Federální shromáždění ČSFR 1990 – 1992

SPOLEČNÁ, PŘECHODNÁ A ZÁVĚREČNÁ USTANOVENÍ

§ 21

Nestanoví-li zákon jinak, postupuje se při rozhodování podle něho podle zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení s výjimkou § 49 a § 53 až 69. Proti rozhodnutím, kterým se zamítá žádost o udělení licence (§ 12), rozhodnutí o změně licence (§ 14), rozhodnutí o odnětí licence (§ 15) a rozhodnutí o uložení pokuty (§ 20) je možno podat opravný prostředek k soudu. [§ zákona, kterým se mění a doplňuje zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád.]

§ 22

V případě potřeby jsou Federální rada a orgány republik oprávněny si vyžádat záznam odvysílaného pořadu.

§ 23

/1/ Přenosové cesty a síť vysílačů vyhrazené provozovatelům ze zákona (§ 9 odst. 3 a 4), rozdělí mezi jednotlivé provozovatele ze zákona vláda České a Slovenské Federativní Republiky v dohodě s vládami republik.

/2/ Přenosové cesty a síť vysílačů, na nichž je ke dni účinnosti tohoto zákona vysílán třetí, experimentální televizní program, jsou přiděleny provozovatelům ze zákona nejdéle do 31. 12. 1991.

§ 24

Podíl jednotlivých provozovatelů ze zákona na příjmu sazeb za používání přijímačů (§ 9 odst. 6) stanoví vláda České a Slovenské Federativní Republiky v dohodě s vládami republik.

§ 25

/1/ Právnické a fyzické osoby, kterým bylo umožněno vysílat na základě usnesení předsednictva vlády České a Slovenské Federativní Republiky nebo na základě rozhodnutí orgánů republik, jsou povinny uvést svou činnost do souladu s tímto zákonem a do 30 dnů po ustavení Federální rady a orgánů republik pro vysílání (§ 16) požádat o udělení licence (§ 11). Do doby rozhodnutí Federální rady nebo příslušného orgánu republik se tyto právnické a fyzické osoby považují za provozovatele vysílání podle tohoto zákona.

/2/ Licence vydané meziresortní komisí vlády České a Slovenské Federativní Republiky a komisí ministerstva kultury České republiky pro výběr uchazečů o nestátní vysílání, se považují za licence udělené podle tohoto zákona. Jejich platnost končí 31. 12. 1992.

§ 26

Zákon č. 35/1965 Sb., o dílech literárních, vědeckých a uměleckých (autorský zákon), ve znění zákona č. 89/1990 Sb. (úplné znění č. 247/1990) se mění takto:

1. § 16 odst. 1 zní:

"/1/ Samostatným užitím díla, kromě jeho vysílání rozhlasem nebo televizí, je i každé další veřejné šíření takto vysílaného díla pomocí jakéhokoli zařízení k přenosu zvuků nebo obrazů, uskutečňuje-li takové šíření jiný subjekt než organizace původního vysílání."

2. § 16 odst. 3 se vypouští.

§ 27

Zákon č. 18/1964 Sb., o Československé televizi, se mění takto:

1. § 1 se vypouští.

2. § 2 odst. 1 zní:

"/1/ Československá televize je oprávněna vytvářet a šířit televizní programy."

§ 28

Tento zákon nabývá účinnosti dnem vyhlášení.

Obecná část

Svoboda projevu a právo na informace jsou nezbytnou podmínkou a předpokladem demokratického politického systému a svobodného rozvoje jedince ve společnosti. Z této skutečnosti vychází i předkládaný návrh zákona, který bezprostředně navazuje na zákon č. 136/1991 Sb., o rozdělení působnosti mezi Českou a Slovenskou Federativní Republikou, Českou republikou a Slovenskou republikou ve věcech tisku a jiných informačních prostředků (dále jen "kompetenční zákon"), jímž se federaci svěřuje právní úprava rozhlasového a televizního vysílání.

