Federální shromáždění ČSFR 1990 – 1992

Federální shromáždění České a Slovenské Federativní Republiky

VI. v. o.

PŘEDSEDA VLÁDY

ČESKÉ A SLOVENSKÉ FEDERATIVNÍ REPUBLIKY

V Praze dne 15. listopadu 1991

Vážený pane poslanče,

v odpověď na Vaši interpelaci ve věci Smlouvy o dobrém sousedství a přátelské spolupráci mezi Českou a Slovenskou Federativní Republikou a Spolkovou republikou Německo Vám sděluji následující:

Sjednání smlouvy podle návrhu předloženého místopředsedou vlády a ministrem zahraničních věcí ČSFR bylo vládou schváleno dne 3. října t. r. Vláda se podrobně zabývala zněním smlouvy a zvláště problematikou, která je předmětem interpelace.

Pokud jde konkrétně o ustanovení v preambuli "vědomy si četných obětí, které si vyžádalo panování násilí, válka a vyhnání a těžkého utrpení, které bylo způsobeno mnohým nevinným lidem" zdůrazňují tím obě smluvní strany morální aspekt, jenž nemění nic na legalitě odsunu a nelze z něj vyvozovat majetkoprávní důsledky, což bude ostatně výslovně potvrzeno i výměnou dopisů, které se stanou nedílnou součástí smlouvy.

Rozhodnutí o odsunu Němců z Polska, Maďarska a ČSR učinily tři vítězné velmoci v Postupimské dohodě z 2. 8. 1945, kterou uzavřely jménem všech vítězných států. Postupimská dohoda schválila i odsun (vyhošťování) provedený před jejím uzavřením, na jehož realizaci se vítězné mocnosti rovněž podílely. Odsun měl být proveden "spořádaně a lidsky", a pokud takto probíhal, šlo o oprávněnou činnost. Je však známo, že při realizaci odsunu docházelo jak v důsledku spravedlivého hněvu, tak i podněcování a přehmatů státních orgánů k násilnostem na Němcích v rozporu se zásadou lidskosti. Tyto činy již nemají nic společného s odsunem a jsou ve smlouvě vyjádřeny slovem "vyhnání". Jsou jím tudíž míněny excesy při realizaci odsunu, zejména v jeho fázi do přijetí

Postupimské dohody, tj. při tzv. divokém odsunu, který je v této dohodě nazýván "vyhošťováním". Pojem "vyhnání" zahrnuje i vyhnání čs. občanů z čs. pohraničního území obsazeného po Mnichovské dohodě Německem.

Pokud jde o majetkoprávní problematiku, je nutné zdůraznit, že smlouva je zaměřena výlučně na současnou a budoucí spolupráci Nejedná se v žádném případě o smlouvu, která by nahrazovala mírovou smlouvu s Německem. Ve výměně dopisů ministrů zahraničních věcí se má konstatovat, že smlouva se majetkovými otázkami nezabývá. Tímto řešením se ani my ničeho nevzdáváme, tj. máme otevřenou možnost - v případě, který nepředpokládáme - uplatňovat naše nároky, zejména na reparace, škody způsobené mnichovskou dohodou, jakož i předválečné pohledávky nereparační povahy.

Domnělé nároky sudetských Němců podle mezinárodního práva neobstojí. Konfiskace jejich majetku byla provedena v souladu s mezinárodním právem na základě čs. právních předpisů bez nároku na náhradu. Toto čs. stanovisko má oporu také v Pařížské reparační dohodě, která opravňovala ČSR zadržet a likvidovat majetek osob, které byly jejími příslušníky v době, kdy došlo k její okupaci, tj. sudetských Němců.

Jakémukoliv majetkovému odškodnění sudetských Němců brání i nyní platné rehabilitační a restituční zákony, které vylučují odškodnění za zásahy do majetku, ke kterým došlo před 25. únorem 1948. Jistotu pro naše občany před domnělými nároky sudetských Němců skýtá především čs. právní řád vytvářený FS ČSFR. Jediným, kdo by tudíž mohl tento právní stav změnit, je Federální shromáždění ČSFR.

Pokud jde o čs. perzekuční nároky, německá strana připustila jejich alespoň částečné uspokojení. Naznačila však, že podle jejích výpočtů na základě precedentů s jinými státy, by výše fondu či nadace převýšila 100 mil. DM. O této věci se dále jedná.

Smlouva se SRN v preambuli potvrzuje smlouvu z r. 1973 také ohledně nulity Mnichovské dohody. V preambuli smlouvy z r. 1973 je uvedeno, že "mnichovská dohoda z 29. 9. 1938 byla ČSR vnucena nacistickým režimem pod hrozbou síly" a podle čl. 2 smluvní strany považují tuto dohodu vzhledem ke svým vzájemným vztahům podle této smlouvy za nulitní (nichtig). Pojem "nulitní" (nichtig) čs. strana interpretovala a bude i nadále interpretovat v souladu s Vídeňskou úmluvou o smluvním právu z r. 1969, jíž jsou obě strany nyní již vázány, jako neplatnost od samého počátku. (Viz čl. 52 Vídeňské úmluvy, podle kterého každá smlouva, jejíž uzavření bylo dosaženo hrozbou nebo použitím síly, je nulitní. V komentáři Komise OSN pro mezinárodní právo se uvádí, že pojem nulitní znamená neplatný od počátku.)

