Federální shromáždění ČSFR 1990 – 1992

Proto se při stanovení výše škody vychází z ceny věci, za kterou se obvykle v době a v místě činu prodává. Znamená to, že při vloupání např. do obchodu bude pachateli přičtena ta cena, za kterou se v tomto obchodě zboží prodává. Za obvyklý prodej však není možno povazovat prodej věci s luxusní přirážkou, s přirážkou za obsluhu a pod. např. v přepychových restauracích a hotelích a pod.

V takovýchto případech se vychází z účelné vynaložených nákladů poškozeného na obstarání stejné nebo obdobné věci. tzn. z nákupní ceny, dovozného a dalších nákladů, které poškozený vynaložil.

Pokud jde o tzv. "rozpracovanou výrobu", upozornilo ministerstvo financí ČSFR na to, že lze vycházet i zde z prodejní ceny věci (tj. z ceny, za kterou by se věc prodávala, kdyby byla dokončena), od níž se odečte hodnota předmětů a náklady na úpravy, které se jinak do ceny zahrnují, avšak nestaly se součástí věci nebo nebyly v souvislosti s věcí provedeny.

Navržená úprava tedy jednoznačně stanoví přednost stanovení výše škody podle obvyklé prodejné ceny, jejíž zjištění nebude zpravidla na dokazování natolik náročné jako zjišťování výše škody v případech, kdy tímto způsobem ji nebude možno stanovit.

Vzhledem k tomu, že novelizovaný občanský a obchodní zákoník neobsahují výslovnou definici věci jako ovladatelné přírodní síly, bylo nutno tuto definici pojmout do trestního zákona. Je to nezbytné pro postih tzv. "krádeží elektřiny", které ne ve všech případech by bylo možno postihnout jako podvod, zejména tehdy, když pachatel žádným způsobem nemanipuluje s elektroměrem.

Vzhledem k po tížím, které přineslo zavedení nového kvalifikačního znaku "vloupání" u trestného činu krádeže, volala praxe po jednoznačné definici tohoto pojmu. Je to nezbytné i z hlediska právní jistoty a určitosti zákona.

Proto zákon definuje vloupání jako vniknutí do uzavřeného prostoru, a to buďto lstí /např. tím, že se pachatel nechá v takovém prostoru uzamknout, jak o tom svědčí některé případy krádeží v obchodních domech a dalších institucích, nebo tím, že se lstivě zmocní klíčů), nebo nedovoleným překonáním uzamčení (např. i odcizenými klíči), nebo jiné jistící překážky za použití násilí (např. vytržení mříže a pod.).

Z čl. 14 odst. 3 Listiny základních práv a svobod vyplývá, že svobody pohybu a pobytu mohou být omezeny zákonem, jestliže je to nevyhnutelné pro bezpečnost státu, udržení veřejného pořádku, práv a svobod druhých a na vymezených územích též z důvodu ochrany přírody.

Vzhledem k procesu evropského uvolnění již ustanovení § 109 a § 111 systematicky mezi trestné činy proti bezpečnosti státu nepatří. Ochrana zájmů v těchto skutkových podstatách předpokládaných systematicky patří mezi ustanovení o trestných činech proti pořádku ve věcech veřejných. Proto se obě ustanovení přeřazují do hlavy třetí tr. zákona.

Federální ministerstvo financí uplatnilo připomínku, že porušování závazných ustanovení o cenách je postihováno podle zákona č. 526/1990 Sb. o cenách a postih podle § 121 odst. 1 tr. zák. považuje za nevhodný. Proto bylo jednání spočívající v porušování závazných ustanovení o cenách z této skutkové podstaty vypuštěno. Současně bylo přihlédnuto k potřebě vyjádřit skutečnost, že poškozování spotřebitele na jakosti, váze atd. zboží nebo služeb je jen zvláštním případem podvodu, přísněji trestného proto, že při prodeji zboží nebo poskytování služeb předpokládá občan zvýšenou právní jistotu. Proto se stanoví rozsah poškození spotřebitele (způsobení škody nikoli nepatrné) shodně jako v případech podvodu. Současně se upravuje terminologie v souladu s příslušnou normou, která hovoří o "hmotnosti" nikoli o "váze" zboží.

