Federální shromáždění ČSFR 1990 – 1992

VŠEOBECNĚ

Základními čs. právními předpisy upravujícími výkon živnostenského podnikání byly živnostenský řád č. 227/1859 ř. z. (platný v českých zemích a mnohokrát novelizovaný, nejvýznamněji zákonem č. 199/1907 ř. z.) a živnostenský zákon pre územie Slovenska a Podkarpatskej Rusi č. 259/1924 Sb. Oba tyto předpisy byly zrušeny zákoníkem práce č. 65/1965 Sb.

Vycházelo se přitom z tehdy panující představy, že v podmínkách centralizovaného direktivního plánovitého řízení a splývání správních a hospodářských funkcí státu mohou byt zájmy společnosti na regulaci hospodářských procesů zajišťovány především metodami konkrétního přímého řízení při maximální nacionalizaci (popř. socializaci) hospodářské sféry a co možná úplném vyřazení soukromého sektoru. Za těchto podmínek se jevilo jako postačující upravit obecné otázky státní ingerence do hospodářské sféry v hospodářském zákoníku, pracovněprávní vztahy v zákoníku práce, výchovu učňů v samostatných předpisech, a některé technické aspekty v předpisech speciálních (např. zákon č. 174/1968 Sb., o státním odborném dozoru nad bezpečnosti práce, zákon č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu /stavební zákon/, zákon ČNR č. 61/1988 Sb. a zákon SNR č. 51/1988 Sb., o hornické činnosti, výbušninách a státní báňské správě, zákon ČNR č. 62/1988 Sb. a zákon SNR č. 52/1988 Sb., o geologických pracích a o geologických úřadech). Až na některé jednotlivé případy zůstaly též stranou právní regulace otázky odborné způsobilosti k výkonu jednotlivých činností, zejména řemeslné povahy.

Vývoj po listopadu 1989 přinesl zásadní změny i v této oblasti. Výrazem nového přístupu byly - v návaznosti na změny čl. 7 až 15 Ústavy - především zákon č. 105/1990 Sb., o soukromém podnikání občanů a zákon č. 103/1990 Sb., kterým se mění a doplňuje hospodářský zákoník. K nim se řadí nařízení vlády ČSFR č. 121/1990 Sb., o pracovně právních vztazích při soukromém podnikání občanů, nyní ve znění nařízení vlády ČSFR č. 14/1991 Sb.

Hlavní poslání zákona č. 105/1990 Sb., o soukromém podnikání občanů, a příslušných ustanovení zákona č. 103/1990 Sb., kterým se mění a doplňuje hospodářský zákoník, spočívalo ve vytvoření základních právních podmínek pro vstup soukromých podnikatelů do hospodářského života. To vtiskuje těmto úpravám přechodnou povahu, jakkoliv zákon č. 105/1990 Sb. obsahuje v obecné (popř. odkazovací) podobě i řadu živnostenskoprávních ustanovení a některé úpravy v něm obsažené jsou převzaty do návrhu živnostenského zákona. Zákonem č. 219/1991 Sb. byla do zákona č. 105/1990 Sb. vložena specifická úprava zemědělské výroby provozované samostatně hospodařícími rolníky, na něž byla zčásti vztažena i některá obecná ustanovení úpravy soukromého podnikání občanů; též tato novelizace má do jiné míry přechodnou povahu mimo jiné v souvislosti s nadcházejícím zrušením hospodářského zákoníku. Živnostenský zákon již s úpravou podnikání v zemědělství vzhledem k jeho zvláštní povaze nepočítá.

Řada nyní platných předpisů vznikla za zcela jiných společenských a hospodářských podmínek, popř. jen nejnutnějším přizpůsobením dřívějších úprav novým, postupně se měnícím podmínkám. Nevytvářejí proto ucelený, vnitřně plně sladěny a funkční systém. Určitá roztříštěnost úpravy značně ztěžuje orientaci a může vést i k arbitrárnímu postupu při rozhodování orgánů státní správy.

