V rámci návrhu zákona se navrhuje, aby mimo již výše uvedené právní předpisy, byly zrušeny též výnosy federálního ministerstva práce a sociálních věcí o zvláštní úpravě náhrad cestovních výdajů pracovníků přijatých ze Slovenské republiky do aparátu federálních institucí a z České republiky do aparátu federálních institucí. Tyto výnosy stanovily poskytování náhrad zaměstnancům slovenské (české) národnosti a národnostních menšin přijatým ze Slovenské (České) republiky ve vyšších částkách a plněních většího rozsahu, než je stanoveno obecnou úpravou poskytování cestovních náhrad. Je nutné, aby problematiku sociálně společenského a ekonomického postavení občanů České a Slovenské Federativní Republiky, pracujících ve federálních orgánech státní správy na území druhé republiky, řešila federální vláda v úzké spolupráci s vládami republik samostatně a komplexně tak, aby byl zabezpečen princip stejné dostupnosti práce v uvedených orgánech bez ohledu na to, ve které republice jsou tyto orgány umístěny. Též z těchto důvodů je v návrhu zákona uvedeno zmocňovací ustanovení, které mimo jiné umožní vládě České a Slovenské Federativní Republiky a vládám republik upravit nařízením poskytování jiných náhrad těmto zaměstnancům v souvislosti s jejich přijetím do zaměstnání.
Návrh zákona plně respektuje všechny závazky vyplývající z úmluv Mezinárodní organizace práce (úmluva Mezinárodní organizace práce č. 29 o nucené práci) a dalších mezinárodních právních instrumentů (Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech, vyhlášený vyhláškou ministra zahraničních věcí č. 120/1976 Sb.), jimiž je Česká a Slovenská Federativní Republika vázána. Tímto jsou realizována usnesení vlády Československé socialistické republiky č. 123/1989 o opatřeních k zajištění realizace závěrů vídenské následné schůzky Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě a č. 403/1989 k prohlášení vlády o právních principech její činnosti v oblasti práv politických, občanských, hospodářských, sociálních a kulturních.
Problematiku úpravy cestovních náhrad a náhrad výdajů vzniklých zaměstnancům při použití vozidel na pracovních cestách se navrhuje řešit zákonnou úpravou též s ohledem na články 2, 4 a 28 Listiny základních práv a svobod, která byla uvozena ústavním zákonem č. 23/1991 Sb. Podle citovaných ustanovení lze ukládat povinnosti a upravovat otázky souvise jící s pracovními podmínkami (včetně nároků a povinností souvisejících s pracovními cestami) pouze zákonem a v jeho mezích.
Navrhovaná úprava náhrad v podnikatelské sféře nebude mít přímý dopad na příslušné rozpočty; úprava náhrad v rozpočtové sféře bude mít dopad na příslušné rozpočty pouze v zanedbatelné míře, vyplývající ze zjednodušení podmínek pro poskytování náhrad.
Konkretizovat tento možný dopad na příslušné rozpočty nelze; není možné předpokládat, jaká bude četnost pracovních cest, změn místa výkonu práce a dalších případů, kdy budou příslušet náhrady podle navrhovaného zákona. Rozpočtové a příspěvkové organizace budou muset při poskytování náhrad vycházet z prostředků, které budou mít k dispozici.
Zvláštní část
K § 1:
Při pracovní cestě mohou vzniknout zaměstnanci náklady, které je nucen vynaložit ke splnění pokynů zaměstnavatele. Vzhledem k tomu, že není možno od zaměstnance spravedlivě žádat, aby tyto náklady nesl ke své tíži, je nevyhnutelné právně zabezpečit ochranu jeho oprávněných zájmů. Podle návrhu zákona se předpokládá, že tato právní ochrana bude poskytována pracovníkům v pracovním poměru, členům družstev, kde součástí členství je též pracovní vztah, občanů činným na základě dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr (je-li toto mezi občanem a zaměstnavatelem dohodnuto) a dalším osobám, stanoví-li to tento zákon nebo jiný obecně závazný právní předpis. Tímto se zabezpečuje, aby obecná úprava poskytování náhrad mohla být použita též pro ty občany, u kterých pracovněprávní vztah není založen, avšak je společensky nebo ekonomicky žádoucí použít pro ně obecnou úpravu (například pečovatelská služba). Navrhovaná úprava je tedy obecná pro všechny pracovní cesty, včetně zahraničních, s výjimkou poskytování náhrad členům posádek námořních lodí po dobu nalodění, kdy je v souladu s mezinárodní praxí poskytován naloďovací příplatek v cizí měně, stanovený zvláštním předpisem.