Nadpis § 125 byl změněn v souvislosti se změnou povahy hospodářských a obchodních vztahů, které podléhají kontrole státu. Současně byla nově zavedena ochrana údajů sloužících pro zápis do podnikového rejstříku, a to tak, že pravdivost takových údajů je chráněna absolutně, nikoli pouze ve vztahu k dosazení výhod.

V dubnu 1989 byla účastnickým státům Rady Evropy předložena k podpisu Konvence o tzv. "Insider trading", tedy o obchodních a finančních operacích, uskutečňovaných "zevnitř", v důsledku přístupu k informacím, které má dotyčná osoba, uskutečňující transakci, k dispozici díky svému postavení uvnitř organizace, podniku, v důsledku postavení na burze a pod. Pro účely této konvence se případy "obchodování zevnitř" definují takto:

a) Kdo je prezidentem nebo předsedou nebo členem rady ředitelů (vedení) nebo jiného administrativního (výkonného) orgánu nebo dohlížecího orgánu, nebo je zmocněným zástupcem, nebo je zaměstnán u vydavatele cenných papírů a vědomě užije informace dosud nikoli veřejně přístupné, kterou se dozvěděl z důvodu svého postavení a jejíž zveřejnění muselo pravděpodobně mít významný vliv na akciový trh, k tomu, aby uskutečnil nebo způsobil uskutečnění operace na organizovaném akciovém trhu s cílem zajistit výhodu pro sebe nebo třetí stranu;

b) kdo vstoupí do transakce popsané shora, vědomě užívaje dosud nezveřejněné informace, kterou získal při výkonu svých povinností nebo v průběhu svého zaměstnání;

c) kdo vstoupí do transakce popsané shora, vědomě užívaje informace sdělené mu některou z osob, uvedených pod a) nebo b) shora".

Účelem konvence je vyjmenovat si informace mezi státy o takových jednáních a poskytovat si vzájemnou právní pomoc při jejich postihu - trestním nebo jiném, např. administrativním nebo občanskoprávním.

Podstatou jednání je zneužívání privilegovaných informací, které někdo získá z titulu svého postavení v určitém podniku, státním orgánu a pod.

Třebaže organizovaný trh cenných papírů u nás dosud není vybudován, je nutno s jeho zavedením počítat a s předstihem se chránit proti jednání, která by narušovala rovnost subjektů na něm přítomných v důsledku toho, že někteří z nich mají k privilegovaným informacím přístup. Navíc v podmínkách přechodu na tržní ekonomiku se privilegované informace týkají širšího okruhu problémů. Jde např. o informace týkající se cenové intervence nebo regulace státem určitých komodit, informace týkající se rozdělení nebo sloučení určitých podniků, které účastníci této transakce povazují za obchodní tajemství, neboť předčasné zveřejnění by ovlivnilo rozhodování ostatních subjektů hospodářství např. o úvěru, subvenci a pod. Přitom na důvěrnost těchto informací nedopadá ustanovení o hospodářském tajemství a jeho porušení.

Proto je poměrně široce vymezen okruh subjektů, které mají přístup k takovémuto druhu privilegovaných informací, jichž by mohly zneužít k vlastnímu obohacení nebo obohacení třetích osob. Zejména to má význam pro připravovanou etapu velké privatizace, k níž by neměli mít přístup zasvěcení nositelé určitých informací, soustřeďovaných na hospodářských ministerstvech, takovým způsobem, aby narušovali rovnost subjektů na trhu.

Speciální formou tohoto ustanovení pak je postih jednání, vyplývajících z povolání nebo postavení téže osoby u dvou nebo více konkurenčních firem. Zákaz zastávat takové postavení vyplývá prozatím jen z § 54 zák. č. 104/1990 Sb. o akciových společnostech, ale i v jiných předpisech takový zákaz zakotven není. Z praxe jsou však známy případy, kdy vedoucí pracovníci zejména státních podniků zakládají soukromé společnosti s týmž nebo podobným předmětem činnosti, využívají informace ze své funkce ve státním podniku (např. o zvýšení nebo liberalizaci cen určitého zboží) a zpětným prodejem a koupí mezi podniky státními a soukromými dosahují bezpracně mnohamiliónových zisků. K uzavření takových obchodů by však nemohlo dojít, pokud by neexistovala "personální unie" ve vedení takto si konkurujících podniků.