Návrh živnostenského zákona je předkládán jako součást širšího souboru právních úprav podnikatelské činnosti v tržním hospodářství, který zahrnuje zejména obchodní zákoník, novelizaci občanského zákoníku a občanského soudního řádu a návrh zákona o konkursním a vyrovnacím řízení.

Na rozdíl od obchodního zákoníku, jehož předmětem je v podstatě úprava právních poměrů subjektů podnikatelské činnosti, především obchodních společností, a majetkoprávních vztahů mezi podnikateli (úprava tzv. horizontálních, soukromoprávních vztahů), bude živnostenský zákon předpisem po výtce správním a technickým, upravujícím podmínky výkonu podnikatelské činnosti z hlediska veřejného zájmu (úprava tzv. vertikálních, veřejnoprávních vztahů). Na rozdíl od dřívějšího pojetí vyjádřeného zejména v některých ustanoveních hospodářskoprávních předpisů však tato úprava nebude zahrnovat možnost zasahování státu do hospodářského rozhodování podniků a bude se přibližovat pojetí hospodářského práva tak, jak je známo ve vyspělých státech s tržním hospodářstvím. V tomto smyslu navazuje na již zmíněné dřívější československé živnostenskoprávní předpisy a je obdobou úprav provedených ve Spolkové republice Německo živnostenským řádem (nyní platné znění vyhl. z 1. ledna 1987 BGBl. I s. 425 s některými dílčími změnami podle pozdějších předpisů) a řemeslnickým řádem (BGBl. 1966, I s. 1 ve znění pozměňujících předpisů) a v Rakouské republice novým živnostenským řádem 1973 (zák. BGBl. č. 1974/50, ve znění pozdějších předpisů).

Zmíněné německé a rakouské živnostenskoprávní předpisy jsou výslednicí kontinuální praxe probíhající déle než jedno století i nových jevů hospodářského života v tržních podmínkách. Právní úprava zde odráží již dosaženy reálny stav a reálné potřeby, jejichž vývoji se neustále přizpůsobuje. Výchozí situace pro přijetí nového živnostenského zákona v České a Slovenské Federativní Republice je podstatně odlišná. Třebaže živnostenský řád, popřípadě živnostenský zákon platily - s četnými omezeními a modifikacemi - formálně až do poloviny šedesátých let, drobné a střední živnosti ve své legální podobě byly zlikvidovány, popř. zanikly již zhruba o deset let dříve. Činnost socialistických organizací (podniků), které je měly nahradit, byla uspořádána na zcela jiných sociálních, organizačních, ekonomických a právních základech, byla řízena zcela jinými nástroji a hodnocena zcela jinými kritérii. Zároveň byly opuštěny též někdejší přísné požadavky na kvalifikaci; vedle pracovníků vyučených řemeslu nebo obchodu nabyli značné váhy pracovníci pouze zaučení. Řada funkcí vykonávaných do té doby samosprávnými nebo zájmovými organizacemi byla etatizována. Regulaci se zcela vymykal rozsáhlý sedy, popřípadě černý trh výroby, služeb a obchodu, vystavený pouze působení represivních opatření. Je zde tedy 30-40letá mezera jak pokud jde o podnikatelskou činnost v řemesle a obchodě, tak pokud jde o právní úpravu.

Rovněž vzhledem k technickému a ekonomickému vývoji, který v mezidobí ve světě nastal, se nelze prostě vrátit k živnostenskoprávním předpisům I. republiky. Zároveň však nelze ani převzít živnostenskoprávní předpisy některého jiného státu. Takový postup by neodpovídal dosud vytvořeným konkrétním podmínkám ani společenskému a ekonomickému klimatu nejbližšího období, kdy se soukromý a podnikatelský sektor národního hospodářství teprve postupně vytváří a není dostatečně jasno o jeho budoucí struktuře a stratifikaci.

