FEDERÁLNÍ SHROMÁŽDĚNÍ ČESKÉ A SLOVENSKÉ FEDERATIVNÍ REPUBLIKY 1991
697
Zpráva předsedy Nejvyššího soudu České a Slovenské Federativní Republiky o stavu bezpečnosti a boji proti kriminalitě pro Federální shromáždění České a Slovenské Federativní Republiky
Platná Ústava předpokládá v článku 106a, že Federální shromáždění projednává zprávu Nejvyššího soudu České a Slovenské Federativní Republiky o stavu zákonnosti.
Byl-li vznesen v tomto případě požadavek, aby předseda Nejvyššího soudu České a Slovenské Federativní Republiky podal zprávu o stavu bezpečnosti a o boji proti kriminalitě současně s Generálním prokurátorem České a Slovenské Federativní Republiky a ministrem vnitra vlády ČSFR, je především nutno připomenout zásadní rozdíly v možnostech těchto tří resortů se k aktuální problematice, takto vymezené, vyjadřovat.
Zatímco bezpečnostní orgány přichází s kriminalitou do styku zcela bezprostředně a okamžitě znají situaci, k soudnímu projednávání případů porušení trestněprávních norem dochází ve značném časovém odstupu. Zatímco bezpečnostním orgánům jsou hlášeny, nebo tyto zjišťují všechny případy trestné činnosti, soudy projednávají pouze ty případy, kdy je následným vyšetřováním především zjištěn důvodně podezřelý pachatel a shromážděny nejen důkazy zakládající podezření, ale i další podklady pro úplné a pokud možno správné posouzení jeho trestné činnosti.
Z toho tedy vyplývá, že soudy především se aktuálně zabývají trestnou činností, která se odehrála zpravidla před poměrně velmi dlouhou dobou. Proto pouhé zjištění, že v období od 1. 1. 1990 do 31. 12. 1990, vykazuje statistika generální prokuratury 221.438 trestně stíhaných osob, zatímco v tomto období soudy na území ČSFR pravomocně odsoudily 32.506 osob, nemůže být chápáno jako selhávání soudů. Je to naopak číselný údaj, který odpovídá logice procesního postupu a rozdílným funkcím bezpečnosti a prokuratury na jedné straně a soudů na straně druhé.
Zákonem vymezená rozdílnost funkcí také vymezuje možnosti účinného zapojení soudů zasahovat do aktuálního vývoje kriminality a hodnotit stav bezpečnosti.
Je-li obecně determinována možnost posuzovat skrze činnost soudů stav boje proti kriminalitě a stav bezpečnosti, je možnost Nejvyššího soudu České a Slovenské Federativní Republiky, podávat o tomto stavu zprávu Federálnímu shromáždění omezena ještě dalšími faktory. Platná ústavní koncepce postavení Nejvyššího soudu České a Slovenské Federativní Republiky vyjádřená v článku 99 Ústavy, umožňuje bezprostředně získávat směrodatné informace pouze z jeho vlastní rozhodovací činnosti. Tato vlastní rozhodovací činnost je především vymezena ve věcech obecné kriminality na rozhodování o stížnostech pro porušení zákona a na zaujímání stanovisek k sjednocování rozhodování nejvyšších soudů republik. Pouze ve věcech vojenského soudnictví, ve kterých tento soud působí též jako soud odvolací, lze z vlastní činnosti tohoto soudu usuzovat na přímé poznatky přibližující se aktuální realitě.
Údaje o rozhodování Nejvyššího soudu ČSFR ve věcech stížnosti pro porušení zákona jsou pro posouzení současné situace irelevantní především potud, ze jde vesměs o rozhodování o skutcích, které se staly v období často dávno předcházejícím. Protože však šlo bez výjimky o případy skutkově, ale zejména právně velmi složité, je nutno přiznat této činnosti Nejvyššího soudu ČSFR značný význam pro ovlivnění soudní praxe v současnosti i nejbližší budoucnosti. I když rozhodnutí nejvyššího soudu o stížnosti pro porušení zákona není rozhodnutím obecně závazným, jeho všeobecná dostupnost soudní praxi z nich činí významnou interpretační pomůcku, ovlivňující nepřímo rozhodování na všech soudních stupních. Z tohoto pohledu, a vlastně jediným způsobem, Nejvyšší soud ČSFR soustavným zdůrazňováním nezbytnosti zachování procesních předpisů a důsledným prosazováním požadavku úplného a objektivního zjišťování skutkových okolností, významných nejen pro zjištění viny, ale i pro rozhodování o trestu, mohl přispět k posílení autority zákona.