Obdobné jde o případy, kdy pracovníci (např. typicky projektanti, konstruktéři a pod.) zůstávají v pracovním poměru k organizaci a současně se registrují jako soukromí podnikatelé v témže oboru projektování. Prodávají pak zaměstnavatelské organizaci často její vlastní duševní vlastnictví. V některých případech lze užít ustanovení o podvodu, jinde však je takový postih problematický. Nové ustanovení § 128 odst. 2 však na takové jednání dopadá jednoznačně.

Protože nebezpečnost takových jednání pro společnost je srovnatelná s nebezpečností podvodu, jsou na uvedená jednání stanoveny sazby shodné jako na podvod. Navíc u kvalifikovaných podstat je při získání majetkového prospěchu nerozhodné, zda prospěch získal pachatel nebo někdo jiný.

Výbor pro lidská práva navrhl, aby v období přechodu naší ekonomiky na tržní hospodářství byla zvláštní ochrana poskytnuta privatizaci a privatizovanému majetku.

Předložil vládě i některé konkrétní skutkové podstaty trestných činů, vycházející z poznatků o některých nekalých jevech, spojených s privatizací.

V té části, kde se navrhoval zvýšený postih za jednání, směřující proti státnímu privatizovanému majetku, nebylo možno takové návrhy akceptovat, neboť by šlo o rozpor s ústavní zásadou rovnosti ochrany vlastnictví.

V té části však, kde návrh vycházel z poznatků o narušování rovnosti podmínek veřejné soutěže, kdy je privatizace prováděna touto formou, o narušování podmínek dražby, kdy v rámci malé privatizace dochází k nátlaku na účastníky dražby, k vyhrožování nebo zastrašování, popř. k nabídkám úplatků, byl návrh Výboru pro lidská práva akceptován.

Přitom však byly skutkové podstaty formulovány obecněji, tak, aby dopadaly na ovlivňování jakékoli veřejné soutěže a jakékoli veřejné dražby, bez ohledu na to, zda jde o privatizovaný státní majetek nebo jiný majetek.

Trestní sazby byly stanoveny s přihlédnutím k sazbám u trestných činů podvodu, resp. úplatkářství, pokud jde o nabídku nebo přijetí majetkového prospěchu.

U pletich proti veřejné soutěži je zvýšená míra odpovědnosti stanovena pro pracovníky státních orgánů, zejména privatizačních komisí a vyhlašovatelé soutěží, ale i zakladatelů státních podniků a pod., kde požadavek na nestrannost při převodech majetku vystupuje zvláště do popředí.

Praxe ukazuje, že je třeba posílit ochranu fisku, dochází k daňovým únikům velkého rozsahu, na které dosavadní trestní zákon vzhledem k jeho určení pro ochranu zcela jiných hospodářských vztahů nepostačoval. Proto se zpřísňuje postih a zavádí se nová okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby u daňových deliktů, jakou je způsobení škody velkého rozsahu.

Předseda federálního úřadu pro vynálezy navrhl změnu trestního zákona, tak aby v souladu s mezinárodními úmluvami a zvyklostmi ve vztahu k průmyslovým právům byly chráněny další objekty takových práv, a to užitné vzory a topografie polovodičových výrobků. Současně doporučil zvýšení sazby trestu odnětí svobody že šesti měsíců na jeden rok a vypuštění trestu propadnutí věci. Vzhledem k připravovaným zákonům o topografii polovodičových výrobků a užitných vzorech, které by měly nabyt účinnosti shodně s touto novelou, mění se ustanovení § 151 v souladu s jeho návrhem.

