Federální shromáždění ČSFR 1990 – 1992

FEDERÁLNÍ SHROMÁŽDĚNÍ ČESKÉ A SLOVENSKÉ FEDERATIVNÍ REPUBLIKY 1990

VI. volební období

V Prahe dňa 17. októbra 1990

Č. j. 13/I-90-PV

Vážený pán poslanec,

predseda Federálneho zhromaždenia Českej a Slovenskej Federatívnej Republiky pán Alexander Dubček mi dňa 12. 9. t. r. postúpil Vašu interpeláciu, ktorou žiadate o podporu návrhu novelizácie zákona o súdnej rehabilitácii.

Súhlasím s Vami, že celý proces súdnej rehabilitácie by sa mal uskutočniť pokiaľ možno čo najrýchlejšie, aby morálne a hmotné zadosťučinenie dostali tí, ktorí najviac trpeli v období politických perzekúcií.

K riešeniu otázok finančných náhrad, z ktorých by sa mal vyplácať náhrada z titulu hmotného odškodnenia rehabilitovaných občanov, sa vláda, ale najmä Federálne zhromaždenie, vráti v súvislosti s riešením otázok financovania politických organizácií a spravodlivého prerozdelenia majetku niektorých politických strán. Chcel by som tiež zdôrazniť, že pripomienky Konfederácie politických väzňov ČSFR boli k dispozícii pri príprave návrhu zákona o súdnej rehabilitácii. Dôvody, pre ktoré by v súčasnosti zrejme nebolo vhodné, v nadväznosti na ďalšie pripomienky Konfederácie, pripraviť návrh novely zákona o súdnej rehabilitácii, sú podrobne rozvedené v priloženom stanovisku.

S pozdravom

Příloha

Vážený pán

Jiří Bureš

poslanec Snemovne národov FZ ČSFR

Výčet trestných činů, na které se má vztahovat zrušení soudních rozhodnutí ex lege, byl při přípravě návrhu zákona opakovaně projednáván i s přihlédnutím k připomínkám Konfederace politických vězňů ČSFR. Skutková podstata trestného činu podle § 12 odst. 2 zák. č. 50/1923 Sb. do tohoto výčtu nebyla zahrnuta s poukazem, že motiv jednání pachatele takového činu nemusel vůbec vyplývat ze sympatií k pachateli politického trestného činu. Důvod, pro který došlo k podpoře pachatele mohl spočívat např. v zištnosti, tedy v předchozím vynucení odměny za nepřekažení nebo neoznámení trestného činu. Z tohoto důvodu byl trestný čin podle § 12 odst. 2 zák. č. 50/1923 Sb. zařazen do výčtu obsaženém v § 4 zák. o soudní rehabilitaci jako delikt, ohledně kterého se lze zrušení soudního rozhodnutí domáhat návrhem na zahájení přezkumného řízení.

Důvody k podání námitek prokurátora jsou formulovány s cílem zabránit rehabilitaci v případech neslučitelných s účelem zákona, vyjádřeným v § 1. Návrh, aby z ustanovení písm. b) byla vypuštěna pasáž "skutek byl spáchán v úmyslu zakrýt nebo usnadnit jiný obecně trestný čin nebo vyhnout se odpovědnosti za takový čin", by směřoval k tomu, že podle zákona č. 119/1990 Sb. by se dostalo rehabilitace a následného odškodnění i osobám, které např. na území republiky spáchaly zvlášť závažný úmyslný trestný čin a ve snaze vyhnout se trest odpovědnosti uprchly do ciziny. Jednání kvalifikovaného jako trestný čin opuštění republiky se v těchto případech uvedené osoby dopouštěly ze zcela jiných pohnutek, než politických. Z obdobných důvodů bylo do § 3 zařazeno i ust. písm. c), neboť již v § 1 se zdůrazňuje, že cílem zákona je rehabilitovat odsouzení za činy, které směřovaly k prosazení práv a svobod občanů nenásilnou cestou.

Povinnou účastí prokurátora v neveřejném i ve veřejném zasedání se sleduje dosazení co nejrychlejšího projednání věcí. Prokurátor jako jediná osoba oprávněná podat opravný prostředek v neprospěch obviněného se na základě provedených důkazů může ihned vyjádřit, zda svého práva využívá a lhůta k podání opravného prostředku mu počíná běžet již od vyhlášení rozhodnutí soudu v neveřejném, ev. ve veřejném zasedání, nikoliv až od doručení jeho písemného vyhotovení.