Návrh živnostenského zákona tudíž musí - při poměrně krátkých a omezených zkušenostech s prováděním zákona č. 105/1990 Sb. - do jisté míry předjímat vývoj, který teprve bude probíhat. Provedení úpravy je však potřebné, nemá-li její absence uvedený proces brzdit. Návrh je v tomto ohledu nesen snahou nalézt správnou míru tohoto předstihu, neboť mechanické přenesení úpravy osvědčené v jiných, trvalejších podmínkách, by se mohlo dostat do rozporu se živou skutečností anebo vůbec působit opačným než zamýšleným směrem.

Pokud jde o zásadní linii státní živnostenské politiky a její vyjádření v živnostenském zákoně, usiluje návrh o vyvážené spojení ochrany zájmů spotřebitele (společnosti) na straně jedné a podpory potřebného nastartování a rozvoje živnostenského podnikání na straně druhé. Otázka priority prvého či druhého kritéria, resp. metody zajištění jejich cílů, je v hospodářsky vyspělých zemích řešena dvojím způsobem:

- silnou reglementací (preventivním působením státu) s důrazem na odbornou kvalifikaci podnikatele a předchozí státní povolení některých technicky nebo jinak rizikových činností (příznačné zejména pro rakouskou, ale i německou úpravu, které postupně opustily liberalizaci poloviny 19. století, provázenou zánikem cechů; i poslední novelizace živnostenskoprávních předpisů těchto zemí přinášejí vedle některých dílčích uvolnění řadu dílčích zpřísnění; rozsah konkurence je za těchto podmínek poněkud omezen);

- výraznou liberalizací podmínek nástupu podnikatelské činnosti spočívající na předpokladu, že potřebnou selekci provede a kvalitu výkonu tak zprostředkovaně zajistí tržní mechanismus, přičemž státní ingerence je spíše následná, např. v podobě kontroly přísných hygienických předpisů (tento systém se uvádí jako charakteristický pro USA, po přechodnou dobu platil též v americké okupační zóně Německa). Svůj význam může mít v této souvislosti i přísná "odpovědnost za výrobek" ("product liability"), uplatňovaná ovšem v pořadu práva civilního. V uvedeném směru působí i předpisy na ochranu spotřebitele.

V jednotlivých živnostenských řádech lze zaznamenat značné odlišnosti; např. italské předpisy o řemeslech kladou silný důraz na odbornou kvalifikaci podnikatele a na jeho bezprostřední manuální účast ve výrobním procesu, zatímco předpisy německé a rakouské - i někdejší předpisy československé - celkem liberálně akceptují i u fyzických osob provozování živnosti prostřednictvím odborně kvalifikovaného zástupce ("odpovědný zástupce"); italské předpisy též značně omezují počet zaměstnanců v řemeslných živnostech.

Jako obecnou tendenci lze zaznamenat zmírnění požadavků na prokázání odborné způsobilosti u živností provozovaných po továrnicku (průmyslové podniky); vychází se zřejmě z toho, že velikost rizika vyplývající z rozsahu podnikání a z občanskoprávní odpovědnosti sama nutí průmyslového podnikatele k náležité péči o odbornost řízení. Zároveň se však zpřísňují podmínky pro efektivní výkon funkce odpovědného zástupce tam, kde se jeho ustanovení vyžaduje.

Pro nový čs. živnostenský zákon se doporučuje vzhledem k reálným podmínkám a potřebám zvolit úpravu spočívající v částečné liberalizaci, chránící však přitom podstatné zájmy spotřebitele a společnosti. Tomuto požadavku je přizpůsobeno rozlišování živností z hlediska podmínek jejich provozování (živnosti ohlašovací, na jejichž provozování má nárok každý, kdo splní zákonem stanovené podmínky, a živnosti koncesované, kde se z důvodů veřejného zájmu požaduje státní povolení, na jehož vydání není nárok). Požadavek prokázání odborné způsobilosti podnikatele, resp. jeho odpovědného zástupce se navrhuje z důvodů rovnosti podnikatelských subjektů uplatňovat bez ohledu na to, zda jde o podnik drobný nebo průmyslový.