Viz č. 5

Případy zjevné neúcty vůči soudu vyžadují účinnější zásahy státní moci, než je pouhá pořádková pokuta ukládaná podle předpisů o jednání před soudy. I po uložení takové pokuty se vyskytují jednání, jako je např. roztrhaní rozsudku doručeného soudem přímo v jednací síni, urážlivé posunky apod. Protože úcta k soudu je základním předpokladem funkce nezávislého soudnictví, zavádí se nová skutková - podstata pohrdání soudem.

V § 171 odst. 1 písm. a) tr. zák. je obsažena trestní sankce na porušení zákazu pobytu, který byl uložen jako trest. Stejnou povahu má i porušení zákazu vyplývajícího z trestu vyhoštění, to jest zákazu zdržovat se na území republiky.

Nové ustanovení § 171a dopadá na případy tzv. převaděčské činnosti, k nimž dochází po odstranění ženijních překážek na čs. hranicích stále častěji. Samotné překročení státní hranice mimo vyznačený přechod bude podle zákona o pobytu cizinců a cestování do zahraničí přestupkem. Nejde totiž o to postihovat uprchlíky, kteří se nelegálně dostávají na naše území, ale o to, aby byli postihováni jejich převaděči a organizátoři takového převádění.

Zařazení tohoto ustanovení do třetí hlavy trestního zákona mezi trestné činy proti pořádku ve věcech veřejných současně usnadní i vzájemnou právní pomoc mezi sousedními případně dalšími státy v trestních věcech, zejména pokud jde o převzetí pachatele nebo jeho vydání k trestnímu stíhání.

Dosavadní úprava takovému převzetí nebo vydání bránila i tehdy, šlo-li o překročení hranice násilím, vzhledem k tomu, že řada mezinárodních úmluv obsahuje výhradu ohledně deliktů politické povahy.

Okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby jsou voleny tak, aby přísnější postih dopadal na případy, kdy tohoto způsobu překračování hranice je zneužíváno k nelegálnímu transportu zboží, drog nebo převádění pachatelů trestných činů v úmyslu usnadnit jim vyhnout se postihu.

Ustanovení § 171 b) přejímá v podstatě dosavadní znění § 109 tr. zák. s tou výjimkou, že namísto znaku, který podminoval použití vyšší trestní sazby tím, že šlo o pachatele, který byl nositelem státního tajemství, byl zařazen obdobný znak jako v § 171 a) tr. zák., tj. úmysl zakrýt nebo usnadnit jiný trestný čin.

Okolnost, vyplývající na základě zkušeností orgánů činných v trestním řízení, totiž že násilnou formu přechodu přes státní hranici neváhají využít osoby uprchlé z výkonu trestu, případně se snažící vyhnout takovémuto trestu, na kterou bylo v připomínkovém řízení poukazováno, je posti žena pod ustanovení § 171 b odst. 2 písm. c), neboť útěk nebo nenastoupení výkonu trestu odnětí svobody je samostatným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí, jehož souběh není vyloučen.

Ustanovení § 171c přejímá dosavadní znění bývalého § 111 tr. zák. o porušování předpisů o mezinárodních letech. Smyslem tohoto ustanovení bylo i dříve chránit neporušitelnost vzdušné hranice státu. Nová úprava, vzhledem ke společnému smyslu ustanovení, výslovně chrání tuto vzdušnou hranici (vypuštěním slova "zejména" před slovem "tím") a s ohledem na změněnou mezinárodní situaci stanoví na toto jednání sazbu podstatně nižší.

Zákonem č. 457/1990 Sb. byl novelizován § 175 tr. zák., tak, aby se sankce za křivou výpověď vztahovala i na výpověď učiněnou před komisí zákonodárného sboru.

Vzhledem k tomu však, že při novelizaci byla komise zákonodárného sboru zařazena mezi orgány, před nimiž se sankce za křivou výpověď uplatní jen tehdy, byla-li učiněna v souvislosti s rozhodovací činností těchto orgánů, trestní ochrana v podstatě chybí. Pravdivost svědectví, podávaného před vyšetřovací komisí zákonodárného sboru, je nutno chránit ve všech případech, i tehdy, koná-li komise prosté zjišťování. Proto bylo ustanovení § 175 odst. 1 formulováno výstižněji.