V přezkumném řízení soud zaměřuje dokazování pouze ke skutečnosti, zda původní rozsudek je vadný z některého důvodu uvedeného v § 14 odst. 1 písm. a) - f). Pokud takový důvod shledá, napadené rozhodnutí zruší a po právní moci svého usnesení pokračuje v řízení v té části, která byla zrušena. Časově spojovat zrušení původního rozhodnutí s vyhlášením nového rozsudku by bylo obtížné, neboť v době kdy soud původní rozsudek zrušuje nemusí mít k dispozici všechny důkazy pro nové rozhodnutí ve věci. Jestliže např. oprávněná osoba ve svém návrhu namítá, že v původním řízení došlo k hrubému porušení procesních předpisů, dokazování se zaměřuje na prověřování této námitky a ne současně i na skutečnost, zda se skutek stal, za jakých okolností a jaké jsou současné osobní poměry obviněného, které jsou významné v případě nového uznání viny a uložení trestu.

Smyslem § 15 odst. 1 je zabránit případům, aby soud poté, co v přezkumném řízení zrušil původní rozhodnutí, věc vracel prokurátorovi k došetření. Takovým postupem by docházelo k podstatnému prodlužování celého řízení.

Navrhované doplnění je nadbytečné, neboť takový postup soudu v hlavním líčení zcela zřejmě vyplývá z trestního řádu, na který se odkazuje v § 33 odst. 4.

Vyloučení rehabilitace v případech, kdy činem byl spáchán závažný následek, vyplývá z cílů rehabilitačního zákona, vyjádřených v § 1. Akceptování navrhované změny by mělo za následek nutnost rehabilitovat např. pachatele těžkého ublížení na zdraví spáchaného na jiném odsouzeném během výkonu trestu odnětí svobody.

Návrhu, aby povinnost zveřejňovat rehabilitační rozhodnutí se vztahovala i na rozhodnutí učiněné v řízení ex lege, lze vyhovět. Je však otázkou, zda veřejnost, které by takové rozhodnutí v daném případě bylo určeno, bez dalšího komentáře plně pochopila jeho význam.

Zahrnutí rehabilitovaných osob mezi poživatele výhod uvedených v zákoně č. 255/1946 Sb., by mělo být případně provedeno novelou zákona č. 255/1946 Sb., nikoliv novelou zákona č. 119/1990 Sb., již z toho důvodu, že stejný režim by měl platit i pro osoby rehabilitované podle zákona č. 82/1968 Sb., případně i další, které byly rehabilitovány v řízení o mimořádných opravných prostředcích.

Podmínky uplatňování nároků vyplývajících ze zrušených výroků o propadnutí majetku nebo věci, event. o zabrání věci, se navrhuje upravit v připravovaném zákonu o tzv. mimosoudní rehabilitaci společně s komplexem obdobných případů, kdy došlo ke zcizení majetku jiným způsobem. Z tohoto důvodu je novelizace zákona 119/1990 nadbytečná.

Ustanovení § 25 zahrnuje dva možné postupy, týkající se důchodového zabezpečení rehabilitovaných osob, přičemž se zcela ponechává na vůli poškozeného, kterou variantu v konkrétním případě pro něj výhodnější zvolí. Návrh na kumulaci těchto nároků výrazným způsobem by zvýhodnil osoby, které v současné době jsou poživateli důchodu, na úkor těch osob, kterým i při provedeném zápočtu dob podle odst. 1 - 5 nárok na důchod dosud nevznikne.

Ustanovení § 26 vychází ve výčtu osob, na které v případě smrti poškozeného přechází právo žádat odškodnění, z toho, že důvodem k přechodu práva by neměl být určitý stupeň příbuzenského vztahu, ale skutečnost, že konkrétní osoba byla odsouzením poškozeného rovněž postižena. Tuto skutečnost lze presumovat u manžela poškozeného a nejbližších příbuzných v pokolení přímém, kde existují úzké majetkové a vyživovací vazby.

Návrh na změnu zřejmě vychází z nedostatečného pochopení institutu promlčení. Lhůta stanovená v § 29 neznamená ztrátu možnosti trestního postihu v případech, kdy do 1. 1. 1995 nedojde k pravomocnému odsouzení. Lze předpokládat, že trestná činnost, které se toto ustanovení týká bude zjišťována v souvislosti s prováděním zákona o soudní rehabilitaci (těžko zřejmě později, tj. např. 2001, jak návrh uvádí). Samotná skutečnost, že před 1. 1. 1995 dojde ke sdělení nebo vznesení obvinění pro trestný čin, má za následek přerušení promlčení, od kterého začíná běžet nová promlčecí doba. Z tohoto důvodu lze návrh na změnu považovat za nepraktický.

Pokud v případech, na které se rehabilitační zákon vztahuje, došlo ke zrušení původního odsuzujícího rozhodnutí a k odškodnění již před účinností tohoto zákona (např. podle zákona č. 82/ 1968 Sb.), ministerstvo spravedlnosti ČR poskytuje dodatečné odškodnění podle zákona č. 119/1990 Sb. Případná novelizace v tomto směru by jen potvrdila praxi, kterou již ministerstvo na základě výkladu zákona realizuje.