Zároveň třeba zdůraznit, že prokázání odborné způsobilosti se nepožaduje u všech živností ohlašovacích, nýbrž jen u těch, které jsou označeny jako řemeslné nebo vázané a jsou uvedeny v příloze č. 1 a 2 návrhu zákona. Všechny ostatní živnosti - s výjimkou koncesovaných uvedených v příloze č. 3 - jsou volné, takže k jejich provozování je potřebné pouze dosažení věku 18 let, způsobilost k právním úkonům a bezúhonnost (tak jak je vymezena pro účely tohoto zákona).

Na rozdíl od jiných živnostenskoprávních úprav není u žádné kategorie živností uplatňováno konkurenci omezující kritérium nasycenosti trhu (tzv. úživnost podniku).

V přechodných ustanoveních je zachována v dosavadním rozsahu platnost všech dosavadních podnikatelských (živnostenských) oprávnění bez ohledu na to, zda oprávnění bylo získáno na základě zákona č. 105/1990 Sb., nebo na základě dřívějších předpisů jiných. Pouze u živností vázaných a koncesovaných se požaduje, aby podnikatel do 1 roku předložil živnostenskému úřadu doklady, prokazující splnění podmínek stanovených zákonem; při splnění této podmínky podnikatel bez dalšího nabývá živnostenské oprávnění.

Vedle uvedené koncepce byly při přípravě návrhu živnostenského zákona zvažovány ještě další alternativy, a to jednak uspořádání vyznačující se požadavkem prokázání odborné způsobilosti v plném rozsahu vyčtu učebních oborů, jednak naopak úplné uvolnění výkonu řemesel.

Prvé z uvedených uspořádání se jeví jako nevhodné především proto, že v radě případů by paušální vazba výkonu živnosti na formální kvalifikační požadavky nadměrně omezovala podnikatelskou pružnost (jde o případy, kdy kvalifikace získaná odborným vzděláním je pro podnikání výhodou, nikoliv však nezbytností). Mimo to z některých učebních oborů nelze vyvodit vznik samostatné živnosti a naopak pro některé řemeslo nebo jinou živnost může chybět učební obor; učební obory jsou též namnoze příliš specializované, i když je známo, že v praxi toto rozdělení není nijak přísně dodržováno.

Proti úplnému uvolnění režimu u řemesel hovoří značná rizika pro zákazníka v přechodném období i zkušenosti vyjádřené v živnostenskoprávních úpravách sousedních zemí (SRN, Rakousko).

Živnostenské řády (zákony) mívají výrazně hybridní (či "komplexní") povahu, neboť zahrnují úpravu značně různorodé matérie.

Se strukturou živnostenského zákona těsně souvisí další problém obecnější povahy vyplývající z toho, že živnostenský zákon má mnoho styčných ploch s jinými oblastmi právního řádu, což vede k nutnosti volit mezi úpravou přímou (v živnostenském zákoně) a úpravou nepřímou (odkaz na jiné předpisy). Úpravu nepřímou převážně zvolil zákon č. 105/1990 Sb. Předloženy návrh postupuje v tomto směru pragmaticky, vyhýbá se však - ve snaze o srozumitelnost a instruktivnost úpravy co možná odkazům obecné povahy.

Návrh živnostenského zákona je zpracován v této struktuře:

ČÁST PRVNÍ - Všeobecná ustanovení (rozsah úpravy, subjekty živnostenské činnosti, všeobecné a zvláštní podmínky a překážky provozování živnosti, živnostenské oprávnění jako subjektivní právo, provozování živnosti prostřednictvím odpovědného zástupce, některé případy pokračování živnosti bez nového živnostenského oprávnění apod.)