Jedním z významných rysů současné kriminality je prudký nárůst organizovaných forem trestné činnosti. Proto vláda doporučila doplnit novelu trestního zákona tak, aby u těch trestných činů, jejichž provedení v organizované skupině podstatně zvyšuje jejich nebezpečnost pro společnost, se tato okolnost projevila jako znak podmiňující použití vyšší trestní sazby.

Trestné činy padělání veřejné listiny a nedovoleného ozbrojování jsou právě takovýmito trestnými činy.

V souvislosti s aférou kolem smíchovského tanku byla vytýkána ustanovení § 202 o trestném činu výtržnictví neurčitost a bylo dokonce požadováno i jeho zrušení.

Jeho úplné vypuštění však není možné, neboť by pozbyly ochrany ty společenské vztahy, které jsou chráněny (třeba kazuističtěji) v trestních zákonech všech evropských států, ať již jako soudní přestupky nebo přečiny, popř. trestné činy veřejného násilí, rušení bohoslužeb, hanobení hrobů a pod.

Proto se skutková podstata zpřesňuje aspoň příkladným výčtem jednání, která naplňují znaky výtržnictví a současně se tak stanoví míra intenzity dalších výtržnických jednání, která není již možné příkladmo uvést.

V rámci připomínkového řízení bylo uvazováno i snížení trestní sazby tohoto trestného činu. V poslední době se vyskytující případy výtržnictví při sportovních utkáních, napadání cestujících v metru že strany různých bojůvek skinheads a pod. a zejména svévolný charakter takových jednání však snížení sazby nedovoluje.

Místopředsedovi federální vlády byl předložen návrh na zařazení skutkové podstaty týrání zvířat do trestního zákona. Návrh předložil ministr zemědělství České republiky a zpracovala jej skupina zástupců organizací, zabývajících se ochranou zvírat.

Návrh v předložené podobě nebylo možno akceptovat.

Rozlišujícím znakem mezi přestupkem týrání zvířat a trestným činem mělo být to, že při trestném činu pachatel způsobí těžkou újmu na zdraví zvířete. Vzhledem k nesmírně široké různosti zvířat (i když navrhovatelé měli na mysli zřejmě obratlovce) bylo by v praxi obtížné, ne-li neschůdné definovat, co je těžká újma na zdraví u zvířete.

Proto se navrhuje, obdobně jako u trestných činů podle § 118a a § 201 podmínit trestní postih předchozím postihem za přestupek, nebo předchozím odsouzením. Přísněji a bez ohledu na předchozí postih se postihuje veřejné utýrání zvířete. Tím je do značné míry vyhověno i návrhu iniciátorů skutkové podstaty.

Ustanovení o týrání zvířat se zařazuje do páté hlavy trestního zákona mezi trestné činy hrubě narušující občanské soužití.

Pod č. 104/1990 Sb. byla vyhlášena Úmluva o právech dítěte která ČSFR zavazuje přijmout příslušná opatření k ochraně dětí, zabránit jejich únosům a obchodování s nimi. Proto se upravuje trestní sazba § 216 odst. 1 a současně se namísto o osobě mladší než patnáct let hovoří o "dítěti". Nově se zavádí skutková podstata obchodování s dětmi, která je reakcí na případy, zjištěné v praxi orgánů činných v trestním řízení, totiž že emigranti zejména z balkánských zemí za úplatu prodávají své děti k adopci na západ. V souladu s úmluvou byla také zařazena společná definice dítěte pro obě tato ustanovení.

K č. 29-30: Viz 33-34

Ustanovení o trestném činu krádeže působilo při praktické aplikaci řadu obtíží.

Dosavadní návěta ustanovení "kdo si přivlastní cizí věc..." byla v rozporu se zásadou, že do vlastnictví nelze získat věc trestným činem.

Proto termín "přivlastní si" byl nahrazen termínem "přisvojí si", který neimplikuje pojem vlastnictví, jak je chápáno ve smyslu občanského práva. Obdobná úprava byla provedena i u trestného činu zpronevěry podle § 248 a zatajení nálezu podle § 254.