Počet stížností pro porušení zákona podávaných Generálním prokurátorem ČSFR nebo ministry spravedlnosti, prudce stoupá. I když je nutno předpokládat, že vzhledem k ustanovení § 30 zákona č. 119 /90 Sb. ve znění novely, bude se v nejbližší budoucnosti Nejvyšší soud ČSFR ve svých rozhodnutích vracet k případům z dob již dávno minulých, je nesporné, že i v prostoru takto vymezeném, půjde o problematiku ovlivňující celkovou atmosféru justice i při řešení případů zcela aktuálních.
Vedle vlastní rozhodovací činnosti v konkrétních věcech, Nejvyšší soud ČSFR může působit a působí na praxi ostatních soudů prostředky soudního dozoru upravenými v Ústavě a v platném zákonu o organizaci soudů a volbách soudců, kterými jsou stanoviska kolegia a stanoviska senátů k zajištění jednotného výkladu zákona. V roce 1990 použil Nejvyšší soud ČSFR této dispozice čtyřikrát, vesměs k sjednocení výkladu procesních předpisů nejednotně aplikovaných v obou republikách při uplatňování rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii z 1. 1. 1990 a při výkladu postupu při rozhodování o stížnostech pro porušení zákona nejvyššími soudy republik.
Podat zprávu o celkové činnosti soudů na území ČSFR v oblasti obecného soudnictví Nejvyššímu soudu ČSFR jednak nepřísluší, neboť jde o kompetenci republikových ministerstev spravedlnosti, a jednak brání skutečnost, že nemá ani nepřímo pro takovou zprávu dostatek souměřitelných podkladů.
Ministr spravedlnosti České republiky podával své vládě 8. 5. 1991 zprávu o stavu a úkolech české justice, ze které by bylo možno dovodit i odpovědi na některé otázky, které jsou předmětem zájmu Federálního shromáždění, přestože tato zpráva je zaměřena koncepčně jiným směrem, obdobnou zprávu však ministr spravedlnosti Slovenské republiky dosud své vládě nepředkládal a nelze proto poznatky ani sumarizovat. Dostatečným podkladem pro takovou zprávu by však nemohly být ani dostupné statistické údaje. To především proto, že metody statistických výkazů, tak jak jsou koncipovány, nejsou zcela shodné, především ve svých konečných výstupech v obou republikách, a rozhodně nejsou orientovány na sledování kriminologicky významných faktorů, které by bylo možno v souvislosti s hodnocením stavu bezpečnosti a boje proti kriminalitě použít. V této souvislosti lze snad připomenout nedostatečně prosazení účelů sledovaných v článku 23 ústavního zákona č. 143 /68 Sb. ve znění vyplývajícím z pozdějších předpisů.
Požadavek získávání porovnatelných statistických informací i z oblasti činností soudů je nesporně významný i pro posuzování této oblasti vývoje federace.
Nejvyšší soud ČSFR může proto aktuálně posuzovat pouze stav a vývoj soudně projednávané kriminality na úseku vojenského soudnictví. Ovšem pro tato zjištění platí v plném rozsahu výhrady již dříve zmíněné o tom, že údaje týkající se věcí již rozsouzených jsou i v této oblasti spíše odrazem doby předcházející, než výrazem aktuální kriminálně-bezpečnostní situace.
Amnestie prezidenta republiky z 1. 1. 1990 a novela trestního zákona k 1. 7. 1990, se projevily v roce 1990 na výrazném poklesu množství osob odsouzených vojenskými soudy. Oproti roku 1989, kdy tyto soudy odsoudily 3.188 osob, bylo v roce 1990 právoplatně rozhodnuto o odsouzení 2.566 osob podléhajících vojenské jurisdikci. Ovšem z údaje, že v 1. čtvrtletí roku 1991 bylo již odsouzeno 850 osob, lze nesporně usuzovat, že zřejmě obecný vzestup kriminality se promítne i v rozhodování vojenských soudů.
