Konkrétně půjde především o to, že podle zásady kdo znečišťuje, ten platí - budou platit poplatky za znečišťování ovzduší podle množství a druhu vypouštěných znečišťujících látek. Poplatky budou mít výrazně progresivní konstrukci. Poplatek je koncipován v souladu s novými ekonomickými nástroji v národním hospodářství.
Návrh nové právní úpravy dále věnuje pozornost problematice exhalací z mobilních zdrojů (např. automobily) a smogovému varovnému a regulačnímu systému, který umožní regulovat chování subjektů za smogových situací.
Nová právní úprava řeší také zvýšení sankčních postihů za porušení zákona o ochraně ovzduší, prováděcích předpisů podle něho vydaných a rozhodnutí podle nich učiněných.
Pokud jde o prováděcí předpisy, počítá se s vydáním nařízení vlády o poplatcích za znečišťování ovzduší, kterými bude stanovena výše poplatků příp. způsob jejich výpočtu v návaznosti na znečištění a způsob jejich placení, dále zákon předpokládá vydání prováděcích vyhlášek.
K jejich vydání jsou zmocněny, v návaznosti na výklad ust. článku 21 písm. a) úst. zákona č. 143/1968 Sb., o čs. federaci v platném znění, ústřední orgány státní správy republik. To bude vyžadovat harmonizaci předpisů vydávaných v jednotlivých republikách v těch případech, kdy je jednotná úprava na celém území ČSFR předpokladem pro splnění záměrů zákona (jde např. o základní druhy zdrojů znečišťování, stanovení jejich emisních limitů, stanovení technických prostředků pro měření atp.).
Přínos nové zákonné úpravy spočívá zejména v těchto směrech:
- zvýraznění prevence,
- zesílené ekonomické působení (motivace),
stanovení konkrétních povinností nejen provozovatelům zdrojů, ale i projektantům, konstruktérům a výrobcům zařízení a výrobků, rovněž dovozcům,
zesílení kontrolní činnosti nad zdroji a její zkvalitnění tím, že je posílen odborný nezávislý inspekční orgán,
- komplexní pojetí kvality ochrany ovzduší,
- stanovení sankčních postihů za konkrétní porušení zákona,
- dopad na výrobu a provoz mobilních zdrojů,
- komplexní pojetí emisních, imisních a depozičních limitů,
- rozšíření okruhu zpoplatnění znečišťujících látek,
- zajištění diferencovaného přístupu k již existujícím zdrojům znečištění a k nově budovaným zařízením, která se mohou stát zdroji znečištění (zde bude vyžadováno použití nejlepších, dostupných technologií při zachování reálnosti výdajů na jejich pořízení).
Vydání zákona vytvoří též předpoklady pro podstatně výraznější zapojení ČSFR do mezinárodní spolupráce při úsilí o snižování znečišťování ovzduší přes hranice států.
Na úrovni federace si realizace zákona nevyžádá nové dopady na státní rozpočet.
V souladu s platnou ústavní úpravou patří výkon v plném rozsahu orgánům republik.
Dopady do rozpočtů republik budou stanoveny v souvislosti s přijetím předpisů o státní správě v této oblasti.
Při přípravě zákona bylo využito zkušeností vyspělých zemí a bylo přihlédnuto k předpisům platným nebo připravovaným v Evropském společenství.
Zvláštní část:
K § 1
Zákon upravuje práva a povinnosti právnických a fyzických osob při ochraně vnějšího ovzduší. Zákon má svým působením zajistit, aby došlo k podstatnému omezení vnášení znečišťujících látek do ovzduší, a tím k postupnému zlepšování jeho kvality. Cílově by mělo jít o trvalé snižování množství znečišťujících látek ve venkovním ovzduší.