Bude tím i zvýrazněn rozdíl mezi těmito majetkovými trestnými činy a trestným činem neoprávněného užívání cizí věci podle § 249 tr. zák., který byl doplněn na základě připomínek z Generální prokuratury České republiky a dalších připomínek z praxe o neoprávněné užívání cizího motorového vozidla. Jde tu o to, že u této formy neoprávněného užívání, která je v praxi daleko nejfrekventovanější, bylo nutno zjišťovat, zda motorové vozidlo má "nikoli malou hodnotu", což u starších a jednostopých vozidel občas působilo obtíže a zvyšovalo náklady trestního řízení a prodlužovalo jeho průběh při nutnosti přibírat znalce.

Nežádoucím způsobem také dosavadní formulace skutkové podstaty krádeže znemožňovala účinný postih kapsářství, které je v poslední době zvláště rozšířenou formou trestných činů. Proto návrh pokládá kapesní krádež za trestný čin bez ohledu na výši škody.

Na základě připomínky Nejvyššího soudu ČSFR byla u trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 zařazena další okolnost, srovnatelná se způsobením nikoli nepatrné škody, a to předchozí recidiva pachatele v období posledních dvou let. Tato okolnost totiž zvyšuje nebezpečnost jednání pachatele natolik, že trestní postih je důvodný i tehdy, jestliže byla způsobena škoda, v jiných případech postižitelná jako přestupek. Předchozí recidiva se tu však váže na spáchání trestného činu, nikoli jen pouhého přestupku, aby nebyl trestní postih zbytečně rozšiřován na pachatele, kteří páchají jen příležitostně a drobné krádeže, např. v samoobsluhách a pod. a aby nedocházelo k nepřekonatelným důkazním obtížím, vzhledem k tomu, že dosud není zavedena centrální evidence přestupků.

Pokud jde o okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, skutková podstata se v tomto směru podstatně nemění.

Ve shodě se základní sazbou u krádeže mění se sazby i u podvodu a zpronevěry, což je z hlediska ochrany majetku občanů žádoucí. Zavádí se též kvalifikační okolnost členství v organizované skupině (viz č. 33-34).

V souvislosti se zaváděním tržního hospodářství se vyskytly případy tzv. "řetězových peněžních her", na nichž jejich organizátoři zbohatli na úkor občanů, kteří uvěřili, že navzdory nutnosti geometrického růstu počtu účastníků se dočkají výhry. Vzhledem k tomu, že řada občanů byla takto připravena o značné částky a vzhledem k tomu, že řada občanů byla takto připravena o značné částky a vzhledem k tomu, že jde o specifický druh podvodu, využívající důvěřivosti méně informovaných osob, byla navržena skutková podstata, zakazující pořádání takových her. Trestní zákon zde bude nutno doplnit zákonodárstvím národních rad, upravujícím pořádání povolených her nebo sázek tak, aby bylo zřejmé, na které hry povolení vůbec udělit nelze.

V souvislosti s mezinárodními dohodami o tzv. "Praní špinavých peněz" navrhl ministr vnitra zvláštní skutkovou podstatu podílnictví, postihující výlučně takovéto praní prostředků získaných trestnou činností. Třebaže k evropské konvenci jsme dosud nepřistoupili, je zavedení takovéto skutkové podstaty účelné.

K č. 37:

Viz č. 31 - 34

Trestní zákoníky zemí s tržním hospodářstvím obsahují ustanovení o jednání dlužníků ke škodě věřitelů. Některá z nich úzce souvisí s konkursním a vyrovnacím řízením, jiná mají obecnější povahu. Promyšlený návrh na taková ustanovení byl obsažen v obou osnovách trestního zákona z období mezi dvěma světovými válkami, v osnově z r. 1926 a 1937. Zvláštní ustanovení o "podvodném úpadku" platila v Českých zemích (§ 205a, 205b, 485 až 486c tr. zák. z r. 1852) i na Slovensku (§ 414 až 417 zák. čl. V z r. 1878) do 31. července 1950. Obdobná ustanovení lze najít i v dnešním trestním právu rakouském a německém.