Specifikem vojenské justice je to, že řeší problematiku převážně vojáků základní služby (83 % odsouzených). Jde o věkově i počtem vymezenou skupinu mužského obyvatelstva, která je po dobu výkonu vojenské služby podrobena náročnému kázeňskému režimu, a jejíž život je pro toto období souborem vojenských předpisů a norem upraven výrazně jinak než v občanském životě. Z toho také vyplývá na jedné straně větší počet konfliktních situací, na druhé straně menší latence trestné činnosti. V podmínkách vojensky organizovaného života vznikají i příznivější možnosti pro odhalování a rychlejší vyšetřování jednotlivých trestných činů.
Nejčastěji souzenými trestnými činy byly případy zběhnutí a svémocného odloučení. Jejich počet se proti předcházejícím obdobím zvýšil, zřejmě jako specifický důsledek celkového uvolnění i elementární občanské kázně. Byl jistě posílen i zpochybňováním významu vojenské služby a armády vůbec, a v neposlední řadě i některými nejastnostmi v aplikaci původního znění zákona o civilní službě. Naproti tomu poklesl počet trestných činů proti plnění služebních povinností. Tento pokles lze ovšem vysvětlit i tím, že specifická interpretace demokratizace v armádě mohla přechodně snížit náročnost nadřízených na jejich plnění. Oproti předcházejícím obdobím nedošlo k podstatným změnám v množství případů narušování vztahů mezi vojáky (šikany). Ani množství odsouzených případů majetkové trestné činnosti nedoznalo žádné podstatné změny. Zjištění, že v roce 1990 se v činnosti vojenských soudů projevil dokonce mírný pokles v počtu odsouzených za úmyslné trestné činy proti životu a zdraví, nelze, vzhledem k všeobecně zjišťovanému poznatku o zvyšování agresivity a brutality, projevující se v trestné činnosti zejména mladších lidí, přeceňovat. Přesto se však nabízí úvaha, že prvé projevy demokratizačního procesu v armádě by mohly přinést i určité trvalé a pozitivní uvolnění některých individuálních nebo skupinových tenzí, které často vyúsťovaly v brutální konflikty. Skutečná demokratizace podmínek výkonu vojenské služby by mohla z kriminologického hlediska být nesporně pozitivním prvkem rozumného výchovného usměrnění vojáků základní služby. Tomu nasvědčuje i skutečnost, že v roce 1990 byl zaznamenán pokles počtu osob odsouzených vojenskými soudy za trestnou činnost spáchanou pod vlivem alkoholu, i když celková výše koresponduje se souměřitelnými údaji nevojenské justice (33 % odsouzených).
Výkon vojenské služby a sociální postavení vojáků podstatně limituje možnost volby druhu ukládaných trestů. V úvahu proto připadá bud ukládání trestů podmíněně odložených nebo trestů nepodmíněných. Sama skutečnost, že více než 40 % odsouzených bylo odsouzeno k nepodmíněným trestům odnětí svobody, svědčí o poměrné přísnosti uplatňovaných sankcí. Částečně tuto přísnost může ospravedlnit zjištění, že, přestože jde vesměs o osoby mladší 21 let, bylo 37 % ze všech odsouzených již v minulosti, zřejmě většinou v předcházejícím občanském životě soudně trestáno.
Z pohledu soudu nelze proto ze všech těchto důvodů stav bezpečnosti a boj proti kriminalitě kvalifikovaně a hlouběji posuzovat. Spíše by mělo být posuzováno, zda a v jakém rozsahu jsou soudy pro nejbližší období, kdy se začne bezprostředněji projevovat stoupající kriminalita v jejich rozhodovací činnosti, připraveny a schopny tento jev zvládnout.