ČÁST DRUHÁ - Druhy živností (z hlediska požadované odborné způsobilosti, popř. jiných podmínek)

ČÁST TŘETÍ - Rozsah živnostenského oprávnění, některé povinnosti podnikatelů (vč. ochrany životního prostředí), vymezení živností z hlediska předmětu podnikání (živnosti obchodní, živnosti výrobní a živnosti poskytující služby)

ČÁST ČTVRTÁ - Živnostenský list, koncesní listina, zánik živnostenského oprávnění a živnostenský rejstřík

ČÁST PÁTÁ - Sankce

ČÁST ŠESTÁ - Společná, přechodná a závěrečná ustanovení (rámcová ustanovení o pracovně právních vztazích, o povinném pojištění podnikatele, o živnostenských společenstvech, o výchově učňů, o řízení ve věcech upravených živnostenským zákonem a o mezinárodních smlouvách; zachování dosavadních oprávnění a jiná přechodná ustanovení; zrušovací ustanovení týkající se zákona č. 105/1990 Sb. a některých ustanovení znárodňovacích předpisů).

Na rozdíl od živnostenských řádů jiných zemí (SRN) a od někdejší československé právní úpravy nezahrnuje návrh zákona pro nadcházející období podrobnější meritorní úpravu poměrů zaměstnanců v živnostenských podnicích a úpravu přípravy učňů na budoucí povolání. Děje se tak především s ohledem na současný vývoj právních úprav v uvedených oblastech. Pokud jde o první problémový okruh, přísluší úprava zmíněných otázek zákoníku práce a dalším pracovněprávním předpisům. Snaha o úpravu uvedených otázek v tomto zákoně by v současném období byla spíše neorganickým zásahem do právního řádu v dané oblasti. V problému přípravy na povolání vystupuje do popředí navíc požadavek, aby úprava zahrnovala jak teoretickou, tak i praktickou výchovu a jako jednotná a komplexní úprava zabezpečovala i jednotný postup živnostenských podniků. Z uvedených důvodů se přenechává úprava těchto otázek školským zákonům.

Značně užší je též úprava schvalování provozoven a dozoru nad nimi, která se omezuje pouze na obecné otázky ochrany životního a pracovního prostředí a vhodnosti provozoven, zatímco vlastní posuzování a schvalování provozoven a dozor nad nimi přísluší především stavebním úřadům a orgánům státního technického dozoru nad bezpečností práce.

Pokud jde o živnostenská společenstva, jejichž úprava zaujímala podstatnou část někdejších československých živnostenských zákonů a zaujímá i dnes významné místo zejména v řemeslnickém řádu SRN, dospělo se při přípravě návrhu živnostenského zákona k závěru, že původně zamyšlená podrobnější úprava by byla předčasná a že bude vhodnější ponechat zde prostor iniciativě podnikatelů, a to též vzhledem k připravovanému zřízení hospodářských komor.

S živnostenským zákonem těsně souvisejí četné další právní úpravy, především - jak již bylo uvedeno - obchodní zákoník, novelizovaný občanský zákoník a občanský soudní řád a nový zákon o konkursním a vyrovnacím řízení.

Dále je to zákoník práce, zákon o kolektivním vyjednávání a další pracovněprávní předpisy, školský zákon a řada předpisů technické povahy, především zákon č. 174/1968 Sb., o státním odborném dozoru nad bezpečností práce a některé úpravy provedené zákony národních rad (hornictví, geologie aj.). Zvláště významný je stavební řád, zejména z hlediska schvalování provozoven.

Z hlediska ekonomických podmínek provozování živností mají značný význam předpisy daňové a devizové.

Některé ze souvisejících předpisů se v současné době novelizují nebo se připravuje jejich nahrazení předpisy novými, popřípadě provedení úprav zcela nových, jejichž potřeba vyplývá z přechodu k tržnímu hospodářství. Přitom bude potřebné soustavně dbát o soulad nových úprav se živnostenským zákonem.

Přijetí živnostenského zákona Federálním shromážděním je odůvodněno ustanovením čl. 24 písm. b) a c) ústavního zákona o československé federaci, podle kterého do působnosti České a Slovenské Federativní Republiky v oblasti podnikání patří úprava podnikání občanů a právnických osob a úprava vztahů vznikajících při podnikatelské činnosti občanů a právnických osob.

Jednotná úprava uvedených otázek v celé České a Slovenské Federativní Republice přispěj e k jednotě trhu, usnadní subjektům obou republik využívat možností podnikat na území druhé republiky a vytvoří příznivé podmínky pro podnikání zahraničních subjektů v České a Slovenské Federativní Republice.