K § 2 a 3
Za znečišťující látky jsou považovány nejen látky, které přímo ovlivňují stav ovzduší (tuhé, kapalné a plynné látky), ale i látky, které ovzduší a jeho kvalitu ovlivňují nepřímo, t. j. po chemické změně v ovzduší nebo po spolupůsobení s jinou látkou, a tím ohrožují resp. mohou ohrozit zdraví lidí a životní podmínky živých organismů vůbec, nebo poškozovat majetek. Seznam znečišťujících látek rozdělených podle závažnosti do tří tříd tvoří přílohu zákona. Členění znečišťujících látek do tříd má význam nejen z hlediska škodlivosti, ale též se na toto členění váže postup při stanovení výše poplatků.
Zákon dále vymezuje zdroje znečišťování, které člení na stacionární a mobilní, stacionární pak dále na velké, střední a malé.
Při stanovení členění se vyšlo z dosavadní praxe sledování zdrojů znečišťování. Objektivně třeba konstatovat, že v tomto směru je úprava přísnější než rámcové požadavky předpisů Evropských společenství, které velké zdroje vymezují až od 50 MW.
Členění je důležité zejména z hlediska dopadů na provozovatele, zejména pak na povinnost, aby tyto zdroje byly konstruovány na základě nejlepších dostupných prostředků (technologií).
Do kategorie velkých zdrojů patří vedle technologických celků obsahujících stacionární zařízení o tepelném výkonu nad 5 MW i skládky paliv, surovin a zachycených exhalátů, pokud jsou umístěny na území technologického celku, začleněného do této skupiny.
Za střední zdroje jsou považovány ty technologické celky obsahující stacionární zařízení, které mají výkon od 0,2 do 5 MW.
Vedle tohoto vymezení se předpokládá, že prováděcí předpis stanoví zařízení dalších technologických procesů.
Za malé zdroje jsou pak považovány technologické celky, které obsahují stacionární zařízení o tepelném výkonu nižším než 0,2 MW, ostatní skládky paliv, surovin a zachycených exhalátů a skládky tuhého domovního odpadu, příp. jiné stavby a zařízení, které mohou výrazně znečišťovat ovzduší.
Je snahou podchytit všechny možné zdroje znečištění.
Za mobilní zdroje jsou považována pohyblivá zařízení, kde zdrojem pohybu jsou spalovací příp. jiné motory (např. parní). Jde o vozidla pro silniční provoz, hospodářská vozidla (kombajny a pod.), železniční kolejová vozidla, plavidla, letadla a pod.
K § 4
Pro účely zákona se vymezují pojmy provozovatel, projektant, investor, výrobce, dovozce, t. j. subjekty, které svým chováním mohou nejvíce ovlivnit úroveň znečišťování ovzduší. Zákon s jejich činností spojuje konkrétní povinnosti, jejichž splnění má vytvořit podmínky pro reálné ovlivňování dopadů do ovzduší (např. povinnost vyžádat si souhlas orgánu ochrany ovzduší v případech uvedených v § 10).
K § 5
Kriterium pro posouzení stupně znečišťování ovzduší jsou emisní, imisní a depoziční limity. Tyto limity určují přípustnou úroveň znečišťování ovzduší pro jednotlivé znečišťující látky. Zákon proto vymezuje obsah těchto pojmů v samostatném ustanovení. Při stanovování emisních limitů se bude vycházet ze současného stavu vědy a techniky a z hlediska nejlepších dosažitelných technologií.
K § 6
Zájmy ochrany ovzduší vyžadují, aby i v případech dovozu, při výrobě a používání výrobků a materiálů byla volena taková řešení, která zajišťují ochranu ovzduší. Totéž je výrobcům a dovozcům ukládáno, pokud jde o provoz mobilních zdrojů, kde bude vedle technické způsobilosti podle jiných předpisů vyžádáno, aby tyto zdroje splňovaly stanovené emisní limity. V zájmu zajištění dodržování tohoto režimu je navíc stanoveno, že všechny mobilní zdroje se spalovacími motory (je jich v současné době většina) podléhají pravidelným kontrolám.
Realizace tohoto záměru bude však vyžadovat podstatné rozšíření sítě kontrolních stanic, v nichž si bude moci každý provozovatel nechat svoje zařízení seřídit (zpravidla za úplatu).
