Federální shromáždění ČSFR 1990 – 1992

Krajním prostředkem ve sporu o uzavření kolektivní smlouvy je pak stávka a výluka; jejich vyhlášení, průběh i skončení se navrhuje upravit v zájmu právní jistoty zaměstnavatelů i zaměstnanců. Pokud jde o výluku, která umožňuje zaměstnavateli bránit se proti požadavkům zaměstnanců, měly k tomuto institutu vážné výhrady odborové orgány, které v něm vidí posílení nerovnováhy postavení zaměstnavatelů a zaměstnanců (tyto výhrady sdělil i při projednávání návrhu zákona ve vládě ČSFR zástupce odborových svazů sdružených v konfederaci umění a kultury).

Realizace předloženého návrhu zákona si vyžádá náklady ze státního rozpočtu republik související s financováním činnosti rozhodců při příslušných republikových ministerstvech práce a sociálních věcí. Jejich výši však v současné době nelze odhadnout vzhledem k tomu, že není znám počet rozhodců a zejména četnost kolektivních sporů, které budou řešit.

Jak je již poznamenáno v obecné části, upravuje návrh zákona o kolektivním vyjednávání tu část kolektivního vyjednávání, jehož cílem je uzavření kolektivní smlouvy - jako důležitého dokumentu, jehož význam, a to nejen právní, v nejbližší době velmi vzroste. Nebudou to již ony nic neříkající formálně uzavírané kolektivní smlouvy, ale jasně formulovaný výsledek kolektivního vyjednávání - kolektivní smlouva, která bude důležitým pramenem práva.

Návrh uvádí, že kolektivní smlouvy upravují individuální a kolektivní vztahy mezi zaměstnavateli a zaměstnanci a povinnosti smluvních stran.

Uzavírat kolektivní smlouvy mohou příslušné odborové orgány a zaměstnavatelé, popřípadě jejich organizace.

Návrh rozlišuje mezi dvěma druhy kolektivní smlouvy. Jsou to kolektivní smlouvy vyššího stupně a podnikové kolektivní smlouvy. Rozdíl mezi nimi je dán zejména kvantitativně, neboť kolektivní smlouvy vyššího typu se vztahují na větší počet zaměstnavatelů, zatímco podniková kolektivní smlouva jen na jednoho.

V organizacích, které neprovozují podnikatelskou činnost, bude možno uzavírat podnikové kolektivní smlouvy, kolektivní smlouvy vyššího stupně bude možno uzavírat jen v případech, kdy bude existovat příslušná organizace zaměstnavatelů. V případě organizací, které neprovozují podnikatelskou činnost, půjde o státní orgány, u nichž bude otázka základních pracovněprávních a jiných nároků řešena připravovaným zákonem o státní službě.

Za oprávněné zástupce návrh zákona považuje

- zástupce příslušného odborového orgánu, jehož oprávnění vyplývá ze stanov odborové organizace, případně z vnitřního předpisu příslušného odborového orgánu,

- vedoucí nebo jiný oprávněný zástupce organizace,

- občan, který při podnikání zaměstnává zaměstnance,

- zástupce příslušné organizace zaměstnavatelů, jehož oprávnění k uzavírání kolektivní smlouvy vyplývá z vnitřního předpisu organizace.

Zástupce smluvní strany podle tohoto zákona nelze ztotožňovat se zástupcem podle ustanovení § 14 zákoníku práce.

Platné jsou kolektivní smlouvy uzavřené písemně, které jsou podepsané na téže listině oprávněnými zástupci příslušných odborových orgánů a zaměstnavateli, popřípadě oprávněnými zástupci jejich organizací.

Závazky, které zaručují zaměstnancům nároky v menším rozsahu než kolektivní smlouvy vyššího stupně, jsou neplatné. Toto ustanovení brání smluvním stranám smluvně modifikovat minimální nároky stanovené v právních předpisech. Stejně tak nelze v podnikové smlouvě smluvně vyloučit kolektivní smlouvu vyššího stupně, která se na podnik vztahuje; nelze tedy v podnikové kolektivní smlouvě dohodnout závazky, které zaměstnancům zaručují nároky v menším rozsahu, než v jakém jsou zakotveny v kolektivní smlouvě vyššího stupně..