Návrh zákona, koncipovaný na bázi srovnatelných právních úprav zejména evropských zemí, proto stanoví základní a pro celý stát jednotné principy a pravidla vysílání. Při jeho přípravě byly zohledněny připomínky Rady Evropy, Mezinárodního institutu komunikací a sdružení Transatlantický dialog, jakož i výsledky konzultací s odborníky z Francie, Velké Británie, USA, Německa, Norska, Australského svazu a dalších zemí, a rovněž konvence a ostatní materiály, přijaté Radou Evropy a ostatními účastníky Evropské kulturní dohody. V zemích bývalého východního bloku zatím nebyly nové zákony pro tuto oblast přijaty.

Návrh vychází z článku č. 10 Evropské konvence o lidských právech, který vedle uznání práva každého na svobodu projevu a získávání informací uznává i právo státních orgánů vyžadovat licenci pro rozhlasové a televizní vysílání a pro televizní a kinematografické podnikání. Vymezuje současně limity svobody projevu a práva na informace, dané jednak odpovědností jako nedílnou součástí chování každého subjektu, který tuto svobodu využívá, a dále pak možnými omezeními, která mohou být v zákonech stanovena zejména z důvodů ochrany zájmů bezpečnosti země, územní integrity, veřejného pořádku, ochrany před zločinem, ochrany zdraví a morálky, pověsti nebo práv jiných osob, zamezení prozrazení důvěrných informací nebo udržení autority a nestrannosti soudní moci.

Návrh zákona vychází dále z koncence Rady Evropy o televizi překračující hranice.

Požadavkům této konvence odpovídají ustanovení upravující obecné povinnosti všech provozovatelů.

Návrh zákona o vysílání neupravuje celou problematiku vyčerpávajícím způsobem. Předpokládá se, že zbývající aspekty - především ochrana osobnosti ve vztahu k činnosti sdělovacích prostředků, práva, povinnosti, postavení a odpovědnosti novináře - právo na odpověď, redakční tajemství - budou (spolu s novou právní úpravou tisku) součástí zákona o hromadných sdělovacích prostředcích, jenž by měl normativně zachytit podmínky, platné pro všechna média, a stát se tak jakýmsi "střešním" zákonem pro tuto oblast.

Návrh zákona mění systém vysílání v ČSFR, který byl až dosud systémem monopolním, a vytváří základ pro tzv. systém duální, v němž mají vedle sebe působit demonopolizované a v maximálně možné míře deetatizované nástupnické organizace dosavadních státních sdělovacích prostředků Československého rozhlasu a Československé televize, zřízené federálními a republikovými zákony (provozovatelé ze zákona), a soukromé subjekty provozující rozhlasové a televizní vysílání (držitelé licence).

Návrh zákona stvrzuje právo každého na informace prostřednictvím sdělovacích prostředků. Ve shodě s kontinentálním modelem vysílání vyspělých evropských zemí respektuje priority provozovatelů ze zákona, jimž se na jedné straně vytvářejí podmínky pro jejich činnost (financování prostřednictvím výnosů z tzv. koncesionářských poplatků, vyhrazení části celoplošných vysílacích kmitočtů, využívání jednotné telekomunikační sítě, na straně druhé však, na rozdíl od držitelů licencí, musí plnit vedle povinností obecných i některé povinnosti zvláštní. Zákon stanoví povinnosti ve veřejném zájmu - zejména ty, jež zajišťují rozmanitost a vyváženost vysílání ve vztahu ke všem zájmovým skupinám obyvatelstva. K těmto povinnostem jednotliví provozovatelé soukromého vysílání zavazování nejsou: držitelé licencí jsou vázáni jen obecnými povinnostmi stanovenými zákonem a podmínkami licence, které s nimi ovšem nesmějí být v rozporu.

Duální systém odpovídá potřebě zachovat ve vysílání kulturní programy domácí produkce, vycházející z našich národních a historických tradic, i programy určené menšinovým společenským skupinám. Tvorba takových programů je často ekonomicky značně náročná, nelze ji financovat výhradně na komerčním základě, a proto je jejich zajištění uloženo provozovatelům ze zákona, kteří jsou právě z tohoto důvodu finančně podporováni státem. Systém podpory programu tzv. veřejného sektoru je ostatně v různých podobách aplikován prakticky ve všech zemích západní Evropy.