K § 2:
Návrh zákona sice pro přehlednost upravuje v oddělených částech poskytování cestovních náhrad při tuzemských a zahraničních pracovních cestách, ovšem systémově tyto cesty v zásadě nerozlišuje. Vychází z toho, že pojem "zahraniční pracovní cesta" je potřebné zákonem definovat pouze pro účely poskytování náhrad v jiné než československé měně.
Předkládaný návrh významně mění způsob určování pravidelného pracoviště zaměstnance z hlediska vzniku nároku na cestovní náhrady. Navrhuje se, aby pravidelné pracoviště bylo určeno dohodou mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem; není-li takové místo dohodnuto, bude pravidelným pracovištěm místo výkonu práce sjednané v pracovní smlouvě. U zaměstnanců, u nichž častá změna pracoviště vyplývá ze zvláštní povahy povolání, je možno jako pravidelné pracoviště dohodnout i místo bydliště. Tím mohou vzniknout nároky na cestovní náhrady i v obci sídla zaměstnavatele ve specifických případech povolání, například u geodetů, zaměstnanců spojů nebo kominíků.
K § 3 a 4:
Návrh zákona ukládá zaměstnavateli povinnost určit místo nástupu pracovní cesty, místo výkonu práce, dobu jejího trvání, způsob dopravy a ukončení pracovní cesty; může určit též další podmínky pracovní cesty, avšak s přihlédnutím k oprávněným zájmům zaměstnance. Podle návrhu zákona poskytuje zaměstnavatel zaměstnanci obligatorně náhrady prokázaných výdajů za dopravu, ubytování nutných vedlejších výdajů souvisejících s pracovní cestou (například poplatky za telefon, parkování), stravné a náhradu prokázaných jízdních výdajů za cesty k návštěvě rodiny. Navrhuje se, aby nárok pro ženaté i svobodné zaměstnance vznikl, trvá-li pracovní cesta více než sedm po sobě následujících kalendářních dnů, a to každý týden, není-li v kolektivní smlouvě dohodnuta tato náhrada za delší dobu, nejdéle však za jeden měsíc.
K § 5:
Stravné je návrhem zákona vymezeno v hodinových pásmech, přičemž se navrhuje posunout dolní hranici poskytování ze 6 na 5 hodin v souladu s § 89 zákoníku práce, který ukládá organizaci povinnost poskytnout pracovníku pracovní přestávku na jídlo a oddech nejdéle po pěti hodinách nepřetržité práce. Současně se navrhuje, aby zaměstnancům, kterým v důsledku pracovní cesty kratší než 5 hodin zaměstnavatel znemožní stravovat se obvyklým způsobem, například v závodním stravovacím zařízení, mohlo být přiznáno stravné až do výše spodní hranice, to je 23 Kčs. Pro zaměstnance, u nichž častá změna pracoviště vyplývá ze zvláštní povahy povolání, se navrhuje možnost sjednat v kolektivní smlouvě, odchylně od tohoto zákona, podmínky pro poskytování stravného, popřípadě nižší denní sazby stravného při pracovní cestě. V návrhu zákona se vychází z toho, že stravné slouží zaměstnanci k náhradě zvýšených výdajů na stravování. To znamená, že nepředstavuje náhradu celkových výdajů zaměstnance na stravování při pracovní cestě, vycházeje z toho, že zaměstnanec se stravuje, i když na pracovní cestě není. Tato náhrada tedy kompenzuje především vyšší náklady na stravu za důvodného předpokladu stravování se zaměstnance ve veřejném stravovacím zařízení.
K § 6:
Podle návrhu zákona jsou řešeny též ty pracovněprávní skutečnosti, kdy dochází tak jako u pracovní cesty ke změně místa výkonu práce. Při přeložení z důvodu nezbytné provozní potřeby zaměstnavatele se navrhuje stanovit nárok zaměstnance na náhrady jako při pracovní cestě nejdéle po dobu tří měsíců, pokud není dohodnuta doba delší. Při přijetí zaměstnance do zaměstnání, přeložení na žádost zaměstnance a též při dočasném přidělení zaměstnance k výkonu práce u jiného zaměstnavatele, se navrhuje možnost poskytnout zaměstnanci náhrady jako při pracovní cestě, a to až do rozsahu a výše těchto náhrad. Zároveň se umožňuje, aby zaměstnavatel fakultativně poskytl zaměstnanci též náhradu výdajů za stěhování do místa přeložení, přidělení, nebo při přijetí.