V pravomoci republik jsou některé významné styčné otázky, jako například

- předpisy školské (seznam učebních a studijních oborů, zajišťování funkce soustavy učňovského školství v rámci zákona Federálního shromáždění o soustavě základních a středních škol);

- organizace územní státní správy a tím i způsob zajištění živnostenskoprávní agendy;

- úprava postavení organizací podnikatelů, pokud jim budou svěřeny veřejnoprávní úkoly.

Tuto zákonodárnou kompetenci republik návrh živnostenského zákona náležitě respektuje.

Výkon živnostenského zákona bude plně v pravomoci republik.

Živnostenské činnosti se dotýká řada mezinárodních úprav přijatých především mnohostranně v rámci Mezinárodní organizace práce v oblasti pracovněprávní, včetně bezpečnosti práce a odborového sdružování a kolektivního vyjednávání zaměstnanců i zaměstnavatelů. Jejich realizace je zajišťována převážně zprostředkovaně zákoníkem práce a dalšími pracovněprávními úpravami.

Druhým relevantním okruhem je mezinárodní úprava tzv. usazovacího práva, t. j. zřizování poboček zahraničních osob a provozování živností cizími státními příslušníky vůbec. Tyto otázky j sou v návrhu živnostenského zákona řešeny v důsledném souladu s úpravou obsaženou v návrhu obchodního zákoníku.

Realizace návrhu si nevyžádá zvýšení výdajů ze státního rozpočtu federace ani zvýšení potřeby pracovních sil ve federálních orgánech státní správy vzhledem k tomu, že provádění živnostenského zákona bude v působnosti republik.

Výše výdajů ze státního rozpočtu republik závisí především na dalším vývoj i organizace a způsobu činnosti úřadů vykonávajících živnostenskou agendu. Tyto otázky nejsou dosud dořešeny.

K JEDNOTLIVÝM USTANOVENÍM

Toto ustanovení jako úvodní vymezuje předmět úpravy zákona. Tím, že stanoví podmínky provozování podnikatelské činnosti, je dán rozdíl mezi předmětem úpravy tohoto zákona a předmětem úpravy obchodního zákoníku. Zatímco obchodní zákoník upravuje postavení podnikatelů a jejich vzájemné obchodní závazkové vztahy, jakož i některé vztahy s podnikáním související, živnostenský zákon upravuje především podmínky potřebné pro získání oprávnění k podnikatelské činnosti (živnostenské oprávnění)

Návrh zákona upravuje v zájmu komplexnosti v nezbytném rozsahu i kontrolu nad dodržováním podmínek stanovených tímto zákonem (část třetí § 30, část pátá § 61 - 66).

Pojem "živnost" je použit jak z důvodů tradičních, tak vzhledem k účelnosti terminologického souladu s úpravou v sousedních státech (SRN, Rakousko).

Obsah pojmu "živnost" je vymezen v návaznosti na pojem "podnikatelská činnost" podle návrhu obchodního zákoníku; její rozsah je však ve srovnání s návrhem obchodního zákoníku užší, což je vyjádřeno vazbou na podmínky stanovené živnostenským zákonem; tím nutno rozumět i vyloučení řady specifických činností z pojmu "živnost".

Navrhované ustanovení vylučuje z pojmu "živnost" a tím i z působnosti živnostenského zákona tři skupiny výdělečných činností:

1. činnosti vyhrazené státu, některé činnosti podle autorského zákona a zákona o vynálezech, průmyslových vzorech a zlepšovacích návrzích a taxativně vyjmenovaná svobodná povolání;

2. některá odvětví peněžnictví, prvovýroby, dopravy aj.;

3. prodej produktů z vlastní drobné pěstitelské a chovatelské činnosti fyzických osob (jde o tradiční právo, vyjádřené i v platných zákonech o vnitřním obchodě).