Závazky, které zaručují zaměstnancům mzdové nároky ve větším rozsahu než je rozsah stanovený kolektivní smlouvou vyššího stupně jako nejvýše přípustný, jsou v části přesahující tento rozsah neplatné. Tímto ustanovením se sleduje zabezpečit dodržování stanovených maximálních rozsahů mzdových nároků, bez jejichž stanovení se právní předpisy v současném přechodném období zřejmě neobejdou.

Neplatné jsou i závazky, které jsou v rozporu s právními předpisy. Vzhledem k tomu, že v návrhu novelizace zákoníku práce se uvažuje svěřit možnost zakotvení vyšších nároků než stanoví mzdový předpis pouze kolektivním smlouvám vyššího stupně, bylo by jejich stanovení v podnikové kolektivní smlouvě neplatné, neboť by bylo v rozporu s právními předpisy.

Kolektivní smlouvy jsou závazné pro smluvní strany, dále pro zaměstnavatele, za které uzavřela kolektivní smlouvu organizace zaměstnavatelů, zaměstnance, za které uzavřel kolektivní smlouvu příslušný odborový orgán nebo vyšší odborový orgán a odborový orgán, za který uzavřel kolektivní smlouvu příslušný vyšší odborový orgán.

Příslušný odborový orgán uzavírá kolektivní smlouvu i za zaměstnance, kteří nejsou odborově organizováni.

Návrh dává smluvním stranám možnost dohodnout si dobu, na kterou se kolektivní smlouva uzavírá. Nedojde-li k takové dohodě, má se za to, že byla sjednána na jeden rok, t. j. na běžný nikoliv kalendářní rok.

V praxi by nemělo docházet k situacím, kdy u jednoho zaměstnavatele dojde k uzavření několika podnikových kolektivních smluv. Řešení této situace návrh neobsahuje, neboť je již právně upravena zákonem č. 120/1990 Sb., o některých vztazích mezi zaměstnavateli a odborovými orgány (§ 2 zákona).

Vzhledem k tomu, že mohou nastat případy, kdy zaměstnavatel, který chce vyloučit platnost vyšší kolektivní smlouvy na svůj podnik, nevstoupí do organizace zaměstnavatelů, která takovou smlouvu uzavírá, resp. uzavřela, dává návrh možnost příslušnému ministerstvu práce a sociálních věcí republiky stanovit, že kolektivní smlouva vyššího stupně je závazná i pro zaměstnavatele, kteří nejsou členy organizace zaměstnavatelů, která tuto smlouvu uzavřela. Příslušnost k rozhodování je dána sídlem organizace zaměstnavatelů, která je smluvní stranou příslušné kolektivní smlouvy vyššího stupně.

Vyjednávání o uzavření kolektivní smlouvy je zahájeno předložením návrhu na její uzavření jednou smluvní stranou druhé smluvní straně.

Návrh musí být písemný a musí mít náležitosti uvedené v návrhu zákona. Na takový návrh je druhá smluvní strana povinna písemně odpovědět bez zbytečného průtahu. Odpověď musí obsahovat vyjádření ke všem bodům návrhu, které nebyly akceptovány.

V zájmu předcházet situacím, kdy po skončení platnosti původní kolektivní smlouvy nedojde k uzavření smlouvy nové, ukládá návrh smluvním stranám povinnost nejméně ve lhůtě 60 dnů před skončením platnosti stávající kolektivní smlouvy zahájit jednání o uzavření nové kolektivní smlouvy.

Návrh zákona stanoví, že pokud smluvní strany dohodly v kolektivní smlouvě změnu kolektivní smlouvy, postupuje se při takové změně kolektivní smlouvy jako při jejím uzavírání.

Kolektivní smlouvy vyššího stupně a rozhodnutí rozhodců, která se týkají těchto smluv, je povinna organizace, která je smluvní stranou, odevzdat k uložení ministerstvu práce a sociálních věcí republiky příslušnému podle sídla této organizace. Toto ministerstvo je povinno za úplatu na žádost poskytnout žadateli stejnopis požadované smlouvy.

Aby široká veřejnost měla možnost se informovat, kde je příslušná smlouva uložena, bude její uložení oznámeno ve Sbírce zákonů.

Návrh zákona definuje kolektivní spory jako spory o uzavření kolektivní smlouvy a spory o plnění závazků z kolektivní smlouvy, ze kterých nevznikají nároky jednotlivým zaměstnancům. Tyto spory vznikají zejména v případě, že dojde k selhání mechanismu kolektivního vyjednávání.

Kolektivní spory lze řešit prostřednictvím zprostředkovatele a rozhodce.