K § 7:
Oproti dosavadní úpravě (vyhláška č. 57/1979 Sb., o náhradách za používání silničních motorových vozidel při pracovních cestách, ve znění pozdějších předpisů), dochází v úpravě náhrad za používání silničních motorových vozidel při pracovních cestách ke snížení kategorií vozidel a současně se navrhuje poskytovat odděleně sazbu základní náhrady, vyjadřující cenu vozidla, amortizaci a drobné opravy vozidla, náklady na mazadla, pneumatiky a podobně, a náhradu výdajů za spotřebované pohonné hmoty podle cen platných v době použití vozidla, přepočtení podle průměrných údajů spotřeby. Tímto se zabezpečí možnost okamžitě reagovat na cenové pohyby pohonných hmot nebo na jejich rozdílnou regionální úroveň.
Při použití přívěsu se navrhuje zvýšit sazbu základní náhrady až o 10 %, zejména z důvodu vyššího opotřebení vozidla při použití přívěsu.
U nákladních automobilů a autobusů se navrhuje ponechat výši náhrady za jejich použití na dohodě mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem.
K § 8:
Vzhledem k aktuálním cenovým pohybům se navrhuje přizpůsobování sazeb stravného a sazby základní náhrady za používání silničních motorových vozidel podle zákonem stanovených pravidel při použití statistických údajů Federálního statistického úřadu, vyhlašovaných v Souhrnné informaci o vývoji indexu spotřebitelských a výrobních cen. Výši sazeb náhrad určuje a zveřejňuje opatřením ve Sbírce zákonů federální ministerstvo práce a sociálních věcí, protože novelizace zákona v této části by nemohla dostatečně rychle reagovat na případný rychlý růst cen; tento postup umožňuje zákon o Sbírce zákonů. Uveřejnění tohoto opatření ve Sbírce zákonů umožní též jeho snadnou dostupnost občanům, zaměstnavatelům, soudům a podobně.
Stravné se navrhuje přizpůsobovat podle údajů za veřejné stravování (ceny jídel a nealkoholických nápojů) a sazbu základní náhrady za použití silničních motorových vozidel podle údajů o cenách a amortizaci vozidel. Výši uvedených náhrad se předpokládá upravovat o 1 % za každý 1 bod změny příslušného statistického údaje, změní-li se hodnota tohoto údaje o více než 10 bodů oproti úrovni, ke které byla určena nebo upravena předchozí výše náhrady. Upravené sazby náhrad se navrhuje poskytovat zaměstnancům od prvního dne kalendářního měsíce, následujícího po kalendářním měsíci, v němž byly zveřejněny.
K § 9:
Vzhledem k tomu, že návrh zákona upravuje pouze základní nároky zaměstnanců na některé náhrady, umožňuje se zaměstnavateli, který není rozpočtovou nebo příspěvkovou organizací, poskytovat zaměstnancům i jiné nebo vyšší náhrady. Možnost poskytování těchto náhrad se navrhuje sjednat v kolektivní smlouvě nebo v pracovních smlouvách. Tím se v podnikatelské sféře uvolňuje prostor pro poskytování vyšších nebo jiných náhrad, které tato organizace může poskytovat nad rámec zákona, pokud si vytvoří potřebné zdroje, avšak musí jít vždy o náhrady související s pracovní cestou, jinými změnami místa výkonu práce nebo přijetím do zaměstnání.
K § 10:
Na rozdíl od stávající úpravy zahrnuje návrh zákona též úpravu poskytování náhrad při zahraničních pracovních cestách, při nichž se navrhuje zachovat stejný režim jako u tuzemských pracovních cest (§ 2 - 9). Dochází tím ke sjednocení všech poskytovaných náhrad do jednoho právního předpisu. Vzhledem k určitým rozdílným znakům zahraniční pracovní cesty je však potřebné zákonem stanovit některé nezbytné odchylky. Pojem zahraniční pracovní cesty je vymezen v § 2 odst. 2.
K § 11:
U náhrad za cesty k návštěvě rodiny se navrhuje ponechat je plně na dohodě mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, takže při zahraniční pracovní cestě nevzniká na tuto náhradu právní nárok.
K § 12 a 13:
Stravné při zahraniční pracovní cestě se poskytne v příslušné cizí měně se zjednodušeným vymezením časových pásem rozhodných pro vznik nároku. Při zahraniční pracovní cestě, která trvá déle než 12 hodin, přísluší plná denní sazba stravného v cizí měně, při zahraniční pracovní cestě trvající méně než 12 hodin, přísluší maximálně 50 % denní sazby stravného. Vzhledem k tomu, že nelze sazby stravného v cizí měně, které se aktuálně často mění, upravit přímo zákonem, navrhuje se uveřejňovat je formou opatření federálního ministerstva financí ve Sbírce zákonů, což umožní též snadnou dostupnost těchto údajů občanům, zaměstnavatelům, soudům a podobně.