Závažný precedent pro tento výklad je obsažen v mírové smlouvě s Maďarskem, kterou byl prohlášen za nulitní Protokol o rozhodčím výroku mezi ČSR a hortyovským Maďarskem ze dne 2. 11. 1938 (tzv. Vídeňská arbitráž). Prohlášení tzv. Vídeňské arbitráže za nulitní (tj. neplatnou od samého počátku) odpovídá též na dotaz, proč nebylo nutné a ani vhodné ve smlouvě se SRN řešit otázku hranic s Maďarskem.

Pokud jde o čs. - německé hranice, smlouva potvrzuje současné hranice a jejich neporušitelnost. V čl. 3 odst. 1 smluvní strany potvrzují mezi nimi existující státní hranice (český text), resp. hranice (německý text). Tento rozdíl je vědomě dohodnutý, protože odpovídá terminologii používané oběma státy. Takové jazykové odlišnosti, při totožnosti obsahu daných pojmů, jsou ve smluvní praxi obvyklé.

V mezinárodním právu dominuje pojem hranice. Vyskytuje se v dokumentech OSN, KBSE a v některých čs. smlouvách uzavřených do konce 50. let. V následujících čs. dvoustranných smlouvách se používá pojem "státní hranice", který je pojmem vyplývajícím z čs. ústavního práva.

Ve smlouvách, které uzavřela SRN počátkem 70. let, ale i v nedávných smlouvách "4 + 2", ve smlouvě se SSSR a v obou smlouvách s Polskem se používá pojem "hranice".

Mezinárodně - právní platnost současných čs. - německých hranic, zakotvených ve Versailleské smlouvě, SRN nikdy nezpochybňovala, na rozdíl od hranice na Odře - Nise, kterou až do jejího uznání ve smlouvě "4 + 2" a dodatečného potvrzení ve smlouvě s PR o hranicích, podepsané 14. 11. 1990 ve Varšavě, považovala ve smyslu Postupimské dohody za prozatímní, a hranice mezi SRN a NDR, kterou považovala za hranici vnitroněmeckou - mezi zeměmi SRN (viz Ústavu SRN o existenci Německa v hranicích z 31. prosince 1937).

Čs. - německé hranice, kromě poválečných dokumentů vítězných mocností, dokumentů KBSE a smlouvy "4 + 2", byly potvrzeny ve smlouvě z r. 1973 a budou znovu potvrzeny v nynější smlouvě se SRN, jako hranice existující mezi oběma smluvními stranami, tj. státy a tím také jako státní hranice, a to i tehdy, kdyby ani v českém textu nebyl výraz "státní".

Obavy, že SRN se úmyslně vyhnula pojmu "státní hranice", jsou uměle vyvolávané a argumentace na jejich podporu není opodstatněná.

Nebývá zvykem, aby mezinárodní smlouvy nebo oficiální informace o ní byly publikovány před svým parafováním. Zveřejňují se zpravidla po parafování. Po podepsání jsou projednávány parlamentem a po jeho vyslovení souhlasu ratifikovány prezidentem. Námitky, že nebyla tato smlouva včas zveřejněna, považujeme za naprosto neopodstatněné.

Průběžně byla o stavu jednání informována vláda ČSFR. Vlády ČR a SR byly informovány 14. 12. 1990, 8. 1. 1991, 13. 3. 1991, 22. 3. 1991, 21. 5. 1991 a 2. resp. 3. 10. 1991.

Zahraniční výbory FS ČSFR byly vedením FMZV informovány 8. 1. a dále 13. 3., 9. 4., 21. 5., 5. 6., 3. 9. a 19. 9. 1991.

Všech přípravných porad na FMZV k projednávání výsledků dílčích jednání a stanovení postupu pro jejich další kola se pravidelně zúčastňovali poslanci FS, kteří nebyli vybráni FMZV, ale vysláni zahraničními výbory FS. Kromě toho byli ze strany FMZV poskytnuty veškeré informace všem těm poslancům, kteří o ně požádali, a to i poslancům ČNR a SNR.

Pokud jde o tvrzení, že o průběhu jednání byla německá veřejnost pravidelně informována, je možné uvést citát z vystoupení spolkového kancléře H. Kohla, který dne 7. 8. 1991 v televizním pořadu na otázku, proč neřekne jasné slovo k problémům, které se objevily, odpověděl: "Jsme uprostřed jednání, takto nelze dělat zahraniční politiku. Já se nenechávám jakýmkoliv veřejným vystoupením dostat pod tlak, tato jednání se částečně vedou i zde na místě mé dovolené a já nemám v úmyslu v tomto cokoliv o tomto jednání říci".

Dle našich informací, dílem spočívajících i na autentických prohlášeních mluvčího SKS F. Neubauera, neodpovídá ani skutečnosti, že kancléř H. Kohl osobně, podrobně a několikrát vysvětloval ustanovení smlouvy představitelům SKS. Jinak nelze chápat ani prohlášení spolkového předsednictva SKS z konce září t. r., ve kterém s politováním konstatuje, že podle jemu "dostupných zlomkovitých informací z tisku" o obsahu smlouvy nebude tato konstruktivním způsobem řešit vyrovnání a usmíření mezi Čechy a sudetskými Němci.

Jsou tudíž dány dostatečné důvody pro závěr, že smlouva ve sjednaném a mezitím již i parafovaném znění představuje dobrý základ mnohostranného rozvoje styků mezi oběma sousedícími státy.

S pozdravem

Vážený pan

Pavel Dostál

poslanec

Federálního shromáždění ČSFR