Individuální spory, t. j. spory o plnění závazků kolektivní smlouvy, z nichž vznikají nároky přímo jednotlivým zaměstnancům, řeší - jako ostatní nároky z pracovněprávních vztahů - soudy.

Pro řešení kolektivního sporu mají, kromě vzájemného jednání, smluvní strany k dispozici zprostředkovatele a rozhodce. Řízení před zprostředkovatelem upravuje návrh jen rámcově, předpokládá, že podrobnosti upraví vyhláškou příslušné ministerstvo práce a sociálních věcí a ministerstvo financí republik.

Stranami zvolený zprostředkovatel, který je zapsán v seznamu příslušného ministerstva, jim sdělí svůj návrh písemně ve lhůtě do 15 dnů od seznámení s předmětem sporu.

Pokud do 30 dnů od seznámení se zprostředkovatele s předmětem sporu není spor vyřešen, považuje se řízení před zprostředkovatelem za neúspěšné.

Náklady řízení před zprostředkovatelem hradí každá ze smluvních stran jednou polovinou. Toto ustanovení vyjadřuje zájem obou smluvních stran na řešení sporu.

Po neúspěšném řízení před zprostředkovatelem mohou smluvní strany po dohodě požádat rozhodce zapsaného v seznamu rozhodců vedeného u příslušného ministerstva práce a sociálních věcí republiky o rozhodnutí ve sporu. Pokud se smluvní strany na rozhodci nedohodnou a jde-li o spor o uzavření kolektivní smlouvy vzniklý na pracovišti, kde je zakázáno stávkovat, nebo o spor o plnění závazků z kolektivní smlouvy, určí rozhodce na návrh jedné ze smluvních stran příslušné ministerstvo práce a sociálních věcí republiky.

Rozhodce sdělí smluvním stranám písemně ve lhůtě do 15 dnů od seznámení s předmětem sporu rozhodnutí, které je pro obě smluvní strany závazné a nahrazuje souhlas smluvní strany k uzavření kolektivní smlouvy nebo její části. S ohledem na závažnost takového rozhodnutí umožňuje se jeho přezkoumání soudem.

V souladu s mezinárodními zvyklostmi náklady řízení před rozhodcem hradí příslušné ministerstvo práce a sociálních věcí republiky.

Pravomocné rozhodnutí rozhodce ve sporech o plnění závazků kolektivní smlouvy je soudně vykonatelné.

V § 15 se zmocňují ministerstva práce a sociálních věcí republik ke stanovení postupu při ukládání kolektivních smluv vyššího stupně, postupu při výběru zprostředkovatelů a rozhodců, jakož i dalších podrobností řízení před nimi.

Ke stanovení výše a způsobu nákladů řízení před rozhodcem, výše odměny zprostředkovateli a rozhodci a výše poplatku za poskytnutí stejnopisu kolektivní smlouvy vyššího stupně, se zmocňují ministerstva financí republik v dohodě s ministerstvy práce a sociálních věcí republik.

Návrh vychází ze zásady, že v případě vzniku kolektivního sporu o uzavření kolektivní smlouvy je tento třeba řešit především v řízení před zprostředkovatelem. Jestliže však v řízení před zprostředkovatelem nedojde k vyřešení kolektivního sporu o uzavření kolektivní smlouvy a smluvní strany nepožádají o řešení sporu rozhodce, může být jako krajní prostředek řešení tohoto sporu vyhlášena stávka. Takové řešení kolektivního sporu nelze považovat za porušení práva na stávku, ale za zvýraznění výjimečnosti a krajního prostředku prosazování požadavku zaměstnanců. Stávkou se rozumí částečné nebo úplné přerušení práce zaměstnanci. Vzhledem k tomu, že řešení sporů vyplývajících z již uzavřené kolektivní smlouvy nebo řešení individuálních pracovních sporů je upraveno v příslušných právních předpisech, není důvodné na tyto spory vztahovat úpravu podle navrhovaného zákona, a to ani v případě, budou-li se týkat většího počtu zaměstnanců. Opačný přístup by totiž znamenal dva právní režimy; jednak podle příslušných právních předpisů a v případě neúspěchu i podle navrhovaného zákona.

Návrh rovněž upravuje solidární stávku, t. j. stávku na podporu požadavků zaměstnanců stávkujících ve sporu o uzavření jiné kolektivní smlouvy. Musí však jít o případy, kdy zaměstnavatel účastníků stávky zejména s ohledem na hospodářskou návaznost může ovlivnit průběh nebo výsledek stávky zaměstnanců, na podporu jejichž požadavků je solidární stávka vyhlášena.