Vážným problémem z hlediska dopadů do ovzduší je dodržování technologické kázně. Zákon proto ukládá, že v zařízeních pro spalování paliv mohou být spalována jen taková paliva, která jsou určena výrobcem zařízení nebo paliva, která jsou uvedena v souboru technickoprovozních parametrů a technickoorganizačních opatření, která vypracovává provozovatel velkých zdrojů a která schvaluje příslušný orgán ochrany ovzduší.
Stav ovzduší v ČSFR vyžaduje velmi náročný přístup k budování nových zařízení, která mohou být zdrojem znečišťování a k modernizaci stávajících. Zákon proto výslovně stanoví, že při rekonstrukci a výstavbě zdrojů musí být volena nejvýhodnější řešení z hlediska ochrany ovzduší (BEST AVAILABLE TECHNOLOGY). Je zájem na tom, aby byly vybírány nejlepší dostupné technologie s přihlédnutím k přiměřenosti výdajů na jejich pořízení, přičemž přiměřenost výdajů nesmí být chápána subjektivně, ale měla by vyjadřovat vztah kvality technologie a nákladů na jejich pořízení.
Tento požadavek by měl do budoucna zajistit, aby nebyly užívány technologie, které kvalitě ovzduší škodí.
V tomto směru jsou zákonem požadované podmínky plně v souladu s předpisy Evropských společenství.
K § 7
Vzhledem k tomu, že největší zatížení ovzduší je způsobeno velkými a středními zdroji, stanoví zákon podrobně povinnosti provozovatelů těchto zdrojů. Vzhledem k tomu, že velké zdroje znečišťování představují největší riziko pro stav ovzduší, je zákon na provozovatele těchto zdrojů nejpřísnější a v odst. 2 jim stanoví další povinnosti.
K § 8 a 9
Pro provozovatele malých zdrojů zákon stanoví povinnost provozovat zdroje v souladu s podmínkami, které stanoví výrobce (ten je má odsouhlasené orgánem ochrany ovzduší) nebo s podmínkami, které stanoví orgány ochrany ovzduší (to v případech, kdy bude nezbytné změnit podmínky pro provoz stanovené výrobcem).
Obdobně je stanovena pro provozovatele mobilních zdrojů povinnost udržovat tyto zdroje v souladu s podmínkami stanovenými výrobci těchto zařízení. Vedle toho jsou provozovatelé povinni na vyzvání umožnit kontrolu množství emisí.
Realizace tohoto záměru, která by se měla projevit ve snížení obsahu škodlivin ve výfukových plynech, bude vyžadovat technické vybavení kontrolních stanic.
K § 10
Zájmy společnosti na ochraně ovzduší budou hájit orgány ochrany ovzduší (jejich stupně a pravomoci stanoví zákony národních rad).
Zákon vyžaduje, aby si subjekty vyjmenované v § 4, resp. některé z nich, vyžádaly souhlas orgánu ochrany ovzduší, který bude obsahovat též podmínky ochrany ovzduší v těch věcech a případech, kdy tak zákon stanoví.
Půjde zejména o žádosti o povolování staveb velkých a středních zdrojů, jejich změn a o souhlas k uvádění těchto staveb do provozu, k návrhům typových podkladů, vzorových projektů nebo k záměrům na zavedení nových výrob a technologií.
Smyslem tohoto ustanovení je včas usměrnit záměry výrobců, provozovatelů, dovozců, investorů i projektantů příp. zabránit uvedení do provozu takového zdroje, který původně stanovené podmínky (parametry) nesplnil.
Vzhledem k rostoucím nárokům na technické řešení jednotlivých záměrů zákon stanoví, že ve vybraných případech je žadatel povinen současně se žádostí předložit odborný posudek, který na náklady žadatele vypracuje právnická nebo fyzická osoba, která má oprávnění k vypracování posudků (odborná způsobilost). Zvláštní předpisy vymezí, které orgány ochrany ovzduší budou odbornou způsobilost ověřovat.
