Federální shromáždění ČSFR 1990 – 1992

FEDERÁLNÍ SHROMÁŽDĚNÍ ČESKÉ A SLOVENSKÉ FEDERATIVNÍ REPUBLIKY 1990

VI. volební období

Iniciativní návrh poslanců Federálního shromáždění Jána Horníka, Pavla Konečného, Josefa Luxe, Zdenka Masopusta, Vladimíra Mikule a Ernesta Valka

Tyto zásady navazují na návrh zákona předložený skupinou poslanců v V. volebním období (tisk č. 401), který nebyl ve výborech ani sněmovnách projednán; na tento návrh i jeho důvodovou zprávu se odkazuje.

Podle zákona č. 47/1990 Sb. se volby do Federálního shromáždění konají na základě kandidátních listin podle principu poměrného zastoupení. Není proto již možné případné odvolání poslance z funkce jeho voliči. Vzhledem k tomu je nezbytné, aby bylo zákonem stanoveno, kdy poslanecký mandát zaniká přímo ze zákona, jestliže dojde ke skutečnostem v zákoně výslovně uvedeným.

Ústavní zákon č. 143/1968 Sb. stanoví, že

a) odmítnutí slibu nebo slib s výhradou má za následek ztrátu mandátu (čl. 48 odst. 2) a že

b) příp. poslanecký mandát zaniká dnem, kdy poslanec Federálního shromáždění, který byl zvolen prezidentem republiky, složil prezidentský slib (čl. 62 odst. 5).

Funkce člena vlády není neslučitelná s funkcí poslance Federálního shromáždění, nýbrž jen s funkcí člena předsednictva Federálního shromáždění (čl. 67 odst. 2).

Funkce člena Ústavního soudu ČSFR je neslučitelná s funkcí poslance Federálního shromáždění (čl. 98 odst. 1), což však znamená jen to, že ten, kdo hodlá vykonávat funkci člena tohoto soudu, se poslaneckého mandátu musí vzdát.

I.

Volební období Sněmovny lidu a Sněmovny národů je stanoveno ústavním zákonem. Prezident republiky může Federální shromáždění rozpustit (čl. 61 odst. 1 písm. d) úst. zák. č. 143/1968 Sb.). V době uvedené v čl. 58 cit. úst. zák. plní působnost Federálního shromáždění předsednictvo Federálního shromáždění; podle čl. 56 odst. 3 cit. úst. zák. předsednictvo Federálního shromáždění zůstává ve své funkci i po uplynutí volebního období, dokud si nově zvolené Federální shromáždění nezvolí své předsednictvo.

a) Mandát poslance zaniká dnem, kdy uplynulo volební období sněmovny, jejímž poslancem byl zvolen.

b) Bylo-li Federální shromáždění rozpuštěno, zaniká mandát poslance dnem rozpuštění Federálního shromáždění.

c) Mandát poslanců, kteří jsou členy předsednictva Federálního shromáždění, zaniká dnem, kdy po uplynutí volebního období sněmoven nebo po rozpuštění Federálního shromáždění nově zvolené Federální shromáždění zvolilo své předsednictvo.

Poslanec se podle dosavadní úpravy může svého mandátu vzdát, mandát však Zanikne teprve dnem, kdy předsednictvo sněmovny vzalo rezignaci na vědomí.

Poslanec se může svého mandátu vzdát písemným sdělením předsedovi sněmovny. Mandát zaniká uplynutím patnácti dnů od doručení sdělení; zánik mandátu vyhlásí předsednictvo sněmovny.

Jakmile sněmovna vyslovila, že poslanec nebyl platně zvolen (čl. 47 úst. zák. č. 143/1968 Sb.), nemůže tento občan vykonávat oprávnění a není povinen plnit povinnosti spojené s poslaneckým mandátem; do té doby se však na něj hledí, jako by byl poslancem platně zvoleným.

Podle § 3 zákona o volbách do Federálního shromáždění poslancem Federálního shromáždění může být zvolen každý občan ČSFR, který má právo volit (§ 2 cit. zák.) a v den voleb dosáhl věku 21. let.

Poslanec ztrácí mandát dnem

a) kdy nabylo právní moci rozhodnutí, jimž byl zbaven způsobilosti k právním úkonům a nebo jímž byla jeho způsobilost k právním úkonům omezena;

b) kdy pozbyl státní občanství ČSFR (var.: nebo nabyl cizího státního občanství).

Ztrátu mandátu vysloví předsednictvo sněmovny.