Navrhovaná právní úprava stávky vychází z úlohy odborových orgánů, jakožto obhájců oprávněných požadavků zaměstnanců. Proto se také v § 17 stanoví, že stávku za uzavření podnikové kolektivní smlouvy může vyhlásit a o jejím vyhlášení rozhodnout příslušný odborový orgán, jestliže s ní souhlasí nejméně polovina zaměstnanců. Stávku za uzavření vyšší kolektivní smlouvy vyhlašuje příslušný vyšší odborový orgán, o zahájení takové stávky rozhoduje příslušný odborový orgán, jestliže s ní souhlasí nejméně polovina zaměstnanců, jichž se má kolektivní smlouva vyššího stupně týkat.

Aby nemohlo dojít ke zkreslení výsledků hlasování o konání stávky, návrh stanoví, že pro zjištění potřebného kvóra se zaměstnanci uvedení v § 20 návrhu nezahrnují. Podmínka písemného oznámení vyhlášení stávky, včetně uvedení důvodů a cílů stávky, uvedení seznamu zástupců příslušného odborového orgánu, kteří jsou oprávněni zastupovat účastníky stávky, alespoň tři pracovní dny před zahájením stávky, patří mezi podmínky zákonné stávky. Mezi podmínky zákonné stávky patří rovněž povinnost odborového orgánu písemně oznámit zaměstnavateli ty zaměstnance, kteří nejsou účastníky stávky.

V zájmu svobodného projevu vůle zaměstnanců se v § 18 stanoví, že zaměstnanci nesmí být bráněno účastnit se stávky, ani nesmí být k účasti na stávce donucován. Zaměstnancům, kteří nejsou účastníky stávky, nesmí být bráněno v přístupu na pracoviště ani odchodu z něho. Příslušný odborový orgán musí umožňovat přiměřený a bezpečný přístup na pracoviště zaměstnavatele.

Navrhuje se v zákoně stanovit postup k zamezení ztrát na zařízeních zaměstnavatele v důsledku stávky, včetně případných nenahraditelných nebo těžko nahraditelných škod v důsledku přerušení práce v některých zařízeních zaměstnavatele. Nutná opatření, například ochranu objektů, jejich vytápění nebo údržbu určitých zařízení, musí zabezpečit zaměstnavatel v součinnosti s příslušným odborovým orgánem, který stávku vyhlásil. Aby bylo zřejmé, že zaměstnanci a zaměstnavatel odpovídají za škodu v souvislosti s poskytováním součinnosti podle zákoníku práce, navrhuje se stanovit, že při poskytování této součinnosti se zaměstnanci řídí pokyny zaměstnavatele.

Ustanovení § 20 taxativně vymezuje případy nezákonnosti stávky podle předloženého návrhu zákona. Kromě procesních otázek nezákonnosti stávky se navrhuje vymezit ty případy nezákonnosti stávky, kdy by stávkou byl ohrožen život, zdraví, nebo majetek.

Předložený návrh zákona tedy neupravuje nezákonnost stávek obecně, ale pouze ve vztahu k zákonu o kolektivním vyjednávání. Pokud tedy bude vyhlášena nebo zahájena stávka z jiných důvodů než z důvodu řešení kolektivního sporu o uzavření kolektivní smlouvy, nebude se jednat o stávku podle tohoto zákona. Jiné stávky než stávky o uzavření kolektivní smlouvy nejsou právně upraveny, a tedy ani zakázány.

Navrhuje se stanovit, aby posouzení nezákonnosti stávky, vzhledem k vážným důsledkům vyplývajícím pro účastníky takové stávky, náleželo do pravomoci objektivního státního orgánu - soudu. Protože rozhodování o zákonnosti stávky bude vysoce odpovědné, navrhuje se, aby byl tímto rozhodováním pověřen krajský soud. Proti rozhodnutí krajského soudu je možné podat řádný i mimořádný opravný prostředek podle občanského soudního řádu. Návrh na určení nezákonnosti stávky může podat buď zaměstnavatel, nebo prokurátor jako strážce zákonnosti.

V souladu s úpravou obsaženou v zákoníku práce, podle které mzda přísluší za vykonanou práci, se v návrhu zákona stanoví, že v době účasti na stávce nepřísluší účastníku stávky mzda ani náhrada mzdy.