Souhlas orgánu ochrany ovzduší je podmínkou pro vydání kladného rozhodnutí orgánu, který ve věci rozhoduje (např. u stavebního povolení půjde o stavební úřad).
Souhlas orgánu ochrany ovzduší bude vydáván ve správním řízení v případech, kdy věc, která je předmětem souhlasu orgánu ochrany ovzduší, není součástí správního řízení vedeného jiným správním orgánem, s výjimkou případů, kdy zákon správní řízení výslovně vylučuje (§ 10 odst. 2 písm. b), d), e)).
K § 11
Lepšího stavu ovzduší nelze dosáhnout bez účinné spolupráce všech subjektů, přičemž však rozhodující roli hrají provozovatelé zdrojů.
Světové zkušenosti ukazují, že ne vždy se však problémy daří řešit "uvědomělým" chováním provozovatelů zdrojů. Zákon proto stanoví oprávnění orgánů ochrany ovzduší v případech, kdy provozovatelé zdrojů sami nejsou schopni nebo ochotni dostát požadavkům stanoveným právními předpisy. Jde zejména o vymezení případů, kdy lze nařídit zastavení provozu zdroje nebo omezení jeho provozu. Objektivně nutno konstatovat, že jde z hlediska dopadů na kvalitu ovzduší o nejúčinnější nástroj.
K § 12
Působení zákona je orientováno v zájmu zlepšení kvality ovzduší. Toto úsilí je zcela v zájmu ochrany člověka. Je proto namístě, aby občan byl informován jak o kvalitě ovzduší, tak i o rozsahu jeho znečišťování z jednotlivých zdrojů.
Zákonem stanovená povinnost má zajistit, aby nedocházelo k zamlčování některých (zejména nepříznivých) údajů o kvalitě ovzduší. Informace orgánů ochrany ovzduší musí být objektivní a musí být poskytovány včas.
K § 13
Zákon rozděluje emisní limity podle stáří zdrojů. Emisní limity pro nové zdroje budou vycházet z nejlepších dostupných prostředků a nebude možno je upravovat. Emisní limity pro stávající zdroje musí být (i když to z hlediska ochrany ovzduší není optimální) po určitou dobu stanoveny tak, že nebudou na úrovni limitů stanovených pro nové zdroje. Zákon však výslovně stanoví, že bude orgány ochrany ovzduší stanovena lhůta, v níž musí zdroj dosáhnout emisních limitů stanovených pro nové zdroje. Nedosáhne-li jich zdroj, stanoví zákon povinnost pro orgán ochrany ovzduší takový zdroj zastavit.
Imisní limity musí být stanoveny tak, aby nepřekračovaly hodnoty doporučené Světovou zdravotnickou organizací. Pro účely smogových varovných a regulačních systémů pro dobu nepříznivých rozptylových podmínek zavádí zákon zvláštní imisní limity, které vycházejí z hodnot užívaných ve střední Evropě.
Depoziční limity jsou pak stanoveny v souladu s mezinárodně platnými hodnotami z hlediska kritické zátěže území.
Kontrolu dodržování emisních, imisních a depozičních limitů a tmavosti kouře upraví zákony národních rad, které současně vymezí působnost jednotlivých orgánů.
K § 14 a 15
Zákon umožňuje, aby s ohledem na specifiku určité oblasti byla zajištěna zvláštní ochrana ovzduší.
Mimořádné znečištění ovzduší vymezuje zákon jako smogovou situaci. Po dobu trvání této situace jsou vyhlašována varovná a regulační opatření, jejichž dodržování je pod sankcí.
K § 16
Koncepce zákona je založena na principu, spočívajícím v povinnosti provozovatele platit poplatky za znečišťování ovzduší.
Výše poplatků za znečištění by měla být stanovena ve vazbě na množství a druh vypouštěných znečišťujících látek a způsob jejich vypouštění. Při stanovení výše poplatků se bude vycházet též ze zatřídění znečišťující látky. Čím nebezpečnější látka, tím přísnější poplatek bude vyměřován.
Zaplacení poplatku není sankčním opatřením ani nemá povahu náhrady škody.