Situace v justici je vážná. Rozhodování v trestních věcech je pouze částí celku, tvořícího jednotnou soudní soustavu. Podle platné právní úpravy přísluší soudům nezávisle, nestranně a spravedlivě rozhodovat v zákonem vymezeném okruhu konfliktních případů, v nichž bylo porušeno právo. V souladu s Listinou základních práv a svobod postupuje proces širšího pojetí kompetence soudů a na něj navazující rozšiřování pravomoci soudů. Soudní agenda prudce roste. Již v roce 1990 tento růst více než vzestup kriminality, určovaly úkoly spojené s rehabilitačními, restitučními a privatizačními zákony, s ochranou některých politických práv a svobod, s přezkoumáváním rozhodnutí správních orgánů. Tato situace vyžaduje především personální posílení soudů, stejně jako vytvoření přiměřených materiálně technických předpokladů pro výkon všech těchto činností. Je třeba především obnovit důvěru veřejnosti v soudy a soudce, doplnit stavy soudců a zdokonalit jejich výběr, výchovu a vzdělávání v zájmu vytváření předpokladů pro růst soudcovských osobností.
Léta degradace soudnictví se projevila prakticky ve všech směrech. Byl silně podceněn systém odborné přípravy, navazující na nedokonalý systém právnického školství. Rada demoralizujících prvků reprezentovaných ve škále politických tlaků, podpory kariérismu až po velmi špatné platové podmínky a zcela nevyhovující pracovní prostředí, se projevila i na situaci soudcovských sborů. Přesto však většina soudců se nezpronevěřila svému poslání a etickým zásadám své profese. Nezbytná "očista" soudcovského sboru byla v podstatě provedena již v minulém roce. Radikálním požadavkům na zásadní obměnu, například všech těch, kteří byli členy komunistické strany, vyhovět nelze. Především proto, že věcně nejsou tyto požadavky ve většině případů důvodné, neboť samotné členství v této straně se nemuselo projevit ve vlastní činnosti soudců, u kterých byl požadavek stranické příslušnosti přinejmenším velmi výrazně akcentován. Nelze jí však vyhovět ani proto, ze taková obměna je determinována absolutním nedostatkem nových soudců. Odborná příprava soudce trvá nejméně 3 roky po ukončení vysokoškolského studia. Kvalitní práce soudce vyžaduje nejen vzdělání, odbornou přípravu, životní zkušenosti, ale i přiměřenou motivaci k tomu, aby někdo chtěl soudcem být. V tomto směru se jako rozhodující prvky prolínají hmotná stimulace vyjádřená přiměřeně vysokým platem a vědomí cti soudcovského povolání. Současné platy soudců jsou ve srovnání s příjmy dosahovanými i v méně odpovědných právnických povoláních nesrovnatelně nižší. Čest soudců je neustále snižována často nekompetentními útoky i osob neobjektivních, zaujatých jejich procesním postavením, přesto však šířenými i ve hromadných sdělovacích prostředcích.
Je možno předpokládat, že realizace legislativních projektů v navrženém zákonu o soudech a soudcích a v připravovaných zákonech národních rad o státní správě soudů a o platech soudců, by mohly vytvořit dobré podmínky pro stabilizaci i pro budování soudcovských sborů, S nimi potom lze předpokládat, že soudnictví své úkoly, byť skutečně s velkým nasazením svých sil a svých omezených prostředků, by mělo splnit.
Pro plnění svých úkolů však soudnictví potřebuje i na úseku boje proti kriminalitě moderní a koncepčně dokonalé hmotněprávní i procesněprávní předpisy trestního práva. Přijaté novely trestního zákona a trestního řádu a i další připravované novely těchto předpisů pomohou pouze vyřešit aktuální a nejožehavější problémy, rozhodně však nemohou býti trvalým řešením. Je proto nutno urychleně připravit nové kodifikace trestního práva, které musí zaručit přesné definování protiprávních jednání, přiměřenou diferenciaci moderně chápaných sankcí a konstrukci takového procesu, který by při plném respektování privilegovaných práv a svobod zaručil účelné stíhání a potrestání v relaci k závažnosti spáchaného činu.
V Praze dne 8. června 1991
JUDr. Otakar Motejl