšiny diskriminační.
Ústavní zákon č. 144/1968 Sb. apriorním taxativním výčtem tzv. národností omezoval svobodu projevu individuální vůle občana ve vztahu k jeho národnostní příslušnosti a tím působil jako nástroj účelové diskriminace občanů tvořících ty národnostní a etnické menšiny, které do tohoto obligatorního výčtu nebyly pojaty. Konkrétní důsledky přinášel taxativní výčet ve vztahu k občanům každé jiné než maďarské, německé, polské a ukrajinské (rusínské) národnosti, když formulací "ukrajinská (rusínská)" zřetelně určoval další vývoj v této národnostní menšině.
Ústavní zákon č. 144/1968 Sb. odkazy na rozpracování jinými zákony v části věnované povinnostem státu umožnil, že po dobu více než dvaceti let zůstal legislativně nezajištěn vztah státu k občanům tvořícím národnostní a etnické menšiny v jednotlivých oblastech odpovědnosti státu za rozvoj občanů tvořících národnostní a etnické menšiny. Umožnil tím zároveň, aby se vlastní výkon státní správy v oblasti národnostní politiky řídil podzákonnými, administrativními a jinými postupy. Zřetelným důsledkem byla rozdílná praxe v ochraně občanů tvořících národnostní a etnické menšiny v České republice a ve Slovenské republice.
Taxativní výčet "národností" obsažený v zákoně č. 144/1968 Sb. doplnila delimitace odpovědnosti orgánů České republiky za rozvoj občanů německé národnosti a polské národnosti a orgánů Slovenské republiky za rozvoj občanů maďarské a ukrajinské (rusínské) národnosti bez ohledu na reálný stav rozmístění občanů tvořících tyto národnostní menšiny na celém území federace. Absence výkonných zákonných předpisů umožnila kontinuaci staršího administrativního postupu při formování a činnosti kulturních institucí příslušníků národnostních menšin i v odstraňování diskriminace občanů tvořících německou národnostní menšinu, která byla a je důsledkem období 2. světové války a let bezprostředně navazujících.
Z vnitrostátního pohledu zrušení ústavního zákona č. 144/1968 Sb. a při jetí Listiny základních práv a svobod znamenalo právní kodifikaci základního východiska změny v přístupu státu k ochraně jeho občanů tvořících národnostní a etnické menšiny před jejich diskriminací z důvodu odlišné národnostní či etnické příslušnosti anebo původu a plnou právní akceptaci principu, že národnostní práva patří mezi základní lidská práva každého občana ČSFR.
Změna filosofie přístupu státu k ochraně práv příslušníků menšin se od ledna 1991 projevila, i když nikoli jednoznačně a bezrozporně, v některých oblastech života občanů tvořících národnostní a etnické menšiny.
Akceptace práva příslušníků národnostních a etnických menšin na rozvoj vlastní kultury vyjádřena mj. také státní finanční a jinou podporou se oproti minulosti přijatou změnou legislativy rozšířila i na ty národnostní a etnické menšiny, kterým to předchozí právní úprava neumožňovala. Jmenovitě se jedná o podporu rozvoje vlastní kultury občanů hlásících se k romské, rusínské, chorvatské a ve Slovenské republice také k německé národnosti. Nedořešená zůstává mj. podpora rozvoje vlastní kultury občanů České republiky hlásících se k maďarské, ukrajinské a chorvatské národnosti a občanů Slovenské republiky hlásících se k polské národnosti.
Odstraněny byly zákonné a některé administrativní překážky projevům názorové a politické plurality kulturních institucí příslušníků národnostních a etnických menšin a zaručena možnost svobodného sdružování občanů tvořících národnostní a etnické menšiny k rozvoji vlastní kultury. Názorně tuto skutečnost dokumentuje vznik řady nových národnostních sdružení s kulturním zaměřením.
Limitujícím faktorem státní podpory rozvoje menšinových kultur i s ohledem na princip positivní diskriminace je současná ekonomická situace České republiky a Slovenské republiky a prozatím neujasněná koncepce rozsahu a způsobu financování této oblasti včetně úlohy státu (republik, příp. i federace).