Poplatky za znečišťování ovzduší jsou příjmem fondů životního prostředí stanovených zákony národních rad. Příslušnost se stanoví podle umístění zdroje, u mobilních zdrojů podle toho, ve které republice byla přidělena SPZ; pokud vozidlo nemá SPZ podle sídla provozovatele.
K § 17
Zájem na intenzivní ochraně ovzduší je zvýrazněn i rozsahem sankcí za nedodržení ustanovení zákona.
K § 18
Stanoví se zmocnění k vydání prováděcích obecně závazných právních předpisů.
U základních druhů zdrojů znečišťování, při stanovení jejich emisních limitů a technických prostředků pro měření emisí by mělo jít o úpravu, která bude na celém území ČSFR jednotná.
Vzhledem k tomu, že po přijetí novely ústavního zákona č. 143/1968 Sb. v prosinci 1990 nepřísluší federaci vydávat v této oblasti prováděcí předpisy k zákonům Federálního shromáždění, bude navržený postup vyžadovat vzájemnou harmonizaci předpisů vydávaných v jednotlivých republikách.
K § 19 - 21
Ochranu ovzduší související s provozem jaderných elektráren a dalších jaderně energetických zařízení stanoví zvláštní předpis.
Zákon dále vymezuje vztah k zákonu č. 71/1967 Sb., o správním řízení.
Vydáním a účinností tohoto zákona se zruší dosud platný zákon o ochraně ovzduší (č. 35/1967 Sb.).
V Praze dne 6. června 1991
Předseda vlády ČSFR
Čalfa v. r.
Ministr - předseda Federálního výboru pro životní prostředí
Vavroušek v. r.
Pomocný pracovní materiál
(vládní návrh zákona - tisk 695 se zapracovanými připomínkami podle tisku 743)
ZÁKON
O OCHRANĚ OVZDUŠÍ PŘED ZNEČIŠŤUJÍCÍMI LÁTKAMI
(zákon o ovzduší)
ze dne ..........
Federální shromáždění České a Slovenské Federativní Republiky se usneslo na tomto zákoně:
ČÁST PRVNÍ
OBECNÁ USTANOVENÍ
§ 1
Předmět úpravy
Zákon upravuje práva a povinnosti právnických a fyzických osob při ochraně vnějšího ovzduší (dále jen "ovzduší") před vnášením znečišťujících látek lidskou činností a způsob omezování příčin a zmírňování následků znečišťování.
§ 2
Znečišťující látky
Znečišťujícími látkami pro účely tohoto zákona jsou tuhé, kapalné a plynné látky, které přímo anebo po chemické nebo fyzikální změně v ovzduší nebo po spolupůsobení s jinou látkou nepříznivě ovlivňují ovzduší a tím ohrožují a poškozují zdraví lidí nebo ostatních organismů, zhoršují jejich životní prostředí, nadměrně je obtěžují nebo poškozují majetek.
§ 3
Zdroje znečišťování
Zdroji znečišťování ovzduší (dále jen "zdroje znečišťování") podle tohoto zákona se rozumějí
a) technologické objekty obsahující stacionární zařízení ke spalování paliv o tepelném výkonu vyšším než 5 MW a zařízení zvlášť závažných technologických procesů (dále jen "velké zdroje znečišťování"),
b) technologické objekty obsahující stacionární zařízení ke spalování paliv o tepelném výkonu od 0,2 do 5 MW, zařízení závažných technologických procesů, jakož i uhelné lomy a obdobné plochy s možností hoření, zapaření nebo úletu znečišťujících látek (dále jen "střední zdroje znečišťování"),
c) technologické objekty obsahující stacionární zařízení ke spalování paliv o tepelném výkonu nižším než 0,2 MW s výjimkou lokálních topenišť v bytech, zařízení technologických výrob nespadajících do kategorie velkých a středních zdrojů, skládky paliv, surovin, zachycených exhalátů, tuhého komunálního odpadu a jiné stavby, zařízení a činnosti výrazně znečišťující ovzduší (dále jen "malé zdroje znečišťování"),
d) pohyblivá zařízení se spalovacími nebo jinými motory, které znečišťují ovzduší, zejména silniční motorová vozidla, železniční kolejová vozidla, plavidla a letadla (dále jen "mobilní zdroje znečišťování"); podrobnosti stanoví právní předpis.