Zaměstnanci, kteří se za splnění podmínek uvedených v předchozích ustanoveních účastní stávky, jsou zpravidla přesvědčeni o zákonnosti stávky. Je proto třeba, aby i účast na stávce později soudem určené za nezákonnou, neměla nepřiměřené negativní dopady v oblasti pracovněprávních vztahů. Návrh proto stanoví, že účast na stávce v době před rozhodnutím soudu o její nezákonnosti se posuzuje jako omluvená nepřítomnost v práci, se všemi důsledky v pracovněprávní oblasti. Pouze případy, kdy zaměstnanci se účastní stávky i po rozhodnutí soudu o nezákonnosti stávky, se považují za neomluvenou nepřítomnost v zaměstnání.

Pokud zaměstnanci, kteří nejsou účastníky stávky, v důsledku ní nebudou moci konat svoji dosavadní práci, nemůže jim být stávka na újmu. Jejich mzdové nároky se řídí ustanoveními zákoníku práce upravujícími převedení na jinou práci a o překážkách v práci.

Pokud při přerušení práce podle tohoto zákona vznikne zaměstnavateli nebo zaměstnanci škoda, neřídí se náhrada této škody pracovněprávními předpisy, ale občanským zákoníkem, s výjimkou škody způsobené výlučně stávkou. Za škodu způsobenou výlučně stávkou neodpovídá ani zaměstnanec ani zaměstnavatel. Avšak v případě, že zaměstnanec zabezpečuje ochranu zařízení před poškozením, ztrátou, zničením, zneužitím a při zabezpečení nezbytné činnosti v provozu zařízení, postupuje se při případné náhradě škody podle pracovněprávních předpisů. V případě neposkytnutí nezbytné součinnosti podle § 19 odpovídá příslušný odborový orgán, který stávku vyhlásil, podle hospodářského zákoníku. Účastí na stávce nebudou dotčena práva a plnění povinností vyplývajících pro účastníky stávky z příslušných právních předpisů. Jde zejména o plnění občanských povinností a odpovědnost za jejich neplnění, včetně trestní odpovědnosti, kromě případů, kdy by šlo o odpovědnost za neplnění povinnosti související s povinností vykonávat práci.

Rozhodnutí soudu o nezákonnosti stávky má vliv i na případnou náhradu škody. Pokud zaměstnavateli v důsledku takové stávky vznikla škoda, je příslušný odborový orgán, který stávku vyhlásil, povinen tuto škodu nahradit. Rozsah a způsob náhrady škody se řídí ustanoveními hospodářského zákoníku.

V oblasti sociálního zabezpečení je třeba vzhledem k povaze a účelu dávek považovat účast na stávce za výkon práce, avšak s navrhovanými odchylkami, které mají zabránit zneužívání dávek. Účast na nezákonné stávce bude mít negativní dopad na zaměstnance.

V oblasti nemocenského zabezpečení se budou i po dobu trvání zákonné stávky, kdy zaměstnanec nekoná práci, dále poskytovat ty opakující se peněžité dávky nahrazující ušlý příjem, na které vznikl nárok před zahájením stávky. V těchto případech je třeba vycházet z toho, že zaměstnanci ve výkonu práce brání ta skutečnost, pro kterou již před zahájením stávky vznikl nárok na příslušnou peněžitou dávku, nikoliv stávka, i když se příjemce dávky vyslovil k účasti na ní. Pokud se však podmínky pro nárok na nemocenské a podporu při ošetřování člena rodiny splní u účastníků stávky až v době jejího trvání, pak po dobu trvání stávky nebudou tyto dávky náležet, neboť účastníku stávky nenáleží po dobu stávky mzda ani náhrada mzdy, a neuchází mu tedy výdělek. Dávky se začnou poskytovat až ode dne následujícího po ukončení stávky v organizaci.

Pokud jde o ostatní dávky nemocenského zabezpečení (pojištění), navrhovaný zákon nestanoví odchylky.

Přídavky na děti vzhledem k účelu dávky se budou poskytovat po dobu, než soud rozhodne, že stávka je nezákonná. Náležet budou také všechny jednorázové dávky (podpora při narození dítěte a pohřebné).