Jedním z vážných důsledků taxativního výčtu "národností" v ústavním zákoně č. 144/1968 Sb. byla skutečnost, že v ČSFR existovaly a dosud existují mateřské, základní a střední školy a popř. i střední odborná učiliště jen s vyučovacím jazykem maďarským, polským a ukrajinským. Zvláštní, s ostatním národnostním školstvím nesrovnatelnou, formu i rozsah měla a dosud má možnost realizace práva na vzdělání ve vlastním jazyce občanů hlásících se k německé národnosti.
Důsledkem praktického naplňování ústavního zákona č. 144/1968 Sb. v letech 1968 - 1991 je situace, že školy a učiliště s vyučovacím jazykem maďarským a školy s vyučovacím jazykem ukrajinským byly regionálně omezeny jen do oblastí Slovenské republiky s nejvyššími koncentracemi občanů hlásících se k těmto národnostním menšinám. Školy s vyučovacím jazykem polským existují jen v části regionu Slezska a kursy německého jazyka byly omezeny jen na několik málo větších měst v západních a severních Čechách. Tendence totalitního státu k asimilaci národnostních a etnických menšin se projevily v úbytku škol s národnostními vyučovacími jazyky. Neexistovalo a dosud neexistuje školství romské národnostní menšiny.
Limitujícím faktorem případného dalšího prohloubení práva občanů tvořících národnostní a etnické menšiny na vzdělání ve vlastním jazyku je problém rozsahu, resp. formy financování národnostního školství. Jsou známa vnitrostátní a zahraniční upozornění na situaci v maďarském, polském a německém národnostním školství i koncepční neujasněnost a organizační nepřipravenost na uplatnění práva na vzdělání občanů tvořících romskou, rusínskou a další národnostní menšiny. Realizace práva na vzdělání v mateřském jazyce prostřednictvím vzniku soukromých škol je prozatím minimální. Problematickou je však také dosud chybějící zásadní reforma systému školního vzdělání, která by odpovídajícím způsobem respektovala reálně existující národnostní složení obyvatelstva ČSFR, potřeby občanů tvořících národnostní a etnické menšiny a důsledným způsobem reflektovala ochranu lidských práv.
Listina základních práv a svobod zaručuje občanům tvořícím národnostní a etnické menšiny právo na rozšiřování a přijímání informací ve vlastním jazyce. Změna společenskopolitické situace, která se projevila ve vzniku národnostních politických stran a hnutí a občanských sdružení, přinesla transformace dosud vydávaných novin a časopisů a vznik nových. K přímé podpoře národnostnímu tisku ze zdrojů ČR a SR byla v kritické situaci roku 1991 připojena i specifická pomoc z federálního rozpočtu.
Dokladem přístupu k právu sdružovat se v národnostních sdruženích je dnes existující počet a spektrum politických stran nebo hnutí a občanských sdružení příslušníků národnostních a etnických menšin. Některé z národnostních politických stran a hnutí se staly parlamentními stranami a Maďarská nezávislá iniciativa je ve Slovenské republice ve vládní koalici. Občané tvořící národnostní a etnické menšiny mohli kandidovat a být zvoleni do obecních zastupitelstev.
Výchova k lidským právům
Mezi závažné úkoly v oblasti lidských práv patří spolu s jejich ochranou i výchova k nim. Iniciativa Úřadu vlády ČSFR směřovala k zajištění základních předpokladů a podmínek v této oblasti.
Usnesením vlády ČSFR č. 648 z 25. září 1990 bylo zřízeno Evropské středisko pro výchovu k lidským právům UNESCO se sídlem v Praze. Toto středisko má přispět informování obyvatelstva v postkomunistických společenstvích střední a východní Evropy o mezinárodních normách v oblasti lidských práv a o důležitosti jejich uplatňováni pro každého občana a má se podílet na zpracovávání materiálů pro výchovu k lidským právům ve školách. Má plnit rovněž úlohu dokumentační - servis, rešerše a pod., iniciační - dávat obecná doporučení, upozorňovat na problémy a kooperační - např. vytvořit mezinárodní sít expertů v jednotlivých oblastech lidských práv.