§ 4
Pro účely tohoto zákona je:
a) provozovatelem zdroje znečišťování právnická nebo fyzická osoba, která má právo nebo faktickou možnost provozovat tento zdroj,
b) investorem zdroje znečišťování právnická nebo fyzická osoba, z jejichž prostředků se výstavba tohoto zdroje financuje,
c) projektantem zdroje znečišťování právnická nebo fyzická osoba oprávněná k projektové činnosti podle zvláštních předpisů [§ 43 zák. č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění zák. č. 103/1990 Sb. Vyhláška Státní komise pro vědeckotechnický a investiční rozvoj č. 43/1990 Sb., o projektové přípravě staveb. Vyhláška Státní komise pro vědeckotechnický a investiční rozvoj č. 186/1990 Sb., o oprávnění k projektové činnosti.], která tento zdroj projektuje,
d) výrobcem právnická nebo fyzická osoba, která vyrábí zařízení, materiály nebo výrobky, které znečišťují nebo mohou znečišťovat ovzduší,
e) dovozcem právnická nebo fyzická osoba, která dováží zařízení nebo výrobky pro vnitřní trh, které znečišťují nebo mohou znečišťovat ovzduší.
§ 5
Limity znečišťování
(1) Emisní limit je nejvýše přípustné množství znečišťující látky vypouštěné do ovzduší ze zdroje znečišťování nebo stupeň znečišťování tímto zdrojem způsobený (tmavost kouře).
(2) Imisní limit je nejvýše přípustné množství nebo koncentrace znečišťující látky obsažené v ovzduší.
(3) Depoziční limit je nejvýše přípustné množství znečišťující látky usazené po dopadu na zemském povrchu za jednotku času na jednotku plochy.
(4) Seznam znečišťujících látek, kategorizaci zdrojů znečišťování a limity znečišťování dohodnuté s příslušnými ústředními orgány státní správy pro životní prostředí vyhlásí Federální výbor pro životní prostředí jako opatření ve Sbírce zákonů. [Zákon č. 131/1989 Sb., o Sbírce zákonů] Orgány státní správy republik určené zákony České národní rady a Slovenské národní rady mohou
a) rozšířit seznam kategorizace zdrojů znečišťování, znečišťujících látek a stanovit jejich limity,
b) limity znečišťování zpřísnit.
(5) Opatřením Federálního výboru pro životní prostředí se stanoví zejména limity, které vyplývají z mezinárodních smluv, jimiž je Česká a Slovenská Federativní Republika vázána.
ČÁST DRUHÁ
Povinnosti právnických a fyzických osob
§ 6
Všeobecné povinnosti
(1) Při výrobě, dovozu, přepravě a prodeji zařízení, výrobků a materiálů, které při užívání, ve spotřebě nebo při ukládání znečišťují nebo mohou znečišťovat ovzduší, je každý výrobce, dovozce, přepravce a prodávající povinen volit takové řešení, které zajišťuje ochranu ovzduší.
(2) Výrobci a dovozci jsou povinni vyrábět a dovážet pro vnitřní trh pouze takové mobilní zdroje, které splňují podmínky pro provoz a emisní limity. Mobilní zdroje se spalovacími motory podléhají pravidelným kontrolám množství emisí znečišťujících látek. Podmínky pravidelných kontrol stanoví zvláštní předpisy.
(3) V zařízeních ke spalování paliv se nesmí spalovat jiná paliva, než určená výrobcem zařízení, popřípadě uvedená v souboru technickoprovozních parametrů a technickoorganizačních opatření k zajištění provozu zdrojů znečišťování (§ 7 odst. 2).