Platné trestní právo nezná (na rozdíl od dřívějších úprav) trest ztráty čestných práv občanských, jehož obsahem je i ztráta práva volit a být volen. vzhledem k teoretické odvolatelnosti poslance voliči, jakož i k pojetí "voleb" jako manifestačního projevu podpory politice vládnoucí strany, to dřívějšímu politickému režimu zřejmě nevadilo. S případem, že se poslanec dopustí trestného činu, je však přece jen nutno nyní počítat a vyvodit z toho příslušné závěry, jestliže šlo o trestný čin způsobený úmyslně, za nějž byl uložen trest odnětí svobody (ať již podmíněně či nepodmíněně); může jít jak o trestné činy proti republice a jejímu ústavnímu zřízení, tak o trestné činy obecně zavrženíhodné, jako třeba vraždu, krádež apod. Přitom je třeba mít na zřeteli, že podle čl. 50 úst. zák. č. 143/1968 Sb. poslance Federálního shromáždění nelze trestně stíhat bez souhlasu sněmovny (postup v takových případech návrh nového jednacího řádu podrobněji upravuje).

Poslanec ztrácí mandát, jestliže byl pravomocně odsouzen pro úmyslný trestný čin k trestu odnětí svobody. K zániku mandátu dochází dnem následujícím po dni, kdy soudní rozsudek nabyl právní moci. Takto zaniklý mandát se nemůže obnovit.

Ztrátu mandátu vyhlásí předsednictvo sněmovny.

Základním úkolem poslance je pracovat ve sněmovnách a jejich orgánech a zúčastňovat se všech jednání (schůzí atd.); jestliže poslanci tuto povinnost neplní (bez ohledu na důvody), je dělnost parlamentu ohrožena. Navržené řešení není zamýšleno jako sankce (na rozdíl od opatření při neomluvené neúčasti podle zákona o platu a náhradách výdajů poslanců FS), nýbrž jako opatření proti faktickému zmenšování zastupitelského sboru, které by ostatně mnohdy poškozovalo i zájmy zastoupených politických stran a politických hnutí (především menšinových). Může jít proto jak o nečinnost (neúčast) nezaviněnou - vyvolanou např. nemocí -, tak o neúčast vyvolanou nezájmem poslance o parlamentní práci apod. (k tomu třeba poznamenat, že bojkot parlamentu je v demokratické republice nepřípustný a byl by v rozporu s ústavou i jednacím řádem FS).

Poslanec ztrácí mandát, jestliže po dobu tří měsíců nevykonával řádně své poslanecké povinnosti. Ztrátu mandátu vysloví sněmovna na návrh svého mandátového a imunitního výboru.

Výkon poslaneckého mandátu není podle platné ústavní úpravy neslučitelný se současným výkonem funkce člena federální vlády anebo člena vlády České republiky nebo Slovenské republiky. Souběžný výkon obou těchto funkcí však vyvolává praktické problémy související s jejich časovou náročností a pochybnosti o možnosti dostatečné nepodjatosti takového poslance při výkonu mandátu (takový poslanec např. může hlasovat také o důvěře parlamentu k vládě, jejímž je členem, nebo dokonce o důvěře k sobě samému, jakožto členovi vlády); na tyto okolnosti poukazuje i veřejnost. Na druhé straně však není účelné, aby poslanec, který byl jmenován členem vlády, ztratil následkem tohoto jmenování poslanecký mandát trvale, když jeho členství ve vládě může trvat třeba i jen velmi krátkou dobu. Zdá se být proto účelným zavedení dočasné ztráty mandátu, trvající jen po dobu výkonu vládní funkce. Jeho místo v parlamentu by nemělo zůstat neobsazené, náhradník je však vystaven nejistotě nejenom pokud jde o dobu nástupu do poslanecké funkce, ale i pokud jde o dobu, po níž ve funkci setrvá; proto se v tomto případě navrhuje zavedení speciální úpravy (podmínka souhlasu náhradníka).

Poslanec dočasně ztrácí mandát dnem, kdy byl jmenován členem federální vlády nebo vlády České anebo Slovenské republiky; mandátu opětně nabývá dnem následujícím po dni, kdy přestal být členem vlády. Dočasnou ztrátu mandátu i opětné nabytí mandátu vyhlásí předsednictvo sněmovny. Na místo poslance, který takto dočasně ztratil mandát, nastupuje dočasný náhradník. Může jím být jen ten, kdo byl uveden na kandidátní listině příslušné strany nebo politického hnutí pro volbu do Sněmovny lidu nebo příslušné části Sněmovny národů. Dočasného náhradníka sdělí předsednictvu Federálního shromáždění příslušná politická strana nebo politické hnutí a připojí jeho písemný souhlas. Dočasný náhradník nabývá práv a povinností poslance dnem následujícím po dni, kdy předsednictvo Federálního shromáždění nastoupení dočasného náhradníka prohlásilo. Mandát dočasného náhradníka zaniká, jakmile opětně nabyl mandátu poslanec, který přestal být členem vlády. Zánik mandátu dočasného náhradníka vysloví předsednictvo sněmovny. Za dočasného náhradníka již další náhradník nastoupit nemůže.