Výčet činností vyloučených z působnosti živnostenského zákona je dán taxativně a zahrnuje jednak činnosti, jejichž podřízení živnostenskému zákonu by bylo nevhodné vzhledem k jejich povaze, jednak činnosti, které pro svůj význam vyžadují zvláštní, zpravidla náročnější zákonné úpravy. Tyto zákonné úpravy jsou ve většině těchto případů již provedeny. Pokud jde o autorský zákon, zahrnuje nyní také již tvůrčí činnost programátorů, která rovněž nebude podléhat režimu živnostenského zákona. Pokud jde o činnost autorizovaných inženýrů a architektů v oboru projektování, počítá návrh s tím, že potřebná úprava této činnosti bude provedena zákony národních rad.

Na rozdíl od dřívějších živnostenskoprávních úprav považuje návrh zákona za určitých podmínek za živnost i činnost spojenou s pronájmem nemovitostí. Je tomu tak jen tehdy, jsou-li vedle základních služeb spojených s pronájmem, jako je vytápění, odvoz popela a odpadků, dodávka vody a kanalizace, poskytovány i jiné služby (např. domy hotelového typu).

Za živnostenskou činnost považuje návrh zákona i provozování garáží nebo odstavných ploch, jsou-li vedle toho poskytovány i další služby, jako např. střežení vozidel, nebo slouží-li garáž nebo odstavná plocha pro více než pět vozidel patřících jiným osobám než majiteli nebo nájemci nemovitosti nebo její části.

S tímto ustanovením souvisí ustanovení § 44 odst. 2, podle kterého mohou podnikatelé oprávnění ke garážování prodávat za podmínek stanovených zvláštními předpisy pohonné hmoty, mazadla a součásti výzbroje a výstroje. Toto oprávnění je širší a neomezuje se jen na prodej majitelům vozidel, jejichž vozidla jsou v garážích umístěna.

Toto ustanovení vyjadřuje především zásadu, že živnostenskému zákonu budou podléhat jak fyzické, tak i právnické osoby. V druhé radě pak vyjadřuje, že právo provozovat živnost získá každá z nich, splní-li podmínky stanovené tímto zákonem. Návrh zákona tak konstruuje - v souladu s čl. 13 Ústavy a čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (ústavní zákon č. 23/1991 Sb.) - nárok na vydání živnostenského listu pro každého, kdo splní předepsané podmínky. Omezení v uvedeném směru je dáno pro ty případy, kdy z důvodů veřejných zájmů vyžaduje provozování živnosti státní povolení (koncesi). Případy veřejného zájmu lze charakterizovat potřebou zvýšené ochrany života, zdraví a majetku, minimalizací jednostranných rizik, i potřebou zvláštní spolehlivosti (důvěry), jež vyžaduje výkon některých živností. Z těchto důvodů návrh nekoncipuje nárok ze zákona na vydání koncesní listiny (jako je tomu u živnostenského listu) a ponechává otázku, zda má byt koncese udělena, na posouzení živnostenského úřadu.

Z ustanovení § 5 odst. 1 vyplývá, že subjektem oprávněným provozovat živnost mohou byt i právnické osoby, jejichž hlavním předmětem činnosti není podnikatelská činnost. Jde např. o občanská sdružení podle zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve znění zákona č. 300/1990 Sb. nebo o rozpočtové a příspěvkové organizace, církve, charitativní ústavy a organizace apod.

Návrh zákona dále vytváří prostor pro provozování živnosti zahraničními osobami, jimiž se rozumí - shodně s obchodním zákoníkem - fyzické i právnické osoby anebo jiná společenství s bydlištěm nebo sídlem mimo území České a Slovenské Federativní Republiky. Přiznává se jim oprávnění provozovat živnost za stejných podmínek a ve stejném rozsahu jako československým osobám, musejí ovšem vyhovět ustanovením obchodního zákoníku, pokud jde o zřízení organizační složky na území České a Slovenské Federativní Republiky a zápis do obchodního rejstříku.

Za stejných podmínek a ve stejném rozsahu jako československé osoby mohou živnost provozovat uprchlíci a cizinci, kteří mají bydliště na území České a Slovenské Federativní Republiky.