Při zahraniční pracovní cestě se navrhuje umožnit zaměstnancům poskytování kapesného ve stanoveném rozsahu, které má povahu paušální náhrady předpokládaných nutných vedlejších výdajů.
K § 14:
Při poskytování náhrad za používání silničních motorových vozidel při zahraniční pracovní cestě se navrhuje poskytnout náhradu za pohonné hmoty v cizí měně až po ujetí 350 km na cizím území. Zde se zohledňují hlediska průměrné spotřeby pohonných hmot a minimální vzdálenosti, kterou průměrně vozidlo ujede bez doplnění pohonných hmot.
K § 15:
Při vyslání zaměstnance na zahraniční pracovní cestu se navrhuje poskytovat za dobu této cesty na území České a Slovenské Federativní Republiky stravné v Kčs za podmínek stanovených pro tuzemskou pracovní cestu. Tím dochází ke zlepšení oproti stávající úpravě, kdy poskytování v Kčs nebylo možné. Rozhodnou dobou pro vznik nároku na stravné v cizí měně je přechod československé státní hranice a při letecké přepravě odlet a přílet letadla podle letového řádu.
K § 16:
Uvedené ustanovení upravuje podmínky poskytování náhrad zaměstnancům na zahraniční pracovní cestě konané na základě dohod o vzájemné výměně zaměstnanců mezi československým zaměstnavatelem a zahraničním zaměstnavatelem (bezdevizové cesty). Zaměstnavatelé mohou podle návrhu zákona sjednat poskytování vymezených náhrad bezplatně; pokud je stravné poskytováno, nesmí pro československého zaměstnance v zahraničí činit více, než jsou sazby stanovené podle zákona. Podle odstavce 4 může československý zaměstnavatel poskytovat osobám ze zahraničí vymezené náhrady, i když nejde mezi nimi o pracovněprávní vztah.
K § 17:
Uvedené ustanovení řeší nároky zaměstnance přiděleného k výkonu práce v zahraničí a odměňovaného podle zvláštních předpisů. Podle návrhu mu přísluší za dny cesty do místa přidělení a zpět a při pracovních cestách v zahraničí náhrady výdajů jako při zahraniční pracovní cestě, neboť mu vznikají výdaje jako při pracovní cestě, popřípadě jako při přijetí.
K § 18:
Náhrady, které jsou podle návrhu zákona obligatorní, náhrady podle § 5 odst. 3, kapesné do výše 40 % určeného stravného (§ 13) a náhrady při přijetí uchazeče o zaměstnání se u zaměstnavatelů, provozujících podnikatelskou činnost, zahrnují do nákladů (výdajů). Navrhuje se, aby náhrady, které jsou podle návrhu zákona fakultativní nebo náhrady jiné nebo vyšší byly hrazeny z použitelného zisku. Náhrady poskytované zaměstnancům vysílaným do zahraničí na montážní nebo obdobné práce ke splnění závazků ze smlouvy, uzavřené se zahraniční právnickou nebo fyzickou osobou, se navrhuje zahrnout do zahraničních přímých obchodních nákladů.
Navržený způsob rozdělení nákladových a ziskových náhrad předpokládá dostatečnou ekonomickou ochranu proti neúměrnému zatěžování nákladů zaměstnavatele a jeho přenášení do spotřebitelských cen, současně zabraňuje nežádoucímu zvyšování nezdaňovaných peněžních příjmů obyvatelstva. Náklady zaměstnanců rozpočtových a příspěvkových organizací jsou hrazeny z prostředků příslušného rozpočtu v souladu s právními předpisy o finančním hospodaření rozpočtových a příspěvkových organizací a není třeba tuto otázku zákonem upravovat.
K § 19:
V zájmu zjednodušení poskytování náhrad a zjednodušení jejich účtování umožňuje návrh zákona paušalizaci těchto náhrad. Pokud se však podmínky, za nichž byla paušalizace provedena, podstatně změní, má zaměstnavatel povinnost paušální částky přezkoumat a upravit, aby nedocházelo k omezování nároků zaměstnanců.