V září 1991 navštívila Úřad vlády ČSFR paní Shulamid Koenig z USA, výkonná ředitelka Desetiletí výchovy k lidským právům s návrhem, aby tato iniciativa byla přijata i u nás a aby zde byla vytvořena tzv. subregionální, případně regionální centra pro střední a východní Evropu. Desetiletí výchovy k lidským právům je proponované jako rozsáhlé světové hnutí výchovy a vzdělávání demokratických společenství bez rozdílu věku, sociálního postavení, náboženského vyznání či politické příslušnosti v oblasti lidských práv v rozmezí let 1991 - 2001, založené na vytváření sítě regionálních a subregionálních center, které tuto výchovu budou organizovat za technického i finančního přispění amerického výkonného výboru.
5. listopadu 1991 na jedné z porad k lidským právům seznámila paní Koenigová zástupce občanských aktivit i odborníky s hnutím, které reprezentuje, jako s možnou strategií v oblasti občanského sebeuvědomění, aktivní spoluúčasti a důstojnosti. Na poradě i na dalších setkáních v Praze i v Bratislavě, mj. také s některými poslanci Federálního shromáždění byl dohodnut další postup přípravy především organizačních podmínek projektu, který uskutečňován samotnými občanskými hnutími by měl přispět k zakotvení myšlenky uvědomělého občanství a lidské důstojnosti v celém společenství. Nyní probíhají jednání zástupců občanských sdružení, která by měla být završena vytvořením přípravného výboru tohoto programu ještě do konce roku 1991. Protože jde o nevládní iniciativu, je Úřad vlády ČSFR pouhým iniciátorem a nositelem servisu. Vytvoření konkrétního obsahu Desetiletí i postupu dalších strategických kroků bude pak úkolem přípravného výboru.
Jedním z podnětů, které v této souvislosti považuji za zvláště důležité, že z pléna porady 5. listopadu vzešel návrh, aby do Ústavy ČSFR byl vtělen článek o výchově k lidským právům.
Tyto a některé další kroky jako počátek celkového manévru ve změně úlohy státu v dodržování a ochraně lidských práv byly dokončeny anebo jsou těsně před dokončením a přispívají k postupnému prosazování obsahu a smyslu Listiny základních práv a svobod při přechodu z oblasti čisté legislativy do praktického výkonu politiky z úrovně federální vlády.
Spolupráce s občanskými sdruženími
Důležitou úlohou však bylo postupné vytváření platformy pro vzájemnou komunikaci s těmi aktivitami občanů, které působily a působí v oblasti ochrany lidských práv. Jde zejména o občanská sdružení, která se zabývají ochranou lidských práv jako takovými (např. Čs. i Slovenský helsinský výbor, Český a Slovenský výbor pro UNICEF, Česká a Slovenská rada pro humanitární spolupráci zastřešující téměř 200 občanských sdružení, Výbor pro lidská práva, VONS, Charta 77 a mnohá další), ale také ta sdružení, jejichž činnost je zaměřena na ochranu lidských práv handicapovaných skupin obyvatelstva.
Vznikla tak pravidelná forma komunikace mezi vládou ČSFR a těmi, kdo na sebe vzali hlavní tíhu odpovědnosti v nelehkém střetnutí s ignorancí a egoismem i s přežíváním a do značné míry i prohlubováním starých postupů mj. také ze strany některých orgánů státu.
Spolu s operativními kontakty, byly uskutečněny porady zástupců takto zaměřených občanských aktivit, které se týkaly ochrany a dodržování lidských práv jednotlivců, koncepce výchovy a vzdělávání v této oblasti a v neposlední řadě pak možnosti poskytnutí finančního příspěvků vládou ČSFR některým projektům občanských sdružené. Na základě návrhu zvolené komise zástupců občanských sdružení předkládám nyní vládě ČSFR dvanáct z jedenadvaceti došlých projektů, aby jim poskytla finanční prostředky k realizaci jejich aktivit.
Mám-li sumarizovat pak z vlastních zdrojů a z informací těchto skutečně nadšených dobrovolníků mohu dnes konstatovat, že stav ochrany a dodržování lidských práv na území ČSFR odpovídá dosaženému stupni postupu prosazování demokracie či obecné společenské situaci, nikoliv však mé osobní ani jejich představě o tom, jak by v této oblasti věci již měly byt.