Mezi těmito "úpadkovými delikty" lze rozlišit pět typů jednání či skutkových podstat. Je to dolózní a kulpózní poškození věřitelů, nekalá jednání porušující řádný chod konkursního a vyrovnacího řízení a nepořádné účetnictví. K těmto skutkovým podstatám bývá připojeno společné ustanovení o tom, kdo je trestně odpovědný, je-li dlužníkem právnická osoba.

Není třeba doplňovat ustanovení o dolózním a kulpózním poškozování věřitelů. Prvé ustanovení už v trestním zákoně je, a to v § 256. Poškozování věřitelů z nedbalosti (třebas hrubé) není žádoucí postihovat trestně, neboť by to znamenalo připínání trestní represe. Bylo by to v rozporu s tendencí k dekriminaliaci, jež se projevila v novele trestního zákona č. 175/1990 Sb.

Nevedení obchodních knih, jejich nepořádné vedení, poškození, zničení, odstranění, padělání nebo porušení má v podstatě povahu přestupku. Závažnější případy tohoto druhu jsou už zahrnuty v § 125 tr. zák., v jeho novelizované úpravě podle zák. č. 175/1990 Sb. Ostatní případy nepořádku v účetnictví však nelze podřadit ani pod žádné speciální ustanovení zákonů o přestupcích (zák. ČNR č. 200/1990 Sb. a zák. SNR č. 372/1990 Sb.) ani na ně nedopadá obecné ustanovení o přestupcích proti veřejnému pořádku.

Za zbytečné lze pokládat zvláštní ustanovení o tom, kdo je odpovědný, je-li dlužníkem právnická osoba. Odpovědnost osob jednajících za právnickou osobu vyplývá z obecních zásad. Výslovné ustanovení v tomto smyslu jen v souvislosti s úpadkem by mohlo vést k nesprávnému výkladu, že v ostatních případech platí něco jiného.

Zbývá tedy doplnit do trestního zákona jen ustanovení o zvýhodňování věřitele a o pletichách při řízení konkursním a vyrovnávacím.

Zvýhodnění věřitele podle § 256a tr. zák. (nadržování věřiteli) pojmově předpokládá mnohost věřitelů a platební neschopnost dlužníka. Na rozdíl od poškozování věřitele se celkový stav jmění dlužníka nemění, ale jeho jmění je použito k uspokojení věřitelů nerovnoměrně.

Formulace nového ustanovení § 256a tr. zák. navazuje na text § 1 odst. 1 zákona o řízení konkursním a vyrovnacím a je přizpůsobena znění § 256 tr. zák. Navrhuje se jednání formulovat obecně. Trestní sazby se navrhují stejné jako jsou v § 256 tr. zák.

Zvláštnosti některých zákonných úprav a osnov zákonů je, že se připojuje ustanovení o beztrestnosti zvýhodněného věřitele. Argumentuje se, že by trestní represe zacházela příliš daleko, kdy by ho stíhala. Vždyť on dostává jen to, co mu po právu patří.

Návrh ustanovení o zvýhodňování věřitele však nezvolil tuto cestu. Za vhodnější řešení lze pokládat použití tzv. materiálního pojetí trestného činu. To znamená, že jednání, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je v konkrétním případě jen nepatrný (§ 3 odst. 2 tr. zák.). resp. malý (§ 75 tr. zák.), není trestným činem. To umožní lépe diferencovat případy, jež zasluhují ohledu, od případů, kde věřitel má být stíhán jako účastník na trestném činu dlužníka.

Nekalá jednání v konkursním a vyrovnacím řízení jsou dvojího druhu: Získání vlivu podplácením (za trestné se považuje aktivní i pasivní úplatkářství) a uplatněním nepravé pohledávky. Podplácen může být i správce konkursní podstaty a ten může porušovat své povinnosti. Takové úplatkářství znají obě čs. osnovy i rakouský trestní zákon z r. 1974.

Pokud jde o porušení povinností správce konkursní podstaty, vystačí se u nás s ustanovením § 255 o nevěrné správě. Úplatkářství podle § 160 až 162 tr. zák. na uplácení věřitelů nedopadá, protože tu nejde o věci obecného zájmu, může se to totiž týkat jen velmi úzkého okruhu věřitelů.