K § 20:
Podle návrhu zákona je zaměstnavatel povinen poskytovat náhrady prokázaných výdajů s tím, že zaměstnavatel může s přihlédnutím k určeným podmínkám pracovní cesty též uvedené výdaje uznat, aniž by je zaměstnanec prokazoval. Smyslem tohoto ustanovení není to, aby zaměstnavatel podle své úvahy libovolně poskytoval náhrady neprokázaných výdajů, ale jde o možnost poskytovat náhrady v případě ztráty dokladů, které již nelze získat náhradním způsobem nebo o případy jízdních výdajů za městskou hromadnou dopravu a podobně. Považuje se za odůvodněné, aby způsob dokladování výdajů (nákladů) zaměstnavatelů jako jejich nákladových nebo rozpočtových položek stanovily finanční předpisy.
K § 21:
Návrh zákona stanoví povinnost zaměstnavatele na požádání zaměstnance poskytnout zálohu na náhrady při tuzemské pracovní cestě podle tohoto zákona, a to až do výše předpokládaných náhrad. Při zahraniční pracovní cestě je zaměstnavatel povinen vyplatit zálohu v cizí měně v rozsahu a ve výši podle předpokládané doby trvání a podmínek pracovní cesty. Tato povinnost je u tuzemských pracovních cest stanovena proto, aby zaměstnanec nebyl nucen po určitou dobu, to je do vyúčtování pracovní cesty, nést náklady na tuto cestu ke své tíži a zároveň, aby případně zaměstnanec mohl od určité doby vymáhat své nároky vůči zaměstnavateli. Při zahraničních pracovních cestách je zájem na tom, aby organizace, vysílající na zahraniční pracovní cestu, vybavila zaměstnance přiměřenými prostředky ke krytí jejich nákladů, souvisejících s cestou.
Návrh zákona ukládá zaměstnanci povinnost do deseti pracovních dnů po dni ukončení pracovní cesty předložit zaměstnavateli písemné doklady potřebné k zúčtování pracovní cesty a k vyrovnání zálohy. Obdobná povinnost je uložena též zaměstnavateli. Požadavek na stanovení těchto lhůt vyplynul ze současné praxe, kdy k uspokojení nároků zaměstnance na vyúčtování pracovních cest docházelo za neúměrně dlouhou dobu.
K § 22:
Uvedené ustanovení upravuje poskytování náhrady mzdy za dobu, strávenou zaměstnancem na pracovní cestě jinak než plněním pracovních úkolů, pokud tato doba spadá do pracovní doby zaměstnance, avšak musí jít o přímou souvislost s plněním úkolů při pracovní cestě.
K § 23:
Uvedené ustanovení odkazuje na úpravu pracovněprávních vztahů v zákoníku práce v případech, kdy není úprava obsažena v tomto zákoně; jde například o ustanovení upravující lhůty a doby, platnost právních úkonů.
K § 24:
Navrhuje se, aby se pro účely výpočtu daně z příjmu obyvatelstva a důchodové daně považovaly za výdaje nebo náklady podle povahy podnikání poplatníka náhrady při zahraničních cestách, které jsou podle § 24 považovány za nákladové, čímž se komplexně zpřehledňuje systém daňových započitatelných položek u podnikatelských subjektů.
K § 25:
Návrh zákona zmocňuje federální vládu a vlády obou republik k tomu, aby v rozsahu své působnosti upravily nařízením poskytování jiných náhrad souvisejících s pracovní cestou, jinými změnami místa výkonu práce a přijetím do zaměstnání pro pracovníky rozpočtových nebo příspěvkových organizací. Tím bude dána možnost poskytovat například náhrady za ubytování a cesty k návštěvě rodiny zaměstnancům ze Slovenské republiky přijatým do federálních ústředních orgánů v České republice a naopak, též i v jiných případech. Důvodem navrženého ustanovení je to, že v rozpočtových a příspěvkových organizacích nelze kolektivně vyjednávat a poskytovat tedy jiné a vyšší náhrady, než stanoví tento zákon, a proto je účelné umožnit případnou specifickou úpravu formou nařízení vlády.
K § 26:
Předkládaným návrhem zákona se navrhuje zrušit všechny právní úpravy, kterými se upravuje poskytování náhrad výdajů spojených s výkonem práce (vyhláška č. 33/1984 Sb., o cestovních náhradách, ve znění pozdějších předpisů) a dalších cca 30 vyhlášek a výnosů ústředních orgánů státní správy federace a republik.
V Praze dne 14. listopadu 1991
Předseda vlády ČSFR:
Čalfa v. r.
Ministr práce a sociálních věcí ČSFR:
Miller v. r.