Důležitou institucí pro realizaci demonopolizace vysílání a rozvoje duálního systému představuje navrhovaná Federální rada pro rozhlasové a televizní vysílání (dále jen "Federální rada"). Je koncipována jako státní orgán sui generis s určitými prvky nezávislosti na vládě ČSFR a s vytvořenými předpoklady pro nestrannost rozhodování jejích členů. Ty jsou vyjádřeny zejména způsobem vzniku, silnými vazbami na zastupitelské sbory, inkompatibilitou členů, ingerencí Federální rady do hospodaření s kmitočtovým spektrem, soudním přezkumem jejích rozhodnutí a způsobem financování její činnosti. Také zde se využilo západoevropské praxe, která v okamžiku demonopolizace rozhlasového a televizního vysílání byla postavena před nezbytnost vytvořit nový orgán, do jehož konstrukce i činnosti se promítnou v maximální míře zájmy veřejnosti včetně nového systému společenské kontroly v dané oblasti.

Ač je výsledkem specifický zásah do tradic československého právního řádu, jedná se o způsob, jenž se v zahraničí osvědčil (francouzská CSA, britská ITC, zemské úřady v Německu, do jisté míry i americká FCC apod.).

Vzhledem ke zkresleným představám veřejnosti o duálním systému vysílání a vzhledem k nedostatečné znalosti zahraničních právních úprav je třeba zdůraznit, že Federální rada spolu s příslušnými orgány republik musí plnit vůči sektoru veřejnému i soukromému určité funkce, které se však týkají koncepce vysílání jako celku a dodržování zákonem stanovených podmínek vysílání. Tato činnost neznamená ani cenzuru ani zasahování do vlastního programu, ani přímé řízení provozovatelů vysílání. Současně se nebude jednat o podřízenost příslušných republikových orgánů Federální radě.

Předpokládá se, že činnost Federální rady a příslušných orgánů republik bude dále doplněna činností kolektivních orgánů, které budou ustaveny přímo v nástupnických organizacích Československé televize a Československého rozhlasu (např. Televizní rada, Rozhlasová rada, Sbor konzultantů apod.) novými zřizovacími zákony.

Vzhledem k omezenému počtu celoplošných frekvencí i s ohledem na přijatý kompetenční zákon se rozhodování o udělení licence převážně přesune na úroveň republik. Zákon je proto zpracován tak, aby z procedurálního hlediska byly určeny obecně platné postupy, z nichž bude vycházet jak orgán federální, tak i orgány republik, které udělováním licencí budou pověřeny.

Návrh zákona dále předpokládá, že Federální rada se bude podílet - společně s příslušnými orgány spojů - na koncipování technického a technologického rozvoje komunikací, určených k rozhlasovému a televiznímu vysílání, zpracovávání plánů využití kmitočtů, a na spolurozhodování o způsobu využívání té části kmitočtového spektra, která je mezinárodními dohodami vyhrazena pro rozhlasové a televizní vysílání.

Počítá se s tím, že tyto požadavky budou vyjádřeny v připravované novele zákona č. 110/1964 Sb., o telekomunikacích. Jde sice nepochybně o průlom do dosavadní praxe, kdy monopolně rozhodoval resort spojů při spoluúčasti rovněž monopolních organizací Československého rozhlasu a Československé televize, avšak tento způsob řešení problematiky spojené s vysíláním, která v sobě zahrnuje prvky právní, technické, technologické, komerční i politické, byl jako nezbytný pro realizaci záměrů a cílů tohoto zákona při četných domácích i zahraničních konzultacích jednoznačně doporučen.