Uvedené trestné činy zčásti systematicky patří mezi trestné činy proti hospodářské kázni, neboť dlužníkem (i věřitelem) ve smyslu těchto skutkových podstat budou zpravidla podniky nebo organizace. Formulace návěty "Kdo jako dlužník", popř. "Kdo jako věřitel..." umožňuje postih nejen vlastního věřitelského nebo dlužnického subjektu, kterým může být právnická osoba, ale i každého, kdo jedná jejím jménem.

Nedostatek systematického zařazení bude možno překonat až v budoucí úpravě, kdy majetkové a hospodářské trestné činy bude nutno zařadit do jedné hlavy zvláštní části.

Z čl. 40 odst. 1 Listiny vyplývá, že jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Obdobně čl. 6 Evropské úmluvy o lidských právech stanoví, že každý má právo, aby o oprávněnosti trestního obvinění proti němu rozhodl nezávislý soud. Tuto úmluvu jsme podepsali a bude ratifikována.

Dosavadní ustanovení § 294 tr. zák. umožňovalo, aby o vojenských trestných činech menší nebezpečnosti rozhodoval příslušný velitel nebo náčelník, stejně tak měl toto právo tehdy, jestliže mu trestní věc u malého stupně nebezpečnosti pro společnost byla předána orgánem činným v trestním řízení.

Toto ustanovení tak bylo v rozporu jak s čl. 40 Listiny, tak i s mezinárodními konvencemi.

Přitom však specifika vojenského života, který je více organizován, než život civilní a má jiné možnosti ovlivňování chování pachatelů, kteří se dopustili činu, který je jinak trestný, umožňují, aby náprava byla zjednána mimo trestní řízení.

Proto se stanoví, obdobně jako je tomu u trestných činů mladistvých ve zvláštním ustanovení § 75 tr. zák., že čin, který nese znaky přesně v zákoně jmenovaných vojenských trestných činů, není trestným činem, jestliže stupeň nebezpečnosti pro společnost je malý.

Proto o tomto činu může rozhodnout velitel nebo náčelník, neboť tím nepřesahuje svou pravomoc.

Pokud jde o ostatní trestné činy, o nichž dosud mohl velitel nebo náčelník rozhodnout proto, že mu rozhodnutí bylo předáno orgány činnými v trestním řízení, umožňovala by evropská úmluva o lidských právech, aby takové předání bylo podmíněno souhlasem pachatele. Čl. 40 odst. 1 Listiny však vylučuje, aby o vině a trestu za trestný čin rozhodoval jiný orgán.

Proto s ohledem na zmíněná specifika vojenského života stanoví se u trestných činů, které spáchala osoba podléhající pravomoci vojenských soudů zvláštní možnost upuštění od potrestání odlišně od podmínek, stanovených v § 23 tr. zák., které samozřejmě platí i tu. U trestných činů malého stupně nebezpečnosti lze od potrestání upustit tehdy, že příslušný velitel nebo náčelník nabídne výchovné působení na pachatele. Jde o podmínky podobné, jako v případě § 77 tr. zák. u mladistvého pachatele.

Vzhledem k tomu, že k § 294 byl přiřazen nadpis, je třeba opatřit nadpisem i § 295.

Vzhledem k zrušení vojenského nápravného útvaru jako zvláštního způsobu výkonu trestu musí zákon obsahovat přechodná ustanovení o tom, jakým způsobem se vykonají tresty, jejichž výkon byl určen do tohoto vojenského nápravného útvaru.

Množství úprav trestního zákona vyžaduje, aby bylo vyhlášeno jeho úplné znění.

S ohledem na § 6 ústavního zákona č. 23/1991 Sb., kterým se uvozuje Listina základních práv a svobod musí zákon nabýt účinnosti dne 1. 1. 1992.

V Praze dne 17. října 1991

Předseda vlády ČSFR:

Čalfa v. r.

Místopředseda vlády ČSFR:

Rychetský v. r.