Podle některých názorů je třeba zajistit, aby poslanci Federálního shromáždění nebyli nejen ti, kteří se dopustili úmyslného trestného činu, ale i ti, kteří se po zvolení dopustili jednání, které je z morálního hlediska obecně zavrženíhodné a i když třeba nezakládá skutkovou podstatu trestného činu, je neslučitelné s morálními nároky, které společnost na poslance klade. K úvaze se proto předkládá i tato varianta.

Poslanec ztrácí mandát, jestliže se dopustil nízkého, nečestného nebo jiného zavrženíhodného jednání, které je neslučitelné s postavením a důstojností poslance. Ztrátu mandátu vysloví sněmovna na návrh mandátového a imunitního výboru.

Podle čl. 4 odst. 2 ústavy jsou poslanci povinni vykonávat svůj mandát osobně, podle svého svědomí a nejlepšího přesvědčení; nejsou vázáni příkazy, které se týkají výkonu mandátu.

Poslanci jsou sice voleni na kandidátkách sestavených politickými stranami a politickými hnutími, voleni jsou však občany ve volebních krajích, kteří je mohou individuálně preferovat (nejsou tedy do parlamentu delegováni politickými stranami a hnutími) a v parlamentu v jistém smyslu reprezentují všechny občany státu.

Za těchto okolností vzniká obtížný problém, když poslanec přestane být členem politické strany, na jejíž kandidátce byl zvolen (zvláště byl-li vyloučen z důvodů "nízkých nebo nečestných"), anebo jestliže tato politická strana zanikla.

V období před II. světovou válkou se považovaly za přípustné tzv. reversy např. tohoto znění: "Přijav mandát člena Národního shromáždění od .... strany jakožto projev důvěry, považuji za neslučitelné se svojí ctí, abych vykonával mandát v případě, že bych důvěry strany pozbyl. Zavazuji se proto čestným slovem, že neprodleně se vzdám mandátu, jakmile pozbudu důvěry této strany a budu ústředním výkonným výborem .... strany o tom vyrozuměn./ Podpisem takového reversu se poslanec (kandidát) vzdával možnosti podržet si poslanecky mandát i v případě, že svoji stranu opustil, pokud se tak ovšem nestalo z důvodu nečestných nebo nízkých (pokud se tak z těchto důvodů stalo, ztrácel podle tehdejší právní úpravy mandát).

Platný zákon o politických stranách (č. 15/1990 Sb.) tyto otázky neřeší a nedobrovolné rozpuštění politické strany ani neupravuje.

Vzhledem k zákazu imperativního mandátu a k tomu, že vztahy mezi poslancem a politickou stranou, na jejíž kandidátce byl poslanec zvolen, nejsou zákonem řešeny, nelze doporučit, aby ve shora uvedených případech docházelo ke ztrátě mandátu ze zákona.

Podle čl. 48 odst. 2 úst. zák. č. 143/1968 Sb. odmítnutí slibu nebo slib s výhradou má za následek ztrátu mandátu.

Jestliže poslanec odmítl složit slib, nebo slib sice složil, připojil však k němu výhradu, ztrácí mandát; ztrátu mandátu vysloví předsednictvo sněmovny.

Pro případ, že poslanec vykonává některou z neslučitelných funkcí (čl. 47 odst. 1 úst. zák. č. 143/1968 Sb.) je třeba stanovit postup, kterým by se zabránilo, aby poslanec neslučitelné funkce souběžně vykonával. (Viz též ust. § 2 odst. 2 návrhu jednacího řádu.)

Jakmile poslanec započne vykonávat funkci, která je s funkcí poslance neslučitelná, je povinen to neprodleně oznámit předsedovi sněmovny.

Dozví-li se předseda sněmovny, že poslanec vykonává funkci, která je s výkonem poslaneckého mandátu neslučitelná, neprodleně jej písemně vyzve, aby do 10 dnů výkon této funkce ukončil, s tím, že neučiní-li tak, uplynutím této lhůty jeho poslanecký mandát zanikne.

Pokračuje-li poslanec ve výkonu neslučitelné funkce i po uplynutí této lhůty, jejím uplynutím jeho poslanecký mandát zaniká.

Zánik mandátu vysloví předsednictvo sněmovny.

V případech uvedených v zásadách č. 3, 4, 5, 7 a 11 rozhoduje předsednictvo sněmovny na návrh mandátového a imunitního výboru. Pro jednání mandátového a imunitního výboru ve všech případech řízení o ztrátě mandátu platí obdobně ust. § 96 až 99 návrhu jednacího řádu (disciplinární řízení).

Vzhledem k tomu, že zákon by nabyl účinnosti s větším časovým odstupem od počátku volebního období, je nutno počítat i s případy, že důvody ke ztrátě mandátu nastaly v době před počátkem jeho účinnosti.

Pokud důvody ztráty (dočasné ztráty) mandátu podle tohoto zákona nastaly před jeho účinností, považuje se za den, kdy tento důvod nastal, den nabytí účinnosti tohoto zákona.

28. září 1990