Na zřízení nových republikových a federálních rozhlasových a televizních organizací má navázat, nejpozději do tří měsíců od jejich zřízení, rozdělení a převod majetku a vypořádání jiných právních poměrů majetkové povahy, a to podle zákona č. 136/1991 Sb., o rozdělení působnosti mezi Českou a Slovenskou Federativní Republikou a Českou republikou a Slovenskou republikou ve věcech tisku a jiných informačních prostředků.

Postup legislativních prací na zřizovacích zákonech nezbytně vyžaduje ujasnění koncepce budoucího rozsahu vysílání jednotlivých provozovatelů ze zákona, tomu odpovídající rozdělení majetku a způsobu jejich financování.

Výši nákladů spojených s ustanovením a činností Federální rady lze vyčíslit jen odhadem, neboť kromě vývoje cen za pronájem či koupi potřebných prostor a zařízení bude záviset především na rozsahu její činnosti, kterou si praxe vyžádá. Přitom bude rozhodující zejména rozsah vydávaných upozornění (stanovisek), podíl Federální rady na zpracovávání plánu na využití kmitočtů, náročnost přípravy koncepce rozhlasového a televizního vysílání, rozsah uplatňovaných sankcí a potřeba vypracování souvisejících podkladových materiálů.

Podle předběžných odhadů mohou pořizovací náklady činit zhruba 2 milióny Kčs a provozní náklady asi 4 milióny Kčs. Do výše obou položek se promítne i fakt, zda Federální rada bude při sledování vysílání provádět i monitoring, nebo zda bude v tomto ohledu odkázána jen na přehrávání kazet se záznamem pořadů, odvysílaných jednotlivými provozovateli.

Předmětem je stanovení jednotných pravidel pro činnost jak provozovatelů vysílání, tak i státních orgánů, které působí v dané oblasti.

Předkládaný zákon upravuje zcela novou oblast, a to s použitím terminologie, běžné sice v zahraničí, ale u nás frekventované dosud spíše jen ve specializovaných technických oborech a teorii žurnalistiky a masové komunikace. Proto definují úvodní ustanovení pro účely tohoto zákona řadu pojmů.

Základním kritériem pojmu rozhlasového a televizního vysílání (dále jen "vysílání") je určení rozhlasového a televizního programu, a to bez ohledu na použité technické prostředky (kabelový systém, pozemní vysílač družice), k přímému či nepřímému příjmu veřejností. Vysíláním proto nejsou např. některé telekomunikační služby, jako průmyslová televize, telefax, elektronické databanky a videokonference, které tento základní požadavek nesplňují, pokud poskytují informace či zprávy soukromého charakteru, a to na základě individuálního požadavku.

Z hlediska v zákoně vymezeného pojmu vysílání není rozhodující, zda je rozhlasový či televizní program zakódován. Na druhé straně, uzavřené, zakódované systémy pro profesně určené okruhy uživatelů (např. pro lékaře apod.) pod tento pojem nespadají, protože nejsou určeny pro příjem veřejností.

Vymezuje se pojem program, který je v praxi často používán jako homonymum i pro jiné významy, například pro pořad, tj. jednotlivou složku programu apod.

Je definována základní složka vysílání - pořad. K hlavním kritériím pořadu patří zejména obsahová celistvost a integrita, daná mj. též jasně rozeznatelným začátkem a koncem pořadu. Pořadem se rozumí i každý díl obsahově souvisejícího seriálu, který je uváděn postupně v jednotlivých částech.

Zavádí se pojem lokálního programu jako jednoho z důležitých prostředků stimulace rozvoje místních komunit a většího zájmu občanů o veřejné dění a život lokality.

Z okruhu působnosti tohoto zákona se vyjímají specifické případy šíření vysílání, které by jinak do jeho působnosti spadaly (např. klasická společná televizní anténa - STA). Z dosahu zákona jsou vyloučeny takové kabelové systémy, do nichž je zapojeno buď maximálně 100 nebo - při dodržení stanovené prostorové lokalizace i více účastníků. V tomto případě však nesmí být příslušný rozvod obchodně využíván. Na takové rozvody, které sice omezující podmínky splňují, ale jsou přitom komerčně využívány např. v hotelech, agenturách, redakcích či správních sídlech podniků a společností, se tedy zákon vztahuje a je zde tudíž zapotřebí licence, právě tak jako u kabelových rozvodů s více než 100 účastníky nebo rozvodů překračujících určené prostorové limity.