Právo provozovat živnost může byt podle čl. 44 Listiny základních práv a svobod omezeno u soudců, prokurátorů, zaměstnanců státní správy a územní samosprávy ve funkcích stanovených zákonem, příslušníků bezpečnostních sborů a příslušníků ozbrojených sil. Tuto možnost zaznamenává živnostenský zákon v zájmu úplnosti. Přímou úpravu těchto omezení živnostenský zákon neprovádí a ponechává ji zákonům, upravujícím pracovněprávní vztahy, popřípadě služební poměry příslušných osob, neboť těžištěm kritérií pro taková omezení budou vždy zájmy řádného a nestranného výkonu služebních povinností.

Jako všeobecné požadavky na fyzickou osobu jako podnikatele se navrhuje stanovit dosažení věku 18 let, způsobilost k právním úkonům a bezúhonnost.

Věková podmínka je stanovena shodně s dosavadní úpravou obsaženou v zákoně č. 105/1990 Sb. a je shodná se zletilostí podle § 8 odst. 2 občanského zákoníku.

U těch živností, u kterých je stanovena jako podmínka provozování živnosti odborná způsobilost a určitá doba praxe, ovšem dosažení věku 18 let samo o sobě ještě nepostačuje; odborné způsobilosti zde dosáhne podnikatel zpravidla ve věku 20 let, popřípadě i později.

Bezúhonnost je pro účely živnostenského zákona - podobně jako v § 7 odst. 2 zákona č. 105/1990 Sb. - konstruována především ve vztahu k předmětu podnikání s ohledem na ochranu práv jiných osob, je však - na rozdíl od zákona č. 105/1990 Sb. - vymezena konkrétními kritérii. Trestné činy, jejichž skutková podstata souvisí s předmětem podnikání, jsou překážkami ze zákona. Ve vztahu k předmětu podnikání nepůjde zde jen o trestné činy úmyslné, ale i o trestné činy z nedbalosti. Z hlediska posouzení, zda uchazeč může z obecného hlediska požívat důvěry přiměřené pro výkon živnosti vůbec a dotčené živnosti zvláště, přihlíží zákon též k trestným činům, které nesouvisí s předmětem podnikání, jestliže je obava, že se uchazeč dopustí stejného nebo podobného trestného činu při provozování živnosti; v tomto směru je otázka bezúhonnosti ponechána posouzení živnostenského úřadu, aniž by zákon předem takového uchazeče z provozování živnosti vylučoval. Tento aspekt se v přísnější podobě uplatní u živností koncesovaných; zde mohou být nepochybně - v závislosti na povaze činnosti - vzaty v úvahu i přestupky.

Navrhované ustanovení klade v zásadě stejné požadavky na právnickou osobu, u níž ovšem všeobecné podmínky podle odstavce 1 musí splňovat její odpovědny zástupce (§ 11 odst. 1 a 2).

Zvláštní požadavky na podnikatele se liší podle toho, zda jde o živnost řemeslnou, vázanou či koncesovanou a týkají se převážně odborné způsobilosti, u koncesovaných živností též osobních vlastností, morální a profesionální spolehlivosti podnikatele. Jsou podrobně upraveny v části druhé návrhu živnostenského zákona.

Živnost nemůže provozovat fyzická a právnická osoba po dobu tří let po ukončení konkursu nebo po opětovném potvrzení nuceného vyrovnání. Je tomu tak proto, že neúspěchy podnikatele vyjádřené úpadkem či vyrovnáním v předchozím podnikání vyvolávají nedůvěru v jeho podnikatelské schopnosti a v jeho úvěruschopnost. Proto jsou též považovány za překážku provozování živnosti. Jde však o překážku zpravidla relativní a tedy nikoli jednoznačnou, jakou jsou skutečnosti uvedené v § 6 odst. 2 písm. a). Proto na rozdíl od uvedených případů se ponechává možnost, aby orgán určený zákony národních rad (živnostenský úřad) překážky uvedené v odstavcích 1 a 2 posoudil a po zvážení všech okolností je případně prominul.