(4) Při výstavbě nových zařízení, která mohou být zdrojem znečišťování ovzduší, nebo při modernizaci stávajících zařízení, musí být voleny nejlepší dostupné technologie s přihlédnutím k přiměřenosti výdajů na jejich pořízení a činěna opatření k postupnému snižování emisí.
Varianta I: ponechat původní text
Varianta II: vypustit slova: "s přihlédnutím k přiměřenosti výdajů na jejich pořízení"
§ 7
Povinnosti provozovatelů velkých a středních zdrojů znečišťování
(1) Provozovatelé velkých a středních zdrojů znečišťování jsou povinni
a) uvádět do provozu a provozovat zdroje znečišťování v souladu s technickými podmínkami provozu zařízení a v souladu s podmínkami stanovenými orgánem ochrany ovzduší podle § 10 odst. 2,
b) dodržovat stanovené emisní limity (§ 5 odst. 4),
c) plnit pokyny orgánů ochrany ovzduší ke zjednání nápravy (§ 12 odst. 1),
d) vést vlastní provozní evidenci o zdrojích a zjišťovat množství vypouštěných látek způsobem stanoveným právním předpisem,
e) poskytovat příslušným orgánům ochrany ovzduší údaje stanovené právním předpisem a další údaje potřebné ke zjištění stavu ovzduší.
f) bezodkladně odstraňovat v provozu zdrojů znečišťování nebezpečné stavy ohrožující kvalitu ovzduší a činit včas potřebná opatření k předcházení havárií,
g) vypracovat pro účely regulace emisí za situací uvedených v § 16 regulační řády pro provoz zdrojů znečišťování,
h) při vážném a bezprostředním ohrožení nebo zhoršení kvality ovzduší bezodkladně zastavit nebo omezit provoz zdroje znečišťování, jeho části nebo jinou činnost, která je příčinou ohrožení, nebo zhoršení kvality ovzduší a plnit pokyny orgánu ochrany ovzduší ke sjednání nápravy (§ 12 odst. 1); současně vhodným způsobem informovat veřejnost,
i) zajistit technické prostředky pro monitorování emisí látek znečišťujících ovzduší, stanoví-li tak právní předpis,
j) umožnit pracovníkům orgánů ochrany ovzduší nebo těmito orgány pověřeným osobám, přístup ke zdrojům znečišťování za účelem zjištění množství znečišťujících látek a kontroly zdroje znečišťování a jeho provozu,
k) informovat veřejnost o znečištění ovzduší ze zdroje znečišťování a o opatřeních prováděných k omezení tohoto znečištění.
(2) Provozovatelé velkých zdrojů znečišťování jsou povinni vypracovat, jako závaznou součást místních provozních předpisů, soubor technickoprovozních parametrů a technickoorganizačních opatření k zajištění provozu zdrojů znečišťování, včetně opatření ke zmírňování průběhu a odstraňování důsledků havarijních stavů v souladu s podmínkami ochrany ovzduší a předkládat jejich návrhy i změny ke schválení orgánu ochrany ovzduší (§ 11 odst. 1).
§ 8
Povinnosti provozovatelů malých zdrojů znečišťování
Provozovatelé malých zdrojů znečišťování jsou povinni:
a) uvádět do provozu a provozovat zdroje znečišťování v souladu s podmínkami pro provoz těchto zařízení, které stanoví výrobci nebo orgány ochrany ovzduší, pokud zpřísní podmínky stanovené pro provoz těchto zařízení výrobci,
b) umožnit pracovníkům orgánů ochrany ovzduší nebo těmito orgány pověřeným osobám přístup ke zdrojům znečišťování za účelem zjištění množství znečišťujících látek a kontroly zdroje znečišťování a jeho provozu a předkládat jim k tomu potřebné podklady; podrobnosti o zjišťování množství vypouštěných znečišťujících látek ze zdroje znečišťování a stupně znečišťování ovzduší stanoví právní předpisy.
§ 9
Povinnosti provozovatelů mobilních zdrojů znečišťování
(1) Provozovatelé mobilních zdrojů znečišťování jsou povinni provozovat a udržovat tyto zdroje v souladu s podmínkami stanovenými výrobci těchto zařízení a v souladu s emisními limity.