Zákon stanoví způsob získání oprávnění k vysílání a v této spojitosti i vymezení pojmu provozovatele vysílání.

Vysílání je jednou z forem uskutečňování svobody projevu a práva na informace, tedy základních lidských práv a svobod, jejichž meze mohou být upraveny pouze zákonem. Návrh zákona proto deklaruje svobodné vytváření programů, do jejichž obsahu nemůže stát libovolně zasahovat a současně se vyjadřuje základní úkolů provozovatelů při zprostředkovávání informací veřejnosti.

Jde o aplikaci a konkretizaci základních obecně uznávaných, morálních a etických požadavků na vysílané programy. Nepřípustnost určitého obsahu pořadů lze sice dovodit z jiných, zejména trestněprávních předpisů, v zájmu komplexnosti právní úpravy vysílání byla však výslovně - s určitým rozšířením - deklarována i zde.

Předpokládá se, že povinnost poskytnout příslušným orgánům nezbytný vysílací čas bude přicházet v úvahu tehdy, kdy je bezodkladné poskytnutí informace v zájmu ochrany zdraví, majetku, bezpečnosti a veřejného pořádku, především pak v takových případech, kdy půjde o ohrožení ve větším rozsahu anebo o ohrožení vysoce chráněného zájmu (zdraví, život).

V praxi bude zřejmě vysílací čas poskytován převážně státním orgánům, jejichž okruh nelze vzhledem k různorodosti v úvahu přicházejících situací určit předem. Specifikace bude dále záviset nejen na rozsahu ohrožení, ale i na dosahu příslušného vysílání. Lze předpokládat, že oznámení místního významu bude vysíláno např. jen v lokální rozhlasové stanici.

Institut povinné archivace záznamu je zaváděn jak v zájmu ochrany osobnosti, tak v zájmu ochrany provozovatele.

Problematika reklamy je v návrhu zákona upravena v souladu s evropskými normami; ve velké části vychází z Evropské konvence o televizi překračující hranici. Definice reklamy a omezení, která se pro ni v zákoně stanovují, vycházejí ze zásady, že reklama nesmí nepoctivě diskreditovat konkurenční výrobky a služby, musí být v zájmu spotřebitele a nesmí zneužívat jeho důvěru nebo nedostatek znalostí. Reklama rovněž musí přihlížet k zájmům dětí a mládeže. Provozovatel vysílání nesmí být zadavateli reklam ovlivňován. Pod pojem reklamy nespadají veřejné kampaně týkající se bezpečnosti provozu na cestách, zdraví apod., stejně jako pořady propagující vlastní vysílání provozovatele nebo jeho pořady a služby.

Podprahová reklama - tj. vysílání slabých vizuálních nebo auditivních reklamních sdělení, jež divák nebo posluchač vnímá pouze podvědomě - je zakázána především proto, že tato reklama nesplňuje požadavek identifikace a oddělitelnosti, a umožňovala by tak manipulaci, již by si divák nebo posluchač nebyl vědom.

Výše uvedeným požadavkům nevyhovuje rovněž skrytá reklama, zvláště prezentace výrobků nebo služeb v pořadech, kdy by mohla sloužit reklamním účelům. Prezentace výrobků nebo služeb v pořadech je dovolena, pokud se nevztahuje na jejich charakteristické vlastnosti a je odůvodněna informačním účelem pořadu, nebo pokud je nezbytná pro zaměření pořadu (např. televizní soutěž, kde jako ceny jsou předávány výrobky či služby sponzora této soutěže).

Zákaz účasti hlasatelů zpravodajských pořadů v reklamě je veden snahou zabránit vzniku situací, kdy by posluchač nebo divák nebyl reklamu schopen odlišit od těchto typů pořadů, které mají být maximálně objektivní.