K rasové nesnášenlivosti a antisemitismu
Usnesení FS č. 218 ze 7. listopadu 1991, které ve svém závěru požadovalo zprávu o dodržování lidských práv v ČSFR, se nepohybovalo jen v obecné rovině. Vzniklo v situaci, kdy se v řadě míst začaly intenzivněji než kdy dříve od listopadu 1989 projevovat zcela veřejně příznaky občanské nesnášenlivosti. Vaše usnesení o nich hovoří jako o rasové nesnášenlivosti a antisemitismu.
V obou případech se nejedná o záležitost novou. Je třeba připomenout, že právě v těchto dnech postupná kumulace příčin, zdrojů a podnětů vykrystalizovala do míry, kdy již nejen z pohledu demokratického tisku či občanských sdružení působících v oblasti ochrany lidských práv je nutné slovo a čin odpovědných.
Prezident republiky i Vy jste svá hodnocení již vyslovili a v obou případech jsou to slova obav i odsouzení. Také orgány federální vlády silně pociťují rozsah i nebezpečí rozšiřující se nákazy intolerance. Nelze už nečinně přihlížet pouličním střetnutím jedné skupiny s jinou skupinou obyvatel ČSFR.
Útoky skinheadů na romské obyvatelstvo, v roce 1990 "jen" tlak demonstrací síly na vyvolávání kolektivní psychózy oprávněného strachu o vlastní zdraví a zdraví a životy vlastních dětí, přešly nyní do kolektivních i individuálních útoků vůči všem těm, které lze na první pohled identifikovat s předmětem intolerantní rasistické ideologie. Velkých pouličních střetů nebylo prozatím bohudíky mnoho. Významný byl případ Teplice a také události, které proběhly o jednom z nedávných víkendů v Praze. Demonstrace síly i systematičnost právě onoho pochodu skinheadů Prahou, při kterém jejich skupiny směřovaly do center koncentrace romského obyvatelstva na Žižkově, v Nuslích a dalších místech, již podle mého názoru jasně naznačují zřetelný posun v prosazení stále militantnějšího přístupu.
Alarmujícími skutečnostmi mohou být také růst počtu příznivců tohoto hnutí, míra jeho odhodlání ke střetům a s tím spojená i míra ozbrojení. Znepokojujícím momentem jsou i komentáře tzv. bulvárního tisku a dovolím si tvrdit, že dnes už nejen jeho. Alarmujícím je i činnost bezpečnostních složek i dalších orgánů činných v trestním řízení. S jistou dávkou zjednodušení lze jejich postup označit za neadekvátní.
V souvislosti s pouličními incidenty a zvláště s postojem veřejnosti se jako opodstatnění a omluva jednání skinheads objevuje argument tzv. romské kriminality. Tento přístup lze do jisté míry v současné situaci posttotalitního vědomí omluvit v případě veřejnosti a pochopit a akceptovat u těch, kdo se bohužel stali obětmi trestných činů. Dovolte mi však poznamenat, že informace o romské kriminalitě jsou v posledním roce jednoznačným tématem téměř každých novin v celé ČSFR. Statistiky, tedy soustřeďování, analýza, syntéza a také interpretace romské jako zvláštního druhu kriminality i jejich využití, je protiprávní a má ve smyslu Listiny i řady mezinárodních dohod zřetelnou povahu rasově diskriminujícího společenského jevu. Pokusy o zamezení zcela veřejné propagace tohoto zjevně protiprávního jevu byly ze strany státních orgánů jen opatrné a nepřinesly ani minimální výsledek. Teprve v souvislosti s leopoldovskou tragédií se alespoň v prvních okamžicích do jisté míry manipulovalo s tímto fenoménem, avšak to proto, že alternativou byla dosud nezažehnaná hrozba kolektivního postihu za činy jednotlivců.
V zemi, která se snaží budovat právní stát založený na demokratických principech, je nemyslitelné, aby individuální trestné činy určitých občanů mohly být zdrojem zcela nepokryté agrese ze strany zfanatizované skupiny jiných občanů odlišné barvy pleti a to za podpory ulice a mlčení kompetentních.