(2) Provozovatelé mobilních zdrojů jsou povinni umožnit na vyzvání orgánu ochrany ovzduší kontrolu množství emisí znečišťujících látek; podrobnosti stanoví zvláštní předpisy.
(3) V oblastech vyžadujících zvláštní ochranu ovzduší se u provozovatelů mobilních zdrojů, nesplňujících zpřísněné emisní limity výfukových plynů, uplatňují zvláštní režimy (§ 15).
§ 10
Orgány ochrany ovzduší
Orgány ochrany ovzduší se rozumějí orgány, u nichž působnost k výkonu státní správy na tomto úseku stanoví zákony České národní rady a Slovenské národní rady.
§ 11
Souhlas orgánu ochrany ovzduší
(1) Souhlas orgánu státní správy ochrany ovzduší České republiky nebo Slovenské republiky (dále jen "orgán ochrany ovzduší") obsahující podmínky ochrany ovzduší se vyžaduje
a) k umisťování a povolování staveb velkých a středních zdrojů znečišťování včetně jejich změn a k jejich uvedení do provozu,
b) k návrhům typových podkladů a vzorových projektů staveb zdrojů znečišťování,
c) k projektům na zavedení nových výrob a technologií, které mohou znečišťovat ovzduší nad míru stanovenou limity znečišťování (§ 5 odst. 4),
d) k návrhům a změnám československých technických norem, jejichž uplatňování se dotýká ochrany ovzduší, a ke schvalování výjimek z jejich závaznosti, pokud udělení výjimky zvláštní zákon [Zákon č. 142/1991 Sb., o československých technických normách.] připouští,
e) k návrhům územně plánovací dokumentace,
f) k umísťování a povolování staveb malých zdrojů znečišťování, jejichž dokumentace nebyla schválena jako typový podklad nebo vzorový projekt,
g) ke změnám používaných paliv a surovin a ke změnám využívání technologických zařízení velkých a středních zdrojů znečišťování,
h) k výrobě, dovozu a přepravě zařízení, materiálů a výrobků, které znečišťují nebo mohou znečišťovat ovzduší,
i) k vydání a změnám souboru technickoprovozních parametrů a technickoorganizačních opatření podle § 7 odst. 2.
(2) Návrhy, projekty, opatření a žádosti s dopadem na ovzduší (dále jen "žádosti") o souhlas podle odstavce 1, předkládají podle povahy věci provozovatelé, investoři, projektanti, výrobci nebo dovozci příslušnému orgánu ochrany ovzduší. Žádosti musí obsahovat zdůvodnění řešení nejvýhodnějšího z hlediska ochrany ovzduší (§ 6 odst. 4) a v případech uvedených v odstavci 1 písm. a), c), f), g), h) odborný posudek.
(3) K podávání odborných posudků podle odstavce 2 je třeba odborné způsobilosti ověřené orgánem ochrany ovzduší. Podmínky pro ověřování odborné způsobilosti stanoví zvláštní předpisy.
Oprávnění a povinnosti orgánu ochrany ovzduší
§ 12
(1) Provozovateli velkého, středního nebo malého zdroje znečišťování, který neplní povinnosti stanovené tímto zákonem a dalšími obecně závaznými právními předpisy, upravujícími povinnosti při ochraně ovzduší, orgán ochrany ovzduší uloží zjednání nápravy.
(2) Orgán ochrany ovzduší nařídí omezení nebo zastavení provozu zdroje znečišťování pokud provozovatel velkého nebo středního zdroje znečišťování
a) nesplní při vážném a bezprostředním ohrožení nebo poškození kvality ovzduší povinnosti podle § 7 odst. 1 písm. h),
b) překračuje emisní limit a nezjednal nápravu uloženou orgány ochrany ovzduší k odstranění znečišťování ovzduší podle odstavce 1 nebo podle § 7 odst. 1 písm. b) a c),
c) opětovně poruší povinnosti za jejichž porušení mu již byla uložena pokuta podle § 18 odst. 7.