Propagaci tabákových výrobků a alkoholu zakazují v návrhu zákona citované předpisy. S ohledem na zdravotní rizika je regulována i reklama na léky.

Omezení, že reklamy musejí být vloženy mezi jednotlivé pořady se týká pouze televizního vysílání. Do jednotlivých pořadů lze reklamy vložit pouze za předpokladu splnění podmínek v zákoně uvedených. U pořadů, které sestávají z autonomních částí (např. jednotlivá kola televizních soutěží, magazíny), ale i u sportovních pořadů a dramatických děl (koncerty, opery, divadelní hry) se reklamy zařazují mezi tyto autonomní části nebo do přestávek přirozeně vzniklých. Těmito ustanoveními se zajišťuje ochrana diváka a posluchače a maximálně nerušené sledování programu.

Úmyslem navrhované úpravy je - vedle ochrany diváka či posluchače před nadměrným přílivem reklam - stanovení určité rovnováhy mezi potřebami provozovatelů získat příjmy z reklam a ohledem na redakční nezávislost a integritu pořadů při respektování současných a budoucích trendů v reklamě. Množství vysílacího času věnované reklamě nesmí být na úkor základních funkcí televizního a rozhlasového vysílání. Vychází se z toho, že pojem reklamy zahrnuje nejen tradiční reklamní šoty, ale i nové formy reklamy jako přímé nakupování prostřednictvím televize, tj. přímé nabídky k nákupu, prodeji, pronájmu výrobků nebo poskytnutí služeb, tzv. "teleshopping", což uvedené limity zohledňují. Zákon navrhuje použít přísnější limity pro vysílání reklam u provozovatele ze zákona v nejsledovanějším čase, aby dosavadní monopolní postavení veřejného sektoru vysílání nebylo překážkou žádoucího rozvoje sektoru soukromého, kterému se v tomto ohledu přiznávají poněkud volnější podmínky Přihlédlo se také k tomu, že u soukromého sektoru tvoří příjmy z reklam hlavní zdroj jeho financování.

K zamezení nadměrné koncentrace televizního vysílání reklam do hlavních vysílacích časů jsou stanoveny absolutní časové limity vyhrazené reklamním šotům v rámci jedné hodiny vysílání.

Na rozdíl od reklamy sponzorování nesměřuje přímo k propagaci určitých výrobků nebo služeb. Příjmy z reklam jsou zpravidla součástí obecných příjmů organizace, zatímco příjmy ze sponzorování jsou zahrnuty v rozpočtu sponzorovaného pořadu. Zároveň se sponzorování lisí od koprodukce nebo spolufinancování pořadu tím, že sponzor nesmí vykonávat žádný vliv na tvorbu pořadu, čímž se zachovává redakční nezávislost provozovatele vysílání.

Sponzorované pořady musejí být jako takové označeny. Skryté sponzorství (tj. není-li sponzor pořadu viditelně označen) je zakázáno. Vhodné titulky na začátku a na konci pořadu obsahují jméno, obchodní značku nebo symbol či jiné označení sponzora. Lze zmínit i typický výrobek, zboží nebo službu sponzora. Je na vysílací organizaci, zda zařadí identifikaci sponzora na začátku, na konci nebo na začátku i na konci. Identifikaci lze opakovat i v průběhu přirozených přestávek v pořadu. Sestává-li pořad z více částí, lze titulky sponzora zařadit i mezi těmito částmi.

Ve sponzorovaném pořadu nesmí být žádná propagace výrobku nebo služby sponzora. Taková propagace by byla jako skrytá reklama zakázána.

Zákaz sponzorování zpravodajských pořadů se netýká specializovaných zpravodajských pořadů a magazínů, které poskytují neutrální fakta, jako sportovní magazín, burzovní zprávy, zprávy o počasí apod.