Účast na stávce bude započitatelná jako doba zaměstnání pro účely důchodového zabezpečení, avšak jen ve III. pracovní kategorii, pokud není nadále konána práce v preferované kategorii podle navrhovaného zákona. Nebylo by odůvodněné hodnotit dobu stávky v I. nebo II. pracovní kategorii, když zaměstnanec není vystaven nebezpečí nebo riziku plynoucímu z výkonu zaměstnání I. nebo II. pracovní kategorie a když na základě svého dobrovolného rozhodnutí o účasti na stávce tuto práci nevykonává. Doba účasti na této stávce nebude však rozmělňovat průměrný měsíční výdělek při výpočtu důchodů, neboť se bude považovat za vyloučenou dobu, tím, že se zaměstnanec bude účastnit zákonné stávky, nebude tedy postižen při výpočtu důchodu.

Rovněž v oblasti sociální péče bude zamezeno tomu, aby byly poskytovány dávky sociální péče z důvodu snížení příjmu v důsledku účasti na stávce.

Aby nedocházelo k omezování účelu stávek, navrhuje se stanovit, že v průběhu stávky zaměstnavatel nemůže za účelem nahrazení stávkujících zaměstnanců přijímat jiné zaměstnance na jejich pracovní místa, a využívat pracovních sil mimo zaměstnavatele.

V souladu s ustanovením § 17 podle kterého stávku může vyhlásit jen příslušný odborový orgán, se v § 26 navrhuje stanovit, že i o ukončení stávky rozhoduje příslušný odborový orgán, který stávku vyhlásil, nebo rozhodl o zahájení.

Aby mohl zaměstnavatel čelit požadavkům odborových orgánů, které nepovažuje za oprávněné, navrhuje se upravit výluku, jako krajní prostředek řešení sporu o uzavření kolektivní smlouvy. Rovněž jako stávka, tak i výluky může být vyhlášena za podmínky, že ani v řízení před zprostředkovatelem nedojde k vyřešení kolektivního sporu o uzavření kolektivní smlouvy. Zahájení výluky musí příslušný odborový orgán písemně oznámit alespoň tři pracovní dny předem odborovému orgánu a zaměstnancům, vůči nimž je výluka uplatněna.

Ustanovení § 28 vymezuje případy nezákonnosti výluky obdobně, jako § 20 případy nezákonnosti stávky.

Návrh na určení nezákonnosti výluky může podat ke krajskému soudu příslušný odborový orgán nebo prokurátor. Krajský soud postupuje při rozhodování podle ustanovení občanského soudního řádu, upravujících řízení v prvním stupni.

Na rozdíl od účasti na stávce, jde u zaměstnanců, vůči nimž byla uplatněna výluka, o překážku v práci na straně zaměstnavatele. Zaměstnancům přísluší po dobu výluky mzda ve výši poloviny průměrného výdělku. V případě nezákonné výluky však přísluší zaměstnanci náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku.

Tak jako u stávky, i u výluky se řídí odpovědnost za škodu, k níž došlo v průběhu výluky, občanským zákoníkem. Zaměstnanec a zaměstnavatel však neodpovídají za škodu způsobenou výlučně výlukou.

Nároky z nemocenského pojištění zaměstnanců při výluce se posuzují tak, jako by k výluce nedošlo. Doba výluky se rovněž nezahrnuje do rozhodného období pro účely důchodového zabezpečení.

V souladu s ustanovením § 27, podle kterého může výluku vyhlásit zaměstnavatel, se v § 31 navrhuje stanovit, že o ukončení výluky rozhoduje zaměstnavatel, který musí ukončení výluky písemně oznámit příslušnému odborovému orgánu a zaměstnancům.

Z důvodu závažnosti důsledků rozhodnutí příslušných o borových orgánů (příslušných vyšších odborových orgánů) se navrhuje stanovit, že těmito orgány se pro účely tohoto zákona rozumí odborové orgány, které mají způsobilost vystupovat v právních vztazích svým jménem a nést odpovědnost z těchto vztahů.

Vzhledem k tomu, že návrh zákona o kolektivním vyjednávání je pracovněprávním předpisem, řídí se pracovněprávní vztahy podle tohoto zákona zákoníkem práce, pokud tento zákon nestanoví jinak.

Aby bylo možné postupovat podle tohoto zákona co nejdříve i v případech, kdy je kolektivní smlouva uzavřena na delší období (např. až na 5 let), návrh stanoví, že platnost těchto kolektivních smluv končí nejpozději 30. 6. 1991, pokud se smluvní strany nedohodnou jinak.

V Praze dne 1. listopadu 1990

Předseda vlády:

M. Čalfa v. r.

Ministr práce a sociálních věcí:

P. Miller v. r.