Stanoví se základní poslání provozovatelů ze zákona a jejich povinnosti, které jsou rozsahem i obsahem širší než u držitelů licencí. Stanoví se i určité preference, odůvodněné náročností plnění těchto povinností, které jsou obdobné obecně uznávaným povinnostem veřejnoprávních institucí rozhlasového a televizního vysílání v západní Evropě. Je to především povinnost zajistit, aby vysílání provozovatele ze zákona bylo dostupné každému obyvateli. Vzhledem k tomu, že provozovatelé ze zákona vysílají prostřednictvím jednotné telekomunikační sítě, je nezbytné tuto povinnost promítnout i do zákona o telekomunikacích a stanovit ji jako povinnost tohoto resortu. Dále se stanoví povinnost sestavovat program z takových žánrů a typů pořadů, které budou v maximálně možné míře respektovat vkus a zájmy všech vrstev obyvatelstva, včetně menšinových skupin. Podstatná část programů má být přitom sestavena z pořadů vlastní produkce a z produkce vyrobené na zakázku jinými tuzemskými subjekty. V zájmu podpory národní kulturní identity a vytváření pracovních příležitostí pro obyvatelstvo ČSFR, jakož i v souladu se zahraničními zkušenostmi nelze připustit, aby převažující část vysílání provozovatelů ze zákona tvořily pořady získané ze zahraničí. S ohledem na státoprávní uspořádání se ukládá povinnost, aby každý provozovatel ze zákona vycházel vstříc zájmům informační a kulturní výměny mezi republikami federace, což předpokládá vzájemnou spolupráci a dohodu mezi těmito subjekty, jejíž základní rámec určí zmíněné zřizovací zákony. Konkrétní formy, způsob a náplň pak provozovatelé sami v praxi. Podpora rozvoje evropské audiovizuální tvorby vychází z kulturních cílů konvence o televizi překračující hranice.

Hlavním úkolem provozovatelů ze zákona, pro jehož plnění jsou i státem dotováni, je sloužit veřejnému zájmu formou vysílání. Proto se navrhuje, aby byla na rozdíl od jiných právnických osob jejich podnikatelská aktivita částečně limitována tím, že provozovatelé ze zákona jsou povinni vynakládat finanční zdroje, získané vlastní obchodní činností, na plnění uvedených závazků. Tím se má zajistit, aby se tyto subjekty neodchylovaly od poslání, pro něž byly zřízeny a nevyužívaly svůj preferenční režim k jiným cílům.

Vzhledem k výše uvedeným povinnostem zakotvuje se nárok této kategorie provozovatelů na určený počet přenosových cest a síť vysílačů. Zároveň je tak rámcově vymezena relace mezi veřejným a soukromým sektorem vysílání, jemuž by měly být přednostně přidělovány ostatní zbývající kmitočty.

Přenosové cesty a síť vysílačů se tímto vyhrazují pro všechny provozovatele ze zákona, přičemž k jejich rozdělení mezi jednotlivé provozovatele ze zákona se v části sedmé zákona zmocňuje vláda ČSFR v dohodě s vládami republik.

Prvním z předpokladů nezávislosti provozovatelů ze zákona na politických i komerčních vlivech je požadavek, aby jim stát zajistil hlavní zdroj příjmů tím, že do jejich rozpočtu bude převádět výnosy z poplatků za rozhlasový a televizní příjimač, jako je tomu u téměř veškerých veřejnoprávních televizí a rozhlasů v západní Evropě. Zákon však nevymezuje rozsah a formy jejich komerční činnosti, která s největší pravděpodobností bude u nich i nadále doplňujícím příjmem. Tyto otázky budou předmětem příslušných zřizovacích zákonů právě tak, jako hospodářskoprávní forma těchto subjektů, které by měly výhledově dosáhnout ekonomické soběstačnosti, jako hlavního předpokladu jejich nezávislosti na orgánech státní moci a momentální politické situaci. Optimální je takový model, kdy tyto veřejné instituce existují jako samostatné právnické osoby, vybavené vlastním majetkem. Jejich vazba na státní rozpočet pak spočívá pouze v určité dotaci státu, který má zájem na tom, aby ve společenském zájmu zajišťovaly určité úkoly.

Pokud by neměly být přijaty preference, navrhované pro provozovatele ze zákona, museli by pak nést povinnost tvorby všech typů pořadů, tzn. i finančně neatraktivních, všichni provozovatelé bez rozdílu, což by při značné ekonomické a technické náročnosti tohoto druhu podnikání a nerozvinutosti reklamního trhu znamenalo pro začínající podnikatele těžko zvládnutelnou zátěž a pro udržení určité úrovně domácí kultury a kulturního povědomí našich národů jisté riziko.

Licence je předpokladem k zahájení vysílání u každého jiného provozovatele než provozovatele zřízeného zákonem. Stanoví se hlediska, jimiž je třeba se řídit při posuzování žádostí o licence. Jsou definována v souladu s účelem zákona a s přihlédnutím k zahraničním právním úpravám a praxi. Obdobně jako v zahraničí a vzhledem k omezenosti počtu použitelných frekvencí, jakož i proto, aby posluchači a diváci měli k dispozici služby celé škály vzájemně se lišících stanic, nikoliv stejnorodou opakující se nabídku programů identického obsahu, není licence koncipována jako nároková, ale na základě výběrového principu. Z uvedených důvodů nemůže být udělena každému žadateli, který splňuje obecné podmínky, tak jak je tomu v jiných oborech podnikání. Nelze-li zajistit pluralitu společnosti libovolným počtem udělených licencí, je ji nutno zabezpečit v maximální míře uvnitř a v rámci vysílaných programů, a to stanovením povinností provozovatelů ze zákona i soukromých provozovatelů v zákoně a dále pak praktickou licenční politikou tak, aby vysílání neznevýhodňovala jednotlivé zájmové skupiny obyvatelstva.

Podle návrhu nelze udělit licenci obchodním společnostem, jejichž účastníkem je provozovatel ze zákona. Vychází se z toho, že tato kategorie provozovatelů má předchozími ustanoveními zajištěny již dostatečné možnosti a priority a neměla by proto ukrajovat další prostor soukromému sektoru. Ani v jiných zemích, kde existuje duální systém vysílání, není takový postup obvyklý a jednotlivé kategorie se pohybují ve vymezeném rámci.

Návrh obsahuje i určitá antimonopolní opatření a limity zahraniční majetkové účasti. Vzhledem k zastaralosti technické základny pro vysílání v ČSFR a nedostatku domácího kapitálu nebylo možné automaticky převzít zahraniční vzory. Orgány udělující licence by proto měly tyto otázky zvažovat ve vztahu ke konkrétní situaci v daném regionu.

Jsou definovány minimální náležitosti žádosti o licenci. Předpokládá se, že žadatel zejména v konkurenci s jinými žadateli uvede i další údaje tak, aby jeho žádost měla charakter co nejširší nabídky služeb veřejnosti.

Náležitosti žádosti o licenci jsou přitom stanoveny tak, aby umožňovaly její posouzení z nejdůležitějších v úvahu přicházejících hledisek a předpokladů pro plnění zákonem stanovených povinností.

Pojem účastníka řízení je stanoven odlišně od správního řádu, zejména s přihlédnutím k nutnosti vytipovat či zkoordinovat pro žadatele vhodnou frekvenci ve spolupráci s příslušnými orgány spojů.

Udělení licence je vedle splnění předepsaných náležitostí žádosti podmíněno především zjištěním, zda vysílání je vůbec v navrhovaném časovém a územním rozsahu možné. Toto zjištění vyplyne ze zpracovávaných plánů na využití kmitočtů pro rozhlasové a televizní vysílání, které orgán udělující licence průběžně zveřejňuje. Předpokládá se, že potřebné technické podklady si vyžádá od orgánu spojů orgán udělující licence, nebude tím tedy zatěžován žadatel.

Rozhodnutí o udělení licence bude obsahovat především podmínky, které se vztahují k povinným údajům uvedeným v žádosti. Orgán udělující licenci není vázán obsahem žádostí a může v licenci stanovit kromě žadatelem navrhovaných i další podmínky.